§ 177.

(1) Přísedící pojišťovacího soudu počtem 24 a jejich náhradníci jsou voleni.

(2) Po jedné polovici jich a po 12ti náhradnících volí v oddělených skupinách pojištěnců a zaměstnavatelů z obvodů úřadoven, pro něž pojišťovací soud je podle § 176, odst. 2. příslušný, členové výboru úřadoven. Bližší podrobnosti volby upraví se vládním nařízením.

(3) Aspoň polovina přísedících musí míti bydliště v sídle pojišťovacího soudu.

§ 178.

Ustanovení §§ 160, odst. 2-3, 161 až 164, 166 a 168, odst. 2, jest užíti obdobně s tím, že přísedící pojišťovacího soudu nemůže býti vedle osob uvedených v § 160. odst. 2, též přísedícím rozhodčího sondu a že do rozhodnutí předsedova podle §§ 163 a 168 je možno si stěžovati k vrchnímu pojišťovacímu soudu.

§ 179.

Žalobu je možno podati u správní komise úřadovny, § 48, odst. 2, písm. h), neb u úředníka ustanoveného k přijímání žalob (§ 157, odst. 1) neb u pojišťovacího soudu písemně ve dvou vyhotoveních neb ústně. O ústně podané žalobě jest učiniti zápis a vydati straně potvrzení.

§ 180.

(1) O odvoláních uvedených v § 176, odst. 1, č. 2, rozhoduje pojišťovací soud ve tříčlenném senátě, jemuž předsedá předseda soudu nebo náměstek jeho. Za přísedící povolá předseda vždy jednoho zaměstnavatele a jednoho pojištěnce. Při tom jest podle možnosti přihlížeti k tomu, aby přísedící byli téhož výdělečného oboru jako žalobce.

(2) O sporech mezi úřadovnami podle tohoto zákona a nemocenskými pojišťovnami podle zákona ze dne 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. z. a n. rozhoduje pojišťovací soud v senátě pětičlenném, složeném podle odst. 1, a rozšířeném o jednoho přísedícího ze skupiny zaměstnavatelské a jednoho ze skupiny zaměstnanecké, zvolené podle § 217, odst. 3, zák. č. 221/1924.

(3) O stížnostech a žalobách uvedených v § 176, odst. 1, č. 1 a 3, písm. a) až c), písm. e) a i), rozhoduje předseda soudu nebo jeho náměstek jím ustanovený, jako samosoudce.

§ 181.

(1) Na řízení u pojišťovacích soudů jest užíti obdobně ustanovení civilního řádu soudního o řízení u okresních soudů mimo ustanovení o řízení ve věcech nepatrných. Jednati a rozhodovati lze i za nepřítomnosti řádně obeslaných stran; rozsudku pro zmeškání nelze vynésti.

(2) V řízení před pojišťovacími soudy mohou se strany dáti zastupovati každou svéprávnou osobou, která jest schopna před soudem jednati.

(3) O námitkách, že věc vůbec nepatří před pojišťovací soudy, že pojišťovací soud je nepříslušný, že o této věci bylo již pravoplatně rozhodnuto nebo zahájen spor, pojišťovací soud rozhodne usnesením, jemuž mohou strany odporovati stížností. Byla-li námitka odmítnuta, budiž ihned jednáno ve věci hlavní a rozhodnutí o námitce pojato do konečného rozsudku. Rozhodnutí takovému lze pak odporovati toliko ve spojení s odvoláním proti rozhodnutí o věci hlavní. O všech jiných námitkách budiž jednáno a rozhodnuto současně s věcí hlavní.

§ 182.

O řízení a poradě je sepsati odděleně zápisy. Zápisy a nález podepíše předseda senátu a zapisovatel; rovněž i vyhotovení nálezu, jež je dodati stranám.

§ 183.

Soudcové pojišťovacího soudu a přísedící jeho jsou ve výkonu tohoto svého soudcovského úřadu samostatní a neodvislí.

§ 184.

(1) Rozsudek pojišťovacího soudu o odvolání nálezu rozhodčího soudu Nemocenské pojišťovny, jakož i usnesení jeho o stížnosti podle § 176, odst. 1, č. 1, má platnost konečnou.

(2) Ostatním rozsudkům pojišťovacího soudu lze odparovati odvoláním z důvodu nezákonnosti nebo vadného řízení. Ostatním usnesením pojišťovacího soudu a jeho předsedy o výroku rozsudku a útratách, nebéře-li se v odpor zároveň rozhodnutí ve věci hlavní, lze odporovati stížností.

