Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období.	2. zasedání.

477.

Odpovědi:

I. min. vnitra na interp. posl. Seidla, Tayerle a soudr. o vyplácení mimořádných odměn kancelářským zaměstnancům, pověřeným zapisováním při schůzích okresních výborů a okresních zastupitelstev (tisk 209/XIII),

II. min. veř. prací na interp. posl. dra Pružinského a druhů o výstavbě cesty Osturňa-Velká Franková-Hanušovice (tisk 138/II),

III. vlády na interp. posl. Kaliňáka, Vančo, Doriče a druhů o úhradě škod, které byly způsobeny válkou a bolševickou invasí ve východním Slovensku (tisk 174/XXXV),

IV. vlády na interp. posl. Štětky a soudr. o persekučním přemístění železničního zřízence J. Belaye (tisk 209/XVI),

V. min. zahraničních věcí na interp. posl. Stříbrného, dra Perglera, Gajdy a druhů o odsouzení a věznění železničáře Pechy v Maďarsku (tisk 209/X),

VI. min. vnitra na interp. posl. Neumeistra a soudr. o zamítnutí žádostí Místní skupiny Družiny čsl. vál. poškozenců v Brněnských Ivanovicích za biografickou licenci (tisk 209/XX),

VII. min. spravedlnosti na interp. posl. Kubače, Vallo a soudr. o hrubém porušování poslanecké imunity (tisk 320/VIII),

VIII. min. soc. péče na interp. posl. Hokky a druhů o nemožných poměrech válečných invalidů v Podkarpatské Rusi (tisk 174/I),

IX. min. zemědělství na interp. posl. Mikuláše, Knejzlíka, Tykala, Polívky a druhů o nevyhovujícím provádění zákona o plemenitbě hospodářských zvířat (skotu) (tisk 138/XXV),

X. min. financí na interp. posl. Koška a druhů o přeřadění města Nymburka do skupiny B činovného (tisk 138/X),

XI. min. vnitra na interp. posl. dra Patejdla, dra Moudrého, Knejzlíka a druhů o nezodpovědění interpelace tisk čís. 2048/XII ze dne 28. února 1929 o revisi ťSpořitelny města OlomouceŤ (tisk 174/XXI),

XII. vlády na interp. posl. dra Daňka, Bezděka a druhů o vyrovnávacích přídavcích pro bývalé zemské zaměstnance zemského výboru moravského (tisk 174/XI),

XIII. min. spravedlnosti a min. vnitra na interp. posl. Babela, Krosnáře, Steinera a soudr. o zatčení a věznění poslance Hrušky (tisk 115/IX),

XIV. vlády na interp. posl. Jurana a soudr. o konfiskaci řečí posl. Gottwalda ve ťStráži LiduŤ č. 105 ze dne 28. prosince 1929 v Přerově (tisk 115/I),

XV. min. vnitra na interp. posl. Seidla, Husnaje, inž. Nečase a soudr. o rozšíření systemisovaných míst kancelářských úředníků a obsazení volných systemisovaných míst v 6. a 5. platové stupnici u zemského úřadu v Užhorodě (tisk 174/XVII),

XVI. min. vnitra na interp. posl. dr Holoty a druhů o regulování cest v obci Ebed (tisk 174/XXV),

XVII. min. národní obrany na interp. posl. Sliwky, Zápotockého a soudr. o sebevraždě vojína Františka Špetíka od 32. letky 1. leteckého pluku v Chebu (tisk 79/IX),

XVIII. min. vnitra na interp. posl. dra Schollicha a druhů o užívání jazyků v hlučínském okresním zastupitelstvu (tisk 115/XXII),

XIX. min. spravedlnosti na interp. posl. Kuhnové, Jurana, Majora, Sedorjaka a soudr. o persekuci proletářského tisku (tisk 320/XIV),

XX. min. zahraničních věcí na interp. posl. Gottwalda, dra Sterna a soudr. o imperialistické politice Československa a přípravě válečného útoku proti Sovětskému Svazu, o připojení se Československa k diplomatické intervenci imperialistických velmocí ve věci mandžurského konfliktu a o neuznání SSSR de jure (tisk 79/VIII),

XXI. min. zahraničních věcí na interp. posl. dra Sterna, Hrušky a soudr. o zamýšlené účasti na americkém vměšování do sovětských věcí (tisk 79/XX),

XXII. min. vnitra na interp. posl. Windirsche, Hellera, Böhma, Eckerta a druhů o jazykových předpisech pro obecní úřady v okrese Německém Jablonném (tisk 115/XII),

XXIII. min. spravedlnosti na interp. posl. dra Schollicha a druhů o užívaní jazyků u moravsko-ostravského okresního soudu (tisk 204/VII),

XXIV. předsedy vlády na interp. posl. dra Schollicha a druhů o náhradě občanům poškozeným přípravami pro plebiscit (tisk 247/IX),

XXV. vlády na interp. posl, dra Hanreicha a druhů o dovozních listech na dovážené hornoslezské uhlí (tisk 115/XIV),

XXVI. min. školství a nár. osvěty na interp. posl. Horpynky a druhů o zřízení školní expositury v Sitném (tisk 247/XVI),

XXVII. min. vnitra na interp. posl. Schweichharta a soudr. o zákazu schůzí (tisk 247/XII).

477/I.

