Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.
III. volební období.	4. zasedání.

1029.

Interpelace:

I. posl. Gläsela a druhů min. financí o bezohledném vymáhání daní vildštejnským berním úřadem,

II. posl. dr Schollicha a druhů min. vnitra, jak zemský úřad v Praze a ministerstvo vnitra provádějí spolkový zákon,

III. posl. dr Schollicha a druhů min. národní obrany o smrtí četaře čekatele Edivína Anderse ad pěšího pluku čís. 4 v Králové Hradci,

IV. posl. dr Schollicha a druhů předsedavi vlády, že úřední místa neslýchaným způsobem zneužívají zákona na ochranu republiky,

V. posl. dr Schollicha a druhů min. vnitra o zákazu přednášky generála Lettowa-Vorbecka,

VI. posl. Schuberta, inž. Junga a druhů min. veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o rozepsání místa obvodního lékaře v Moravské Radiměři,

VII. posl. Kaspera a druhů min. soc. péče, aby konečně byly rozepsány volby do nemocenských pojišťoven,

VIII. posl. Schuberta a druhů min. financí o sestavení výkazu o zadlužení obcí,

IX. posl. Geyera a druhů min. pošt a telegrafů o neschopnosti k službě poštovního revidenta Otakara Vrkoče u poštovního úřadu Karlovy Vary I.,

X. posl. Schuberta a druhů min. zemědělství o chudém obyvatelstvu těžce postiženém zákazem sbírati jahody, houby a dříví,

XI. posl. inž. Kalliny a druhů min. veř. prací, aby státní silnice vycházející z obce Horní Lomany a jdoucí obcemi Vojtanov až k říšským hranícím u Schönbergu ve Voigtlandsku byla pojata do silničního stavebního programu pro rok 1931,

XII. posl. inž. Kalliny a druhů vládě o strašlivých následcích nezaměstnanosti ve městě Vejprtech,

XIII. posl. inž. Kalliny a druhů min. soc. péče o jednání pražského zemského úřadu, těžce poškozujícím okresní péči o mládež v Jáchymově,

XIV. posl. dr Sterna a soudr. min. vnitra, že úřady pronásledují dělnický spolek zřejmě proto, aby jej oloupily o jeho majetek ve prospěch sociálfašistů,

XV. posl. dr Kafky a druhů min. spravedlnosti o zabavení týdeníku ťDie WirtschaftŤ ze dne 31. ledna 1931 čís. 5, roč. 13,

XVI. posl. dra Sterna a soudruhů min. spravedlnosti dru A. Meissnerovi, že u brněnského krajského soudu jsou svévolně drženi ve vazbě student Polgar, tajemník König a dělník Zadražil.

1029/I (překlad).

Interpelace

poslance Gläsela a druhů ministrovi financí

o bezohledném vymáhání daní vildštejnským berním úřadem.

Vzrůstají žaloby, že vildšltejnský berní úřad bezohledně vymáhá daňové nedoplatky, jejichž zaplacení není jednak ani v nejmenším ohroženo, poněvadž hodnota majetku zemědělců, jimž hrozí exekuce, mnohokráte převyšuje hodnotu daňového nedoplatku. Tento postup zaráží tím spíše, že se děje za těžké hospodářské krise a svědčí o malém porozumění berního úřadu pro dnešní hospodářskou situaci. K ilustraci uvádíme tento křiklavý, skutečný případ:

Martin Hupfer, rolník z Hrzína, čís. 4 (okres vildštejnský), který poškozen ohněm octl se roku 1926 v neobyčejné tísni, požádal po zájmu svršků v odhadní hodnotě 9500,- Kč, dne 30. října 1930 berní správ u v Chebu o poshovění daňového nedoplatku 4,349,30 Kč a poté obdržel pod číslem 956 ai 30 ze dne 24. listopadu 1930 výměr, že se mu na splácení daňového nedoplatku povolují od 1. prosince 1930 měsíční splátky po 200 Kč, zaplatí-li ihned 1950,- Kč. Od 30. října, tedy ode dne podání žádostí do konce listopadu, v kteréžto době byl mu doručen zmíněný výměr. Hupfer, jak mu to jen bylo možno v tehdejší kritické situaci, zaplatil několik splátek, a to 7. listopadu 216 Kč a 24,35 Kč a dne 13. listopadu 1000.- Kč. Když dostal výměr, doplatil 710.- Kč scházejících do 1950.- Kč, jakož i prvou měsíční splátku 200 Kč, kterou zaplatil 4. prosince 1930 a nyní se domníval, že splnil uložený závazek, který byl základní podmínkou poshovění a dalšího placení splátek. Referent berního úřadu ve Vildštejně byl však toho mínění, že Hupfer musí zaplatiti ještě jednou 1950.- Kč, aby se mu dostalo výhody poshovění a splácení. Aby tedy dosáhl žádané úlevy ve splácení daňového nedoplatku 4349.30 Kč, podle mínění vildštejnského berního úřadu měl ihned hotově složiti dvakráte 1950.- Kč a prosincovou splátku 200 Kč, to jest 4100.- Kč. Úředníkovi vildštejnského berního úřadu asi ušlo, že by pak vůbec zbylo jen 250,- Kč, že by tedy byla zůstala jen jediná splátka a že by tedy veškeré poshovění a placení ve splátkách, povolené Hupfemovi chebskou berní správou, byla nesmyslné. Hupfer vylíčiv tyto okolnosti, zaslal dne 1. prosince 1930 novou žádost chebské berní správě, ve které žádal o urychlené vyřízení, poněvadž mu vildštejnský berní úřad hrozil exekucí, jestliže ihned nezaplatí ještě jednou 1950.- Kč, žádaje, aby již zaplacených 1950.- Kč bylo pokládáno za předepsanou splátku. Tato žádost byla zaslána vildštejnskému bernímu úřadu, aby podal zprávu a učinil návrh, ale do 28. ledna 1931 k chebské berní správě ještě nedošla. Dne 27. ledna 1931 obdržel Hupfer od vildštejnského berního úřadu vyrozumění, že chebská berní správa, aby vymohla 3125,30 Kč daní, dlužných ke dni 1, prosince 1930, nařídila veřejnou dražbu svršků zabavených dne 25, října 1930 v odbodrní ceně 9500,- Kč. Tedy dražba se bezstarostně nařizuje dne 26 ledna 1931, kdy, s ledovou splátkou 200 Kč, zaplacenou dne 8, ledna, bylo z původního dluhu 4349.30 jíž splaceno 2350,-Kč, a vůbec nebyla vyřízena žádost, kterou Hupfer podal dne 1, prosince 1930 a která byla postoupena vildštejnskému bernímu úřadu. Takovýto postup, uvážíme-li katastrofální krisi, jest neudržitelný.

Druhý případ: Rolník Josef Habermann z Hrzina 6/19, který roku 1928 utrpěl těžkou škodu požárem a proto tohoto roku podal žádost o daňový odpis, ještě v listopadu 1930 marně čekal na vyřízení, proto žádost obnovil, ale dodnes nebylo nařízeno nic jiného než zájem v říjnu 1930 a veřejná dražba zabavených svršků na den 31. ledna tohoto roku. Aby zabránil této dražbě, musil ještě v poslední minutě podati znovu žádost, o jejímž vyřízení není dosud nic známo.

Podobně postupoval vildštejnský berní úřad proti statkáři Gustavu Andersovi v Hrzíně čís. 1.

Podepsaní táží se tedy pana ministra financí:

1. Zná pan ministr postup vildštejnského berního úřadu?

2. Jest pan ministr ochoten vzhledem k hospodářské krisi naříditi, aby vildštejnský berní úřad ustal od tohoto bezohledného vymáhání daní?

3. Jest pan ministr ochoten naříditi berním úřadům, aby vymáhajíce daně postupovaly vzhledem ke katastrofální hospodářské krisi co možná s největší šetrností?

V Praze, dne 20. února 1931.

Gläsel,

dr Peters, dr Mayr-Harting, dr Petersilka, Stenzl, Prause, Böhm, Viereckl, Wagner, Zierhut, Böllmann, Windirsch, Platzer, dr Rosche, Eckert, Fritscher, Scharnagl, Kunz, Oehlinger, Halke, Hodina.