(3) Odvolání je podati dvojmo u pojišťovacího soudu do šedesáti dnů ode dne kdy rozsudek byl doručen podáním, které musí býti padáno advokátem, nebo úředníkem nositele pojištění. Jinak platí o odvoláních ustanovení §§ 173-174.

(4) Ustanovení odst. 3. platí i o stížnostech stou změnou, že stížnost jest podati v jednom vyhotovení do 15ti dnů od doručení a odpůrce není třeba o ní zpravovati.

(5) V jednání před odvolacím soudem nesmějí býti vzneseny ani nový nárok ani nová námitka, vyjma nároku na náhradu nákladův odvolacího řízení. Nové skutečnosti uváděti a nové průvody nabízeti lze před odvolacím soudem jen, když strana beze svého zavinění nemohla je uplatniti před soudem pojišťovacím.

§ 185.

O odvoláních a stížnostech do rozhodnutí soudu pojišťovacího rozhoduje vrchní pojišťovací soud v Praze, zřízený podle zákona ze dne 9. října 1924 č. 221 Sb. z. a n. ve znění novely ze dne 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnance pro případ nemoci, invalidity a stáří, v senátě tříčlenném, složeném ze soudců z povolání, s platností konečnou.

ČÁST ŠESTÁ.

Ustanovení přechodná.

§ 186.

Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze, z. p. p., přeměňuje se dnem účinnosti na Nemocenský pojišťovací ústav soukromých zaměstnanců v Praze (§ 27).

§ 187.

Dnem účinnosti tohoto zákona převedou ostatní nositelé pojištění pojištěnce podle tohoto zákona pro případ nemoci pojištěné na Nemocenský pojišťovací ústav soukromých zaměstnanců v Praze, který provede přidělení pojištěnců jednotlivým úřadovnám Nemocenského pojišťovacího ústavu.

§ 188.

Dojde-li v důsledku tohoto zákona ke zrušení některých pojišťoven, převezme Nemocenský pojišťovací ústav práva a závazky této zrušené pojišťovny, a to v poměru počtu převzatých pojištěnců. Nemocenský pojišťovací ústav provede likvidaci a vyúčtuje s pojišťovnami, se kterými se případně o členstvo rozdělí.

§ 189.

Případný schodek, který se objeví při likvidaci nemocenských pojišťoven, jest rozděliti mezi Nemocenský pojišťovací ústav a mezi okresní nemocenské pojišťovny, jež přejímají pojištěnce, v poměru k počtu, v jakém je přejímají.

Nemocenský pojišťovací ústav po provedení likvidace podá zprávu ministerstvu sociální péče, které prohlásí nemocenské pojišťovny za zrušené vyhláškou v Úředním listě rep. Čsl.

Objeví-li se po skončené likvidaci nové jmění zrušené pojišťovny, jest jím naložiti podle zásady §u 188.

§ 190.

Nemocenský pojišťovací ústav vstupuje také téhož dne do služebních smluv se zaměstnanci zrušené nemocenské pojišťovny, s lékaři a porodními asistentkami, jež byly ujednány nejméně jeden rok před účinností tohoto zákona. Jakákoliv práva dříve nabytá a smluvně zajištěná nemohou býti Nemocenským pojišťovacím ústavem zrušena.

Odepře-li některá z těchto osob vejíti ve služební poměr s Nemocenským pojišťovacím ústavem soukromých zaměstnanců, má se za to, že dobrovolně vystupuje ze služeb nemocenské pojišťovny, u níž byla zaměstnána; v tom případě nemá nijakého nároku odškodného. To platí i tenkrát, odepře-li zaměstnanec nastoupiti službu v jiném místě; nežli pro které byl přijat.

Při překládání zaměstnancův u příležitosti zrušení nemocenských pojišťoven je podle možnosti přihlížeti osobním poměrům jejich.

Převzati mohou býti pouze státní občané rep. Čsl.

§ 191.

1. Pro dobu přechodnou, dokud neujmou se správy Nemocenského pojišťovacího ústavu soukromých zaměstnanců a jeho úřadoven funkcionáři vyšlí z prvních řádných voleb, jmenuje členy výboru Nemocenského pojišťovacího ústav u soukromých zaměstnanců ministr sociální péče, členy výboru úřadoven, přísedící rozhodčího soudu a pojišťovacích soudů, politický úřad II. stolice, příslušný podle sídla úřadovny a pojišťovacího soudu, přihlížejíce k návrhům zájmových korporací.