Odpověď

ministra vnitra

na interpelaci poslanců Františka Seidla, Rudolfa Tayerle a soudruhů

o vyplácení mimořádných odměn kancelářským zaměstnancům, pověřeným zapisováním při schůzích okresních výborů a okresních zastupitelstev (tisk 209/XIII).

Funkcí zapisovatelů ve schůzích okresních zastupitelstev a výborů jsou pověřováni nejen úředníci kancelářští, nýbrž i - zejména ve větších okresech - též úředníci aktuárští neb právničtí.

Práce ta jest stejně jako ostatní funkce zaměstnanců okresních úřadů v uvedených autonomních sborech pouhou součástí normálních služebních povinností těchto zaměstnanců, které mají vzhledem k ustanovení § 13 jednacího řádu pro okresní úřady obstarávati, vyžaduje-li to zájem služby, i v čase mimoúředním, aniž by měli z tohoto titulu nárok na nějakou zvláštní odměnu.

Při rozvrhu práce přihlíží se k tomu, aby všichni úředníci (zaměstnanci) okresních úřadů byli zatíženi prací pokud možno stejnoměrně, při čemž se béře též zřetel k jejích funkcím ve zmíněných sborech.

Jest sice pravdou, že zapisování při schůzích okresních sborů a zastupitelstev se děje někdy i v hodinách mimoúředních, avšak nelze přehlížeti, že povaha služby u okresních úřadů vyžaduje občas práci i mimo úřední hodiny od každého zaměstnance. Na práce přes čas béře se dle možnosti zřetel při mimořádných odměnách nebo vánočních remuneracích.

Vyplácení přiměřených měsíčních odměn kancelářským zaměstnancům za práce zapisovatelské nelze proto vzíti v úvahu.

V Praze dne 15. května 1930.

Ministr vnitra:

Dr Slávik v. r.

477/II.

Odpověď

ministra veřejných prací

na interpelaci poslance dra Pružinského a druhů

o výstavbě cesty Osturňa - Velká Franková - Hanušovice (tisk 138/II).

Pro stavbu silnice Vel. Franková-Hanušovice byl vypracován podrobný projekt a vykonána jeho revise na místě samém. Podle výsledku této revise byl projekt upraven a také jíž ministerstvem veřejných prací schválen. Zemský úřad v Bratislavě byl pak zmocněn, aby vykonal ve smyslu zák. čl. I. z r. 1890 místní pochůzku a vydal o jejím výsledku příslušné rozhodnutí.

Ministerstvo veřejných prací jest ochotno stavbu vydatně finančně podporovati, nemůže však silnici stavěti výhradně nákladem státu, poněvadž do programu vybudování slovenských státních silnic tato trať nezapadá. Proto je třeba, aby úlohu stavebníka převzala země Slovenská a aby dokončenou silnici zařadila do sítě zemských silnic.

V Praze dne 10. května 1930.

Ministr veřejných prací:

Inž. Dostálek v. r.

477/III.

Odpověď

vlády

na interpelaci poslanců Juraje Kaliňáka, Jana Vančo, Michala Doriče a druhů

o úhradě škod, které byly způsobeny válkou a bolševickou invasí ve východním Slovensku (tisk 174/XXXV).

Východní Slovensko, které bylo těžce poškozeno jednak světovou válkou, jednak vpádem Maďarů, bylo předmětem pozornosti vlády a ústředních úřadů již od státního převratu.

Na škody válečné poskytnuty byly poškozeným v okresích Bardiov, Stropkov, Medzilaborce, Humenné, Snina, Giraltovce a Vranov výpomoci v celkové částce 4,179,131 Kč.

Rovněž ministerstvo financí u příležitosti vyřizování memoranda obyvatelstva okresů východního Slovenska, postižených válkou, v němž se poplatníci těchto okresů domáhali snížení daní přímých a zejména dávky z majetku, zařídilo v roce 1929 příslušná opatření, aby při vyřizování individuelních žádostí zmíněných poplatníků braly finanční úřady I. a II. stolice na vývody memoranda patřičný zřetel.

Škody způsobené vpádem Maďarů na Slovensko byly sepsány k účelům mezistátního jednání o náhradu. Též na tyto škody byly poskytovány výpomocí dle obdoby vládního nař. č. 556/1920, Vzhledem ke skončenému právě reparačnímu jednání budou tyto škody nyní definitivně likvidovány.

V Praze dne 21. května 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

477/IV.

Odpověď

vlády

na interpelaci poslance Štětky a soudruhů o persekučním přemístění železničního

zřízence J. Belaye (tisk 209/XVI).

Postup železničních úřadů, který jest v interpelaci označován jako postup persekuční, byl pouhým opatřením rázu služebního, odůvodněným služební potřebou, když ukázala se nutnost rozmnožiti stav topírenských pomocníků ve výtopně ve Zvoleni.

