Národní shromáždění Československé republiky souhlasí s těmito Dohodami, podepsanými dne 20. ledna 1930 v Haagu:

1. Dohodou s Německem,

2. Dohodou s Rakouskem,

3. Dohodou s Československem.

Dohodami ujednanými v Haagu 20. ledna 1930 končí světová válka i po stránce finanční. Mírové smlouvy nevytýčily přesně a podrobně finanční povinnosti států poražených; ale nejen to, mírové smlouvy nestanovily podrobně ani povinnosti, které měly na sebe vzíti státy nové, a státy, které získaly části území rakousko-uherského. Skoro všechny finanční otázky byly ponechány reparační komisi, která měla určiti jednak výši reparací států poražených a způsob placení těchto reparací, jednak měla stanoviti vzájemné povinnosti států spojeneckých; povinností, které vznikly převzetím území rakousko-uherského. Na mírové konferenci v Paříži byl stanoven určitou cifrou toliko tak zv. liberační poplatek, uložený Polsku, Italii, Rumunsku, Jugoslavii a Československu dohodou dne 10. září 1919 v St. Germain-en-Laye. Finanční otázky, které měly být řešeny reparační komisí, byly takového dosahu, že nebylo možno vyřešiti je najednou a rychle. Nemohly být rychle vyřešeny také z toho důvodu, poněvadž finanční poměry jednotlivých států se rok od roku podstatně měnily. Trvalo to celých dvanáct let, nežli byla světová válka likvidována i po této stránce. Ke konečnému rozhodnutí o všech finančních otázkách dospělo se až na konferencích v Haagu, konaných r. 1929 a 1930. Tam byly rozřešeny otázky související s reparacemi Německa, Rakouska, Maďarska a Bulharska, rozřešeny dále otázky zvláště nás se týkající, totiž našich nároků reparačních, placení za státní statky, tak zv. liberační příspěvek, a otázka naší pozemkové reformy. Abychom mohli posouditi dosah dohod ujednaných v Haagu, je třeba sledovati jednotlivá stadia řešení otázek v Haagu rozřešených.

Rozumí se samo sebou, že předmětem jednáni v zahraničním výboru nebyly všechny dohody vůbec ale jenom ty dohody, které bylo nutno předložiti Národnímu Shromáždění ke schválení podle § 64 ústavní listiny. Jsou to dohody s Německem, Rakouskem a Československem.

V následující části důvodové zprávy obsažen jest výklad dohod podle předmětů, které byly v Haagu projednány.

Řešení německých reparací prošlo od mírových smluv několika obdobími.

Výše německých reparací byla stanovena článkem 235. smlouvy Versailleské, který zní:

"Aby se mocnostem spojeným a přidruženým umožnilo obnoviti život průmyslový a hospodářský již nyní, dříve, než bude konečně určena výše jejich nároků. Německo zaplatí během roků 1919 a 1920 a v prvních čtyřech měsících r. 1921 hodnotu, rovnající se 20.000,000.000.- (dvaceti miliardám) marek ve zlatě v tolika splátkách a takovým,způsobem (ve zlatě, zboží, lodích, v cenných papírech a jinak) jak určí komise reparační. Z této částky budou nejprve zaplaceny výdaje za vojsko v obsazených územích po 11. listopadu 1918 a mohou též se schválením vlád čelných mocností spojených a přidružených zaplaceny býti potraviny a suroviny v množství uznaném uvedenými vládami potřebným, aby Německo mohlo dostáti svým závazkům, nahraditi škody. Přebývající částka bude účtována na srážku částek Německem povinovaných z důvodů náhrady škod. Dále Německo odevzdá poukázky uložené odstavcem 12. c) přílohy II."

Dále přílohou II. k časti VIII. mírové smlouvy s Německem o náhradě škod v tomto znění:

"1. vydá se ihned za 20.000,000.000 (dvacet miliard) marek poukázek, svědčících majetníku, ve zlatě splatných bezúročně nejpozději do 1. května 1921; k umoření těchto poukázek použité se v prvé řadě platů, k nimž Německo se zavázalo podle článku 235. po srážce částek určených k úhradě výloh na udržování okupačních vojsk a k zaplacení výloh za zásobování potravinami a surovinami; ony poukázky, které by nebyly ještě umořeny k 1. květnu 1921, budou pak vyměněny za nové poukázky téhož způsobu jako níže uvedené (12. c) 2.).