2. Jmenovaný výbor Nemocenského pojišťovacího ústavu v Praze vykonává současně funkci zastupitelstva.

3. Výbor Nemocenského pojišťovacího ústavu a výbory úřadoven přejímají dnem účinnosti tohoto zákona funkci a provedou nejdéle do jednoho roku ode dne účinnosti zákona řádné volby funkcionářských sborů.

§ 192.

Ministr sociální péče může k návrhu tohoto přechodného výboru Nemocenského pojišťovacího ústavu soukromých zaměstnanců (§ 191) učiniti ze své moci nutná opatření.

§ 193.

Toto přechodné zastupitelstvo Nemocenského pojišťovacího ústavu soukromých zaměstnanců upraví hranice úřadoven podle tohoto zákona, případně zřídí úřadovny v místech, kde dosud nejsou, jak stanoví § 40.

§ 194.

Zákon tento nabývá účinnosti v 60 dnech ode dne vyhlášení. Jej provésti přísluší ministru sociální péče ve shodě s ministrem vnitra a ministrem financí.

Důvodová zpráva.

Při projednávání zákona o nemocenském pojištění dělníků bylo všeobecně uznáváno, že pro soukromé zaměstnance ve vyšších službách musí býti vydán zvláštní zákon, který by odpovídal speciálním požadavkům tohoto stavu, a pro to Národní shromáždění schválilo zákon ze dne 1. července 1926, č. 117 Sb. z. a n., poněvadž se předpokládalo, že pro soukromé zaměstnance bude vydán zvláštní nemocenský zákon současně se zákonem o pensijním pojištění. Bohužel, tyto předpoklady zcela selhaly, takže dnes nalézá se otázka samostatného nemocenského pojištění tam, kde se nalézala před 10 lety. V roce 1923 na popud Ústředního výboru pro sociální pojištění soukromých úředníků byly ustanoveny odborné komise jednak pro pensijní pojištění, jednak pro nemocenské potištění. Do komisí těchto byli povoláni odborníci znalí sociálně pojišťovacích otázek a výsledkem jejich práce byl návrh, který jednoduše nazýváme ťReferentským návrhemŤ, a tento návrh předložen byl ministerstvu sociální péče. Ministerstvo sociální péče návrh podrobilo zkoumání, učinilo několik dotazů na význačné odborové soukromoúřednické ústředny, jednalo i se zaměstnavatelskými organisacemi, ale dále jednání nedospělo.

Poněvadž naše strana bedlivě sleduje soukromozaměstnanecké poměry a vidí, že tento stav, dosud u nás tak přehlížený, potřebuje v prvé řadě býti zajištěn pro případ nemoci, proto předkládá tento návrh zákona na zabezpečení soukromého zaměstnance pro případ nemoci. Podkladem návrhu je již zmíněný referentský návrh, ale upravený tak, aby nepoškozoval zájmy pojištěnců, a aby nezhoršoval dosavadní stav, naopak, chceme, aby zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců splnil všechny požadavky a přání, které nám odborové organisace soukromozaměstnanecké tlumočily.

V prvé řadě je třeba zmíniti se o vývod soukromoúřednického pojištění. Pojištění toto vzalo svůj základ na pojištění dělnickém, na jehož podkladě až do dnes pojištění provádí. S postupným vývojem obchodního podnikání a průmyslu, když více a více se práce specialisovala, vznikaly i speciální potřeby určitých složek, a tu soukromí zaměstnanci započali budovati svépomocné akce za účelem ochrany proti důsledkům nemoci a nezpůsobilosti pracovní. Soukromí zaměstnanci seznali, že zaopatření, jaké jim skýtá dělnické pojištění, je nedostatečné.

Zákon z roku 1888 kromě lékařského ošetření, poskytování léků a léčebných pomůcek zaručoval pojištěncům v tom případě, bylo-li onemocnění spojeno s nespůsobilostí k vykonávání zaměstnání, výplatu nemocenské podpory nejdéle po dobu 26 neděl a výši této podpory měl občasně stanoviti pro jednotlivé soudní okresy politický úřad prvé instance. Uvědomíme-li si, že nejvyšší obvyklá denní mzda stanovena byla částkou dva zlaté, t. j. 4 K, a že 60 % z této obvyklé mzdy činilo v nejvyšší pojistné třídě 2.40 K, pochopíme, že všechny zákonem stanovené dávky neuspokojily na dlouho dělnictvo a tím méně zaměstnance vyšších služeb, a že používáno bylo každé příležitosti, aby pojištění bylo zdokonaleno. Toto úsilí nejevilo se pouze u soukromých zaměstnanců, ale projevilo se i v kruzích dělnických. Důsledek toho bylo zřizování závodních pokladen, při čemž ovšem přidružovaly se i důvody jiné, hlavně otázka politická, neboť okresní nemocenské pokladny ve svém prvopočátku obracely hlavně svůj zřetel k udržení moci politické.