Povaha služby topírenské vyžaduje úplného výkonu zaměstnanectva a nedovoloval proto zájem služební jakékoli uvolnění zaměstnance k cestám do jeho dřívějšího bydliště.

Přeložení Belayovo stalo se zcela v mezích zákonů a služebního řádu pro zaměstnance státních drah a vláda tudíž nemá důvodů k zakročení.

V Praze dne 21. května 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

477/V.

Odpověď

ministra zahraničních věcí

na interpelaci poslanců Jiří Stříbrného, dr Perglera, R. Gajdy a druhů

o odsouzení a věznění železničáře Pechy v Maďarsku (tisk 209/X).

Na první zprávu ministerstva železnic o zatčení čsl. železničáře Vincence Pechy v Hidasneméti uložilo ministerstvo zahraničních věcí ihned dne 2. července 1929 telefonicky čsl. vyslanci v Budapešti, aby osobně a se vším důrazem zakročil u maďarského ministra zahraničních věcí, ještě dříve než bude možno podati ve věci formální, písemný protest. Učinilo tak ve snaze případ co nejrychleji uspokojivě vyříditi, zejména se zřetelem na osud zatčeného čsl. železničáře. Též později, když se stalo trestní souzení Pechovo v Maďarsku jistým, zaopatřilo mu právního zástupce, kterého pro obhajobu doporučovala jeho značná prakse před vojenskými soudy. Pecha dobře znalý maďarštiny našel v něm právní a též morální oporu. Tak možno přičísti zmírnění rozsudku v poslední instanci úsilí obhajoby, které se dostalo svědomité podpory od našeho vyslanectví, ježto se u maďarských vojenských soudů zachovává tajnost líčení měrou u nás neobvyklou, záleželo velmi našemu vyslanectví na tom, aby nezůstalo úplně bez informací o průběhu trestního řízení proti Pechovi. Proto súčastnili se líčení, kromě právního obhájce, též úředníci čsl. vyslanectví jako Pechovi důvěrníci, ovšem jen v míře, kterou připouští maďarský trestní řád. Rozsudkem nejvyššího vojenského soudu ze dne 8. listopadu 1929 stalo se Pechovo odsouzení právoplatným. Revisi procesu na podkladě, který má na zřeteli interpelace v bodě 1, nelze bohužel provésti, již během diplomatického jednání s maďarskou vládou neopominulo se naše vyslanectví dovolávati prohlášení čsl. vlády, že Pecha nebyl ve výzvědných službách. Této námitce, ani jiným velmi vážným, kterých užila obhajoba opírajíc se o úřední informace doložené protokolárními výpověďmi čsl. personálu zaměstnaného v Hidasnémeti a prokazující Pechovu nevinu, nepřiznaly maďarské soudy závažnosti, která jím přináležela po názoru čsl. úřadů.

Pokud jde o otázku, jakým způsobem ministerstvo zahraničních věcí zabezpečilo ochranu čsl. zaměstnancům exponovaným do pohraniční styčné služby, možno poukázati na řadu státních smluv, které vláda čsl. uzavřela se sousedními státy: Rakouskem, Německem, Polskem a Maďarskem. Tyto smlouvy upravují postavení exponovaného personálu po stránce působnosti a osobní ochrany. Vztahují se na všechny druhy zaměstnanců styčné služby, t. j. železniční, celní, poštovní a policejní správy. Ve styku s Maďarskem, kde toho nezcela uspokojivé pohraniční poměry nejvíce vyžadují, platí Úmluva o společných pohraničních stanicích uzavřená v r. 1923 a uvedená v platnost v r. 1926 (Sb. z. a n. čís. 201 z r. 1926). Její hlavní zásady byly pojaty též do přílohy k obchodní smlouvě s Maďarskem (Sb. z. a n. č. 120 z r. 1927). V jednotlivostech, pokud jde o průkazy exponovaného personálu a o jeho kompetenci se zřetelem na místní okruh působnosti a na jeho osobní bezpečnost, platí nad to zvláštní dohoda uzavřená mezi příslušnými správami obou států dne 1. dubna 1925, schválená výnosem ministerstva vnitra čís. 27,845/5/27 ze dne 6. května 1927 a výnosem ministerstva železnic čís. 22584/I-1/27, a vpravující otázky personálu železničního, celního, poštovního a pasového. Třebaže je v těchto smlouvách pamatováno na značnou ochranu exponovaného personálu, není a ani nemůže býti jeho postavení - již vzhledem k podobným smlouvám jiných států - takové, jaké přísluší osobám požívajícím práv exterritoriálních. Ostatně při řešení otázky, kam až má sahati ochrana exponovaného personálu, rozhoduje úvaha, zda s hlediska reciprocity takové výsady jsou účelné.

