|
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931. |
|
|
III. volební období. |
4. zasedání. |
1774.
Interpelace:
I. posl. Seidla, inž. Nečase a soudr. min. veř. prací o služebních a platových poměrech státních cestmistrů a zhodnocování předchozích služeb vojenských gážistů (rotmistrů) pro zvýšeni služného,
II. posl. Seidla, dr. Mareše a soudr. min. vnitra o konečné úpravě služebních a platových poměrů bývalých samosprávných zaměstnanců převedených do služeb státních a urychleném vyřizování personálních otázek vůbec,
III. posl. Biňovce a soudr. min. vnitra o výkladu zákona č. 125 z r. 1927, týkajícím se umístěni okresních úřadů,
IV. posl. Bergmanna, Tučného, B. Procházky a druhů vládě republiky Československé o vydání vládního nařízení k § 68 zákona čís. 89/1920 a k § 114 zákona čís. 26/1929 o započítání doby, ztrávené v pensijním pojištění při přestupu do veřejné služby,
V. posl. Bergmanna, Zeminové, Tučného a druhů vládě republiky Československé o přijímání čekatelů ke sboru uniformované stráže bezpečnosti,
VI. posl. Bergmanna, Zeminové, Netolického, Vaňka a druhů vládě republiky Československé o přídělech samosprávě z výnosu pivní daně,
VII. posl. Netolického, Slavíčka, Tykala, Vaňka a druhů předsedovi vlády o levném úvěru živnostenském,
VIII. posl. dr. Keibla a druhů min. vnitra, že litoměřický okresní úřad zastavil zámečnické práce v okresním chorobinci v Litoměřicích,
IX. posl. Jurana, Barši a soudr. min. sociální péče o bývalém kontroloru Okresní nemocenské pojišťovny v Novém Městě n. M.,
X. posl. Jurana, Barši a soudr. min. sociální péče o novostavbě Okresní nemocenské pojišťovny v Brně,
XI. posl. Jurana, Barši a soudr. min. sociální péče o zadání truhlářských prací na novostavbě okresní nemocenské pojišťovny v Brně a vyplácení zvláštních odměn za tuto práci,
XII. posl. Jurana, Barši a soudr. min. vnitra, že vrchní strážmistr Sobotka z Dolních Kounic nekonal úřední povinnost při záhadné smrti dítěte po očkování.
1174/I.
Interpelace
poslanců Františka Seidla, inž. Jaromíra Nečase a soudruhů
ministru veřejných prací
o služebních a platových poměrech státních cestmistrů a zhodnocování předchozích služeb vojenských gážistů (rotmistrů) pro zvýšení služného.
Služební místa státních cestmistrů byla až do konce války vyhrazena poddůstojníkům z povolání - certifikatistům. V roce 1919 rozšířeno přednostní právo i na legionáře.
Rozhodnutím Zemského úřadu v Praze ze dne 19. ledna 1929, č. j. 16.182 ai 1929-35-33, byl na volné místo cestmistrovské v Táboře ustanoven certifikatista Jaroslav Hrubý, štábní rotmistr jezdeckého pluku 4 v Klatovech, požitkově zařazený do II. platové stupnice, stupeň 8. vojenských gážistů mimo služební třídu. Týž sloužil na vojně plná 24 léta, od roku 1919 jako vojenský gážista (rotmistr). Na místo cestmistra byl ustanoven - bez ohledu na předchozí 24letou službu vojenskou, bez ohledu na dosažené definitivní místo vojenského gážisty - jako nový uchazeč začátečník a přiznáno mu adjutum prvé poloviny úřednického čekatele IV. služební třídy; tak mu byly vyměřeny služební požitky o Kč 5.652.- nižší, než jakých dosáhl podle platového zákona ve službách vojenských. Hrubý sloužil plných 24 let státu, u vojska a ve 44 letech věku přestupuje z vojenských služeb do civilních, na podkladě certifikátu a je zařazen do minimálních požitků, jako nový - do státních služeb vstupující začátečník ve 20. - 23. roku věku. Hrubý jest ženat a otcem 3 dítek od 2 do 11 roků.
Tento tvrdý výklad a výměr nejnižších požitky možno snad uvésti ve shodu s literou platového zákona a prokázati, že právní nárok na výši požitků byl zachován. Nelze však prohlásiti, že byly vyčerpány všechny možnosti platového zákona, aby vyměřené požitky byly přiměřené služebnímu výkonu, fysickému stáří, rodinným poměrům a předchozí vojenské službě státní. Zemský úřad v Praze, resp. ministerstvo veřejných prací, nepoužily odst. 2, § 14, ani odst. 3 - 5, § 142, neb jiných ustanovení platového zákona, která připouští k návrhu ústředního úřadu, po dohodě s ministerstvem vnitra a financí prominutí čekatelské doby a zápočet aspoň takové části předchozí služby vojenské, aby nastalo vyrovnání požitku s platem dosaženým dle téhož platového zákona ve službách vojenských. Zemský úřad v Praze přiznal prostě nejnižší požitky a nevyčerpal možnosti, které mu platový zákon dává k disposici, neudělal žádného pokusu pro zlepšení, ani neoznačil případ za zvláštního zřetele hodný a nedoporučil ústřednímu úřadu předložení návrhu na ministerstvo vnitra a financí, aby zápočtem určité doby předchozí nastalo vyrovnání a byla dosažena přiměřená výše požitků. Dne 14. října 1929 předložil Hrubý služební cestou žádost, ve které se dožadoval zlepšení požitků, poukázav pádnými důvody na neudržitelnost požitkové výměry. Žádost tato zůstala až do konce dubna 1931 u Zemského úřadu v Praze - bez povšimnutí.
