1393/VII.
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance Igora Hrušovského a druhů
ve věci filiálek českých a moravských spořitelen na Slovensku (tisk 1205/VII).
Skutečnosti v interpelaci uvedené jsou mi známy.
Ministerstvo vnitra samo mělo dosud příležitost zabívati se pouze v jednom případě otázkou zrušení slovenské filiálky jedné moravské spořitelny. Tu šlo o žádost města Nitry za zrušení nitranské filiálky Spořitelny města Uh. Hradiště. Žádost tato bula odmítnuta vzhledem ku právnímu názoru vyslovenému v nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 1925, č. 3960/25. Proti tomuto rozhodnutí podalo město Nitra stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, o níž dosud rozhodnuto není.
V obdobných případech, jež by se snad vyskytly, bude ministerstvo vnitra, jež je výlučně příslušným vykonávati práva a povinnosti, přikázané zákonem ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 Sb. z. a n. státní správě, postupovati přesně dle zákona a podmínek, za nichž bylo zřízení té které spořitelní filiálky povoleno.
V Praze, dne 18. července 1931.
Ministr vnitra:
Dr. Slávik v. r.
1393/VIII. (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance dr. Hassolda a druhů
o trýznění knihkupce Hanuše Rossy v Jihlavě (tisk 1210/IV).
Podle ustanovení §u 102 obecního zřícení moravského má státní správa možnost zákroku oproti obecním orgánům, pokud jde o výkon samostatné působnosti obecní, k níž náleží i provádění předpisů stavebního řádu, jen v tom případě, když by orgány ty vybočily z mezí své působnosti neb učinily nějaké opatření protizákonné.
Poněvadž však ani z interpelace samé, ani z výsledku provedeného šetření jsem nezjistil, že by v záležitosti, jíž se interpelace týká, o takový případ šlo, nýbrž že jde jen o různý právní názor na výklad určitých norem stavebního řádu - který ostatně, jak pp. interpelanti sami uvádějí, bude ještě podroben instančnímu přezkoumání - nemám za tohoto stavu věci možnosti, abych z podnětu interpelace učinil nějaké opatření.
V Praze, dne 18. července 1931.
Ministr vnitra:
Dr. Slávik v. r.
1393/IX. (původní znění).
Odpověď
ministra pošt a telegrafů
na interpelaci poslance dr. G. Peterse a druhů
o krutých ustanoveních prováděcího nařízení k zákonu o úpravě požitků staropensistů (tisk 1064/VII).
Zákon ze dne 20. května 1930, č. 70 Sb. z. a n., kterým se upravují odpočivné a zaopatřovací platy některých státních a jiných zaměstnanců, jakož i pozůstalých po nich, stanoví zásadu, že při určování nové pensijní základny je nutno vycházeti ze služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby, při čemž pensijní základna nesmí býti určena způsobem, který by přesahoval míru stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle zákona č. 103, 104 a 105/1930 Sb. z. a n. (§ 5 zákona č. 70/1930 Sb. z. a n.).
Ve shodě s tímto ustanovením zákona určuje § 50 vládního nařízení č. 96/1930 Sb. z. a n., že započitatelnou (započtenou) služební dobou, pokud se béře za podklad pro zjištění doby, rozhodné pro určení nové pensijní základny, rozumí se pouze doba započítatelná (započtená) pro postup do vyšších požitků (nikoli tedy též pro nárok nebo výměru výslužného), a to doba započítatelná nebo započtená pro postup ve služebním poměru, ve kterém byl zaměstnanec v době skončené činné služby. Zahrnovati do rozhodné doby jiná období, než v posledním služebním poměru skutečně ztrávená a pro postup započítatelná nebo v tomto poměru ještě za činné služby pro postup skutečně započtená, znamenalo by provésti započtení služební doby, ztrávené v dřívějším služebním poměru (v dřívějších služebních poměrech), pro něž ani zákon č. 70/1930 Sb. z. a n., ani jiný předpis nedává podkladu a které naopak zákon č. 70/1930 Sb. z. a n. přímo vylučuje, když v § 5 stanoví, že při určování nové pensijní základny nesmí se jíti přes meze předpisů o převodu do nových platů podle platových zákonů z roku 1926.
