Smlouva tato byla uvedena v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 1. října 1929. Viz čís. 140 Sb. z. a n. 1929.

Výňatek z důvodové zprávy vládního návrhu.

Po vypršení platnosti Lausanneské smlouvy dnem 6. srpna 1929 použilo Turecko své opět nabyté svobody k úpravě celního režimu doma i vůči cizině. Zvýšilo cla a vypovědělo obchodní smlouvy, které bránily používání nových celních sazeb. Vypovědělo smlouvu i republice Československé ze dne 31. května 1927, čís. 40/1928 Sb. z. a n., a sice dne 25. března t. r., takže smlouva tato pozbyla platnosti dnem 24. září t. r.

Přes to, že Československo zahájilo jednání o novou smlouvu hned po výpovědi, došlo k dohodě teprve dne 19. září, kdy po obtížném jednání se podařilo docíliti dohody i o výši tabákového kontingentu.

Vzájemné obchodní styky byly upraveny na dobu 6 měsíců. Definitivní úprava nebylo možno proto, že nový turecký celní sazebník byl teprve nedávno publikován a nebyla tedy známa základna pro celně tarifní jednání.

V dohodě poskytuj] si obě strany vzájemně nejvyšší výhody pro zacházení se zbožím. Kontingent tabáku činí 1,000.000 kg na půl roku, při čemž podmínky odběru zůstaly tytéž, jako v dosavadní smlouvě. Stejně zůstala nezměněna ustanoveni týkající se zákazů neb obmezení dovozu a vývozu. Ježto dosavadní obchodní úmluva pozbyla platnosti dnem 24. září 1929, dohodly se obě smluvní strany na uvedení v účinnost nové dohody dnem 25. září 1929, aby se tak předešlo bezesmluvnímu stavu. Pokud jde o obchodní styky československo-turecké, možno uvésti, že jsou živé a že lze očekávati jejich další rozvoj. O tom svědčí tato statistická data:

Rok	Vývoz z RČS do Turecka Kč	Dovoz z Turecka do RČS Kč
1927	183,351.000	169,263.000
1928	178,098.000	58,350.000
za prvých 7 měsíců 1929	135,922.000	107,774.000

Hlavní předměty československého vývozu do Turecka jsou textilie, cukr, obuv, sklo, stroje a kovové zboží, zboží hliněné, papír, nábytek atd. Největší položku našeho dovozu z Turecka tvoří tabák. Dále se dovážejí lískové oříšky, hrozinky, jižní ovoce, koberce a j.

Možno očekávati, že tato dohoda přispěje k dalšímu prohloubení obchodních styků československo-tureckých:

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1929.

III. volební období.

1. zasedání.

Příloha H.

K tisku čís. 1.

Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky československé podle 54 ústavní listiny ze dne 22. října 1929

o nemocenském ošetření důchodců podle zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

Stálý výbor Národního shromáždění republiky československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny na tomto opatření:

čl. I.

§ 48 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. se mění a doplňuje novým odstavcem tohoto znění:

(3) Dokud nenabude účinnosti zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, mohou nositelé pensijního pojištění zavésti nemocenské ošetřování důchodců a pomoc při porodu podle odst. 1, u některého z dosavadních nositelů pojištění pro případ nemoci. Usnesení nositele pensijního pojištění vyžaduje schválení ministra sociální péče.

ČI. II.

Toto opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení, provede je ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Výňatek z důvodové zprávy vládního návrhu.

Paragrafem 48 zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách bylo ustanoveno, že důchodci podle tohoto zákona mají pro případ onemocnění nárok, proti příslušné nemocenské pojišťovně na nemocenské ošetření a pomoc při porodu podle zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, pokud nemají nároku na dávky posléze uvedeného zákona v důsledku svého zaměstnání přímo, nebo pokud nemají nároku proti Léčebnému fondu veřejných zaměstnanců a že nositelé pensijního pojištění hradí podle zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách příslušné nemocenské pojišťovně ze svého pojistné třídy služného, do níž jsou důchodci zařazeni podle výše svého důchodu, pokud jde pak o důchodce náhradních ústavů, podle výši důchodu, jehož by požívali u Všeobecného pensijního ústavu.

