Kulturní výbor velmi vřele doporučoval ministerstvu školství a nár. osvěty, aby k tomuto zákonu nebo k vládnímu nařízení o sanačním fondu divadelním připojena byla opatření, která by znamenala instituování určité umělecké inspekce, která by měla dozor v nejpěknějším a nejlepším smyslu slova nad uměleckým vývojem našich divadel. To neznamená, že bychom chtěli kohokoli mentorovati, nýbrž že bychom chtěli zasáhnouti účinnou pomocí všude, kde jde o otázku zdárného uměleckého vývoje. A jsme všichni příliš hluboce přesvědčeni, než abychom nechápali, že toto opatření je jednou z nejdůležitějších součástí umělecké stránky divadel. Takováto umělecká inspekce, to nemá býti úřednické šikanování, ani bezduchý drill a nepřípustné ovlivňování, nýbrž má to býti cílevědomá snaha, aby celý umělecký vývoj našich divadelních institucí neoctl se mnohdy v pokušení z kasovního úspěchu na zcestí nebo aspoň v nebezpečí takového zcestí. (Výborně!) My si představujeme tento zásah jako velmi zdravý iniciativní zásah do počinů a usměrnění našich divadel a vítali bychom, kdyby ministerstvo školství velmi účinně k takovému zásahu, k soustavnému vedení sáhlo.

Slavná sněmovno! Proč se rozhodl kulturní výbor, aby i s tohoto místa poslanecké sněmovny byla naše československá veřejnost informována, jaký je nebo bude vývoj této otázky sanace našich divadel? To nebyla jakákoli snaha po proniknutí do veřejnosti a po mluvení z oken, to bylo přesvědčení, že právě v této době je nadmíru potřebí, aby v takovéto otázce padlo rozhodnutí. (Výborně!)

Tato doba je mezníkem, kdy divadla stojí před uzavíráním smluv, a nebude-li náležitě

vyplněna takovým usnesením, jak o něm mluvím, bude znamenati dobu, která projde a zanechá naše divadla v další nejistotě a jejich vývoj další nejisté budoucnosti, znemožní řadě divadel uzavříti smlouvy s kvalifikovanými nebo dokonce vynikajícími umělci, protože budou strhováni zpět s ohledem na hospodářskou a finanční situaci svých ústavů. Tato doba je také příliš význačnou pro řadu hereckých existencí, které ulpívají se strachem na tom, jaký bude osud divadel, jichž jsou členy, ale také herců, kteří bez engagementu čekají, zda určité hospodářské zotavení některých divadel rozřeší konečně nejen otázku jejich uměleckého uplatnění, nýbrž také, bohužel, otázku žaludku a existencí jejich i celých rodin.

Tato doba je také dobou, která musí kladně odpověděti, jaký bude pro nejbližší dobu vývoj velkých divadel stálých. Takovéto rozhodnutí bude spolu ovlivňovati i vývoj poměrů u divadel kočovných, o tom, bude-li dorostu - který právě u kočovných divadel do značné míry dorůstal takové úrovně, že se z něho rekrutovali ti, kteří přicházeli na stálé scény a dokonce na první scénu našeho Národního a ostatních našich divadel - kynouti do budoucna příznivější osud, nebo bude-li provždy takováto vyhlídka na umělecké uplatnění u velké řady velmi nadaných a velmi snaživých umělců zastavena. Ale my nesmíme také neuvažovati o tom, slavná sněmovno, že tu máme otázku slovesné a hudební produkce na divadlech a že je to do značné míry otázka autorů, že je to do značné míry otázka celého našeho uměleckého vývoje a že prostě odpověděti kladně anebo odpověděti záporně v této těžké době na tuto otázku zřízení divadelního fondu znamená příliš mnoho pro naše divadelní instituce a znamená příliš mnoho pro naši veřejnost, která na toto rozhodnutí čeká.

Kulturní výbor vyčerpávaje všechny tyto svoje důvody ve svých úvahách odhodlal se předložiti vládě republiky Československé resoluci, kterou vyzval vládu k tomu, aby v této otázce přivodila již konečné rozhodnutí. A důvod, proč s této tribuny posl. sněmovny tlumočím toto odhodlání kulturního výboru, je ten, že z formálních důvodů ústavně právních tato resoluce kulturního výboru nemohla býti připojena k návrhu, který jsme projednávali a na nějž debata o tomto sanačním fondu divadelním v kulturním výboru byla připjata.