2. Vydá se ihned za 40.000,000.000 (čtyřicet miliard) marek poukázek; svědčících majetníku, ve zlatě, zúročitelných 2 1/2% (dvěma a půl procenty) od r. 1921 do r. 1926 a potom 5% (pěti procenty) s dalším 1% (jedním procentem) za účelem umoření celé takto vydané části, počínajíc od roku 1926.

3. Vydá se ihned jako záruka úpis, že Německo složí, ovšem jen bude-li komise přesvědčena, že jest mu možno platiti úroky a umořovati dotčené poukázky, jako další serii za 40.000,000.000 (čtyřicet miliard) marek poukázek, svědčících majetníku, ve zlatě, zúročitelných 5% (pěti procenty), při čemž se ponechává komisi určiti dobu splatnosti a zapůsob zaplacení jistiny i úroků.

Doba splatnosti úroků, způsob použití umořovacích zdrojů a ostatní otázky příbuzné, týkající se emise, správy a řádu vydaných poukázek, budou čas od času stanoveny komisí.

Další emise za účelem uznání a záruky mohou býti požadovány čas od času za podmínek, jež komise později ustanoví."

Jak vidět,nebyly mírovou smlouvou německé reparace stanoveny přesně ani způsob jejich placení. To všechno stalo se daleko později; stalo se to teprve později, protože nebylo hned po skončení války jasno, kolik poražené státy budou moci zaplatit.

Druhým obdobím řešení reparací byla konference ve Spaa.

Zástupci Anglie, Francie, Belgie, Italie, Japonska a Portugalska sešli se v roce 124 ve Spaa, kde dne 16. července ujednali, jak mají býti reparace včetně náhrady za státní statky a příspěvku za osvobození rozděleny. Československo se nahoto ujednání neúčastnilo a také k němu nikdy nepřistoupilo. Dohoda ve Spaa zůstala však až dodnes hlavním základem pro rozdělení reparací a proto dlužna se zmíniti krátce a jejím obsahu, pokud zásady rozdělení stanoví. Dohoda ve Spaa rozeznává dvě reparační massy, německou a neněmeckou, kterouž poslední tvoří reparace rakouské, maďarské a bulharské včetně náhrady za státní majetek a příspěvku za osvobození. Massu německou rozdělila dohoda ve Spaa tak, že přiřkla Francii 52, Anglii 22, Italii 10., Belgii 8, Japonsku 0.75, Portugalsku 0.75 procent a 6.5 procent reservovala pro Řecko, Rumunsko, Jugoslavii a ostatní státy, jimž by byly přiznány reparace. Z těchto 6 1/2% dostala později Jugoslavie 5%, Rumunsko 1.1% a Řecka 0.4%. Massa neněmecká byla dohodou ve Spaa rozdělena na dvě poloviny; první polovina měla býti rozdělena stejným způsobem jako massa německá, z druhé poloviny měla dostati Italie 40 procent a 60 procent mělo býti reservováno pro státy, pro něž bylo z německé marsy reservována 6.5 procenta. Těchto 60 procent bylo později rozděleno tak, že Jugoslavii přiznáno 15 procent, Rumunsku 20 procent a Řecku 25 procent.

K určení úhrnné sumy reparací dospěla reparační komise po velmi dlouhém jednání v r. 1921 určivši ji tak zvaným Etat les paiements k 1. květnu 1921 na 132 miliardy zlatých marek. V této sumě mělo býti obsaženo vše, co mají Německo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko zaplatiti na reparacích, a počítala se do toho tedy i náhrada za státní majetek příspěvek za osvobození se do toho nepočítal, nemaje základu v mírové smlouvě.

