Důvodová zpráva.
Stav legislativní úpravy otázky státního občanství v Československé republice jest velmi neutěšený. Na území bývalého království Uherského platí zákonný článek L. z r. 1879. Tento zákon upravuje státní občanství celkem jednotně a dosti uspokojivě. Hůře jest tomu na území býv. království a zemí na říšské radě zastoupených. Základní zákon z 21. prosince 1867 č. 142 se spokojil tím, že prohlásil jednotnost státního občanství v tomto státu a odkázal bližší úpravu zákonu. Tento zákon však nikdy vydán nebyl a v platnosti zůstala ustanovení starší, totiž především ustanovení §§ 28 a násl. všeob. zák. obč. Obecný zákoník občanský byl do značné míry plodem osvícenství a jeho ustanovení o státním občanství jsou značně liberální. Ale pozdější období absolutismu tyto zásady modifikovala a obmezila práva daná občanským zákoníkem občanům a obyvatelům státu. Tak předpisy bývalého rakouského práva jsou do značné míry roztříštěny a vedle ustanovení občanského zákoníku jest ještě celá řada císařských nařízení, patentů, dekretů a j., které se zabývají jednotlivými otázkami, souvisejícími se státním občanstvím. Již tato nejednotnost předpisů činí naléhavou úpravu otázky státního občanství jednotným zákonem, platným na celém území republiky.
K tomu přistupuje, že v celku úprava státního občanství u nás i po obsahové stránce nedostačuje, zejména proto, že jest zastaralá. Již před světovou válkou předpisy zvláště rakouského práva nebyly nejmodernější. Světová válka a hospodářské změny jí způsobené vytvořily zcela novou situaci. Proto řada cizích států po světové válce znovu upravila úplně nebo částečně - a to mnohdy velmi radikálním způsobem - své zákony o státním občanství. Tak na př. Spojené Státy Americké zákonem z 22. září 1922 (67 cong. 411), Belgie zák. z 15. května 1922, Francie zákonem z 10. srpna 1927; z nově vzniklých států třeba tu uvésti zejména obsáhlý a po mnoha stránkách značně moderní zákon, vydaný v Jugoslá-
vii dne 4. srpna 1928 č. 401. Náš stát, který v zákoně z 9. dubna 1920 č. 236 a v zákoně z 1. července 1926 č. 152 neupravil v tom ohledu nic, než otázky přechodné, se tak značně zpozdil za státy jinými. Není však žádných věcných důvodů, aby i náš stát nesledoval tendence, uplatněné v zákonodárství právě uvedených států.
Uplatnění podobných zásad, jaké se uplatnily i v zákonodárství jiných států, jest žádoucno i z toho důvodu, aby nedocházelo ke konfliktu našich zákonů a zákonů cizích, to jest, aby se nemnožily nepoměrně případy dvojího státního občanství nebo případy bezobčanství.
Velikým nedostatkem práva jak býv. rakouského, tak býv. uherského a rovněž později vydaných zákonů československých jest, že neupravuje dostatečně případ, dojde-li ke konfliktu domácího práva s právem cizím. Sice § 4 ústavní listiny československé stanoví, že »příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky. « Tím však ve skutečnosti není řečeno nic. Znamená to, že může nabýti našeho státního občanství jen ten, kdo pozbyl nebo nemá jiného státního občanství? Nebo to znamená, že uznáváme za cizího státního příslušníka jen toho, kdo není podle našich vnitrostátních zákonů naším občanem? Jinými slovy: nastává nabytí našeho státního občanství již, jsou-li splněny všechny podmínky našimi zákony předepsané nebo teprve výslovným propuštěním z cizího státního svazku? Nastává zánik občanství pouhým nabytím cizího občanství, nebo teprve, je-li občan propuštěn z našeho svazku? Co však, vznikne-li dvojí státní občanství zároveň podle našeho i podle cizího práva, na příklad narodí-li se našemu občanu děcko na území státu, který uznává ius soli (nabytí občanství podle místa zrození) bez ohledu na občanství rodičů? Ani právní teoretikové nejsou v tom jednotní.
Nejen stručný předpis ústavní listiny, ale ani dosti obšírná ustanoveni starší neposkytují možnosti řešiti takové případy.
