§ 71.

Následky předčasného zrušení.

(1) Zrušil-li zaměstnavatel bez důležitého důvodu učební poměr, jest povinen vyplatiti učni bez újmy dalších nároků na náhradu škody přiměřený díl odměny za práce již provedené, za které odměna dosud nedospěla, jakož i odměnu a jiné požitky, které náležejí učni podle smlouvy za čas až do skončení učebního poměru (§ 42).

(2) Nároku na náhradu škody předčasným zrušením učebního poměru vzniklé možno se domáhati podle ustanovení § 46.

§ 72.

Výpověď.

(1) Z důležitých důvodů může býti zrušen učební poměr výpovědí každou stranou. O výpovědi platí obdobně ustanovení § 36 odst. 2. a 3.

(2) Učební poměr může býti také zrušen čtrnáctidenní výpovědí učněm, nebo je-li nezletilý, jeho zákonným zástupcem, prohlásí-li zaměstnavateli písemně, že učeň změní své povolání, nebo že přejde k jiné živnosti nebo podniku rozdílnému, anebo že ho rodiče pro změněné poměry své potřebují, aby je ošetřoval aneb obstarával jejich hospodářství aneb živnost.

§ 73.

Potvrzení o učebním poměru.

Po skončení učebního poměru jest zaměstnavatel povinen vydati zaměstnanci písemné vysvědčení o ztrávené u něho učební době, o jeho chování po tu dobu a o nabytých vědomostech a schopnostech. Vysvědčení takové budiž vydáno na žádost, i když pracovní poměr předčasně nebo výpovědí se zruší. Jinak -platí ustanovení § 51.

§ 74.

Závěrečná ustanovení. Nezadatelná ustanovení.

Pokud v zákoně tomto není výslovně jinak stanoveno, nelze dovolávati se ujednávek uchylujících se v neprospěch zaměstnancův od ustanovení tohoto zákona.

§ 75.

Příslušnost soudů.

(1) Pro rozepře z pracovního poměru upraveného tímto zákonem jsou příslušny soudy živnostenské, i když na podnik zaměstnavatelův řád živnostenský se nevztahuje. Pro rozepře vzniklé na základě tohoto zákona musí býti zřízen zvláštní senát.

(2) Není-li v obvodu soud živnostenský, patří spor před živnostenský senát soudu okresního. Živnostenské senáty okresních soudů utvoří se obdobně podle zákona o soudech živnostenských.

(3) Ustanovení zákona o hornických rozhodčích soudech a zákona o závodních výborech zůstávají nedotčena.

§ 76.

Poměr k jiným zákonům.

(1) Neustanovuje-li tento zákon nic jiného, platí o pracovních poměrech jím u pravených předpisy obecného zákona občanského, zákona ze dne 13. července 1922 č. 244 Sb. z. a n., kterým se všeobecně upravují poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a zákona ze dne 25. září 1924, čís. 217 Sb. z. a n. doplňujícího § 26 tohoto zákona, živnostenského řádu, živnostenského zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., zákonů o pensijním a nemocenském pojištění, zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n. o osmihodinové době pracovní, zákona ze dne 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n. o závodních a revírních radách při hornictví a zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. o závodních výborech.

(2) Platnosti pozbývají všechny předpisy, které se nesrovnávají s ustanoveními tohoto zákona, zejména zákon ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení a čís. nařízení ze dne 10. ledna 1915, č. 8 ř. z., že použíti jest zákona o obchodních pomocnících na osoby, jež ustanoveny jsou u architektů, ustanovení §§ 56 až 60 uh. obch. zákona, zák. čl. XXXVII. z roku 1875, ustanovení živnostenského řádu, dále pokud ustanovení následujících zákonů, jakož i ustálená práva, nejsou příznivější pro zaměstnance, živnostenský zákon č. 259 Sb. z. a n. z r. 1924, §§ 201, 202, 203, 205 a 208 obecného zákona horního ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z., pokud jednají o úřednících a dozorcích, zákon ze dne 13. ledna 1914, č. 9 ř. z. o statkových úřednících a uh. zák. čl. XXVII. ze dne 14. prosince 1900 o úpravě právních poměrů mezi statkáři a hospodářskými úředníky.

§ 77.

