14/XVIII.

Interpelace

poslanců Václava Sladkého, Jos. Davida a druhů

vládě o ponechání Slezského pozemkového a komunálního úvěrního ústavu v Opavě.

Dle výslovného znění zákona o reformě politické správy čís. 125/1927 ponechána je úprava zemských úvěrních ústavů pozdějším zákonným ustanovením. Nyní se však proslýchá, že podle onoho, již připraveného zákona má býti zrušeni Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě a spojen s Hypoteční bankou moravskou.

Slezsko má býti zbaveno zase další veřejné instituce, ústavu to, s nímž je v úzkém, styku velká část obyvatelů již po 60 let, buď jako dlužníci, aneb jako majitelé cenných papírů. Nelze si řádně orvi představiti ztráty, které by způsobilo podobné opatření pro hospodářský život slezských krajů. Především však odlišné poměry na Těšínku a Hlučínsku vyžadují, aby tento ústav zůstal nadále v Opavě. Styk úřednictva ústavu znalého úplně místních poměrů zaručuje důvěru zákazníků a prokázal nespornou schopnost samostatné existence. Nynější emisní půjčky ústavu přesahují částku 160 milionů Kč. Nemá tedy vstav tento nikterak zapotřebí, aby splynul s ústavem moravskými a k tomu ještě s ústavem mladším. Nebude ústavu nikterak na závadu, jestliže bude ponecháno ředitelství moravsko slezskému výboru v Brně. I polohou je město Opava výhodnějším stanovištěm pro tento ústav, vždyť celé okolí slezské a přilehlé Moravy je obchodně odkázáno do Opavy a využije této příležitosti, aby si vyřídilo své peněžní záležitosti u ústavu. Bude-li ústav tento v Brně, velká část zákazníků odpadne, neboť nepovedou je tam žádné jiné záležitosti, které by napomáhaly živému styku s ústavem. Bude-li pak svazkům územní samosprávy ztížena možnost uzavírati své půjčky u tohoto ústavu, zabředne jejich finanční hospodářství do značných nesnází. Kdo odpoví za materielní škody vzniklé občanstvu tímto zamýšleným opatřením?

Proto i tak vážná a naprosto nestranná korporace, jako jest Ústředí starostenských sborů slezských, varuje i zákonodárné činitele před tímto zamýšleným krokem a žádá co nejdůrazněji, aby byl ponechán Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě.

Nebude snad od místa, když si vzpomeneme na nedávnou minulost, kdy slezský lid české národností na rozhraní německé říše a polského území, promíchán jsa příslušníky národů jemu nepřátelských, houževnatě hájil svá práva. Český lid ve Slezsku po staletí byl za Rakouska německou nadvládou odkopáván i od zdrojů hospodářského rozkvětu a byla mu bezohledně brána možnost volně se vyvíjeti. Českým obcím, které věrně a neochvějně hájily národní práva, byly mařeny snahy po zvelebení školství, nebyla jím popřána ani zdravá pitná voda, byla odpírána stavba silnic, aby zůstaly odříznuty od ostatního osvěta, a zakoušely bez opory veškerá příkoří.

Zdálo se, že popřevratovými zákony rázu finančního dostane se i českým obcím možnosti, aby aspoň vlastními prostředky odčinily křivdy, aby doháněly, co cizí zlovůlí bylo zanedbáno. Slibné byly začátky, mnoho bylo nadšené práce. Obce počaly se stavbou škol důstojných svobodného národa Komenského, zřizovaly sítnice, cesty, zaváděly vodovody, kanalisace, elektrisaci. V těchto snahách účinně je podporovati představitelé zemské správní komise pro Slezsko, osvědčení to zastánci z dob útisku.

Slezským obcím sešněrovaným posledními finančními zákony byla dána možnost aspoň v rámci zákona najití porozumění u svého zemského úvěrního ústavu. I o tuto možnost mají býti české obce ve Slezsku oloupeny?

České obce ve Slezsku podřadily svou samostatnost zemskou zájmům celostátním. Nebudiž jim tedy brána alespoň možnost hospodářského rozvoje.