Jak podle rakouského, tak podle uherského práva nabývá se státního občanství zrozením i sňatkem bez ohledu na to, uznává-li jiný stát onu osobu také za svého občana, nebo nepovažuje-li ji žádný stát za svého příslušníka. Při zrození rozhodovalo občanství otce, resp. matky (§ 28 ozo a § 3 uh. z. ) bez ohledu na místo zrození, při sňatku se nabývalo pouhým sňatkem s rakouským či uherským občanem.
Není žádného ustanovení, stane-li se děcko zároveň občanem jiného státu podle místa zrozeni nebo nepozbude-li nevěsta občanství své původní vlasti podle zákonů oné země. Rovněž tak pozbytí státního občanství není nikde uvedeno v souvislost s nabytím jiného státního občanství (s jedinou výjimkou, totiž jde-li o legitimaci nemanželského dítěte cizincem). Jedině § 36 uh. zák. praví, že »občan, který jest zároveň občanem jiného státu, pokládá se za uherského státního občana, pokud neztratí občanství ve smyslu (rozuměj domácího) zákona«. Není však ani tam nikde řešen případ opačný, totiž že někdo pozbude uherského státního občanství, aniž by nabyl jiného.
Upozorňujeme, že daleko lépe předchází možným konfliktům polský zákon z 20. ledna 1920 - 7 - 44, který praví ve čl. 11: »Ztráta polského občanství nastává získáním jiného občanství.
Náš návrh postupuje opačně, než polský zákon: prohlašuje v § l všeobecnou zásadu, že státního občanství nabývají jen ti. kdož nemají jiného, avšak nabytím státního občanství cizího se ještě nepozbývá občanství našeho, nýbrž jen způsoby uvedenými v II. hlavě zákonného návrhu. Tato formulace i respektuje dostatečně suverenitu našeho vlastního zákonodárství i jest dosti pružná, aby zamezila konflikty s cizím zákonodárstvím.
Nedostatkem dnešního práva jest také strohost ustanovení o státním občanství nemanželských dětí. Jak podle práva rakouského, kde není výslovného předpisu, tak podle § 3 uh. zák. nemanželské dítky sledují vždy matku. To však není v souladu § novější tendencí soukromého práva, které se snaží postaviti dítky neman-
želské na roven dítkám manželským. Tato tendence má býti i uplatněna v novém občanském zákoníku československém (§ 84 návrhu zákona o právu rodinném). Jest však pochybno, zdali by prosté prohlášení rovnosti v tomto zákoně přivedlo i změnu ve státní příslušnosti, vzhledem k výslovnému a kategorickému prohlášení cit. zák. uher. Spíše dlužno míti za to, že by bylo třeba výslovné změny zákona o státním občanství. Budiž zde poukázáno na předpis francouzského zákona z r. 1927, který praví ve čl. l, čís. 4: »Jest Francouzem každé nemanželské dítě, jehož původ jest zjištěn v době nezletilosti uznáním nebo rozsudkem, když ten z rodičů, u nějž původ byl zjištěn dříve, jest Francouzem. Jestliže původ jest zjištěn, pokud jde o otce i matku, jediným aktem nebo rozsudkem, dítě sleduje francouzskou příslušnost svého otce.
Nelze však popírati, že princip, že nemanželské dítě sleduje svou matku, má jistou oprávněnost. Není-li trvalého manželského svazku mezi otcem a matkou, nelze ani předpisovati ve všech případech bez rozdílu, že dítě má následovati otce ve státním občanství. Náš návrh proto přijímá řešení kompromisní a umožňuje nemanželským dětem, když o to žádají, nabytí československého státního občanství (§§ 9, 11). Poněvadž propuštění ze státního svazku jest nepoměrně snazší než nabytí občanství, nezdálo se nutným zařaditi korespondující ustanovení o nemanželských dětech do II. hlavy návrhu zákona.
