Reparace rakouské.

Jak bylo pověděno, úhrnná suma všech reparací byla určena v Etat des paiements na 132 miliard zlatých marek; v této sumě obsaženy měly býti i reparace rakouské a maďarské. Rakouská měna byla však v r. 1922 již v úplném rozvratu, takže Společnost národů byla nucena podniknouti akci na sanaci rakouských financí, při čemž byly rakouské reparace odloženy na 20 let, to jest do r. 1943.

Při všech akcích, ve kterých se jednalo o německých reparacích, nebylo jednáno o reparacích rakouských. Jednáno bylo o nich až v Haagu ve spojení s východními reparacemi. Výsledkem jednání v Haagu byla dohoda ujednaná s Rakouskem.

Článek I. Dohody s Rakouskem obsahuje definitivní škrtnutí rakouských reparací a všech jiných z mírové smlouvy St. Germainské vyplývajících závazků s výhradou ustanovení čl. IV., jakož i zrušení generálního zástavního práva zajištěného podle čl. 197 St. Germ. na veškerém majetku a příjmech Rakouska.

Článek II. prohlašuje za skončené vztahy mezi reparační komisí a Rakouskem ode dne, kdy Dohoda stane se účinnou, Rakousko bude nadále osvobozeno od placení příspěvků na vydržování reparační komise. Reparační účet rakouský se uzavře a odpadá nadále. Na tomto reparačním kontě měla býti, jak známo, Rakousku připsána k dobru hodnota převzatých státních statků podle čl. 208 St. Germ.

Článek III. obsahuje likvidaci minulosti, všechny dosud nevyrovnané vzájemné pohledávky vyplývající z mírové smlouvy St. Germ., z příměří nebo z válečných opatření v poměru mezi Rakouskem a signatárními mocnostmi nebo mezi příslušníky rakouskými a mezi signatárními mocnostmi a navzájem mezi příslušníky těchto mocností a Rakouskem prohlašují se za navzájem vyrovnané. Jsou to především t. zv. dluhy administrativní bývalého eráru, o jejichž placení ubylo s Rakouskem po celá léta, posledně v Paříži a Haagu, bezvýsledně jednáno. Nyní je Rakousko definitivně zbaveno povinností tyto dluhy platiti. Ovšem vzájemné pohledávky mezi příslušníky rakouskými a příslušníky signatárních mocností nejsou touto Dohodou dotčeny.

Článek IV. tvoří výjimku z ustanovení čl. I. potud, že ponechává v platnosti dohody sjednané mezi Rakouskem a signatárními mocnostmi podle mírové smlouvy a smluv ji doplňujících jakož i pohledávky z nich vyplývající. Jsou to zejména úmluvy: o poštovní spořitelně vídeňské, o pensích, o nadacích a kolektivitách, o ústavech sociálního pojištění atd. Tyto úmluvy budou provedeny.

Článek V. zastavuje další účinnost čl. 249 mírové smlouvy St. Germ. o právu vítězných mocností likvidovati t. zv. nepřátelský majetek, t. j. soukromý majetek rakouských příslušníků. Pokud tedy tento majetek v době účinnosti Dohody nebude ještě likvidní nebo zlikvidovaný, bude uvolněn.

V článku VI. je vysloveno zrušení (anulace) všech pohledávek, které měly proti sobě navzájem bývalé ústřední mocnosti (Rakousko, Německo, Maďarsko a Turecko) a které podle čl. 213 St. Germ., 261 Vers., 196 Trian. a 145 Neuilly byly povinny postoupiti vítězným mocnostem.

Podle článku VII. není Dohoda na újmu ujednáním o rakouské sanační půjčce z r. 1923, ani t. zv. rakouským pomocným bonům za reliefní dluhy, ani čl. 203 St. Germ. o předválečných dluzích.

Případné spory mezi smluvními stranami přiděluje článek VIII. rozhodčímu soudu zřízenému haagskou dohodou s Německem z 20. ledna 1930 s tou obměnou, že na místo německého soudce nastoupí soudce rakouský.

Reparace maďarské.

Co bylo pověděno o reparacích rakouských, splatí do jisté míry o reparacích maďarských. Z týchž důvodů, jako tomu bylo u Rakouska, nedošla k určení výše reparací maďarských, neboť také v Maďarsku přikročila Společnost národů v r. 1924 k sanační akci. Při této akci byly také maďarské reparace odloženy na 20 let, tedy až do r. 1944 ale přes to uloženo Maďarsku prozatím placení malé roční annuity, činící průměrně asi deset milionů zlatých korun.

