Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1933.

III. volební období. 8. zasedání.

2319.

Interpelace:

I.	posl. Hlinku a druhov min. spravedlivosti pre konfiškácie »Slováka«,
II.	posl. Hlinku a druhov min. spravedlivosti pre konfiškácie »Slováka« zo dňa 16. mája 1933,
III.	posl. dra Bachera a druhů mim. spravedlnosti o zabavení článků »Studená sprcha« z č. 105
	ze dne 5. května 1933 a »Závory jsou zase tady« z č. 107 ze dne 7. května 1933 varnsdorfského časopisu »Abwehr«,
IV.	posl. Windirsche a druhů min. školství a národní osvěty o přijímání nových žáků do mě-
	šťanských škol,
v.	posl. Windirsche a druhů min. financí o neodůvodněném potrestání několika osob v Dolním
	Vítkově, v okrese libereckém, podle § 134 celního zákona,
VI.	posl. dra Keibla a druhů min. vnitra a spravedlností o opětovném zabavení časopisu »Nord-
	böhmisches Tagblatt« a časopisu »Sudetendeutsche Tageszeitung« děčínským okresním úřadem,
VII.	posl. Krosnáře a soudr. min. spravedlnosti o neslýchané konfiskační praksi.

2319/I.

Interpelácia

poslanca Andreja Hlinku a druhov

ministra spravodlivosti pre konfiškácie »Slováka«.

Podľa § 113. zákona zo dňa 29. februára 1920, čís. 121 Sb. z. a n. sloboda tlače v Československej republike je zabezpečená. Napriek tomuto jasnému zneniu ústavnej listiny nútení sme s poľutovaním konštatovať, že ani za bývalého absolutistického režimu nebola sloboda tlače natoľko šliapaná, ako sa to robí u nás od počiatku jestvovania republiky.

Vieme veľmi dobre, že absolútna sloboda tlače nie je možná ani v štáte demokratickom. No, konfiskačná prax, udomácnená hlavne u štátneho

zastupiteľstva v Bratislave, ubíja opozičnú tlač slovenskú natoľko, že pomaly znemožní akýkoľvek kritický prejav a je vážna obava, že za takýchto okolností pravdivá a úprimná verejná mienka znemožni sa na Slovensku úplne. Je to počínanie tým povážlivejšie, že sa to robí v znamení pokroku, humanity a demokracie.

Ký div potom, že za takýchto pomerov u veľkej väčšiny slovenského obyvateľstva panuje presvedčenie, že medzi bývalým absolutistickým a dnešným režimom rozdiel je len v tom, že kým absolutistický režim šliapal práva demokratické prostriedkami absolutistickými, zatiaľ u nás, v štáte demokratickom, šliapu sa tie isté práva prostriedkami zdanlivé demokratickými.

Pre posúdenie konfiskačnej praxe štátneho zastupiteľstva v Bratislave nech slúžia tu niektoré konfiškované state »Slováka«:

»Slovák« č. 94 zo dňa 25. apríla 1933 článok: » Kto sa nebojí, toho sa boja. «

»Prenasledujú iba zbabelcov a ľudí bez chrbtovej kosti, ktorí sa prestanú plaziť pred svojimi

šéfmi a ktorí údery bičov mlčky trpia. Je predsa známe a u nás najmä platné heslo: Kto sa nebojí, toho sa boja!

A je to pravda.

Slovenské zamestnanectvo si riadne koná svoju povinnosť (veď ten, ktorý ju nekoná, je bezohladne odstránený zo svojho miesta) a preto má právo na to, aby svoje presvedčenie verejne mohol vyznávať. Tým skôr, že keď vyznáva presvedčenie autonomistické, teda slovenské, je to i zo štátneho ohľadu to najväčšie dobro. Len víťazstvom autonomizmu na Slovensku bude republika na trvalo zabezpečená. Tí, ktorí proti autonomizmu bojujú, podrývajú vlastne jej základy, keďže nanucujú Slovákom nepotrebný boj. Slováci musia svoje veľké tvorčie schopnosti venovať na nepotrebnú prácu sebazáchrany miesto toho, aby tvorili pre budúcnosť a zabezpečovali republiku. Je to aj najvyššia morálna vec, keď svoju národnú príslušnosť dám na javo slovenským spolubratrom aj tým, že vstúpim do organizácie, ktorá je povolaná stať sa ochraňkyňou slovenského chlebíčka. Dnes slovenský chlebíček, ba koláče jedia iní. Nám väčšinou oslava plač, nárek a nadávame potom, keď už druhý zaujal miesto, patriace Slovákovi.

