Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.
III. volební období.	4. zasedání.

1242.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ........................... 1931,

o podpoře zahraničního obchodu.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Hlava I.

Fond pro pojišťování vývozních úvěrů.

§1.

(1) Při ministerstvu průmyslu, obchodu a živností zřizuje se "Fond pro pojišťování vývozních úvěrů".

(2) Fond jest právnickou osobou veřejné povahy. Na venek jej zastupuje ministr obchodu, Zastupování Fondu před soudy a úřady řídí se přede-isy o zastupování státu.

(3) Správa Fondu přísluší ministru průmyslu, obchodu a živností v dohodě s ministrem financí.

§ 2.

(1) Fond spolupůsobí podle ustanovení tohoto zákona a vládního nařízení při pojišťování vývozních úvěrů proti ztrátám, které by pojištění českoslovenští vývozci zboží československého mohli utrpěti nedobytností svých pohledávek za zboží dodané do ciziny na úvěr.

(2) Pojišťovací podmínky určí podíl na ztrátě, jejž v každém případě ponese vývozce.

§ 3.

(1) Do Fondu plynou:

a) roční příspěvky poskytované ze státních prostředků ku krytí provozních nákladů a to v prvním roce 1,000.000.- Kč, v dalších létech ve výši 0,50% z celkové roční pojištěné hodnoty dle stavu ku konci pojistného roku, neméně než Kč 250.000.-, ne však více než Kč 1.,000.000.-;

b) podíly z pojišťovacích prémií podle smlouvy Fondu s pojišťovnou;

c) záruční provise, vybírané podle hlavy II. tohoto zákona. Do výše těchto proviní mu přikázaných ručí Fond kdykoli za závazky vzešlé z oněch záruk;

d) výnosy, zejména úroky fondového jmění;

e) jiné případné příjmy.

(2) Pokud jmění Fondu nečiní 100 milionů Kč, ručí stát za závazky Fondu do výše částky, které se nedostává do 100 milionů Kč.

(3) Fond nesmí vcházeti v závazky větší, nežli je podle stavu risika úměrno jeho jmění, do něhož se včítá záruka státu. V žádném případě nesmí jeho celkové závazky převyšovati pateronásobek jeho jmění.

§ 4.

Pro vyřizování agendy fondu zřizuje se při ministerstvu průmyslu, obchodu a živností komise a pracovní výbor.

§ 5.

(1) Členy Komise fondu pro pojišťování vývozních úvěrů kromě předsedy a místopředsedy a jednoho dalšího zástupce ministerstva průmyslu, obchodu a živností jsou: zástupce ministerstva vnitra, financí, zemědělství, zahraničních věcí, sociální péče, Národní banky československé, poštovní spořitelny, peněžních ústavů na vývozních obchodech převážně zúčastněných, soukromých pojišťovatelů a zajišťovatelů oprávněných k pojišťování vývozních úvěrů, a přiměřený počet zástupců organisací hospodářských odvětví na vývozu interesovaných, hlavně vývozního průmyslu a vývozních odvětví zemědělských. Jejich funkční období trvá tři léta. Podrobnosti určí vládní nařízení.

(2) V případech, týkajících se zboží, jehož vývoz podléhá rozhodování ministerstva veřejných prací, jest do komise přizvati i zástupce ministerstva veřejných prací.

(3) Komisi přísluší vypracovati program pro účast fondu na pojišťováni vývozních úvěrů a připraviti smlouvy fondu se soukromými, pojišťovnami, oprávněnými ku pojišťování vývozních úvěrů, dále připravovati směrnice pro všeobecné a zvláštní pojišťovací podmínky. Krom toho přísluší jí dozor nad činností pracovního výboru.

(4) Jednací řád komise, jakož i návrhy komise v bodech vytčených první větou odstavce předchozího schvaluje ministr průmyslu, obchodu a živností v dohodě s ministrem financí.

§ 6.

(1) Výkonným orgánem fondu je pracovní výbor. Tento bude míti, včetně předsedy a místopředsedy, patnáct členů. Předsedou a místopředsedou jsou předseda a místopředseda komise, členy jsou zástupci ministerstev průmyslu, obchodu a živností, financí, zemědělství, sociální péče a zahraničních věcí, poštovní spořitelny nebo jiných veřejnoprávních peněžních ústavů, soukromých pojišťovatelů (zajišťovatelů) oprávněných k pojišťování vývozních úvěrů, a pět členů ze zástupců organisací hospodářských odvětví na vývozu interesovaných, hlavně vývozního průmyslu, v komisi zasedajících a konečně s hlasem poradním zástupce Národní banky československé. V případech týkajících se zboží, jehož vývoz podléhá rozhodování ministerstva veřejných prací, jest do pracovního výboru přizvati i zástupce ministerstva veřejných prací. Podrobnosti určí vládní nařízení.

(2) Výslovného souhlasu pracovního výboru potřebují pojišťovny k jednotlivému pojistnému obchodu v případech, jež určí vládní nařízení, resp. všeobecné pojišťovací podmínky, jakož i v případech, jež by vybočovaly z těchto podmínek. Pracovní výbor dbá, aby nedocházelo k jednostrannému zatížení fondu risiky určitých zemí neb určitých vývozců či vývozních oborů, aby byla dávána přednost úvěrům na zboží, v němž je více lidské práce, a vůbec drbá, aby fond pokud možno nebyl dotčen.

(3) Pracovní výbor zřídí "Úřadovnu fondu pro pojišťování vývozních úvěrů", jejíž technický provoz podle smluv za tím účelem uzavřených bude obstaráván soukromými pojišťovnami, oprávněnými k pojišťování vývozních úvěrů, odděleně od jejich vlastního provozu.