Také o maďarských reparacích nebylo mluveno až teprve v Haagu. Tam Maďarsko se bránilo placení jakýchkoli reparací, ale neubránilo se. V Haagu bylo rozhodnuto, že Maďarsko bude platit od r. 1943 13.5 milionu zlatých korun do r. 1967.

S Maďarskem však v Haagu k dohodě nedošlo. K tomu došlo až v Paříži. Poukazuju tedy zde na dohodu ujednanou s Maďarskem v Paříži.

Reparační nároky Československé.

Články mírových smluv, jimiž uloženo bylo poraženým státům platiti reparace, byly redigovány na základě resoluce, na které se usnesl reparační výbor a ve které byly uvedeny státy, jež mají dostati nárok na reparace; Československo mezi těmito státy uvedeno nebylo. Přes to však přikročeno bylo i v Československu k soupisu válečných škod, za kterýmž účelem vydáno bylo ve Sbírce zákonů a nařízení v r. 1920 pod č. 366 nařízení o soupisu škod. Brzy potom pod č. 556 téhož ročníku vydáno nařízení o výpomocích pro osoby, které utrpěly válečné škody; výpomoci ty byly však značně omezeny a měly ráz charitativní. Soupis škod vztahoval se také na ty škody, jež byly způsobeny bolševickým vpádem na Slovensko v r. 1919, a dospěl k celkové cifře 7 miliard franků a 7 miliard Kč a byl, předložen reparační komisi. Vzhledem k tomu začala se reparační komise zabývati otázkou, zda nám přísluší nárok na reparace a dospěla v r. 1921 k výroku, že vůči Německu máme nárok na náhradu škod nastalých po 28. říjnu 1918; v roce 1922 pak nám týž nárok přiznala i vůči Rakousku a Maďarsku. Jednajíc o našich nárocích reparačních vůči Německu, vyslovila reparační komise také názor, že škod, způsobených bolševickým vpádem v r. 1919, proti Německu uplatňovati nemůžeme, ježto bolševické Maďarsko z r. 1919 nelze považovati za spojence Německa ve smyslu míru Versailleského. Když reparační komise přiřkla Československu nárok na reparace vůči Německu jen od 28. října 1918, bylo třeba provésti potřebné změny v soupisu škod tak, aby tam byly obsaženy jen škody po 28. říjnu 1918. Poněvadž u všech přihlášených škod vzhledem ke krátkostí času a rozsáhlosti elaborátu soupisového změny ty dosti rychle provedeny býti nemohly, byly provedeny jen pokud jde o pense a vyživovací příspěvky, a vůči Německu přihlášen reparační nárok takto omezený na 456 milionů franků; ostatní škody vyhrav dílo si Československo uplatňovati proti Maďarsku a jeho spojencům.

Když pak reparační komise stanovila k 1. květnu 1921 celkovou sumu reparací na 132 miliard zlatých marek, uvedla při tom státy, které mají býti z této reparační sumy uspokojeny a mezi nimi jmenovala i Československo, neřekla však, kolik započítala v těchto 132 miliardách pro Československo. Nevyslovila se tudíž o otázce, zda jest Československo oprávněno požadovati celou přihlášenou sumu 456 milionů franků, poněvadž vycházela ze zásady, že má právo stanoviti jen sumu reparací, které je Německo povinno platiti, ale o rozdělení této sumy mezi spojence že se mají dohodnouti ve smyslu článku 237 Versailleské smlouvy a analogických článků ostatních mírových smluv účastněné vlády mezi sebou. Při tom sluší ještě podotknouti, že ve skutečnosti reparační komise, sestavujíc souhrn spojeneckých reklamací, na základě jichž dospěla k sumě 132 miliard pojala do souhrnu za československo částku 180 milionů franků.

Jak shora uvedeno, vyhradilo si Československo uplatňovati ostatní válečné škody vůči Maďarsku a jeho spojencům; soupis těchto škod byl vskutku pořízen a vztahoval se také na škody, způsobené bolševickým vpádem.