Jinou takovou otázkou, která není řešena v dnešním právu dostatečně, jest státní příslušnost provdané ženy. V bývalém Rakousku podle § 92 ob. zák. obč. a podle dekretu dv. kanc. z 26. února 1833 č. 2595 JGS nabývá cizinka státního občanství sňatkem s občanem a podle § 32 ob. zák. obč. a vystěhovaleckého patentu z 24. března 1832, č. 2557 JGS pozbývá občanka státní občanství sňatkem s cizincem. Totéž platí v Uhrách podle §§ 5 a 34 cit. zák. z r. 1879. Manželka nemá tedy vlastního občanství, ale jest závislá na manželovi, a to i tenkráte, dojde-li ke změně státní příslušnosti manželovy teprve po sňatku. Dnes však řada států,
jsouc k tomu nucena novými hospodářskými poměry, zvláště výdělečnou činností a vůbec větší samostatností žen, uznává zvláštní samostatné občanství provdaných. Již před světovou válkou ve Francii manželovi Francouzky byla usnadněna naturalisace (zák. z 26. Června 1889, čl. 8). Roku 1922 byl ve Spojených Státech přijat již uvedený zákon, stanovící, že žena, která si vezme občana Spojených Států, nestává se tím ještě občankou, ale musí býti naturalisována obvyklou cestou - jen s tou úlevou, že se vyžaduje jen jednoletý pobyt ve SSA (čl. 2) a že žena, která se provdá za cizince, neztrácí občanství Spojených Států, leda že by prohlásila, že se občanství zříká (čl. 3). Podobně i belgický zákon z r. 1922 uznává samostatné občanství ženy. Francouzský zákon z r. 1927 praví ve čl. 8: »cizinka, která se provdá za Francouze, nabývá francouzské státní příslušnosti, jen když o ni výslovně žádá, nebo když podle zákonů své vlasti bezpodmínečně následuje příslušnost svého manžela. Francouzka, která se provdá za cizince, zachová si státní příslušnost francouzskou, leda že by výslovně prohlásila, že podle ustanovení zákonů státu svého manžela chce získati státní občanství tohoto. Ztrácí státní příslušnost francouzskou, když manželé se usídlí bezprostředně po sňatku mimo Francii a když žena nabývá bezpodmínečně občanství svého muže podle zákonných ustanovení jeho státu. « I jihoslovanský zákon z r. 1928 zná samostatné občanství vdané ženy. § 10 praví: »provdáním za občana království získává cizí státní příslušnice občanství království, leda že by prohlásila, že si ponechává občanství svého původu a jestliže zákony její vlasti to uznávají« a podle § 29: »provdáním za cizího státního příslušníka ztrácí občanka království občanství, leda že by podle ustanovení zákona mužovy vlasti nezískala jeho občanství, anebo jestliže podržela státní občanství manželskou smlouvou anebo není-li této. jestliže to prohlásila, když uzavírala sňatek. «
Náš návrh zachovává zásadně sice jednotnost rodiny, že všichni členové rodiny mají míti jednotnou státní příslušnost -
ale při tom dává ženě fakultativně možnost získati jiné státní občanství, než má manžel. (§§ 6, 10, 12, 18, 19). Tímto kompromisem se vychází dosti vstříc hospodářským poměrům dneška, aniž by se zcela odstraňovaly dobré stránky starší úpravy.
V dnešním právu není dosti rozvinut princip demokracie, pokud jde o nabývání státního občanství. V zásadě nejvhodnější úpravou jest taková, která co nejvíce respektuje vůli jednotlivcovu, chce - li či nechce - li býti občanem státním a jen v případech přesně vymezených, kde by mohl býti poškozen zájem státu, na př. unikáním branné povinnosti, trestnímu stíhání nebo zdanění, nebo kde by naopak občanství získaly živly nespolehlivé, zločinecké, které by byly přítěží ostatního občanstva, jest třeba určiti hranice osobní vůle. Takové demokratické, vůli jednotlivců respektující úpravy, jest tím více třeba, poněvadž největší počet osob, měnících svou státní příslušnost, náleží třídě nejvíce fluktující, totiž dělnictvu. Dělník nemá však možnosti čekati dlouhou dobu na vyřízení své žádosti, nemůže si opatřovati drahého právního zástupce a nechce býti závislým na milosti či nemilosti úředníka rozhodujícího o jeho žádosti, neboť proň otázka státní příslušnosti jest často i otázkou možnosti najíti zaměstnání. Proti takové demokratické úpravě bylo by stěží možno najíti nějaký věcný důvod, ale v dnešním právním řádu se dosud náležitě neuplatnila.