(1) Po slyšení korporací, jimž náleží zastupovati příslušné zájmy (odborových organisací zaměstnaneckých, hromad pomocnických a pod., organisací zaměstnavatelských, obchodních a živnostenských, advokátních, notářských, lékařských, inženýrských komor, zemědělských rad, gremií, obchodních a živnostenských společenstev a pod.), může býti nařízením ustanoveno, že předpisy o nedělním klidu a pracovní době se vztahují také na pracovní poměry upravené tímto zákonem, byť i nepodléhaly živnostenskému řádu (zákonu) a zákonu z 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n.

(2) Na podniky, v nichž jsou zaměstnanci podle tohoto zákona, vztahují se zákony o živnostenských inspektorech. V podnicích horních vykonávají dozor revírní úřady horní.

§ 78.

Trestní ustanovení.

Přestupky tohoto zákona a nařízení vydaných o ochranných opatřeních a nedělním klidu, buďte trestány správními úřady, na Slovensku a Podkarpatské Rusi administrativními (policejními) vrchnostmi, kde jsou státní policejní úřady, těmito úřady, peněžitými tresty do Kč 10.000 nebo na svobodě do tří měsíců a při opětování i odnětím práva zaměstnávati pomocníky (i praktikanty) a učně, neb odnětím živnostenského oprávnění na čas nebo na vždy. Pokud jde o podniky báňské a důlní, trestá tyto přestupky báňský úřad první stolice pokutou do 10.000 Kč neb odnětím báňského oprávnění. Uložené pokuty plynou do státní pokladny pro sociální péči. Byla-li by nedobytna, změní se pokuta v přiměřený trest vězení nejvýše do tří měsíců. Z úřadu I. stolice lze se odvolati do 14 dnů počínajíc dnem následujícím po doručení k úřadu II. stolice, který rozhodne s konečnou platností, není-li jiných platných předpisů.

§ 79.

Účinnost zákona.

Ustanovení tohoto zákona platí též o pracovních poměrech, které byly tu v den účinnosti zákona, pokud jsou pro zaměstnance příznivější.

§ 80.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jej provésti náleží ministru sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

 

Důvodová zpráva.

Minulé parlamenty byly několikráte upozorněny na mimořádný význam soukromozaměstnaneckého zákonodárství,jež tvoří důležitý díl všeobecného ochranného zákonodárství. Zákonodárné sbory starého Rakouska daly soukromým zaměstnancům zákon o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z. (zákon o obchodních pomocnících). Tento zákon znamenal nesporný pokrok v poměrech, ve kterých byl stvořen, neboť zasáhnul do úpravy otázek, jež až dosud buď nedostatečně aneb vůbec řešeny nebyly, zejména byla to dovolená, výpovědní lhůty, ochrana v nemoci, při úrazu a jiných nehodách, ochrana narukovaných, provise, remunerace, podíl na zisku, vysvědčení, vyhledávání nového místa a pod. Poválečné poměry překonaly jak materielní tak i sociální ustanovení jmenovaného zákona a byly pracovní podmínky v hromadných neb individuelních smlouvách výhodněji upravovány než zákon stanovil. Bylo proto naší povinností předložiti parlamentu již v roce 1920 návrh k zákonu o pracovním poměru soukromých zaměstnanců, obchodních učňů a kancelářských praktikantů, kterýžto návrh znamenal v podstatě novelisaci zákona o obchodních pomocnících na základě výhod zaručených smlouvami a zkušeností nabytých z praxe. Strana českých socialistů předložila návrh poslance Tučného, dra Frankeho, Zeminové a spol., k zákonu o obchodních pomocnících a jiných zřízencích. Strana lidová předložila návrh poslanců dra Gustava Mazance. Antonína Čuříka a soudr. na novelisaci zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 č. 20. ř. z. pokud se týká rozšíření tohoto zákona na kvalifikované síly v závodech v § 2. zákona uvedených. Němečtí nacionálové předložili návrh poslanců Josefa Patzela, H. Knirsche a druhů na zákonnou novou úpravu služebních poměrů obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení.