Reparační komise, přiznávajíc Československu nárok na reparace od 28. října 1918, chtěla mu patrně dáti původně jen morální zadostiučinění, ale ve skutečnosti dala mu tím možnost uplatňovati jeho nárok na účastenství při mezispojeneckých jednáních a reparacích. Tento nárok neprorazil ovšem hned a tak se stalo, že Československo k londýnské poradě o Dawesovu plánu v srpnu 1924 poznáno nebylo. Vhodným (prostředkem k uplatňování zmíněného nároku se stala,pasivní položka, která už tehdy na našem reparačním účtu figurovala za převzaté říční loďstvo na Dunaji, Labi a Odře. Podle mírových smluv byly totiž uražené státy povinny toto loďstvo odstoupiti a své příslušníky, kteří byli majiteli lodí, odškodniti; za to jim cena lodí byla připsána k dobru a Československu, pokud se tomuto lodí dostalo, na jeho reparačním účtu k tíži. Když se reparační komise domáhala u Československa zaplacení této položky, namítalo Československo, že má také nárok na reparace a že proto o jeho reparačních nárocích a závazcích nemůže rozhodovati reparační komise, nýbrž podle čl. 237 Versailleské smlouvy jen spojenecké vlády.

Vlivem této okolnosti počali si spojenci uvědomovati, jaký význam má přiznání reparačních nároků Československu; proto pozvali Československo na pařížskou konferenci a rozdělení Dawesových annuit v lednu 1925 a upravili v čl. 22 dohody tam učiněné naši povinnost k zaplacení lodního parku tak, že podle analogie podobného ustanovení, vloženého do čl. 10 dohody ve Spaa ve prospěch Polska, zřídili pro tento závazek vyčkávací účet s 5% úrokem.

Podobným názorem vedena byla finanční sekce reparační komise, když v r. 1926 vypracovala, obsáhlou zprávu, v níž se zabývala naším reparačním účtem; dospěla tam k úsudku, že nejen aktiva, ale i pasiva našeho účtu mohou býti upravena jen dohodou mazi spojeneckou a navrhla, aby otázka našich passiv byla předložena spojeneckým vládám za účelem takové dohody. Návrhu tomu také reparační komise dne 14. ledna 1927 vyhověla usnesením, podle něhož měli býti spojenečtí delegáti v reparační komisi vyzváni, aby své vlády upozornili na nutnost podobné dohody. K dohodě té sice nedošlo, ale úvahy právě zmíněné vedly spojenecké mocnosti k tomu, aby bylo i Československo pozváno k reparační konferenci, jež se sešla 6. srpna 1929 v Haagu a jež by právě mohla zavdati podnět k uzavření zmíněné dohody.

V Haagu pak došlo k předložené dohodě o našich nárocích na reparacích. Je to ujednání mezi mocnostmi věřitelskými (Rakousko, Maďarsko, Bulharsko, Osvobozovací dluh), ve kterém článkem III je stanoven náš podíl na reparacích maďarských a bulharských 1%. Přibližně bude tento obnos činit 25 mil. Kč.

Státní statky.

Spojenci po zániku Rakousko-Uherska byli postaveni před skutečnost, že do značné míry jim uniknou reparace s této strany. Mezitím pak co sami by měli ohromné vnitřní dluhy, cessionářské státy po odmítnutí válečných půjček takových dluhů by neměli. Aby tedy si nahradili ztráty s této strany, rozhodli spojenci, že mají cessionářské státy platit ve formě náhrady za státní majetek, nabytý po Německu, Rakousku-Uhersku a Bulharsku a zařadili dotyčná ustanovení do finančních a ne do reparačních klausulí mírových smluv. Ve smyslu zmíněných právě ustanovení mírových smluv jsou cessionářské státy povinny zaplatiti do reparační massy německé, rakouské, maďarské a bulharské všechen majetek nacházející se na jejich území, pokud byl vlastnictvím bývalého, mocnářství rakousko-uherského, bývalého státu rakouského neb uherského aneb bývalé panovnické rodiny. Cena tohoto majetku má býti stanovena komisí reparační, jež při stanovení ceny odečte náklad na dotyčný majetek učiněný.

