znovu mohou býti užity pro další podporu stavebního ruchu. Jen tak bude moci fond usilovati o dosažení soběstačnosti, aby nebylo potřebí klásti nové další požadavky na státní pokladnu. Na váhu padla také ta úvaha, že hypotékami zápůjčky zaručené státem zatěžují více státní úvěr než tomu je u zápůjček zaručených zvláštním fondem. Tento moment nelze přehlížeti již proto, že na něj poukazují mnohé ústavy poskytující zápůjčky na státní záruky odůvodňujíce jím odpírání dalších zápůjček na státní záruku. Po stránce administrativní také na váhu padá, že fond je schopen větší pružnosti při nabývání a zcizování nemovitosti, mají-li býti odvráceny ztráty, hrozící z převzaté záruky. Konečně dlužno připomenouti, že tu jde o fond již existující, o instituci v našich zemích již od roku 1910 zavedenou a prakticky osvědčenou.

Státní bytový fond jest až dosud a má i nadále býti spravován ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem financí a ministerstvem veřejných prací. Parlamentní kontrola hospodářství Státního bytového fondu je zaručena ustanovením, že o činnosti fondu musí býti podávána každoročně zpráva Národnímu shromáždění.

Forma fondu sama umožňuje, aby státní podpora záležející ve fondovní záruce zůstala trvalým způsobem přímé podpory staveb obytných domů. Tento způsob podpory je a zůstane pro praktickou potřebu nepostradatelným aspoň dotud, dokud se nepodaří uspokojivějším způsobem než je záruka, ať fondu ať státu, rozřešiti otázku opatření dostatečného a levného hypotekárního úvěru do druhého knihovního pořadí. Otázce této bude nutno věnovati nadále větší zájem a pozornost, poněvadž fondovní záruka není podle návrhu bytového zákona všeobecně přístupná všem stavebníkům, hlavně však z důvodu reflexu státní a zajisté třebas jen v menší míře i fondovní záruky na státní úvěr, jak o tom byla učiněna již nahoře zmínka.

Přímá podpora staveb nových obytných domů podle hlavy páté jest u všech svých způsobů obmezena na novostavby a úplné přestavby domů s malými byty a malými provozovnami podle § 136 zákona o přímých daních a je dovolena u jiných staveb, t. j. u nástaveb, přístaveb nebo částečných přestaveb a u pouhých úprav, jen zřídí-li se v nich malé byty ve smyslu § 136, odst. 3.,

cit. zákona. Kyty smějí býti určeny jenom pro nezámožné vrstvy obyvatelstva, úvěrová pomoc ve způsobe záruky liší se od finanční podpory ve způsobe přímé zápůjčky, ročního příspěvku, příspěvku jednou pro vždy a zálohy na vlastní prostředky tím, že záruku lze uděliti na stavbu domů s malými byty a s malými provozovnami vůbec, kdežto finanční podporu všech uvedených způsobů jen na takové stavby, které mají povahu domů s nejmenšími byty podle definice, kterou obsahuje návrh zákona, a jsou-li byty v těchto domech určeny pro rodiny chudé, které bez podpory z veřejných prostředků nebyly by s to, aby unesly nájemné požadované třebas jen z nejmenších bytů. Jen výjimkou lze finanční podporu uděliti také na stavby domů s malými byty, jsou-li tyto byty určeny pro chudé rodiny s větším počtem dětí nebo s tuberkulosním členem rodiny, které potřebují většího bytu z důvodů sociálních nebo zdravotních.

Z jednotlivostí týkajících se různých způsobů přímé podpory buďtež tu také uvedeny jenom nejzávažnější změny u způsobů podpory převzatých z dosavadního zákona č. 45/1930 Sb. z. a n. a nejdůležitější ustanovení nových způsobů přímé podpory.

