HLAVA PÁTÁ.

O zjištění a prohlášení výsledku volby.

I. První skrutinium.

§ 43.

Sčítání hlasů.

Tento paragraf bylo třeba opraviti netoliko po stránce jazykové a stylistické, hledíc k tomu, že třeba počítati, kolik hlasů dostala která osoba, nejen jako dosud, kolik dostala celá strana. Řídíme se při tom zásadou, že je třeba šetřiti vůle hlasujícího voliče; je-li jasná, nemůže formální chyba způsobiti neplatnost lístku nebo nezapočítání toho lístku osobě na něm volené. Na lístcích, které voliči samí vyplní, mohou se snadno vyskytnouti pravopisné chyby i ve jménech, zvláště u příjmení cizích. (Volič napíše ťMeisnerŤ místo ťMeissnerŤ, ťVintrŤ místo ťWinterŤ a p.). Bylo by jistě nesprávné nedbati takového hlasu, lze-li z hlasovacího lístku jinak usouditi, koho měl volič na mysli.

Respektování vůle hlasovacím lístkem vyjádřené nedovoluje, aby se hlasovací lístek volební strany započítal oficiálnímu kandidátovi, když volič jeho jméno škrtne a napíše jméno jiné. Posuzuje-li se takovýto hlasovací lístek jako hlasovací lístek voličem samým vyplněný, znamená to, že voleb. straně na lístku uvedené bude tento lístek připočten jedině tehdy, jestliže osoba, jejíž jméno volič napsal místo škrtnutého jména oficiálního kandidáta, jest touto stranou také kandidována.

Na obranu dosavadního volebního řádu se často uvádí, že by sčítání hlasů bylo velmi složité, kdyby voliči měli možnost voliti jako za většinového řádu voleb., koho by sami chtěli, nejsouce poutání závaznými kandidátkami, ťkandidátními listinamiŤ. Někdy se tak odůvodňuje i ustanovení reformních návrhů, které rozdělují volební kraje na volební okresy, ale voličům ponechávají zase jen výběr mezi různými stranami, neboť voliči mají míti podle nich právo odevzdati jen jeden z hlasovacích lístků politických stran, nesměli by si tedy vybírati osobu ani mezi kandidáty své strany z téhož volebního kraje. Ale řečená obava je zřejmě lichá. Každý hlasovací lístek bude i podle naší soustavy počítán jen jednou. Bude-li snad třeba při počítání hlasů roztříditi hlasovací lístky podle osob na nich volených na více hromádek než dosud, i než by tomu bylo podle řečených reformních návrhů (senátora Krouského, posl. Matouška), práce komise se tím zdrží jen zcela nepatrně, neboť o to bude zase rychlejší sečtení menšího počtu lístků v každé hromádce. Ostatně jiné než oficiální kandidáty bude voliti jen malý počet voličů.

Naprosto mylné jest mínění, že obvodní volební komise budou musiti znáti jména všech kandidátů v celé republice, budou-li voliči míti právo voliti i kandidáty z jiných krajů. (Takový názor vyslovil podle novinářských zpráv jeden účastník porady o reformě volebního práva, jíž uspořádal před krátkým časem ťDemokratický středŤ). Platný bude každý hlas, ať bude odevzdán osobě někde kandidující nebo ne, obvodní volební komise nebude musit míti zvláštní zření ani ke kandidátům, kteří v jejím volebním kraji kandidují - ledaže by šlo o nějaký nejasný hlasovací lístek.

Jediné hlasovací lístky odevzdané kandidátům, kteří kandidaturu odvolali, vyžadují zvláštní pozornosti. Jinak dbá komise zpravidla jenom jmen volených osob a podle nich lístky roztřídí a sečte. Teprve krajská volební komise bude zjišťovati, kteří kandidáti jsou spojeni v skupiny, aby jejich hlasy sečtla dohromady.

§ 44.

Zápis o volbě.

Změny v tomto paragrafu vyplývají z odchylek v předchozích paragrafech a není tedy třeba zvláště je vysvětlovati. Doposud se v zápise zaznamenávalo, kolik hlasů bylo odevzdáno ťjednotlivým stranámŤ podle naší osnovy se volí osoby, a sluší podle toho upraviti i zápis obvodní komise.

§ 45.

Oznámení výsledku volby.

V tomto paragrafu není věcných změn.

§ 46.

Přidělování mandátů krajskou volební komisí.

Volební číslo.

První tři odstavce se nemění. Jen v třetím odstavci mluví se o hlasech odevzdaných kandidátům, nikoli odevzdaných stranám. V posledním odstavci bylo ovšem nutno změniti terminologii. Věcné změny však zase není.

§ 47.

Kteří z kandidátů jsou zvoleni.

V tomto paragrafu mluvíme nejprve o tom, kdy budou v prvním skrutiniu zvoleni samostatní kandidáti a osoby, které kandidaturu neoznámily.

Druhý odstavec našeho návrhu jest obdobou prvního odstavce dosavadního zákona, ovšem podle našeho návrhu nerozhoduje o zvolení pořadí kandidátů v oznámení kandidatury (na kandidátní listině), nýbrž počet hlasů, které kandidáti dostanou v celém volební kraji. Není tedy třeba ustanovení o tom, ke kterému znění kandidátní listiny sluší hleděti.

