Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Rakouskem, Italií, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě pensí zemských, obecních a okresních, sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 a

2. Dodatečnou úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou k úmluvě pod 1. uvedené, podepsanou ve Vídni dne 3. února 1929.

Zásady o placení t. zv. pensí autonomních, t. j. pensí zaměstnanců zemských, okresních a obecních byly projednány na konferenci římské, kde byly dne 6. IV. 1922 o tom podepsány dvě bilaterální úmluvy: italsko-rakouská a italsko-srbochorvatskoslovinská. Podle zásad těchto dvou úmluv byla pak v r. 1923 na pensijní konferenci vídeňské sjednána úmluva pod 1. uvedená, jež byla dne 30. listopadu 1923 podepsána zástupci Československa, Rakouska, Italie a království SHS a dodatečně dne 26. července 1924 zástupcem Rumunska. Polsko se k této úmluvě nepřipojilo. Jeho zájem nesl se pouze k Těšínsku. O autonomních pensích na Těšínsku byla však mezi Československem a Polskem již dne 6. XII. 1921 ve Varšavě sjednána úmluva, která (nebyvši samostatně ratifikována), byla recipována do právně-finanční smlouvy (část VI.) ze dne 23. V. 1925, č. 56/26 Sb. z. a n.

Poněvadž při interpretaci čl. 2. (1. věty) úmluvy vznikly mezi státní správou československou a rakouskou rozpory, o nichž bude v dalším pojednáno, byla s Rakouskem sjednána dodatečná úmluva ze dne 3. února 1929, kterou tyto rozpory byly u řady percipientů rozřešeny způsobem individuelním.

Ustanovení čl. 1. týká se autonomních svazků nerozdělených a spočívá na zásadě territoriality resp. služebního místa. Země, okresy a obce, jejichž území nebylo rozděleno mírovými smlouvami, budou platiti odpočivné a jiné zaopatřovací požitky svým vlastním veřejným zaměstnancům a učitelům, kteří se podle mírových smluv stali příslušníky jiného smluvního státu, a to v téže výši a podle těchže předpisů jako ostatním pensionovaným zaměstnancům, kteří se stali příslušníky státu, v němž jsou zmíněné autonomní svazky. Totéž platí pro zaměstnance, kteří ztratili své místo jedině v důsledku nabytí nového státního občanství podle mírových smluv, pokud nebyli převzati do některé veřejné služby jako zaměstnanci státní nebo zemští nebo okresní nebo obecní na území státu, jehož státního občanství nabyli.

Článek 2. týká se autonomních svazků rozdělených v důsledku mírových smluv a spočívá jednak na zásadě státního občanství (první věta), jednak na zásadě služebního místa (druhá věta). Placení pensijních (zaopatřovacích) požitků převezme totiž správa části obvodu, ke které pensista náleží v důsledku nabytí státního občanství podle mírových smluv. Nabyl-li však pensista státního občanství třetího státu, t. j. jiné smluvní strany nežli té, ke které připadly části obvodů, připadne břímě odpočivných požitků té části obvodu, ve které oprávněná osoba vysloužila největší počet služebních let při výměře odpočivného započitatelných, vyjímaje zvláštní dohody, které by placení zjednodušovaly vzájemným vyrovnáním.

Článek 3. vyhrazuje přiměřenou úpravu pro případ, že by při provedení čl. 2. vzniklo správě některé z obou částí rozděleného obvodu větší břímě nežli je poměrný podíl na veřejných dluzích stanovený podle čl. 204 mírové smlouvy St. Germainské; k takovémuto přetížení mělo býti přihlédnuto při konečném rozdělení břemen připadajících zatížené části rozděleného správního obvodu. Tento korrektiv není ovšem dnes již praktickým, ježto reparační komise rozdělení břemen podle čl. 204 St. Germ. již provedla, při čemž na Vitorazsko a Valčicko připadly jen nepatrné zlomky (0.294% resp. 0.0118%) dolnorakouských dluhů zemských.

Článek 4. prohlašuje za vzájemně vyrovnané (kompensované) platby učiněné po 3. listopadu 1918 jiným úřadem (autonomním svazkem) nežli tím, který podle ustanovení této úmluvy bude k tomu zavázán. Mimo to konstatuje, že případné úmluvy, které o tomto předmětu mezi jednotlivými smluvními státy již byly nebo ještě budou sjednány, nejsou touto úmluvou dotčeny.

