blížil se výbor právu platnému dosud v zemi České a Moravskoslezské. Byl-li naproti tomu čin spáchán před kvalifikovanou veřejností, vyžaduje se podle odstavce třetího k beztrestnosti nejen důkaz omluvitelného omylu, nýbrž ještě další podmínka, která byla výborem neobyčejně opatrně stylisována. Výbor rozlišuje: buď je uvádění neb sdělování skutečností, o jaké jde, ve veřejném zájmu, nebo ho bylo potřebí k obhájení oprávněného důležitého zájmu soukromého.

Ze stylisace první eventuality je patrno, že nerozhoduje úmysl hájiti veřejný zájem, nýbrž objektivní existence veřejného zájmu. Stačí, jestliže uvádění skutečností takového druhu, jaké v konkrétním případu byly uvedeny, objektivně je ve veřejném zájmu. Rozhodná otázka bude vždy, zda v případě pravdivosti obsahu inkriminovaného obvinění by bylo zájmem veřejnosti, aby tento obsah znala. Naproti tomu při druhé eventualitě se vyžaduje k beztrestnosti, že uvedení skutečností bylo v konkrétním případě prostředkem k hájení oprávněného důležitého zájmu soukromého, že tento účel byl pojat do úmyslu pachatelova, a že činnosti takové bylo k dosažení onoho účele potřebí. Osnova nerozlišuje, zda šlo o soukromý zájem pachatele nebo zájem cizí. Zájem ten musí však býti oprávněný a důležitý, takže pachatel třeba nevykonává právo (což by jinak stačilo k beztrestnosti podle odst. 1. ), přece hájí takový právním řádem uznaný zájem, který svou důležitostí blíží se subjektivnímu právu.

V pdst. 4 považoval výbor za vhodné vysvětliti aspoň na příkladech, co se má rozuměti veřejným zájmem. Také § 4 tisk. nov. z roku 1924 podával takový příkladný výpočet. Výbor tento výpočet podstatně zkrátil a pokusil se nahraditi kasuistiku tiskové novely pojmy všeobecnými. Z toho nesmí však býti vyvozováno, že by byl výbor chtěl pojem veřejného zájmu oproti trestní novele zúžiti.

Účelem nového odst. 5 je vyloučiti všechny pochybnosti o tom, že důvody vylučující trestnost přečinu podle tohoto zákona vylučují i trestnost zanedbání povinné péče při vydání nebo při rozšiřování tiskopisu, jehož obsahem byl takový přečin spáchán.

Důkaz pravdy a omluvitelného omylu.

V § 7 stanoví osnova podmínky přípustnosti důkazu pravdy a důkazy omluvitel-

ného omylu, a poskytuje žalobci právo, aby dosáhl zadostučinění zvláštním výrokem soudu o tom, že pravdivost uvedené nebo sdělené skutečnosti nebyla dokázána. Citací § 6 odst. 2 lit. a) a b) v odstavci l je naznačeno, že důkazem pravdy a důkazem omluvitelného omylu rozumí se tu důvody vylučující trestnost podle § 6 odst. 2 a že tudíž tato ustanovení o přípustnosti uvedených důkazů mají význam toliko pro trestné činy uvedené v §§ l a 2, nikoliv tedy pro utrhání na cti nebo výčitku trestního stíhání nebo trestu.

V odst. l uvádí osnova nejprve všeobecnou podmínku přípustnosti důkazu pravdy a důkazu omluvitelného omylu, totiž návrh obviněného na provedení takového důkazu. Bez takového návrhu nesmí býti důkaz pravdy a důkaz omluvitelného omylu, i kdyby byl jinak přípustný, nařízen nebo prováděn.