Vláda nemohla odepříti oprávněnost nové úpravy pracovního poměru soukromých zaměstnanců, neboť pamatovala nařízením ze dne 9. ledna 1919 čís. 14 Sb. z. a n. o zachování služebních poměrů zaměstnanců podléhajících zákonu o obchodních pomocnících za války, na ochranu zaměstnanců, kteří nastoupili vojenskou službu v době světové války a jimž místo za určitých podmínek bylo po návratu do občanského povolání zachováno Toto nařízení bylo prodlouženo naposledy do 31. prosince 1922 vládním nařízením ze dne 30. června 1922 čís. 180 Sb. z. a n. s poukazem, že se veškeří vojíni i zajatci do svých domovů navrátili. Další nařízení vlády ze dne 9. ledna 1919 čís. 15 Sb. z. a n. obmezilo výpověď určitých služebních poměrů dočasným suspendováním přípustné 4nedělní výpovědi, uznáním nejkratší výpovědní lhůty 6ti nedělní a pro ty, kteří jsou nejméně 10 let u jednoho a téhož zaměstnavatele, výpovědní lhůtu 3měsíční, jež stejně musí končiti kalendářním čtvrtletím. Toto nařízení bylo naposledy prodlouženo do 31. května 1923 nařízením ze dne 22. prosince 1922 čís. 381 Sb. z. a n. Další prodloužení odepřeno s poukazem na avisované předložení vládní osnovy k novému zákonu o soukromých zaměstnancích, která podle přípovědi p. ministra spravedlnosti měla býti předložena podzimnímu zasedání senátu Národního shromáždění. Minist. spravedlnosti předložilo na podzim r. 1923 referentskou osnovu č. 29.277/23, která byla předmětem jednání jak organisací zaměstnavatelských, tak i organisací zaměstnaneckých. Můžeme prohlásiti, že obě dvě skupiny zájemců nebyly obsahem návrhu nadšeny, byli to však zejména soukromí zaměstnanci, kteří odmítli osnovu hlavně proto, poněvadž nesla v sobě nebezpečí vyloučení některých kategorií, jež až dosud podléhaly zákonu o obchodních pomocnících. Relace, jež došly ministerstvu spravedlnosti byly podkladem pro nový referentský návrh, který předložen na podzim roku 1925 pod čís. 14.121/25 ministerské radě. Tento návrh respektuje některá podstatná přání odborových organisací, nesplňuje ovšem zásady, na kterých budujeme naši osnovu, která odpovídá skutečným poměrům vzešlým z bohaté praxe jak starého zákona, tak i smluvních poměrů.

Nový zákon má také sjednotiti soukromozaměstnanecké zákonodárství, neboť uplatnění nového živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ukázalo podstatné rozdíly v právech zaměstnanců v zemích historických a ostatních částí republiky, najmě ve věci výpovědních lhůt. Zákon o obchodních pomocnících má platnost pouze pro historické země a jevila se tudíž nutnost, aby v době mobilisace v r. 1921 bylo učiněno opatření ve prospěch zaměstnanců na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kteří rukovali, nepožívali však výhody zákona o obchodních pomocnicích, ježto zákon v těchto územích nebyl dosud unifikován. Této potřebě bylo vyhověno iniciativním návrhem poslance Kleina a soudr. k zákonu o nároku obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení na Slovensku a Podkarpatské Rusi na peněžité požitky v některých případech vojenské povinnosti, který byl také zákonodárnými sbory přijat a pod čís. 34 ve Sb. z. a n. dne 16. února 1922 publikován. Zmíněné již nařízení o ochraně vojínů navrátivších se ze světové války bylo pro Slovensko vydáno pod čís. 87/1919 (Č. 4279/1919 pres.) ze dne 13. května 1919 a publikováno v Úradných novinách čís. 14 ze dne 26. května 1919.