Jelikož tedy ustanovení § 50 vládního nařízení č. 96/1930 Sb. z. a n. se shoduje, jak se zněním, tak se smyslem zákona č. 70/1930 Sb. z. a n., nelze na praksi o ně opřené nic měniti.
V Praze, dne 18. května 1931.
Ministr pošt a telegrafů:
Dr. Franke v. r.
1393/X.
Odpověď
ministra zemědělství
na interpelaci poslance dr. Patejdla a druhů
o nutnosti regulace řek Terebly a Riky v zemi Podkarpatoruské (tisk 1082/IV).
Ministerstvu zemědělství a zemskému úřadu v Užhorodě jsou známy obtížné odtokové poměry na řekách Rice, Tereble a Terešvě, na nichž ve středních a dolních tratích v aluviálních štěrcích podléhá koryto řek stále velkým změnám; proto bylo postaráno o vypracování projektů na úpravu těchto řek, zvláště v místech, kde je potřebí provésti nejnutnější stavby ochranné.
Pro zajišťovací práce na Tereble jsou připraveny projekty pro úseky u obce Drahova, u Čomalova, u Vonihova a u Ruského Pole a u Vulčan.
Rovněž bylo postaráno o projekt na úpravu výústní trati řeky Terebly u Buštiny v délce 3 km a o projekt na úpravu téže řeky mezi Dulovem a Kolodnem v délce 6 km.
Na řece Tereble bylo koncem r. 1930 a počátkem r. 1931 provedeno břehové zajištění u Vulčan nákladem 70.000 Kč a v trati mezi Čomalovem a Kričovem o prostavěném nákladu 180.000 Kč, toto v rámci celkového projektu, rozpočteného předběžně na 1,620.000 Kč.
Během letošního roku bude na řece Tereble prováděna úprava u Drahova o rozpočteném nákladu 300.000 Kč, pokračováno bude v úpravních pracích mezi Čomalovem a Kričovem, a započato s pracemi u Ruského Pole a Vonihova, po případě i u Buštiny; letošní stavební náklad bude činiti tudíž asi 1,000.000 Kč.
Pro dílčí úpravy, resp. břehová zajištění na řece Rice vypracován byl již projekt na úpravu u Chustu o nákladu 460.000 Kč, na pokračování prací u Lipče o nákladu 120.000 Kč a na hrazení přítoků v obci Volovém o nákladu 1,654.000 Kč, jakož i projekt na úpravu řeky Riky u obce Izy o nákladu 2 mil. Kč. Toho času jsou prováděny úpravní práce na řece Rice u obce Lipče a zahrazovací na potoce Volovci ve Volovém a pravděpodobně tohoto roku započne se i s pracemi u obce Izy a u Chustu, takže tohoto roku bude prostavěno na řece Rice okrouhle 1 mil. Kč.
Také pro řeku Terešvu, kde jsou stejně obtížné poměry, byly potřebné projekty opatřeny a jsou již některé práce úpravní prováděny, jako na př. u obce Gániče, kde z celkového rozpočteného nákladu 1,300.000 Kč bylo prostavěno 200.000 Kč. Připraveny jsou projekty na úpravu u Vulchovců a u Ňagova v délce přes 8 km. Na základě uvedených dat je zřejmé, že přes obtížné poměry byla učiněna potřebná opatření jak pro vypracování projektů, tak i pro rychlé zahájení staveb zajišťovacích, usměrňovacích a pro systematické provádění úpravních staveb také v letech budoucích.
Provádění prací naráží však dosti často na překážky se strany přímých nájemníků, takže mnohdy nejsou obce ochotny zaplatiti ani 1 stavebního nákladu, při tom však dovolávají se neustále dalších úpravních prací.
Ministerstvo zemědělství povolováním co možná nejvyššího, zákonně přípustného státního příspěvku umožňuje provádění zajišťovacích a zahrazovacích, jakož i nákladných prací usměrňovacích na horských tocích země Podkarpatoruské.
V Praze, dne 20. července 1931.
Ministr zemědělství:
Bradáč v. r.
1393/XI. (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance L. Schuberta a druhů
o poškození úředníků finanční stráže a celních úředníků novým pensijním zákonem č. 70/1930 Sb. z. a n. (tisk 851/IV).