Obligatorní provádění tohoto paragrafu zákona předpokládalo, že současně se zákonem č. 26/1929 Sb. z. a n. nabude účinnosti i zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Tento předpoklad se však nesplnil, takže nositelé pensijního pojištění nejsou podle dosavadního zákonného stavu dosud povinni prováděti nemocenské ošetření svých důchodců.

Jelikož s hlediska sociálně-politického jeví se odůvodněným vyhověti naléhavým žádostem důchodců podle pensijního zákona, kteří v ustanovení § 48 pensijního zákona právem spatřují značnou výhodu a těžce nesou, že toto ustanovení nemohlo býti ještě provedeno, ježto zákon o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách dosud vydán nebyl, předkládá vláda návrh na opatření Stálého výboru, jímž by byl zjednán právní podklad pro provádění nemocenského ošetření důchodců již před vydáním zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Návrh doplňuje § 48 zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách (č. 26/1929 Sb. z. a n.) novým odstavcem 3., jenž dává nositelům pensijního pojištění možnost, aby již před vydáním zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách zavedli nemocenské ošetření svých důchodců a to u některého z dosavadních nositelů nemocenského pojištění (srovnej zákon č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a, stáří a zákon č. 117/1926 Sb. z. a n.).

Jde tu o opatření povahy přechodné a fakultativní, které nemá nijak prejudikovati úpravě budoucí zákonem o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Vláda předkládajíc shora uvedený návrh jako opatření Stálého výboru N. S. vychází z předpokladu, že jsou pro to splněny všechny zákonné podmínky. Některé z případů odstavce 8., písm. a)-d), § 54 ústavní listiny, jež vylučují příslušnost Stálého výboru, zde není, positivně pak splněny jsou náležitosti ku vydání opatření (54, odst. 1., 11. ústavní listiny), ježto běží o neodkladnou úpravu značného sociálně politického významu, kterou by jinak, t. j. kdyby N. S. zasedalo, byla třeba provésti zákonem.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1929.

III. volební období.

1. zasedání.

Příloha CH.

K tisku čís. 1.

Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky československé pode § 54 ústavní listiny ze dne 7. listopadu 1929

o konečné úpravě československé měny.

Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny na tomto opatření:

§ 1.

Koruna československá (Kč) jako dosavadní jednotka měny republiky Československé jest hodnotou svou rovna 4458 miligramu ryzího zlata.

§ 2.

Národní banka Československá (banka) jest povinna na této zákonné úrovni (§ 1) udržovati kurs svých bankovek a může býti za opominutí této základní své povinnosti činěna zodpovědnou (§ 11 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 857 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové).

§ 3.

(1) Banka jest povinna kupovati u svého hlavního ústavu v Praze a u filiálek, které k tomu určí, zlato v poměru 1 Kč za 4458 miligramu, nabídne-li je prodavač ve množství nejméně 12 kg ryzího zlata, a má právo při takovém nákupu sraziti si toliko zkušebné a podle sazby státní mincovny stanovené ražebné (§ 4, odst. 6.).

(2) Banka jest povinna na týchž svých místech (odst. 1.) směňovati své bankovky podle své volné úvahy buď za zlato (ať v mincích obíhajících, ať ve slitcích) v poměru Kč za 4458 miligramu ryzího zlata nebo za plnohodnotné zlaté devisy za denní kurs pražské peněžní bursy, avšak nejméně ve množství, které se rovná ceně aspoň 12 kg ryzího zlata. Kdyby banka této své povinnosti do 24 hodin po předložení bankovek nedostála, aniž se mohla odvolati na vyšší moc, pozbývá své výsady [§ 12, lit. b) bankovního zákona].

(3) Dobu, kdy vůbec tato zákonná povinnost v odst. 1. neb 2. vyslovená má nastati, nebo pokud nastalá již povinnost má býti dočasně obmezena neb co do množství změněna, určí po dohodě s bankou vláda zvláštním nařízením.