Cizina upravila v posledních letech pracovní poměr soukromých zaměstnanců na moderním podkladě. Poukazujeme zde v prvé řadě na nový rakouský zákon ze dne 11. května 1921 čís. 292 spol. zákoníku O soukromých zaměstnancích, jenž vstoupil v platnost 1. července 1921. Tento zákon jest nejlepším sociálně-politickým dílem, které až dosud na tomto poli známe. Uvádíme některá ustanovení: Nárok na peněžité požitky v době nemoci, nebo jiné nehody trvá po dobu 6ti neděl, u těch, kteří jsou 5 let v posledním zaměstnání, zvyšuje se nárok na 8 neděl, v 15tileté službě na 10 neděl, v 25tileté službě na 12 neděl. Mimo to přísluší na každé další 4 neděle nárok na poloviční plat. § 17 určuje výměr dovolené a sice přísluší po 6timěsíčním zaměstnání u posledního zaměstnavatele v každém roce dovolená 2týdenní, která se zvyšuje po 5ti letech zaměstnání na tři týdny, po 10 letech zaměstnání na 4 týdny a po 25ti letech zaměstnání na 5 týdnů. Do pracovní doby určené pro výměr dovolené započítají se až do 5ti let ona zaměstnání, ztrávená v tuzemsku u jiných zaměstnavatelů bez ohledu, zda byla konána v poměru soukromého zaměstnance, nebo dělníka a trval-li tento poměr nejméně 6 měsíců. Tato výhoda uplatňuje se jen v těch případech, kdy zaměstnání u posledního zaměstnavatele trvalo nejméně dvě léta. Vysokoškolákům, kteří jsou u posledního zaměstnavatele nejméně 6 měsíců v poměru pracovním, započítá se studijní doba až do 5ti let určených pro výměr dovolené. § 20 reguluje výpovědní lhůty, jež jsou opřeny o dvojí právo a sice o dlouhé výpovědní lhůty pro zaměstnavatele a krátkou výpovědní lhůtu pro zaměstnance. Zaměstnavatel může vypověděti zaměstnance, není-li příznivějšího ujednání po kratší než 2leté pracovní době 6 neděl před kalendářním čtvrtletím, po delší než 2leté pracovní době 2 měsíce, po 5ti letech tři měsíce, po 15ti letech 4 měsíce a po 25ti letech 5 měsíců, vždy před kalendářním čtvrtletím. Zaměstnanec oproti tomu může dáti výpověď koncem každého kalendářního měsíce na jeden měsíc. § 23 předpisuje povinnost odbytného počínaje čtvrtým rokem zaměstnání u posledního zaměstnavatele. Odbytné obnáší dvojnásobné požitky posledního měsíce a zvyšuje se po 5ti letech na třínásobné, po 10ti letech na čtyřnásobné, po 15ti letech na šestinásobné, po 20ti letech na devítinásobné a po 25ti letech na dvanáctinásobné peněžité požitky posledního měsíce. V případě úmrtí obdrží zákonní dědicové polovinu odbytného. I jiná ustanovení tohoto zákona znamenají veliký pokrok proti zákonu z roku 1910.

K §§ 1-4

Termín ťkupecké službyŤ, ťvyšší, nikoli kupecké službyŤ neosvědčil se v praxi, vedli k nejasné judikatuře a proto nelze těchto i podobných termínů užívati. Referent ministerstva spravedlnosti přejímá částečně tyto nemoderní zásady a obepisuje povahu zaměstnání pro ty, kteří konají ťpřevážně kupecké nebo sice nekupecké, ale vyšší služby kancelářské neb odbornéŤ. Referentská osnova jest nepřijatelná také proto, že svým titulem ťo zaměstnancích ve vyšších soukromých službáchŤ zužuje rozsah příštího zákona na kategorie, od kterých se vyžadují vyšší znalosti toho kterého oboru, nabytých předběžným odborným vzděláním anebo delší odbornou praxí. To znamená krok nazpět oproti zákonu o obchodních pomocnících, který až na některé nepřesnosti platí pro veškeré soukromé zaměstnance, aniž by se od nich vyžadovala nějaká vyšší znalost příslušného oboru, nebo nějaké odborné vzdělání, případně delší odborná praxe. Naše soukromozaměstnanecké organisace odmítají jednomyslně tento způsob řešení a přejí si, aby nový zákon nevylučoval žádnou z kategorií, která se těšila již výhodám zákona o obchodních pomocnících, ba naopak, aby doplňoval - mezery, vzniklé uplatněním starého zákona.

Z těchto důvodů stavíme náš návrh na jinou základnu, která se v podstatě opírá o: 1. generální klausuli, 2. o demonstrativní vyjmenování podniků, ústavů, úřadoven a pod., jichž zaměstnanci podléhají zákonu, 3. o demonstrativní vyjmenování zaměstnaneckých kategorií, 4. o praxi zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, který je již v platnosti od roku 1909. Tato konstrukce zdá se nám nejvhodnější. Poukazujeme na činnost ministerské komise pro reformu pensijního pojištění soukromých zaměstnanců, která v nesčetných schůzích diskutovala o konkrétním vyjádření působnosti nového pensijního zákona a i když nepřijala plně naše stanovisko, nemohla se spokojiti s dosavadními ustanoveními o rozsahu pojistné povinnosti a přikročila k stylisaci § 1, který svým posláním jest analogický s § 1 našeho návrhu. Tento návrh přibližuje se struktuře našich podnětů a vylučuje zejména to, co obsahoval zákon o obchodních pomocnících a v důsledku toho i § 1. referentské osnovy ministerstva spravedlnosti. Německé pensijní pojištění ve snaze obsáhnouti veškeré druhy soukromého zaměstnání nedělnického používá taktéž demonstrativního vyjmenování kategorií.