Podporu ve způsobe záruky činí návrh zákona přístupnou také oprávněným podnikatelům staveb na novostavby nájemních domů s malými byty a malými provozovnami, obsahuje-li dům aspoň 4 nájemní byty, a převezme-li obec závazek, že nahradí fondu aspoň polovici platů, které by fond za dlužníka zaplatil z titulu převzaté záruky. Záruku lze uděliti také na koupi domu od oprávněného podnikatele staveb, uskuteční-li se koupě do roka po udělení obývacího povolení. Tímto rozšířením podpory ve způsobe záruky zamýšlí návrh zákona podporovati také soukromé stavební podnikání, na němž jedině vždy bude záležeti, zda a jak bude ukojována potřeba oněch vrstev obyvatelstva, které hledají byty nespadající pod pojem malých bytů, ale jehož součinnosti nelze beze škody postrádati ani při ukoj ování potřeby bytové nezámožných vrstev obyvatelstva. Zavázáním obce k úhradě polovice výloh vzešlých z titulu záruky má býti vzbuzen interes obce na stavbě domu a ha hospodářství s ním.

Zvláště významnou novotou návrhu bytového zákona je rozšíření záruky na všechny

druhy staveb, které podniknou zaměstnavatelé, aby zřídili malé byty pro zaměstnance svých podniků průmyslových, obchodních, živnostenských a zemědělských. Užijí-li zaměstnavatelé hojně pomoci nabízené jim návrhem bytového zákona, vykonají tím i sociální povinnost, jejíž splnění v mezích potřeby podniku a jeho finanční síly lze od nich právem očekávati zvláště tehdy, jestli sami svým podnikem způsobili nebo zvětšili potřebu bytovou v obci.

Proti dosavadním sazbám navrhuje se zvýšení maximální hranice zadlužení stavby zaručenou zápůjčkou a předcházející nezaručenou zápůjčkou dohromady, aniž se něco mění na dosavadní výši záruky z toho důvodu, že jak praxe dosavadních zákonů stále ukazuje, i nezámožní a chudí lidé jsou ochotni a s to platiti poměrně vyšší činži, ale nemají úspor, z nichž by mohli zaplatiti najednou mnohatisícové částky jako příspěvek k úhradě vlastních prostředků. To plať měrou téměř všeobecnou zvláště o osobách, které přistupují ke družstvům za účelem získání bytu. že zvýšení limita zadlužení usnadní financování staveb i obcím a ostatním veřejnoprávním korporacím, netřeba dokazovati. Zvýšení maximální hranice zadlužení u domů stavebních družstev jest s to zmenšiti nebezpečí z toho vyplývající, že členové družstva činí tíživé zápůjčky (směnečné a jiné), jen aby si opatřili peníze na splacení příspěvku k úhradě stavebního nákladu, který každé družstvo bezvýjimečně musí požadovati.

U podpory ve způsobe ročního příspěvku na zúročení a úmor zápůjček učiněných na stavbu, který jest obdobný státnímu příspěvku ve výši až 21/2% zápůjček podle zákona o stavebním ruchu č. 45/1930 Sb. z. a n., navrhuje se rozlišovati ve výši příspěvku. Pravidelně má příspěvek činiti nejvýše 11/2% zápůjčky a smí býti zvýšen až na 3% jen u staveb podnikaných obcemi nebo jinými veřejnými korporacemi, jsou-li byty určeny pro chudé rodiny, a pak u staveb rodinných domků, je-li stavebníkem nebo čekatelem jeho osoba chudá.

Co tu právě řečeno o ročním příspěvku, platí i o novém způsobu podpory, záležejícím v příme zápůjčce s úrokovou mírou od 5% do 3%.

Příspěvek jednou pro vždy k úhradě stavebního nákladu může býti poskytnut je-

nom na stavbu rodinných domků pro chudé rodiny s větším počtem dětí nebo s tuberkulosním členem rodiny, nebo pro rodiny zasluhující tuto podporu z jiných sociálních důvodů a nejvýše částkou, kterou jinak musí stavebník nejméně přispěti k úhradě stavebního nákladu domku z vlastních prostředků. Udělení tohoto příspěvku může býti učiněno závislým na podmínce, že nejvýše polovici příspěvku poskytne obec.

 Zálohy na vlastní prostředky potřebné k úhradě části stavebního nákladu nájemních domů lze poskytnouti pouze obecně prospěšným stavebním sdružením, a to nejvýše polovicí potřebné částky. Záloha musí býti umořena nejdéle v 15 letech a jest zúročitelná pravidelně 3%, ale může od jejího zúrokování býti vůbec nebo částečně upuštěno. Tento způsob podpory má týž účel jako navrhované zvýšení limita zadlužení domu. Jsou-li v domě rodiny uvedené v předchozím odstavci, smějí zálohy činiti až dvě třetiny jinak potřebné částky.