Kromě této všeobecné podmínky uvádí osnova v odst. 2 zvláštní podmínky přípustnosti uvedených důkazů, byl-li čin spáchán uvedením nebo sdělením skutečnosti života rodinného nebo vůbec soukromého. Vymezujíc případy, ve kterých má býti připuštěn důkaz pravdy nebo důkaz omluvitelného omylu o takových skutečnostech, uchýlila se osnova podstatně od vládního návrhu. Oproti vládnímu návrhu zdůraznil výbor výjimečnost připuštění důkazu tím, že požaduje, aby uvedení nebo sdělení skutečnosti, o niž jde, bylo jak obsahem tak i formou nutné a aby tato nutnost byla odůvodněna zvláštními okolnostmi toho kterého případu. K tomuto všeobecnému případu připojil pak výbor ještě dva případy zvláštní. Podle prvního z nich má býti důkaz pravdy a důkaz omluvitelného omylu o skutečnostech života rodinného nebo soukromého připuštěn také tehdy, když skutečnost, o niž jde, byla předmětem veřejného jednání soudního. V tomto případě nemá býti zpravodajství o veřejném soudním jednání, i když se týkalo událostí a skutečností uvedeného druhu, ztíženo. Tím ovšem není stanovena přímo beztrestnost takových třeba i věrných zpráv, nýbrž má býti připuštěn toliko důkaz pravdy a důkaz omluvitelného omylu. Druhý případ byl upraven souhlasně s dosavadním právem rakouským. Hledíc však k tomu, že novější zákonodárství zná celou řadu trestných činů stíhaných na soukromou žalobu nebo na návrh, u nichž není odůvodněno

všeobecné ustanovení vylučující důkaz pravdy a důkaz omluvitelného omylu, dokud oprávněný sám žalobu nebo návrh nepodal, na př. trestné činy podle zákona o nekalé soutěži, rozeznává výbor mezi soukromožalobními a návrhovými delikty, které jsou zároveň skutečnostmi života rodinného nebo soukromého, a soukromožalobními a návrhovými delikty, které nejsou takovými skutečnostmi. Kdežto u těchto platí o přípustnosti důkazu pravdy a důkazu omluvitelného omylu ustanovení všeobecná, platí o oněch zvláštní ustanovení § 7 odst. 2, počítajíc v to i zvláštní případ lit. c) tohoto odstavce, podle něhož připouští se důkaz pravdy nebo důkaz omluvitelného omylu také tehdy, když osoba, oprávněná podati soukromou žalobu nebo návrh, žalobu nebo návrhy již podala nebo je sama obviněna, že inkrimovanou skutečnost uvedla nebo sdělila.

Všechny případy uvedené v § 7, odst. 2., jsou samostatné a stačí k připuštění důkazu pravdy nebo důkazu omluvitelného omylu toliko jednoho a kteréhokoliv z nich.

Z § 8 zasluhuje zmínky odst. 2., v němž se snaží osnova jinou farmou zachovati zvláštní ustanovení § 491, odst. 2., rak. tr. z. a jímž zároveň naznačuje, že pojem "uvedení nebo sdělení skutečnosti" nesmí býti vykládán úzkoprse, že se jím rozumí i obviňování z nějakého na cti důtklivého smýšlení nebo takové vlastnosti jakož i užití výrazu na takové smýšlení nebo vlastnost ukazujícího.

V § 8, odst. 3., snaží se osnova přesněji vyjádřiti, co obsahoval § 29 vládního návrhu.

Zde bylo by se též zmíniti o tom, že výbor po důkladných úvahách nepřijal ustanovení § 28 vládního návrhu o tom, kdy je přípustný důkaz svědectvím soukromého žalobce, poněvadž podle jeho názoru nebylo možno toto ustanovení uvésti v soulad s obecnými zásadami trestního řízení a poněvadž ta okolnost, zda ten, komu bylo ublíženo, vystupuje v trestním řízení v roli soukromého žalobce či svědka, je při úpravě žalobního práva osnovou ve velké části případů náhodná (viz § 14). Výbor nepřijal však též návrh na zavedení přísežného slyšení stran ve smyslu civilního soudního řádil, nechtěje předbíhati v této důležité otázce jednotné úpravě nového trestního řádu.

Upuštění od potrestání.

Nehledíc k odchylnému uspořádání systematickému provedl zde ústavně právní výbor změny hlavně v těchto směrech:

1. Nemožnost splniti rozhodnutí o přiměřeném zadostučinění (§ 26) má míti za následek upuštění od potrestání jen tehdy, když obviněný nemohl rozhodnutí splniti pro bezdůvodný odpor odpůrcův. Namítáno bylo dále, že v době, kdy soud vydává rozhodnutí podle § 26, nebudou mu mnohdy ani známy všechny ty skutečnosti, které podle osnovy mají býti pro určení přiměřeného zadostučinění rozhodnými. Některé takové skutečnosti vyjdou později najevo, třeba až při hlavním přelíčení. Nebylo také možno odmítnouti obavu, aby ten, kdo poskytl přiměřené zadostučinění a zajistil si tak upuštění od trestu, nepokračoval lehkomyslně v trestné činnosti. Proto byl do osnovy pojat nový odstavec 4.