§ 2. určuje zaměstnance, kterých se zákon netýká, při čemž vyslovujeme přání, aby byl buď tímto, neb jiným zákonem vymezen přesný pracovní poměr zaměstnanců státních podniků, jichž karakter je nyní na polovic zaměstnance veřejného, na polovic zaměstnance soukromého.

§ 3. doplňuje § 2., při čemž luští starý těžký problém obchodních jednatelů a zástupců, pracujících na provisi. Dosavad ní zkušenosti přesvědčily nás, že jedině možné kriterium povahy zaměstnanecké těchto pracovníků jest určení, že cestující, zástupci a jednatelé, pracující jménem a na účet jednoho nebo více podnikatelů i když jsou ustanoveni pouze na provisi a nejsou u nich splněny náležitosti pracovní smlouvy podle §§ 1151 a 1152 všeob. zák. obč. jsou zaměstnanci a proto nevztahuje se ustanovení zákona na ty obchodní jednatele a zástupce na provisi, kteří ujednané obchody provádějí na vlastní účet.

§ 4. pamatuje na možnosti tvoření nových kategorií soukromozaměstnaneckých a zabezpečuje nosnost příštího zákona vřaděním budoucích nových druhů zaměstnání do zákona. Ježto příslušné vládní nařízení může býti vydáno pouze po slyšení odborových organisací, jest zde nutná součinnost přímých činitelů zaručena.

K §§ 5-7

Zákon o obchodních pomocnících určil ve svém § 6. obsah služební smlouvy a umožnil v mnohých případech ujednávání pracovních smluv kratším a jednodušším způsobem, než jak předepisuje § 114b ž. ř., a dlužno tuto reformu vítati. Má-li však ustanovení o pracovních smlouvách v novém zákoně vyhovovati, jest nutno, získané zkušenosti uplatniti. Důležité je ustanovení, které nepřipouští nevýhodné úchylky od hromadné smlouvy, definice ťmístního zvykuŤ a nárok na výlohy a diety, vyšle-li zaměstnavatel zaměstnance mimo provozovnu.

§ 6. je nutným doplňkem předpisů o pracovních smlouvách a má chrániti duševní majetek vynálezců, jejichž činnost se zejména velikými závody průmyslovými zneužívá. Tato otázka svádí ovšem k požadavku nového patentního zákona, poněvadž však tato materie není vhodná pro rámec tohoto zákona, spokojujeme se s tím nejnutnějším, jako součást pracovní smlouvy.

K §§ 8-10

§ 8. napravuje nedostatky dnešních předpisů v tom směru, že zaměstnanci, jenž, byv vyzván zaměstnavatelem, osobně se představil, nebo přišel ujednat pracovní smlouvu, přísluší náhrada hotových výloh, souvisejících s dostavením se.

§ 9. a § 10. opravuje §§ 30.-32. starého zákona v tom směru, že jsou zaručeny veškeré nároky zaměstnance pro případy, kdy zaměstnavatel znemožnil svojí vinou nastoupení místa i když smlouva byla ujednána na delší dobu. Nevyhýbáme se nikterak, aby zaměstnanec plnil povinnosti a dbal ustanovení zákona (odst. 5. § 10.). Dlužno však rozhodně odmítnouti pokusy, aby si zaměstnanec nechal započísti do žádané náhrady plat, kterého nabyl jiným zaměstnáním anebo nabytí zúmyslně zanedbal.

K §§ 11-18

§ 11. definuje pojem plat, který bývá často zaměněn s pojmem služné. Starý zákon ve svém § 15. mluví také jen o běžném služném, jinak obsahuje starý zákon plno nepřesností, mluvíc o platu, služném, peněžitých požitcích, úplatě a pod. Považujeme proto naše ustanovení obou paragrafů za účelná.