Stanovením Etat les paiements však otázka reparační vyřízena nebyla, neboť Německo začalo dělati obtíže splacením a vzhledem k tomu přikročila Francie na počátku roku 1923 k obsazení Poruří. Za těchto událostí nastal úplný rozvrat německé měny a v r. 1924 přikročeno k novému jednání o úpravě reparací, jichž výsledkem bylo přijetí plánu Dawesova. Plán ten nevyřídil cele problému reparačního, nýbrž stanovil jen výši ročních splátek, aniž při tom určil, kolik let je má Německo platiti. V lednu 1925 dohodli se spojenci v Paříži na tom, jak se budou Dawesovy annuity mezi ně rozdělovati. K této Pařížské konferenci bylo pozváno i Československo; zvláště důležité však bylo, že se této konference účastnily - po prvé ad mírové smlouvy - i Spojené Státy Severoamerické, jež si vyhradily 2 1/4% z německých splátek, takže jen zbytek byl rozdělen podle klíče umluveného ve Spaa.

Zde poukazuju na exposé ministra věcí zahraničních ve sněmovně poslanecké 30. ledna 1930:

"Dawesův plán nezměnil nic na výši reparační sumy, jež činila 132 miliard marek. Stanovil jen výši ročních splátek, které byly v prvních letech,nižší, které však průměrně měly dosahovati 2 1/2 miliardy zl. marek. Fakticky to znamenalo přece jen snížení; poněvadž kdyby se tyto 2 1/2 miliardy byly pokládaly jen za věčnou rentu, činila by jejich kapitálová hodnota při pětiprocentním zúročení asi 50 miliard zlatých marek. Fakt ten nebyl však vyj odřen práv ně a tak nad Německem visel stále dluh 132 miliard.

Aby placení Německa bylo pokud možno učiněno nezávislým na politických tendencích a snahách německých vlád, stanovil Dawesův plán, že tato annuita bude splácena jen malou částí z ročního rozpočtu, zbytek pak z úroků a amortisace 11 miliard obligací, vydaných německými drahami, které k účelům Dawesova plánu byly dány v ruce soukromé společnosti, potom z úroků a amortisace 5 miliard obligací, vydaných německým průmyslem, a konečně ze zvláštní daně dopravní. Zárukou za příspěvek ze státního rozpočtu na uvedenou reparační annuitu byl hrubý výnos daní cukru, piva, tabáku, lihu a výnos cel. K organisaci celého tohoto platebního systému byly stanoveny různé orgány a dost komplikovaná mašinérie za účasti Říšské banky, reparačního agenta (Parkera Gilberta) atd. V celku to znamenalo, že Dawesův plán zasahuje velmi silně do finanční svrchovanosti.

K tomuto stručnému náčrtu celého plánu náleží ještě dodati, že obsahoval také ustanovení na ochranu stability německé valuty; bylo zřízeno t. zv. "Comité de transfert", které pro případ, že by placení do ciziny ohrozilo německou měnu, mělo dáti souhlas, aby platy zůstaly uloženy u německé Říšské banky. To byla ostatně pro věřitelské státy jedna za slabin Dawesova plánu, poněvadž jeho provádění činilo se závislým do veliké míry na měnové politice německé vlády."

Další rozhodnou fásí reparační otázky bylo zasedání komise expertů, která na základě komuniké ženevského ze dne 16. září 1928 sešla se na počátku roku 1929 a skončila dne 7. června podpisem zprávy navrhující novou úpravu reparační otázky. úprava tato se nazývá běžně plánem Youngovým. Youngův plán spočívána těchto zásadách: Zde cituji opětně shora uvedené exposé:

Stanoví především znovu výši reparačních splátek a určuje jejich počet. Youngovy splátky jsou značně nižší než splátky Dawesovy, takže to znamená podstatné snížení reparačního dluhu německého. Při Youngových annuitách jest rozeznávati mezi dvěma obdobími. V prvním období jsou annuity určeny k úhradě válečných dluhů a části věcných škod; v druhém období jsou určeny jediné k úhradě válečných dluhů. První období obsahuje 37 annuit stoupajících od 1707.9 do 2428.8 milionu zlatých marek; jejich průměr činí 19888 milionu zlatých marek, bezmála 2 miliardy zlatých marek ročně. Druhé období obsahuje 22 roční splátky. Dnešní kapitálová hodnota Youngových annuit při 5 1/2% úroků činí 38.017 miliard zlatých marek, což je o něco mála méně než 1/3 původně stanoveného reparačního dluhu Německa.