Na základě těchto ustanovení mírových smluv přistoupila reparační komise k odhadu zmíněného státního majetku, ale neprovedla ho až do konce. Odhadem se zabývalo čtyřčlenné comité des biens cédés, v jehož lůně nebylo shody co do měřítka, podle něhož má býti státní majetek odhadnut, a tak dospělo se tam k třem odhadům. Jeden pocházel od společného delegáta, zastupujícího cessionářské státy mimo Italii, a ten byl ovšem nejnižší, druhý od delegátů francouzského a anglického, který dosahoval výše 3889 mil. zlatých korun, tedy asi 26.4 miliardy Kč, a třetí konečně, nejvyšší, od delegáta italského; Italie totiž, dělajíc si nárok na poměrně značné procento z reparací rakouských a maďarských, měla zájem na tom, aby odhad dopadl co nejvýše. Kromě toho neprovedl comité des biens cédés všech srážek, předepsaných mírovými smlouvami; odečetl sice od hodnoty statků náklady, jimiž na jich pořízení přispěly země a jiné samosprávné korporace, ale neodečetl příslušné kvoty z dluhu založeného a nezaloženého. Comité des biens cédés nepřivedlo posud v soulad tyto tři odhady a předložilo je pouze reparační komisi; definitivně věc ta vyřízena byla až v Haagu.

Ovšem budiž připomenuto, že zástupci naší vlády jednali o této věci stále a dále snažíce se sprostiti naši republiku této povinnosti. Naše stanovisko k této otázce bylo vyjádřeno už při ratifikaci mírových smluv touto resolucí:

"Národní shromáždění s bolestí konstatuje, že podle čl. 208 smlouvy s Rakouskem máme si vykupovat státní statky, které vlastně jsou naším majetkem. Vždyť nejen v přítomné době, ale i v minulosti byly to naše země, které svými prostředky přispěly k pořízení těchto statků. Uplatnění tohoto principu ve smlouvě s Rakouskem a Maďary je jednostranné opatření ve prospěch obou těchto nepřátelských států. Byl-li princip ten uplatněn v míru s Německem, neměl by býti uplatněn v míru s Rakouskem a Maďarskem, poněvadž poměry v bývalé monarchii s tohoto hlediska jsou jiné nežli v Německu.

V Haagu pak podařilo se rozřešiti tuto tak důležitou pro nás otázku svrchu připomenutým ujednáním a to článkem I.: "Signatární mocnosti tohoto Ujednání, které jsou dlužníky z titulu statků postoupených na základě smluv uzavřených v Saint-Germain, Trianon a v Neuilly a náhrad za osvobození, které mají původ v dohodách ze dne 10. září a 8. prosince 1919, jsou úplně a s konečnou platností sproštěny tohoto dluhu."

Mimo to prominuto nám bylo placení za státní statky v Hlučíně, které jiným státům dostavším území od Německa, byly započítány. Dále nám bylo prominuto placení za lodní park dunajský a labský a konečně za vagony, které jsme dostali hned po příměří od Německa.

Tak zv. liberační příspěvek.

Kromě náhrady za převzatý státní majetek byla uložena státům, které nabyly území z bývalého mocnářství rakousko-uherského, ještě další finanční povinnost, označená jménem příspěvku za osvobození. Příspěvek ten nebyl uložen mírovou smlouvou, nýbrž zvláštní dohodou, kterou podepsaly čelné spojenecké mocnosti s cessionářskými státy 10. září 1919 v Saint-Germain en Laye současně s mírovou smlouvou s Rakouskem. Dohoda má 5 článků, jež mají asi tento obsah:

V článku 1. zavazují se Polsko, Rumunsko, Jugoslavie a Československo (s Italií podepsána téhož dne dohoda podobného znění, v níž se i Italie zavázala zaplatiti příspěvek za osvobození) jakožto státy, jež nabyly území z rakousko-uherského mocnářství, že zaplatí jakožto příspěvek k nákladům vynaloženým na osvobození zmíněných území částky, jichž součet nebude přesahovati půldruhé miliardy zlatých franků.

Článek druhý stanoví, že jmenované státy přispějí k úhradě tohoto příspěvku podle toho, jaký průměrný výnos skýtala v letech 1911 až 1913 území, kterých nabyly z rakousko-uherského mocnářství, Bosnu a Hercegovinu v to nepočítajíc. Za základ výpočtu měly sloužiti ty.příjmy, podle nichž reparační komise ve smyslu čl. 203 mír. smlouvy Saint-Germainské rozdělí státní dluh. Československo nebude však v žádném případě platiti více než tři čtvrti miliardy zlatých franků; kdyby podle hořejšího měřítka připadlo na Československo více, bude ta částka, o kterou bude podíl československý přesahovati sumu tři čtvrti miliardy, vůbec škrtnuta, takže ji nebude platiti nikdo.