§§ 13.-16. Ustanovení o provisi je po stránce právní jeden z nejtěžších problémů. Poukazujeme na komentář k § 3. a dodáváme, že je nezbytně nutno upraviti nárok a výplatu provise tak, aby křiklavé nedostatky dosavadních právních předpisů byly odstraněny. V prvé řadě je naléhavě důležito ustanovit, že provise vyplácí se již z obchodů ujednaných, nikoli vyřízených, anebo dokonce podle částek, které konsumentem byly firmě splaceny. Předpokládá se přirozeně, že zaměstnanec pracující na provisi dbá příkazů svých firem, řídí se při prodeji podle ceníků a jiných předpisů. Tyto samozřejmosti jsou však všeobecnou podmínkou pracovního poměru vůbec a není třeba, aby zákon o těchto předpokladech mluvil. Závady dnešního systému nalézáme především v spekulaci firmy, která namnoze předepíše zástupci ceny, podle kterých se on také řídí, leč změnou konjunktury mění zaměstnavatel také ceny, aniž by o tom zavčas svého zástupce vyrozuměl. Důsledek toho je, že zaměstnavatel ruší objednávky jinak správně ujednané a odepírá přirozeně i výplatu provise. Uvážíme-li, že zástupce konající takto své povinnosti, hradí ze svého cestovné a ostatní výlohy, nedostává se mu však odměny ve formě provisí, jež mu podle přirozeného práva přísluší, avšak dnešními zákonodárnými předpisy se výplata provise znemožňuje, je náš hořeji uvedený požadavek plně oprávněný.

Poválečné hospodářské přesuny přivodily, ze většina obchodních zástupců (cestujících) pracuje na provisi a pouze menšina těchto zaměstnanců jest na pevné služné, případně v kombinovaném poměru pevného služného a provise. Také nepatrná část těchto zaměstnanců obdrží náhradu za cestovné a diety.

Přijmeme-li tuto zásadu, pak není překážek, aby súčtování provise dělo se měsíčně.

 

Objednávky s pozdější dodací lhůtou lze ciferně dosti přesně odhadnouti a možné diference buď v prospěch nebo v neprospěch zaměstnance neb zaměstnavatele, které jinak mohou býti jen nepatrné, možno později vyrovnat.

§ 17. korigující § 14 starého zákona, zejména v tom, že konkretisuje formu výplaty a určení podílu na zisku, není-li výhodněji umluveno, váže k povinnosti zaměstnavatelově vydati zaměstnanci bez prodlení po obchodním roku účet a určuje nárok na alikvotní část podílu na zisku, netrval-li pracovní poměr po celý rok.

§ 18. opětně jasně rozlišuje pojem zvláštní odměny (remunerace) od pojmu novoročného, jež bývají velmi často ztotožňovány, ač judikatura ustálila zvlášť nárok na novoročné a zvlášť nárok na jiné odměny. Dnešní právní stav nároků na novoročné přiznává toto, je-li obvyklé v místě neb závodě a proto naše ustanovení v odst. 2. § 18. kryje se v podstatě se stávajícími poměry. Odst. 3. jmenovaného §u reguluje novou zvyklost v obchodu, kterou jinak neschvalujeme, avšak fakt, že odměna pozůstává také podle procent z tržby nebo jako tantiema nutí nás, abychom takové nároky opřeli zákonodárnými předpisy.

K § 19

Referentská osnova ministerstva spravedlnosti přejímá náš návrh o právu na zálohy, i když je zde nepatrná odchylka od našeho znění. Toto ustanovení má znemožniti zadlužení zaměstnanců a možno jen tuto přednost v zákoně vítati.

K § 20

Moderní pracovní poměr vylučuje vlastně naturální požitky, neboť bohatá praxe ukázala, že se podobného zařízení oproti zaměstnancům zneužívá, buď že se poskytují nedostatečné, zdraví ohrožující obytné místnosti, nedostatečná strava a jiné požitky aneb tvoří poskytování naturálních požitků tak odvislý poměr pracovní, který obmezuje občanskou, ve velmi četných případech organisační volnost zaměstnanců. Proto odborové organisace dávají přednost pevným smlouvám o peněžitých odměnách za vykonanou práci a pokud nelze staré zvyklosti zrušovat, požadují od zákona disposiční právo záměny naturálních požitků v náhradu v penězích bez újmy trvání a platnosti smlouvy. Odstavec 4. umožňuje pak zaměstnanci, aby nepozbyl bytu a stravování do té doby, než podaří se mu získati náhradu.

K §§ 21-26

Dosud platné ustanovení §u 8. starého zákona uznává zaměstnancovo právo na plat až do 6ti neděl, trvá-li choroba nepřetržitě. Při delší než 6tinedělní trvalé chorobě může zaměstnavatel zaměstnance okamžitě bez nároků na další plat propustiti. To se také zpravidla první den v sedmé neděli nemoci stává. Není pochyby, že toto opatření je velmi kruté, neboť zbavuje postiženého zaměstnance, aby zavčas staral se o nové zaměstnání. Proto navrhujeme, aby po v odst. 1. §u 21. vyjmenovaných lhůtách chránily předpisy zaměstnance delším nárokem na plat, který se odstupňuje podle let praxe v povolání (odst. 2.). V jiných případech chráníme zaměstnance právem na radnou výpovědní lhůtu.