Zákonodárce vložil ustanovení o prominutí čekatelské doby i o zápočtu předchozích služeb do platového zákona proto, aby se jich v důvodných případech používalo a rozhodování ponechal pravomoci ústředních úřadů, resp. vlády. Nastoupil-li mladý muž po vykonané presenční službě vojenské místo délesloužícího a byl-li po státním převratě přijat do sboru rotmistrů a byl-li zde povýšen na štábního rotmistra, konal jistě svědomitě svoji povinnost vojenského gážisty, sloužil dobrovolně 21 roků armádě, tedy témuž státu - a proto nemůže taková služba býti bez jakéhokoliv nároku škrtnuta a státní vojenský zaměstnanec nemůže při přestupu do civilního resortu býti považován za nového uchazeče a ve 44 rocích věku zařazen mezi mladíky 22 - 23leté. V takových případech jest nesporně na místě, aby výhod platového zákona bylo použito v plném rozsahu a to tím spíše, když dotyčný plně vyhovuje a své povinnosti řádně a k plné spokojenosti představených koná.
Používáme tohoto konkrétního případu, abychom poukázali na neudržitelně tvrdou praxi v provádění platového zákona, abychom upozornili, že prováděním zákona o silničním fondu ukládají se státním cestmistrům mnohonásobně zvýšené povinnosti služební - ale na drahé straně postupuje se i v důvodných případech nezaslouženě tvrdě a požitky se vyměřují na minimální hranici (ano i pod touto), bez předchozího vyčerpání zlepšujících možností, které platový zákon dává k disposici.
Cestmistři jsou zařazeni do IV. služební třídy státních úředníků, ale jejich služební místa jsou systemisována pouze v 7. a v malé části v 6. platové stupnici. Postup do 5. a 4. platové stupnice byl jim systemisací úplně odepřen. Při revisi systemisace schválené vládou dne 25. října 1930, nenastalo v hodnocení služby nejmenšího zlepšení. Pochůzkový paušál je pouhým pětinásobkem stejného požitku předválečného, diety při stavbách a úpravách silničních vozovek nedosahují ani dvoutřetinové výše normální denní diety (stravného) vyměřené úředníkům stejné kategorie. Řádné i mimořádné požitku státních cestmistru jsou pod úrovní požitků úředníků stejné kategorie. Služební výkon rok od roku se stupňuje kvalitativně i kvantitativně. Veškeré zlepšovací snahy nepřináší přiměřených a úměrných výsledků a proto je třeba platovým a služebním poměrům státních cestmistrů věnovati mimořádnou pozornost nejen v případech jednotlivců, ale celé kategorie, aby provádění velkorysé úpravy státních silnic netrpělo nespokojeným personálem.
Podepsaní se táží pana ministra:
1. Je pan ministr ochoten naříditi vyšetření konkrétního případu cestmistra Hrubého a naříditi nové přezkoušení jeho služebního zařazení při použití a vyčerpání zlepšujících možností platového zákona?
2. Je pan ministr ochoten naříditi, aby služebním a platovým poměrům státních cestmistrů byla věnována zvýšená pozornost a jich požitky byly zvyšovanému služebnímu výkonu přizpůsobovány?
3. Je pan ministr ochoten naříditi, aby paušály a diety státních cestmistrů byly zlepšeny na výši diet úředníků IV. služební třídy?
V Praze, dne 6. května 1931.
Seidl, inž. Nečas,
Chalupník, Neumeister, Prokeš, V. Beneš, Tayerle, Jaša, Brožík, Vácha, Husnaj, F. Svoboda, Koudelka, dr. Macek, Jurnečková, Chalupa, dr. Mareš, Nový, Klein, Biňovec, Staněk, Kučera, Benda, Srba.
1174/II.
Interpelace
poslanců Františka Seidla, dr. Josefa Mareše a soudruhů
ministru vnitra
o konečné úpravě služebních a platových poměrů bývalých samosprávných zaměstnanců, převedených do služeb státních a urychleném vyřizování personálních otázek vůbec.
Zákonem ze dne 14. července 1927, čís. 125 Sb. z. a n., nařízena reorganisace veřejné správy sloučením samosprávných úřadu se státními. Dnem 1. prosince 1928 převzati hromadně příslušní samosprávní zaměstnanci do služeb státních, ale úprava služebních a platových poměrů těchto sil nebyla řádně připravena a prováděla se nejen zdlouhavě, ale i nejednotně, čímž nastávaly pravidelně průtahy v přiznávání vyšších požitků i vyloučení postižených zaměstnanců z eventuelního povýšení.