§ 4.

(1) Podle zákonného poměru (§ 1) razí se zlaté stokoruny (hřivny) ze směsi 900 dílů ryzího zlata a 100 dílů mědi.

(2) Z kilogramu mincovního zlata raziti jest 201.89783969 stokorun a z kilogramu ryzího zlata 224.31583669 stokorun, takže jest hrubá váha (stříž) stokoruny 4.9533 g se 4.458 g ryzího zlata.

)3) Ražba budiž co nejpřesnější, pokud toho nelze naprosto dosíci, dovolena jest úchylka nahoru i dolů, a to 2/1000 hrubé váhy (stříže), kdežto v ryzosti 1/100.

(4) Na jedné straně stokoruny jest znak republiky československé a podle povahy celkové úpravy na téže nebo na druhé straně vyznačena jest hodnota mince.

(5) Zlatá stokoruna jest neobmezeným platidlem pro jakékoliv platy, které lze konati ve měně československé.

(6) Celková úprava stokoruny jakož i doba, kdy počne státní mincovna s ražbou této mince na účet státu a kdy bude přípustna neobmezená ražba také na účet soukromý, určeny budou vládním nařízením, při čemž stanoveno bude i ražebné, které však nesmí přesahovati 0.3% z hodnoty.

§ 5.

(1) Zlatá stokoruna, pokud obyčejným oběhem opotřebovaná není proti váze náležité (§ 4, odst. 2.) lehčí o více než 5/1000 hrubé váhy, má váhu oběžnou a musí býti přijímána jako mince o váze náležité při všech platech jak u státních a jiných veřejných pokladen, tak ve styku soukromém. Klesla-li však obyčejným oběhem opotřebovaná pod váhu oběžnou nebo je-li z jiného důvodu než opotřebováním v obyčejném oběhu zlehčena, poškozena nebo proděravěna, není zákonným platidlem. Státní a jiná veřejná pokladna, u které se takové mince objeví, vyloučí je z oběhu tím, že je nápadným způsobem znehodnotí a straně bez jakékoliv náhrady vrátí.

(2) Mince padělané, těmito pokladnami zjištěné, propadají bez náhrady státu a zasílají se státní mincovně.

(3) Posouditi, jde-li o opotřebování obyčejným oběhem neb o jiné poškození (odst. 1.) či o padělek (odst. 2.), přísluší státní mincovně, které nutno závadnou minci zaslati.

§ 6.

(1) Banka jest povinna míti zlatou úhradu, která musí činiti do konce roku 1929 nejméně 25%, do konce roku 1930 nejméně 30% a do konce roku 1935 a od té doby stále nejméně 35 % celkového oběhu bankovek, k němuž přičítají se závazky na viděnou splatné.

(2) Pro výpočet poměru zlaté úhrady k tomuto oběživu rozhodným jest v každém kalendářním čtvrtletí průměr kursu na pražské burse, jak se jevil za posledních 14 dnů předchozího čtvrtletí.

(3) Zlatou úhradu musí tvořiti nejméně z polovice zlato ražené nebo neražené, zbytek může sestávati také z cizích hodnotných bankovek (valut), kurantních mincí, devis na hodnotné měny, a to jednak ze směnek na hlavní bankovní místa v Evropě a Americe s podpisem dobrého bankovního ústavu i s jinakými všemi náležitostmi předepsanými pro bankovní směnku, jednak z likvidních pohledávek splatných proti bankovním ústavům nesporně dobrým ve hlavních bankovních místech v Evropě a Americe.

§ 7.

(1) Dosavadní akciová jistina 12,000.000 zlatých dolarů S. S. A. rozdělená na 120.000 akcií po 100 zlatých dolarech S. S. A. převádí se v poměru 1 zlatý dolar S. S. A. rovná se 3375 Kč na 405,000.000 Kč a jest tedy jmenovitá hodnota jedné akcie 3.375 Kč, není však proto potřebí ani vydati nové akcie ani překolkovati akcie staré.

Banka má právo tuto akciovou jistinu usnesením valné hromady zvýšiti na 607,500.000 Kč.