Proto táží se podepsaní vlády:

1) Je-li ochotna ponechati Slezský pozemkový a komunální úvěrní ústav v Opavě a zabrániti jeho zrušení a spojení s Hypoteční bankou moravskou?

2) Je-li ochotna, bylo-li by naprosto nutno spojení obou těchto ústavů, zříditi v Opavě alespoň filiálku Hypoteční banky moravské s vlastním ředitelstvím a s určitou autonomií, jež by mohla samostatně jako dosud rozhodovati o půjčkách a jiných ústavních opatřeních?

V Praze, dne 13. prosince 1929.

Sladký, David, dr Patejdl, Ot. Svoboda, Malý, Netolický, inž. Záhorský, dr Stránský, Pechmanová, Hrušovský, Knejzlík, Hatina, B, Procházka, Bergmann, Tučný, Lanc, Langr, Špatný, Šmejcová, Richter, Vaněk, Zeminová.

14/XIX.

Interpelace

poslanců Jos. Knejzlíka, Fr. Langra, Ferd. Richtra a druhů

předsedovi vlády

o povolování stavebních subvencí ministerstvem sociální péče v Praze.

I. Upozornili jsme ministerstvo sociální péče, jakož i ministerstvo vnitra, na nezákonné jednání manželů Jana a Anežky Šimoníkových v Přerově, jakož i na zneužití úřední mocí stavebním úřadem města Přerova při vymáhání podpory stavební na přestavbu maloměšťanského domu čp. 544 v Přerově a na toto upozornění dostali jsme od zmíněných ministerstev tuto odpověď:

ťManželé Šimoníkovi podali v r. 1924 dvě žádosti na podporu a to jednu na přestavbu a druhou na novostavbu nájemního domu na místo zbouraného domu čp. 544 v Přerově. Zemská správa politická odděl. pro stavební ruch v Brně, jsouc vyzvána, aby věc vysvětlila, sdělila, že stavba nájemního domu, které se týkala prvá žádost, byla provedena a že od stavby domu, který měl býti postaven v sousedství a které se týkala druhá žádost, bylo upuštěno.

Výnosem min. soc. péče ze dne 3. srpna 1925, čj. 16595-II-25 byly obě žádosti zamítnuty, prvá poněvadž staré stavení bylo zbouráno po 28. květnu 1921 a k zbourání nebylo vyžádáno předem schválení zem. pol. úřadu, a druhá, poněvadž od stavby bylo upuštěno. Dne 2. února 1926 došla zem. správě politické odděl. pro staveb. ruch v Brně obnovená žádost za udělení podpory na stavbu nájemního domu na pozemku č. kat. 846 kat. obce Přerova.

Žádosti této bylo výnosem min. soc. péče ze dne 18. března 1926 čís. j. 4845/II-1926 vyhověno, a podpora podle zákona ze dne 25. ledna 1923 udělena. Zbourání domu čís. 544 bylo na základě osvědčení městské rady v Přerově ze dne 4. prosince 1923 čj. 22.300 spolu potvrzeného okr, správou politickou v Přerově, zem, správou politickou v.Brně schváleno, takže nebylo překážek proti udělení podpory. Šetřením, zavedeným na dotaz posl. Knejzlíka bylo dále zjištěno, že přerovský městský lékař sám radil Šimoníkovi, zjistiv, že jedna jeho dcera onemocněla a zemřela na tuberkulosu, aby si vystavil byt zdravý. Starý dům byl tmavý a vlhký, následkem nízké polohy pod niveau silnice (asi půl metru), Vlhkost byla zvyšována ještě čelným zastavením a velikou sousední kuchyní, v níž se celý den vařilo pro dobytek a ze které výpary vnikaly do vedlejšího pokoje obytného. Že dům čp. 544 nebyl dávno bezvadný, nasvědčuje, že již podle nařízení městského úřadu ze dne 23. března 1920 čís. 17.080 bylo zjištěno, že dlážka v něm je prohnilá a že by měla býti nahrazena zcela novou podlahou, ovšem na zdravém a čistém násypu.