2. Osnova připouštěla upuštění od potrestání i při utrhání na cti. Výbor to nepovažoval u deliktu tak závažného za účelné.

3. Škrtnuto bylo dále ustanovení, podle něhož soud mohl upustiti od uložení trestu i tehdy, když obviněný nejpozději před začátkem hlavního přelíčení nabídl uraženému přiměřené zadostučinění, avšak odpůrce je odepřel přijmouti. Takového ustanovení mohlo by býti zneužíváno a ochrana cti byla by tím značně zeslabena, poněvadž soukromý žalobce by nikdy nevěděl, zda soud nebude pokládati zadostučinění, které odmítl přijmouti, přece jen za přiměřené.

4. Konečně byl připojen nový odst. 5. vztahující z důvodů, o nichž byla řeč již u § 6 posl. odst., ustanovení o upuštění od potrestání také na delikt pro zanedbání povinné péče.

K § 10 bylo by se zmíniti o tom, že výrok, kterým soud upustil od uložení trestu, netýká se samozřejmě výroku, jímž byla uložena náhrada útrat trestního řízení.

Žaloba.

V § 14, odst. 3, č. 3 bylo při urážkách soudů a úřadů právo udíleti zmocnění ke stíhání svěřeno přednostovi nadřízeného soudu neb úřadu, aby byla zabezpečena větší objektivnost rozhodování. Výbor nepokládá dále za účelné, aby ustanovení § 14, odst. 5. platilo také o trestných činech spáchaných proti předsedovi nebo

členu vlády nebo proti guvernéru Podkarpatské Rusi.

Okruh osob, které podle vládního návrhu měly býti oprávněny k soukromé žalobě pro trestné činy směřující proti osobě zemřelé nebo nezvěstné, zdál se býti výboru na jedné straně příliš úzký, na druhé opět příliš široký, úzký proto, že poskytoval žalobní právo toliko příbuzným, ačkoliv nemenší zájem na ochraně cti mohou míti i jiné osoby blízké, které před smrtí uraženého nebo před tím, než se stal nezvěstným, s ním žily trvale ve společné domácnosti, širokým pak proto, že žalobní právo bylo svěřeno všem oprávněným osobám najednou. V tom smyslu byl vládní návrh změněn.

Pokud jde o výkon žalobního práva za osoby mladší než 18 let a za osoby nesvéprávné, uznal sice výbor, že zástupci takové osoby, byl-li ustanoven k výkonu žalobního práva teprve po spáchání činu, musí býti poskytnuta samostatná žalobní lhůta, nepočínající dříve, než byl soudem o svém ustanovení zpraven. Na druhé straně třeba však také pachateli poskytnouti jistotu, že po uplynutí určité doby od činu nebude již moci býti stihán. Doba, jejíž uplynutí se k tomu podle vládního návrhu vyžadovalo, byla však příliš dlouhá, totiž bylo by možno ustanoviti zástupce k výkonu žalobního práva ještě krátce před uplynutím promlčecí doby, aby mohl účinně vykonávati žalobní právo. Výbor přičinil tu proto omezení spočívající v tom, že za ustanovení zástupce k výkonu žalobního práva lze žádati jen ve lhůtě, která by uražené osobě samé příslušela k podání žaloby. Důvody, ze kterých může býti žádáno o ustanoveni zástupce, byly rozmnoženy o případ, že zástupce bezdůvodně odpírá podati žalobu. Ustanovení zástupce samého je svěřeno vždy trestnímu soudu, příslušnému vésti trestní řízení ve věci samé, ježto podle názoru výboru nesnese hledíc ke krátkosti žalobních lhůt ustanovení zástupce nikdy odkladu.