Vláda bylo zákonem ze dne 20. května 1930, č. 70 Sb. z. a n., v §u 5 zmocněna, aby stanovila předpisy pro určení pensijní základny podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby, způsobem nepřesahujícím míru stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle platových zákonů z r. 1926. Proto nemohla než postupovati u úředníků v zásadách §u 197 platového zákona, podle nichž se při převodu do nových platů bere za podklad pro zjištění doby rozhodné pro stanovení výše služného, které také v podstatě tvoří pensijní základnu, pouze služební doba ve služebním poměru, ve kterém se zaměstnanec převádí, skutečně ztrávená a podle dosud platných předpisů pro postup v tomto služebním poměru započítatelná a jiná období jen tehdy, byla-li pro postup v tomto služebním poměru započtena. Z toho plyne, že doba ztrávená ve služebním poměru zřízeneckém, resp. podúřednickém, pokud nebyla ve služebním poměru, v němž zaměstnanec byl v den skončení činné služby, pro platový postup započtena, nemůže býti hodnocena jako služební doba rozhodná pro určení pensijní základny v úřednickém poměru.
Avšak ani zákon č. 70/1930 sám nemohl zmocňovací klausuli svého § 5 stylisovati šíře. ježto by byl porušil základní pojmy struktury služebního poměru státně-zaměstnaneckého a odporoval by nezměnitelné skutečnosti, že veškerá možnost změny, již ve služebním poměru možno prováděti za trvání činné služby, zaniká úmrtím (pensionováním) zaměstnance, na jehož personálním stavu potom nelze ničeho měniti. Proto také ani zákon č. 70/1930 nemohl odstraniti dovolávané nevýhody, povahou věci dané.
V Praze, dne 19. července 1931.
Ministr financí:
Dr. Trapl v. r.
1393/XII.
Odpověď
ministra zahraničních věcí
na interpelaci poslance Antonína Šaláta a druhů
o účinné ochraně chudých slovenských dělníků, vystěhovalců, poškozených ve Francii bankami Banque Commerciale de Prague v Paříži, 27, rue de Turbigo, a Gardelles (ruskou bankou) roku 1929 (tisk 769/XIV).
Banque Commerciale de Prague, jež byla založena v Paříži r. 1925 jako akciová společnost s kapitálem 1,000.000 frs., ocitla se v roce 1929 v naléhavé tísni a dne 11. června 1929 zastavila platy. Její činnost byla úředně zastavena a dne 29. června 1929 byla vyhlášena příslušným pařížským soudem likvidace banky. Pro podezření, že se vedoucí funkcionáři banky dopustili trestných činů, které vedly k jejímu úpadku, bylo současně zavedeno u pařížského trestního soudu příslušné řízení.
Mezi pěti členy správní rady Banque Commerciale de Prague byl také jeden Čech, jenž stával též v čele československé kolonie v Paříži. Zastával v bance funkci ředitele. A poněvadž také úřednictvo bylo československé národnosti, banka nejen svým jménem, ale i složením personálu vzbuzovala dolem - zvláště v méně informované nemajetné kolonii našich státních příslušníků v Paříži - že jde o banku československou. Tak se vysvětluje, že naši krajané ve Francii používali rádi jejích služeb. Nutno však zdůrazniti, že to byla banka cizozemská s kapitálem cizozemským, že žádný československý vládní činitel neinspiroval ani nepodporoval její zřízení a že neměla také s Československem žádných zvláštních styků.
Úpadek banky způsobil ztráty jmenovitě četným našim příslušníkům, kteří v bance uložili své úspory. Vkladatelé její utrpěli podle předložených dokladů ztrátu na 1,500.000 až 2,000.000 frs. Vedle ztrát vkladů utrpěli naši příslušníci ztrátu také na cenných papírech, jež dali bance v úschovu, a ztratili také menší částky tím, že banka neprovedla peněžní poukazy svých klientů do Československa. Někteří vkladatelé byli poškozeni také tím, že banka v poslední době před úpadkem vyplácela zčásti vklady cennými papíry podniku s ní spojeného, které dodatečně pozbyly rovněž skoro úplně ceny. Valná část našich příslušníků, kteří byli v bance poškozeni, náleží nemajetné třídě vystěhovalecké. Jejich ztráta se odhaduje asi na 1,500.000 Kč.