Třeba dále poznamenati, že, v důsledku rychlého rozvoje styčné služby, úmluvy podobného druhu, byť i velmi obezřetně vypracovávané jednotlivými ressorty, nevystačují vždy na delší dobu. Poměrně brzy třeba jednotlivá ustanovení revidovati a doplňovati. Tato okolnost se projevila i v Pechově případu, mimo jiné sporem obou vlád o výklad některých článků Úmluvy o společných pohraničních stanicích. Proto učinilo ministerstvo zahraničních věcí přípravy v dohodě s příslušnými odbornými ministerstvy, aby zmíněná úmluva byla vhodně doplněna se zvláštním zřetelem na okolnosti Pechova případu.

O Pechově zatčení a jeho odsouzení, jakož i o okolnostech diplomatického jednání obou vlád bylo v čsl. listech velmi podrobně projednáváno. Ministerstvo zahraničních věcí uznávajíc oprávněný zájem čsl. veřejnosti o případ, neopominulo informovati zástupce čsl. tisku o podrobnostech jednání. Tak dostal se veřejností na vědomost obsah not (zejména noty čsl. vlády ze dne 24. července 1929), které obě vlády spolu vyměnily. Jest z nich patrný průběh celého případu a možno z nich seznati právní a politická hlediska čsl. a maďarské vlády. Korespondence s maďarskou vládou byla zakončena diplomatickou notou, kterou dne 11. ledna 1930 odevzdal čsl. vyslanec v Budapešti maďarskému ministrovi zahraničních věcí. Čsl. vláda v ní ohlašuje, že předloží návrh na doplnění Úmluvy o společných pohraničních stanicích, ježto byla čsl. veřejnost o Pechově případu a o jednotlivostech průběhu diplomatického jednání s maďarskou vládou svědomitě informována, není třeba předkládati diplomatický materiál, který z uvedeného důvodu neobsahuje nic, co by veřejnosti již nebylo známo.

V Praze, dne 28. dubna 1930.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. Beneš v. r.

477/VI.

Odpověď

ministra vnitra

na interpelací poslance Fr. Neumeistra a soudruhů

o zamítnutí žádostí Místní skupiny Družiny čsl. vál. poškozenců v Brněnských Ivanovicích za biografickou licencí

(tisk 209/XX).

Zemský úřad v Brně zamítl žádost Místní skupiny Družiny čsl. válečných poškozenců v Brněnských Ivanovicích za biografickou licenci jednak proto, že spolek nemá statutární způsobilosti k nabytí kinematografické licence, jednak proto, že místní poměry nevyžadují zřízení biografického podniku v místě.

K odvolání spolku zjistilo ministerstvo vnitra, že oba důvody uvedené zemským úřadem jsou správné.

Pokud jde o první důvod poukazují na to, že spolek může vyvíjeti jen činnost, jakou si ve svých stanovách výslovně vytkne; jmenovaný spolek si ve svých stanovách vytkl za účel podporovati snahy Družiny čsl. váleč. poškozenců v Praze a k tomu účelu slouží jednak zápisné a členské příspěvky, jednak případné jiné příjmy. Pořádati biografická představení nebo vyvíjeti jinakou výdělečnou činnost spolek ve svých stanovách jako prostředek k dosažení účelu spolkového si neurčil a nemá tudíž podle §u 4, a) spolk. zák. právní způsobilosti k nabytí kinematografické licence.

Podle §u 5 min. nař. z 18. září 1912, č. 191 ř. z. nutno při rozhodování o žádostí za licenci kinematografickou přihlížeti především k stávajícím jíž podnikům toho druhu, k místním poměrům a konečně k účelům, jimž výnos podniku má připadnouti.

V té příčině bylo zjištěno, že v obci Tuřanech, která s obcí Brněnské Ivanovice stavebně souvisí, jest jíž podnik biografický a že tento biograf jest odkázán na návštěvu nejen z obce Tuřan, mající podle posledního sčítání lidu jen 2411 obyv., ale i z Brněnských Ivanovic (1580 obyv.) a z Holásek (431 obyv.). Bylo tedy jen ve shodě s citovaným předpisem, když zemský úřad žádost spolku zamítl s poukazem na to, že místní potřebě obyvatelů v Brněnských Ivanovicích stačí biograf v sousední obci Tuřanech, který by byl zřízením biografu v Brněnských Ivanovicích existenčně ohrožen.

Tato okolnost byla ostatně příčinou, že i dvojí žádost jiné korporace byla zamítnuta.

Za těch okolností nemám příčiny učiniti nějaké další opatření.

V Praze, dne 7. května 1930.

Ministr vnitra:

Dr Slávik v. r.

477/VII.

Odpověď

ministra spravedlností

na interpelaci poslanců Kubače, Vallo a soudruhů

o hrubém porušování poslanecké imunity (tisk 320/VIII).