Před novou úpravou ochrany nájemníků podle ustanovení oddílu V. osnovy bytového zákona bylo zkoumati všechny zákonné možnosti, které by vedly k obnovení normálních poměrů na bytovém trhu. Jedním z nejdůležitějších předpokladů normálních poměrů je as nabídka bytů vyhovující potřebě bytů s nájemným hospodářsky únosným. Bohužel není dosud dostatečné nabídky takovýchto bytů.

O tom svědčí výsledky soupisu bytů, konaného v rámci sčítání lidu dne 1. prosince 1930 ve 115 aglomeracích s více než 10. 000 obyvateli, zahrnujících celkem 239 obcí. Z celkového počtu 562. 112 bytů ve starých domech podléhalo v prosinci 1980 ochraně nájemníků dosud 353. 203 bytů a nepodléhalo 208. 909, čili 62'84% všech bytů ve starých domech požívalo ještě a jen 37'16% nepožívalo už ochrany nájemníků. Procento bytů podléhajících ochraně nájemníků ve starých domech jest ještě vyšší než uvedený celostátní průměr ve velikých městech a v obcích ležících v průmyslových oblastech. Naproti tomu bylo při uvedeném soupisu bytů napočteno neobydlených bytů jen 1'2% všech bytů ve starých i nových domech. Uváží-li se, že nikoli každý neobydlený byt je způsobilý k obývání, a že roční pravidelný přírůstek potřeby nových bytů v letech hospodářské tísně sotva se uhradí

byty nově vystavěnými, lze již z čísel tu uvedených vyvozovati soud, že poptávka po bytech je větší než jejich nabídka.

Za těchto okolností musil návrh nového zákona především zkoumati všechny možnosti, které by přivodily zlepšení poměrů na bytovém trhu a jmenovitě dostatečné ukojení bytové potřeby podporou stavebního ruchu. Tuto úlohu řeší příslušná opatření oddílu IV. této osnovy, vztahující se na stavby obytných domů. Podaří - li se tak opatřiti dostatečný počet nových bytů a budou-li se v nejbližší době také příznivě vyvíjeti finanční a hospodářské poměry, bude tím sjednán jeden z nejdůležitějších předpokladů normálních bytových poměrů.

Pokud není tohoto předpokladu, nutno samozřejmě učiniti veškerá opatření, která jsou způsobilá zajistiti ukojení bytové potřeby obyvatelstva a zejména ukojení bytové potřeby oněch jeho vrstev, které potřebují ochrany.

Po této stránce stojí osnova zákona před dvěma problémy: V prvé řadě je to nová úprava nájemného ve starých domech za účelem nivelování nájemného ve starých a nových domech způsobem, který by přihlížel k hospodářským a sociálním nutnostem, a v druhé řadě jest to zvlášť obtížná otázka ochrany před výpovědí.

Při nové úpravě nájemného měla osnova zákona především vyřešiti, jaká úprava nájemného jest přípustná s hlediska hospodářských a sociálních nezbytností. Vedle toho bylo též úkolem zákonné osnovy, opatřiti novou úpravou nájemného, zvláště pak zavedením stavebního příspěvku, dostatečné nové finanční prostředky ku podpoře stavebního ruchu a k vydatnějšímu vybudování nových bytů pro hospodářsky slabší vrstvy obyvatelstva. Tohoto výsledku lze však dosáhnouti jenom zvýšením nájemného, které jednak přihlíží ke snaze po valorisaci nájemného, jednak umožní vydatnou podporu staveb obytných domů. Při tom obsahuje osnova potřebné kautely, aby postupné zvyšování nájemného dálo se takovým způsobem, který by vyloučil jakýkoli hospodářský otřes jedince nebo celého hospodářství. S tohoto hlediska bylo řešiti otázku, jak, t. j. o kolik procent má býti zvýšeno mírové nájemné ve starých domech, a dále, v jakých údobích se to má státi, t. j. o kolik procent mohlo by býti

prve zmíněné základní nájemné ročně zvyšováno.

Pokud jde o úhrnnou výměru tohoto zvýšení, dochází osnova bytového zákona opírajíc se o dobrozdání, která byla ministerstvu dána v anketě z roku 1928 k šestinásobku mírového nájemného. V této výši jest samozřejmě zahrnuto jak mírové nájemné, tak i zvýšení nájemného, které podle dosavadních zákonů o ochraně nájemníků bylo přípustné, jakož i vůbec každé fakticky provedené zvýšení nájemného.