Naše zastupitelské úřady ve francii, v první řadě vyslanectví a generální konsulát v Paříži, věnovaly od první chvíle veškerou pozornost tísni, v níž se banka ocitla, i účinkům, jimiž se jetí pád nutně musel dotknouti zájmů našich příslušníků ve Francii a hlavně našich vystěhovalců, kteří své úspory do banky ukládali nebo bankou zasílali do vlasti. Zabrániti úpadku banky ovšem naše zastupitelské úřady nemohly, neboť se vymyká jejich kompetenci, aby přímo zasahovaly do jednání a obchodování peněžních ústavů. Ani francouzský stát neodpovídá za úpadek banky. Bylo od počátku vyloučeno, aby československá vláda žádala vládu francouzskou o sanování Banque Commerciale de Prague, jak to žádá interpelace, anebo aby československá vláda žádala vádu francouzskou o pomoc k zmírnění následků pádu banky. Otázka, jak pomoci československým příslušníkům, poškozeným úpadkem banky, byla a jest vnitřní otázkou československou.
Ministerstvo zahraničních věcí, zpraveno zastupitelskými úřady ve Francii o situaci v Banque Commerciale de Prague na jaře roku 1929, soustředilo svůj zájem na zmíněné těžké postavení našich poškozených vystěhovalců. Podle výsledku jednání s jednotlivými kompetentními úřady, hlavně s ministerstvem financí a ministerstvem sociální péče, ukázala se v zápětí nemožnost pomýšleti na záchranu Banque Commerciale de Prague tím, že by československá vláda banku finančně podepřela. Bylo se zajisté obávati - i kdyby nebylo jiných obtíží - že sanace cizího ústavu ze státních prostředků by vrhala ve vážných finančních kruzích domácích i zahraničních nepříznivé světlo na vláda a byla by tak mohla i poškoditi československý státní zájem. Ve prospěch našich příslušníka nebylo také možno použíti sanačních fondů zřízených podle zákonů o zvláštním fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů a o Všeobecném fondu peněžních ústavů v republice Československé (čís. 237 a 238 Sb. z. a n. ex 1924), poněvadž podle nich fondovou výpomoc mohli dostati jen příslušníci těchto fondů.
Vládní činitelé věnovali proto svou pozornost otázce, jak pomoci československým nemajetným a chudým příslušníkům, kteří úpadkem banky byli uvrženi v bídu a nouzi. V tom směru rozhodlo v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem financí ministerstvo sociální péče, že pokud některý československý vystěhovalec následkem úpadku banky se ocitl v bídě a nouzi, může mu býti z úvěru ministerstva sociální péče, určeného pro péči o vystěhovalce, udělena zastupitelským úřadem přiměřená nouzová výpomoc. K tomu cíli byla generálnímu konsulátu v Paříži dána přiměřená dotace a ministerstvo zahraničních věcí dalo již generálnímu konsulátu v Paříži příslušné instrukce. Jisté potíže činilo, že poškozené osoby se přihlašovaly nebo přihlašují postupně a proto nebylo možno až do poslední doby dosti bezpečně zjistiti, kolik přesně a kteří vystěhovalci utrpěli ztráty.
Jak viděti, vláda neponechala československé vystěhovalce, postižené úpadkem banky, bez povinné péče a přikročila k pomocné akci. Vedle vylíčené praktické a okamžité vypomoci je ministerstvo zahraničních věcí rozhodnuto spolu s ministerstvem financí a ministerstvem sociální péče použíti zkušeností tohoto případu k tomu, aby pro budoucnost byla zajištěna péče o vystěhovalce, jmenovitě i pokud jde o jejich spojení s vlastí ve styku peněžním a o ochranu jejich vkladů v cizině.
Zbývá podotknouti, že v trestním řízení zahájeném ve Francii proti osobám podezřelým z vadného, resp. podvodného vedení banky, bude patrně pokračováno také u nás, poněvadž se některé tyto osoby zdržují v Československu.
Pokud jde o ztrátu, kterou utrpěli naši příslušníci při úpadku bankovního závodu Change de l'Est v Paříži, jejž založil po pádu Banque Commerciale de Prague jistý ruský vystěhovalec a jehož ředitel po krátké činnosti byl zatčen a odsouzen francouzskými soudy, činí tato ztráta asi 50 tisíc franků. Také na tento případ se vztahuje pomocná péče shora zmíněná.