Poslanec Nikolaj Sedorjak nemohl býti ve výkonu svého nynějšího trestu pokládán za politického provinilce, poněvadž byl odsouzen také pro přečin násilí proti vrchnosti a urážky na cti, kteréžto trestné činy ani podle starších, ani podle nynějších předpisů o výkonu trestu za politické se nepokládají. Přes to byly mu k jeho žádosti výnosem ministerstva spravedlnosti z 12. března 1930 - tedy před podáním interpelace - povoleny úlevy, o něž žádal, totiž; aby si vlastním nákladem opatřoval stravu místo stravy vězeňské, aby používal vlastního ložního prádla a podhlavníku, aby používal psacích potřeb ku cvičení se ve psaní, aby odebíral a četl časopis ťLidové NovinyŤ a aby četl literaturu, kterou presidium krajského soudu uzná s hlediska kázeňského za nezávadnou.

Postup správy užhorodské věznice vůči poslanci Sedorjakovi byl zcela korektní, což potvrdili poslanec Nikolaj Sedorjak sám v protokole z 15. dubna 1930, který s ním prokurátor užhorodský o obsahu interpelace sepsal.

V protokole tom poslanec Nikolaj Sedorjak uvádí zejména:

ťNemám na zacházení se mnou ve věznici krajského soudu v Užhorodě žádných stížností, poněvadž mně zacházení zřízenců a zaměstnanců věznice nedalo k tomu podnětu. Nemám žádného důvodu, abych si stěžoval na zacházení se mnou ve věznici krajského soudu v Užhorodě.Ť

Komunistickým poslancům přiznávají se výhody politických provinilců stejně jako komukoli jinému v mezích platných předpisů.

V Praze, dne 7. května 1930.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.

477/VIII (původní znění).

Odpověď

ministra sociální péče

na interpelaci poslance Hokky a druhů o nemožných poměrech válečných invalidů v Podkarpatské Rusi (tisk 174/I).

Péče o čs. válečné poškozence upravena byla pro celé území Československé republiky jednotně. Také státní rozpočet pamatuje stejnou měrou na péči o válečné poškozence v zemi Podkarpatoruské jako na válečné poškozence v ostatních zemích Československé republiky. Úřad pro péči o válečné poškozence pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě vyměřil zaopatřovací požitky všem válečným poškozencům, kteří se přihlásili o ně ve lhůtě zákonem stanovené a mají na ně nárok, důchody tyto jím i s doplatky řádně poukázala vyřizuje další došlá podání válečných poškozenců téměř běžně.

Nárok na důchod válečných poškozenců vázán je zásadní podmínkou čs. státního občanství důchodce i osoby, od níž nárok na důchod je odvozován. Otázka státního občanství osob, které byly příslušny domovským právem do některé obce, jež připadla podle mírových smluv Maďarsku a které byly nejpozději od 1. ledna 1906 trvale usazeny na území nynější Československé republiky (na Slovensku, Podkarpatské Rusi), byla upravena ústavním zákonem ze dne 1. července 1926, č. 152 Sb. z. a n. Osobám, kterým bylo československé státní občanství podle tohoto zákona uděleno, přiznává se důchod válečných poškozenců od 1. dne měsíce následujícího udělení československého státního občanství, jak stanoví § 6 cit. zákona.

Pokud byly osobám těm důchody vypláceny jíž před tím, než se staly československými státními občany, byl přeplatek sice zásadně předpisován k náhradě, avšak tam, kde šlo o důchodce sociálně slabé, byl vesměs povolen odpis, do konce roku 1929 v úhrnné částce 467,470.85 Kč.

Válečným invalidům, kteří o léčení žádají, dostává se, pokud jde o onemocnění, jež je v souvislosti s poškozením na zdraví utrpěným ve službě vojenské za války světové, bezplatného lékařského ošetření i léků, a to buď ambulantního nebo ústavního, pokud takového je třeba, i léčení sanatorního. V zemi Podkarpatoruské nebyl sice dosud zřízen léčebný ústav, avšak i v tom směru má nastati v nejbližší době náprava, neboť Masarykova liga proti tuberkulose hodlá zříditi sanatorium pro osoby plicně choré v lesnatém kroji okresu svaljavského. Invalidé, pokud ústavního léčení potřebují, jsou posílání do sanatorií na Slovensku i jinde.

Pokud se invalidé řádně a včas přihlásili a.potřebují protézy, dostane se jim jích bezplatně; invalidům povolaným do léčení nebo k protézovým komisím nebo do ortopedických dílen v Košicích na zkoušky protez je vždy vydávána poukázka na bezplatnou jízdu jak po dráze, tak i na tratích autobusových.

Stran poskytování šatstva a obuvi válečným sirotkům podniká úřad pro péči o válečné poškozence pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě vše, co jest v jeho možnosti a co v rámci rozpočtem povolených úvěrů může podniknouti, i za pomoci humanních korporací, hlavně Československého Červeného Kříže.

Úřad pro péči o válečné poškozence pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě snaží se také ve spolupráci s finančními úřady, aby pokud možno největší měrou dostalo se trafik a výčepních licencí válečným poškozencům a stará se spolu se státním úřadem pozemkovým, aby se jím dostalo přídělu půdy.

Při lékařských prohlídkách se přihlíží k postupu choroby a výdělečné schopnosti; dlužno ovšem uvésti, že podle §u 29, odst. 3, požitkového zákona, je možno odškodniti jenom ona zhoršení, jež jsou důsledkem válečného poškození.