Jako míru, o kterou možno zvyšovati nájemné ročně, uznává osnova bytového zákona všeobecně 40% základního nájemného. Osnova bytového zákona připouští toto obecně přípustné zvyšování nájemného nad míru přípustnou podle dosud platného zákona teprve počínajíc 1. lednem 1933. Důvody tohoto ustanovení leží na bíledni. Všeobecná stísněnost hospodářského života a nejistota o jeho vývoj nedovoluje v tomto roce, aby na hospodářské poměry všeho občanstva byl vykonáván ještě nepříznivý tlak všeobecným zvýšením nájemného. Považuje-li návrh bytového zákona dobu do konce roku u osob s většími důchody za dostatečnou, aby své hospodářství přizpůsobily očekávanému zvyšování nájemného, musil zvláštním ustanovením pamatovati na ty nájemníky, jejichž důchody nejsou takové, aby unesly za trvající hospodářské krise projevující se u nich zhusta úplnou nebo částečnou nezaměstnaností, jakékoli zvýšení nájemného. Za osoby, u nichž je nutno odsunouti přípustné zvyšování nájemného o 40% přes 1. leden 1933, považuje osnova takové nájemníky, kteří nemají zdanitelný důchod vyšší než 20. 000 Kč, nemají - li zákonnou povinnost pečovati o výživu jiné osoby, a důchod vyšší než 25. 000 Kč až 40. 000 Kč podle toho, mají - li zákonnou povinnost pečovati o výživu jedné až čtyř nebo více osob, při čemž na osobu se počítá důchod o 5000 Kč vyšší. U těchto nájemníků má další zvyšování nájemného o 40% základního nájemného ročně počíti dnem 1. ledna 1936, a nezlepší - li se všeobecně hospodářské poměry, je vláda zmocněna navržením tento termín stanoviti dnem 1. ledna 1937. Výhody tu uvedené vztahují se však pouze na nájemníky bytů a malých provozoven.

Pokud jde o ochranu před výpovědí, nemohla se osnova zákona, hledíc k nepřízni-

vým poměrům prve vylíčeným a k neukojené potřebě bytů pro obyvatelstvo vyžadující ochrany, odhodlati k dalšímu podstatnému uvolnění výpovědního práva, a to tím více, ježto podle platného práva jest výpověď z bytů dovolena již z 20 důležitých důvodů, z nichž 6 jest z viny nájemníkovy, 8 z potřeby vlastníka domu a 6 z veřejného zájmu. K tomu přistupuje ještě rozhodný moment, že v případě dalšího uvolnění důvodů k výpovědi není dostatečného množství bytů, v nichž by vypovězení nájemníci mohli nalézti vůbec přístřeší, tím méně pak ubytování, které by odpovídalo sociálním požadavkům. Bylo tedy zcela nemožno výpovědní právo vlastníků starých domů ještě rozšířiti na nové důvody k výpovědi.

Přes to, že ustanovení oddílu V. návrhu bytového zákona jsou z největší části převzata beze změny z dosavadního zákona o ochraně nájemníků č. 44/1928 Sb. z. a n. v jeho znění, novelovaném zákony č. 30/1930, č. 166/130 a č. 210/1931 Sb. z. a n., přece obsahuje osnova bytového zákona kromě novot již uvedených několik jiných význačných novot a změn, které zasluhují bližší zmínky. Jsou to především nová ustanovení o nájemních smlouvách učiněných ze svobodné vůle stran na určitou dobu. Také osnova bytového zákona rozlišuje mezi smlouvami učiněnými na určitou dobu před nebo po 3. květnu 1920, t. j. dnem, kterého smlouvy na určitou dobu byly zákonem č. 275/1920 Sb. z. a n. podrobeny ochraně nájemníků, ale rozlišuje dále mezi smlouvami učiněnými na určitou delší dobu, u nichž strany sotva počítaly s tím, že smlouvy vyprší za trvání ochrany nájemníků, a mezi smlouvami učiněnými na určitou kratší dobu. Jako rozlišující znak stanoví den 31. prosince 1935. Z ochrany nájemníků vypadají dnem, kdy bytový zákon začne působiti, smlouvy, které uvedený termín přesahují, kdežto smlouvy, které vyprší před tímto termínem, zůstávají, ale jen do tohoto termínu 31. prosince 1935, ještě nadále v ochraně. Podle toho upravuje osnova bytového zákona také výpověď těchto nájemních smluv po dobu, po kterou podléhají ochraně nájemníků, a to zcela v duchu dosavadních zákonů o ochraně nájemníků.