Podle § 29 obč. zák. cizinci nabývali rakouského občanství (vedle nastoupení veřejné služby a nastoupení živnosti) desetiletým pobytem ve státu, nebyli - li PO tu dobu stížení trestem pro nějaký zločin. Toto ustanovení - zajisté velmi liberální - bylo změněno však dekretem dvorské kanceláře z 1. března 1833 č. 2597 PGS V tom smyslu, že je třeba, aby cizinec složil t. zv. poddanskou přísahu a k té měl býti připuštěn jen tenkráte, »když se po tu celou dobu choval pokojně, vedl mravný život a celým svým jednáním a projeveným smýšlením nikdy k důvodnému podezření nebo stížnosti nedal podnětu. « Tedy stačilo pouhé podezření, že snad jeho politické smýšlení nevyhovuje vlá-
u
dě, aby mu bylo udělení státního občanství odepřeno. K tomu ještě přistoupilo, že podle interpretace správního soudu není vůbec státu uložena povinnost cizince přijmouti, i když vyhovuje všem podmínkám citovaného §u ozo a cit. dekretu (viz nál. nej. spr. soudu z 21. března 1925 č. 5879. Boh. 4538 adm. ). Podobně i uherský zákon z roku 1879 mluví v § 8 o tom, že cizinec za určitých podmínek může nabýti státního občanství. § 17 zná udělení státního občanství z milosti panovníkovy, avšak v celém zákoně není vůbec stanoveno právo cizince na udělení státního občanství - byť i za sebe přísnějších podmínek - a udělení závisí vždy na volné úvaze příslušného úřadu. Takové pojetí odpovídá však spíše starému pojetí státu vrchnostenského, ne modernímu pojetí státu kooperativního, kde stát nejen vládne, ale kde výkon vládní moci jest zároveň i povinností vůči obyvatelům a občanům státu. Bylo by proto vhodno, aby byla stanovena povinnost státu uznati za státní občany osoby, žijící dlouho na území státu, spoutané se státem a jeho občanstvem trvalými pouty hospodářskými a sociálními, ovšem s předpokladem, že takové osoby se nestanou zdrojem nepříjemností ostatních občanů. Rada států cizích zná nabytí státního občanství bez ohledu na vůli státu buď automaticky splněním určitých skutečností (Dánsko, Norsko) nebo jakožto právo cizincovo. Tak citovaný jihoslovanský zákon z roku
1928 praví v § 13: »Osoby, které.....
bydlí nepřetržitě nejméně 30 let na území království a neplnily po dobu posledních 10 let žádných závazků vůči své dosavadní vlasti, mají právo na udělení státního občanství. « Francouzský zákon z r. 1927 dává za určitých okolností možnost voliti mezi francouzským a cizím státním občanstvím, aniž stát do této svobodné volby může nějak zasahovati. Čl. 2. praví: »Jsou Francouzi, leda že by odmítli tuto příslušnost během roku, který následuje jejich zletilost: 1. každé manželské dítě, zrozené ve Francii z matky cizinky, která sama tam jest zrozena; 2. každé nemanželské dítě, zrozené ve Francii z rodičů cizinců, když ten, jehož státní příslušnost nemá sledovati podle či. l, jest
sám zrozen ve Francii. « Podle čl. 3. Francouzem se může státi až do věku dvacátéhoprvního roku každá osoba zrozená, ve Francii z cizince usedlého ve Francii, prohlásí-li, že reklamuje francouzskou státní příslušnost a podle čl. 4. se stává Francouzem ve věku 21 let každý, kdo jest zrozen ve Francii z cizince a je usídlen ve Francii, leda, že by v roce, který následuje po jeho zletilosti, odmítl francouzskou příslušnost.
Maje zřetel k těmto skutečnostem, náš návrh doznává dvojí způsob nabytí státního občanství: jeden (§ 7) jest udělení závislé na dobré úvaze příslušných úřadů a druhý jest pak přiznání občanství (§ 8), kde dvacetipětiletý pobyt na území státu zakládá nárok na státní občanství. Sledujíce jihoslovanské zákonodárství, vycházíme z úvahy, že ten, kdo po tak dlouhou dobu přispíval svou prací k hospodářskému rozkvětu Československa, má býti i Členem občanského svazku, zvláště když jeho vztahy k cizímu státu, jehož byl dříve občanem, zanikly.