V návrhu senátora Krouského namítá se na str. 55 proti tomu, aby voliči mohli odevzdávati hlasy i kandidátům z jiných volebních okresů a aby se i tyto hlasy připočtly kandidátům, když se rozhoduje o jejich zvolení v prvním skrutiniu, že prý by to svádělo kandidáty, aby záludnými prostředky na svůj prospěch poškozovali spolukandidáty vlastní strany. I kdyby to bylo pravda, bylo by to velmi slabé odůvodnění drakonického spoutání voličů, kteří, kdyby chtěli voliti svou stranu, musili by podle návrhu p. senátora Krouského odevzdati hlasy i osobě, které si neváží nebo kterou přímo pokládají za poškozovatele strany. Získati voliče lze nejspíše soustavnou a pilnou veřejnou prací; záludných prostředků lze stěží s prospěchem užíti k získání velikého počtu. Naopak ten, kdo by chtěl takto nečestně poškoditi jiného kandidáta své skupiny (strany), snadno by pobouřil příslušníky strany proti sobě. Mnohem spíše lze uplatniti ťzáludné prostředkyŤ v úzkém kroužku osob, které v straně rozhodují o tom, kdo má být v kterém okrese kandidován. Tedy právě soustava, navrhovaná p. Krouským, sváděla by k tomu, aby byly jako dosud osobními intrikami a záludnými prostředky protlačovány za kandidáty osoby, kterých si ani voliči ani příslušníci strany v příslušném okresu nepřejí. Voličům by však nezbylo než pro ně hlasovati, jestliže by nechtěli ťzraditiŤ svoji stranu. Naopak je jisto, že kdyby členové výborů stran, které kandidáty určují, věděli, že se voliči stejně nemusí podříditi diktátu, ani by se nepokoušeli - dojista, aspoň ne v té míře jako dosud - aby z osobního kamarádství protlačovali na výhodné okresy kandidáty nežádoucí a nekvalifikované a aby, jak se to dosud tak často činí, osoby skutečně schopné a mající důvěru veřejnosti zatlačovali na místa bez vyhlídek na zvolení z obavy, že by tito noví schopnější lidé ohrožovali vedoucí postavení dosavadních vládců strany.

Podle naší soustavy občan, který by chtěl získati mandát, nemohl by spolehnouti na to, že mu osobní známosti nebo záludné prostředky (na příklad peněžité dary) zabezpečí zvolení, i když nebude v lidu pracovati. Systém, který navrhujeme, donucoval by kandidáty i zvolené poslance, aby intensivně pracovali v lidu, a z toho by měla teprve prospěch i jejich ťstrana ve volebním kraji a pro druhé a třetí skrutinium v celé republiceŤ.

Návrh senátora Krouského a také návrh poslance Matouška, jak byl aspoň jeho obsah v novinách oznámen, liší se od naší osnovy také tím, že by podle rzích o zvolení nerozhodoval absolutní počet hlasů, který každý kandidát dostane, nýbrž procento z hlasů příslušného okresu. Odstavec první paragrafu 47 řečeného návrhu senátora dra Krouského zní totiž takto ťZ jednotlivých volebních stran obdrží mandáty straně přikázané podle pořadí ti kandidáti, kterým v jejich volebním okresu odevzdalo hlasy větší procento voličů v tomto okresu oprávněných. Při rovnosti rozhodne losŤ.

Není třeba ani vysvětlovati, že by toto ustanovení zbavilo voliče jiných okresů téhož kraje vlivu na zvolení kandidáta, i kdyby jinak měli možnost hlasovati pro osoby jiné, než které v jejich okrese oficiálně kandidují. Proto ovšem nemůžeme toto ustanovení přijmouti. Ale ani v soustavě p. pana Krouského toto ustanovení nelze ospravedlniti jeho důvody. On je totiž vysvětluje ťtou okolností, že nebude možno utvořiti ve volebním kraji volební okresy s úplně stejným počtem obyvatelstva resp. oprávněných voličů a tu by kandidát ve volebním okrese s větším počtem oprávněných voličů byl neprávem v nevýhodě proti kandidátu téže strany ve volebním okrese s menším počtem oprávněných voličůŤ. Autor návrhu, který parlamentu předkládáme, F. Schwarz, odmítl již roku 1926 ťČeském SlověŤ tuto argumentací dra Krouského. Právě nestejnost volebních okresů mluví nejvíce proti návrhu dra Krouského! Jeho návrh zaváděl by umělou volební geometrii mezi příslušníky téže politické strany ve volebním kraji, neboť i podle návrhu dra Krouského rozhodoval by počtu mandátů, který každá strana ve volebním kraji dostane, úhrnný počet hlasů v celém volebním kraji. Mandát by však mohl dostati v téže volební straně kandidát, který získal mnohem méně hlasů než jiný kandidát z většího okresu! Voliči a stoupenci téže strany z okresu většího byli by tedy prohlášeni za méně cenné; jejich hlasy by méně vážily než hlasy voličů z okresu menšího. Návrh p. senátora Krouského porušuje tedy rovnoprávnost voličů téže politické strany z různých částí volebního kraje, aby zajistil zdánlivě stejné vyhlídky, ťvýhodyŤ kandidátům. Pokládáme to za pochybené vůbec, ale tím spíše, když jde stejně jen o zdánlivou stejnost vyhlídek. Již v poznámce k článku prvnímu jsme připomenuli, že strana má zřídka kdy v různých částech volebního kraje za sebou stejné procento voličstva. Tedy i při procentické soustavě byl by v nevýhodě kandidát, kandidující v okres, kde strana jest slaběji zastoupena. Pan Krouský sám však ví o tom, že je třeba, aby strany mohly své vůdce kandidovati v bezpečnějších volebních okresích. Je si tedy vědom toho, že jest záhodno, aby všichni kandidáti téže strany neměli stejné vyhlídky na zvolení! My jsme z této příčiny připustili i kandidování téže osoby v několika okresích. Tím spíše tedy sluší trvati na tom, aby rozhodoval o zvolení absolutní počet odevzdaných hlasů.