Tento návrh expertů byl předmětem jednání v Haagu, kterého zúčastnily se tyto státy: Německo, Belgie, Anglie, Kanada, Australie, Nový Zéland, Jižní Afrika, Indie, Francie, Řecko, Italie, Japonsko, Polska, Portugalsko, Rumunsko, Československo a Jugoslavie.

Výsledkem těchto porad byla dohoda podepsaná 20. ledna 1930, kterou, až na některé změny při rozvržení reparací ve prospěch Anglie, byl schválen tak zv. Youngův plán. Nejdůležitějším článkem této dohody je článek první:

"Plán expertů ze dne 7. června 1929 spolu s touto Dohodou a Protokolem ze dne 31. srpna 1929, kteréžto akty dohromady jsou nadále označovány jako "Nový plán", je přijat s konečnou plat postí jakož to úplná a konečná úprava finančních otázek vyplývajících z války, pokud jde o Německo.

Tímto přijetím signatární mocnosti berou na sebe závazky a nabývají práv, jež pro každou z nich Nový plán přináší.

Německá vláda béře na sebe slavnostní závazek vůči věřitelským mocnostem, že bude platiti roční splátky, předvídané v plánu v souhlase s jeho ustanoveními."

Tím upraveny jsou definitivně všechny finanční otázky Německa.

Dnes jest už konečně jasno v otázce reparací. Neméně důležitým momentem sjednané dohody jest komercialsace reparačních platů německých.

K vedoucím myšlenkám definitivní úpravy reparací podle Youngovy plánu náleželo stanoviti německé roční povinnosti definitivním způsobem částkou, o které by se podle největší pravděpodobnosti dalo předpokládati, že ji Německo může platiti do ciziny a tím aby se položily základy k převedení německých reparačních platů postupně z oblasti politické do oblasti obchodní, t. j. aby reparacím byl na místě charakteru dluhu politického dán charakter a náležitosti dluhu komerčního. Youngův plán řešil tuto myšlenku se dvou hledisek: jednak budou na podkladě určité části německých povinností vydávány obligace, nabývané pak různými anonymními držiteli kteří jako věřitelé vstoupí na místo bývalých věřitelských států (komercialisace a mobilisace reparací), a jednak veškerá agenda spojená s převodem platů a s touto jejich mobilisací se přenese z dosavadních politických orgánů reparace spravujících na orgány nové, nepolitické. Při hledání tohoto nového útvaru, který nemohl býti ryze soukromým, nýbrž musel poskytovati co nejvíce záruky veřejné důvěry, jevily se členům Youngova komitétu jako vhodné základny cedulové banky, organisované až na nepatrné výjimky jako soukromé akciové společnosti nadané privilegiem vydávati bankovky a podrobené proto přísnějším, řádům a přiměřenému státnímu dozoru. Myšlenka vybudovati tento nový útvar na cedulových bankách byla posílena tím, že její pomocí mohl by býti učiněn značný pokrok na cestě k programatickému vybudování kooperace cedulových bank. Tento nový útvar jest organisován jako mezinárodní banka, spočívající na cedulových bankách a to tak, že vliv na správu banky je zástupcům cedulových bank zajištěn i tehdy, když akciový kapitál by upsaly kruhy soukromé; má býti zabezpečeno, aby činnost nové banky nemohla se vyvíjeti, pokud jde o jednotlivé státy, v rozporu s politikou dotyčné cedulové banky. Možnosti, které se činnosti banky otvíraly mimo oblast reparací, zvláště pokud jde o kooperaci cedulových bank, způsobily, že její zamýšlená činnost mimoreparační nabývala v diskusích a konečně i ve stanovách převahy nad jejím původním určením, a že z banky reparační se stala pak Banka pro vyrovnávání mezinárodních platů. Komitét, který po vypracování Youngova plánu podle usnesení Haagské konference v roce 1929 vypracoval podrobně stanovy banky, měl již na zřeteli tuto určitou změnu v tendenci, jak jest viděti z některých bodů stanov. Tak zmírněna jest naprostá převaha cedulových bank států súčastněných na reparacích a zavádí se zásadní rovnocennost všech súčastněných bank, jež se jeví v možnosti kandidatury do ředitelského sboru a v rovném hlasovacím právu. (Kandidáti do ředitelského sboru jsou nyní kooptováni celým sborem 2/3 většinou a nikoliv pouze zástupci sedmi zemí banku zakládajících.) Převaha velkých zemí zakládajících zaručena jest i nadále zabezpečenou jim většinou (56 % kapitálu).