§ 22. opírá se jednak o nemocenský zákon a zákon o sociálním pojištění dělnickém a poněvadž i referentská osnova v §u 21. přiznává v zásadě tyto výhody, domníváme se, že tato úprava jest samozřejmou.

§ 23. upravuje povinnost zaměstnance ohlásiti nemoc, úraz, neb jinou nehodu. Sankce z opomenutí této povinnosti nesmí však dále než v pouhém zadržení platu, nikoliv ve ztrátě jeho, v okamžitém propuštění, neb dokonce v právní na náhradu škod vzniklých z této okolnosti.

§ 24. přejímá v zásadě neztenčený nárok na částky z veřejnoprávního pojištění, jak o nich také mluví odst. 2. §u 8. starého zákona. Tyto částky jsou určeny k přilepšení pro nemocného zaměstnance i jeho rodinu a zkracovati proto tyto výhody vzhledem k již citovanému starému zákonu nelze.

§ 25. pamatuje na případy předčasného rozvázání pracovního poměru z důvodu, o kterých mluví § 39.

§ 26. doplňuje výhody zaměstnankyň uvedené v §u 22. v případech výpovědi, aneb neschopnosti nastoupiti opět práci pro nemoc, která podle lékařského vysvědčení povstala z těhotenství nebo porodem.

K §§ 27 a 28

§ 27. dotýká se soukromých překážek, pro které nemohl zaměstnanec vykonávati práci a § 28. chrání zaměstnance vykonávajícího veřejnoprávné funkce jako porotce, svědek, přísedící veřejného úřadu, nebo člen sboru veřejného práva, jako člen závodního výboru závodní a revírní rady neb v jiné podobné činnosti.

K §§ 29 a 30

Vyrovnati pracovní poměr k branným povinnostem zaměstnance bylo snahou minulého zákonodárného sboru a vyhověno mnohému, co bylo odborovými organisacemi v tomto směru požadováno. Tak zákon ze dne 9. října 1924 čís. 221 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ve svém §u 253 ustanovuje, že za dobu zákonité presenční služby narukovaných osob zaplatí pojistné ve třídě A stát, na základě výkazů každoročně předkládaných ministerstvem Národní obrany Ústřední sociální pojišťovně. Zákon ze dne 31. března 1925 čís. 61 Sb. z. a n. o zachování pracovních (služebních) poměrů po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních) praví ve druhém odst. §u 8., že v pojištění nemocenském zůstávají i po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebního) až do opětného nastoupení do práce nedotčeny nároky příslušníků rodiny; rovněž se toto období čítá do doby členství, pokud výše dávek poskytovaných nemocenskou pokladnou jest odstupňována též podle doby členství. Tentýž zákon upravuje pracovní poměr narukovaného zaměstnance k zaměstnavateli, chrání prvého před nebezpečím výpovědi, zaručuje mu zachování místa po skončení vojenského cvičení, uznává započítávání doby cvičení ve zbrani do pracovní doby ve smyslu pracovní smlouvy, zabezpečuje nárok na dovolenou, která jinými nejasnými předpisy (zákon o obchodních pomocnících) byla narukováním zaměstnance ohrožena, zaručuje úpravu platovou ve formě jako by narukovaný zaměstnanec své občanské povolání nepřerušil a poněvadž vyřešil jmenovaný zákon kladně nemocenské pojištění rodiny narukovaného, je nám možno navrhovati stylisaci §§ 29 a 30 tak, že se opírají o tyto již zákony uznané zásady. Oba dva zákony však také vyslovily morální závazek péče o narukovaného a jeho rodinu, který byl vznesen jednak na stát a pak na celou společnost. Vojín, opustivší své občanské povolání, vstupuje do služeb státu a tedy i do služeb celku a má právo požadovati všestranné ochrany, kterou nelze upírati ani těm. kteří rukují k presenční službě. Užijeme-li tudíž týchž zásad vyslovených v zákoně o zachování pracovních poměrů po dobu cvičení ve zbrani, pro ty, kteří ruku jí k presenční službě, pokračujeme důsledně na cestě hořeji již vytknuté, při čemž můžeme se dovolávati obdobných opatření z doby světové války a z poměru poválečných, zejména poukazujeme na citované již nařízení ze dne 9. ledna 1919 čís. 14 Sb. z. a n.

