Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.

III. volební období.

5. zasedáni.

1491.

Návrh

poslanců dra Wintra, dra Markoviče, Em. Chobota, dra Goldsteina a soudruhu o nabývání a pozbýváni československého státního občanství.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Ústavní zákon

o tom, jak se nabývá a pozbývá československého státního občanství.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto ústavním zákoně:

§ I.

Státní občanství v Československé republice jest jediné a jednotné.

Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky. Za československého státního občana se pokládá každý, kdo se stal státním občanem podle dosud platných předpisů, jakož i každý, kdo nabude státního občanství podle ustanovení tohoto zákona.

Příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem československým. Československou příslušnost může zpravidla získati jen ten, kdo nemá jiného státního občanství nebo kdo cizího státního občanství zároveň pozbývá. Česko-

slovenský občan, získavší cizí státní občanství jest zpravidla pokládán za československého státního občana potud, pokud neztratí československé státní občanství podle ustanovení druhé hlavy tohoto zákona.

I. Jak se nabývá československého státního občanství.

§ 2.

Československého státního občanství může býti nabyto pouze:

1. rodem,

2. legitimací,

3. sňatkem,

4. udělením,

5. přiznáním.

§ 3.

Rodem nabývají československého státního občanství legitimní dítky státního občana po otci a nelegitimní dítky státní občanky po matce i když se narodí mimo československé státní území.

§ 4.

O osobách, které se narodily nebo narodí na československém státním území, má se za to, že jsou československými státními občany, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství. (§ 2 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920: 236).

O osobách nalezených na československém území má se za to, že se tu narodily, pokud nejsou jejich rodiče nebo jejich původ známy.

§ 5.

Legitimací nabývají československého státního občanství nelegitimní dítky státního občana, je-li matka cizinka.

§ 6.

Provdá - li se cizinka za československého státního příslušníka, nabývá československého státního občanství.

Připouští - li to však právo státu, kam ona cizinka náležela před sňatkem, může ohlásiti nejdéle do šesti měsíců po dni

sňatku politickému úřadu první stolice místa domovské příslušnosti svého manžela, že si hodlá podržeti svou cizí státní příslušnost.

§7.

Cizinci může býti uděleno československé státní občanství, když

1. vede bezúhonný život,

2. je svéprávný nebo nedostatek svéprávnosti nahradí svolením svého zákonného zástupce,

3. jehož přijetí do svazku některé tuzemské obce jest zajištěno,

4. bydlí nepřetržitě po pět let v Československu; za okolností zvláště pozoruhodných může tento požadavek býti snížen nebo zcela prominut.

§8.

Cizinec má nárok na přiznání československého státního občanství, když splnil podmínky § 7, č. l, 2, 3 a když

1. jest po pětadvacet let nepřetržitě v Československu usazen,

2. nebyl po celou tu dobu ve služebním nebo zaměstnaneckém poměru vůči některému cizímu státu,

3. po celých posledních deset let neplnil žádných veřejnoprávních závazků vůči některému cizímu státu, které předpokládají státní příslušnost, vyjímaje, jde-li o placení veřejných daní, dávek a poplatků.

§9.

Je-li u nemanželského dítka uznáno otcovství soudním výrokem a je-li matka cizinka, otec však československý příslušník, má dítě nárok na přiznání československého státního občanství. Nárok jest třeba uplatňovati do roka po nabytí zletilosti. Uplatňuje-li tento nárok osoba nezletilá, potřebuje souhlasu svého zákonného zástupce, jakož i své matky, pokud tato žije.

§ 10.

Provdaná žena může žádati samostatně za udělení i přiznání československého státního občanství podle §§ 7, 8 a 9 tohoto zákona.

§ 11.

Nezletilé dítky manželské sledují svého otce, nabyl - li československého státního občanství.

Nezletilé dítky nemanželské sleduji svou matku. Státní příslušnosti svého otce mohou nabýti jen podle ustanovení § u 9.

§ 12.