V Praze, dne 7. července 1931.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Eduard Beneš v. r.
1393/XIII.
Odpověď
ministra zemědělství
na interpelaci poslance dr. Ladislava Daňka a druhů
o zalesnění parcel v katastrálním území obce Všechovice, náležejících Františku Klepárníkovi, majiteli autodopravy
v Uníně (tisk 1157/II).
Zemský úřad v Brně vložil výměrem ze dne 3. srpna 1929, č. 17.143/VI/15, v důsledku pravoplatného rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 10. července 1929, č. 61.788/13/29. okresnímu úřadu v Tišnově, aby podal do 1. března 1930 zprávu, zda František Klepárník z Unína vyhověl pravoplatnému rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 3. prosince 1926, č. 75.726/13/25, podle něhož měl František Klepárník z odlesněných pozemků č. kat. 478/7 a 478/8 kat. obce Všechovice ve výměře asi 8.7195 ha zalesniti okraje a příkřejší svah ihned a ostatní plochu do 15. července 1929. Jmenovaný prokázal, že zalesnil 4 míry a žádal z důvodu, že mu není možno zalesnění provésti najednou, aby mu bylo dovoleno ročně zalesniti 10 měřic, takže během 4-5 let byly by uvedené parcely zalesněny. Komisionelně bylo zjištěno dni 21. května 1931, že nyní jsou celkem zalesněny asi 4 ha, takže zbývá na těchto parcelách zalesniti ještě plochu 4.7195 ha. Okresní úřad v Tišnově výměrem ze dne 12. listopadu 1930, č. 14854/30, neupravoval povinnost Klepárníkovu ohledně zalesnění zmíněných pozemků, nýbrž upozornil jej na tuto povinnost a hlavně na to, že lesní půdy nesmí používati k jiným účelům.
František Klepárník svému závazku v r. 1930 a 1931 dostála nyní zřídil na uvedených parcelách lesní školku, v níž pěstuje asi 50.000 kusů smrkových a borových sazenic, aby postupné vysazování bylo umožněno. Františku Klepárníkovi nejde nyní o to, aby nemusel vysazovati shora uvedené parcely, nýbrž aby nemusel tah učiniti najednou, poněvadž by tím utrpěl značné škody.
Nelze v daném případě mluviti o svévoli nebo o zanedbávání úředních nařízení, nýbrž o modifikaci zalesňovací povinnosti.
Ministerstvo zemědělství vede tento případ v evidenci a uložilo současně zemskému úřadu, aby v případě, že by František Klepárník své povinnosti nevyhověl, bylo postupováno podle § 123 vlád. vař. č. 8/1928 Sb. z. a n.
V Praze, dne 21. července 1931.
Ministr zemědělství:
Bradáč v. r.
1393/XIV.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslanců H. Bermanna, Fr. Zeminové, Al. Tučného a druhů
o provádění zákona č. 70/1930 Sb. z. a n. (staropensisté). (Tisk 844/V).
Zákon ze dne 20. května 1930, č. 70 Sb. z. a n., kterým se upravují odpočivné a zaopatřovací platy, byl vyhlášen dne 17. června 1930, a již 26. června 1930 schválila vláda prováděcí vládní nařízení č. 96 Sb. z. a n., které bylo ve sbírce zákonů a nařízení vydáno dne 9. července 1930. Aby mohlo býti bez prodlení započato s prováděním této úpravy, rozeslaly ústřední úřady ihned interní prováděcí pokyny spolu s tiskopisy, usnadňujícími urychlené provedení úprav. Zároveň bylo všem úřadům úpravu provádějícím uloženo, aby přikročily ihned k prováděni zákona a to se vším možným úsilím, aby provedení bylo co nejdříve skoncováno. Podle získaných informací vyhověly úřady této výzvě podle svých fysických a technických možností, takže přihlášky týkající se zejména prvé etapy a také již i druhé etapy jsou z největší části již provedeny. Na zbývajících přihláškách, spadajících ponejvíce do druhé etapy, se úsilovně pracuje, takže v brzku budou upraveny i zbývající nevyřízené případy. Vzhledem k tomu, že zákon mající zpětnou účinnost byl vydán teprve ke konci prvního pololetí 1930, tedy půl roku po účinnosti, nebylo možno požadovati, aby případy týkající se první etapy, jichž bylo téměř polovina všech percipientů, byly vyřízeny již za půl roku, zejména když trvalo ještě delší dobu, než byly percipienty předloženy přihlášky, takže k vlastní práci bylo k disposici téměř jen 1/4 roku. Najmě pak na Slovensku byl ztěžován rychlejší postup jednak nedostatkem spisů z dřívějších dob, jednak tím, že strany ke svým přihláškám nepřipojily potřebné doklady a učinily tak teprve na opětovnou výzvu poukazujícího úřadu, tedy se zdržením.