§ 10. zákona o zachování pracovních poměrů po dobu cvičení ve zbrani zmocňuje vládu, aby nařízením upravila obdobně zachování pracovních (služebních) poměrů pro případ mobilisace, nebo mimořádného povolání zálohy. Nemusíme zvlášť připomínati, že si nepřejeme, aby poměry vládu donutily k podobnému opatření, neboť programem i cílem naší strany je dosažení národního i mezinárodního míru a mohou pak podobná opatření klidně odpadnouti. Jestliže jsme v §u 30. upravili pracovní poměry zaměstnanců, povolaných k branné povinnosti za mobilisace a války, neupouštíme od zásad hořeji uvedených a konáme jen zákonodárnou povinnost, aby tento problém legislativně nalezl v tak širokém zákoně jasného vyjádření.

K §§ 31 a 32

Požadavek dovolené řešil starý zákon v §u 17. a máme dnes po 15ti letech praxe tohoto zákona možnost korigovati nedostatky dosud platných ustanovení. Především byl citlivě pociťován nedostatek v tom, že dovolená vyměřuje se podle doby ztrávené u posledního zaměstnavatele, takže při známé fluktuaci, kterou zaznamenáváme u soukromých zaměstnanců, starší zaměstnanci zejména při změně místa právem si stěžují, že musí znovu absolvovati 6ti měsíční karenční dobu u nového zaměstnavatele, aby nabyli nároku na nejkratší minimální 10ti denní dovolenou, kdežto jiný zaměstnanec věkem mladší, který měl štěstí se svým zaměstnavatelem a nemusí měnit místo, nabývá po 15letém zaměstnání nároku na minimální třínedělní dovolenou a jest tudíž sociálně a zdravotně lépe zákonem chráněn, než prvý v tomto příkladu uvedeny starší zaměstnanec. Díváme-li se na placenou dovolenou jako na součást péče o zdraví zaměstnancovo, nemůžeme jinak, než navrhnouti, aby dovolená byla poskytována podle celkové doby ztrávené v povolání, jež podléhá tomuto zákonu a jak je konkretisováno pojmem praxe ve smyslu odst. 2. v § 21. Je přirozeno, že čím starší zaměstnanec, tím nutnější delší dovolená. Každá jiná zásada je v odporu s touto přirozeností. Původní návrh ministerstva sociální péče k zákonu o placené dovolené zaměstnanců obsahoval námi zastávanou úpravu a litujeme, že ostatní strany k tomuto sociálnímu pokrok u souhlasu nedaly. Tehdejší ministr sociální péče náš soudr. Habrman velmi dobře odůvodnil jeho návrh a proto znovu reklamujeme tento požadavek jako jedině vhodné řešení principu dovolené. V úvodu Důvodové zprávy poukázali jsme již na obsah rakouského zákona o soukromých zaměstnancích, který se v mnohém vyslovenému požadavku přizpůsobil.

K §u 33

Soukromí zaměstnanci trpí snad nejvíce nedostatky ochranné péče, neboť mnohé obchodní a kancelářské místnosti jsou tak nedostatečně po stránce hygienické vybaveny, že zdraví zaměstnancovo jest neustále ohroženo a končí mnohé případy invaliditou. Ve velkých městech a Prahu stavíme na první místo, zjistili jsme, že uvedené nedostatky projevují se v hromadných chorobách očních, důsledky to pracovních místností celý den umělým světlem osvětlovaných. Jiné hromadné zjevy projevují se v chorobách plicních a jak statistika ukazuje, choroby tyto objevují se v nejčetnějších případech u soukromých zaměstnanců. Živnostenská inspekce, věnující se ponejvíce kontrole závodů průmyslových, nezasahuje do těchto pracovních míst a tak zde zbývá svépomoc odborových organisací, která ovšem nemůže plniti tak veliké úkoly. Závazná ustanovení o povinné péči mají tyto veškeré křivdy napraviti.

K §u 34

§ 7. starého zákona o zákonné zápovědi konkurence stavíme v našem §u 34. na modernější základ a zamezujeme každé svévolné poškozování zaměstnance, jež vznikalo ze starých ustanovení a jemuž je se napříště vyhnouti.