Důvody, pro které se pozbývá československé státní občanství (hlava II. tohoto návrhu) v celku odpovídají ustanovením práva dosud platného na území dříve uherském. Větší úchylky plynou z jiného pojetí postavení provdané ženy.
Státní občanka československá pozbývá občanství sňatkem s neobčanem (viz býv. rak. vystěhovalecký patent, již citovaný; v býv. uher. cit. zák. § 34), aniž se zkoumá, nabyla-li jiného občanství. Takže nenabývá-li sňatkem s cizincem státního občanství podle zákonů vlasti svého manžela (na př. ve Spojených Státech Amerických), nebo je-li manželem osoba bez státního občanství (na př. ruský nebo italský emigrant), ocitá se žena (po př. i dítky z toho manželství) bez státního příslušenství, což mívá zejména nepříznivé důsledky hospodářské, nemožnost získati určitá zaměstnání a pod. Starší předpisy neznaly těch otázek, neboť tenkráte úprava v jiných státech byla nepoměrně jednodušší, nebylo uznáváno samostatné občanství provdané ženy, a mezinárodní styk byl daleko menší, dnes však by bylo třeba velmi naléhavě nové úpravy.
Některé z těchto otázek snažila se řešiti haagská konference o kodifikaci mezinárodního práva. Smlouva ze dne 9. dubna 1930 sice neodstraňuje všechny možné příčiny bezobčanství nebo několikeré občanství, ale alespoň v některých bodech je obmezuje. Tak žena sňatkem s cizincem ztrácí občanství, jen když získala nové občanství. Aby tato - zajisté velmi rozumná - zásada se uplatnila i u nás, kteří jsme podepsali tuto smlouvu, jest třeba zvláštního vnitrostátního zákona, neboť podle názoru převážné většiny odborníků a zejména podle názoru nejvyššího správního soudu mezinárodní smlouva nemá vnitrostátní platnosti (nss v řadě nálezů, na př. z r. 1921 ze dne 23. prosince, čís. 17. 287, Boh. 1079 adm. ) a § 19 úst. zák. o stát. obč. z r. 1920 má na mysli jen provedení tohoto zákona, tedy mezinárodní smlouvy o otázkách přechodných. Tedy i tento mezinárodní závazek haagské dohody jest důvodem, aby byl vydán nový zákon o státním občanství.
Těmto potřebám se snaží vyhověti §§ 17 a 18 našeho návrhu, které rovněž, jako předpisy o nabývání státního občanství, jsou kompromisem mezi principem jednotnosti rodiny a principem svobody manželky.
Bývalé uherské právo zná opětně nabytí státního občanství, když žena pozbyla sňatkem s cizincem uherského státního občanství a když bylo manželství rozvedeno, rozloučeno nebo ovdoví - li (§ 41 cit. zák. ). Nic takového neplatí v býv. rakouském území. Tento nedostatek pravidelně ještě ztěžuje situaci žen, které se těmito okolnostmi dostaly do situace beztak pravidelně nesnadné. Bylo by proto vhodně uherské ustanovení rozšířiti na celé území republiky.
Právo cizích států zná takovou restituci ve velmi rozsáhlé míře. Budiž poukázáno k cit. jihoslov. zák. (§ 41).
Vůbec uherské právo zná celou řadu obnovy zaniklého státního občanství i mimo případ právě uvedený. Když někdo ztratil sice státní příslušnost, ale nenabyl jiné, může býti přijat do státního svazku, i když se nevrátí na státní území (§ 39), když někdo pozbude občanství a pak se
opět vrátí na území státu, musí býti přijat zpět do státního svazku (§ 40), když kdo jsa nezletilý, nepřítomností nebo propuštěním otce pozbude státního občanství, po smrti otce nebo dosáhnuv zletilosti, musí býti, žádaje o to, opět přijat do státního svazku (§ 42).
Tyto způsoby restituce státního občanství přejímá i naše osnova, mimo jediný případ (§ 39 uher. zák. ), který se jeví zbytečným. Neboť i podle uherského zákona může, ale nemusí znovu býti občanství uděleno. Na tuto možnost i s prominutím pobytu na státním území - jest československým úřadům dána možnost již v § 7 osnovy. V § 21 byl nárok na restituci státního občanství obmezen desetiletou lhůtou, v § 23 pětiletou.