(4) Jednací řád pracovního výboru schvaluje po návrhu komise ministr průmyslu, obchodu a živnosti v dohodě s minstrem financí.

§ 7.

(1) Mezi zástupce organisací hospodářských odvětví na vývozu interesovaných (§ 5, odst. 1., §6, odst. 1.) povolati jest i zástupce odborových organisací zaměstnaneckých a zástupce ústředen výrobních a pracovních družstev dělnických.

(2) Členové komise i členové pracovního výboru, kteří, nejsou státními úředníky, jsou povinni složiti do rukou předsedy slib mlčenlivosti o věcech, o nichž se dověděli ve výkonu svých funkcí, zejména pokud se týkají poměrů pojišťovny nebo pojištěnců. Písemného materiálu, týkajícího se poměrů pojištěnců, nesmí býti použito k jiným účelům než k účelům tohoto zákona.

(3) Členy komise a pracovního výboru, mimo zástupce zúčastněných ministerstev a pojišťovnictví jmenuje ministr průmyslu, ob chodu a živností pro každou skupinu po dohodě se zúčastněným ministrem.

Hlava II.

Státní záruky za vývozní úvěry.

§ 8.

(1) Ministr financí se zmocňuje, aby v dohodě s ministry průmyslu, obchodu a živností, zemědělství, sociální péče, zahraničních věcí a národní obrany z důležitých důvodů národohospodářských k návrhu ministra, do jehož resortů spadá výroba vývozního zboží v jednotlivém případě, poskytoval státní záruky za přiměřenou část ztrát, které by utrpěli českoslovenští vývozci nebo jejich skupiny na pohledávkách za dodávky československého zboží a s dodávkou související československé výkony, provedené na úvěr cizím státům nebo cizozemským veřejným korporacím.

(2) Takovou záruku lze poskytnouti i za ztráty u jiných osob neb korporací v cizině, pokud jsou pohledávky zaručeny dovozním státem, cedulovou bankou anebo jinou dostatečnou jistotou.

(3) Ztrátu nejméně 2% z pohledávky nese vývozce sám.

(4) Za poskytnuté záruky vybírá se záruční provise. Všeobecné zásady pro realisaci státní záruky stanoví vládní nařízení.

(5) Vláda může zříditi za účelem prováděni těchto záruk užší poradní orgán, jehož organisace a působnost bude stanovena vládním nařízením.

§ 9.

Úhrn záruk poskytnutých podle § 8 nesmí přesahovati 1.500 milionů Kč; do této částky se nevčítají záruky za pohledávky mezi tím splacené.

Hlava III.

Ustanovení všeobecná a společná.

§ 10.

(1) Fondu přísluší osobní osvobození od poplatků pro jeho podání a korespondenci s veřejnými úřady s výjimkou soudního řízení, pro jeho knihy a obchodní zápisy, jakož i pro právní listiny a jednání, jichž je třeba pro dosažení účelu fondu. Od poplatků jsou dále osvobozeny záruční smlouvy, uzavřené podle tohoto zákona se soukromými pojišťovnami, pak listiny o státní záruce, poskytnuté podle ustanovení § 8. Movité jmění fondu jest osvobozeno od poplatkového ekvivalentu.

(2) K žádosti podané u ministerstva financí budou osvobozeny od poplatků listiny a právní jednání, jichž bude třeba k mobilisaci úvěrů, pojištěných fondem podle hlavy I. nebo zaručených státem podle hlavy II. tohoto zákona. Osvobození nevztahuje se na poplatky ze směnek a z listin na roveň jim postavených a na poplatky tuzemských dílčích dlužního úpisu.

§ 11.

(1) Fond pro pojišťování vývozních úvěrů podléhá kontrole podle zákona ze dne 20. března 1919, č. 175 Sb. z. a n., o zřízení a působnosti nejvyššího účetního kontrolního úřadu; k vydání předpisů a ustanovená, dotýkajících se účetnictví, evidence závazků a kontroly, třeba souhlasu nejvyššího účetního kontrolního úřadu.

(2) Ministři průmyslu, obchodu a živností a financí padávají každoročně Národnímu shromáždění podle stavu k 31. prosinci zprávu o uložení jmění fondu a o hospodaření jeho prostředky, jakož i o výši závazků, převzatých podle § 8 tohoto zákona. Zpráva budiž předkládána Národnímu shromáždění jakožto součást státního závěrečného účtu.

§ 12.

Kdy tento zákon nabude účinnosti, stanoví vládní nařízení. Provedením zákona se pověřují ministři průmyslu, obchodu a živností a financí v dohodě se zúčastněnými ministry,

Důvodová zpráva.

I. Část všeobecná.

1. Fond pro pojišťování exportních úvěrů.

Ustanovení osnovy, týkající se řízení fondu pro záruky pojišťování exportních úvěrů ovlivňovaly návrhy, stanovené v řadě schůzí subkomitétu Poradního sboru pro otázky hospodářské, k projednání záležitosti zvoleného. Subkomitét tento skládal se ze zástupců těchto výborů jmenovaného sboru: výboru pro domácí výrobu a obchod, výboru zemědělského, výboru pro zahraniční obchod, výboru finančního. Referenty byli pp. prof. Dr. Šlemr a Dr. Mužík z Ústředního svazu průmyslníků. Na základě exposé jimi vypracovaného byla tato látka podrobně prodebatována a ve formě jednotlivých §§ zákona upravena, jakož i vypracován k lepší orientaci úmyslů sledovaných nástin jednacích řádů Správního sboru (nyní: "Komise") a pracovního výboru.