Podle čl. 3 mohou býti závazky, jež státům shora jmenovaným vzejdou příspěvkem za osvobození a náhradou za státní majetek, kompensovány s reparačními nároky, jež budou zmíněným státům přiznány.

Článek čtvrtý činí opatření pro ten případ, že po kompensaci podle článku třetího zbude pro stát passivum; v tom případě je dotyčný stát povinen vystaviti na obnos tohoto passiva bony a vydati je tomu, koho k tomu určí vítězné velmoci, t. j. Spojené Státy, Anglie, Francie a Italie. Týž článek má dále ustanovení o splatnosti a úročení borců.

Článek pátý činí opatření pro opačný případ, než článek čtvrtý, tedy pro případ, že stát bude po kompensaci míti aktivum; v tom případě se bude k příspěvku za osvobození a, k náhradě za státní majetek, které by ten který stát jinak (kdyby nebylo kompensace) musil platiti, přihlížeti tak, jako by je byl dotyčný stát dostal splátkou na reparace, takže takový stát nedostane na své reparační nároky hotové splátky dříve, dokud ostatní stály, jež mají nárok na reparace, nedostanou na ně přiměřené splátky.

Ustanovení článku pátého nelíbilo se některým státům, které se, majíce nárok na reparace, obávaly, že by v důsledku ustanovení článku pátého musily příliš dlouho čekati na reparační splátky. Byly to zejména Italie a Jugoslavie. Proto došlo 8. prosince 1918 k deklaraci, kterou podepsala řada států, podepsavších dříve dohadu z 10. září deklarací tou nahražen byl článek čtvrtý a pátý novým článkem čtvrtým. Podle něho vydá každý stát na požádání reparační komise bony na celou částku, kterou má platiti z titulu osvobozovacího příspěvku a náhrady za státní majetek; reparační komise pak ze splátek, jež tento stát má dostati k uspokojení svých reparačních nároků, zadrží tolik, kolik je třeba k zúročení a amortisaci hořejších bonů.

Této deklarace z 8. prosince 1919 však Československo nepodepsalo a stejně nepřistoupilo k dohodě pařížské, učiněné dne 11. března 1921 mezi Belgií, Francií, Anglií, Italií a Japonskem o změně způsobu placení osvobozovacího příspěvku a náhrady za státní majetek, takže pro Československo stále platila jen dohoda z 10. září 1919.

Od té doby bylo otázkou příspěvku za osvobození hnuto jen potud, že decisí č. 2991 rozvrhla v roce 1924 reparační komise zmíněný příspěvek takto:

Stát:	zl. franky	%
Československo v tisících.....	750.000	51.90
Polsko v tisících..	225.495	15.12
Rumunsko v tisících..	235.140	15.69
SHS v tisících...	178.035	12.21
Italie v tisících...	59.252	5.08
Celkem v tisících..	1,447.922	100.00

Z jakých úvah došlo k uložení toho příspěvku?

Válka byla spojena s ohromnými obětmi jak na životech, tak obětmi finančními. Každý spojenecký stát pak měl nésti úměrně tyto oběti. My jsme byli již za války uznáni za stát spojenecký, válku vedoucí, a proto i nám bylo úměrně přinésti oběti takové, jako ostatní spojenci. Odtud onen příspěvek. Nebylo tedy taky správným, mluvilo-li se o tom, že máme platit reparace. To žádné reparace nebyly, jako nebylo reparacemi placení za státní statky. Tento příspěvek byl také Národním shromáždění bez výhrad ratifikován. Také o tento příspěvek bylo vedeno dlouhé a dlouhé jednání již před konferencí v Haagu, ovšem jiným směrem nežli jednání ostatních statcích. Při státních statcích běželo o to, abychom byli placení sproštěni úplně. Zde však běželo jenom o výši příspěvku, aby příspěvek byl snesitelný pro náš rozpočet a úměrný slevám poskytnutým ostatním státům.