Avšak čo robíme, aby sa predišlo zapínaniu miest cudzími živlami? Väčšinu nič!

Dnes už intervenciami existencia Slovákov za nezachráni. Takto možno získať miesto jednotlivcom, ale nezíska sa dôstojné postavenie celému národu. Tu sa treba usilovať od základov zmeniť režim, treba vyvinúť najväčšie úsilie, aby na budúce neboly potrebné protestné shromaždenia proti prílivu Čechov na Slovensko, totižto, aby všetky vedúce miesta a všetok chlieb, ktoré tieto miesta reprezentujú, bol pridelený Slovákom. A tohoto sa dožijeme len vtedy, keď slovenské strany budú mohutné a keď nebude Slováka-zradcu, ktorý by bol v českej, Slovákom neprajnej organizácii. V jednote je sila a od sily sa obáva každý. Keď budeme jednotní a silní, nebudeme musieť prosiť, budenie diktovať. Dnes musí byť heslom všetkých Slovákov: netrieštiť sa, spojovať, kde sa dá, zjednodušiť náš národný, spolkový a politický život natoľko, aby nakoniec ostala tu jedna vôľa: vytvoriť mohutné a silné Slovensko, jeden ciel: dobro Slovákov ich krajine, jediné úsilie: zaviesť spravodlivosť a jediný poriadok: pomocou silného národného a jednotného politického odborového hnutia povzniesť náš národ na nebývalý stupeň kultúrnej úrovne a hmotného blahobytu. Keď budeme všetci opanovaní týmito zásadami, vtedy na Slovensku dobre. Vtedy nebudeme musieť chodiť prosebné protestovať proti utláčaniu, keď utláčanie toto umožňujeme samotní tým, že mnohí že Slovákov sú zradcami. Slovákov zrádzajú najmä tí, ktorí sa dostanú na vyššie miesta. Keď sa títo nechcú pripojiť k slovenskému národnému hnutiu, musíme ich obísť, ba ísť proti nim. Však príde čas účtovania a vtedy bude udelovaná i odmena za zradcovskú prácu!«

Slovák« č. 103 zo dňa 6. mája 1933. Článok: »Je pôžička. práce len pre Čechy?«

»Isteže sa všelijako špekuluje, ako by Slovensko participovalo na pôžičke práce v percente čo najmenšom a hľadajú sa spôsoby, ako by sa Slovensku z pôžičky dát mohli len odrobiny. Dôkazy o tom máme až príliš okaté. A že sa v snažení obísť Slovensko pri pôžičke práce pokračuje, máme v rukách doklad ďalší. «

»Slovák« č. 105 zo dňa 9. mája 1933. Článok: »Damoklesov meč visí nad hlavou každého zamestnanca. «

»S našimi socialistami máme veľmi zlé zkúsenosti. Každá vláda, v ktorej sedia socialisti, gazduje ozaj turecký. A čím väčší je vplyv socialistov, tým horšie to vyzerá s gazdovaním štátu. Nepovedali by sme nič, keby to turecké gazdovanie bolo len na škodu vyvoleným desaťtisícom milionárom, burzovmým špekulantom, veľkostatkárom a továrnikom! Ale turecké gazdovanie vždy odnesú práve tie najchudobnejšie vrstvy. Socialisti vo vláde - to znamená útok proti záujmom drobného ľudu. Z neje to takmer neuveriteľne, ale skutočnosť posledných rokov dáva nám za pravdu. Menovite však za pravdu nám dávajú udalosti posledných dní.