Také pokud jde o správu ústavu, stanovy zlepšily určitá ustanovení původního návrhu. Pravomoc sboru ředitelského, která v Youngově plánu byla prakticky neomezena, byla přesně vymezena. Organisace banky jest vybudována úplně na bankách cedulových, které zastupují kumulativně všechny akcie své země; jen ony mají vliv na správu a jen ony kontrolují ve valném shromáždění v poslední instanci činnost banky. Akcionáři jako takoví nemají v tom směru přímo žádných práv. Banka je spravována sborem ředitelů o 25 členech. Sedm členů je virilních, mocí úřadu, totiž guvernéři ced. bank zemí zakládajících; sedm, po př. devět dalších je jmenováno (francouzský a německý guvernér po dvou, ostatní po jednom). Zbývajících devět kooptuje se ředitelským sborem z kandidátů, jež naznačí guvernéři ced. bank dotyčných zemí. Co se týče kompetence řed. sboru (bankovní rady) přinášejí stanovy další pokrok myšlenky kooperace bank a myšlenky demokratisace její správy. Bankovní rada jest podrobena zodpovědnosti valné hromady, která rozšířením zásadně stejných oprávnění na všechny súčastněné banky cedulové získala na objektivitě s hlediska světového celku, ne v poslední řadě možností absolutního veta všech cedulových bank, kterým se mohou brániti zásahům Reparační banky na vlastním domácím peněžním trhu. Valná hromada jest příslušná měniti dvoutřetinovou většinou stanovy, pokud se netýkají základních předpisů: stanov a sídla banky, zvýšení akciového kapitálu a způsobu zastoupení na valné hromadě, zákazu jistých operací, veta cedulových bank, složení sboru ředitelského a způsob-u rozdílení výtěžku. Stanovy vyřešily ještě další myšlenku, která spojuje organicky zásadu odpolitisování banky veřejnou kontrolou poslední instance, jež leží u súčastněných vlád. Existence banky a její základní ustanovení (pokud nejsou vymezeny pro kompetenci valné hromady) jsou předmětem mezinárodní smlouvy mezi zúčastněnými státy a mezi Švýcarskem, na jehož území má Reparační banka své působiště a kde její působnost jest určena analogickým zákonem. Tento zákon lze měniti jen po předchozím mezinárodním jednáni se smluvními státy, takže tyto nemají sice přímého zásahu do působnosti banky, avšak přes švýcarskou vládu mají možnost určitého vztahu ke kontinuitě správy ústavu.

Pokud jde a způsob činnosti nové banky, lze míti za to, že bude postupovati podle zvyku cedulových bank, s počátku se zdrželivou prozíravostí, opatrně a pozvolna. Omezí se zprvu hlavně na reparace a k jiným úkolům přistoupí až po podrobném prozkoumání problémů, jež jsou nové a některé z nich svou povahou nesnadné. Bude však střediskem výměny názorů představitelů cedulového bankovnictví světa, což se bude moci díti, aniž by byla veřejnost zneklidněna jako dosud, kdy ke každé schůzce guvernérů připínaly se nejrůznější dohady a očekávání. A tak Reparační banka stává, se místem, které může umožňovati onu kooperaci cedulových bank, jejíž užitečnost a i naléhavost byla uznána a doporučena již janovskou konferencí r. 1922.

Podle stanov jest účelem banky "podporovati spolupráci cedulových bank, zjednávati nové možnosti pro mezinárodní obchody finanční a působiti jako trustee neb jako agent při vyrovnávání mezinárodních platů, přenesených na banku podle smluv se súčastněnými stranami." Z dosti široce stanoveného okruhu obchodní činnosti banky jsou výslovně vyloučeny a zakázány tyto obchody: vydávati bankovky (čímž jsou vyvráceny různé naděje v nějakou světovou měnu), akceptovati směnky, poskytovati vládám půjčky a otevírati vládám běžný účet, získávati rozhodující vliv na nějakém podniku.