V obvodu Zemského úřadu v Brně byla do státních služeb okresních převedena řaďa zaměstnanců bývalých správních komisí silničních okresu na Moravě. Počátkem roku 1930 byli někteří zaměstnanci bývalé okresní samosprávy vyzváni přednosty okresních úřadů, aby si služební cestou předložili na Zemský úřad v Brně jednotlivé žádosti o převzetí ze služeb okresů do služeb státních. Přes nařízení vlády republiky z dne 7. listopadu 1930. čís. 163 Sb. z. a n., kterým bylo konečně rozhodnuto o převzetí zaměstnanců samosprávných korporací do státní služby a o jejich zařazení - je ještě dnes řada zaměstnance, jichž služební a platové poměry nejsou upraveny a kterým se odpírá normální zvýšení služného i účast na zvýšení proto, že zemský úřad v Brně v jejich případech dosud nerozhodl. Takto jsou postiženi zejména zaměstnanci nižších kategorií, kterým zdlouhavé vyřízení personálií působí stálé nepříjemnosti a jsou požitkově zkracováni.
Personální agenda, zejména u zemských úřadů je příliš zdlouhavou a vyřizování velmi těžkopádné. Od roku 1926 pozoruje se stálé zhoršování a stálé průtahy ve vyřizování. Zvýšení požitků má ve smyslu platového zákona býti prováděno z úřední moci, ale zaměstnancům se přiznávají vyšší požitky po pal roce, po roce, ano i později po dni nároku. Upozorňujeme zatím povšechně na zdlouhavé vyřizování agend u zemských úřadů v předpokladu, že příslušným osobním oddělením bude dán příkaz, aby personálie byly vyřizovány urychleně a současně bude stanovena nejdelší přiměřená lhůta, do které každý případ musí zemskými úřady býti vyřízen, případně předložen ministerstvu.
Byli-li samosprávní zaměstnanci převedeni do státních služeb k 1. prosinci 1928 a nejsou-li koncem dubna 1931, tedy téměř za 2 a půl roku ještě upraveny jejich platové poměry na tolik, aby se jim mohl přiznati vyšší stupeň služného, na který mají nárok již od roku 1930, je třela pozastaviti se nad tímto zdlouhavým způsobem vyřizování personálií a důrazně žádati o účelnější organisaci personální agendy, aby se zaměstnancům zajistilo právo na postupy platové včas, ke dni nároku a aby následkem zdlouhavého vyřizování a konečné úpravy služebních a platových poměru nebyli vylučováni z postupu do vyšších stupnic při uvolnění služebních míst.
Podepsaní se táží pana ministra vnitra:
1. Je pan ministr ochoten naříditi, aby služební a platové poměry bývalých samosprávných zaměstnanců, převedených do služeb státních, byly zemskými úřady, zejména v zemi Moravsko-Slezské, konečně upraveny a vyřízeny?
2. Je pan ministr ochoten uložiti pp. zemským presidentům, aby věnovali zvýšenou pozornost osobním oddělením, vybavili tato dostatečným počtem referentu a stanovili přiměřené termíny pro vyřizování personálních otázek jednotlivých i hromadných, za jichž přesné dodržení budou přednostové osobních oddělení a přednostově presidií zodpovědni?
3. Jest pan ministr ochoten naříditi v celém resortu, aby personální resty starší šesti měsíců byly do určitého termínu zpracovány a vyřízeny?
V Praze, dne 5. května 1931.
Seidl, dr. Mareš,
Neumeister, Prokeš, V. Beneš, Brožík, Jaša, Chalupník, Tayerle, Klein, Vácha, Husnaj, dr. Macek, Jurnečková, Chalupa, Nový, Koudelka. Benda, Staněk, Srba, F. Svoboda, inž. Nečas, Kučera, Biňovec.
1174/III.
Interpelace
poslance Františka Biňovce a soudruhů
ministru vnitra
o výkladu zákona č. 125 z r. 1922, týkajícím se umístění okresních úřadů.
Dle §u 1, odst. 4, zák. č. 125 z roku 1927 o organisaci politické správy jest obec, která byla určena za sídlo okresního úřadu, povinna opatřiti pro tento úřad vhodné místnosti a nésti náklad s umístěním jeho spojený.
Krátká doba, po kterou tento zákon se provádí, ukázala, že toto ustanovení zákona je nejasné a připouští různý výklad. Pro tuto nejasnost vznikla dlouhá řada sporů obcí se státní správou, k jichž řešení není chuti, a pokud obce, které státní správě vyhověly, jen aby se z různých důvodů sporům vyhnuly, byly finančně poškozeny.
Interpelace tato vedena jest účelem, aby do této nejasné a obec při jejich dnešní finanční krisi velmi zatěžující záležitosti bylo vzneseno světlo, odstraněny byly příčiny vedoucí k různému výkladu a přihlíženo bylo k finanční schopnosti obcí, a konečně jde o to, aby poměr mezi okresním úřadem a obcí nebyl zbytečně kalen.