Nikdy sa toľko škody nenarodilo drobným zamestnancom a proletariátu vôbec, ako za vlády socialistov. A nespokojenosť medzi chudobnými vrstvami nikdy nebola tak veľká a treba uznať nikdy nebola toľko oprávnená, ako teraz. Táto nespokojenosť, kde-tu vybuchne a je príznačné, že proti týmto výbuchom nespokojenosti nikdy sa nepokračovalo tak ostro a bezohľadne, ako za éry socialistickej. Nechceme tu spomínať mená, ktoré sú medzi robotníkmi pojmom. Lebo však čo iné sú Košuty, Kopčany, Duchcov, Telgart, Polomka?...

Policajti a četníci budú rozhodovať nad chlebom štátnych a verejných zamestnancov...

Policajti a četníci budú teda rozhodovať, kto môže byt spoľahlivý a kto nespoľahlivý. Ako sa dá táto akcia využiť na poli stranníckom, o tom my - ktorí poznáme minulosť podobných akcií - nemáme nijakých pochybností.

Budú to perzekúcie toho najhoršieho druhu a India nikdy nebudú vedieť, kedy sa stanú protištátnymi. Veď už i »smyšľanie« môže byt protištátne, a to stačí, aby zostal bez chleba, bez práce a aby mu deti pomrely hladom. «

Pýtame sa pána ministra:

1. Či má vedomosť o bezohľadnej konfiskačnej praxi štátneho zastupiteľstva v Bratislave?

2. Či je ochotný proti ubijateľom slobody tlače zakročiť?

3. čo mieni urobiť, aby slobada tlače ústavnou listinou zabezpečená bola skutočne aj rešpektovaná?

V Prahe, dňa 10. mája 1933.

Hlinka,

Čuřík, Danihel, dr. Fritz, dr. Gažík, Grebáč-Orlov, dr. Labaj, Fritscher, Galovič, dr. Mederlý, Mojto, Onderčo, dr. Polyák, dr. Pružinský, Zajíček, dr. Petersilka, dr. Ravasz, Sivák, Slušný, Šalát, Sú-, roviak, dr. Tiso, Rázus.

2319/II.

Interpelácia

poslanca Andreja Hlinku a druhov ministru spravodlivosti

pre konfiškácie »Slováka« zo dňa 16. mája 1933.

Neuplynuly ešte ani dva týždne od poslednej interpelácie, v ktorej poukázali sme na postup štátneho zastupiteľstva v Bratislave pri konfiškácii »Slováka« a nútení sme znovu sa ozvať na obranu slobody tlače a protestovať proti barbarstvu, akého sa systematicky dopúšťa bratislavská cenzúra.

Všetky príznaky nasvedčujú tomu, že táto bezohľadnosť voči časopisu »Slovák« uplatňuje sa na pokyn sbora, lebo ináč nemohli by sme si vysvetliť trúfalosť bratislavského cenzora, že čo v ten samý deň mohlo byť uverejnené bez cenzúry v »Lídových Novinách«, to bolo v časopise »Slovák« zo dňa 16. mája t. r. konfiškované.

Nemôžeme odolať presvedčeniu, že cenzúra na Slovensku za takýchto okolností nie je nič iné, ako zákonný prostriedok na potieranie každého národného prejavu Slovákov a na znemožnenie každej kritiky, ktorá je namieraná proti vláde.

Dňa 16. mája 1933 v 111. čísle »Slováka« v článku: O zneužívaní mena československého národa a »československého jazyka« boly konfiškované tieto state:

»Ale neboli oprávnení k tomu ani v smysle nimi samými predostretej deklarácie. V nej prehlásili, že v mene slovenského národa na Slovensku »nie sú na to oprávnené ani také ľudové shromaždenia, ktorá vynášajú uzavretie pod tlakom cudzieho násilia. «

»Nie je na to oprávnená vláda, ktorá za celé desaťročia nepoznala vážnejšej úlohy, ako potlačovať všetko, čo je slovenské«- - - - -

A vynieslo ju nie zo svojej iniciatívy, ale pod zkazonosným vlivom tam prítomných hlasistov a karieristov proti národným tradíciám; proti presvedčeniu slovenských národovcov: proti jasnému a konečnému uzavretiu výboru Slovenskej národnej strany; proti vrelou láskou k národu slovenskému a reči slovenskej plápolajúcemu »Ohlasu«, prednesenému v maďarskom parlamente; vynieslo ju proti vlastným záujmom vtedy, keď minister zahraničia Rakúsko-Uherska bezpodmienečne prijal body Wilsonove, v ktorých je zabezpečené sebaurčovacie právo i tomu najmenšiemu národu!