V § 17 byl podstatně změněn odst. 2. Ustanovení vládního návrhu nebylo by vylučovalo zneužití v tom směru, že by trestní oznámení pro delikt, který se stíhá veřejnou žalobou podle jiného než tohoto zákona, bylo učiněno úmyslně jen proto, aby si oprávněná osoba znovu umožnila podání soukromé žaloby, kterou by jinak již podati nemohla, poněvadž zákonná lhůta k jejímu

podání již prošla. Podle návrhu výboru se vyžaduje, aby oznámení samo došlo ve lhůtě stanovené pro soukromého žalobce. Ustanovení, podle něhož by byl mohl soukromý žalobce v uvedeném případě podati žádost za trestní stíhání sice ještě po zákonné lhůtě, avšak do konce průvodního řízení, bylo by působilo obtíže v případech, kdy uražený u hlavního přelíčení přítomen nebyl. Proto bylo prodloužení lhůty upraveno jednotně jak pro případ zastavení řízení, tak i pro případ zproštění.

S tímto ustanovením souvisí též nové ustanovení § 23, odst. 3, umožňující oprávněné osobě, aby učinila písemný neb ústní eventuelní návrh na stíhání obviněného pro trestný čin podle tohoto zákona pro případ, že nebude potrestán na návrh veřejného žalobce. Nebude tudíž nutno podávati v prodloužené lhůtě formální písemnou žádost za trestní stíhání a řízení bude tím podstatně zkráceno.

V § 17, odst. 3 byla škrtnuta poslední věta, podle níž se zavedením trestního řízení proti kterémukoliv vinníku měla stavěti žalobní lhůta proti všem ostatním vinníkům až do dne, kdy trestní řízení proti němu bylo pravoplatně skončeno. Toto ustanovení bylo by umožňovalo žalobci, aby v každém případě žaloval jednu osobu po druhé, když by si prostě před smírem nebo před koncem průvodního řízení vyhradil toto právo. To odporuje zásadě jednotnosti řízení, zvětšuje práci soudu, zvyšuje náklady řízení a mohlo by toho býti využito k šikanám a k dělání útrat. Proto bylo uvedené ustanovení škrtnuto.

V § 18 bylo především jasněji vyjádřeno, že toto ustanovení se vztahuje toliko na vzájemné činy, trestné podle tohoto zákona. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stíhá se však na žalobu soukromou také přečin lehkého poškození na těle a jak ze zkušenosti je známo, nejsou řídkými případy takového vzájemného lehkého ublížení na těle nebo vzájemných trestných činů podle zákona o ochraně cti a lehkých ublížení na těle. Proto bylo ustanovení § 18 rozšířeno v § 42, odst. 3, na uvedeném území též na tyto případy.

Vládnímu návrhu byla vytýkána nejasnost také potud, že poslední věta § 14, odst. 2, nevylučovala pochybnosti o tom co z prvního odstavce platí pro případy uvedené v odst. 2. Kromě toho nezdála se býti účelnou úprava podle odst. 2, poněvadž se

mohl vyskytnouti případ, že strana se doví o vzájemné urážce v týž den, kdy průvodní řízení končí, nemá však již času podati vzájemnou žalobu třeba u jiného příslušného soudu. Tyto nedostatky byly odstraněny novým uspořádáním látky v § 18 a novou úpravou prodloužení lhůty ke stíhání v odst. 3.

Ani tu, ani jinde nepovažoval však výbor za nutné výslovně uváděti, že ustanovení, podle nichž se prodlužuje lhůta k podání žádosti za stíhání, nemají za následek také prodloužení doby potřebné k promlčení. Nebude tudíž vyloučeno, že trestní stíhání bude promlčeno, přes to, že lhůta k žádosti pro trestní stíhání ještě neuplynula. Tak je tomu ostatně i dosud.