§ 8.

Až klesne dluh státovkový nejméně na 1.000 milionů Kč, bude banka výjimkou ze zásady vyslovené v odstavci 1. §u 129 bankovního zákona oprávněna k vyrovnávání dočasných neshod mezi výdaji a příjmy státní pokladny eskontovati státní směnky až do 200,000.000 Kč. Tento přechodný úvěr musí býti úplně splacen nejpozději vždy do konce března příštího roku. Směnky tyto musí míti aspoň jeden závazný podpis peněžního ústavu.

§ 9.

Banka může ve shodě s ministrem financí a bez porušení svých vlastních zákonných povinností zúčastniti se mezinárodních zařízení finančních a hospodářských významu měnového.

§ 10.

(1) Tímto opatřením zrušují se:

a) §§ 6; 15 bankovního zákona, při čemž tento § 15 zmíněný v § 12, lit. b) téhož zákona nahrazuje se poslední větou odstavce 2. §u 3 tohoto opatření;

b) čl. III., odst. 1., čl. VII. a čl. XIV. zákona ze dne 23. dubna 1925, č. 102 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon bankovní.,

(2) Kromě toho mění se:

a) § 129, odst. 1. bankovního zákona;

b) čl. VIII. zákona č. 102/1925 Sb. z. a n. potud, že místo dovolávaného článku VII. rozuměti jest nyní § 6 tohoto opatření;

c) čl. XVI. zákona č. 102/1925 Sb. z. a n. potud, že uvedená v něm příloha A bude nyní zníti takto:

ťPříloha A.

Číslo..........

Serie..........

Akcie

Národní banky československé

na

3.375 Kč

slovy: třitisícetřistasedmdesátpět korun československých, kterouž poskytují se........ v............ nebo každému oprávněnému nástupci jeho všechna práva na veškerém jmění a na výtěžcích "Národní banky československé", jež podle zákonů ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., ze dne 23. dubna 1925, č. 102 Sb. z. a n., a podle opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 7. listopadu 1929, č. 166 Sb. z. a n., příslušejí každému akcionáři.

V Praze dne..............

Národní banka Československá.

(pečeť)

(podpisy)

Príloha A.

Číslo........

Seria..........

Účastina

Národnej banky Československej

na

3.375 Kč

slovami: tritisíctristosedemdesiatpäť korún československých, letorou poskytujú sa..... v............. alebo každému oprávnenému jeho nástupcovi všetky práva na všetkom imaní a na výťažkoch "Národnej banky Československej", ktoré podľa zákonov zo dňa 14. apríla 1920, č. 347 Sb. z. a n., zo dňa 23. apríla 1925, č. 102 Sb. z. a n., a podľa opatrenia Stáleho výboru Národného shromaždenia zo dňa 7. novembra 1929, č. 166 Sb. z. a n., prislúchajú každému účastinárovi.

V Prahe dňa..............

Národná banka Československá.

(pečať)

(podpisy)

§ 11.

Toto opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení, provede je ministr financí.

Výňatek z důvodové zprávy vládního návrhu.

A.

Úvod.

Republika československá chystá se ke zlaté měně jako poslednímu kroku kterým by stanula na nejvyšším vrcholu svého měnového vývoje. První náš ministr financí Dr. Alois Rašín s prozíravostí velkého státníka a národního hospodáře včasnou odlukou od společné měny rak. uh. dal původ k měně československé. Začali jsme tento vývoj 26. února 1919 papírovou Kč, abychom jej dovršili Kč zlatou, t. j., aby kupní síla, které naše měnová jednotka ve svém vývoji znenáhla dosáhla a na níž nyní nejméně již po šest let se udržuje, zákonitě určena byla takovým množstvím zlata, které lze za tuto dosavadní měnovou jednotku koupiti.

Jaký jest význam tohoto kroku?

Podstatou měny zlaté jest totiž, že její měnová jednotka (s volnou ražbou a neobmezenou směnitelností obíhajících bankovek) má hodnotu vlastní, a to právě takovou, jako množství zlata v ní obsaženého a proto rozhoduje o její směnné hodnotě (kupní síle) jedině její zlatý obsah, takže jen změna v ceně zlata může měniti i kupní sílu zlaté jednotky měnové. Na této směnné hodnotě nemůže proto stát ničeho měniti.