Okrem tejto citovej a psychologickej závady obsah záveru Martinskej deklarácie je v úplnej protíve s prejavom prvého bodu. Žiadať totižto miesto pre národ slovenský v rade národov a jeho svojrázny vývin pri prehlásení, že národ slo-

venský je čiastkou i rečové jednotného československého národa... môže sa stať len pri úplnom nedostatku logického smýšlania a zdravého rozumu; lebo jedno vytvára druhé.

Ale ani páni moci nemali k tomu nijakého práva, aby natoľko zavedených deklarantov mohli držať za oprávnených predstaviteľov slovenského národa.

Centralisti sa odvolávajú na Mikuláškou rezolúciu zo dňa 1. mája 1918 a na Martinskú deklaráciu, ako na rozhodujúce dokumenty Národnej jednoty. Takéto chápanie okrem jeho nesprávnosti je samo o sebe dôkazom čudného a veľmi príznačného smýšľania týchto pánov.

A že - - Martinskú deklaráciu vtedy ešte nielen slovenské obecenstvo, ale ani vládni páni nebrali v smysle pančechistickom, toho dôkazom je 10. decembra 1918 roku vydaný "Ohlas" vlády »k synom a dcéram slovenského národa«, v ktorom sa nám zaručuje slobodný vývin slovenskej reči a jej neohraničené užívanie vo všetkých štátnych, samosprávnych, kultúrnych a cirkevných ustanovizniach, slobodný vývin celej svojráznosti slovenskej. «

- - - - A správne, lebo jednotlivec, keď aj má právo pridať sa k tomu národu, ku ktorému ho srdce, vzdelanosť a okolnosti tiahnú, nie je zato oprávnený robiť proti národu, z ktorého pochádza. Takýmto pokračovaním celý vzdelaný svet vždy opovrhoval, označiac ho hnusným menom odrodilstva!

A ako hnusné je odrodilstvo, tak nesporné je, že každého syna každého národa svätou povinnosťou je milovať svoj národ, pestovať svoju materinskou reč.

Francisci už 1843. roku napísal: Slováci sme a tými i zostaneme a ničomník je, kto sa toho zrieka, alebo kto nám to odoprieť chce akýmkoľvek spôsobom. Zato má toľký a tak hlboký význam výpoveď Sládkovičova: "Národ patrí k svätým veciam"... nasledovne, kto siaha kradmou rukou po svätých veciach, spácha svätokrádež... a kto sa dá do služby " svätých vecí" - akým je národ, - volil síce medzi našimi okolnosťami »cestu tŕnistú«, ale posvätnú, ktorá prináša po nejkráčajúcim najkrajšiu odmenu národovca: povďačnosť národa!«

V tom istom čísle v článku: Pôžička práce už aj formálne predĺžená « bolo konfiškované toto:

»... musíme sa ohradzovať proti písaniu niektorých koaličných časopisov ktoré výsledok upisovania pôžičky práce pripisujú za úspech vlády.

To je falošné využívanie obetavosti a štátotvornosti upisovateľov. Všetkých upisovateľov môžeme totiž triediť do dvoch kategórií: jedni upisovali preto, lebo uloženie peňazí v pôžičke práce bolo pre nich výhodné a druhá skupina preto, aby poskytla štátu finančné prostriedky na zmiernenie nezamestnanosti.

Nikto však, ani jedno percento upisovateľov nevložilo svoje peniaze do pôžičky práce preto, že sa mu páči dnešná vláda.