1029/II (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

ministrovi vnitra, jak zemský úřad v Praze a ministerstvo

vnitra provádějí spolkový zákon.

Spolkový zákon ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. z., byl ovocem svobodomyslného hnutí v císařském Rakousku. Jest v příčinné souvislosti s tehdejší ústavou a chce všem státním občanům v nezbytně nutných mezích zajistiti právo, sdružovati se ve spolcích. Při tom klade největší důraz na práva státních občanů, vůči nimž vystupují úřady jako místa ťregistrujícíŤ a ťpovolujícíŤ, která se mají v ostatním o vedení spolku samo starati co možno nejméně. § 7 zákona chce však zvláště zabrániti, aby státní úřady vědomým odkládáním rozhodnutí neučinily z tohoto práva občanů právo zdánlivé.

Není tedy možno, aby se toto ústavní právo umělými výklady spolkové policie ztlačilo na míru co možná nejmenší; právě jako se státním občanům brání, ťin fraudem legis agereŤ, právě tak nesmí se svobodomyslně myšlený zákon omezovati umělým výkladem, nejméně však ve znamení demokracie, v níž, jak známo, všechna práva úřadů pocházejí z práv lidu.

Dnešním demokratickým státním úřadům zdají se však ustanovení spolkového zákona, který byl vydán ještě v císařském Rakousku, příliš svobodomyslnými. Místo aby, jak to předpisuje spolkový zákon, přestaly pouze na zkoumání stanov spolku po té stránce, zda odporují zákonu a právu a nejsou-li státu nebezpečné, spatřují zřejmě hlavní svůj úkol v tom, dělati co největší potíže zakládání spolků a tak výkonu práv, příslušejících státním občanům podle ústavy, když již nikoliv úplně zabrániti, přece aspoň jej ztrpčiti. Poněvadž však, jak se zdá k svému hoři, pokládají za nutné prováděti spolkové právo podle těchto zákonů, domnívají se, že k tomuto účelu musí jednotlivým ustanovením zákona dávati výklad, který jest přímo výsměchem jeho svobodomyslných myšlenek. A když ani nejhorší zfalšování ducha spolkového zákona nevede k tomuto cíli, ani prostě nedbají jasného znění zákona, jehož nelze vyvrátiti žádným umělým výkladem.

Že tomu bohužel skutečně tak jest, můžeme až příliš často zjistiti. Stačí, poukážeme-li na jeden případ.

Dne 11. května 1929 podal spolek ťVerein für Gemeindepolitik und GemeindewirtschaftŤ se sídlem v Teplicích-Šanově u zemského úřadu v Praze stanovy s návrhem, aby přeměnu spolku podle nových stanov nezakazoval. Teprve 8. června 1929 byl dodán spolku výměr zemského úřadu ze dne 6. června 1929 čís. 248,258 ai 1929, jímž přeměna spolku byla zakázána. Zemskému úřadu asi velmi na tom záleželo, aby přeměnu spolku zmařil. Předložené nové stanovy shodují se sice úplně se zákonnými ustanoveními, ale zemský úřad přes to pátral po ťzakazovacích důvodechŤ a skutečně také objevil jich neméně než pět.

Dvě závady byly již předem bezpodstatné, neboť příslušná ustanovení nových stanov byla převzata beze změny z dosavadních stanov, které již nabyly právní moci. Ale i v ostatních třech bodech jest závada již na prvý pohled neodůvodněná. Z toho jest patrno, že zemskému úřadu záleželo na tom, aby přeměnu spolku za každou cenu zmařil nebo protáhl.