Ustanovení § 2, odst. 3 prov. vlád. nařízení č. 96/1930, jedná o zcela jiné věci než § 168. odst. 2 platového zákona, totiž o určení rozhodné doby u těch pensistů, kteří při skončení činné služby měli v hodnostní třídě dosažitelné časovým postupem stupeň platu v této hodnostní třídě nedosažitelný, a odpovídá naprosto řešení, jehož se dostalo této otázce usnesením vlády ze dne 16. července 1926 pro převody předpisem tímto dotčených zaměstnanců v činné službě. Naproti tomu dovolávané ustanovení § 168, odst. 2 platového zákona mluví o úřednících, kteří mají požitky vyšší hodnostní třídu nedosažitelné časovým postupem. Staropensistům byly vládním nařízením č. 96/1930 podle příslibu důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona hodnoceny v činné službě dosažená hodnostní třída a stupeň podle zvýhodněného časového postupu, stanoveného zákonem č. 541/1919, což důsledně má svůj rub v mezích časového postupu. Že by tento postup byl v nesouladu se zákonem č. 70/1930, nelze tvrditi již proto, že je v mezích § 5 zákona, který omezuje vládu jednak tím, že určení pensijní základny nutno provésti podle služebního poměru, v němž zaměstnanec byl v den skončení činné služby a jednak tím, že při tom sluší postupovati způsobem nepřesahujícím míru stanovenou předpisy pro převod do platu podle nových platových zákonů. V žádném směru vláda toto omezení nepřekročila, naopak důsledně provedla v těchto mezích myšlenku časového postupu.
Postup § 17. prov. nař., který přiznává všem vojenským gažistům mimo hodnostní třídy pensijní základnu podle III. platové stupnice, odpovídá přesně zásadě, vyslovené ve zmocňovacím § 5 zák. č. 70/1930 a blíže odůvodněné v důvodové zprávě, že pensijní základna má se určiti podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby; před platovým zákonem byli gážisté v jedné stupnici, odpovídající dnešní jejich stupnici III., do vyšších stupnic je možno dostati se pouze povýšením, jež u pensionovaných zaměstnanců nelze provésti. Totéž platí o § 18 prov. nař., jednajícím o četnických gážistech mimo služební třídy; jen těm z nich, kteří se v činné službě dožili již zákona č. 232/1922, jímž zavedeny byly pro velitele četnických stanic platy úřednickým odpovídající, bylo možno přiznati nynější stupnici L, vykazující rovněž platy úřednickým odpovídající. Každý odchylný postup byl by býval v rozporu s §em 5 zákona č. 70/1930, nepřipouštějícím, aby vláda prováděla jakoukoli změnu služebního poměru v den skončení činné služby daného; tedy zejména přeskupování zaměstnanců do jiných kategorií, než v nichž byli v den skončení činné služby, bylo by bývalo postupem nezákonným.
U podúředníků státních (zestátněných) drah postupováno bylo ve vládním nařízení č. 96/1930 zcela stejně jako u obdobných zaměstnanců státních. I při převodu do nových platů byla rozhodnou služební doba ve služebním poměru, ve kterém se zaměstnanec převáděl (t. j. podúřednickém), započítatelná (započtená). K době odsloužené v poměru jiném, zejména zřízeneckém, přihlížeti bylo možno jen, pokud byla v tom služebním poměru, ve kterém se určuje pensijní základna (tedy v poměru, ve kterém byl v den skončení činné služby, t. j. podúřednickém), započtena; doba jiná, která nebyla v podúřednickém poměru ztrávena, ani výslovně započtena, nemohla býti tudíž podle § 197, odst. 1 PZ - jehož vhodnou parafrasí § 50 prov. nař. je - v tomto poměru započítatelnou. Interpelace dovolává se pouze § 190 PZ, pomíjejíc mlčením v tomto paragrafu citovaný § 197 PZ. Proto postup žádaný interpelací byl by v naprostém rozporu nejen se zákonem platovým, jehož důsledné rozšíření je žádáno, nýbrž i se zákonem č. 70/1930, ježto by přesahoval míru předpisů platných pro převod do nových platů podle zákona platového.