Preto je hriešnou nesvedomitosťou a charakteristickou megalomániou koaličných strán, keď úspech pripisujú dôvere občianstva v dnešnú vládu. «

Pýtame sa pána ministra:

1. Či vie o prehmatoch bratislavskej cenzúry?

2. Či je ochotný postarať sa o nápravu tak, aby sloboda tlače aj na Slovensku bola rešpektovaná?

Praha, dňa 26. mája 1933.

Hlinka,

Čuřik, Danihel, dr. Fritz, dr. Gažík, Grebáč-Orlov, dr. Labaj, Galovič, dr. Mederlý, Mojto, Onderčo, dr. Polyák, dr. Pružinský, dr. Ravasz, Sivák, Slušný, Suroviak, Šalát, dr. Tiso, Rázus, Bobek, Kunz,

2319/III (překlad).

Interpelace

poslance dra Bachera a druhů ministrovi spravedlnosti

o zabavení článků »Studená sprcha« z č.

105 ze dne 5. května 1933 a »Závory jsou

zase tady« z č. 107 ze dne 7. května 1933

varnsdorfského časopisu »Abwehr«.

V čísle 105 varnsdorfského časopisu »Abwehr« ze dne 5. května 1933 vyšel článek:

»Studená sprcha. Požadavky obcí na stát, které pro své rozvrácené finance mohou upsati ovšem jen nepatrné částky na půjčku práce, budou asi splněny jen nepatrným zlomkem. O milionech nemůže býti zajisté ani řeči, krásné investiční programy zůstanou asi jen; na papíře. Tento úsudek vyplývá z projevů vysokých finančních míst. Obce, které došly tak daleko, že pravidelných 250% obecních přirážek nestačí ani na úhradu úroků, a že musí tedy navrhnouti 350% přirážky, nedostanou pravděpodobně vůbec ani haléře úvěru z půjčky práce. Ani takové, které se rok od roku stále více zadlužovaly, nemohou tedy zjednati rovnováhu v obecním hospodářství. Kdo pak tedy dostane půjčku práce, která přece měla býti určena především pro nouzová území?«

A v čísle 107 téhož časopisu ze dne 7. května 1933 článek:

»Závory jsou zase tady. Ručičky doby se nakrucují zpět. Závory na zemských hranicích,

které dnešní pokolení zná pouze ještě ze zažloutlých dějepisů ze starých časů, slavily předevčírem na hranici mezi Varnsdorfem a Seifhannersdorfem podivuhodné vzkříšeni, Natřena běloskvoucí barvou skví se zde pohraniční šibenice, kterou jistý sosák ze Saska považoval v prostotě svého srdce nejdříve za vahadlo studny s okovem. Kdo nařídil postaviti tuto závoru, která se již dnes dočká následovníků na hranicích mezi Varnsdorfem a Grosschönau a v nejbližších dnech i u jiných silničních celních úřadů, o tom ani pohraniční dohled nechce nic věděti, - můžeme to tedy, právě jako účel toho, jen hádati. A poněvadž asi nejde o vybírání mýta jako v dobách jízdní pošty, zbývá pouze a jedině politika, která vytáhla toto příslušenství z copaté doby na pra-pradědečka. Zdá se ovšem, jakoby stará závora přece ještě neměla stačiti, aby vyhověla svému dnešnímu poslání, jak se od ní snad očekává. Zkoumati to není však věci kronikáře. On má jen konstatovati, co je a co bylo, a může jen projeviti přáni, aby se poměry v severočesko-saském pohraničním styku brzy zase uvolnily a zlepšily, které nyní - viz i odpírání visa na nově vydaných hraničních propustkách tu i tam - jsou tak napjaté, že všechny podniky, závisející na letním ruchu, jistě utrpí těžkou škodu. «

Varnsdorfský okresní úřad rozhodnutím čís. 19/46 A nařídil dne 4. května 1933, aby článek »Studená sprcha« byl v celém svém zněni zabaven. Toto opatření potvrdil českolipský krajský jako tiskový soud nálezem č. TI 21/33/2 a odůvodnil § 18, č. 2, zákona na ochranu republiky.