Snad se někdo domnívá, že, bude-li se hleděti k procentu hlasů, stanou se ve volebních okresích poslanci osoby, které tam mají větší část voličů, a že se tedy výsledek volby přiblíží stavu, jaký byl za většinových voleb. Ale to jest mýlka: na váhu by padalo větší procento hledíc k procentům téže strany v ostatních okresích, a mandát by tedy v některém okrese mohl dostati stejně kandidát, který by v něm obdržel nejmenší procento hlasů, jen kdyby jeho strana dostala ještě menší procento v jiných volebních okresích téhož volebního kraje, dohromady v celém kraji by však přece sehnala volební číslo. Vyložili jsme již ostatně, že ani za soustavy p. Krouského nebylo by lze pokládati zvolené poslance za zástupce toliko toho okresu, v kterém kandidovali - a vůbec ani toho okresu jako celku - jakým právem mohl by mluviti jménem volebního okresu poslanec, který v něm snad dostal ze všech kandidátů nejméně hlasů?

Není pochyby, že první skrutinium v krajské volební komisi bude podle naší osnovy o něco složitější nežli dosud. Ale zase nejde o komplikaci tak obtížnou, aby ospravedlnila dosavadní postup, zbavující voliče jakéhokoli vlivu na to, která osoba bude zvolena. O něco obtížnější bude naše soustava i než návrh dra Krouského. Přibude sčítání hlasů, odevzdaných osobám, které neohlásily vůbec kandidatury v příslušném kraji. Ale lze zase říci, že konec konců počet početních úkonů se valně nemění: bude-li více volených osob, bude méně hlasů, které dostanou. A tedy krajská volební komise bude sčítati menší čísla. Ostatně bude asi jen malý počet hlasů roztříštěn mezi osoby oficiálně nekandidující. Strany budou nuceny mnohem více dbáti vůle svých přívrženců při sestavování kandidátek a budou také ve vlastním zájmu vybírati za kandidáty s větší pečlivostí osoby, které by svým jménem získaly i voliče politicky indiferentní. Jak jsme již řekli v obecné části, svoboda voličů bude prostě působiti proti vadám nyní se vyskytujícím preventivně.

Poslední odstavec § 47 se věcně nemění.

§ 48.

Zápis krajské volební komise.

V druhém odstavci je změněna stylisace, hledíc k nové terminologii. Věcných změn není.

II. Druhé a třetí skrutinium.

§ 49.

Kdy se sejde ústřední volební komise.

Z tohoto paragrafu byl v naší osnově zákona ponechán jen odstavec první, v kterém byl citován také paragraf 47. hledíc k samostatným kandidátům.

Žádných kandidátních listin pro druhé skrutinium nenavrhujeme. I v druhém a v třetím skrutiniu rozhodne podle našeho návrhu vůle voličstva, vyjádřená hlasováním ve volbách, nikoliv vůle zástupce ťstranyŤ jako v dosavadním zákoně.