1.) Především výměr zemského úřadu stojí na stanovisku, že ťpodmínky platných ohlášení (§ 4, písm. f) spolkového zákona), to jest způsob jejich vyhlašování, musí býti určen přímo ve stanováchŤ. Tento názor nemá opory ani ve znění zákona, ani v duchu spolkového zákona. Smysl § 4, písm. f) spolkového zákona, čís. 1341867 (ťze stanov musí vysvítati podmínky platných usnesení, spisů a ohlášeníŤ) jest pouze ten, aby se vůči členům spolku a případně před veřejností jednou pro vždy ustanovilo ťjak se mají ohlášení konatiŤ. Tomuto ustanovení bylo však vyhověno v §u 6 podaných stanov, v němž se praví: ťVyhlášky spolku konají se s právní účinností způsobem, který určí představenstvo jednou pro vždy nebo od případu k případu.Ť Nelze naprosto uznati, proč by toto ustanovení nemělo postačiti nezdá-li se někomu postačitelné, do spolku nevstoupí, na žádný způsob však není možno vyvozovati z takového ustanovení protiprávnost nebo nezákonnost nebo dokonce nebezpečí pro stát ve smyslu spolkového zákona a jen, kdyby takováto věc zde byla, byl by zemský úřad oprávněn, zakázati přeměnu spolku podle nových stanov.

2.) Dále tvrdí zemský úřad, že označení ťkorporaceŤ v §u 2 podaných stanov (ťPřispívající členové jsou osoby a korporace, které buď poskytují spolku jednou pro vždy nebo periodicky peníze na podporování účelu spolku a na jejichž jmenování přispívajícími členy se představenstvo usnesloŤ) jest ťnejasnéŤ. To není správné a ostatně spolkovému úřadu do toho nic není. Komu se zdá býti výraz ťkorporaceŤ nejasný, nemusí do spolku vstupovati. ťKorporacíŤ rozumíme všechny nefysické osoby způsobilé k právům (právnické nebo mravní), které mohou nabývati práva a přejímati závazky a mají státními zákony zaručené právo svobodného projevu mínění a tvoření spolků. Zda nějaká korporace jednotlivě může se státi členem některého určitého spolku či nikoliv, to vůbec nelze jednou pro vždy ustanoviti, nýbrž musí se to posuzovati v každém případě zvlášť. Na žádný způsob však stanovy pro takovéto ustanovení neodporují ani zákonu ani právu, ani nejsou dokonce snad státu nebezpečné, jak za to zřejmě má zemský politický úřad.

Konečně podle mínění zemského úřadu o podaných stanovách schází ustanovení, který spolkový orgán a za jakých podmínek se usnáší o změnách stanov. V §u 4, odst. 2. stanov (ťPředstavenstvo jest orgán usnášející, předsednictvo orgán výkonnýŤ), ustanovuje se představenstvo zcela všeobecně za orgán usnášející, patří mu tedy také případné změny stanov a není tedy správné, že takovéto ustanovení ve stanovách schází.

Tento zakazující výměr byl doručen teprve po 4nedělní lhůtě. Zemský úřad potřeboval asi tak dlouhé doby, aby mohl nalézti své zakazovací důvody. Když však konečně viděl, že by výměr byl pravděpodobně doručen příliš pozdě a tím se stal bezúčinným, uvedl prostě místo dne skutečného podání nových stanov u zemského úřadu, to jest místo 11. května 1929 v zakazovacím výměru jako den podání 13. května 1929, aniž ovšem uvážil, že návratku má v rukou jednatel spolku.

Povolaní orgánové spolku odvolali se ovšem proti tomuto výměru, jak proto, že byl doručen pozdě, tak také pro jednotlivé výtky stanovám spolku, zákonem nikterak neodůvodněné, k ministerstvu vnitra. Ačkoliv odvolání zemského úřadu bylo doručeno již dne 21. června 1929, tedy před více než 1 1/2 rokem, ministerstvo vnitra dodnes ještě neuznalo za nutné v této věci rozhodnouti.

Z tohoto případu jest patrno, že zemský úřad zneužívá práva zkoumati stanovy, příslušejícího mu podle spolkového zákona po té stránce, zda odporuji zákonu či právu, či zda nejsou státu nebezpečné k tomu, aby se vměšoval do vnitřního hospodaření spolku a překážel utvoření spolků, které jsou mu nepříjemné. Ministerstvo vnitra podporuje však tento protizákonný postup zemského úřadu, že samo při zřejmě protizákonných rozhodnutích zemského úřadu nechává odvolání nevyřízeno. Tím se však ústavně zaručené právo tvořiti spolky stává fraškou.

Podepsaní budou nyní neustále s co největší pozorností sledovati činnost spolkového oddělení ministerstva vnitra a zemských úřadů a neomeškají ministra vnitra v každém případě tímto způsobem zpraviti o protizákonných a svévolných rozhodnutích těchto úřadů.