Článek 5. obsahuje obvyklá ustanovení ratifikační. Úmluva má se státi účinnou teprve v den složení poslední ratifikace. Toto poslední ustanovení je však rovněž pozměněno shora zmíněnou dodatečnou úmluvou.

Až dosud ratifikaci složilo Rakousko, Rumunsko a Italie.

Shora zmíněný rozpor o interpretaci 1. věty článku 2. (věta 2. není sporná) vznikl z různého nazírání na význam slov: "Placení bude převzato správou části obvodu, ke které pensista náleží..." V poměru mezi Československem a Rakouskem týká se toto ustanovení území Vitorazska a Valčicka, odděleného od Dolních Rakous. S československé strany byl hájen výklad slovný, podle něhož by pro převzetí do československé pense přicházeli v úvahu pouze percipienti z obvodu býv. Dolních Rakous, kteří "v důsledku nabytí státního občanství československého podle mírových smluv náleží "k územním úsekům" ("částem obvodu") Vitorazska nebo; Valčicka, t. j. jejichž státní příslušnost spočívá na domovském právu na území Vitorazska a Valčicka." Naproti tomu byl se strany rakouské hájen názor, že v úvahu přicházejí percipienti z obvodu býv. Rakous i tehdy, stali-li se československými státními příslušníky na základě domovského práva nabytého na území československém mimo území Vitorazska a Valčicka, na příklad v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a j.

Pro tyto rozpory bylo předložení úmluvy k ústavnímu schválení odsunuto až do jejich odstranění. Písemná jednaní nevedla dlouho k cíli. Konečně v r. 1928 dospělo se k dohodě, že budou případy, o které jde, vyřešeny individuelně, aniž by se obě strany dotkly svých různých stanovisek o výkladu čl. 2.

Na této základně došlo dne 28. ledna 1929 k ústnímu jednání ve Vídni, jež skončilo podpisem shora zmíněné dodatečné úmluvy ze dne 3. února 1929.

Osoby, celkem asi 70, o něž tu šlo, byly individuelně rozděleny ve dvě stejně početné skupiny: československou (seznam A) a rakouskou (seznam B). Do seznamu A byly především pojaty osoby vyhovující podmínkám článku 2. (1. věta) úmluvy podle shora zmíněné interpretace československé a potom, až do celkového počtu 35, hlavně učitelky, kterým se již československá pense prozatímně vyplácí, nebo které v Československu bydlí nebo mají k němu jiné vztahy a které podle předložených dokladů mají československou státní příslušnost, jež byla ještě podrobena dodatečnému přezkoumání. Podle výsledků tohoto přezkoumání jsou všecky osoby v seznamu A uvedené čs. státními příslušníky. Zbývajících 35 osob bylo pojato do rakouského seznamu B, kde jsou vedle příslušníků rakouských i některé osoby mající československou státní příslušnost s domovskou příslušností mimo území Vitorazska a Valčicka.

Podle čl. I. dodatečné úmluvy budou pense osob uvedených v seznamu A placeny příslušnými korporacemi československými a pense osob uvedených v seznamu B příslušnými korporacemi rakouskými.

Vedle státní příslušnosti k jedné z obou smluvních stran je další podmínkou, že placení pensí neodporují platné vnitrostátní předpisy.

Ustanovení 2. věty čl. II. není touto dodatečnou úmluvou dotčeno.

Článek II. rozšiřuje kompensaci obsaženou v čl. 4., odst. 1. úmluvy na všecky pensijní platby provedené až do konce měsíce, ve kterém úmluva a dodatečná úmluva stanou se účinnými. Nebudou se však vraceti náhrady až do tohoto dne snad již provedené.

Článek III. pozměňuje ustanovení čl. 5., odst. 4. úmluvy ze dne 30. listopadu 1923: v poměru mezi Československem a Rakouskem stane se tato multilaterální úmluva účinnou bilaterálně složením ratifikačních listin těmito dvěma státy.

Článek IV. pak stanoví, že dodatečná úmluva stane se účinnou zároveň se zmíněnou úmluvou.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl projednán a schválen současně s osnovou zákona a provedení obou úmluv a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátě výboru ústavně-právnímu, zahraničnímu a rozpočtovému s tím, aby tyto výbory o něm podaly zprávu vždy ve lhůtách pokud možno krátkých. Toto urychlení odůvodňuje se zájmem percipientů, aby s definitivní výplatou zastavených pensijních požitků se co nejdříve započalo.

V Praze, dne 24. ledna 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.