Umístění okresních úřadů od účinnosti zákona o organisaci politické správy provedlo se tím způsobem, že použilo se místností, kterých před tím používaly okresní správy politické a okresní správní komise. Obce pak jednak opatřily svým nákladem další nedostávající se snad místnosti a jednak provedly svým nákladem v místnostech bývalé okresní správy politické a bývalá okresní správní komise adaptace, které státní správa požadovala. S tímto umístěním projevila státní správa souhlas a jsou nám známy i případy, kdy státní správa odmítla postavení nové budovy pro okresní úřad, ač se k tomu dotyčné obce samy nabízely.
Později však zavedla státní správa jinou praksi: žádá i tam, kde bylo již umístění okresního úřadu schváleno, postavení nové budovy, nebo provedení dalších nákladných adaptací v dosavadních budovách a i v bytech dosavadních okresních hejtmanu, udržování budov a místností, v nichž je okresní úřad umístěn, vše nákladem obce; žádá na obcích placení nájemného z místností dříve okresní správní komisi patřících a tvrdí se, že bude žádati na obci placení nájemného i z místností v budovách, které stát před účinností zákona o organisaci pol. správy pro okresní hejtmanství, resp. pro okresní politické správy sám postavil. Žádá dokonce i placení nájemného i z bytů okresních hejtmanů, nejsou-li tyto v budově okresního úřadu. Dle došlého sdělení požadovati chce státní správa i tam, kde obce postavily pro okresní úřad nové budovy, udržování těchto budov a místností v nich, jakož i případné budoucí adaptace a jich náklad, od obcí.
Snaží se tudíž státní správa jistě těžiti z bezpříkladné a okolnostmi vynucené ochoty některých obcí, a toto nejasné zákonné ustanovení vykládati tak, že obec, v níž je sídlo okresního úřadu, bude navždy povinna hraditi náklad spojený s opatřením, udržováním, adaptací místností pro okresní úřad.
Naproti tomu všichni praktičtí právníci a dle výkladu zákona o organisaci pol. správy uveřejněného i p. tajemníkem N. S. dr. Říhou v "Čsl. Kompase", zastávají názor, že obec dle vpředu zmíněného zákonného ustanovení je povinna jednou pro vždy opatřiti svým nákladem pro okresní úřad potřebné místnosti, takže obec tím, že opatřila pro okresní úřad potřebné, resp. nedostávající se místnosti, které státní správa žádala a uznala za vhodné, je schválila, splnila jí uloženou zákonnou povinnost. Další udržování budov, resp. místností, v nichž byl okresní úřad za souhlasu a spokojenosti umístěn a provádění dalších adaptací v nich není již povinností obce. Pokud se týče opatření bytu pro okresního hejtmana a zřízence zastávají právní názory stanovisko, že z tohoto zákonného ustanovení nelze obci ukládati povinnost, svým nákladem byty tyto opatřiti a tím méně je uchovati a adaptovati.
Za těchto okolností, které rozrušují v četných městech se sídlem okresních úřadů hospodářství obecní i vzájemný poměr zúčastněných úřadů, není posavadní stav, připouštějící různý výklad citovaného zákona, nadále udržitelný a to tím méně, že veškeré protesty obcí zůstávají nevyřízeny a že právě prováděným vyřizováním obecních rozpočtů na rok 1931 zemským výborem podle zákona č. 77/22 ve znění zák. č. 130/30, dostávají se obce do takové finanční situace, že nemohou plniti ani své dosavadní povinnosti a závazky, ani ukojiti své vlastní nejnutnější potřeby.
Nelze také přehlížeti i okolnost, že se zde ukládá povinnost opatřiti nákladem jen jedné obce umístění okresního úřadu, ač tento úřad jest řízen pro celý okres, který za platnosti zákona č. 27/27 ve znění zák. č. 130/30, jako tato obec nemá prostředků, z nichž by k tomuto účelu obci přispěl a konečně ani tak učiniti nemusí.
Z příčiny té táží se podepsaní p. ministra vnitra:
1. Jsou mu tyto nejasnosti, plynoucí z §u 1, odst. 4, zákona č. 125 z roku 1927 známy?
2. Jest p. ministr ochoten postarati se o to, aby bylo vydáno co nejdříve prováděcí nařízení k §u 1, odst. 4, zákona č. 125/22 a vzíti při tom v úvahu názory příslušných parlamentních výboru, zúčastněných na projednávání původní osnovy cit. zákona a jakož i v úvahu výklady a názory zastávané praktickými právníky?
3. Je p. ministr ochoten učiniti opatření, aby obce, které byly výše uvedeným výkladem zmíněného zákona se strany státní správy finančně poškozeny, byly za to odškodněny?
4. Je p. ministr konečně ochoten postarati se o to, aby zahájená již jednání o umístění okresních úřadů byla až do vydání žádaného prováděcího nařízení přerušena, odložena?
V Praze, dne 18. května 1931.