Významné je také nové ustanovení o tom, jaké nájemné dlužno platiti v době po vypršení určité smluvené doby, kdy nájemní

smlouva jest zase podrobena ustanovením oddílu V, nejen co do výpovědi, nýbrž i co do nájemného. Osnova ustanovuje, že nedohodnou-li se strany jinak, je nájemník povinen platiti nájemné dosud smluvené, a bylo-li by dosavadní nájemné nižší než nájemné zvýšené podle zákona, nájemné vyhovující ustanovení zákona.

Osnova bytového zákona řeší také s náležitou přesností otázku, co má platiti, zemře-li nájemník, jenž požíval dosud ochrany nájemníků, přidržujíc se v jádru posudku nejvyššího soudu, aby chráněny byly jen osoby, které podle povahy věci zasluhují ochrany, t. j. příslušníci rodiny nájemníkovy, kteří s ním bydleli v době jeho smrti nemajíce vlastního bytu, a to bez rozdílu, zda-li jsou dědici či nic.

Z nových ustanovení o zvyšování nájemného zasluhuje zmínky ustanovení o dalším obecně přípustném zvyšování nájemného, o němž byla již nahoře řeč, v případě, že základní nájemné bylo určeno podle prvého pronájmu uskutečněného teprve po zavedení ochrany nájemníků. Soud může k žádosti nájemníka vyloučiti další zvyšování nájemného, je-li nájemné již placené nepřiměřeně vysoké u srovnání s nájemným z podobných bytů nebo podobných velikých provozoven.

Důležité je také ustanovení, že na návrh obce nebo k žádosti nájemníka může soud nájemné z bytu zdravotně závadného upraviti na částku nižší, než jak dovoluje zákon, na dobu, dokud stavební vady bytu, škodlivé lidskému zdraví, nebudou odstraněny.

Z nových ustanovení sluší ještě upozorniti na povinnost soudu, u něhož byla podána výpověď z důvodu neplacení nájemného, oznámiti to obci, v jejímž obvodu je byt, z něhož se dává výpověď, aby obec měla možnost učiniti včas opatření pro ubytování deložovaných osob octnuvších se v nouzi.

Všeobecnou důležitost má konečně nové ustanovení, kterým osnova bytového zákona připravuje jednak odstranění zvýšení nájemného z důvodu zvýšení pravidelných ročních výloh spojených se správou domu (na osvětlení, vymetání komínů a pod. ) a z důvodu zvýšení úrokové míry z hypotekárních zápůjček, váznoucích na domě dne 1. srpna 1914, a jednak pone-

náhlé odstranění dosavadního osvobození 90% základního nájemného od domovní daně s přirážkami, ale teprve pak, až nájemné zbývající po srážce odpočitatelných položek, které je podle zákona o přímých daních základem pro vyměření domovní daně, bude větší než čtyřnásobek celoročního hrubého nájemného za rok 1914 nebo u budov dokončených po roce 1914 za pozdější první činžovní rok. Náhradou za úbytek způsobený majitelům domů nemožností zvýšení nájemného z obou nahoře uvedených zvláštních důvodů zvyšuje osnova zákona počínajíc rokem 1933 hranici dosavadního osvobození z 90% na 120% základního nájemného. Důsledek tohoto nového ustanovení je ten, že se u všech domů, dokud u nich nájemné nedosáhne čtyřnásobku nájemného za rok 1914 anebo za pozdější činžovní rok, zvyšuje nynější daňové osvobození z 90% na 120%, ačkoliv je u těchto domů i nadále dovoleno zvyšovati nájemné z obou uvedených zvláštních důvodů. Toto nové ustanovení přinese tudíž počínajíc rokem 1933 prospěch i takovým majitelům domů, kteří nebudou moci zvýšiti nájemné podle nových ustanovení osnovy bytového zákona. Jakmile nájemné překročí čtyřnásobek nájemného za rok 1914 nebo za pozdější činžovní rok, bude daňové osvobození postupně snižováno, a to tak, že bude činiti 80%, bude-li nájemné menší než pětinásobek, jen 40% základního nájemního, bude-li nájemné menší než šestinásobek, a že vůbec odpadne, bude-li nájemné činiti více nežli šestinásobek nájemného za rok 1914 nebo za pozdější první činžovní rok.