Stalo se tak v pěti schůzích, konaných dne 31. října 1928 (předsedal prof. Dr. Hodáč), 20. února 1929 (předsedal ředitel Vosecký), 27. února 1929 (předsedal gen. řed. Dr. Roos), 28. března 1929 (předsedal poslanec Dr. Zadina) a konečně 26. března 1929 (předsedal Dr. Mužík). V těchto schůzích sloužily účastníkům, mezi nimiž byli též zástupcově ministerstev, k studiu látky za pomůcky i překlady příslušných německých vzorů, jelikož se subkomise z důvodů, jež budou dále objasněny, rozhodla, že se bude hlavně říditi tímto vzorem.

Na základě elaborátu, zakládajícího se na zmíněných předporadách, byla podle pokynů ministrů obchodu a financí látka zpracována v řadě dalších meziministerských porad za účasti jmenovitě i studijního oddělení při presidiu ministerstva financí, ministerstva vnitra, ministerstva pro sjednocení zákonův a organisace správy. Ústředna obchodních komor byla při řadě porad zastoupena referentkou komorou pražskou (Dr. Sucharda). V průběhu připomínkového řízení zúčastnily se na propracování osnovy ještě další resorty, obzvláště ministerstva sociální péče, pro zásobování lidu, zemědělství, zahraničních věcí a spravedlnosti. Z vylíčení postupu, jak vznikla přítomná předloha, se podává, že jde zde o práci odbornicky náležitě promyšlenou a řádně připravenou. Tato okolnost usnadní další jednání ústavní.

Pro následující objasnění celé otázky, způsobů jejího řešení v různých cizích státech a odůvodnění onoho typu, jemuž byla dána přednost, posloužily mimo některá data, čerpaná z úředního materiálu ministerstva obchodu, přirozeně především výsledky zmíněných debat Poradního Sboru pro otázky hospodářské, jmenovitě pak práce, jíž se společně podjali pp. prof. Dr. Šlemr a Dr. Mužík.

Na poli subsidiární účasti státní moci při pojišťování exportních úvěrů předešla nás ovšem řada vývozních států. Tato skutečnost má však opět tu dobrou stránku, že lze těžiti nezkušeností získaných v cizině.

Již v r. 1813 vyslovovány byly názory, že by lidé měli se pojišťovati proti špatným dlužníkům tak, jako se pojišťují proti námořnímu nebezpečí. Teprve však v r. 1852 vzniká první pojišťovna a teprve v r. 1870 začíná pojišťování úvěrové vůbec fungovati. Pojišťování úvěrové patří mezi nejdůležitější odvětví pojišťovací a sice z důvodu toho, že klade na pojišťovatele veliké požadavky, poněvadž on musí víceméně ze zkušeností a poznatků usuzovati na risiko, nemaje mathematické pomůcky. Dále risiko, které tu je, je risikem takovým, že je nutno, aby ten, kdo je pojišťován, také část risika bral na sebe, aby byl na něm spoluúčasten a tím nesnažil se pojišťovně dáti velmi špatná risika. Pojišťují se buď jednotlivé pohledávky nebo určitý počet sukcesivních pohledávek. Dále je pojišťování rámcové, kde všecky pohledávky věřitele proti jeho odběratelům jsou pojištěny. Pojišťovna oznámí, za jakých sazeb chce jednotlivého věřitele pojistiti a do jakého obnosu pojistí.

Pojišťování úvěrů znamená, že se pojišťují pohledávky, které z prodeje zboží vznikají. Paušální pojišťování dává možnost pojistiti celý obrat, aniž je třeba udávati jména odběratelů. Pojišťuje se do určitého obnosu a podle toho, jaké ztráty objeví se během určitého roku, dá pojišťovna návrh. Na rozdíl od pojišťování jednotlivého sráží se zde předem určitá částka celkového obnosu, rovnající se přibližnému dubiosu, které pojištěný obchodník během roku má. To je forma pojišťování úvěrového, soukromého.

Nyní přicházíme k tomu, proč v různých zemích stát sám ujal se úvěrového pojišťování při exportu. Hlavní důvod je v tom, že stát umožňuje věřiteli, který dává se pojistiti, aby mobilisoval prostředky za prodané zboží, které přešlo již do vlastnictví druhé osoby, a že umožňuje mu to učiniti rychleji nebo snadněji než u normálního pojišťování úvěrového. Již před válkou soukromé pojišťovací společnosti pracovaly na tomto poli. Byly to zejména Commercial Union, spojené Ocean Accident and Guarantee Corporation Ltd v Londýně, Excess Insurance Co, Ltd v Londýně, The American Credit Indemnity Co. v New Yorku, Philadelphia Casualty Co., Philadelphia, Compagnie Internationale d'Assurances Commerciales v Paříži, Eidgenössische Versicherungs - A. G. Curych, Minerva, Budapešť, Kompass ve Vídni, Glóbus v Hamburku, Stuttgarter Mit- und Rückversicherungs - A. G.

Také u nás věnována byla pozornost pojišťování exportních úvěrů za spolupůsobení státu. Stalo se tak jak kruhy teoretickými tak i kruhy praktickými, hlavně průmyslovými. Celkem bylo však zachováno stanovisko vyčkávací i u kruhů praktických. Nebylo ještě v cizině zkušeností s pojišťováním exportních kreditů za účasti státu a nebylo také velkých zkušeností s pojišťováním úvěru u nás vůbec. Po nezdařeném pokusu První české zaručovací společnosti v Praze r. 1910 - částečně pracovala u nás také pojišťovna vídeňská "Kompass" - teprve v květnu 1927 zahajuje činnost další podnik pojišťující úvěry (Úvěrová pojišťovna, akc. spol.) a jest zajímavo, že ačkoliv v cizině bylo pojišťování úvěrů se stromy soukromých pojišťoven praktikováno od delších dob, přec po světové válce zabýval se tam touto věcí stát při výkonu své exportní politiky. Vysvětlení jest nasnadě. Pojišťovny úvěru nemohou bráti na sebe ono risiko resp. risiko takového rozsahu, jak by to zájem exportního obchodu a průmyslu vyžadoval.