Manželka sleduje svého manžela, nabyl-li československého státního občanství.

Připouští - li to však právo státu, kam ona cizinka dosud náležela, může ohlásiti nejpozději v den, kdy manžel skládá občanský slib, politickému úřadu první stolice obce, do níž jest manžel příslušen, že si hodlá podržeti své dosavadní státní občanství.

Nežijí - li manželé ve společné domácnosti, může manželka učiniti takové prohlášení nejdéle do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o změně státní příslušnosti manželovy.

II. Jak se pozbývá československého státního občanství.

§ 13.

Československého státního občanství se pozbývá:

1. propuštěním,

2. výrokem o ztrátě občanství,

3. pobytem v cizině,

4. legitimací,

5. sňatkem.

§ 14.

Propuštění ze státního svazku nemůže býti odepřeno tomu, kdo prokáže, že nabyl cizího státního občanství nebo takové nabytí jest mu zabezpečeno, kdo jest svéprávný nebo nedostatek svéprávnosti nahradí svolením zákonného zástupce, nemá nedoplatků nebo žádnou veřejnou daň nebo dávku v Československu, proti němuž není československými soudy zavedeno řízení pro zločin nebo přečin ani finančními úřady řízení pro těžký důchodkový přestupek a proti němuž nebyl vy-

nesen trestní rozsudek, který ještě nebyl vykonán nebo prominut.

Ustanovení branného zákona ze dne 13. března 1920: 193, jakož i zákona z 8. dubna 1927: 53 zůstávají dále v platnosti.

Propuštění může býti vázáno na podmínku, že pna osoba se do jisté lhůty, ne však kratší jednoho roku, vystěhuje z Československa.

§ 15.

Ztráta státního občanství může býti vyslovena tenkráte, když některý občan bez svolení příslušných úřadů vstoupí do služeb jiného státu a na výzvu úřadu během stanovené lhůty onu službu neopustí. Příslušný úřad vyzývaje občana, aby opustil službu, pohrozí zároveň ztrátou státní příslušnosti.

Výzva budiž doručena do rukou osoby, o níž jde. Způsob, jakým se taková výzva děje, není-li ji možno doručiti postiženému, upraví vláda nařízením.

§ 16.

Občan, který se zdržuje nepřetržitě po deset let mimo československé území, aniž by tato nepřítomnost plynula ze služebního nebo jiného podobného poměru vůči Československé republice nebo jiné veřejnoprávní korporaci v Československu, ztrácí československé státní občanství. Desetiletá lhůta počíná dnem, kdy prošla platnost pasu, vystaveného československými úřady, nebo nemá-li ona osoba pasu, dnem kdy opustí československé území.

Dříve, než nastane ztráta občanství, budiž ona osoba dotázána příslušným zastupitelským úřadem, hodlá-li si podržeti československé státní občanství. Ztráta státního občanství nenastává, když ona osoba kdykoliv během uvedené desetileté lhůty nebo k dotazu zastupitelského úřadu oznámí zastupitelskému úřadu místa svého trvalého pobytu, že hodlá zůstati československým příslušníkem.

§17.

Československé státní občanství ztrácejí ty nezletilé nemanželské dítky, které byly legitimovány otcem cizincem ve

smyslu zákonů jeho vlasti, avšak jen tenkráte, když nabudou legitimaci státního občanství svého otce podle zákonů jeho vlasti.

§ 18.

Československá občanka ztrácí státní příslušnost sňatkem s cizincem, když podle zákonů jeho vlasti nabývá jeho státní příslušnosti.

Ohlásí - li politickému úřadu první stolice místa své domovské příslušnosti nejdéle do šesti měsíců po dni sňatku, že hodlá podržeti československou státní příslušnost, zůstává československou občankou.

§ 19.

Nezletilé dítky manželské pozbývají československé příslušnosti zároveň se svým otcem. Nezletilé dítky nemanželského původu sledují svou matku.