Podepsaní se táží:

1.) Jest pan ministr ochoten naříditi podřízenému zemskému úřadu v Praze, aby prováděje spolkový zákon, zdržel se jakéhokoliv protizákonného výkladu spolkového zákona, nedůstojného demokratického státu?

2.) Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi podřízeným úřadům, aby stížnosti ve věcech spolkových vyřizovaly co nejrychleji?

3.) Jest pan ministr vnitra ochoten důkladně vyložiti podřízeným úřadům, že nejsou oprávněny svobodomyslný úmysl zákonodárcův svévolnými výklady tohoto zákona měniti v opak?

V Praze, dne 19. února 1931.

Dr Schollich,

Horpynka, dr Hanreich, Schubert, dr Törköly, Köhler, dr Holota, dr Jabloniczky, Hokky, Dobránsky, Fedor, Simm, Nitsch, dr Szüllö, Geyer, Kasper, Krebs, Knirsch, inž. Jung, dr Keibl, inž. Kallina, Matzner, dr Hassold, Szentiványi.

1029/III (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů ministrovi národní obrany o smrti četaře čekatele Edvína Anderse od pěšího pluku čís. 4 v Králové Hradci.

Jak bezstarostně zachází vojenská správa s lidským materiálem svěřeným jí nuceným výkonem vojenské služby, ukazuje tragický osud, který postihl železničního zaměstnance Františka Anderse z Frýdku, smrtí jediného syna. Edvín Anders vychodiv vyšší stavitelskou školu ve Vídni, nastoupil na podzim 1929 činnou vojenskou službu a u pěšího pluku čís 4, technického oddílu v Hradci Králové svou zdatností a pílí přivedl to na četaře čekatele. Za několik málo měsíců byl by se mohl vrátiti ke svému občanskému povolání a byl by se stal oporou svým rodičům ve stáří, kteří ho dali studovati, sami velice strádajíce a uvalivše na sebe tíživý dluh.

Dne 3. února t. r. dopoledne dostal Anders příkaz, aby dohlížel na mužstvo, které vyřezávalo stromy v sadu vedle kasáren, které propůjčilo město k obývání důstojníkům. Nešťastnou náhodou ačkoliv stál stranou - odříznutá silná větev letící se stromu, která se od silně zmrzlé půdy odrazila, zasáhla ho tak nešťastně plnou silou do hlavy, že padl mrtev k zemi jako zasažen bleskem.

Při této smutné skutečnosti naskytá se řada velmi závažných výtek proti velitelství: 3. únor byl velmi studený den, park byl pokryt nejméně 20 cm silnou vrstvou ledu, což bylo by musilo přiměti velitelství, aby vyřezávání stromů odsunulo na příznivější dobu. Mělo se také konati jen pod odborným vedením. Ale stavební technik Anders nebyl jistě odborníkem v kácení dříví. V zápise, který byl později sepsán, se tvrdí, že se Anders hlásil k této práci dobrovolně. To se zdá naprosto nevěrohodné a nesprávné a ani ostatní údaje zápisu neshodují se s pravdou. Při jeho sepisování rozhodovala na každý způsob snaha, velkou vinu na smrti tohoto nadějného muže svrhnouti s velitelství a učiniti za to do jisté míry odpovědného sama Anderse. Ze zkušenosti víme, jak se takovéto zápisy zdělávají. Jest dosti smutné, že není odvahy přiznati zavinění. Neboť zůstává skutečností, že vinen byl jedině velitel oddílu, který nařídil provésti práci a určil k tomu Anderse. Tato výtka byla mu také příslušníky přímo vržena do obličeje, aniž pro to měl nějakou omluvu.

Musí býti pociťováno jako výsměch, jestliže se příslušníkům vyplatí na pohřeb 150 Kč, z čehož ještě bylo sraženo 10 Kč za telegram oznamující smrt, kdežto pohřeb sám s převozem do Frýdku stál hodně přes 2000 Kč, které chudé, politování hodné rodiče těžce zatíží. Kdo nahradí rodičům dále náklady na studium syna, kdo zaplatí za ně dluh, který si na sebe za toto studium uvalili a který se zavázal vzíti na sebe syn?