Biňovec,
Prokeš, Vácha, Husnaj, Hummelhans, Jurnečková, Benda, Kučera, Brožík, dr. Winter, Tayerle, dr. Mareš, inž. Nečas, Jaroš, Koudelka, Seidl, dr. Markovič, Chalupa, Klein, Nový, Pik, V. Beneš, dr. Macek, F. Svoboda.
1174/IV.
Interpelace
poslanců H. Bermanna, Al. Tučného, Boh. Procházky a druhů
vládě republiky Československé
o vydání vládního nařízení k § 68 zákona čís. 89/1920 a k § 114 zákona čís. 26/1929 o započítání doby, ztrávené v pensijním pojištění při přestupu do veřejné služby.
Paragrafem 68 zákona čís. 89 z roku 1920 bylo ustanoveno, že přestoupí-li soukromý zaměstnanec do státní nebo veřejné službu, je nositel pensijního pojištění povinen přenésti na státní pokladnu prémiovou reservu.
Paragrafem 114, odst. 4, zákonu čís. 26/1929 bylo ustanoveno, že vládní nařízení určí, jakým způsobem bude zhodnocena v novém pensijním zaopatření státním nebo veřejném služební doba, ztrávená v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, za níž byla na stát převedena prémiová reserva.
Poněvadž toto vládní nařízení dosud vydáno nebylo a tisíce státních zaměstnanců, jejich rodiny, vdovy i sirotci jsou v nejistotě, jak jim bude doba, ztrávená v pensijním pojištění započítána, táží se podepsaní:
1. Je vláda ochotna v nejkratší době vydati zmíněné vládní nařízení k § 68 zákona č. 89/1920 a k § 114 zákona čís. 26/1929?
2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci učinila, aneb zaříditi hodlá?
V Praze, dne 19. května 1931.
Bergmann, Tučný, B. Procházka,
Sladký, David, Slavíček, Fiala, Richter, Hrušovský, Tykal, Polívka, Jos. Tůma, inž. Záhorský, Vaněk, Lanc, Zeminová, Malý, dr. Patejdl, dr. Moudrý, Langr, Stejskal, Netolický, dr. Stránský.
1174/V.
Interpelace
poslanců H. Bergmanna, Fr. Zeminové, Al. Tučného a druhů
vládě republiky Československé
o přijímání čekatelů ke sboru uniformované stráže bezpečnosti.
Ministerstvo vnitra vyhláškou čís. 71609-1930-5 uveřejnilo v "Úředním listě republiky Československé" ze dne 16. listopadu 1930 veřejnou soutěž na místa pomocných zřízenců strážní služby uniformované stráže bezpečnosti, v níž nebyla uvedena podmínka svobodného stavu.
Žádosti uchazečů měly býti předloženy policejnímu ředitelství v Praze do dne 3. prosince 1930. U policejního ředitelství sešlo se na 2000 žádostí uchazečů, kteří vyhovovali v soutěži uvedeným podmínkám, mezi nimiž byla také celá řada uchazečů ženatých.
Opatření všech žádaných dokladů, které musí býti kolkovány a podání žádosti vyžádalo si u jednoho uchazeče průměrné vydání 100 Kč.
Žadatelé byli pak povoláni k lékařské prohlídce, za niž musí zaplatiti s kolky po 22 Kč. Byli mezi nimi i tací, kteří tuto úřední proceduru prodělali již jednou v r. 1929. Žadatelé, kteří byli úředním lékařem uznáni za schopné, obdrželi vyřízení, že budou přijati do sboru uniformované stráže bezpečnosti od 1. ledna 1931.
Vydání každého žadatele vzrostlo lékařskou prohlídkou a cestou do Prahy na 150 - 200 Kč.
Mezitím vydala vláda nařízení ze dne 19. prosince 1930, čís. 195 Sb. z. a n., v němž v §u 2 stanovena byla podmínka, že od 1. ledna 1931 smějí býti přijímáni ke sboru uniformované stráže bezpečnosti jen uchazeči svobodného stavu.
V důsledku tohoto ustanovení zamítlo ministerstvo vnitra všechny uchazeče ženaté, kteří jinak vyhověli všem podmínkám soutěže, vpředu uvedené, která byla uzavřena 3. prosince 1930, tedy před vydáním vládního nařízení čís. 195/1930 a v němž podmínky svobodného stavu nebylo.
Tímto nesprávným postupem úřadů bylo ženatým uchazečům způsobeno vydání 150 - 200 Kč, nehledě k újmě, kterou utrpěli ztrátou času a vzbuzením naděje, že budou přijati, když vyhověli všem podmínkám soutěže a přísné lékařské prohlídce.