Tyto okolnosti byly jednou z hlavních příčin, že soukromí zaměstnanci, úředníci, dílovedoucí a zřízenci vybudovali si na podkladě zákona ze dne 16. července 1892, č. 202 ř. z. o zapsaných pokladnách pomocných své vlastní nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců, které, ač vedeny byly nejmodernějšími zásadami nemocenského pojišťování, jako ku př. svobodná volba lékaře neobmezené předpisování léků, poskytování nejvyšších zákonných přípustných dávek peněžitých a zavedením rodinného pojištění, nad očekávání znamenitě prospívaly. Nemocenské pokladny soukromých zaměstnanců již při svém založení byly ve svém vývoji krutě postiženy válkou. Nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců, jež nám může býti vodítkem pro toto hnutí, založena byla v roce 1914. Z protokolu o ustavující schůzi ze dne 7. ledna 1914 lze zjistiti, že základ této pojišťovny tvořilo 161 členů řádných a 15 členů přispívajících. Po dobu války neznamenala pojišťovna značný přírůstek, ale vývoj po válce je patrný z těchto číslic:

Rok - 1./I.	mužů	žen	celkem členů	firem
1914			1.76
1918	1.626	712	2.334
1919	12.668	9.963	22.631
1920	18.623	12.444	31.117
1921	27.368	14.965	42.333	3.866
1922	32.102	12.002	49.104	5.046
1923	62.556	11.574	74.174	8.255
1924	70.233	13.547	83.280	9.444
1925	72.779	14.982	82.261	11.555
1926	23.954	15.252	89.206	11.899
1922	28.345	12.112	95.452	12.238
1928	85.000	19.215	104.215
1929	92.402	21.901	114.303	14.376
1./9. 1930	103.475	24.347	150.975	16.288

a od 1./XI. 1929 nemocensky pojištění důchodci 23.153.