Naproti tomu měnu papírovou tvoří mocí práva papírové peníze s nuceným oběhem a po stránce hospodářské jest obsah měnové jednotky naprosto závislý na poměrech výrobních a důchodových a znamená působením těchto poměrů hospodářských určitou kupní a platební sílu (určité množství upotřebitelnosti).

Z tohoto srovnání již vyplývá, že měnová jednotka zlatá jako všeobecná míra hodnot jest podle zkušeností dosavadních nejzpůsobilejším (byť i ne naprosto bezpečným) prostředkem k ustálení a zpevnění hospodářských poměrů domácích stejně jako podmínkou pevné parity na mezinárodním trhu světovém ovládaném měnami zlatými.

Když tedy měna zlatá jest uznaně nejúčelnějším prostředkem k ustálení jednotky měnové, která jest měřítkem cen a důchodů, vyplývá z toho přirozeně, že ani v tom, ani v onom směru nemůže zlatá měna způsobiti nějaký přesun.

Nemůže proto býti zásadních pochybností o účelnosti chystaného přechodu z měny papírové na měnu zlatou, a to tím méně, když stálost dosavadní měny papírové napřed pozval na skutečně dosažená a potom zákonem č.102/1925 Sb. z. a n. předepsaná trvá nejméně již po šest let jako zjevný doklad toho, že základní předpoklady stálé měny vůbec jsou v podstatě dány. Mohlo by tedy jíti jen o to, jsou-li tyto předpoklady i nadále tak zajištěny, že dnešní doba je také již k chystanému kroku vhodná, o této otázce času bude pojednáno níže.

Pro věcné posouzení dosahu zlaté měny jest nezbytně ohlédnouti se nazpět po cestě až dosud doma vykonané, jakož i po rozvoji v cizině nastalém.

B.

Část všeobecná.

a) Vývoj domácí.

Celý tento vývoj lze rozděliti v tato období:

I. Budování základů pro vývoj československé měny až do jejího skutečného ustálení koncem roku 1922.

II. Doba ustálení (1923-1925).

III. Působení Národní banky Československé (od roku 1926 do dneška).

K I.

1. Prvá opatření měnová. Pramen, z něhož vyvěrala inflace papírového oběživa, vznikl právně z císařského nařízení ze 4. srpna 1914, č. 198 ř. z. Podle jeho zmocnění k mimořádným opatřením co do správy Rakousko-uherské banky zrušeny byly předpisy o úhradě bankovek a poskytování úvěru státu. Tento proud papírového oběživa stoupal tak úžasně, že z kořene vyvrátil rakousko-uherskou měnu korunovou zavedenou zákonem ze 2. srpna, 1892, č. 126 ř. z., a článkem XVII. uherského zákona z r. 1892, která postupně se rozpadla v jednotlivé měny národních států povstalých ze staré monarchie.

Uměle udržovaný kurs staré koruny rakousko-uherské znamenal koncem října 1918 v Curychu 465 centimů proti původním 105 centimům.

Po převratu bylo třeba pomýšleti nejprve na opatření okamžitá, třebas jen prozatímní, dříve než bylo možno přikročiti k soustavné úpravě celé otázky měnové. Proto byla zprvu ponechána společná měna a naléháno na to, aby Rakousko-uherská banka přistoupila na určité podmínky, zejména aby neposkytovala žádnému z nástupnických států zápůjček a aby nelombardovala válečných půjček rakouských neb uherských. Když nebylo vyhověno těmto hlavním podmínkám, bylo třeba, aby československý stát se rozhodl pro samostatný postup a aby k němu vykonal bez prodlení nutné přípravy.