Pokud se týče majetkových poměrů Šimoníkových, podotýká se, že jim byla vyměřena dávka z majetku 253.300 Kč, tedy daleko pod částkou uvedenou v §u 2 odst. (1) vl. nař. ze dne 19. července 1923 čís. 160 Sb. z. a n.

Vzhledem k tomuto stavu věci není příčiny, aby bylo zavedeno proti komukoliv trestní stíhání. Podepsán min. soc. péče msg. Šrámek a ministr vnitra Černý.Ť

Odpověď tato svědčí o naprosto neúplném úředním šetření. Ministerstvo sociální péče zamítlo výnosem z 31. srpna 1925 čj. 16.595/II-25 žádost manželů Šimoníkových o udělení stavebná podpory na stavbu zbouraného selského gruntu čp. 544, poněvadž stavení bylo zbouráno po 18. květnu 1921, a k zbourání nebylo předem vyžádáno svolení Zemského politického úřadu. A rozhodnutím ze dne 18. března 1926 čj. 4845/II-26 ubylo obnovené žádosti za podporu na výstavbu tohoto selského gruntu čp. 544. podané plné tři roky po jeho výstavbě, vyhověno a stavební podpora ve výši 80.000 Kč povolena, poněvadž stavebníci uváděli, že staví obytný dům o třech nájemních místnostech a doložili svoji žádost předstíranými a pravdě neodpovídajícími tvrzeními.

Dům čp. 544, v němž bydlila pouze rodina majitele, byl selským gruntem. V žádostí o stavební podporu uvádělo se, že jedná se o stavbu domu činžovního. V tomto nově vystavěném domě bydlí rodina stavebníkova sama a pro jeho velikou rozlohu, jde o dům jednopatrový, jsou pronajaty pouze dvě místnosti, pokojík a kuchyň, manželům Hlaváčkovým, aby tak úřady byly oklamány.

Dům čp. 544 nebyl ve zchátralém stavu, aby musil býti zbořen. Svědčí o tom fakt, že manželé Šimoníkovi dali si dne 16. února 1923 u stavitele Jana Malčíka Přerově zhotoviti plány na adaptací tohoto domu, kterážto adaptace byla při stavební komisi stavebním úřadem města Přerova povolena. Ač byla povolena tato adaptace domu čp. 541 stavebním úřadem města Přerova a tím uznán tento dům za způsobilý k obývání, zbořili později majitelé dům celý a stavební úřad města Přerova vydává, proti svému rozhodnutí o schválené adaptaci, vydaném téhož roku, 4. prosince 1923 čj. 22.300 prohlášení o nutnosti zbourati dům, tedy v době kdy už dům byl zbořen a část přízemního zdiva novostavby již vystavena.

Leč důvody, jimiž obě ministerstva mluví pro zboření domu, nejsou správné. Je pravda, že jedna dcera Šimoníkova zemřela na tuberkulosu, leč neshledáváme v lékařské zprávě sdělení, že tato dcera od svého narození byla mrzáčkem, neschopným k životu a že aby byla zemřela i v nejlepším paláci. Ostatní uváděné závady měli přece majitelé domu čp. 544 v úmyslu odstraniti adaptací, pro níž si dali zhotoviti plány, které spi dali stavebním úřadem města Přerova povoliti.

Stavební úřad města Přerova, okr. správa politická v Přerově, ano i zemská správa politická nevyšetřily tyto další skutečnosti, pro něž ministerstvo soc. péče nemohlo by uděliti stavební podporu:

1. že manželé Šimoníkovi jsou nejen vlastníky domu čp. 544, ale že jsou vlastníky jednopatrového činžovního domu, stojícího těsně vedle domu čp. 544, jenž tvoří součást jejích selské usedlostí a že klidně mohli z domu čp, 544 přesídliti do domu vedlejšího, který s domem čp. 544 tvoří harmonický celek.

