Všeobecná ustanovení. Základními normami autonomie Podkarpatské Rusi jsou a) saint-germainská mezinárodní smlouva, ratifikovaná zákonem Československé republiky č. 134/1921 Sb. z. a n., a b) ústavní listina Československé republiky, hlava 1., 3, zákona č. 121/1920 Sb. z. a n.

Při výkladu saint-germainské smlouvy nelze pouštěti se zřetele, že základem této mezinárodni smlouvy jest "dobrovolné" připojení karpatoruského národa k Československé republice. Karpatoruský národ, vykonávaje právo sebeurčení, prohlásil prostřednictvím své Ústřední ruské národní rady v Užhorodě dne 8. května 1919, že se připojuje k Československé republice s podmínkou, bude-li mu v hranicích republiky zajištěna nejširší autonomie. Tyto podmínky byly oznámeny jak v protokole mírové konference v Paříži, tak i vládě Československé republiky. Tyto body podmínek připojení svědčí o úmyslech karpatoruského národa a o rozměrech autonomních práv.

Poněvadž jak saint-germainská smlouva, tak i ústavní listina Československé republiky ustanovily území na jih od Karpat, osídlené Rusy, jako "autonomní jednotku" v hranicích československého státu, které zaručily "nejširší autonomii", není pochybnosti, že tato autonomie (vlastní zákonodárství a samospráva) musí obsahovati nikoliv co nejméně, nýbrž naopak co nejvíce autonomních práv, pokud jsou slučitelná s jednotností československého státu.

Podle mírové smlouvy a ústavní listiny Československé republiky patří do zákonodárné pravomoci sněmu věci jazykové, vyučovací, náboženské a místní správy (ve francouzském znění saint-germainské smlouvy: administration locale), a kromě nich i všechny věci, které zákony Národního shromáždění přenesou do pravomoci sněmu. Není sice pochybnosti o plné zákonodárné pravomoci sněmu ve věcech jazykových, vyučovacích a náboženských, ale tím spíše politická literatura popírá rozsah práv sněmu stran vnitřní autonomní správy a zákonodárství. Ale hlavním základen autonomie Podkarpatské Rusi jest to ustanovení mírové smlouvy a ústavní listiny republiky, že Podkarpatská Rus, jako autonomní jednotka, má míti "nejširší samosprávu". Z toho vyplývá, že všechen úzký výklad "místní správy" odporuje ponětí "nejširší autonomie. Omezení samosprávy v administraci jen na autonomii obcí a měst zkracovalo by autonomní správu Podkarpatské Rusi na minimum a porušilo by nejen ducha saint-germainské smlouvy, nýbrž i úmysly karpatoruského národa, které prostřednictvím "Ústřední ruské národní rady" vyslovil v podmínkách dobrovolného připojení k republice.

Majíce na zřeteli, že karpatoruský národ před dobrovolným připojením k Československé republice měl již územní samosprávu v hranicích bývalých Uher, když do pravomoci tak zvané "Ruské Krajiny" patřila veškerá vnitřní správa ve všech stolicích, přihlížejíce dále k tomu, že zástupci karpatoruského národa v ústřední ruské národní radě pojmem samosprávy myslili obraz předválečného samosprávného Chorvatska-Slavonska v mezích bývalých Uher, z toho vysvítá, že karpatoruský národ nikdy by nesouhlasil s tím, aby autonomie Podkarpatské Rusi byla omezena na samosprávu obecní a městskou. Obce a města i v předválečných Uhrách měly širokou samosprávu (nemluvě o župách), tedy karpatoruský národ a vůbec Podkarpatská Rus nevyhrály by nic, kdyby autonomie Podkarpatské Rusi v hranicích Československé republiky ve věcech vnitřní správy byla omezena jen na obce a města.

Proto tento zákon vykládá mírovou smlouvu a ústavu republiky ve smyslu skutečné autonomie, počítaje nejen s duchem mírové smlouvy a úmysly karpatoruského národa, který se dobrovolně připojil, nýbrž i s tím, že saint-germainská smlouva a ústavní listina republiky souhlasně ještě více umožňují rozšířiti autonomní práva, nebal, ustanovují, že do pravomoci sněmu patří i ty věci, které naň přenese Národní shromáždění. To znamená, že ústavní listina sama může rozšiřovati pravomoc sněmu i na ty věci, které v mírové smlouvě a v §u 3 ústavní listiny nebyly konkrétně určeny. Tak na příklad zákon Národního shromáždění může přiděliti pravomoc sněmu i soudnictví, o němž ve znění mírové smlouvy a ústavní listiny není zmínky jako o věci autonomní.