Počátek učinila Velká Britanie r. 1919. Po ní následovalo Dánsko a Švédsko r. 1921, pak přistoupila Belgie r. 1921, Finsko s Holandskem r. 1923, Německo r. 1926, Italie r. 1921, Francie a Španělsko r. 1928. Otázka pojišťování vývozního úvěru nabyla konkrétnější formy i v Polsku, v Japonsku a v Rakousku.

Zásah státu při garantování exportních úvěrů nabyl v mnohých zemích povahy úvěrového pojišťování. Stát převzal vůči exportérům resp. bankám je financujícím záruku za schodek na pohledávkách za zboží, jež exportéři prodali cizozemským importérům a jež také cizozemští importéři skutečně převzali. Za tuto záruku vybírá stát náhradu ve formě prémií, jichž soubor slouží na krytí ztrát, jež by z takovéhoto přejímání záruk vznikly, pokud tu ještě nejsou další prostředky, jež stát k tomuto účelu věnoval. Tam ovšem, kde jde o jednoho dlužníka - importéra - tedy v oněch případech, kde není možno rozdělení risika, nemožno mluviti také o pojišťování exportních úvěrů. Stát garantuje jenom schodek. Jeho závazek nastupuje teprve tehdy, překročila-li škoda již určité hranice. Exportér nese zpravidla část risika. Záruční povinnost státu nastupuje teprve dodatečně a jenom ve velmi řídkých případech simultánně.

Forma, ve které pojišťování exportních úvěrů se strany státu se provádí, jest různá. Bud používá služeb pojišťoven, resp. zajišťoven jako v Německu, aneb uvede v živost svoji vlastní pojišťovací instituci resp. provádí je sám jako ve Velké Britanii, Belgii, Dánsku, Holandsku, ve Francii a Italii a do určité míry i ve Španělsku. Mohou býti pojišťovány buď jen pohledávky určitých kategorií dlužníků (na př. ve Francii, kde v zásadě poskytuje se pojištění jen na úvěry poskytnuté veřejným korporacím) anebo všem za úvěruschopné uznaným dlužníkům. Výše; do které mohl přejmouti stát záruku na poskytnuté úvěry, byla omezena, a to ve Velké Britanii 26 mil. Lstg., ve Francii 320 mil. fr. frs. za rok, v Italii 200 mil. Lir, v Německu 15 mil. Mk, v Belgii 600 mil. frs., ve Finsku 50 mil. fin. Mk, v Dánsku 45 mil. Kr. Omezení risika děje se dále v té formě, že buď pojišťují se úvěry do určitých zemí jen do určité výše oněch závazků, jež může určitý stát na sebe vzíti, na př. ve Francii do ¹/₄, anebo že se vylučují exporty do určitých zemí vůbec, na př. ve Velké Britanii, kde krátkodobé pohledávky z exportu do Indie, Číny, Ceylonu, Hong-Kongu jsou vyloučeny. Také doba, na kterou jsou dotyčné pohledávky uzavřeny, bývá omezena, mají-li býti k pojištění připuštěny. Tak na př. v zásadě připouštějí se v Německu pohledávky splatné do 4¹/₂ měsíců, mohou však býti prodlouženy do 12 měsíců i dále, ve Francii pohledávky do 4 let a ve Velké Britanii docela i do 5 let. Některé systémy pojišťují exportéra tím, že poskytne se mu náhrada, jestliže pohledávka jest nedobytná (berlínský systém v Německu), anebo bance, jež financovala exportní obchod, jestliže nedobytností pohledávky u importéra stal se exportér placení neschopný (hamburský systém). Připouští ne pojišťování jednotlivých pohledávek vůči jednotlivým dlužníkům anebo pohledávek všech, jež určitou exportéru vzniknou při exportu do určitých zemí (rámcové pojištění v Německu a ve Velké Britanii). Zásadně se připouštějí k pojištění jen pohledávky za zboží v tuzemsku vyrobené. V Německu výslovně se stanoví, že se má dáti přednost pohledávkám za ono zboží, v němž jest více lidské práce. V některých zemích účast státu na exportních kreditech omezuje se při tzv. normálním risiku, na př. v Německu. Pokud jde o podíl risika mezi samopojištěncem a pojišťovatelem, tedy v některých systémech na př. ve Francii, jest podíl simultánní. Naproti tomu jinde teprve tehdy nastupuje povinnost pojišťovatele poskytnouti náhradu, jestliže škoda přestoupil podíl převzatý pojištěncem.

Ve výjimečných případech pojišťuje se také risiko, nepřevezme-li cizozemský importér zboží nebo dopustí-li se exportér porušení trhové smlouvy (Velká Britanie).

Podpora exportu, kterou stát takovýmto způsobem poskytuje, jest úplně nová forma a proto nemůžeme se diviti, že způsob, kterým tato podpora byla poskytována, stále se mění. Byly shledány stále nové a nové cesty, jakým způsobem nejlépe dojíti cíle. Od r. 1919 mění se, resp. doplňuje ve Velké Britanii pětkrát schema, podle kterého měla býti podpora poskytnuta exportu v této formě. Také Německo, jež mělo příklady v jiných státech, přistupuje po 2 letech k doplnění platné úpravy a aby se zjednodušil postup, umožňuje také pojišťování rámcové. I při těchto změnách - pravděpodobně i ve Francii a v Italii přikročí se po nabytých zkušenostech k dalším úpravám - lze míti za to, že pojišťování exportních úvěrů za spoluúčasti státu stane se pro dozírnou dobu institucí trvalou, ačkoliv původně byla zřizována jako instituce přechodná. Příslušné zákony jsou prodlužovány ve Velké Britanii a příkladu tohoto státu následují vedle jiných států v poslední době Francie a Italie.