Tento rychlý vývoj a obrovský vzrůst pojištěnců dokazuje nutnou a naléhavou potřebu zákonné úpravy samostatného pojištění nemocenského soukromých úředníků a zřízenců. Po pravdě je třeba také konstatovati, že zde byly i značné rušivé zásahy do soukromoúřednického pojištění a proto tím spíše vynikne živelná potřeba tohoto opatření. Nositelé dělnického pojištění nelibě viděli tyto úspěchy úřednických nemocenských pokladen, nyní pojišťoven, a několikráte v různých stranách projevena byla snaha samostatné úřednické pojištění nejen ve svém vývoji poškoditi, ale zcela znemožniti. Nejdříve byly vedeny spory o to, zda Nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců je oprávněna poskytovati vyšší peněžité dávky. Když těmto sporům postavena byla hráze, bylo usilováno o to, aby zmenšen byl okruh pojištěnců a pojišťovací působnosti. Je to známy článek VII., podle něhož osoby podrobené pensijnímu pojištění podle zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n. nemohou býti právoplatně pojištěny u úřednické nemocenské pojišťovny. V roce 1920 došlo totiž k rozšíření pensijní pojistné povinnosti na nové kategorie zaměstnanců v soukromých službách a zvláštním způsobem, ba možno říci přímo proti vůli zájemníku dostalo se tehdy do pensijního zákona ustanovení, že tyto osoby, na něž byla rozšířena pensijní pojistná příslušnost, nemohou býti pro případ nemoci pojištěny u nemocenské pokladny (pojišťovny) soukromých úředníků a zřízenců. Ustanovení toto bylo příčinou mnohých sporů. Rozhodující úřady byly zaplavovány stížnostmi okresních nemocenských pojišťoven, které reklamovaly pro sebe do pojištění tyto osoby. Postižení bránili se zoufale přidělení k okresním nemocenským pojišťovnám a nastal naprostý chaos, neboť pojišťovna (nemocenská pokladna soukromých úředníků a zřízenců) podle svých úředně oprávněných stanov mohla tyto pojištěnce právoplatně pojišťovati. Úřady rozhodovaly jednou ve prospěch úřednické pojišťovny, po druhé ve prospěch okresní pojišťovny, až věc dospěla k nejvyššímu správnímu soudu, který ji rozhodl ve prospěch Nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců. Tím věc nebyla vyjasněna, poněvadž nastaly další spory o tom, kdo ponese útraty pojištění. Věc se měla takto: Úřednická pokladna převedla osoby k ní pojištěním nepříslušející, ač to byli soukromí zaměstnanci vyšších služeb, teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu na okresní nemocenské pojišťovny. Úřednická pojišťovna samozřejmě za dobu pojištění předpisovala pojistné příspěvky, je vybírala, ale také skutečně poskytovala pojistné dávky. Naproti tomu okresní pojišťovny předepisovaly příspěvky, ale neposkytovaly ničeho. Zaměstnavatelé byli postaveni před nemilou skutečnost: zaplatili příspěvky pojišťovně úřednické, která pojištění se všemi důsledky prováděla, a měli ještě zaplatiti znovu příspěvky okresním nemocenským pojišťovnám, které pojištění neprováděly i u nichž nároky vůbec nebyly uplatňovány. Úřednická pojišťovna, aby zamezila další zmatky v této věci, sama uznávala, že placení dvojích příspěvků by bylo nejen nespravedlivé, ale i nemravné, proto navrhla okresním nemocenským pojišťovnám, že s nimi súčtuje příspěvky a vydání. Okresní nemocenské pojišťovny byly ochotny otázku tuto tak řešiti; ale svým způsobem, t. j. žádaly; aby dávky nebyly účtovány podle sazeb úřednické pojišťovny; t. j. hodnotou, v jaké byly poskytovány; nýbrž chtěly zaplatiti jenom ty sazby, které by okresní nemocenské pojišťovny za toto ošetření zaplatily. A zde jsme u základu a rozdílu mezi soukromoúřednickým a dělnickým pojištěním. V dělnickém pojištění neklade se takový důraz na léčebnou péči, t. j. na lékařské ošetření; léky ošetřování v nemocnicích, sanatoriích a podobných ústavech, v dělnickém pojištění klade se doraz na výplatu peněžitých dávek, neboť pravidelně dělník se ztrátou výdělečné schopnosti ztrácí i zaměstnání. U úředníků tomu tak není. Jsou zde určitá pravidla v obchodním životě již vžitá i zákonem upravená; že zaměstnavatel svého spolupracovníka, za něhož soukromého zaměstnance považuje, v důsledku nemoci z práce nevypovídá, a proto také soukromý úřední a zřízenec nezdůrazňuje nárok na výplatu nemocenského, nýbrž žádá, aby se mu v době nemoci dostalo pokud možno nejlepšího a nejdokonalejšího ošetření. Je přirozené, že dokonalejší léčebná péče vyžádá si i většího nákladu. Je tudíž dražší, ale s tím faktem, jak je dokázáno, nositelé dělnického pojištění počítati nechtějí. Když již líčíme obtíže samostatného úřednického pojištění, je třeba vzpomenouti i neblahého zásahu ministerstva sociální péče, za ministra Habrmana. Nemocenská pokladna (pojišťovna) soukromých úředníků a zřízenců pojišťovala původně pouze v obvodu Prahy, ale k její žádosti byla rozšířena její působnost na oblast celé Čsl. republiky a souhlas k tomu byl dán všemi kompetentními činiteli, tedy i ministerstvem sociální péče. Když ale projevil se důsledek této rozšířené působnosti a když úředníci a zřízenci začli houfně vystupovati z okresních nemoc. pojišťoven a přestupovali k úřednické pojišťovně, odvolalo ministerstvo sociální péče svůj souhlas. Tento postup ministerstva byl posuzován Nejvyšším správním soudem a uznán nezákonným. Tyto potíže datují se z prvních let po převratových a dnes již nositelé dělnického pojištění, kteří hlásali důsledně myšlenku unifikace sociálního pojištění, seznali, že veškerý odpor proti tak živelnému hnutí, jako je samostatné soukromoúřednické nemocenské pojištění, je marný. Dnes je již obecným míněním, že zájmy dělnictva a zaměstnanců ve vyšších službách soukromých jsou odlišné a že se dobře sloučiti nedají. Je však otázkou, kdy soukromoúřednickému nemocenskému pojištění dostane se pečeti zákona. V tomto případě je zákonodárný sbor postaven skoro před skutečnost, neboť to, co se má zákonem vybudovati, již zde fakticky trvá. Soukromí zaměstnanci svépomocnou a obětavou akcí postavili zákonodárný sbor před tuto zajímavou skutečnost.