Jednotnost státu. Ve zněních saint-germainské smlouvy a ústavní listiny rozměr autonomie Podkarpatské Rusi se omezuje jen nedílným celkem státu. Ale celistvost státu jest po každé stránce úplně zajištěna tím, že Podkarpatská Rus jest nedílnou součástí území republiky, jejíž jednotnost zaručují jediná hlava státu, všeobecné Národní shromáždění, jediné státní občanství; jednotnost věcí zahraničních, vojska, věcí finančních, měny, pošty, státních drah, cel, jediná ústava a kromě toho i to, že guvernér Podkarpatské Rusi jest členem vlády republiky. Autonomní státoprávní ústroj Podkarpatské Rusi vyplývá z ústavy republiky a jest součástí ústavního ústroje státu.

Území a hranice Podkarpatské Rusi. Článek 10 saint-germainské mírové smlouvy nazývá území Podkarpatské Rusi územím ruským, ležícím v Československé republice na jih od Karpat, jehož hranice určí Čelné mocnosti spojené a sdružené. Ruské národní rady v Americe a v Užhorodě v zápisech a připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice zdůraznily, že autonomní území má obsahovati všechny jihokarpatské krajiny, osídlené Rusy. Mírová konference určila však jen mezistátní hranice, oddělující Podkarpatskou Rus od sousedních států, ale neurčila vnitřní hranici, oddělující Podkarpatskou Rus od sousedního Slovenska.

Územní komise pařížské mírové konference určila mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí jen dočasnou demarkační čáru, ještě v lednu 1919, to jest ještě před uzavřením saint-germainské smlouvy. Poněvadž tato prozatímní demarkační čára rozdělila karpatoruská území na dvě části, územní komise mírové konference sama ukazovala na možnost připojiti tyto západní ruské části k autonomní Podkarpatské Rusi, když určila, že "poněvadž ruský národ jest na slovenském území, určeném mírovou konferencí, menšinou, československá vláda doporučila zástupcům obou národů (t. j. slovenského a karpatoruského), aby se domluvili o připojení části ruského kraje k autonomnímu ruskému území." Nařízení československé vlády ze dne 18. listopadu 1919, č. 26.536, také ustanovilo, že rusko-slovenská územní hranice bude s konečnou platností určena podle souhlasu zástupců obou národů. (Generální Statut č. II.).

Ústavní listina republiky (hlava I., 3, odst. 9) ustanovila, že zákon Národního shromáždění, který určuje hranice Podkarpatské Rusi, jest součástí ústavní listiny. Tento zákon v §u 4 ustanovil, jak se má určiti západní hranice Podkarpatské Rusi, nevylučuje plebiscitu pro případ, kdyby národy karpatoruský a slovenský nemohly se dohodnouti ve vzájemném souhlasu o sporných hranicích.

Účast Podkarpatské Rusi na Národním shromáždění. Podkarpatská Rus vysílala dosud do Národního shromáždění 9 poslanců a 5 senátorů. Poněvadž počet parlamentních zástupců Podkarpatské Rusi neodpovídá počtu jejího obyvatelstva, neboť na příklad na jeden poslanecký mandát připadá asi 30.000 hlasů a na senátorský asi 45.000, tento zákon v §u 6 určil počet podkarpatoruských poslanců a senátorů podle poměru počtu hlasů, vyžadovaných pro jeden mandát v historických zemích republiky.

Zákonodárný orgán (sněm) Podkarpatské Rusi. Aby byla zajištěna úroveň sněmu, bylo dáno právo voliti osobám, které dosáhly 24 let svého věku, a volitelnost přísluší osobám, které dosáhly 30 let svého věku a mají aspoň základní vzdělání, to jest ukončily Obecnou školu. Členy sněmu mají býti lidé gramotní.

Ostatně jest celý volební řád upraven podle celostátního volebního řádu.