Podepsaní se tedy táží pana ministra národní obrany:

1.) Jste ochoten případ zevrubně a nestranně přezkoumati a vyšetřiti a podati o tom zprávu?

2.) Vinníky pohnati k odpovědnosti a co nejpřísněji je potrestati?

3.) Vydati pokyny, aby mužstvo bylo příště co nejvíce šetřeno a ukládány mu jen práce, které souvisí s vojenským výcvikem?

4.) Zaříditi, aby rodičům byly náležitě nahrazeny skutečné výdaje s pohřbem a náklad nutný na studium jejich syna?

V Praze dne 22. února 1931.

Dr Schollich,

dr Hassold, Horpynka, Matzner, dr Hanreich, dr Keibl, inž. Kallina, Simm, inž. Jung, Krebs, Oehlinger, Scharnagl, Bobek, Kunz, Krumpe, Köhler, dr Luschka, Greif, Geyer, Kasper, Knirsch, Schubert.

1029/IV (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů předsedovi vlády, že úřední místa neslýchaným způsobem

zneužívají zákona na ochranu republiky.

Časopisy přinesly tyto dny zprávu, že olomoucký obchodník Rudolf Kulmburg, bývalý letecký důstojník, byl moravsko-ostravským krajským soudem propuštěn z vazby, ztráviv pro podezření z vyzvědačství několik týdnů ve vězení. Zatčení tohoto, v olomoucké společnosti váženého obchodníka, způsobilo tehdy pochopitelně velmi velký rozruch, neboť k tomuto zatčení nebylo naprosto tak těžce zatěžujícího a přesvědčujícího podnětu, který by odůvodňoval opatření tak hluboce zasahující. Jak známo, zločin kladený za vinu panu Kulmburgovi záležel jen v tom, že převzal při leteckých manévrech koncem července loňského roku zpravodajství pro ťMährisches TagblattŤ v Olomouci, k nimž časopis a rovněž i všechny ostatní časopisy byly zvlášť pozvány olomouckým divisním velitelstvím. Při tom se vojenská správa právě při těchto leteckých manévrech dožadovala pokud možno nejobšírnějšího zpravodajství, poněvadž kladla zvláštní důraz na to, aby obyvatelstvo bylo o těchto manévrech a o chování při leteckých útocích co možno důkladně poučeno. To bylo také podnětem, že časopis ťMährisches TagblattŤ vyslal jako zpravodaje zkušeného odborníka, bývalého leteckého důstojníka. Bude zajímavé zvěděti, o jaké podezření se opíralo zatčení tohoto váženého občana, které vzbudilo takový rozruch, abychom mohli konstatovati, zda přímým podnětem nebyl naprosto neodůvodněný prudký útok českého štváčského časopisu v Moravské Ostravě na pana Kulmburga, jehož minulost jako šlechtice a leteckého důstojníka zdála se býti časopisu dostatečným materiálem, aby ho mohl obviniti z vyzvědačství.

O nic lépe nedařilo se říšsko-německému státnímu příslušníku Romanu Billikovi z Ratiboře, který rovněž dne 29. října 1930 byl zatčen pro podezření z vyzvědačství a dodán krajskému soudu v Opavě. Než se zjistilo, že k tomuto zatčení došlo omylem a že podezření z vyzvedačství bylo úplně neodůvodněné, trvalo to přece téměř 4 měsíce, které musil Billik neodůvodněně ztráviti ve vězení.