Manželka sleduje svého manžela, ztrácí-li tento státní příslušnost, tenkráte, když podle zákonů manželovy nové vlasti nabývá jeho státní příslušnosti a když neučiní prohlášení podle § 18. tohoto zákona.

III. Jak se znovu nabývá československého státního občanství.

§ 20.

Kdož pozbyli československého státního občanství mohou je znovu nabýti jen na základě první hlavy tohoto zákona, pokud následující paragrafy nestanoví výjimek.

§ 21.

Ztratil - li kdo podle §§ 14 nebo 16 československou příslušnost a vrátil se na československé území, zajistil si přijetí do některé tuzemské obce a prokáže, že není občanem jiného státu, nebo že jeho propuštění z cizího státního svazku je zabezpečeno, má nárok na opětné udělení státního občanství.

Tento nárok může však uplatňovati nejdéle do deseti let ode dne, kdy pozbyl československého státního občanství.

§ 22.

Žena, pozbyvší československého státního občanství, poněvadž vstoupila ve sňatek s cizincem nebo poněvadž její manžel pozbyl po sňatku československého občanství, má nárok na opětné přijetí do československého státního svazku, jeli manželství soudně rozvedeno nebo rozloučeno nebo ovdoví-li, je-li dále zabezpečeno její přijetí do svazku některé obce v Československu a prokáže-li, že není občankou jiného státu, nebo že její propuštění z cizího státního svazku jest zabezpečeno.

§23.

Pozbyl-li kdo státního občanství československého proto, že jeho otec nebo matka toho občanství pozbyli, má nárok na opětné přijetí do československého státního svazku po smrti toho z rodičů, jehož státní příslušnost sledoval nebo po nabytí plnoletosti, když prokáže, že přijetí do svazku některé obce československé jest zabezpečeno a že není občanem jiného státu anebo, Že propuštění z cizího státního svazku jest zabezpečeno.

Tento nárok může býti uplatňován do pěti let po nabytí zletilosti.

IV. Řízení v záležitostech státního občanství.

§24.

Osvědčení o státním občanství vystavuje politický úřad první stolice toho místa, kam strana přísluší domovským právem.

Politický úřad jest povinen do tří měsíců ode dne kdy byla podána žádost, osvědčení vystaviti nebo odepříti. Není-li žádost do té doby vyřízena, považuje se za zamítnutou.

Totéž pravidlo platí, rozhoduje-li nadřízený úřad o stížnosti podané proti úřadu jemu podřízenému v této záležitosti.

§25.

Veškeré žádosti za udělení a přiznání státního občanství, jakož i za propuštění ze státního svazku jest podati u politického úřadu první stolice místa domovské

příslušnosti strany. Není-li známo místo domovské příslušnosti strany, nebo nemá-li strana domovské příslušnosti, jest tyto žádosti podati u politického úřadu prvé stolice místa pobytu, nebo žije-li strana v cizině, u zastupitelského úřadu místa pobytu strany.

Uvedený úřad postoupí žádost neprodleně úřadu, jemuž přísluší o ní rozhodovati; je-li žádost neúplná vyzve stranu, aby jí doplnila nebo možností ji sám doplní.

§26.

Politický úřad druhé stolice rozhoduje o přiznání státního občanství podle § 8 jakož i o opětném nabytí státního občanství podle §§ 21, 22 a 23 tohoto zákona.

Tento úřad rozhoduje i o propuštění ze státního svazku podle § 14 tohoto zákona.

Nerozhodne-li uvedený úřad do šesti měsíců ode dne podání žádosti, má se za to, že věc byla vyřízena ve smyslu žádosti. V záležitostech, vyžadujících zvláštního šetření může výslovným rozhodnutím zemského presidenta, oznámeným straně, tato lhůta býti prodloužena o tři měsíce. Další prodloužení není přípustno.

§27.

O udělení státního občanství podle § 7 tohoto zákona rozhoduje ministr vnitra.