2. že manželé Šimoníkovi, kteří vlastní přes 250 měřic nejlepší řepné půdy, jsou majiteli panského dvora, býv. velkostatku s obytnými a hospodářskými budovami v obci Předmostí a že tento panský dvůr je pouze 8 minut vzdálen od domu čp. 544 v Přerově.

3. že v téže obci Předmostí vlastní čtvrtý objekt obytný, dům čís. 26, v němž bydlí několik nájemníků.

Sdělením těchto skutečností nemohlo by dojíti k povolení stavební podpory 80.000 Kč statkáři, majiteli čtyř domů s více než 20 nájemníky, na přestavbu jeho selského gruntu čp. 544, v němž na oklamání úřadů trpí ve dvou místnostech jediného nájemníka.

II. Zcela jinak postupovalo ministerstvo soc. péče při žádostí Jana Ruprechta, dělníka ve Vejšovicích, okr. Prostějov, za stavební podporu na znovu zbudování domku, povodní zničeného.

V roce 1924 v květnu zničila povodeň v obcí Vejšovicích velký počet obytných domků, vystavených z nepálených cihel. Komise okresní správy politické v Prostějově zjišťovala tyto škody a stavební podporu na znovu zbudování svých obydlí dostali všichni poškození, jímž domky byly zbořeny do příchodu této komise. Domek Jana Ruprechta ve Vejšovicích byl rovněž povodní podmočen, vzdoroval však sesutí déle a zbořil se teprve po odchodu komise. Přes to, že obecní úřad ihned, jakmile objevily se silné trhliny na domku Ruprechtově, nařídil vystěhování jeho rodiny a úředně potvrdil sesutí domku, rozhodlo ministerstvo soc. péče 5. února 1927 čj. 16.964/II-27, že nemůže vyhověti žádostí za poskytnutí podpory stavební, jelikož nemá k tomu účelu dosud ústavně povolených finančních prostředků. Jest zajímavo připomenouti že byly finanční prostředky pro vybudování všech ostatních domků, ve Vejšovicích zbořených.

Podepsaní táží se proto pana předsedy vlády:

1. Jest pan předseda vlády ochoten dáti tyto dva křiklavé případy co nejpřísněji vyšetřiti a zjednaní nápravu?

2. Jest pan předseda vlády ochoten podati podepsaným zprávu, co v obou těchto případech bylo učiněno?

V Praze, dne 13. prosince 1929.

Knejzlík, Langr, Richter, dr Patejdl, Pechmanová, Netolický, inž. Záhorský, Šmejcová, Polívka, Malý, Ot. Svoboda, Bergmann, David, B. Procházka, Lanc, Fiala, Hatina, Mikuláš, Špatný, Vaněk, Sladký, Tučný, dr Stránský.

14/XX.

Interpelace

poslance Hugo Bergmanna a druhů

vládě

ve věcí provádění pozemkové reformy na velkostatku Brandýs n. Labem.

Státní pozemkový úřad v Praze převzal od státního velkostatku v Brandýse n. Labem pozemky, náležející tomuto velkostatku, ležící v katastrálním území obcí:

Stará Boleslav, Borek, Brandýs n. Labem, Čakovičky, Dřevčice, Hlavenec, Hlavno Kostelní, Jiřina, Káraný, Kostelec n. Labem, Kozly, Křenek, Lhota, Lobkovice, Ostrov, Otradovice, Popovice, Skorkov, Lojovice, Toušeň, Vestec Nový, Vrábí, Všetaty, Zápy, Záryby, Kochánky, Obodř, Předměřice n. Jiz. a Martinov v přejímací ceně 1,370.980 Kč 48 hal., na kterých provedl pozemkovou reformu, jejíž provádění vyvolalo velkou nespokojenost zejména malých uchazečů o půdu, poněvadž nebylo při přidělování pozemků šetřeno zákonných ustanovení, zaručujících přednost dlouholetým pachtýřům, legionářům, válečným invalidům atd.