Rovněž nařídil českolipský okresní úřad rozhodnutím č. 19/49 A ze dne 6. května 1933, aby bylo zabaveno celé znění článku »Závory jsou zase tady«, což nálezem č. TI 23/33/2 potvrdil českolipský krajský jako tiskový soud a odůvodnil § 300 tr. z. a § 14 č. 5, zákona na ochranu republiky.

Naprosto nehledě k tomu, že tato zabavení porušují § 113 ústavní listiny, dlužno se zmíniti ještě o tomto:

Pokud jde o článek »Studená sprcha«, musíme konstatovati, že zde naprosto není skutkové podstaty § 18, odst. 2, zákona na ochranu republiky. Článek naprosto nemůže poškoditi bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek. Naopak chce upozorniti úřady, že jest nutno z výtěžku půjčky práce poskytnouti přiměřené peníze nouzovým územím.

Pokud jde o článek »Závory jsou zase tady« musíme také konstatovati, že zde není skutkové podstaty ani § 300 tr. z. ani § 14, odst. 5, zákona na ochranu republiky. Článek nezamýšlí ani surovým nebo štvavým způsobem snižovati republiku nebo některou národní menšinu ani ohrožovati všeobecný mír nebo mezinárodní styky, nýbrž usiluje o pokrok a tím o zákonité zájmy veškerenstva a chce jen podrobiti oprávněné, ale mírné kritice škodlivá opatření úřadů.

Hmotná škoda, kterou utrpěl časopis »Warnsdorfer Zeitung« těmito oběma zabaveními, dá se odhadnouti na 4. 700 Kč,

Nemůže bytí účelem censury, aby hmotně a mravně poškozovala nějaký časopis, který hájí zřejmě odůvodněných, všeobecných zájmů a kritisuje úřední opatření, která mohou škodlivě působiti. Při tom musíme konstatovati, že se censurní praxe, zvláště v jistých částech severních Čech, asi rok provádí způsobem sotva již snesitelným.

Podepsaní táží se tedy pana ministra spravedlnosti:

1. Ví pan ministr spravedlnosti o zabavení článku »Studená sprcha« v č. 105 ze dne 5. května 1933 a článku »Závory jsou zase tady« v č. 107 ze dne 7. května 1933 časopisu »Warnsdorfer Zeitung«?

2. Co hodlá pan ministr učiniti, aby ústavou zabezpečené právo tiskové svobody bylo chráněno?

V Praze dne 8. června 1933.

Dr. Bacher,

dr. Rosche, Heller, Gläsel, Wagner, Oeblinger, Scharnagl, Fritscher, Kunz, Zajíček, Grelf, Bobek, Krumpe, A. Köhler, Windirsch, Viereckl, Platzer, Böhm, Halke, dr. Hodina, Zierhut, dr. Petersilka, Jelínek, dr. Peters.

2319/IV (překlad).

Interpelace

posl. Windirsche a druhů ministrovi školství a národní osvěty

o přijímání nových žáků do měšťanských škol.

Začínají se zápisy do škol. Místa pověřená zápisem dostala od úřadů příslušné pokyny, v nichž se s odvoláním na zákon čís. 22 z roku 1870 ř. z. praví, že do měšťanských škol nemají býti přijímáni žáci, kteří bydlí za obvodem 4 km od místa měšťanské školy, překročí-li se tím nejvyšší počet žáků ve třídě. Uvážíme-li toto ustanovení, naskýtá se otázka: Kam s dětmi, které byly vyloučeny z těchto obcí, ale jsou způsobilé docházeti do měšťanské školy? V sousední obci, která jest sídlem měšťanské školy, nemohou pak býti děti rovněž přijaty z týchž důvodů. Jsou tedy vyloučeny z vyššího vzdělání. Do střední školy nemohou jíti, poněvadž docházka do takovéto školy nebyla zamýšlena pro rozvoj dětí. Docházka do střední školy jest také pro mnoho obyvatelů venkovských obcí příliš drahá. Docházka do měšťanské školy jest častokráte pro děti z venkova jedinou možností osvojiti si vyšší vzdělání. Setrvá-li se na svrchu zmíněném ustanovení, bu-

de mnoho dětí z venkovských vrstev vyloučeno z docházky do měšťanských škol. Zůstane-li při tomto ustanovení, vznikne také zřejmě rozdíl mezi obyvatelstvem venkovským a městským, neboť venkovský lid bude tím odstrčen. Jest nutno, aby pro venkovský lid byla obnovena rovnost v docházce do měšťanských škol. Nával do měšťanských škol lze konečně zmírniti zavedením přijímací zkoušky.