Důležité změny byly provedeny v §§ 20 a 21 (§ 16 vl. návrhu). Zásada vládního návrhu, že pravoplatným odsuzujícím rozsudkem vydaným k žalobě jednoho z oprávněných zamítá také žalobní právo ostatních, a to i těch, kteří žalobu nepodali, nesetkala se se všeobecným souhlasem. Možno s ní souhlasiti toliko tehdy, bylo-li sice týmž činem ublíženo toliko jedné osobě, na př. osobě zemřelé nebo nezvěstné nebo per. tiskopisu, avšak samostatné žalobní právo z činu přísluší několika osobám. V tomto případě arci musí zaniknouti žalobní právo řádným pravoplatným rozhodnutím o trestném činu, neboť jinak by byl obviněný vydán nebezpečí postupného stíhání pro týž čin spáchaný na téže osobě, což se příčí obecným zásadám. Je-li však oprávněno k soukromé žalobě několik osob, jimž bylo týmž činem ublíženo, pak není důvodu odpírati jednotlivým z nich samostatné a neodvislé žalobní právo bez ohledu na to, zda obviněný byl již na žalobu některého z nich odsouzen. Toliko při výměře trestu třeba užíti obdobně zásady § 265 tr. ř. tak, aby obviněný nebyl rozdělením řízení postižen přísněji, než kdyby bylo rozhodnuto o všech žalobách najednou.

Také ustanovení o postupu v případech souběhu veřejného a soukromého žalobce (§ 14, odst. 4 a 5) byla přeprapována tak, aby umožněním přímé účasti osoby oprávněné v roli soukromého účastníka, jemuž se přiznávají další důležitá procesní práva, řízení bylo zkráceno a nebylo nutno je event. opakovati na jeho novou žalobu.

Řízení.

Při úpravě předpisů o řízení dbal výbor především toho, aby řízení nebylo protaho-

váno a zadostučinění i konečné rozhodnutí zbytečně oddalováno. Tomuto účelu slouží tyto změny: Jednání o smír může býti odročeno zpravidla jen na souhlasnou žádost stran, a to jen jednou. I když dojde k odročení na odůvodněnou žádost jedné strany, je opětné odročení neb obnovení jednání

o smír vyloučeno (§§ 25, 28). Lhůta, kterou má soud při tiskových urážkách poskytnouti straně ke splnění rozhodnutí o přiměřeném zadostučinění, má býti podle okolností případu co nejkratší (§ 26). Témuž účelu slouží i ustanovení nových § 23, odst. 3, § 24, odst. 4, a § 27, odst. l, č. 4, jakož

i nová úprava postupu při souběhu žalobního práva veřejného a soukromého žalobce (§ 21), o němž se již stala zmínka.

Smírčí řízení při přestupcích.

Místo výrazu "soudní důvěrník" užil výbor výrazu "smírčí". Instituce byla však poněkud jinak vybudována. Změny spočívají v tom, že:

1. upuštěno od myšlenky, aby úředníci soudní kanceláře fungovali jako smírčí v obci sídla soudu a v obcích, které nejsou od sídla soudu vzdáleny více než 6 km a příslušný § 35 byl škrtnut;

2. upuštěno od povinnosti převzíti funkci smírčího;

3. věk, který se vyžaduje k ustanovení smírčím, byl snížen na 26 let;

4. jmenování smírčích a zbavování jich funkcí bylo svěřeno presidentu krajského soudu.

Tyto změny měly za následek nutnost nového ustanovení § 27, odst. 1., č. 3.

Pokud jde o smírčí řízení samo, usnesl se výbor vynechati v zákoně a odkázati úpravě prováděcím nařízením způsob doručování obsílek ke smírčímu roku (§ 28, odst. 2. ) a různý způsob možného smírného vyřízení (viz § 24, odst. 1. vl. návrhu).

Pokud jde o útraty smírčího řízení, bylo požadováno, aby tyto útraty, na rozdíl od vládního návrhu, náležely k útratám trestního řízení. Výbor nemohl se však uzavříti obavám, že by tento požadavek, kdyby měl býti uplatněn i ohledně útrat právního zastoupení, které se ve smírčím řízení nevylučuje, znehodnotil úplně význam a účel této instituce a měl za následek zdražení ochrany cti.

Útraty.

Důležité změny byly provedeny v § 34.

Aby nebylo pochybnosti, zda k nutným vydáním stran náležejí také útraty právního zastoupení stran, odpověděl výbor na tuto otázku výslovně kladně.