Lhůty k přihláškám válečných poškozenců byly dvakráte prodlouženy, a to zákonem ze dne 12. srpna 1921, č. 310 Sb. z. a n. všeobecně do 31. prosince 1921 pro všechny kategorie válečných poškozenců, zákonem ze dne 4. července 1923, č. 146 Sb. z. a n., pro pozůstalé po padlých, zemřelých nebo nezvěstných vojínech všeobecně do 31. prosince 1923, ministerstvo sociální péče pak bylo zmocněno, aby v dohodě s ministerstvem financí povolovalo dodatečné přihlášky, podané do 31. prosince 1923, jednak osobám hlásícím se za válečné invalidy, jednak pozůstalým po zemřelých invalidech.

Ministerstvo sociální péče připravilo a meziministersky projednává právě osnovu zákona, ve které pamatuje také na umožnění dodatečných přihlášek v případech zvláštního zřetele hodných.

Článek III. zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n. ve spojení s §em 1 zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 395 Sb. z. a n., stanovil, že pozůstalí po nezvěstných, jímž byl přiznán důchod, jsou povinni do 31. prosince 1923 prokázati, že alespoň zahájili řízení k prohlášení za mrtva osoby, od níž nárok na důchod odvozují. Nevyhoví-li této povinnosti, zastaví se jim výplata důchodu do té doby, dokud neprokáží, že osoba, od níž nárok na důchod odvozují, není jíž na živu. Na toto ustanovení byli váleční poškozenci v zemi Podkarpatoruské upozorněni zvláštními vyhláškami i nálepkami ve výměrech a s prováděním jeho bylo započato teprve v roce 1926 a ještě stranám, byla dána až 3měsíční lhůta k dodatečnému splnění svrchu zmíněné povinnosti.

Také v péči charitativní jsou váleční poškozenci v zemi Podkarpatoruské zcela na roveň postavení poškozencům v ostatních zemích Československé republiky.

O rozsahu provedené péče o válečné poškozence v zemi Podkarpatoruské svědčí, že od 1. května 1920 bylo vyplaceno na Podkarpatské Rusi na zákonitých požitcích zaopatřovacích 209,469,820 Kč, na mimořádné léčení bylo věnováno 578.024 Kč, na vybavení válečných invalidů protézami a ortopedickými pomůckami 1,922,514 Kč, na sociální péči charitativní bylo vydáno 3,090,431 Kč, úhrnem 215,061,292 Kč.

Věnuji otázkám válečných poškozenců stále pozornost a dám konkrétní případy, jež mi budou oznámeny, - interpelace sama jich neuvádí - podrobně vyšetřiti, aby byla zjednána náprava.

V Praze, dne 26. dubna 1930.

Ministr sociální péče:

Dr Czech v. r.

477/IX.

Odpověď

ministra zemědělství

na interpelací poslanců V. Mikuláše, J. Knejzlíka, J. Tykala, V. Polívky a druhů o nevyhovujícím provádění zákona o plemenitbě hospodářských zvířat (skotu)

(tisk 138/XXV).

Původní návrh prováděcího nařízení k zákonu o plemenitbě hospodářských zvířat čís. 169/1924 Sb. z. a n., pokud se týká plemenitby skotu, vepřů a ovcí, byl doručen členům zemědělského výboru poslanecké sněmovny.

Později upravený tento návrh nebyl již předložen zemědělskému výboru poslanecké sněmovny, ani jeho členům, poněvadž pozdější změny týkaly se jen hlavně nutné úpravy vzhledem k zákonu o změně správní organisace.

Zkušenosti získané s prováděním zákona o plemenitbě hospodářských zvířat č. 169/24 Sb. z. a n. a příslušného vládního nařízení č. 204/28 Sb. z. a n. nenasvědčují dosud, že by tento zákon, resp. vládní nařízení byly nevyhovující, nýbrž spíše tomu, že jeho ustanovení nejsou dosud vžita, snad ani dostatečně známa a správně prováděna. Námitky a stížnosti, dosud vznesené, nepoukazovaly na nedostatky zákona a vládního nařízení, nýbrž hlavně na nedostatečnou znalost jeho ustanovení a z toho vyplývající nesprávné jich provádění.

Interpelace dále uvádí, že shledáváme se s velmi značným odporem chovatelů skotu proti novým předpisům o plemenitbě skotu, zejména, když pro chovatele znamenají předpisy ty větší finanční zatížení proti stavu dřívějšímu.

Jest samozřejmým důsledkem nové zákonné úpravy, která má na zřeteli povznesení chovu hospodářského zvířectva, že tohoto zvelebení může býti docíleno jenom plemeníky kvalitními, kteří jsou poměrně dražší než méněcenní plemeníci, kterých dosud - ovšem na újmu chovu - bylo namnoze k plemenitbě užíváno.

Dále poukazuje interpelace na některá ustanovení vládního nařízení čís. 204/1928 Sb. z. a n., která, jak uvádí, ukázala se ubýti nevyhovující, a na provádění těchto ustanovení v praxi, jež po názoru interpelace jest nesprávné.