Poněvadž volby do prvního sněmu se provedou podle platného zákona Národního shromáždění, a pro další volby do němu zákonodárný orgán Podkarpatské Rusi sám má právo ustanoviti volební řád (ústavní listina, § 3, odst. 8), ustanovení tohoto zákona berou zřetel k rozdílu provedení voleb do prvého sněmu a dalších.

Zřízení zemské volební komise a zemského volebního soudu vyplývá z autonomního zákonodárného rázu sněmu.

Pravomoc sněmu. Při určování pravomoci sněmu tento zákon interpretuje ústavní listinu republiky (§ 3) a ustanovení saint-germainské mírové smlouvy širokou interpretací, maje na zřeteli práva sebeurčení karpatoruského národa, ducha mírové smlouvy, a to, že mírová smlouva a ústava zaručily Podkarpatské Rusi "nejširší autonomii". Podle toho veškerá vnitřní správa patří do zákonodárné pravomoci sněmu.

Podle §u 3, odst. 4 ústavní listiny Národní shromáždění může přenésti bio pravomoci sněmu i jiná odvětví státní správy, jakož i soudnictví. Po této stránce zákonodárná moc sněmu není omezena.

Právo presidenta republiky vraceti sněmu zákony (veto) jest přizpůsobeno stran zákonů sněmu obdobně zákonům Národního shromáždění, neboť sněm v mezích svého zákonodárství jest rovnoprávný s Národním shromážděním.

Tento zákon ustanovil Stálý výbor sněmu podle ústavní listiny, týkající se Stálého výboru Národního shromáždění.

Zřízením sněmu ruší se práva a příslušnost zemského zastupitelstva a zemského výboru a přecházejí do pravomoci sněmu. To jest, při zemské správě jako druhé správní stolici bude jako autonomní zastupitelství působiti sněm a jeho příslušné výbory. Tak má sněm správní pravomoc tohoto druhu.

Finančně hospodářská pravomoc němu jest tímto zákonem ustanovena obdobně k předválečnému autonomnímu Chorvatsku-Slavonsku. Podíl, jímž Podkarpatská Rus béře účast v celostátních příjmech k částečné úhradě výdajů autonomních věcí, ustanovují na období 5 let paritní delegace Národního shromáždění a sněmu a tento souhlas inkorporuje se v zákonu Národního shromážděni a zákonu sněmu.

Výkonná moc. Výkonná moc na Podkarpatské Rusi jest dvojí: v autonomních věcech, patřících do zákonodárné pravomoci sněmu, jest výkonná moc vlastní, samosprávná, a v jiných věcech celostátní.

Mírová smlouva a ústavní listina republiky (§ 3, odst. 6) ustanovily: "V čele Podkarpatské Rusi je guvernér", to znamená, že guvernér je v čele celé správy. V autonomních věcech jest guvernér nejvyšším orgánem, a v celostátních věcech jest podřízen vládě republiky. Proto i odpovědnost guvernéra je dvojí: v autonomních věcech jest odpovědný sněmu a v jiných věcech Národnímu shromáždění jako člen vlády.

Členství guvernéra ve vládě republiky vyžaduje jednotnost státu a zajištění stálého styku. mezi autonomní a celostátní správou. Z tohoto rázu guvernérského úřadu vyplývá vliv guvernéra na správu ve věcech neautonomních, na jmenování úředníků a soudců ve věcech neautonomních.

Při rozporu mezi pravomocí Národního shromáždění a sněmu, nebo mocí guvernéra a vlády republiky rozhoduje ústavní soud republiky a tím jest zajištěna celistvost státu.

Tento zákon provádí autonomii, jakou si představoval karpatoruský národ, když s důvěrou prohlásil, že dobrovolně připojuje karpataruské území k Československé republice. Tyto rozměry autonomie a samosprávy zaručily mírová smlouva a ústava Československé republiky, které měly na zřeteli neomezené právo sebeurčení karpatoruského národa a na základě toho zamýšlely poskytnouti mu "nejširší" míru kulturní a politické svobody. Tento zákon prováděje ustanovení mírové smlouvy a ústavní listiny republiky zároveň plně zajišťuje celistvost území a zřízení československého státu.

V Praze dne 26. listopadu 1930.