V odstavci 3. škrtl výbor poslední větu, podle níž měl soud přiznati straně, která podlehla jen hledíc na nepatrný čin, jehož stíhání nezpůsobilo zvláštních útrat, nárok na náhradu celých útrat. Výbor nepovažoval za spravedlivé, aby na př. soukromý žalobce, který - třeba jen ohledně nepatrného činu - přece dosáhl odsouzení obviněného, byl povinen nahraditi odsouzenému celé útraty. Má za to, že ustanovením o přiměřeném rozdělení povinnosti k náhradě útrat nebo jich vzájemném zrušení lze vyhověti myšlence vládního návrhu spravedlivěji.

Nové je ustanovení odst. 4., podle něhož obviněný nemá proti žalobci nároku na náhradu útrat trestního řízení, byl-li zproštěn toliko pro omluvitelný omyl. Podle obecných zásad trestního řízení byl by totiž soukromý žalobce v tomto případě povinen hraditi obviněnému útraty, které mu vzešly. To by nebylo spravedlivé, ježto obviněný byl zproštěn toliko z důvodů ležících v jeho osobě, které žalobce vykonávaje žalobní právo ani předvídati nemohl. Na druhé straně nebylo by však spravedlivé, aby obviněný přes svoje zproštění byl povinen hraditi soukromému žalobci celé útraty, poněvadž přece jen byl zproštěn. Výbor považoval proto za nejspravedlivější řešení, podle něhož každá strana nese sama útraty, které jí vzešly.

Také otázka povinnosti k náhradě útrat v případech, kdy soud upustil od uložení trestu, byla nově upravena, a to tak, že v případech § 9, odst. 1., č. 2 a § 9, odst. 3. je odsouzený zásadně povinen nahraditi soukromému žalobci všechny útraty, které vzešly do té doby, než nastala skutečnost odůvodňující upuštění od potrestání; právo soudu zprostiti odsouzeného povinnosti k náhradě útrat soukromému žalobci ať úplně nebo z části, může se tedy v uvede-

ných případech týkati toliko útrat, které vzešly po oné skutečnosti.

Ustanovení přechodná a závěrečná.

Poněvadž na rozdíl od vládního návrhu má zákon o ochraně cti nabýti účinnosti bez ohledu na to, kdy nabude účinnosti nový tiskový zákon, bylo nutno vyřešiti nyní opět poměr k tiskové novele č. 124/ 1924 Sb. z. a n. To proto, že četné otázky práva tiskového, které by byly bývaly upraveny jednotně v novém tiskovém zákoně, jsou dosud upraveny v uvedené tiskové novele. Stalo se tak v § 39, a to tak, že některá ustanovení tiskové novely se zrušují úplně, jiná se mění a přizpůsobují zákonu o ochraně ctí, jiná konečně zachovávají v platnosti. Aby nebylo pochybností, jak bude po této nové úpravě zákon č. 124/ 1924 Sb. z. a n. zníti, ukládá se v § 43 ministru spravedlnosti, aby vyhlásil nové znění zákona č. 124/1924 Sb. z. a n., jak vyplývá ze změn provedených zákonem o ochraně cti, a to v nepřetržitém sledu paragrafů, t. j. s přeparagrafováním zákona č. 124/1924 Sb. z. a n., a příslušnými změnami citací.

Ustanovení týkající se řízení před soudy vojenskými a ustanovení přechodná byla přepracována v soulade se změnami provedenými v osnově a v zájmu jasnosti a právní bezpečnosti poněkud siřeji rozvedena.

Zmíniti bylo by se též o tom, že osnova zrušuje též § 40, č. 1 zákona na ochranu republiky, pokud se týká činu uvedeného v § 11, č. 1 téhož zákona. Uvedeným ustanovením zákona na ochranu republiky byl totiž na Slovensku a v Podkarpatské Rusi přestupek urážky presidenta republiky kvalifikován jako přečin v souladu se zákonným článkem XLI/1914 o ochraně cti. Nyní, když dochází ke zrušení zák. čl. XLI/1914, není potřebí, aby ono ustanovení zákona na ochranu republiky bylo zachováno nadále v platnosti.

Ústavně právní výbor doporučuje poslanecké sněmovně změněnou vládní osnovu zákona k ústavnímu schválení.

V Praze, dne 18. května 1933.

Dr. Mičura v. r.,

předseda.

Dr. Jaroslav Stránský v. r.,

zpravodaj.