V obou případech jde o hluboce bolestné, lidské tragedie, o těžké zasahování do občanského a společenského života a existence dvou lidí, o nebezpečné ohrožení nejen cti, nýbrž i celé existence postižených. Vždyť člověka nemůže postihnouti vůbec nic horšího, než je-li oloupen o svobodu. V Anglii jest osobní svoboda zaručena již od středověku rozsáhlou měrou zákonem ťmagna chartaŤ. Také v Německu jest chráněna, naproti tomu však v československém státě svobody, jak patrno, jest člověk naprosto bez ochrany. Ovšem zpravidla jde jen o Němce, nebo nanejvýš ještě o Maďara nebo jiné ťpříslušníky méněcennéhoŤ národa. Byla by to pěkná řada, kdybychom chtěli vypočísti jména všech nevinně zatčených pro vyzvědačství od vzniku státu, kteří byli po týdny a měsíce nevinně drženi ve vězení. Kdyby se bylo ve starém rakouském výsostném státě přihodilo něco podobného některému Čechu nebo Polákovi, že by totiž byl zatčen pro pouhé podezření, po týdny a měsíce zavřen a pak beze všeho prostě opět propuštěn na svobodu, jako kdyby se bylo vůbec nic nestalo, byla by se jistě strhla v rakouském parlamentě ohromná bouře, která by byla pokud možno smetla celou vládu a Němci byli by ovšem z přirozeného citu pro spravedlnost pomáhali. Dnes však, v době demokracie, zůstávají takovéto těžké útoky, které jsou v nejkřiklavějším rozporu se zásadami demokracie, s rovnoprávností všech občanů, které jsou však zároveň těžkým porušením vší lidské důstojnosti, bez trestu a bez povšimnutí. Vskutku, nic nemůže lépe vystihnouti podvod, který se všude provozuje se slovem demokracie, zvláště však v Československu.

Podepsaní táží se tedy předsedy vlády:

1.) Jaká opatření zamýšlí vláda učiniti, aby zabránila, aby úřady tak neslýchaně nezneužívaly zákona na ochranu republiky?

2.) Jest vláda ochotna postarati se jmenovitě o to, aby zatčení nejen pro podezření z vyzvedačství, nýbrž vůbec, směla se prováděti jen tehdy, je-li po ruce dostatečný obviňující materiál nebo nebezpečí útěku?

3.) Zamýšlí vláda s co největším urychlením vydati konečně prováděcí nařízení k zákonu, který stanoví povinnost státu k náhradě škody za nevinnou vyšetřovací vazbu?

V Praze dne 20. února 1931.

Dr Schollich,

Horpynka, Krebs, Kasper, Oehlinger, Greif, Kunz, Scharnagl, Bobek, Schubert, Simm, inž. Jung, Matzner, dr Hanreich, dr Keibl, inž. Kallina, dr Hassold, Knirsch, Köhler, Geyer, Krumpe, dr Petersilka.

1029/V (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů ministrovi vnitra o zákazu přednášky generála Lettowa - Vorbecka.

Německý místní osvětový výbor v Novém Jičíně získal pro přednášku na den 27. února 1931 říšskoněmeckého generála Lettowa-Vorbecka a zažádal u státního policejního komisařství o povolení ji konati. Na tuto žádost vydal tento úřad níže uvedený výměr, který uvádíme se všemi jazykovými a gramatickými chybami:

ťDopisem ze dne 19. února 1931, čís. 156, zažádal jste v zastoupení německého místního osvětového výboru v Novém Jičíně u zdejšího policejního komisařství o povolení uspořádati veřejnou přednášku říšsko-německého generálmajora m. s. Pavla von Lettow-Vorbecka dne 27. února 1931 o 20. hodině ve velkém sále německého spolkového domu v Novém Jičíně s programem: ťBoje v německé východní Africe proti jihoafrickým BurůmŤ.

Této žádosti se nevyhovuje a pořádání této přednášky se nepovoluje z důvodů zachování veřejného pokoje a pořádku a z důvodů zachování zákona poněvadž zde není nikterak zaručeno, aby se přednášky tendenčně nezneužilo k propagaci velkoněmeckých idejí ke snižování vojenských zásluh spojených mocností ve světové válce a nepřímo k propagaci cílů státu nepřátelských.

Proti tomuto výměru můžete se odvolati do 15 dnů počínaje dnem po doručení prostřednictvím novojičínského policejního komisařství k zemskému úřadu v Brně.