Za to však byla půda přidělena uchazečům, kteří své pozemky prodali neb pronajali, vlastní půdy více jak ve výměře 6 ha aneb mají jiné dostatečné zaměstnání a nejsou praktickými zemědělci. Obci v Čelakovicích bylo přiděleno 2 ha 87 arů pozemků s tím, že postoupí tyto pozemky do pachtu potřebným malozemědělcům. Dodatečně se zjistilo, že hranice luk jsou nesprávné a byl proto příděl snížen na pouhých 80 arů.

Za to ale byl reservován pozemek u Labe, pro neznámého uchazeče, jehož jméno nemohlo býlí vypátráno, poněvadž přídělový komisař to nevěděl a státní pozemkový úřad byv požádán, vy světlení nepodal.

Podobný případ stal se i v obcí Brandýs n. Labem, že měl býti původní příděl 3 ha 10 arů snížen pro nesprávnost hranic pozemků.

Fr. Kutinovi, velkoobchodníku v Brandýse n. Labem byla přiděleno 6 ha, ačkoliv své vlastní pozemky v katastru obce Křenku ležící každoročně pronajímá. Poněvadž p. Fr. Kutina obdržel tak veliký příděl, nemohli býti uspokojení jiní oprávnění uchazeči v Křenku. Kutina byl podpachtýřem Fr. Nováka a sám těchto pozemků neužíval, nýbrž je znovu pronajímal.

Tvrdí se, že jsou to stará labská ramena porostlá rákosem, ale 8 měr jest dobrých luk a ostatní prutníky. O tento pozemek ucházelo se vodocestné ředitelství, ale upustilo od přídělu na žádost pp. Fr. Kutiny a Fr. Nováka, kteří příděl tento obdrželi a drobným uchazečům se panem starostou tvrdilo, že nemohou se o tyto pozemky ucházeti, poněvadž prý je má v nájmu vodocestné ředitelství. To bylo jen zástěrkou, aby malí zemědělci a košikáři přihlášky nepodali a půda mohla býti zašantročena p. Kutinovi a Novákovi.

Košíkář Alois Novák v Křenku čís. 59 žádal o příděl prutníku neobdržel je, ale obdrželi prutníky Josef Pšenička ač nežádal a Karel Dvořák, obchodník uhlím. Oba košikáři nejsou. Starosta V. Vaněk v Křenku, aby proti němu nemohl býti podán protest, nedal do číselného seznamu svou přídělovou výměru.

Marii Machkové z Křenku čp. 55, vdově, která měla 17 dětí, z nichž 11 jest na živu, 1 syn byl ruským legionářem a jeden u námořníků, byla odebrána část přiřknutého pozemku asi 2 míry když ho osila a pohnojila, aby mohl býti uspokojen Fr. Nový ze Lhotky, majitel nákl. auta a za to jí byl dán pozemek zanedbaný a špatný. Mimo to jí byla odebrána část louky původně jí přidělené a prutník. Jejich stížností nebylo dbáno.

Půda byla dána přídělem uchazečům Josefu Marečkovi, Fr. Bradačovi, V. Černýmu z č. 66, V. Potměšilovi a jiným z Křenku, kteří neměli zákonných nároků, ale legitimací Domoviny nebo republikánské strany, naproti tomu byli zamítnuti Josef Dejl, Fr. Janoušek, Václav Černý z č. 35, Fr. Černý a jiní, poněvadž neměli legitimaci Domoviny nebo republikánské strany.

Josefu Žižkovi ve Lhotě čp. 16 byla z části odebrána louka č. 214/III v Křenku, když ji 20tiletým nájmem zvelebil a zkultivoval, aby tato část mohla býti přídělem příbuznému starosty obce Křenecké Josefu Řezáčovi. Žižkovi ponechána byla část horší a část lepší dána Řezáčovi.

Josefu Kotkovi v Ovčárech čp. 96 nebyla přidělena louka v Topírce z katastru kosteleckého, kterou měl 8 roků v nájmu a o jejíž příděl žádal byla však přidělena Josefu Šulcovi z Ovčár, vlastníku více jak ha půdy. Šulc po žních část svých pozemků pronajal, vykázal se potvrzením, že louku užíval 30 roků, ačkoliv je jen 36 roků stár a teprve 9 let hospodaří. Mimo to obdržel příděl Jos. Dolanský z Ovčár, který před 2 roky prodal pozemky v ceně 25,000 Kč a nyní od státu levně obdržel nové.