Navrhovatelé sledují tím ten účel, aby bylo obmezeno nabývání státního občanství osob, které pozbyly vůbec jakéhokoliv vztahu k republice Československé, nebo takového vztahu - jak zejména může býti u § 23, - nikdy ani neměly.
Také řízení ve věcech státního občanství jest třeba nově upraviti. Podle uherského zákona, z r. 1879, § 11, rozhodovalo ministerstvo vnitra o žádostech za udělení státního občanství, žádosti však se podávaly u župana (§ 9). Podle rakouského práva podacím úřadem byl politický úřad první stolice, jenž vykonal potřebné šetření (viz dekret dvors. kanc. z 12. dubna 1816 a ze 30. ledna 1824, PGS sv. 52, č. 12), úřadem rozhodujícím pak politický úřad druhé stolice anebo, šlo - li o osoby politicky podezřelé, ministerstvo vnitra (viz min. nař. z 27. října 1859, č. 196 ř. z. ).
Podobnou decentralisaci zná i jihoslovanský zákon (srov. §§ 15 a 16).
Není žádného důvodu, proč by tento více decentralisovaný systém rakouského práva neměl býti v hlavních rysech podržen. Proto navrhujeme v §§ 26 a 27, aby rozhodování o žádostech na přiznání státního občanství bylo dáno úřadům druhé stolice a jen takové udělení, na něž strana nemá nároků, aby bylo svěřeno ministerstvu vnitra, neboť v tomto druhém případě jest nutno, aby praxe byla co možno stejnoměrná a jest pravděpodobno, že tu půjde o případy celkem vý-
minečné, kde často snad zájem státu bude vyžadovati udělení státního občanství mimo pravidelnou cestu, zejména aniž by byla dovršena obvyklá lhůta dávající nárok na získání státního občanství, na př. má-li býti cizinec jmenován profesorem některé naší vysoké školy.
Od tohoto rozhodování o žádostech, tedy od případů, kde právní poměr občanský vzniká samotným výrokem úřadu, jest třeba odlišovati případy, kdy úřad jest povolán jen k tomu, aby zjistil, že tu právní vztah již existuje. Takové rozhodování se dotýká pravidelně jen okolností méně závažných a snadno zjistitelných, na př. byl-li otec sám státním občanem, kde se nalézala matka v okamžiku porodu a pod. Bylo by zbytečno takovém rozhodováním zatěžovati vyšší úřady nebo dokonce ministerstvo vnitra, naopak nejlépe může se tu uplatniti úřad nejbližší příslušné straně, totiž politický úřad první stolice (viz § 24 návrhu).
Budiž zde poukázáno k ustanovení již citovaného zákona jihoslovanského, který praví v § 48: »pro rozhodování sporných otázek ohledně státního občanství jednotlivých osob, mimo otázku jejich příslušnosti, jest příslušný veliký župan jako správní úřad prvého stupně. « Spadá-li ovšem rozhodování takové sporné otázky do příslušnosti řádného soudu, není žádného důvodu soudu rozhodování o té věci odnímati. (Viz § 29). Analogicky ovšem návrh upravuje i řízení při pozbývání státního občanství.
Zkušenosti u nás získané ukázaly, že jest nezbytno garantovati občanům včasné vyřízení jejich podání. Právě jedna z nejvážnějších námitek proti praxi úřadů při provádění úst. zák. z r. 1926 spočívá v tom, že vyřízení podání se nadmíru protahovala.
Garancie včasného vyřízení, jak jsou tu v §§ 24, 26 a 27 formulovány, jsou v podstatě uplatněním směrnic pro reformu státní správy, jak byly formulovány na třetím sjezde československých právníků v Bratislavě dne 12. -13. října 1930. Tento sjezd doporučil, aby všeobecně byla pro správní úřady zavedena lhůta, do níž jsou povinny věc vyříditi, dále doporučil, aby - pokud jde o jednostrannou práv-
ní justici a to v první stolici - dlužno poznamenati, že i zemský úřad i ministr vnitra podle §§ 26 a 27 našeho návrhu rozhodují v první stolici - byla zavedena fikce kladného vyřízení, jak také náš návrh činí.