Podrobně o této věci pojednal ministr zahraničních věcí ve svém exposé 30. ledna 1930. Konečným stadiem jednání o tomto příspěvku byla konference v Haagu, kde podle "dohody s Československem", byl sleven na 37 ročních splátek po 10 milionech zlatých marek. Platy budou se konat prostřednictvím reparační banky. Náš příspěvek pak rozdělen mezi jednotlivé státy takto:

	zl. marek
Francie.........	3,187.854
Velká Britanie......	1,384.519
Italie..........	3,146.632
Belgie.........	418.816
Japonsko........	51.920
Portugalsko.......	51.920
Řecko.........	1,758.339

Tato dohoda, podle čl. 3., jest konečným vyrovnáním všech závazků Československa, vyplývajících ze smluv uzavřených ve Versailles, Saint-Germain, Trianonu a Neuilly, z dohody ze dne 10. září 1919 a všech úprav, doplňujících řečené smlouvy a dohody mezi vládou Československou s jedné a ostatními signatárními vládami s druhé strany.

Z budgetárních ohledů bude pravděpodobně nutno toto břemeno kapitalisovat a vložiti mezi ostatní státní dluh. Ač je i zde možnost druhá, totiž ta, že by služba tohoto závazku byla uvedena zvlášť ve všeobecné pokladní správě.

V případě kapitalisování obnášela by hodnota tohoto závazku při diskontu 640:147,367.83 zlaté marky, což odpovídá asi 1189.3 mil. Kč, při diskontu 540:167,112.873 zlatých marek, tedy asi 1348.6 mil. Kč.

Při této příležitosti dlužno zmíniti se také o dluhu italském a francouzském. Dluh tento byl rovněž upraven v Haagu a to na obnos 330 mil. Kč Italii a 340 mil. Kč Francii. Tento dluh však není uveden mezi dohodami předloženými ke schválení N. S., poněvadž byl uzavřen na základě zmocňovacího zákona č. 6 z r. 1920.

Závěr.

Pokusil jsem se, na základě materiálu sněmovního a poskytnutého mně ministerstvem věcí zahraničních a národní bankou, sestaviti nejstručnější přehled vývoje otázek reparačních a všech ostatních otázek týkajících se finanční liquidace války. Předmět sám jistě zasluhuje bedlivého studia. Vždyť jednalo se o životní otázky celých států, jednalo se o to, aby Evropa konečně věděla, jaké jsou nároky a povinnosti jednotlivých států, aby se zbavila té velké nejistoty, která bránila stabilisaci hospodářského života. Dnes už je rozhodnuto, dnes každý stát ví, s čím musí počítat. Ptati-li to pro ostatní státy, platí to pro naši republiku v míře daleko větší.

Zahraniční výbor, kterému byly předloženy li projednání svrchu uvedené dohody, jednal o nich po celé dva dny. Jednáno bylo věcně o těchto dohodách po všech stránkách, a byly také náležitě oceněny.

Zahraniční výbor na základě svého usnesení dne 22. května 1930 navrhuje poslanecké sněmovně usnesení uvedené na začátku této zprávy.

V Praze dne 22. května 1930.

Tomášek v. r.,	Dr. Hnídek v. r.,
předseda.	zpravodaj.

Poněvadž politická stránka předložených Dohod a Ujednání patří do kompetence výboru pro věci zahraniční, kde také byla probrána, výbor rozpočtový soustředil se na finanční význam a dosah těchto smluv. Jak známo, jsou výsledkem dlouholetých jednání mezinárodních a představují kompromis mezi četnými a silnými zájmy ve všech účastněných státech. Aby bylo jasno, s jakým výsledkem skončilo toto jednání pro republiku Československou, dlužno postavit proti sobě aktiva i passiva těchto smluv.

Mezi aktivy na prvním místě dlužno uvésti definitivní zproštění našeho státu od závazku platit něco za t. zv. postoupené statky býv. Rakousko-Uherské monarchie dle smluv v Saint-Germain a Trianonu. Tyto statky byly odhadovány na. částku převyšující 26 miliard Kč. Dále nám byl snížen a v dočasnou rentu změněn t. zv. poplatek za osvobození, který původně dosahoval výše téměř 5 miliard Kč. Dále nám prominuta náhrada za státní statky na Hlučínsku, jakož i náhrada za lodní park na Labi a Dunaji a za vagony, které jsme obdrželi po příměří od Německa. Dále nám přiznáno 1% z reparací maďarských a bulharských. K výhodám dosaženým v Haagu pro náš stát patří také obhájení nároky, jež plynou našim státním příslušníkům na základě rozsudku arbitračních soudů, pak nároků na jmění nadací a kollektivit v Maďarsku a konečně, jistá kvota na jmění "fondu B" o němž podrobněji jednají smlouvy pařížské. Tyto další majetkové částky odhaduje náš zahraniční úřad na více než 600 milionů Kč.