Nerozhodne-li ministr vnitra do jednoho roku ode dne podání žádosti, má se za to, že věc byla vyřízena ve smyslu žádosti. V záležitostech, vyžadujících zvláštního řízení, může výslovným rozhodnutím ministra vnitra, oznámeným straně, tato lhůta býti prodloužena o dalších šest měsíců. Další prodloužení není přípustné.

§28.

Ministr vnitra vyslovuje z úřední moci ztrátu státního občanství podle § 15 tohoto zákona.

§29.

Vzejde-li při rozhodování o tom, je-li kdo československým státním občanem, spor o nějakou otázku soukromoprávní,

na př. platnost manželství a pod. přísluší rozhodnouti spor soudu.

Lhůty, uvedené v §§ 24, 26 a 27 tohoto zákona se zastavují dnem, kdy bylo požádáno za soudní rozhodnutí až do dne, kdy byl vynesen konečný soudní výrok.

§ 30.

Osoba, které bylo uděleno nebo přiznáno (§§ 7, 8 a 9) státní občanství, nabývá tohoto občanství složením občanského slibu. Slib tento zní: »Slibuji na svou čest a svědomí, že Československé republice budu vždy jako její státní občan věren, jí oddán a že její zákony budu přesně zachovávati a vůbec veškeré povinnosti a závazky řádného občana československého budu plniti. «

Slib tento se skládá před starostou obce, v níž ona bydlí. Bydlí - li v cizině, jest složiti slib na zastupitelském úřadě místa svého pobytu. Ve výjimečných případech jest možno slib složiti písemně ve formě přiměřeným způsobem podle poměrů, ověřené.

O složení slibu sepíše se protokol, jehož jeden opis se zašle politickému úřadu první stolice, uvedenému v § 24, který neprodleně vystaví občanu osvědčení o státním občanství. Než občan obdrží osvědčení, platí potvrzení úřadu, před nímž byl slib složen, že slib byl složen, jako prozatímní průkaz o státním občanství.

V. Ustanovení přechodná a závěrečná.

§ 31.

Za československé státní občany jsou rovněž pokládány ty osoby, které ode dne 28. října 1918 mají nepřetržitě stálé bydliště na československém území.

Za dobu, kdy osoba má stálé bydliště na území československém považuje se také doba, která byla ztrávena v cizině ve službách nebo podobném poměru Československé republiky nebo jiné československé veřejnoprávní korporace, nebo kterou ona osoba ztrávila v cizině jako člen československého vojska nebo jsouc

donucena k opuštění československého území nátlakem veřejné moci jiné než československé, a konečně mešká - li za hranicemi přechodně za výdělkem.

Ustanovení tohoto paragrafu se nevztahuje na osoby, které v této době byly ve službách cizího státu nebo vojska, nebo které konaly vůbec takové funkce, jejichž předpokladem jest cizí státní příslušnost, a na osoby, které byly odsouzeny pro zločin vůbec nebo pro přečin zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923.

Za československé státní občany ve smyslu tohoto paragrafu nepokládají se ony osoby, o nichž by úřad prokázal, že jsou občany jiného státu. Osvědčení o státním občanství budiž však vydáno vždy, když nebyl podán důkaz o cizí státní příslušnosti.

§ 32.

Za veškerá právní jednání podle tohoto zákona nebuďtež vybírány žádné dávky a poplatky ani přímo ani nepřímo, jde-li o stranu nemajetnou.

§ 33.

Způsob, jakým jsou vedeni státní občané v evidenci, upraví vláda nařízením.

§ 34.

Dosavadní předpisy o tom, jak se nabývá a pozbývá československé státní občanství se zrušují.

Na základě čl. I. uvozovacího zákona k ústavní listině zůstávají dále v platnosti předpisy ústavního zákona z 9. dubna 1920: 236 jakož i ústavního zákona z 1. července 1926: 152.

§ 35.

Ministru vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry se ukládá, aby provedl tento zákon.

Po stránce formální navrhujeme, aby návrh tento byl přikázán výboru ústavně - právnímu k projednání a podání zprávy plenu poslanecké sněmovny.