Akciový kapitál banky jest stanoven ve výši 500 mil. zl. franků, který jest rozdělen na 200.000 akcií po 2.500 frs. Na zakládající státy: Anglii, Belgii, Francii, Japonsko; Italii, Německo a S,pojené Státy připadá 112.000 akcií, t. j. 56%. Maximální část akcií, která může býti nabídnuta k upsání v některém státu jiném, jest omezena částkou 8.000 akcií.

Z tohoto kapitálu bude hotově upsáno ihned 25%, t. j. 125 mil. šv. franků na akcii. Má se dále za to, že prostředky banky, kterými bude s počátku disponovati, budou značnější a to z těchto pramenů: Německo má složiti u banky jakožto povinný vklad 100 mil. marek; chce-li, aby ze zisku banky se tvořil fond, z něhož se má usnadniti placení reparací v posledních 22 letech, má složiti další vklad 400 mil. M.; Francie má uložiti u banky částku do 500 mil. M v případě, že dojde ke komercialisaci a k mobilisaci reparačních platů. Podle odhadů disponovala by banka s počátku prostředky mezi 800-1000 miliony marek.

Banka pro vyrovnávání mezinárodních platů vstupuje právě v činnost. Minimální počet akcií, který musí býti podle statutu upsán, aby banka činnost mohla zahájiti, to jest 112.000 akcií, představujících 56% akciového kapitálu, byl právě upsán se strany sedmi zakládajících zemí. Již za příležitosti druhé haagské konference bylo dáno na jevo, že první tranche mobilisační půjčky na podkladě německých reparačních annuit, má býti uskutečněna ještě před tímto létem. Okolnosti pro které nemohly býti dříve provedeny ratifikace Youngova plánu a jeho vstoupení v účinnost, způsobily, že organisování banky a práce nutné k zahájení její činnosti spadly takřka v jedno s velmi složitým a nesnadným jednáním o podmínky této první zápůjčky, která má býti počátkem června v částce 300 milionů dolarů na hlavních trzích v Evropě a Americe emitována. Komplikace tímto způsobené jsou asi příčinou, proč vedoucí kruhy mezinárodní banky, úplně absorbovány sjednáváním této emise zatím odkládají rozhodnouti ty organisační otázky, jež odklad snesou. Praví se, že z velkého počtu zemí došly již přihlášky k úpisu základního kapitálu. O přihláškách - mimo přihlášku švýcarskou, nizozemskou, švédskou, kteréžto trhy se účastní odběru emise první Youngovy půjčky - bude se jednati až po provedené emisi. Rovněž se nestalo ještě rozhodnutí o tom, v které době a v jakém postupu doplněna bude správa, banky a devět zástupců ze zemí jiných, než zakládajících.

Jak z dřívějšího parlamentního jednání jest známo, jest statutární podmínkou pro připuštění některé země k účasti, aby byla ve smyslu Youngova plánu na reparacích zúčastněna, anebo aby měla měnu stabilisovanou na podkladě zlata nebo zlaté devisy.

Československo již v době projednávání Youngova plánu zaujalo k Bance pro vyrovnávání mezinárodních platů stanovisko kladné. Nynější vláda již v prohlášení, kterým se uváděla, poukázala na důležitost této banky, uvádějíc, že jde o nový nástroj mezinárodní solidarity a kooperace v oboru hospodářsko-finančním. Konkretním projevem tohoto positivního stanoviska bylo také naše poslední měnové opatření zavádějící měnu zlaté devisy a dávající v § 9 měnového zákona cedulové bance československé oprávnění, aby se ve shodě s ministrem financí podobného zařízení mezinárodního měnového významu zúčastnila. Víme z průběhu poslední valné hromady Národní banky Československé, že tato shoda mezi bankou a ministrem financí se již stala, a víme též, že na; jejím základě právě naše Národní banka se již ke kapitálové účasti na bance mezinárodní přihlásila.