Interpelace předem vytýká nesprávné provádění ustanovení §u 11 vládního nařízení, dle něhož jsou vydávána ministerstvem zemědělství povolení držeti a užívati soukromé plemeníky. Interpelace poukazuje na to, že kdyby bylo v praxi podle řečeného ustanovení postupováno, nemohlo by povolování soukromých plemeníků býti tak rozšířeno, jako právě jest. Uvádí, že povolení k držení soukromého plemeníka má býti uděleno jen pro uznané kmenové, nebo plemenné stádo skotu, u něhož se provádí užitková kontrola chlévní a vytýká, že přes to udělují se povolení k chování soukromých plemeníků jednotlivcům a spolkům (Okresním sdružením chovatelů), u nichž nejedná se ani o kmenové, či plemenné stádo a tím méně o užitkovou kontrolu chlévní.

K tomu se poznamenává, že dle ustanovení §u 11, odst. I., bod d. vládního nařízení 204/1928 Sb. z. a n., může ministerstvo zemědělství povolili držení soukromého plemenného býka nejen pro kmenová a kontrolní stáda skotu, dále kontrolním chovatelským spolkům, státním výzkumným ústavům a zemským ústavům, hospodářským školám atd., ale též výjimečně i v jiných případech, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné.

Jmenovitě v Čechách, kde před vydáním plemenářského zákona byli plemenní býci převážnou většinou v soukromém držení, nelze najednou přejití k všeobecnému zavedení držení veřejných plemeníků v rámci obecního hospodářství. Proto žádosti o povolení držeti soukromé býky, podávané ve smyslu ustanovení §u 11 vládního nařízení, posuzuje ministerstvo zemědělství, alespoň pro první dobu, blahovolně, přihlížejíc k nutností zachování nenásilného přechodu od poměrů starých do poměrů, jak je vytvořiti má nový plemenářský zákon.

Vládní nařízení č. 204/1928 pamatovalo na to, aby ostatní chovatelé v důsledku povolení soukromého plemeníka nebyli zatíženi nepřiměřenými náklady, neboť podle §u 11, odst. 3, uvedeného nařízení může takové povolení býti uděleno jen tehdy, jestliže se tím nezvětší nepřiměřeně zatížení ostatních chovatelů náklady na opatření a chování veřejného plemeníka. Jaký účinek po této stránce by mělo povolení soukromého plemeníka, se tedy vždy před udělením povolení přesně zjišťuje a povolení udělí se jen tehdy, zjistí-li se, že zatížení ostatních chovatelů se tím nepřiměřeně nezvýší, žadatelé o takové povolení, aby odstranili řečenou překážku příznivého vyřízení své žádosti, někdy sami předem dobrovolně berou na sebe závazek nadále přispívati na veřejného plemeníka. Jsou tedy obavy, že by mohlo povolení chovati a užívati soukromého plemeníka býti zneužíváno na újmu ostatních chovatelů a proti intencím zákona, neodůvodněné.

Výdojná hospodářství domáhají se často povolení soukromých plemeníků, neboť bývají to někdy hospodářské objekty vzdálené od obcí, s větším stavem vlastního dobytka a vodění plemenic do vzdálené obce by naráželo nejenom na překážky technického rázu, ale bylo by též nežádoucí se stanoviska zdravotního. Takových výdejných hospodářství, kde by se plemenice ani z části nepřipouštěly, v našich hospodářských poměrech máme zajisté poměrně velmi málo. Při udílení povolení soukromého plemeníka p. Rudolfu Holému v Chýni bylo přesně dbáno ustanovení §u 11, uvedeného vládního nařízení. Okolnost, kdo jménem obce podal návrh týkající se žádosti za povolení chovací a užívati soukromého plemeníka, nemá toho významu, který jí interpelace přikládá, neboť po stránce věcné směrodatnou jest skutečnost, zda povolením nezvýší se náklady na opatření a držení veřejných plemeníků pro ostatní chovatele, o čemž se ostatně vyjadřuje mimo obec též komise, okresní úřad a zemědělská rada.

Ustanovení §u 22 vládního nařízení čís. 204/1928 Sb. z. a n., že náklady na opatření a chování veřejných plemeníků jest rozvrhnouti na chovatele podle počtu plemenic, jest jen rozvedením zásady vyslovené v §u 5, odst. 1. m zákona č. 169/1924 Sb. z. a n., jenž tu v podstatě přijal zásadu zákona ze dne 26. května 1909, č. 61 mor. zem. z. z. platného dříve na Moravě. Protože zákon sám vyslovil zásadu, že má rozhodovati počet plemenic nemohlo prováděcí nařízení přihlížeti k tomu, zda plemenice byly připouštěny, čili nic. Ostatně, jak řečeno, ani podle uvedeného moravského zákona tato okolnost nebyla při rozvrhu nákladu rozhodující. Požaduje-li interpelace na tomto místě, aby rozvrh byl prováděn podle počtu skutečně připouštěných plemenic, opustí hledisko, které sama před tím zdůrazňovala. Interpelace totiž správně podotkla, že bylo úmyslem zákonodárce, aby náklady na opatřování a chování veřejných plemeníků byly rozvrženy na všechny chovatele podle počtu jejích plemenic. Zákonodárce při tom vycházel z názoru, že zvelebení chovu opatřením a výběrem vhodných plemeníků veřejných jest zájmem všech chovatelů, neboť i těm, kdož plemenic nepřipouštějí, prospívá toto všeobecné zvelebení chovu. Skýtá jim totiž možnost opatřiti si z domácích zvelebených chovů vhodný materiál, ať již pro výdojné hospodářství, nebo pro výkrm.