Někteří z nich ztratili i práci, neboť zaměstnavatelé propouštějíce dělnictvo, propustili v prvé řadě tyto uchazeče, poněvadž měli již přijímací listinu, aneb jinak oprávněnou naději, že budou přijati do služeb státní policie. Jedná se většinou o chudé lidi, ponejvíce dělníky, u nichž částka 150 - 200 Kč jest v dnešní době hotovým kapitálem a mnozí ještě vinou úřadu ztratili práci, kterou v nynější době hospodářské krise ,již znovu dodnes nenašli. Jejich oprávněnou stížnost, nespokojenost a rozladění do takovéhoto postupu úřadu lze snadno pochopiti a bylo by v zájmu autority a důvěry k úřadům a vládě, aby toto nedopatření úřadů bylo vládou napraveno usnesením, že ustanovení § 2 vládního nařízení čís. 195 z 19. prosince 1930, pokud se týče podmínky svobodného stavu, se na tyto ženaté uchazeče, kteří se o vypsaná místa pomocných zřízenců strážní služby uniformované stráže bezpečnosti ucházeli podle vyhlášky ministerstva vnitra čís. 71608-1930-5 a veřejné soutěže v "Úředním listě" ze dne 15. listopadu 1930 uveřejněné, výminečně nevztahuje, pokud jinak vyhověli všem podmínkám zmíněné veřejné soutěže a byli úředním lékařem schopnými uznáni, poněvadž podmínka svobodného stavu byla stanovena teprve cit. vládním nařízením z 19. prosince 1930, tedy již po uzavření soutěže teprve za 16 dnů. Z nesčetných případů uvádíme tyto známé případy: Beran Václav, Vrábí čp. 93, p. Brandýs n./L., uznán již 8. listopadu 1929, ztratil zaměstnání v důsledku prov. přijetí. Ant. Cerha, Jiřice č. 66, p. Kostelec n. Labem. Janák Josef, Dříteň čp. 19, Kubík Jan. Brandvs n./L., Kučera Josef, Kněževes čp. 247, Řezáč Karel, Beroun, Strnad Josef, Stará Boleslav čp. 560, Antonín.Marek z Boskovic, Jan Šulc, Kostelec n./L. č. 273, Karel Mastný z Třebíče atd.
Z uvedených důvodů táží se podepsaní vlády:
1. Je-li ochotna napraviti nedopatření úřadů vpředu vylíčené v interpelaci žádaným usnesením, aby ženatí uchazeči, kteří vyhověli všem podmínkám veřejné soutěže z 15. listopadu 1930, čís. 71608-30-5, ministerstvem vnitra vypsané, byli výminečně dodatečně přijati do služeb uniformované stráže bezpečnosti, když jim byly již zaviněny citelné výlohy?
2. Je-li ochotna pro budoucnost zaříditi, aby se podobné přehmaty, zájemce proti úřadům a vládě popuzující, neopakovaly?
3. Je-li ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila, aneb zaříditi hodlá?
V Praze, dne 19. května 1931.
Bergmann, Zeminová, Tučný,
B. Procházka, dr. Patejdl, Špatný, Tykal, dr.Moudrý, Lanc, Malý, Jos. Tůma, Vaněk, Stejskal, dr. Stránský, Sladký, Langr, Richter, Netolický, David, Fiala, Hrušovský, inž. Záhorský, Slavíček, Polívka.
1174/VI.
Interpelace
poslanců H. Bergmanna, Fr. Zeminové, Jos. Netolického, J. Vaňka a druhů
vládě republiky Československé
o přídělech samosprávě z výnosu pivní daně.
Podle § 27 zákona čís. 77/1927, vhledem k zákonu čís. 169/1930, rozděluje vláda mezi země vynos zvláštní pivní výnosové daně za r. 1930, přihlížejíc k neuhrazeným schodkům zemských rozpočtů za rok 1930 a k upraveným schodkům obecních a okresních rozpočtů za rok 1930, pokud nemohly býti uhrazeny z prostředků vyrovnávacích fondů.
Tato výnosová daň pivní podle § 21 zákona č. 168/1930 již byla z části v prosinci 1930 nebo šesti po sobě jdoucích měsících, počínajíc dnem 1. prosince 1930 zaplacena a výnos její se odhaduje na 50 milionů Kč.
Dosud nebylo však zemím poukázáno z výnosu této daně ničeho a nedostaly také žádného přídělu obce a okresy z tohoto zdroje příjmů. Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:
1. Je vláda ochotna ihned rozděliti mezi země výnos zvláštní pivní výnosové daně k uhrazení schodků rozpočtových pro rok 1930 u zemské, okresní a obecní samosprávy?
2. Je-li ochotna sděliti podepsaným, co v této věci zařídila, aneb učiniti hodlá?
V Praze, dne 19. května 1931.
Bergmann, Zeminová, Netolický, Vaněk,
Sladký, B. Procházka, Fiala, inž. Záhorský, Slavíček, David, Langr, Richter, Stejskal, dr. Patejdl, Lanc, Malý, Jos. Tůma, Polívka, Hrušovský, dr. Stránský, Tykal, dr. Moudrý.
1174/VII.
Interpelace
poslanců J. Netolického, J. Slavíčka, J. Tykala, J. Vaňka a druhů
předsedovi vlády
o levném úvěru živnostenském.
V hospodářském plánu vlády, kterým mělo býti čeleno následkům hospodářské tísně, nalézala se také otázka levného úvěru živnostenského. Vedle opatření, která uznána nutnými pro zemědělství, pro ulehčení následku nezaměstnanosti, řešení otázky staropensistů a vánočního přídavku gážistům, mělo se dostati živnostnictvu podpory v otázce levného úvěru.