Náš návrh rozlišuje však pokud jde o sankci včasného vyřízení mezi rozhodováním okresního úřadu, zemského úřadu a ministerstva vnitra. Okresní úřad jest povolán k vydávání osvědčení. Tu tedy nelze dobře fingovati kladné vyřízení, neboř strana chce míti v ruce právě listinu, úřadem vystavenou.
Proto v naší osnově jest zavedena fikce negativního vyřízení, takže strana může si ihned po projití lhůty, nevyčkávajíc nějakého vyřízení formálního, stěžovati u nadřízeného úřadu a kdyby tento nerozhodl také do tříměsíční lhůty, podati žalobu u nejvyššího správního soudu. Naproti tomu v případech, kde zemský úřad a ministr vnitra rozhodují v první stolici, může strana, když jí nedošlo vyřízení v uvedené lhůtě, ihned požádati okresní úřad - jde-li o přijetí do státního svazku - aby vyslovil jí osvědčení o státním občanství.
Pokud jde o úřad, kde se skládá slib občanský a způsob, jímž se skládá, osnova (§ 30) se snaží vyjíti co možno nejvíce vstříc občanstvu a zejména ušetřiti cestovní výlohy, které by zvláště u osob dlících v cizině mohly býti dosti značné. Je třeba tu uvážiti, že jde o čistě formální úkon, slavnostní formou zakončující řízení o přijetí do státního svazku.
Do závěrečných a přechodných ustanovení bylo pojato ustanovení (§ 31), kterým má býti čeleno příliš velikému počtu osob bez státního občanství na našem území. Při posledním sčítání lidu r. 1930 bylo takových osob napočteno na Slovensku a Podkarpatorusku okolo 40. 000, což ukazuje na nezdravé poměry. Tento příliš veliký počet osob bez státního občanství byl zaviněn špatnou úpravou a zejména špatnou praxí při provádění obou československých zákonů o státním občanství.
Pokud jde o území dříve rakouské a uherské podle menšinové smlouvy St. Germainské, občany republiky stali se
automaticky jen ti, kdož 1. ledna 1910 byli příslušní do některé obce na nynějším území našeho státu; kdož získali tuto příslušnost později, jen se svolením státu; avšak na území dříve německém prostě obyvatelé toho území.
Tato ustanovení byla přejata do ústavního zákona z 29. dubna 1920, č. 236 a byl novelisován ústavní zákon z 1. července 1926, č. 152, pokud jde o území Slovenska a Podkarpatské Rusi, podle tohoto zákona nerozhodovala již domovská příslušnost, nýbrž pobyt aspoň čtyřletý před 1. lednem 1910.
Avšak ani tato novelisace neuspokojila, jak jest zřejmo z hlasů v odborném tisku (srov, článek A. Loriána, jak praktikuje ministerstvo vnitra lex Dérer, v Právném Obzoru XI., 1928, str. 771), jednak z četných návrhů, které byly podány v Národ-
ním shromáždění na další novelisaci tohoto zákona.
Jest to návrh poslance dra Dérera z 19. října 1928, tisk 1830, návrh senátora Grosschmida z 18. prosince 1929, tisk 36, návrh senátora Farkase z 13. ledna 1930, tisk 67 a návrh poslance Markoviče ze 4. dubna 1930, tisk 380.
Také však na území zemí historických praxe přiznávání státního občanství zcela neuspokojovala, jak ukazuje návrh poslance Chobota ze 4. dubna 1930, tisk 364. I při úhrnné kodifikaci státního občanství bylo by třeba pamatovati na tyto otázky, k čemuž směřuje § 31 našeho návrhu.
Podotýkáme, že v této formulaci jde vlastně jen o přiznání výslovného nároku a o formální usnadnění naturalisace osob, usedlých na území státním výše třinácti let.
V P r a z e dne 26. listopadu 1931.
Dr. Winter, dr. Markovič, Chobot, dr. Goldsteln,
Staněk, Kučera, Benda, Hampl, Bečko, V. Beneš, Chalupa, Chalupník, Klein, Srba, Vácha, F. Svoboda, dr. Mareš, Brožík, Koudelka, Jaša, Pik, Jurnečková-Vorlová, dr. Macek, Nový, Biňovec, Husnaj, dr. Reisz.