Proti těmto aktivům dlužno postavit naše závazky a ústupky: Předně je to povinnost platit po 37 let ročně částku 10 milionů zl. marek v librách sterlingů, jež se rozděluje takto:

Francie......	3,187.854	zl. M.;
Italie.......	3,146.632	"
eoko.......	1,758.339	"
V. Br itanie.....	1,384.519	"
Belgie.......	418.816	"
Japonsko......	51.920	"
Portugalsko.....	51.920	"

Dále náš stát se zřekl všech nároků vůči Rakousku, pokud tyto nároky pocházely z mírových smluv, a souhlasil se snížením reparačních závazků Maďarska.

Význam "fondů A" i "B" je pro náš stát v tom, že nás celkem vysvobozuje z nepříjemných žalob se strany těch, kde se cítili poškozeni naší pozemkovou reformou.

Pokusy, jež se u nás děly o diskontování našich ročních platů (10 milionů zl. marek po 37 let) ke dni 15. března 1930 nemají aktuelního významu. Ten by dostaly teprve, když by se jednalo o konversi tohoto dluhu, a když by tedy šlo o to, složit věřitelským mocnostem kapitálovou částku najednou. Tu by vystoupila otázka úrokové míry, při které by se tyto platy kapitalisovaly.

I když se zřekneme těchto pokusů (jež při 6% úrokové míře ukazovaly na částku asi 1189 mil. Kč, při 5% úrokové míře pak na částku 1348 mil. Kč), vidíme na první pohled velký rozdíl mezi závazky našeho státu, jak se původně rýsovaly z mírových smluv, a závazky, k nimž dospělo jednání v Haagu. Už tento rozdíl ukazuje míru úspěchu, jakého dosáhli zástupci Československé republiky ve zmírnění finančních břemen, jež hrozila poplatnictvu tohoto státu.

Avšak máme-li právně hodnotit výsledky dosažené v Haagu, musíme si ještě uvědomit, že všechny téměř úlevy našich závazků dějí se na vrub vítězných mocností, které z platů našich hodlaly si uhradit mnohem značnější část svých hmotných ztrát a nákladů válečných, nežli jakou budou moci uhradit z dojednaných našich annuit. Uvážíme-li jejich vlastní dluhová břemena, pak jejich ústupky, povolené těmito mocnostmi nám v Haagu, objeví se nám také s jejich strany uznáníhodnými, a fakt, že se k nim odhodlaly, je taktéž svědectvím o úspěchu zástupců našeho státu.

Je sice pravda, že částka, kterou tyto smlouvy ukládají po 37 let našemu státu platiti do ciziny, by umožnila mnohé užitečné zařízení na území našeho státu - mnoho škol, nemocnic, silnic atd. - ale nelze mluviti o tom, že by tento výdaj mohl vážně ohroziti rovnováhu našich veřejných financí. Představuje ani ne setinu našich ročních výdajů státních,a na příklad ani ne dvacetinu toho, co obyvatelstvo tohoto státu ročně prokouří. Letošní annuita dochází úhrady z rozpočtových reserv.

Definitivní vyřízení otázky našich státních závazků z mírových smluv přinese značné uklidnění jak do hospodářství veřejného tak i soukromého. Ve veřejném hospodářství, především státním bude možno provést pečlivé ocenění veřejného majetku, hlavně podniků a zaříditi racionelní obnovování jich přiměřenými odpisy a dotacemi jejich fondů. Soukromé hospodářství dostalo těmito smlouvami jistotu, že nebude nepřiměřeně zatíženo těžkými daněmi na úhradu závazků ze smluv mírových. Bude věcí příští politiky tohoto státu, aby v nových poměrech hospodářských, jež tato úprava mezinárodních nároků a závazků způsobí, dovedla obhájiti spravedlivé zájmy občanů, a aby zejména nový výtvor mezinárodní hospodářské kooperace - banka pro vyrovnání mezinárodních platů, sloužila také k prospěchu Československé republiky.

Rozpočtový výbor uváživ význam předložených dohod, sjednaných v Haagu dne 20. ledna 1930, usnesl se většinou hlasů doporučiti Národnímu shromáždění, aby přijalo usnesení, jímž se tyto dohody schvalují.

V Praze 22. května 1930.

Dr. Černý v. r.,	Dr. Josef Macek v. r.,
předseda.	zpravodaj.