Zákon č. 70/1930 Sb. z. a n. zmocnil vládu, aby stanovila předpisy pro určení pensijní základny podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby způsobem nepřesahujícím míru, stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle platového, resp. učitelského zákona. V učitelském zákoně není předpisu o převodu do ředitelského přídavku stanoveného učitelským zákonem. Zachovala-li vláda ředitelům obecných a občanských škol tento přídavek ve výměře, který měli v den skončení činné služby, vzhledem k tomu, že učitelský zákon přes ustanovení § 40, odst. 1 stanoví ředitelský přídavek i pro budoucnost, nedopustila se tím na zmíněných ředitelích křivdy, nýbrž naopak poskytla jim v duchu zákona výhodu. Pokud jde o úředníky poštovního a telegrafního ústavu, poštmistry a poštovní oficianty, bylo postupováno v intencích zákonodárců vyslovených ve zprávě rozpočtového výboru senátu (č. tisku 184 ax 1930) str. 4 a 5.
Vláda při provádění zákona č. 70/1930 byla, jak patrno z předchozích vývodů, omezena zmocňovací doložkou § 5 nejen postavením zaměstnance v den skončení činné služby, ale i převodovými předpisy platového zákona. Toto omezení však logickou nezbytností, danou základní konstrukcí státně-zaměstnaneckého služebního poměru, podle níž veškerá možnost změny, již ve služebním poměru možno prováděti za trvání činné služby, zaniká úmrtím (pensionováním) zaměstnance, na jehož personálním stavu potom nelze ničeho měniti. Proto také ani zákon č. 70/1930 nemohl odstraniti dovolávané nevýhody, povahou věci dané.
V Praze, dne 30. července 1931.
Náměstek předsedy vlády:
Rud. Bechyně v. r.
1393/XV. (původní znění).
Odpověď.
ministra sociální péče
na interpelaci poslance dr. B. Kafky a druhů
o prováděcím nařízení k §u 126 zákona o pensijním potištění soukromých zaměstnanců (tisk 247/III).
K provádění § 176 zákona ze dne 20. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., vydalo ministerstvo sociální péče výnos dne 18. února 1930, č. j. 1149/IV/3-1930, jenž obsahuje podrobné pokyny, jakým způsobem a u kterých úřadů si malí žadatelé opatřiti potřebné průkazy, že přes to bude v určitých konkretních případech opatření průkazů těch činiti obtíže, je skutečností, které se nelze zcela vyhnouti, neboť evidenční záznamy vojenských i civilních úřadů nebyly po této stránce vždy úplné a četný spisový materiál se při státním převratě ztratil anebo byl zničen. Hledíc k těmto okolnostem prodloužilo ministerstvo sociální péče lhůtu k předložení průkazů postupně do 31. prosince 1931 a pokusí se vhodným způsobem umožniti blahovolné posuzování průkazného materiálu se strany nositelů pensijního pojištění.
Ježto pro státní příspěvek přichází v úvahu pouze doba do 28. února 1921, nebylo nutno upravovati otázku, jakým způsobem podati průkaz pro neschopnost ku práci po 28. únoru 1921 (dni demobilisace) až do nastoupení místa podrobeného pojistné povinnosti.
Ministerstvo sociální péče odpovídá kladně na otázku, mohou-li se zásadně ucházeti o státní příspěvek i osoby, které v důsledku vojenské služby ve válce se zdržely ve studiích a vstoupily poprvé do pensijního pojištění po 28. únoru 1921, třebaže tyto osoby nemalí právního nároku na přiznání státního příspěvku, neboť podle výslovného ustanovení zákona může se jim státní příspěvek přiznávati v případech zvláštního zřetele hodných.
V Praze, dne 16. července 1931.
Ministr sociální péče:
Dr. Czech v. r.