Jak jsme již uvedli, byl referentský návrh vzat za podklad tohoto zákona s pozměněním organisační části, neboť jsme toho názoru, že je třeba pokračovati ve vývoji v tom směru, v jakém se pojištění vyvíjelo a že by každý rušivý zásah byl zde osudný. Nutno si uvědomiti, že soukromoúřednické pojištění docílilo své velikosti jedině tím, že malé pojišťovny byly sloučeny v jeden velký organisačně ucelený ústav. Kromě Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců je zde ještě První pražská nemocenská pojišťovna obchodních a soukromých zaměstnanců, která má svou působnost rozšířenou rovněž na oblast celé republiky a je založena na stejných principech jako Nemocenská pojišťovna soukromých úředníka a zřízenců, a konečně je zde Obchodní a úřednická nemocenská pojišťovna a několik gremiálních pojišťoven a posléze Nemocenská pojišťovna živnostenské banky. Prvé dvě pojišťovny, Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců a První pražská, disponují dnes velmi dokonalým úřednickým aparátem, kterým ovládací dokonale celou pojišťovací agendu. Referentský návrh na rozdíl od našeho návrhu navrhuje samostatné obvodové úřadovny, ponechává možnost pojištění u gremiálních pojišťoven i u stávajících pojišťoven, to v praxi znamená, že soukromoúřednické pojištění by bylo roztříštěno. Zkušenost nás učí, že dobře prosperuje jenom velký pojišťovací ústav, důsledkem toho je slučování pojišťoven ve velkých městech a velmi názorně potřebu soustředění soukromoúřednického pojištění dokazuje Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků, která svým centrálním vedením učinila pojištění toto administrativně levným a při tom velmi výkonným. Jednotný ústav může vždy poskytnouti větší jistotu a záruku, že úkoly naň vznesené bude řádně plniti. V referentském návrhu ministerstvu sociální péče se navrhuje zřízení malých obvodových úřadoven. Tento návrh nezdá se býti dosti promyšleným a možno říci se stoprocentní jistotou, že jeho uskutečnění by znamenalo naprosté zhroucení tohoto pojištění. Teoretikové dokazují, že výhodnější jsou pro pojištění malé pojišťovny, ale prakse, skutečnost nás nutí smýšleti jinak. Úřednické pojištění, ač uzákoněno dosud nebylo, fakticky trvá již od roku 1914, v prvních letech svého trvání nezaznamenává velkých úspěchů, až teprve v pozdějších letech, když došlo ke slučování menších úřednických pojišťoven s Nemocenskou pojišťovnou (pokladnou) soukromých úředníků a zřízenců v Praze, rozvijí se toto pojištění ku prospěchu těch, jimž má sloužiti - ku prospěchu pojištěnců. Dnes možno mluviti, že soukromoúřednické pojištění je jedním z nejlepších, skýtá dostatečné dávky v nemoci, provádí dokonalou léčebnou péči zřizováním vlastních léčeben a tak může všem potřebným členům poskytovati ve veliké míře nákladné léčení sanatorielní a lázeňské.

V nemocenském pojištění jeví se dnes znatelný odklon od peněžitých dávek k dávkám naturálním. Význam této vývojové tendence je uznáván zejména zaměstnanci ve vyšších službách - jejichž pojištění je soustředěno v Nemocenské pojišťovně soukromých úředníků a zřízenců - již z toho důvodu, že většině z nich jsou po dobu onemocnění anebo alespoň po určitou dobu jeho trvání poskytovány služební požitky. Pojištěnci, a to i z kruhů dělnických, nepohlíží v dnešní době na nemocenské pojišťovny jako na podpůrné pokladny, poskytující peněžité podpory, nýbrž spatřují v nich ústav, pečující o jejich nejdražší statek - zdraví a chránící jejich výdělečnou schopnost. V případě onemocnění záleží jim na účinném a požadavkům moderní lékařské vědy odpovídajícím léčení a brzkém navrácení pracovní schopnosti, resp. oddálení hrozící invalidity. Nemocenské pojišťovny pochopily své poslání na poli sociální péče a jejich ambulatoria a léčebné ústavy jsou vybaveny dnes takovým způsobem, aby svému úkolu mohly plnou měrou dostáti. Pokud se týče léčebné péče, zajistila si Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců vynikající postavení mezi sociálně pojišťovacími ústavy. Jest to zejména všeobecně uznávaná svobodná volba lékařská, kterou pojišťovna dává svým pojištěncům možnost vyhledati v případě onemocnění lékaře, ke kterému má člen důvěru. Netřeba ovšem podotýkati, že tento systém lékařské služby znamená pro pojišťovnu mimo mnohých závad rázu technicko-administrativního enormní finanční zatížení. Vzhledem k dosavadním zkušenostem bude nutno upraviti lékařskou službu, ovšem při ponechání svobodné volby, způsobem, aby nebyla porušována rovnováha finančního hospodářství a aby výdaje za lékařské ošetření nebyly na úkor poskytování ostatních zákonných dávek.