V této souvislosti budiž ještě upozorněno, že dosavadní ustanoveni zákona o ochraně nájemníků, podle něhož obecní dávky vybírané na podkladě nájemného se vyměřují jen z nájemného, jež bylo základem pro vyměření daně činžovní za rok 1927, osnova bytového zákona zachovává v platnosti do konce roku 1938.

Osnova zákona terminuje účinnost ustanovení oddílu V. o ochraně nájemníků dinem 31. prosince 1942, ustanovujíc zároveň, že pro nájemníky s nižšími důchody, u nichž je odsunuto další obecně přípustné zvyšování nájemného, platí až do 1. července 1946 a může býti vládním nařízením prodloužena až do 1. července 1947. Rozhodovala tu úva-

ha, že v době, kdy veškerý výrobní proces jest ochromen, kdy zemědělství je stiženo těžkou krisí a kdy. finanční a měnové poměry celého světa jsou vzhledem k jich vývoji velmi problematické, mohl by každý pokus o radikální změnu dosavadní zákonné úpravy bytové péče vésti k nejtěžším a ve svých účincích nedozírným důsledkům, a že proto nutno pro konec ochrany nájemníků voliti dobu aspoň tak dlouhou, aby se předešlo těmto důsledkům a zároveň, jednak aby se došlo k zamýšlenému nivelování nájemného ve starých a nových domech, a jednak aby nabídka bytů zatím vzrostla.

Ke konci třeba ještě poznamenati, že ačkoli osnova zákona jest vedena snahou zjednati předpoklady pro úpravu normálních bytových a nájemních poměrů, nepřehlížela nikterak, že ustanovení občanského zákoníka o nájemní smlouvě již neodpovídají sociálním požadavkům novodobým, a že tudíž v oboru bytové péče a nájemní smlouvy jest nezbytně třeba nových norem a nových opatření ve prospěch obyvatelstva potřebujícího ochrany a účinných i v době po zrušení ochrany nájemníků. Tato opatřeni nebyla zatím pojata do osnovy zákona a jsou vyhrazena parlamentnímu projednání.

Oddíl VI. o odkladu exekučního vyklizení místností přejímá beze změny ustanovení dosud platného zákona ze dne 28. března 1928, č. 45 Sb. z. a n. Od roku 1920, kdy byl po prvé připuštěn odklad nařízením č. 409 Sb. z. a n., vžila se tato ochrana osob, které by beze své viny po exekučním vyklizení neměly kam se uchýliti, a právem spatřuje se v ní jednak vhodný doplněk předpisů o ochraně nájemníků a jednak nutné opatření pro ty, kdož - jako zaměstnanci s bezplatným bytem - nepožívají ochrany nájemníků.

Jediná novota oddílu VI. je ta, že dosavadní právo bylo doplněno ustanovením, podle něhož lze v obcích, které se se schválením zemského úřadu usnesly na zrušení ochrany nájemníků, lze podle těchto ustanovení povoliti odklad ještě do jednoho roku poté, co v obci ochrana nájemníků přestala. Ustanovení toho je potřebí, aby přechod z ochrany nájemníků do úpravy nájemních poměrů podle. obecného práva odbyl se pokud jen možno hladce.

Ustanovení oddílu VII. o mimořádných opatřeních bytové péče mají za účel zajistiti, aby místností způsobilých k obývání bylo pro tento účel také skutečně užito způsobem pokud možná nejúčelnějším. Účelu toho nelze ovšem dosáhnouti bez určitých obmezení ukládaných nejen vlastníkovi starého domu, nýbrž i uživateli starého bytu. S tohoto hlediska dlužno i ustanovení oddílu VII. považovati za doplněk ustanovení o ochraně nájemníků podle oddílu V., mající své odůvodnění v nedostatku bytů a své oprávnění jen po dobu trvání ochrany nájemníků a pro přiměřeně obmezenou dobu přechodnou. Osnova bytového zákona přejímá v oddílu