V Toušeni bylo 23 žadatelů zamítnuto pro nekvalifikovanost, 34 žadatelům bylo dáno do výkupu 23 ha 75 arů půdy a 19 žadatelů bylo odkázáno na pacht půdy z přídělu, daného obci toušeňské.

Proti přídělům byly podány protesty, poněvadž byla půda z katastru toušeňského na nátlak republikánské strany přidělena uchazečům ze Záp a na uchazeče z Toušeně se nedostalo.

Protesty vyzněly na prázdno, Julius Skorkovský v Novém Vestci čp. 32 žádal o příděl 2-3 měr louky tak zv. ťv ŠirokémŤ a ťv dolních dílcíchŤ, na nějž měl zákonný nárok již také proto, že byl po celou válku na vojně, hospodářství musil pronajmout a za války se zadlužil.

Byla mu přidělena pouze 1 míra louky, část horší, za to Vaňkovi z Hlavence 3 hodiny cesty vzdáleného 2 míry a zbytek bohatému sedláku Štěpánovi z Konětop 15 km vzdálených, který vlastní 9 ha dobrých svých pozemků, ve válce nebyl, a za války zbohatl.

Frant. Dolanský v Novém Vestci čp. 16 měl po 15 let v pachtu 2¹/₂ míry pozemku od státního velkostatku brandýského, který vlastní námahou za velkých obětí finančních zvelebil, byl mu odňat, přidělen jinému a dán mu příděl 30 arů holého suchopáru.

Václavu Holečkovi ve Všetatech, ruskému legionáři nebyla přidělena parcela č. 654/1 v katastru všetatském, ačkoliv tuto parcelu měli jeho rodiče v pachtu od roku 1880 a po jejích úmrtí on.

Josef Palach ve Všetatech ucházel se o parcelu, kterou jeho rodiče měli od roku 1906 v pachtu. Palach stará se o svou matku a nezletilého bratra. Parcela byla přidělena jeho rozvedené manželce, která vlastní 119 korců pole a domek.

Bedřich Šmíd, svobodný syn rolníka ze Záp dostal přídělu 2 ha, mimo to dostal příděl jeho otec a děd. Všichni tři tvoří jednu rodinu a žijí společně, Šmíd dostal příděl v katastru zápském a louku v katastru obce staroboleslavské, odkud byli vyřazeni uchazeči z Brandýsa n. L.

Celý příděl pro obec Brandýs n. L, činil 8 ha, z toho obci připadlo 3 ha, takže na 24 uchazeče připadlo pouze 5 ha, zde však svobodnému člověku byly přiděleny hned 2 ha.

Pak se nedostalo na nejpotřebnější uchazeče, ku př. na legionáře K. Kuchaře v Brandýse, jehož bratr legionář byl Rakušany na italské frontě oběšen. Kuchař má četnou rodinu a 6 korců pachtovaných pozemků a dostal přídělem pouze 2 míry špatného pozemku. Frant. Nejedlý, vál. invalida v Zárybech čp. 96 měl pachtovanou louku k. č. 172 t. zv. ťHájenkuŤ po 12 let a pacht mnu byl na 6 let dalších prodloužen. Louka tato mu nebyla přidělena a dostal ji uchazeč jiný, ačkoliv mu byla přídělovým komisařem slíbena.

Z vylíčeného je patrno, že se při provádění pozemkové reformy na brandýském velkostatku nepostupovalo správně a že legitimace ťdomovinyŤ anebo republikánské strany platila více než nároky zákonné.

Z těchto důvodů táží se podepsaní:

1) Jest vláda ochotna naříditi Státnímu pozemkovému úřadu, aby provedl přísnou revisi přídělů pozemků daných mu k disposici státním velkostatkem v Brandýse n. Labem a odstranil všechny nesrovnalosti v interpelaci uvedené?