Správce policejního komisařství:

Hromádka v. r.Ť

Především k jazykovému vyhotovení tohoto výměru. Nehledě ke gramatickým chybám, jest výměr sepsán tak strašlivou němčinou, že to dokazuje, že dotčený orgán, který provedl překlad, ovládá německý jazyk jen velmi nedostatečně. Neboť co to na příklad znamená, říká-li se, že přednášku nelze povoliti ťz důvodů zachování zákonaŤ? Víme-li, že u zdejšího policejního komisařství není téměř vůbec německých úředníků, ani zřízenců, že většina českých zaměstnanců německý jazyk ovládá jen nanejvýš nedostatečně nebo vůbec nikoliv, pak nelze se podivovati výnosu, jako jest tento. Ve starém Rakousku bylo by ovšem něco takového nemožné, Češi by si byli ani takovéto hanobení svého jazyka nedali líbiti.

K předmětu samému dlužno poznamenati:

Poněvadž Lettow-Vorbeck přednášel již v mnoha sudetsko-německých městech, lze s jistotou předpokládati, že má k tomu povolení ministerstva; v případě novojičínském jde tedy asi o podřízené a mylné rozhodnutí novojičínského policejního komisařství. Působí tedy zvláštním dojmem, že právě novojičínské policejní komisařství vystupuje jako strážce vojenské cti sdružených mocností - jde jen o Angličany - neboť, jak známo, právě Angličané loňského roku pozvali do Anglie generála von Lettow-Vorbecka, svého někdejšího nepřítele, jemuž vždy prokazovali největší úctu jako jedinému charakteru a vojevůdci, a tam ho slavili takovým způsobem, jak se nemůže chlubiti žádný vojevůdce americký, francouzský, italský nebo český. Jak ostatně policejní komisařství ví z dřívější přednášky Lettowa-Vorbecka v Novém Jičíně, přednášející nemá ve svém charakteru, aby snižoval své nepřátele naopak vždy a ve všech dobách bylo německým zvykem vážiti si mužného nepřítele. - Pokud jde o ťpropagaci velkoněmeckých idejí a cílů státu nepřátelskýchŤ, poukázali bychom jen na prostý způsob, jakým Lettow-Vorbeck tak jako nejnestrannější historik líčil dějinné a strategické události východoafrických bojů ve své poslední přednášce v Novém Jičíně; jest nemístné vyvozovati z toho svrchu zmíněné důvody zákazu. U každého Němce musil nadlidský výkon Lettow-Vorbeckových vojsk vzbuditi podiv nejinak, než jak to jest u Angličanů a u každého nestranně posuzujícího člověka. Naproti tomu zákaz schůze, vydaný policejním komisařstvím novojičínským, jest urážkou a dotčením nejvnitřnějších a nejsvětějších citů každého Němce a zdálo by se nám přirozenější, kdyby úřad vystupoval jako ochránce těchto citů, než jako ochránce anglické vojenské cti. Či smí 3 1/2 milionu státních občanů, kteří svými daněmi rozhodujícím způsobem přispívají k vydržování státu, býti skutečně při každé příležitosti uráženo? Češi si po desítiletí libují v individualisticko-egoistickém výkladu dějin; bylo by v zájmu státu a k blahu všech jeho národů, kdyby konečně usilovali o nestranné posuzování dějin, o posuzování dějin, které bylo pro nás Němce vždy samozřejmé.

Na základě této skutečnosti táží se podepsaní pana ministra:

1.) Zakázalo ministerstvo vnitra řeči říšsko-německých řečníků všeobecně či zvláště generála Lettowa-Vorbecka?

2.) Ne-li jak odůvodňuje policejní komisařství v Novém Jičíně zákaz vydaný tímto výměrem?

3.) Jste ochoten tento zákaz ihned zrušiti a naznačiti policejnímu komisařství v Novém Jičíně, aby příště upustilo od takovýchto opatření, která by mohla doma i v cizině zdiskreditovati v Československu prý vládnoucí demokratickou svobodu a jeviti se jako směšná fraška?

4.) Jste konečně ochoten naříditi, aby všechny úřady a místa vám podřízená, vydávaly své výnosy a výměry jazykově správnou němčinou?

V Praze dne 25. února 1931.

Dr Schollich,

dr Keibl, dr Hassold, Horpynka, dr Hanreich, Knirsch, inž. Kallina, inž. Jung, Krebs, Oehlinger, Greif, Bobek, Scharnagl, Schubert, Köhler, Geyer, Simm, Kasper, Krumpe, dr Petersilka, Kunz, Matzner.