Československý měnový vývoj vyznačoval se již od počátku pozvolným stupňovitým postupem, upravovány byly vždy otázky, jejichž řešení byla soustavně připraveno, a vyznačoval se dále od počátku snahou o ta, aby vytvořena byla co nejdříve zdravá měna, a aby bylo zabráněno dalšímu porušování měny inflací. Opatření, která byla učiněna, měla při tom býti tak pružná, aby připouštěla přizpůsobení, aby nepředstihovala změny, kterých by vyžadoval vývoj.

Měnová rozluka, která ad počátku byla jistá, byla záměrně připravována. Z těchto přípravných opatření, jež předcházela rozluce měny, jest třeba uvésti. Všem filiálkám Rakousko-uherské banky na území republiky Československé byla zakázána lombardovati válečné půjčky, zároveň zakázáno platiti válečné daně válečnými půjčkami (nařízení Národního výboru československého ze dne 2. listopadu 1918, č. 19 Sb. z. a n.).

Zákonem ze dne 19. listopadu 1918, č. 49 Sb. z. a n., byla učiněna opatření pro vydání náhradních platidel obchodních tím, že zákon zmocnil Zemskou banku, aby vydávala poukázky na vlastní bankovní pokladnu obchodně uhrazené, které měly míti v tuzemsku zákonný oběh a měly býti směnitelny za bankovky Rakousko-uherské banky. Celkový jejich oběh nesměl přesahovati čtyřnásobnou reservu bankovek Rakousko-uherské banky, uloženou u Zemské banky. K vydání těchto poukázek však nedošlo.

Nařízením ze dne 30. ledna 1919, č. 47 Sb. z. a n., byla pak zřízena samostatná Československá devisová ústředna při Pražské súčtovací bance v Praze. Konečně vládním nařízením ze dne 6. února 1919, č. 57 Sb. z. a n., byl zakázán převod pohledávek a úhrad z ciziny do území Československé republiky, čímž mělo býti zabráněno, aby se v tuzemsku nehromadily převody z ciziny a kreditní účty v rakouských korunách, které by po osamostatnění měny staly se účty v měně československé.

2. Měnová rozluka.

Po těchto přípravných krocích přikročilo se k měnové rozluce na podkladě dalekosáhlého zmocňovacího zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a podle nařízení ministerstva financí ze dne 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., o okolkování bankovek, vydaných Rakousko-uherskou bankou a nalézajících se na území Čsl. státu.

Československá koruna jako samostatná měnová jednotka vznikla fakticky dnem 25. února 1919 o 12. hod. noční úplnou uzávěrou hranic republiky Československé a provedeným na to okolkováním bankovek Rakousko-uherské banky, obíhajících na území republiky Československé. Okolkování bankovek bylo provedeno ve dnech 3.-9. března 1919; na Slovensku byla lhůta prodloužena do 12. března 1919. K okolkování bylo předloženo celkem bankovek za 7.157,721.000 K. Soukromými stranami bylo k okolkování předloženo 5.149,057.47085 K; z nichž vráceno v bankovkách okolkovaných 2.696,472.353 K 30 hal. a zadrženo na, vkladních listech 2.452,585.11755 K. Zbytek 2.088,663.529 K 15 hal. jsou bankovky státních pokladen a bankovky potřebné na výplatu dělnických mezd, které byly po okolkování nezkráceně vráceny. Dále převzaty a z polovice zadrženy byly žírové účty u cedulové banky a pokladniční poukázky cedulové banky. Neokolkované bankovky přestaly býti počínajíc 10. březnem 1919 zákonným platidlem na území čsl. státu a veškeré závazky na území čsl. státu před okolkováním bankovek vzniklé a zde v korunové měně splatné, měly se plniti v okolkovaných bankovkách beze srážky kolkovného.

Na územích později k republice československé připadlých byl proveden měnový pořádek, t. j. obíhající tam měna byla nahrazena čsl. státovkami, tak, že byl tam proveden směnný výkup a ostatní úkony měnové v mezích zmocňovacího zákona č. 84/1919 a nařízení č. 86/1919 Sb. z. a n. To platilo pro Hlučínsko, Vitorazsko, Valčicko a Čsl. Těšínsko, Podkarpatskou Rus a některé části Slovenska (zák. č. 67/1921 Sb. z. a n.).