2) Jest vláda ochotna sděliti podepsaným výsledek této revise a jak byly nesrovnalosti, na něž se poukazuje, vyrovnány?

3) Jest vláda ochotna sděliti podepsaným, co v této věcí podnikla aneb učiniti hodlá?

V Praze dne 12 prosince 1929.

Bergmann, Zeminová, Šmejcová, Knejzlík, Špatný, Sladký, Vaněk, Polívka, dr Stránský, Hrušovský, Langr, Fiala, Malý, Ot. Svoboda, Hatina, Netolický, Lanc, Mikuláš, inž. Záhorský, David, dr Patejdl, Pechmanová.

14/XXI.

Interpelace

poslanců Al. Tučného, B. Procházky, J. Lance a druhů

ministrům vnitra, spravedlnosti a sociální péče

o protizákonném obsahu jednostranně uplatňovaných pracovních smluv.

Povzbuzeni příkladem několika resortů státní správy, soukromí zaměstnavatelé projevují stupňovaný odpor proti uzavírání kolektivních smluv se zaměstnanci nebo s jejich odborovými organisacemi. Využívajíce své hospodářské moci, neujednávají pracovních smluv a místo toho předkládají najímaným zaměstnancům pracovní smlouvu dle své libovůle upravenou, ve které zaměstnancům nepřiznají žádného svobodného rozhodování a které jsou vlastně bezohledným diktátem podmínek za kterých zaměstnavatelé ťdovolíŤ, aby zaměstnanci pro ně pracovali. Bezohlednost jisté části zaměstnavatelů jde však až do těch mezí, že do pracovních podmínek vkládají i taková ustanovení, která se příčí základnímu zákonu ústavnímu naší republiky a pochopitelně i zákonu o útisku. Vkládají do nich ustanovení, kterými už napřed ohlašují revoltu proti zákonům, kdyby eventuelně byly vydány.

Jako doklad k tomuto neslýchaně zpupnému jednání citujeme zde doslovně pracovní smlouvu, již diktuje zaměstnancům majitel panství Liběchov.

Služební podmínky pro zaměstnance panství Liběchov:

1. Zaměstnanec jest přijat do služby co smluvní a propůjčuje se jemu titul ze služebního zařazení náležející, pokud je ve službě panství.

2. Ustanovení služného jest vyhraženo pouze majiteli velkostatku po dohodě se zaměstnaným a neuznávají se tedy výslovně případná ustanovení smlouvy kolektivní neb pod., ani kdyby takováto z moci zákona v budoucnosti zavedena byla.

3. Oboustranná výpovědní lhůta jednoměsíční bez udání důvodů a bez jakéhokoliv odškodnění, při hrubém porušení kázně neb dokázaných služebních poklescích okamžitá.

4. Jakákoliv účast přímá neb nepřímá neb činnost politická a spolková se zaměstnancům nedovoluje vůbec.

5. Služební ustanovení neb přidělení jest vyhraženo pouze panu majitel panství a musí se tomu zaměstnanec bezpodmínečně podrobiti. Tento jest povinen zájem panství vždy a všude hájiti a s majetkem jemu svěřeným co nejšetrněji zacházeti a jej opatrovati. Prokázané provinění v tomto směru tvoří důvod k beznáročnému okamžitému rozvázání služebního poměru.

6. Nemocenské a starobní požitky podléhají ustanovení zákona.

7. Prodávání deputátního dříví jest zakázáno.

V Liběchově n. Lab. dne 8. srpna 1929.

Ředitelství panství Liběchov n. L.

Böhm v. r.

Upozorňujeme zejména na odstavec č. 2, konečnou větu, a na odstavec č. 4, V ústavním zákoně ze dne 29. února 120 č. 121 Sb. z. a n. v § 114 je toto ustanovení:

ť(1) Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje.