VII. ustanovení dosavadního zákona ze dne 11. července 1928, č. 118 Sb. z. a n., bez věcných změn.

Účelem ustanovení o stavebním příspěvku podle oddílu

VIII. je opatřiti finanční prostředky pro Státní bytový fond.

Tyto prostředky hledí osnova bytového zákona získati zavedením stavebního příspěvku, placeného ze zvýšeného výnosu nájemného ve starých domech. Osnova bytového zákona pamatuje na opatření finančních prostředků z výnosu stavebního příspěvku z poznání, že stát nemůže trvale hraditi náklad spojený s finanční podporou stavebního ruchu z běžných příjmů a že sotva lze nalézti vhodnější způsob úhrady pro uvedený účel, než který navrhuje osnova bytového zákona svým ustanovením o stavebním příspěvku.

Podle návrhu bytového zákona má býti stavební příspěvek placen teprve pak, až skutečný celoroční výnos nájemného z domu, ale jen pokud je základem pro vyměření činžovní daně, bude větší než čtyřnásobek nájemného za činžovní rok 1914 neb u budov dokončených po roce 1914 za pozdější prvý činžovní rok. Podle nového ustanovení osnovy v oddílu o ochraně nájemníků je počínajíc rokem 1933 základem pro vyměření činžovní daně u starých domů, jejichž celkové nájemné přesahuje 400% nájemného za rok 1914, celkové nájemné snížené o 80% celkového nájemného za rok 1914. Podle toho nastane povinnost k placení stavebního příspěvku teprve pak, až celkové nájemné bude činiti více než 480% nájemného za rok 1914 nebo za pozdější první činžovní rok. Stavební pří-

spěvek nemá postihovati celou částku nájemného, která přesahuje čtyřnásobek nájemného za rok 1914 nebo za pozdější prvý činžovní rok, nýbrž jenom její část, a je progresivní, stoupaje od 5% po 5% za každých 50% celoročního nájemného za rok 1914 až do čtyřnásobku tohoto nájemného. Stavební příspěvek bude podle toho činiti, bude-li celkové nájemné dosahovati pětinásobek nájemného za rok 1914, 0'20%, bude-li dosahovati šestinásobek, 2'83%, bude-li dosahovati sedminásobek, 7, 50%, a bude-li dosahovati osminásobek, 11, 25% celkového nájemného. Již z těchto čísel dá se souditi, že stavební příspěvek nelze považovati za neúnosný pro vlastníky starých domů.

Stavební příspěvek vyměřovaný podle ustanovení osnovy bytového zákona bude aspoň do jisté míry vyrovnávati po dobu, dokud obecné přípustné zvýšení nájemného nedosáhne ve všech domech čtyřnásobku nájemného za rok 1914 nebo za pozdější prvý činžovní rok, nestejnoměrné zvýšení nájemného ve starých domech, způsobené dosavadními zákony o ochraně nájemníků a také novou její úpravou v rámci osnovy bytového zákona diferencováním obecně přípustného zvýšení nájemného podle velikosti bytu nebo živnostenské provozovny, podle výše důchodu nájemníkova a j.

Právní a hospodářský podklad pro povinnost vlastníků domů platiti stavební příspěvek bude dán teprve zvýšením nájemného. Všeobecné zvýšení nájemného ve starých domech až na šestinásobek základního nájemného sotva by se dalo odůvodňovati, kdyby celé zvýšení nájemného mělo přijíti jen k dobru majitelů starých domů. Stavební příspěvek sám nelze na nájemníky přesunouti ani tehdy, nepožívá - li již nájemník ve starém domě ochrany nájemníků.

Částky zaplacené majitelem domu na stavební příspěvek vyloučí se z vyměřovacího základu při ukládáni daně činžovní.

Co do svého předpisu, splatnosti, vymáhání a j. přimyká se stavební příspěvek na zákonná ustanovení o činžovní dani.

Vybírání stavebního příspěvku má umožniti státu další podporu stavebního ruchu, aby se mohl rozvinouti pokud možná měrou přiměřenou zjištěné bytové potřebě. Tohoto cíle lze dosáhnouti až po určité delší době. Vždyť bytový fond bude možno bohatěji dotovati z výnosu stavebního pří-