Politickým stranám bude arci nemilé loučiti se s dosavadní neomezenou mocí určovati, kdo se má státi poslancem, zvláště v druhém a v třetím skrutiniu. Ale účel voleb je přeci vyjádřiti, koho voliči chtějí míti svými zástupci v zákonodárných sborech. Nutnost druhého skrutinia odůvodňuje se často tím, že by mohly býti mandátů zbaveny osoby, na kterých stranám zvláště záleží. Zejména prý odborníci, kteří nemají schopnosti získávati si oblíbenost lidu, anebo prostě o to nedbají. Navrhovatel této osnovy zákona sám v r. 1926 připouštěl zachování dosavadního postupu v druhém a v třetím skrutiniu, nikoliv však proto, že by uznával řečený důvod, nýbrž prostě jako kompromis mezi soustavou dosavadní a novou, které hájí. Účelem tohoto kompromisu bylo získati pro reformu ty činitele politických stran, kteří žárlivě střeží svoje nynější výsadní postavení jakýchsi novodobých panovníků, kteří mohou jmenovati virilní členy zákonodárných sborů. Nyní však od tohoto kompromisu upouštíme. Právě poslední volby ukázaly, k jakým nepříznivým následkům vede libovůle v druhém skrutiniu. Různé skupiny sjednávají dohody o společném postupu do voleb, určují podmínky, podle kterých se má postupovati v druhém skrutiniu, a pak zástupce v ústřední volební komisi, který je jmenován vlastně jen jednou z těch skupin, určí za kandidáty v druhém skrutiniu osoby, kterých si přeje jeho strana, nedbaje vůbec řečené dohody. A není prostředků, jak se tomu brániti. Kromě toho v každé politické straně vznikají pro druhé skrutinium vnitřní spory a rozbroje, které zanechávají nepříznivé stopy i do budoucností. Právo, nedbati vůle voličů a ustanoviti poslance v druhém a v třetím skrutiniu, působí tedy stranám samým jen obtíže, porušuje demokratickou zásadu, že poslanci mají být zvoleni důvěrou voličů, a toho, aby se dostaly do parlamentu osoby skutečně způsobilé, vůbec se tím nedosahuje. Mohli bychom zase jmenovati konkretní příklady, že se také při sestavování kandidátních listin pro druhé skrutinium hledí spíše k tomu, aby se nedostali do poslanecké sněmovny lidé, kteří by mohli s úspěchem soupeřiti s dosavadními vůdci strany. Ostatně možnost postaviti touž osobu za kandidáta v několika volebních okresích nebo dokonce v několika volebních krajích (nekandiduje-li v těchto krajích táž strana - totéž volební sdružení - nikoho jiného) dostatečně zabezpečuje, že nepropadne náhodou osoba, na které příslušné straně zvláště záleží. Mohlo by se to státi jedině tehdy, kdyby se stoupenci vlastní strany proti tomuto kandidátu vzepřeli, a nedbajíce usnesení své strany, volili některého jiného jejího kandidáta. Ale chtíti, aby se snad mohl do poslanecké sněmovny dostati i člověk, kterého si voliči rozhodně nepřejí, takže mu nebylo nic platno ani výjimečně výhodné postavení (přidělení několika okresů), které mu strana ve volbách zajistila, bylo by dozajista znásilňováním vůle lidu, a opatření, která by měla umožniti takové znásilnění, stěží by bylo lze vůbec ještě nazývati volebním řádem.

§ 50.

Řízení před ústřední volební komisí.

Do prvého odstavce tohoto paragrafu vložili jsme ustanovení o tom, co se stane dostane-li táž osoba v prvém skrutiniu mandát v několika volebních krajích. To se dosud státi nemohlo. Za našeho volebního řádu ovšem ano. Jednak mohou samostatní kandidáti kandidovati i v několika volebních krajích, jednak mohou voliči všude voliti, a tedy také zvoliti občany, kteří vůbec nekandidují.

Neponecháváme na vůli zvolené osobě, aby si sama vybrala volební kraj, v kterém chce podržeti mandát, ledaže by šlo o volební kraje, v kterých dostala stejný počet hlasů. Řídíme se totiž stále zásadou, že o zvolení rozhoduje vůle voličů, vyjádřená větším počtem hlasů. Proto má také zůstati zvolenému občanu mandát v tom volebním kraji, v kterém má nejvíce hlasů.

§ 51.

Ke kterým volebním stranám a volebním sdružením pro druhé skrutinium se přihlíží.

Tento paragraf jsme musili celý přeměniti. Nerušíme však ustanovení, které v dosavadním volebním řádu mělo zabrániti tomu, aby se do poslanecké sněmovny nedostali zástupci příliš malých skupin, totiž takových, které v žádném volebním kraji, nedobyly volebního čísla. I tato věc bývá kritisována jako nedemokratická. Ale, jak jsme již svrchu řekli, chceme měniti jen ta ustanovení volebního řádu, která se příčí zásadě, o kterou nám běží, totiž aby voliči mohli svobodně podle své vlastní vůle voliti určité osoby za své zástupce. Ponechávajíce řečené omezení § 51. dosavadního zákona, zabezpečujeme se zároveň proti výtkám, že náš volební řád způsobí roztříštění poslanecké sněmovny na velmi mnoho drobných skupin, z kterých bude nesnadno sestaviti vládní většinu, a vůbec bude těžko sjednotiti je k společné tvůrčí práci. Jak je patrno, k tomu, aby se nějaká skupina, nějaká strana nebo i nějaká osoba dostala do parlamentu, bude podle naší osnovy musit vyhovět týmž podmínkám jako dosud. Změní se jen způsob, podle kterého budou mandáty přidělovány osobám, tedy osobní složení sněmovny. Naprosto se tím neusnadní vítězství nepatrných směrů, ledaže by se tyto směry nebyly mohly uplatniti za nynější soustavy ne proto, že by byly neměly dosti stoupenců, nýbrž, že neměly dosti peněz na zaplacení záloh na kandidátní listiny. Tato okolnost ovšem nijak nesouvisí se snahou po menší roztříštěnosti politického života.

Lze ostatně ospravedlniti dosavadní ustanovení o tom, ke kterým skupinám se jediné přihlíží s druhém skrutiniu, i srovnáním s volebním řádem většinovým. Stačí-li, aby kandidát byl zvolen, dosáhne-li sám (je-li samostatný a nesdružený) anebo skupina kandidátů, s kterými je spojen, nebo volební sdružení, v kterém jest, aspoň v některém jiném volebním kraji volebního čísla, je tu daleko lepší vyhlídka pro drobné strany nebo samostatné kandidáty než za většinové soustavy, kdy musili dobýti aspoň ve druhé, užší volbě většiny hlasů v jediném volebním okrese. Na anglickou soustavu, podle níž stačí k zvolení poměrná většina (největší počet hlasů ze všech kandidátů v témže okrese), nelze přece při naší stranické roztříštěnosti pomýšleti, neboť by výsledek voleb co do složení parlamentu závisel na čiré náhodě, a nijak by nevyjadřoval smýšlení občanstva. Jestliže poměrné právo volební zjednává řečené mnohem příznivější vyhlídky na úspěch drobným skupinám, nelze se diviti obavě, aby této výhody nebylo zneužito na újmu práce v zákonodárných sborech. K takovému následku přivedlo by zrušení krajů a vypočítávání volebního čísla z odevzdaných hlasů v celém státě (jak navrhuje Kelsen).