Je ovšem známo, že dosavadní prostředky, vtělené do nemocenského zákona, zdaleka nepostačují k realisování pojišťovnami sledovaných úkolů a neodpovídací požadavkům, které dnešní doba na sociální ústavy klade. Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců, jsouc si vědoma nedostatků dosavadního zákona, jakož i významu sociálního pojištění, rozšiřuje svoji činnost zejména po stránce léčebné a v posledních letech vybudovala velkorysou léčebnou péči, která má zajistiti onemocnělým pojištěncům též i léčení sanatorní a lázeňské, které nutno pokládati za nezbytnou součást léčení vůbec. Je řada chorob (tuberkulosa, nervové nemoce, rheumatismy atd.), jejichž léčení, prováděné v mezích zákonných ustanovení, není postačující. Má-li býti dosaženo žádoucího léčebného výsledku, jakož i brzkého obnovení pracovní schopnosti, je nutno přistoupiti ve většině případů těchto onemocnění k léčbě sanatorní, resp. lázeňské.

Má-li býti takovéto opatření pro pojišťovnu rentabilní, je třeba, aby léčení bylo prováděno účelně, t. j. aby náklad na léčení vynaložený odpovídal výsledkům léčby. Z toho důvodu je třeba, aby pojištění bylo prováděno v ústavech, kde hmotný prospěch je věcí vedlejší, v ústavech, které své úkoly vidí v léčení nemocných a nesledují výdělečné cíle. A to je možné a dosažitelné jedině ve vlastních léčebnách, zbudovaných a vedených pojišťovnou. Pojišťovna může ve svém vlastním podniku věnovati se pečlivěji léčení pojištěnců, neboť je v jejím zájmu, aby léčení setkalo se se zdarem.

Zkušenosti posledních let dokázaly, že léčení, prováděné ve vlastních léčebnách, vykazuje úspěch, a proto Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců zřizuje v čelných lázeňských místech vlastní léčebny. Zřizování léčeben je ovšem velmi nákladné, vyžaduje značných kapitálových reserv, ale investice do léčeben je velmi produktivní, vrací pojištěncům nejdražší majetek zdraví. A zde je opět důkaz nutnosti centralisace soukromoúřednického pojišťování. Malé obvodní pojišťovny, jak je má na mysli referentský návrh, nemohly by léčebnou péči prováděti v tomto rozsahu pro nedostatek kapitálu.

Je třeba také přihlížeti i k jiné skutečnosti, a to k tomu, jak různě jeví se v různých krajích pojišťovací risiko. U Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců vidíme, že některé její úřadovny jsou stále pasivní. Jsou to zejména úřadovny v průmyslových krajích. Deficity těchto úřadoven možno býti u jednotného ústavu aktivem úřadoven jiných. V tom spočívá hlavní důvod pro hospodářskou centralisaci soukromoúřednického pojištění a proto možno se obávati uskutečnění samostatných obvodových úřadoven, jak je navrhuje referentský návrh, neboť by to znamenalo v brzku zánik soukromoúřednického, dnes tak dobře prosperujícího. Jsme pro budování a pro tvoření, jsme pro zlepšování stávajících opatření a nemůžeme připustiti, aby dobré opatření theoretickým zásahem bylo zhoršováno, nebo docela zničeno. To by byl krok nazpět.