Uskutečnění požadavku vysloveného v interpelací, vyžadovalo by tedy předem změny zákona samého. Nehledíc k tomu, bylo však porušením původní intence zákona, na kterou interpelace sama poukazuje, neboť na př. právě při výdojném hospodářství přispíval by pak chovatel na veřejného plemeníka jen podle počtu plemenic skutečně připouštěných, takže, kdyby žádné plemenice nepřipouštěl, vůbec by nepřispíval, proti čemuž se interpelace na jiném místě vyslovuje.

Interpelace posléze vytýká vládnímu nařízení č. 204/1928 Sb. z. a n., že ukládajíc obcím za povinnost, aby zálohou ze svých prostředků poskytly peníz potřebný na zakoupení veřejných plemeníků, kterýž peníz se obci vrací teprve v následujícím roce, když se rozvrhne na chovatele a vybere, nestaralo se o to, zda obce budou míti prostředky k uvedenému účelu, ač příjmy obci byly omezeny zákonem čís. 77/1927 Sb. z. a n. Tato výtka není odůvodněna. Povinnost, aby obce hradily řečené výdaje zálohou ze svých prostředků, byla jim uložena samým zákonem (§ 5, odst. 2, zák. 169/1924 Sb. z. a n.), na jehož ustanoveních prováděcí nařízení přirozeně nemohlo nic změniti. Dále dlužno uvážiti, že výdaj, o který tu jde, obec jen,dočasně ze svých prostředků zakládá, konečně jej však plně uhražují chovatelé. Toliko tam, kde obec neměla dříve vhodného plemeníka, musela se postarati o peníze na jeho nákup, chtěla-li ho po účinností uvedeného nařízení sama opatřiti. Budoucně bude však výdaj na opatření nového plemeníka nižší o to, zač bude dosavadní plemeník prodán (viz § 22, odst. 2., nař. č. 204/1928 Sb. z. a n.). Třebas zákonem č. 77/1927 Sb. z. a n. byly obce omezeny ve své volnosti, pokud jde o finanční hospodaření, přece platné předpisy ponechaly obcím možnost plniti takové povinnosti, jako jest povinnost zálohou zatím uhraditi náklad spojený s opatřením veřejných plemeníků. I kdyby totiž obec neměla jiné možnosti, mohla by vždy na úhradu takovéhoto výdaje opatřiti si potřebný peníz zápůjčkou, neboť § 20, zák. č. 77/1927 Sb. z. a n. uzavření zápůjčky za takovýchto okolností nevylučuje a splacení zápůjčky by obec nijak nezatěžovalo, když náklad na opatření plemeníka je rozvrhnouti na chovatele. Ovšem § 10, odst. 4., vládního nařízení č. 204/1928 Sb. z. a n. skýtá obci i jinou možnost, jak splniti povinnost, aby opatřila a chovala veřejné plemeníky v předepsaném počtu, aniž jest jí třeba starati se o peníze jinak na zakoupení plemeníka potřebné. Podle uvedeného ustanovení může totiž obec sjednati smlouvu s jednotlivým chovatelem (chovatelskou organisací), že místo ní opatří a horko veřejné bude chovati potřebné plemeníky. Sjedná-li obec takovou smlouvu, pak vlastníkem plemeníka jest druhá smluvní strana a proto obec nemusí se starati o uhrazení nákupní ceny plemeníka, nýbrž zálohou hradí svému kompasiscentu jen ve smlouvě vymíněnou úplatu.

Ministerstvo zemědělství velmi bedlivě sleduje nejen jak se nový zákon o plemenitbě hospodářského zvířectva provádí, nýbrž také jeho výsledky a jistě neopomene opět po dohodě se všemi interesovanými kruhy navrhnouti případné a nutné změny, ukáže-li se toho potřeba. Ministerstvo zemědělství má však za to, že předpisy tohoto zákona nevžily se dosud na tolik, aby bylo možno rozhodnouti se pro opravy.

Z těch důvodů, jakož i proto, že poměrně krátká doba, která uplynula od účinnosti vládního nařízení č. 204/1928 Sb. z. a n., neposkytuje dostatečných zkušeností, jak se nařízení osvědčí, až bude správně prováděno, nepokládám přítomnou dobu ještě za vhodnou pro revisí předpisů výše uvedených.

V Praze, dne 30. dubna 1930.

Ministr zemědělství:

Bradáč v. r.