Jest užitečno věnovati pozornost hlavním zásadám, jež jsou směrodatny pro pojišťování úvěrů exportních za spoluúčasti státu ve Velké Britanii, Německu, v Italii a Francii.

Velká Britanie.

Ve Velké Britanii jsou dnes hlavně dva systémy. Jest to kontrakt A a později zavedený kontrakt B. Předpokladem pojištěni jest prodej exportního zboží na směnku. Při kontraktu A činí záruka 75%. Náhrada se poskytuje bez zřetele na průkaz platební neschopnosti importérů. Dostačí jako doklad pro vyplacení náhrady předložení protestované směnky. Provise stanoví se od případu k případu. Pojišťuje se buď jednotlivý případ anebo je možný určitý způsob rámcového pojištění (General Garantees). Při tomto posledním může pojistiti exportér do určité částky všechny své exportní obchody s určitým státem a s určitými importéry, jichž jména mohou býti udána nebo nemusí. Jestliže v tomto posledním případě neudá jméno importéra, musí podati zprávu o zkušenostech, jež s dotyčným krajem při svých exportních obchodech získal. Při general garantees jest stanovena pojistná lhůta 6 měsíců. Zboží musí býti za dopravy pojištěno.

Účelem kontraktu B jest snaha umožniti, aby banky vycházely za výhodnějších ještě podmínek vstříc exportnímu obchodu a to pokud možno akceptem směnečným. V novém kontraktu poskytuje se naprostá záruka bance i pro ten případ, jestliže by exportní firma nějakým způsobem porušila trhovou smlouvu. Exportér může dále použíti jakéhosi druhu rámcového pojištění na dobu předem stanovenou do 70% všech obchodů, jež uzavře s importéry jmenovanými v pojišťovací smlouvě. Importéři musí se ovšem těšiti dobré pověsti a pro každého z nich stanoví se nejvyšší pojištěná suma. Velmi ulehčí se pojišťovací postup těm exportérům, kteří pojistí celý svůj obchod do určitých oblastí u Export Credit Departement, poskytnou všechny informace o příslušném trhu a dají své služby k disposici při event. vymáhání pohledávky. Pojišťují se pohledávky za obchody, při nichž úvěr byl poskytnut na dobu, na kterou se v dotyčném artiklu obvykle pojišťuje. Tak na příklad při textilu do 6 měsíců, při těžké industrii až do 5 let. Pro importní země, kde není obvyklé protestování směnek, mohou se uzavříti zvláštní arrangementy.

Výhoda nového kontraktu jest 1. nižší prémie, 2. akceptující banka má naprostou záruku, že poskytnutý kredit bude jí včas v plném rozsahu zaplacen, 3. exportér je zbaven regresu do 70%, 4. náklady za financování exportu mohou se snížiti na úrokovou sazbu, obvyklou při krátkodobém úvěru velkobritského státu.

Německo.

V Německu jsou dva systémy. Je to tzv. systém berlínský, kde pojišťuje vývozce ve svůj prospěch pohledávku vůči zahraničnímu importéru. Jest to dále systém hamburský, kde exportér pojišťuje ve prospěch jej financující banky svoji platební neschopnost vzniklou tím, že importér cizozemský nezaplatil jeho pohledávky. Tento poslední systém se nevžil. Vznikl z oposice hamburských exportérů proti pojištění berlínskému a liší se od berlínského tím, že zde pojištěna jest pohledávka banky, jež poskytla úvěr vývozci. Pojištění toto jest jednodušší, ale tíhla pojištění padá zde velmi pronikavě na vývozce, který ručí svým jměním za obnos pojištěný a pojištění stává se účinným teprve tehdy, když tuzemský vývozce selže ("versagt"). Účelem tohoto pojištění jest hlavně financování exportních obchodů. Exportér, maje vývozní obchod, zažádal u své banky o zálohu. Banka zkoumá bonitu jak vývozce, tak odběratele. Vývozce dá své bance akcept příjemce a zajistí se u společnosti Hermes (nebo svého času i u Frankfurter Credit-Bank), zda ho tyto pro tento obchod pojistí, tj. zda solidárně s vývozcem zaručí bance poskytnuvší vývozci zálohu, do ²/₃ obnosu pro případ, že dlužník v cizině neplatí a obnos tento jest u vývozce nedobytný tím, že vývozce stal se insolventním.

V roce 1926/27 činila výše pojištění, uzavřených podle hamburského systému jen 1% veškerých pojištěných kreditů, uzavřených s garancií státu. Jest to přirozené, neboť dlužník velmi nerad pojišťuje vůči své financující bance svoji platební neschopnost.

Také v systému berlínském byly změny. Dnes činí samo pojištění pojištěnce při systému berlínském a): 12¹/₂% pohledávky pojištěné v době uzavření a b): podíl z event. schodku. Celkové samopojištění nesmí činiti 50% obnosu pohledávky v době, kdy pojištění bylo uzavřeno, a při katastrofálním pojištění nesmí činiti více než 33¹/₃%. Výše samopojištění může býti v případech zřetele hodných snížena. Při prodejích uzavřených "Za hotové proti předložení dokumentů (D/P)" omezuje se pojištění na 30% částky faktury, výše to pravděpodobné ztráty při eventuelním nuceném prodeji zboží, poněvadž importér zboží neodebral. Doba pojišťovací má činiti nejvýše 6 měsíců. Může však býti prodloužena. Prémie jsou pevně stanoveny.