Vyskytly se dokonce hlasy, dovolávající se zřizování závodních úřednických pojišťoven. Je nutno však domysliti důsledky, které by se určitě dostavily, kdyby byly vyslyšeny. Velké podniky by zřizovaly pro své zaměstnance vlastní závodní pojišťovny a u oficielního nositele pojištění by zůstaly pouze osoby, zaměstnané u menších firem, u nichž je větší fluktuace a tím se zvyšuje značně i pojišťovací risiko.

V závěru tudíž dlužno říci, že důvodu pro roztříštění soukromoúřednického pojištění není, naopak, je zde mnoho věcných důvodů pro soustředění tohoto pojištění. Podaří-li se vybudovati jednotný ústav a sloučiti všechny pojišťovny, provádějící pojištění soukromých zaměstnanců v jeden ústav, potom teprve bude možno mluviti, že soukromoúřednické nemocenské pojištění bylo postaveno na pevnou základnu.

Proto v našem návrhu převzali jsme strukturu Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců v Praze, navrhujeme zřízení jednotného ústavu, který by byl jediným nositelem soukromoúřednického pojištění. Tento ústav má míti své sídlo v Praze. Bude ústřednou, disposičním a výchozím aparátem pro provádění pojištění. Styk s pojištěnci obstarají jednotlivé úřadovny, jejichž působnost bude se vztahovati na oblast určitého sborového soudu. Tyto úřadovny nejsou samostatnými autonomními celky, neboť jsou v určitých důležitých otázkách nuceny podrobiti se rozhodnutí Nemocenského pojišťovacího ústavu. Jako základnu pro toto pojištění navrhujeme Nemocenskou pojišťovnu soukromých úředníků a zřízenců, která má již svou organisační síť dokonale vybudovanou, neboť má vlastní své úřadovnu v Praze, Táboře, Kolíně, Pardubicích, Liberci, Hradci Králové, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem, Kladně; Plzni, Čes. Budějovicích, Jihlavě, Olomouci, Brně, Mor. Ostravě, na Slovensku pak v Bratislavě, Žilině, Košicích a Užhorodě. Kromě těchto úřadoven má zapracovaný úřednický aparát a může tudíž provádění námi navrhovaného zákona kdykoliv převzíti. Převedením pojištěnců od ostatních nositelů pojištění převezme se i určitá část úřednictva, takže není třeba míti obav, že by zde mohly vzniknouti se započetím a prováděním samostatného úřednického pojištění nějaké obtíže. Dnešní stav pojištěnců Nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců činí přes 150 tisíc, První pražská vykazuje asi 50.000, takže již pouhé tyto dvě pojišťovny sloučením vykazují přes 200.000 pojištěnců.

Pokud se týká zastoupení pojištěnců a zaměstnavatelů ve správě ústavu, jsme toho názoru, že jedině spravedlivé a možné jsou přímé volby tak, aby mínění pojištěnců mohlo býti co nejlépe a nejpřesněji vyjádřeno. Jsme zásadně proti nepřímým volbám, proti volbě sboru delegátů, neboť hájíme zásadu; že každý pojištěnec má míti možnost své mínění vyjádřiti přímo.

Vzhledem k tomu, že úřadovnám byla ponechána kompetence rozhodovati o návrzích a pojistných dávkách, nezasahuje Nemocenský pojišťovací ústav do soudnictví, ponechávaje rozhodčím soudům, resp. pojišťovacím soudům rozhodování, a to z toho důvodu, aby pojištěncům byla nesporně zaručena možnost domáhati se práva a vylučuje se tudíž jakýkoliv vliv Nemocenského pojišťovacího ústavu soukromých zaměstnanců. Ustanovení vzata jsou z referentského návrhu s příslušnými obměnami.

Doufáme, že náš návrh setká se s porozuměním u všech stran a zvláště pak u těch, které hlásají, že hájí zájmy soukromých zaměstnanců. Poněvadž návrh tento nevyžádá si ani haléře nákladu ze státní pokladny, domníváme se, že nebude příčin, aby sněmovny v nejbližších schůzích se neujaly našeho iniciativního návrhu, neboť je třeba v zájmu klidného vývoje sociálních opatření, aby i soukromému úřednictvu dostalo se po léta slibovaného zákona.

Praha, dne 15. prosince 1930.

Petr, dr. Novák, Košek,

Roudnický, Stašek, Stanislav, Myslivec, dr. Nosek, Rýpar, Sedláček, dr. Mičura, Kaňourek, Šamalík, dr. Daněk, Janalík, Vaculík, Bezděk, Adámek, Knotek, Světlík, Vičánek, dr. Dolanský, Navrátil.