Nezáleží ovšem na tom, v kterém volebním kraji dostane volební sdružení nebo nesdružená skupina spojených kandidátů volební číslo; nemusí to tedy býti ve volebním kraji, v kterém oznámila kandidaturu. Stačí také, bude-li některý z kandidátů tohoto volebního sdružení (nebo nesdružené skupiny) zvolen v některém volebním kraji jako osoba, která kandidaturu vůbec neoznámila (v kraji, kde je zvolena).

V II. a III. skrutiniu může se arciť hleděti jen k volebním sdružením pro druhé skrutinium aneb k nesdruženým skupinám spojených kandidátů. Nesdružení samostatní kandidáti budou bud zvoleni v I. skrutiniu, a pak ovšem nemohou dostati další mandát v skrutiniu II. neb III. anebo nedosáhnou volebního čísla, a pak se k ním nehledí, tak jako se nehledí k skupinám spojených kandidátů a k volebním sdružením, které v žádném volebním kraji nedostanou volební číslo.

Naproti tomu jsme škrtli ustanovení druhého odstavce § 51. podle něhož se nepřihlíží k zbytku hlasů strany z toho volebního kraje, v kterém strana ta kandidovala méně osob, než kolik mandátů na ní připadá v prvním skrutiniu. Je to trest za to, že strana nekandidovala mnoho osob, a toto ustanovení nepochybně mělo by za následek, že by se politické strany snažily jmenovati v každém volebním kraji co nejvíce kandidátů. Ukázali jsme však, že jest v zájmu jak úrovně sněmovny, tak i větší shody mezi územím, v kterém kandidát kandiduje, a územím, které pak fakticky jako zvolený poslanec zastupuje, aby strany kandidovaly raději méně občanů, ale schopné, aby kandidovaly jen o málo větší počet, než jeky bude skutečně zvolen. Ostatně vážnost sněmovny trpí již tím, jsou-li do ní kandidování lidé, kteří nejsou nijak způsobilí k vážné a odpovědné práci v zákonodárných sborech.

Druhý odstavec tohoto paragrafu v naší osnově zajišťuje stranám i hlasy, odevzdané kandidátům ve volebních krajích, v kterých nekandidují. V prvním skrutiniu takové hlasy sotva v praxi způsobí, aby byl kandidát zvolen v jiném kraji volebním, než v kterém ohlásil kandidaturu, protože bude jich zpravidla málo a nedosáhnou tedy volebního čísla. Při prvním skrutiniu se sčítají jen hlasy odevzdané skupině spojených kandidátů v tomto kraji! Hlasy, odevzdané kandidátům téže strany politické (v názvosloví naší osnovy téhož volebního sdružení nebo téže nesdružené skupiny spojených kandidátů), pokládají se prostě za hlasy, odevzdané osobě, která v tomto kraji kandidaturu neohlásila. Ale v druhém skrutiniu se příslušnému volebnímu sdružení (nebo nesdružené skupině kandidátů) započtou. Nebudou tedy ztraceny, dosáhne-li ovšem příslušné volební sdružení (nebo nesdružená skupina) volebního čísla v některém volebním kraji. Politické straně bude tedy v druhém (a v třetím) skrutiniu zachován i hlas voliče, který na příklad v Praze odevzdá hlasovací lístek se jménem osoby, která za tuto stranu kandiduje na Podkarpatské Rusi.

Tímto ustanovením (jako před tím zásadou, že se při prvém skrutiniu hledí k hlasům z celého voleb. kraje, ať budou odevzdány kandidátu v okrese, v kterém kandidoval, či nikoliv) zajišťujeme voliči naprostou volnost ve výběru osob, které chce voliti, a to mnohem větší než za starého řádu většinového. (Viz obecnou úvodní část). A strana jeho svobodným rozhodováním mezi kandidáty nijak neutrpí.

Je jisto, že zjišťování hlasů odevzdaných pro kandidáty některého volebního sdružení nebo pro nesdruženou skupinu spojených kandidátů ve volebních krajích, v kterých tito kandidáti neoznámili svou kandidaturu, ztíží poněkud postup prací při druhém skrutiniu, ale poněvadž tu jde o práci v jediné instituci pro celou republiku, není ztráta času tím způsobená tak závažná, aby ospravedlnila dalekosáhlé omezení voličské svobody, které by vzniklo, kdyby zásada našeho návrhu nebyla přijata.