Dle všech známek zdá se, že tato otázka je odsunuta a živnostnictvo má vyjíti na prázdno. Nynější hospodářskou tísní je živnostnictvo dotčeno, zvláště malé, velmi těžce a není-li pro ně žádného jiného zabezpečení sociálního ani podpory, pak poměry jeho jsou velmi těžké. Podporou levného úvěru živnostenského nedostalo by se živnostnictvu žádných subvencí. Mělo se mu dostati omezeného úvěru. Je to dle našeho mínění to nejmenší, co živnostnictvu v nynější tísni poskytnuto býti mělo. Oddálením řešení otázky levného úvěru pro živnostnictvo děje se malým výrobcům křivda a vydávají se bez další pomoci a podpory následkům nouze a bídy.
Z těchto důvodů táží se podepsaní:
Je vláda ochotna otázku živnostenského úvěru řešiti v době nejbližší?
V Praze, dne 20. května 1931.
Netolický, Slavíček, Tykal, Vaněk,
Sladký, Zeminová, dr. Patejdl, Bergmann, Špatný, Josef Tůma, Lanc, Richter, Hatina, Šmejcová, Mikuláš, Pechmanová-Klosová, Stejskal, Langr, Fiala, Polívka, Malý, Hrušovský.
1174/VIII. (překlad).
Interpelace
poslance dr. J. Keibla a druhů
ministrovi vnitra
že litoměřický okresní úřad zastavil zámečnické práce v okresním chorobinci v Litoměřicích.
Litoměřický okres se usnesl, že vystaví nový chorobinec. Stavba chorobince jest již pod střechou a pokročila tak daleko, že bylo nutno zadati řemeslnické práce. Okresní výbor tyto řemeslnické práce rozepsal, mezi jiným se lhůtou také práce zámečnické. V nabídkové lhůtě došly oferty, v nichž se vesměs za tyto zámečnické práce požadovalo 80.000 až 90.000 Kč. Mimo to došla však také oferta zámečníka Siky z Bohušovic nad Ohří, který za rozepsané práce žádal pouze asi 50.000 Kč.
Došlé oferty byly poté přezkoumány stavebním dozorem, ustanoveným pro stavbu chorobince, a pak přišly do okresních komisí pro stavbu chorobince.
Po uplynutí nabídkové lhůty došla nová oferta, kterou podali Sika společně s českým litoměřickým zámečníkem Sedláčkem, v níž se od původně oferovaných 50.000 Kč sice znatelně ustupuje, ale nedosáhlo se ani zdaleka ofert ostatních.
Okresní komise pro stavbu chorobince, ve které jsou zastoupeny strany obdobně jako v okresním zastupitelstvu, rozhodla se jednomyslně pro společnou ofertu, kterou podali tři litoměřičtí zámečníci (Springer, Wallerstein a Preiss) a tento návrh podala okresnímu výboru.
V prvé schůzi okresního výboru nedošlo vůbec k usnesení o zadání. Ve druhé schůzi okresního výboru dne 2. března 1931 usnesl se okresní výbor většinou hlasů 5 : 3 na návrhu okresní komise, aby práce byla zadána 3 litoměřickým zámečníkům. Důvody pro zadání těmto oferentům záležely v tom, že podle znalostí poměrů okresní výbor byl přesvědčen, že při zadání třem společně ofertujícím zámečníkům práce bude provedena nejsolidněji a včas, takže se stavba chorobince nezdrží.
Prvá nabídka Sikova nebyla přijata, poněvadž se při přezkoušení zjistilo, že za tento peníz nelze dodati ani kování, mimo to oferent má především automobilové dílny a jen podružně provozuje zámečnictví.
Okresní výbor vyrozuměl pak referenty, že jim práce byly zadány, a zámečníci, kteří obdrželi práci, ihned s ní započali, jakmile jim dodávky byly zadány.
Asi 4 týdny po obdržené práci, když již většinou byla hotova, okresní úřad zaslal zámečníkům pokyn, aby práce ihned zastavili, poněvadž proti zadání byl podán rekurs.
Ve schůzi litoměřického okresního zastupitelstva dne 31. března 1931 byla tato věc projednávána a předseda okresního zastupitelstva požádán, aby oznámil, kdo rekurs podal, na jakém právním podkladě zakládá se zastavení prací a je-li okresní úřad ochoten příkaz k jejich zastavení ihned odvolati. Okresní hejtman sdělil, že rozkaz zastaviti práce přišel od zemského úřadu, poněvadž proti zadání prací byl podán rekurs přímo u zemského úřadu. Kdo rekurs podal, neoznámil. Spisy okresnímu zastupitelstvu předloženy nebyly, poněvadž nebyly v Litoměřicích. Od té doby uplynulo nyní 5 týdnů. Ve stavbě není možno pokračovati, poněvadž bez oken a dveří nelze přece stavbu prováděti. Konečnou lhůtu, stanovenou pro provedení stavby, nebude tedy možno dodržeti, okres bude na konec poškozen, poněvadž osoby, provádějící stavbu, budou musiti pro průtahy žádati vyšší ceny.