Italie.

V Italii pověřil stát pojišťováním exportních úvěrů Istituto Nazionale per l Esportatane v Římě. Jest to státní pojištění. Pojišťovací suma, již převezme stát, určuje se rok od roku. Stát účastní se nejvýše do 65% pohledávky. Jestliže by se nezúčastnil do této výše, možno pojištěnci umístiti zbytek do 65% u soukromé pojišťovny. Činí tedy samopojištění v každém případě pro pojištěnce 35%. Jako podklad pro pojištění slouží fond, vzniklý z přídělů, daných ministrem financí, jenž může každým rokem za řaditi do rozpočtu určitou částku a vedle toho určiti i jiné zdroje. Přebytků z premii použije se k rozmnožení Fondu. V tom případě, když vedle pojišťovny státní přistoupí do 65% pohledávky ještě zajišťovna soukromá, jestliže totiž státní pojišťovna nepojistí do celých 65%, berou obě instituce simultánní podíl na ztrátě, přesahuje-li ztráta 35% pohledávky. Do 35% nese ztrátu exportér.

Francie.

Ve Francii může vláda zaručovati exportní pohledávky do 60%, jde-li o pohledávky za zboží dodané cizozemským veřejným správám nebo společnostem cizozemským, pověřeným službami veřejnými, a to ve státech, které s Francií uzavřely obchodní smlouvu. Export do ciziny má míti i povahu národního zájmu. Pojišťování jest státní. Žádost za pojištění (zaručení) může podati francouzský exportní dům, nebo pojišťovna, pokud tato kryje celé nebo část pojišťovacího risika a banka financující obchod. Exportér misí převzíti vždy nejméně 20%. Nejdelší lhůta, po kterou se pohledávka pojišťuje, jest lhůta 6 let. Prémie pohybuje se mezi ¹/₂% - 3%. Přebírání risika má se rovnoměrně rozděliti mezi jednotlivé druhy francouzských výrobních odvětví.

Důležitou roli při pojišťování exportních úvěrů hraje provozní forma. Má se zabývati garantováním úvěru stát, či má věc býti ponechána soukromému podnikání za spoluúčasti státu? Ve Francii, Italii a Velké Britanii byla věc vyřešena ve prospěch státního provozu. V Německu ponechává se vlastní provoz soukromým podnikům jako přímým pojišťovatelům (Hermes a dříve i Frankfurtská všeobecná pojišťovací společnost) anebo zajišťovatelům (Mnichovská zajišťovací společnost a Frankfurtská zajišťovací a spolupojišťovací společnost) za součinnosti smíšených orgánů, ve kterých vedle orgánů státní správy zastoupeny jsou pojišťovny resp. zajišťovny a vlastní zájemci. Provoz pomocí soukromých podniků má veliké výhody. Jest to v prvé řadě expeditivnost, jíž těžko možno docíliti u podniků jsoucích v rukou státu. Ve Velké Britanii bylo také na tento nedostatek poukazováno. Mimo to jest zde ještě další výhoda. Soukromá pojišťovna dává k disposici své zkušenosti a hlavně své zahraniční spojení, jež umožňují rychlé úvěrové informace. V tomto směru má vždy státní provoz velké potíže. Ku př. má pojišťovna Hermes spojení s Velkou Britanií, Nizozemskem, Švýcarskem, Švédskem a ČSR. Pojišťovny dávají dále k disposici nejen svoje služby, nýbrž jsou i přímo na pojištění interesovány. Analogicky platí to i a zajišťovnách. V Německu béře na sebe stát risiko při exportních kreditech jen omezeně. Úplně přejímá jen risiko anormální (katastrofální). Risiko normální jen do 50%. Nad toto procenta jen v těch případech, jestliže ztráty z tohoto risika překročí za rok více než 125% přijatých prémií. Ve všech však případech jen do částky 15 mil. Mk. Za další ztráty přejímají risiko zajišťovny.

Zkušenosti, které byly získány s podniky soukromými, zdají se opravňovati názor, že provoz pomocí nich lépe se osvědčil, nežli provoz, prováděný za tímto účelem podniky ostatními. Pojištění exportních kreditů vykazuje v Německu relativně větší úspěch nežli ve Velké Britanii. Od července roku 1921 do 30. září 1928 převzata byla ve Velké Britanii garancie podle tzv. garančního schématu za 6,305.629 Lstg. a podle tzv. exportního garančního schématu od 1. července 1926 do 30. září 1928 za 1,913.313 Lstg. V Německu bylo pojištěno za r. 1925/27 pohledávek v částce 56.6 mil. Mk a v r. 1927/28 v částce větší 60 mil. Mk a podle nejnovějších zpráv přesahovaly pojištěné pohledávky 30. září 1929 částku 100 mil. Mk. Dosavadní vývoj zdá se také nasvědčovati tomu, že ztráty, které z této podpory exportu postihly stát, jsou větší ve Velké Britanii než v Německu. Podle novinářských zpráv činil ve Velké Britanii za celou dobu příplatek na ztráty 1,300.000 Lstg, z toho 1.1 mil. Lstg. na původní zálohové schéma, 201.000 Lstg. na původní garanční schéma a 6.800 Lstg. na schéma v poslední době praktikované; v Německu nebylo za r. 1926/27 a rok 197/28 ztrát takových, aby nebyly kryty přijatými prémiemi 260.000 Mk do 1. října 1929 a to od 1. dubna 1927 do 31. března 1928 asi 53.000 Mk, v době od 1. dubna 1928 do 31. března 1929 asi 139.000 Mk a zbytek připadá na dobu od 1. dubna do 1. října 1929.