Nesluší ostatně obtížnost tohoto zjišťování hlasů zveličovati; od krajských volebních komisí dojdou zápisy o tom, kolik hlasů bylo v kraji odevzdáno osobám, které kandidaturu neoznámily, a budou u každé té osoby oznámena její osobní data (podle zápisů obvodních volebních komisí). Zbude tedy ústřední volební komisi jen zjistiti, zdali tyto osoby byly kandidovány v jiných volebních krajích, a když ano, přičísti jejich hlasy příslušnému volebnímu sdružení nebo nesdružené volební skupině, kromě toho pak přičísti je k osobním hlasům, které tyto osoby dostaly ve volebních krajích, v kterých oficiálně kandidovaly (toho je třeba, hledíc k sestavení pořadí kandidátů pro druhé a třetí skrutinium podle § 54). Ale ústřední volební komise se sejde až osmý den po volbách, bude tedy dosti času, aby byla všecka řečená šetření i všecky výpočty připraveny již před schůzí komise, která jen zkontroluje jejich správnost.

§ 52.

Druhé skrutinium. (Volební číslo. Přidělování mandátů).

První dva odstavce (v naší osnově vlastně tři, neboť první byl při sazbě rozdělen) se věcně nemění. Rozvrhujeme tedy mandáty mezi volební sdružení a volební strany v druhém skrutiniu úplně stejně jako dosud, neboť také změny v ostatních odstavcích jsou způsobeny jen jinou terminologií nebo jinou stylisací.

§ 53.

Třetí skrutinium.

Ani na přidělování mandátů stranám v třetím skrutiniu nic neměníme; naše osnova se liší od dosavadního volebního řádu jedině názvoslovím a stylisací. Místo o ťskupináchŤ mluvíme o ťsouborechŤ, poněvadž slova ťskupinaŤ užíváme v jiném smyslu (ťskupina spojených kandidátůŤ).

V posledním odstavci vykládáme postup při třetím skrutiniu podrobněji než dosavadní zákon; řídíme se při tom zprávou ústavního výboru poslanecké sněmovny (tisk č. 5291), otištěnou ve spisu ťŘády volení do Národního shromáždění se zákonem o volebním souděŤ J. Žlábka a Vl. Vernera. Zákon sám (podle znění v téže práci) je totiž naprosto nejasný, nepraví ani, že skupina I. dostane mandáty, připadající na hlasy skupiny A, skupina II. pak mandáty, připadající na hlasy skupiny B. Nestačí dovolávati se § 52; ten nic o této věci neobsahuje. Podle příkladu v řečené zprávě ústavního výboru nehledí se při rozvrhování mandátů mezi skupiny (podle našeho názvosloví mezi soubory) a mezi strany každé skupiny vůbec k tomu, jsou-li ťstranyŤ menšinové skupiny téže národností nebo národností různých; v skupině A jsou dvě strany maďarské a jedna německá, v skupině I. jest (podle pojmenování) jedna maďarská vedle šesti německých, ale v příkladě se nesčítají snad hlasy téže národnosti skupiny A dohromady, aby se zjistilo, kolik mandátů má býti přiděleno stranám téže národnosti ze skupiny I. Naopak; v skupině A. (strany národnostních menšin, ke kterým se v druhém skrutiniu nepřihlíželo) je 30,734 hlasů maďarských a jen 7.630 hlasů německých, ale mandáty, které případnou v III. skrutiniu na tyto menšinové hlasy, dostanou německé strany ze skupiny I. Pokládají-li se takto strany všech menšinových národností, v zákoně vyjmenovaných, za jediný celek, nemá smyslu zkoumati, ke které z řečených menšinových národností sluší kterou stranu přičísti. Proto škrtáme příslušné ustanovení v druhém odstavci.

§ 54.

Kteří z kandidátů budou zvoleni v druhém a v třetím skrutiniu.

První odstavec tohoto paragrafu v naší osnově a v dosavadním zákoně různí se velice. Dosud rozhodovalo pořadí, v jakém uvedl kandidáty zástupce strany v ústřední volební komisi na ťkandidátní listiněŤ pro druhé skrutinium. Vysvětlili jsme již, proč jsme tento postup zrušili. Také v druhém a v třetím skrutiniu budou zvolení ti kandidáti (v prvém skrutiniu nezvolení) příslušného volebního sdružení nebo nesdružené skupiny spojených kandidátů, kteří ve volbách dostanou největší počet hlasů: Tak jako když se vypočítává, kolik mandátů připadne příslušnému volebnímu sdružení nebo volební straně v druhém a v třetím skrutiniu, tak také když se sestavuje pořadí kandidátů podle počtu hlasů, hledí se ke všem hlasům, které každý z těchto kandidátů dostal v celé republice. Jelikož již k výpočtu, kolik která strana dostane mandátů v II. a III. skrutiniu, je třeba vybrati hlasy, odevzdané ve volebních krajích kandidátům některého volebního sdružení (nebo nesdružené skupiny spojených kandidátů), kteří v tomto kraji nekandidovali, nebude činiti žádnou potíž zjistiti, kolik hlasů který kandidát dostal ve všech volebních krajích dohromady.