Tážeme se pana ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten vydati co nejdříve potřebné pokyny?

V Praze dne 27. června 1933.

Windirsch,

Oehlinger, Scharnagl, Platzer, Viereckl, Zierhut, Halke, Heller, Wagner, dr. Petersilka, Greif, dr. Luschka A. Köhler, Böhm, Zajíček, Fritscher, dr. Mayr-Harting, Gläsel, dr. Hodina, Krumpe, Bobek, Kunz.

2319/V (překlad).

Interpelace

poslance Windirsche a druhů ministrovi financí

o neodůvodněném potrestání několika osob v Dolním Vítkově, v okrese libereckém, podle § 134 celního zákona.

Na velikonoční pondělí dne 17. dubna 1933 jistý občan v Dolním Vítkově u Chrastavý zpoličkoval a jinak ztýral asi mletého chlapce. Na chlapcův pokřik zběhli se tam místní obyvatelé a shromáždilo se tam asi 30-40 osob, které se hned nemohly dověděti, oč šlo. Teprve později se vysvětlilo, že onen občan byl respicient finanční stráže Nozar z Dolního Vítkova, který byl neznámý, také se jako úřední osoba nelegitimoval a zatkl onoho chlapce pro podloudnictví. Dále bylo 12 osob ze zvědavců stíhám pro přestupek § 134 celního zákona č. 114/1927 Sb. z. a n. a každý z nich byl potrestán pokutou 16. 50 Kč s 50 hal. vplatného, úhrnem 17 Kč. Zmíněný paragraf zní:

»Kdo úmyslně jest nápomocen jiné osobě, která se dopustila podloudnictví, aby jí zajistil prospěch z činu, dopustí se nadržováni podloudnictví. Toto nadržování trestá se pokutou jedenkrát až dvakrát tak velikou, jako jest cena zboží. jde-li o zboží, jehož dovoz jest zakázán, nebo pokutou jedenkrát až Čtyřikrát tak velikou, jako jest celní pohledávka, jde-li o jiné zboží.

Stejného přestupku dopustí se osoba, která úmyslně napomáhá jiné osobě, která se dopustila

podloudnictví, aby ušla potrestání. Toto nadržování trestá se pokutou do 20. 000 Kč, jež však nesmí býti vyšší než pokuta, která může stihnouti pachatele.

Pro nadržováni není trestná osoba, jež pomáhala osobě, s níž jest zpřízněna v linii vzestupně nebo sestupné, svému sourozenci nebo manželu. «

O nadržování podloudnictví nemůže býti v tomto případe řeči, nýbrž obyvatelé obce Dolního Vítkova byli upozorněni a přilákáni trýzněním chlapce, při čemž vůbec nevěděli, že trýznící osoba jest orgán finanční stráže. Není tedy odůvodněné zatahovati do této věci osoby, které neměly co dělati s podloudnictvím, které chlapec spáchal. Kdyby se byl respicient finanční stráže Nozar ihned legitimoval, byl by se celý stav věci vysvětlil.

Tážeme se tedy pana ministra financí, poukazujíce na tyto vývody, je-li ochoten učiniti opatření, aby bylo zastaveno trestní řízení, které finanční stráž v několika případech bez důvodu zahájila?

V Praze dne 27. června 1933.

Windirsch,

Gläsel, Oehlinger, dr. Petersilka, A. Köhler, Platzer, Zajíček, Bobek, Greif, dr. Hodina, Viereckl, Wagner, Fritscher, Krumpe, Zierhut, dr. MayrHarting, Böhm, Scharnagl, dr. Luschka, Kunz, Halke, Heller.