Při zadávání prací jest všeobecným zvykem, že se přihlíží k ofertám i tehdy, když nečiní nejnižší nabídky, jsou-li zadávající orgánové přesvědčeni, že práce přes vyšší ceny bude pravděpodobně provedena lépe a v pravý čas, bez dodatečných požadavků. Tímto tvrzením se při dodávkách pro stát přechází zejména přes téměř každého německého oferenta.
Postup zemského úřadu jest však v tomto případě nezákonitý. Podle §u 77 starého zákona o okresních zastupitelstvech, rozhodoval o odvolání proti usnesením okresního zastupitelstva a okresního výboru zemský výbor, nehledě k případům §u 79. Nález bývalého rakouského správního soudu ze dne 17. února 1910, čís. 1732, Budw. 7232 A, vyslovuje, že všechna usnesení okresního zastupitelstva a okresního výboru podléhají odvolání, které dlužno podati v zákonité lhůtě u okresního výboru je-li dána rekursní legitimace. Tato rekursní legitimace jest dána jen tehdy, je-li rekurent poplatníkem okresu a v této své vlastnosti napadá usnesení. Zákon o organisaci politické správy číslo 125/27 Sb. z. a n., neobsahuje již ustanovení obdobného §u 77 starého zákona o okresních zastupitelstvech. Upravuje pouze odvolání proti okresnímu rozpočtu a odvolání proti vyměření příspěvků, poplatků atd. Podle těchto ustanovení nebylo možno vůbec se odvolati proti usnesením okresního výboru o zadání prací.
Posuzují-li se však opatření okresního výboru jako opatření okresního úřadu, mohlo se podle článku VIII. zákona o organisaci politické správy podati odvolání proti těmto opatřením podle §u 76 zákona o správném řízení, čís. 8/1928 Sb. z. a n., ovšem jen v 15 denní odvolací lhůtě a u okresního úřadu. Ale v tomto případě bylo odvolání podáno přímo u zemského úřadu, při čemž nevíme, kdo vlastně odvolání podal. Odvolání nebylo dosud postoupeno k vyřízení okresnímu úřadu a dlužno je tedy rozhodně pokládati za opožděné, ačli je vůbec přípustné.
Přes to však jak se zdá zemský úřad nejen na tomto odvolání pracuje a nevyřizuje je, ale o odvolání nařídil, aby práce byly ihned zastaveny. Podle informace zemského úřadu bylo okresnímu hejtmanovi sděleno, že zemský úřad pokládá to za přípustné a že jest samozřejmé, že kdyby snad práce byly zadány někomu jinému, ti, jimž byly práce odňaty, mohli by se svého práva domáhati dalším instančním pořadím.
Kdyby toto stanovisko zemského úřadu bylo správné, mohl by oferent, který práci nedostal, rekurovati proti každému zadání práce zemským nebo okresním výborem a provádění prací musilo by se odsunouti, aby se výsledek opravného prostředku nestal ilusorním. Tím by se však stalo každé zadání prací ilusorním. Jistě se můžeme domnívati, že zemsky úřad byl by takto nepostupoval, kdyby odmítnutý oferent byl býval Němec a kdyby práce byla bývala zadána Čechovi.
Podepsaní táží se tedy pana ministra vnitra:
1. Ví pan ministr o vylíčené věci?
2. Pokládá pan ministr za správný výklad, že každému odmítnutému oferentovi přísluší neomezené odvolací právo proti usnesením okresních a zemských výborů, jimiž se zadávají určitému oferentovi vedení a provádění stavby?
3. Pokládá pan ministr za správné mínění, že takováto odvolání lze podávati s touž právní účinností přímo u nadřízeného zemského úřadu s obejitím okresního úřadu?
4. Pokládá pan ministr za správné mínění, že jde-li o odvolání uvedená pod 2. a 3., může nadřízený zemský úřad zakázati provádění platně učiněného usnesení?
5. Pokládá-li pan ministr právní mínění zemského úřadu za správné: Jest pan ministr ochoten naříditi, aby se týž postup dodržoval také tehdy, jestliže při zadání státních staveb zemsky úřad pomine německého oferenta, který se proti tomu odvolá?
6. Odpoví-li pan ministr na otázku přípustnosti záporně: Jest pan ministr ochoten náležitě poučiti úředníka, který nařídil vylíčené vyřízení, a zaříditi, aby z nesprávného postupu úředníka nevznikla litoměřickému okresu žádná škoda?
7. Jest konečně pan ministr ochoten učiniti opatření, aby odvolání bylo vyřízeno co nejrychleji?
V Praze, dne 12. května 1931.
Dr. Keibl,
Horpynka, dr. Schollich, Bobek, Krumpe, dr. Petersilka, Zajiček, Simm, Krebs, dr. Hassold, dr. Hanreich, Fritscher, inž. Kallina, Matzner, Greif, Kunz, Oehlinger, Scharnagl, Knirsch, inž. Jung, Kasper, Köhler, Geyer, Schubert.