(2) Všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány. Ť

Že odstavec 4, citovaných pracovních podmínek odporuje tomuto paragrafu ústavního zákona, je na prvý pohled patrno. Odporuje však i zákonu proti útisku ze dne 12. srpna 1921 č. 3 Sb. z a n., jehož § 1 má toto ustanovení:

ť(1) Kdo s někým (jeho rodinou, příbuzným nebo osobou pod jeho ochranou jsoucí) zle naloží nebo mu působí újmu na těle, svobodě, cti, majetku neb výdělku, nebo mu takovou újmou pohrozí, nebo vědomě využitkuje bezprostředně mu hrozící tísně, nebo využije svého postavení jako úředník, učitel, duchovní nebo zaměstnavatel, chtěje tím bezprávně na něm vynutiti, aby něco konal, opomenul, nebo snášel, dopouští se útisku, bez újmy trestností činu podle jiných ustanovení trestných.Ť

Omezujíce se na konstatování tohoto zřejmého porušování, resp. přestupování zákonů, ponecháváme odborníkům z oboru trestního práva posouditi, zdali odstavec 2 citovaných pracovních podmínek není proti duchu i liteře zákona na ochranu republiky.

Je nesporno, že kdyby veřejná moc administrativní trpěla a netrestala takovou zvůli zaměstnavatelskou, která ani základních zákonů republiky nerespektuje, rozšířila by se tato praxe, jak nás přesvědčují životní zkušenosti, takovou měrou, že by pracovní podmínky takového ducha staly se nikoli výjimkami, nýbrž pravidlem.

Majíce tyto následky na zřeteli, tážeme se jmenovaných tří pánů ministrů:

1. Znají případ pracovních podmínek, diktovaných majitelem panství Liběchov, a ne-li, zda jsou ochotni o této skutečnosti se přesvědčiti?

2. Jsou ochotni po potřebném úředním šetření takové jednání zaměstnavatele nejen zakázati, ale také podle zásluhy potrestati?

V Praze dne 12. prosince 1929.

Tučný, B. Procházka, Lanc, Fiala, Netolický, Bergmann, David, dr Moudrý, Langr, Tykal, Stejskal, Šmejcová, Mikuláš, dr Patejdl, Slavíček, inž. Záhorský, Polívka, Ot. Svoboda, Knejzlík, Špatný, Vaněk, Malý, dr Stránský, Hrušovský, Zeminová, Hatina, Sladký.

14/XXII.

Interpelace

poslanců dra Jos. Patejdla, Al. Tučného a druhů

ministru vnitra

o zjišťování politické příslušnosti dělnictva policejním ředitelstvím v Praze.

Na podzim roku 1928 obrátilo se ředitelství továrny ťČeskomoravská-Kolben-DaněkŤ na policejní ředitelství v Praze se žádostí o vyšetření politického smýšlení všech zaměstnanců. Policejní ředitelství žádosti té vyhovělo a na základě seznamu dělnictva, továrnou předloženého, provedlo prostřednictvím policie v Praze a na venkově důvěrné šetření o politické příslušnosti dělnictva, jehož výsledek pak továrně sdělilo.

Podobným způsobem obrací se na policejní ředitelství i jiné závody apolicejní ředitelství žádostem jejich vyhovuje. Ba již pouhé vystoupení dělníka z některého pražského závodu na schůzi, třeba pouhým návrhem na konec debaty, poznamenává se v kartotéce policejního ředitelství a sdělí se příslušnému závodu.

Uvedený postup policie nedá se odůvodniti žádnými platnými zákony ani nařízeními ani předpisy. Činí z policie poslušný orgán kapitalistů, kteří se chtí zmocnit nejen těla dělníkova, ale i jeho duše. Činí z naší demokratické republiky stát výlučně policejní.

Podepsaní se táží:

1.) Jsou Vám, pane ministře, shora uvedené případy známy?

2.) Jste ochoten naříditi vyšetření a učiniti opatření, aby se podobné věci neopakovaly?

V Praze, dne 13. prosince 1929.

Dr. Patejdl, Tučný, David, Malý, Langr, Pechmanová, Netolický, inž. Záhorský, dr Stránský, Ot. Svoboda, Knejzlík, Zeminová, Vaněk, Hatina, Stejskal, Hrušovský, Sladký, Polívka, Mikuláš, Špatný, Richter, Šmejcová, Lanc.