I když dlužno připustiti, že v Německu se relativně více používalo exportních kreditů i z jiných příčin - ve V. Britanii kruhy bankovní této podpoře úvěru z počátku nepřály - přec dlužno uznati úspěch v Německu za pozoruhodný. Komise, jež byla zřízena velkobritským parlamentem za účelem zjištění, jakým způsobem dosavadní podpora skutečně se osvědčila, zabývala se také otázkou, jak by se dosavadní státní pojišťování úvěrů mohlo samo vydržovati, jak by bylo možno převésti je v podnik soukromý.

Dlužno ovšem říci, že exportní pojištění účastí státu nedosáhlo všech úspěchů, jakých se očekávalo. Číslice velkobritské to ukazují a také v Německu při garančních fondech 15 mil. Mk nedocílilo se onoho obratu, s jakým se mohlo počítati. S těmito fondy mohlo býti ročně pojištěno na 180 až 200 mil. exportních pohledávek, což však při docílené roční pojišťovací sumě 60 mil., na níž vydány byly pojistky, činí asi jen ¹/₂% německého vývozu. Jest to vysvětlitelno, neboť i v tom případě, když převezme na sebe risiko stát při exportních kreditech, dlužno postupovati s patřičnou obchodní opatrností a obezřetností. Pojištění exportního úvěru státem nemůže a nesmí býti prémií na lehkomyslnost. Jest třeba postupovati obezřetně. V r. 1926/27 odmítnuto bylo v Německu za 34,5 mil. Mk pojišťovacích návrhů, z nichž bylo již od počátku na 21.4 mil. Mk návrhů nepojistitelných. Za 13,1 mil. Mk odmítnuto bylo návrhů až do prozkoumání. V r. 1927/1928 počet odmítnutých návrhů byl menší. V r. 1926/27 činil celkem tento počet 34,8 mil. Mk, v r. 1927/28 12.2 mil. Mk. Přičísti to dlužno hlavně rozvoji rámcového pojišťování, jež v druhé polovici roku 1926 činilo jen 53 mil., v r. 1927 21.7 mil. a v r. 1928 (v I. polovici) 16 mil. Toto rámcové pojištění jest hlavně užíváno hanseatickými městy. Význam pojišťování na jednotlivou polici klesá. Pro dobu od 1. července 1927 do 30. června 1928 vydáno bylo pojistek na jednotlivý případ jen za 10 mil. Mk, ačkoliv za tuto dobu pojišťování rámcové pohybuje se kolem 50 mil. Mk. Další vývoj v Německu byl vzestupný; za státní účasti uzavřené smlouvy pojišťovací obnášely v době od 1. července 1928 až do 30. června 1929: 78.8 milionů Mk, v době od 1. července 1929 až do 30. června 1930: 94.6 milionů Mk, a v druhém pololetí 1930: 442 milionů Mk. Počet firem, které pojistily svůj celkový obrat rámcově do určitých vývozních zemí, stoupl v době od 1. července 1929 až do 1. ledna 1931 z 236 na 418. Počet cizích zákazníků stoupl v důsledku toho ve stejné době z 57.000 asi na 100.000 firem. Obnosy vyplacené od počátku trvání úvěrového pojištění v Německu obnáší včetně škodné reservy, stanovené k 31. prosinci 1930, kolem 1.6 milionů Mk proti prémiovému příjmu 2 milionů Mk, jenž resultuje po odečtení prémiových přenosů k 31. prosinci 1930.

Jako další charakteristický rys vývoje pojišťování exportních úvěrů v Německu dlužno uvésti, že upustilo se již po krátké lhůtě od zásady, aby pojišťován byl je n tzv. export dodatečný, vývoz to, jenž by za normálních poměrů nemohl býti uskutečněn bez zásahu státního. Stalo se tak velmi brzy a dnes pojišťují se exportní risika bez tohoto zřetele.

Naše úvěrová pojišťovna provodí všechny druhy pojištění úvěrového. Pojišťuje také exportní kredity: normálně do všech zemí kromě Ruska ve formě paušálních pojistek za normálních prémií pohledávky v Levantě, pobřežních osadách afrických, Spojených státech severoamerických a Kanadě a provádí za dalších prémií 5 až 10% z dílčího obratu pohledávky, připadající na obrat z jednotlivých zemí, pojištění úvěrové do Jižní Ameriky, Indie, Persie a Japonska. Za tohoto stavu věci zdálo by se, že úvěrová pojišťovna může vyhověti všem potřebám exportu. Pojišťovna béře na sebe risiko válečné i risiko moratoria, zákazu platů do ciziny atd. Tento stav však potřebám exportu přes to plně nevyhovuje, neboť pojištěnec musí prokázati nastalý pojistný případ, tj. že importér, proti němuž jest pohledávka pojištěna, není placení schopen, což jest za časté dosti těžko prokázati, zejména pokud jde o dodávky do zemí vzdálených a zámořských jakož i v případech, které, i když pod pojištění spadají, mají ráz zásahu vyšší moci. Pojišťovna hradí také jen skutečný schodek, což znamená, že nutno vyčkati vyřízení škodního případu (vyrovnání, konkursu) a tudíž vázání investovaného kapitálu po delší dobu a to nejen v případech normálních insolvencí zahraničních dlužníků, ale zejména pokud by šlo o důsledky událostí, jež se zahrnují pod pojem risika katastrofálního. Při struktuře našeho exportu průmyslových výrobků, který z velké části jest prováděn průmyslníky přímo, pokud neděje se tak pomocí zahraničních exportérů (ježto stav exportérů - obchodníků jest u nás dosud ještě poměrné málo zastoupen), odhodlávaly by se exportní kruhy za daných poměrů velmi těžko k vývozu do mnohých zemí, což by ovšem nebylo ku prospěchu našeho národního hospodářství vůbec a zaměstnanosti zvláště. Pojišťováni vývozních úvěrů za státní součinnosti, zaručující v prvé řadě likviditu peněžních prostředků do vývozního obchodu investovaných, jeví se tudíž důležitou hospodářskou potřebou.