Co jsme svrchu (v poznámce k § 52.) konstatovali o stranách (o volebních sdruženích a nesdružených skupinách spojených kandidátů), platí také o jednotlivých kandidátech. Kandidáti, kteří jsou v prvém skrutiniu zvoleni, nepotřebují ovšem již hlasů z ostatních volebních krajů, ale kandidáti, kteří v prvém skrutiniu neprojdou, neztratí žádný hlas, ať je pro ně odevzdán kdekoliv. Volič tedy bude míti jistotu, že, i když nebude voliti žádného oficiálního kandidáta své strany v svém volebním kraji, přece jen může svým hlasem netoliko demonstrovati proti těmto kandidátům (jako za většinového řádu), ale skutečně pomoci k zvolení kandidátu své strany z jiného volebního kraje.

Druhý odstavec § 54 se věcně nemění.

§ 55.

Zápis a vyhláška volební.

V prvém odstavci změnili jsme stylisaci, abychom dosáhli větší jasnosti. Jinak nic neměníme na dosavadním stavu.

§ 56.

Jak nastupují náhradníci.

Táž zásada, která určuje, kdo je ve volbách zvolen, rozhoduje také o tom, kdo nastoupí po poslanci, jehož mandát se uprázdní. Je to tedy zase největší počet hlasů. Od nynějšího volebního řádu liší se náš návrh také v tom, že činíme rozdíl mezi mandátem po poslanci, zvoleném v prvním skrutiniu, a mandátem po poslanci, zvoleném v skrutiniu druhém nebo třetím. Po poslanci, zvoleném v prvním skrutiniu, nastupuje náhradník z volebního kraje, v kterém byl zvolen dosavadní poslanec, a to ten náhradník, který má největší počet hlasů v tomto kraji. Soudíme, že jest spravedlivé, aby mandát zůstal tomu volebnímu kraji, v kterém příslušná strana mandátu v posledních volbách dobyla. V tom se shodujeme se soustavou nyní platnou.

Pokládáme však za nesprávné, aby se hledělo k náhradníku z volebního kraje, v kterém kandidoval bývalý poslanec, i tehdy, když tento volební kraj onomu poslanci mandát nezískal, nýbrž teprve pomoc z jiných volebních krajů v druhém nebo v třetím skrutiniu. Proto na rozdíl od dosavadního volebního řádu má podle našeho návrhu nastoupiti po poslanci zvoleném v skrutiniu druhém nebo třetím náhradník z druhého nebo z třetího skrutinia, t. j. ten kandidát příslušného volebního sdružení, který dostal v celé republice největší počet hlasů.

Pamatujeme také na možnost (která se arci v praksi sotva vyskytne), že by byl poslanec, jehož mandát se uprázdní, zvolen ve volebním kraji, v kterém nekandidoval. Postupujeme při tom stejně jako v případech předchozích. Jde-li o mandát získaný již v prvním skrutiniu, budiž zachován příslušnému volebnímu kraji. Jinak nastoupí zase náhradník, který má v celé republice největší počet hlasů.

V třetím variantu osnovy dra Krouského se navrhuje, aby ve volebním okrese, v kterém byl kandidován poslanec, jehož mandát jest uprázdněn, byla rozepsána doplňovací volba podle většinové soustavy. Je to nápad hrubě nesmyslný. Pan navrhovatel patrně zapomněl, že ani podle jeho velmi spoutaného volebního řádu nebudou poslanci zvolení hlasy z volebního okresu, v kterém kandidují.

K zvolení kandidáta postačí (i podle p. Krouského), dostane-li strana tohoto kandidáta volební číslo v celém volebním kraji dohromady. V jedné části pražského voleb. kraje volí se 24 poslanců; strana, která kandidovala ve všech volebních okresích této části (v 24!), dobyla by jednoho mandátu. Zvolen by byl ten z 24 kandidátů strany (podle návrhu p. Krouského směl by kandidát kandidovat jen v jednom okrese), který by soustředil největší procento hlasů v svém okrese. To by mohlo býti také jen o něco málo více než 1/24 hlasů, v příslušném okrese odevzdaných. A pak okres, v kterém snad příslušná strana dostala nějakých 5% hlasů, a který dodal bývalému poslanci 1/24, počtu hlasů, nezbytných k zvolení, měl by rozhodovati o tom, kdo bude jeho náhradníkem! To se týče mandátu uprázdněného po poslanci, který byl zvolen v prvním skrutiniu. A co teprve, jde-li o mandát po poslanci z druhého nebo z třetího skrutinia! Tento poslanec byl zvolen s pomocí hlasů z celé republiky - v okrese, kde kandidoval, dostal snad jen hrstku hlasů - a tento volební okres má pak určovati jeho náhradníka! Pan Krouský v jednom variantu navrhuje dokonce zachování nynějšího postupu v druhém a v třetím skrutiniu. I po takových poslancích, libovolně vybraných, ustanovoval by náhradníka okres, v kterém bývalý poslanec kandidoval?

Jak p. dr. Krouský špatně domyslil svůj volební řád, vysvítá také z ustanovení o tom, jak se doplňovací volba koná. Pan navrhovatel vůbec nepamatuje na to, že se může státi poslanci i několik kandidátů (různých stran) z téhož volebního okresu! A že se tedy v témž volebním okrese může i ťuprázdnitŤ několik mandátů! Podle § 56. třetího variantu osnovy p. dra Krouského volí se však po každé jenom jeden náhradník. Nesmyslnost ťdoplňovací volbyŤ ve volebním okrese, když o zvolení již v prvním skrutiniu rozhoduje celý volební kraj (dosažení volebního čísla v celém kraji), bije přímo v oči, jsou-li na př. zvolení třeba čtyři kandidáti (různých stran) z téhož volebního okresu, dva v prvním skrutiniu (protože oba dostali větší procento hlasů než jiní kandidáti jejich strany), jeden v druhém, jeden v třetím skrutiniu. Jeden z těch čtyř zemře - a celý volební okres bude voliti jeho náhradníka! A když zemrou dva?