2319 VI (překlad).

Interpelace

poslance dra J. Keibla a druhů ministrům vnitra a spravedlnosti

o opětovném neoprávněném zabaveni časopisu »Nordböhmisches Tagblatt« a časopisu »Sudetendeutsche Tageszeitung« děčínským okresním úřadem.

Časopis »Nordböhmisches Tagblatt« uveřejnil v čísle 101, ze dne 29. dubna 1933, vývody pana posl. dr. Hassolda v parlamente. O případu Donnhäuserově byla část tehdejší parlamentní řeči pana posl. dr. Hassolda zabavena parlamentní censurou. Ale část uveřejněná v časopise »Sudetendeutsche Tageszeitung« zůstala nezabavená. Zněla takto:

V čísle ze dne 18. května 1933 uveřejnil časopis »Sudetendeutsche Tageszeitung« stať »Zrada proti pracovnímu umístění Němců«. Děčínský

censurní úřad zabavil druhou část článku, tohoto znění:

»Tak bylo by možno uvésti mnoho příkladů pochopitelné spolupráce sociálně-demokratického tisku s četnictvem a státním zastupitelstvím. Docházejí-li u úřadu povšimnutí již tyto úplně veřejné denunciace, musíme určitě předpokládati, že se tak zvaným »důvěrným« zprávám četnictvu věnuje tím větší pozornost. Hromadná zatčení v Aši znovu ukazují, že udavačství vyvěrající ze stranického záští vedou ke zničeni existencí a rodin. »Čištění« ve státní službě od »státních nepřátel« prováděné sociálními demokraty znamená však vzrůst nebezpečí pro německé pracovní místo. Aby se na místo propuštěných »hakenkrajclerů« dostali do státních podniků Češi a nikoliv němečtí sociální demokrati, o to pečují počešťovací spolky, které, dá-li se jednou kámen do pohybu, nezastaví se ani před sociálně-demokratickými dělníky. Máme toho charakteristický příklad. Sociálně-demokratický krajský tajemník prohlásil ve své řeči na 1. máje ve Šternberků, že se postará, aby dělníci organisování v národní odborové organisaci německých tabákových dělníků byli vyhozeni. Plody této štvanice již dozrávají. Funkcionáři »Národní jednoty« v bílovském okrese již čile pracují aby zjistili jména oněch českých rodin - pokud možno s četnými dětmi - které jsou ochotny přijmouti práci ve státní tabákové továrně ve Šternberků. «

K tomu připomínáme, že prvé zabavení bylo vůbec neoprávněné, poněvadž řeč posl. dr. Hassolda v parlamentu měla býti uveřejněna jen potud, pokud byla bez závady propuštěna parlamentní censurou. Ale druhé zabavení jest proto neodůvodněné, poněvadž tento článek vyšel ve velkém počtu sudetsko-německých časopisů úplné bez závady. Z toho vysvítá, že censurní úřady měří dvojím loktem a že především děčínský censurní úřad jedná prokazatelně nanejvýš přísně a již několikráte, jak možno lehce prokázati z dřívějších případů, zabavil věty, které vyšly v jiných časopisech bez závady.

Podepsaní táží se tedy pánů ministrů vnitra a spravedlnosti:

1. Jste ochotni vyšetřiti vylíčené věci?

2. Naříditi okresnímu politickému úřadu v Děčíně, aby imunisované parlamentní řeči příště již nezabavoval a aby upustil od zabavení také tehdy, kdy prokazatelně články vyšly bez závady v jiných domácích časopisech?

V Praze dne 30. května 1933.

Dr. Keibl,

dr. Hanreich, inž. Kallina, inž. Jung, Knirsch, Oehlinger, Krumpe, Zajíček, Fritscher, Kunz, Scharnagl, R. Köhler, dr. Petersilka, Greif, Geyer, Simm, Kasper, Horpynka, Matzner, dr. Schollich, dr. Hassold, Bobek.