Náš stát přirozeně musí míti zájem na tom, aby, chceme-li si udržeti svou obchodní bilanci, udržel export svých výrobků alespoň na dnešní výši. Odbyt našich výrobků průmyslových je tradicí vázán na určitá území. Pro příští dobu musíme však počítati s rozšířením odbytových území, neboť cizí státy zvyšují celní ochranu, která znemožňuje vývoz našich výrobků. Tu je třeba hledati odbytiště jinde, třeba v zámoří, po případě v krajinách exotických. Průmysl zde však mnohdy nemůže sám nésti exportního risika: Má-li jej nésti sám, musí si opatřiti úvěry, které zdražují jeho kalkulace, takže se stává konkurence neschopným. Musí proto hledati jinde cesty, které by mu zabezpečily určitou jistotu, že protihodnotu vyvezeného zboží obdrží. Nemůže se spolehnouti zplna na ústav soukromý, poněvadž ten, když by musil na sebe převzíti celou tíhu risika a k tomu potřebné prostředky si opatřovati, požadoval by prémie tak vysoké, že jimi praktické pojištění by bylo znemožněno. Export jest tedy nucen dožadovati se určité podpory na vládě. Lze očekávati, že finanční oběti, které stát tomuto pojištění přinese, budou dobře vyváženy tím, že průmyslové podniky budou zaměstnány a budou státu odváděti plně všechny daně, ať přímé či obchodové, takže ani stát neudělá tu špatného obchodu. A příklady jiných exportních států, s námi konkurujících, jsou vlastně nejpádnějším argumentem pro brzké uskutečnění osnovy, důležité i se stanoviska sociálního, pokud jde o omezení nezaměstnanosti na nejmenší dosažitelnou míru.

Navrhovaný zákon má povahu zákona rámcového. Důvod jest nasnadě. Pojišťování exportních úvěrů jest věc celkem nová a proto nutno zachovati zde volnost dosti velkou při jeho vybudování a úpravě. Z důvodu toho upuštěno mimo jiné i od stanovení výše prémie, i od ustanovení pojišťovací doby, i od stanovení výše samopojištění u pojištěnce. Sleduje se tím myšlenka ponechati volnost dalšímu vývoji na podkladě získaných zkušeností.

Pro volbu součinnosti státu se soukromým pojišťovacím aparátem již stávajícím podle německého vzoru byla rozhodující i tato úvaha: Nelže přehlédnouti řadu výhod, zde v diskusi uplatňovaných, neboť krom pravděpodobné větší expeditivnosti a pružnosti - má úvěrové pojišťování soukromé k disposici již svůj aparát; zřizovati nový nebylo by dosti hospodárným. Dále téměř všechno úvěrové pojišťování kontinentní pracuje již ruku v ruce, navzájem se podporuje, v čemž je velmi značná výhoda. Při úvěrovém pojišťování totiž je nanejvýš důležitá správná a dokonalá zpravodajská služba. Tato zpravodajská služba jest již dnes dosti vyspělá, neboť všechny úvěrové pojišťovny kontinentní se podporují, podávají si vzájemně informace a jejich spolupráce je taková, že každá informace, kterou pojišťovna ve státě jednom podá pojišťovně ve státě druhém, nese současně risiko té pojišťovny a proto jistě také snahu podati informace co nejlepší. Tento rozvětvený aparát je zde již k disposici a proto se ho má využíti. Konečně neposledně důležitou okolností je jistota, že všechno vyřizování musí se díti bez jakýchkoli vlivů střízlivě a nestranně s ohledem pouze na věci obchodní a hospodářské, což jistě také mluví proto, aby stávající již instituce byla využito.

2. Státní záruky za ztráty při dlouhodobých, spolehlivě zajištěných vývozních úvěrech, poskytovaných zejména veřejnoprávním korporacím.

Při větších dodávkách do ciziny, najmě při dodávkách některým cizozemským státům a veřejným korporacím cizozemským setkává se náš vývozní obchod s potížemi, vyplývajícími z toho důvodu, že výše uvedená kategorie cizozemských odběratelů požaduje veliké kredity na dlouhé lhůty. Důvody bývají velmi často povahy jen rozpočtové, ježto stát cizozemský nebo veřejná korporace nemůže naráz umístiti celý obnos za dodávku v rozpočtu, nehledě často i k důvodům jiným. Okolnost tuto pochopily některé státy a využívají jí ve prospěch svého exportního průmyslu tím, že zaručují se dodavatelům, kteří by při svých prostředcích finančních často i dosti značných nemohli se odvážiti poskytovati při větších dodávkách tak dlouhodobých úvěrů. Poskytujíce tyto záruky, docilují vlády jednotlivých států všech příznivých důsledků rozšířeného vývozu. Zvětšováním vývozu zmenšuje se nezaměstnanost, zavádí se ještě více tuzemský výrobek na cizozemský trh, což má význam pro budoucnost. Konečně umožňuje se cesta pro dodávky náhradních součástek a jiných produktů, souvisejících s dodávaným zbožím.

Pokud jde o finanční stránku věci, tedy zaručování exportních úvěrů umožňuje exportujícímu podniku, aby rozšířil svůj úvěr potřebný pro cizozemskou dodávku. Vedle podpisů exportéra přistupuje ještě zde jako ručitel do určité kvoty stát. V mnohých případech bude možno z důvodu tohoto docíliti i exportujícímu podniku výhodnějších podmínek u bank.