Pan dr. Krouský si zřejmě neuvědomil, že ani jeho ťvolební okresyŤ nebyly by volebními okresy podle většinového volení, kdy se volí - a je zvolen - v každém okrese jen jeden poslanec, a to jenom hlasy odevzdanými v příslušném volebním okrese. V své osnově volebního řádu dovolujeme i kandidovat v několika okresích, i voliti kandidáty z jiných volebních okresů; o nějakých ťdoplňovacích volbáchŤ nemůže býti tedy teprve ani řeči.

Dr Krouský přiznává sám, že každá doplňovací volba má také ťstinnou stránkuŤ; ťmůže rušiti parlamentní práce tím, že vyvolá povážlivý neklidŤ. Soudíme, že to není ještě nejhorší věc; doplňovací volby vyjadřují však změny smýšlení voličstva nesprávně, nespolehlivě. Výsledek takové volby závisí na místních vlivech. Je to čirá náhoda, v kterém volebním okrese se konají, a v každých volbách se stane, že některá strana, která celkem třeba velmi silně vzroste, v některých místech prohrává (a také naopak). Doplňovací volby mohou tedy úplně zkresliti skutečné smýšlení voličů. Bylo-li by opravdu třeba přesvědčovati se o smýšlení voličstva častěji, slušelo by nespoléhati na náhodu, zdali nějaký poslanec zemře a pod., nýbrž obnovovati sněmovnu pravidelně po částech, nebo zkrátiti volební období na čtyři léta (nynější období jest dlouhé a prakse ukazuje, že je nelze dodržovati). V naší republice se ostatně konají velmi často všeobecné volby, ukazující smýšlení voličstva mnohem bezpečněji než jakékoli náhodné doplňovací volby do parlamentu, totiž volby do obcí, volby do okresních a do zemských zastupitelstev.

§ 57.

Stížnost proti volbám.

Tento paragraf neměníme; pokládáme však za žádoucí novelisovati také zákon o volebním soudě a příslušný návrh podáme.

HLAVA ŠESTÁ.

Ustanovení trestní.

§ 58.

Tento paragraf neměníme, nehledí-li se k malým opravám jazykovým a k změně terminologie. Rozumí se, že jsme vypustili věci, které se v naší osnově nevyskytují.

HLAVA SEDMÁ.

Všeobecná ustanovení.

§ 59. Dohlédací úřad.

Věcných změn není.

§ 60.

Počet obyvatelstva.

Věcně nezměněn.

§ 61.

Formuláře.

Vloženo jen ustanovení, že státní správa dodá zdarma formuláře nevyplněných hlasovacích lístků. Bylo by lze hájiti také požadavek, aby i náklad na tyto lístky byl hrazen z polovice kandidujícími volebními stranami, nebo snad těmi osobami, které, třebaže nekandidovaly, budou právě na těchto lístcích zvoleny. Soudíme však, že toho není třeba. Rozmnožení hlasovacích lístků politických stran (volebních stran) zatěžuje státní pokladnu mnohem více, neboť polovici nákladu hradí stát sám. A možno očekávati, že některé menší strany nebudou objednávati úřední rozmnožení svých hlasovacích lístků (zvláště v okresích s obyvatelstvem jiné národností), když voliči budou míti lístky, na kterých budou moci sami napsati jména kandidátů. A tak snad stát tiskem nevyplněných lístků ušetří vydání, které by mu jinak vzniklo větším rozmnožováním hlasovacích lístků stran.

§ 62.

Osvobození od kolků a poplatků.

Byla změněna terminologie a ovšem vypuštěno ustanovení o ověřování podpisů voličů, kterého podle naší osnovy není třeba.

§ 63.

Nepotřebuje výkladu.

§ 64.

Změnili jsme jen stylisaci.

Závěrečná poznámka.

Bylo by nesprávné domnívati se, že delší znění naší osnovy svědčí o složitosti nové volební soustavy. Nejčastěji způsobuje prodloužení textu řešení takových případů, v kterých by kandidující nějak porušil zákon - a to se stane zajisté jen zřídka kdy (jako za nynějšího volebního řádu). Kromě toho definujeme podrobně různé pojmy, které by byl měl definovati i dosavadní zákon o řádu volení, ale vyhnul se tomu. Větší stručnost platného zákona, které bylo tím (anebo na vrub jasnosti) dosaženo, není předností.

Nové finanční náklady tímto návrhem nevzniknou. Po stránce formální budiž tento návrh přidělen výboru ústavně právnímu.

V Praze dne 24. ledna 1930.

Stříbrný, dr Pergler, Gajda,

Sivák, dr Mederlý, dr Pružinský, Mojto, Grebáč-Orlov, Onderčo, dr Fritz, Macháček, dr Polyák, Šalát, dr Gažík, dr Labaj, dr Ravasz, dr Tiso, Hlinka, Suroviak, Danihel, Slušný.