Úhrnem bylo takto převzato po Rakouskouherské bance závazků v nominelní výši 10.189,905.59980 K.

3. Zřízení Bankovního úřadu ministerstva financí.

Současně s provedením měnové rozluky bylo třeba, aby byla organisována správa měny. To stalo se vládním nařízením ze dne 6. března 1919, č. 119 Sb. z. a n., o úpravě poměru k Rakouskouherské bance, ve kterém se stanoví, že ministerstvo financí bude až do další zákonné úpravy obstarávati funkce státní cedulové banky a že k odbornému obstarávání této funkce zřizuje ministr financí "Bankovní úřad ministerstva financí", o jehož správu budou se děliti jednak" odborný "bankovní výbor při ministerstvu financí" za předsednictví ministra nebo jeho zástupce a odborné úřednické obchodní vedení (vlád. nař. z 12. května 1919, č. 246 Sb. z. a n.). Správa měny byla pak podrobně vyřešena zákonem ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n., kterým se vlastně provádějí právní důsledky okolkování. Tento zákon ustanovuje, že měnová jednotka pro oblast čsl. státu označuje se jako koruna československá ve zkratce "Kč" a že právo vydávati v oblasti čsl. státu platidla a raziti mince přísluší až na další zákonné ustanovení výhradně státu. Dále se stanoví, že bankovky označené ve smyslu zákona č. 84/1919 Sb. z. a n. jsou zákonným platidlem a stát i kdokoliv jiný jest povinen přijímati je při placení ve jmenovité hodnotě. Při placení závazků splatných v oblasti čsl. státu platí se v Kč, při čemž jedna Kč se počítá za jednu rak.-uh. korunu.

Bylo velmi důležitým, že tímto zákonem byl také stanoven největší přípustný oběh neuhrazených státovek. Zvýšení oběhu státovek bylo přípustno jen tehdy, byl-li kryt plně soukromoprávní úhradou, jinak kromě státovek krytých soukromoprávní úhradou úhrnný oběh státovek nesměl přesahovati:

a) úhrn bankovek opatřených kolkem při provedeném okolkování;

b) úhrn bankovek vydaných do poloviny obnosu převzatých žirových účtů a pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky;

c) úhrn bankovek po 1 a 2 korunách, které byly zatím v oběhu ponechány. Tím byl zákonem zamezen tisk neuhrazených státovek.

Uvedená forma správy měny Bankovním úřadem ministerstva financí, byla od počátku myšlena jako prozatímní, která měla býti později nahrazena cedulovou bankou. Ačkoliv poměry nebyly ještě tak daleko konsolidovaný, aby se dalo již pomýšleti na úspěšné zřízení dobře vybudované cedulové banky, byl přece usnesen zákon o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n. Význam tohoto zákona, jehož účinnost nastala teprve řadu let po tom, byl hlavně v tom, že tím byl stanoven závazek dáti konečnou správu měny do rukou akciové banky cedulové, ovšem za přiměřené účasti státu.

Hned od počátku vzniku samostatné měny a po organisování vlastní správy měnové pomýšlelo se na to, aby oběh peněz, jehož úhrada záležela z největší části v pochybné pohledávce proti Rakousko-uherské bance, byl ozdravěn a aby obíhající peníze byly opatřeny přiměřenou úhradou podle zdravých zásad měnových a podle zásad cedulového bankovnictví. K tomu měla sloužiti hlavně dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku, k jejímuž vybírání byl položen základ v době provedení měnové rozluky a v době provedení soupisu majetkového ve smyslu zmocňovacího zákona č. 84/1919 Sb. z. a n.

4. Dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku.

V § 1 zákona o dávce z majetku a o dávce z přírůstku na majetku ze dne 8. IV. 1920, č. 309 Sb. z. a n., se pak výlovně praví, že "dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku jsou určeny v prvé řadě jako předpoklad pro příští nápravu měny k vyrovnání břemen převzatých po Rakousko-uherské bance výměnou státovek za stažené bankovky, zadržením bankovek a převzetím žirových účtů a pokladničních poukázek".