Protože důvody, jež jsem tu přednesla, jsou vesměs důvody hospodářské, finanční, kulturní a umělecké, a to neobyčejně pádné, bylo mi uloženo kulturním výborem, abych i slavnou sněmovnu seznámila s touto resolucí, která se tak stane majetkem celé interesované čsl. veřejnosti, která z ní pozná, že ani ten nápor poměrů, který se velmi živě ozývá v této posl. sněmovně a který nás dennodenně nutí, abychom se zabývali hospodářskými otázkami, těžkými a komplikovanými otázkami sociálními, nemůže nám zabrániti, abychom nepochopili, že nejenom chlebem, ale také slovem živ je člověk. (Výborně!) A jestliže toto slovo právě v našem celém tradičním vývoji našeho národa odkudkoli zaznívalo účinně, krásně, nadšeně a povzbudivě, byly to právě české scény divadelní, byl to náš český divadelní život, velká řada těch nadšených divadelních společností, našich bodrých a poctivých divadelních ředitelů, kteří byli význačnými politiky své doby, poněvadž pod tím rakouským útiskem za nebezpečných poměrů proklamovali živým slovem a krásným skutkem to, co každý cítil, ale co se málo kdo mohl odvážiti vysloviti. A naše posl. sněmovna nebude tedy plniti nic jiného než příkaz takovéto kontinuity kulturní naší historické minulosti v té těžké době přítomné do budoucnosti, kterou chceme a doufáme míti jasnější, když dáme na vědomí vládě republiky Československé to, na čem se usnesl kulturní výbor, podtrhuji, úplně jednomyslně (čte):

"Vláda republiky Československé se vyzývá, aby bez jakýchkoliv dalších průtahů na podkladě iniciativního zákona, který byl podán v senátě Národního shromáždění republiky Československé, vyhlásila na podkladě zmocňovacího zákona vládním nařízením zákon o sanačním fondu divadelním. Kulturní výbor posl. sněmovny doporučuje vládě republiky Československé, aby přihlížela k oprávněným předpokladům iniciativního návrhu sen. dr Witta a soudr., jakož i návrhů obsažených i v řadě petic, jimiž se kulturní výbor zabýval a jejichž stanovisko také přijal, doporučuje je zároveň vládě republiky Československé a ministerstvu školství a nár. osvěty."

Slavná sněmovno! Kulturní výbor posl. sněmovny je přesvědčen, že tímto usnesením, protože více nemohl učiniti, splnil úkol a bude nám všem, kteří budeme snad ve velmi krátké době opouštěti tyto síně, dobrým zadostučiněním, když si vzpomeneme, že jsme se aspoň ze všech sil vynasnažili zaplatiti i kultuře dluh, jak bylo naší povinností. Vyslovuji s tohoto místa přání, aby vláda republiky Československé spolu s ministerstvem školství a nár. osvěty splnila tento odkaz posl. sněmovny, abychom vbrzku viděli, že tato práce byla prací plodnou a prací dobrou pro zabezpečení kulturního a uměleckého vývoje u nás. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Špaček.

Posl. Špaček: Slavný sněme! Zpravodaj o osnově zákona, kterým se má umožniti další vybudování našeho měšťanského školství, kol. Beneš, uvedl ve svém počátečním proslovu skutečnost, že pro tuto osnovu zákona vyslovil se v kulturním ale i v ústavně-právním a v rozpočtovém výboru úplný celek našeho Národního shromáždění svými delegáty v těchto výborech.

Je mně tudíž umožněno, abych - třeba formálně zapsán na straně "proti" - prohlásil jménem naší strany, že nejenom budeme pro tuto osnovu hlasovati, nýbrž že ji vítáme co nejvřeleji, poněvadž splňuje z velké části přání početných vrstev naší inteligence pracující v otázkách kulturních a poněvadž znamená po dlouhé řadě let uskutečnění iniciativních popudů, které v této věci přednesl též bývalý člen kulturního výboru za naši stranu, známý osvětový a národní pracovník, bohužel nyní nemocný, předseda našeho klubu dr František Lukavský. Měl ovšem o určitých otázkách, týkajících se jmenovitě nákladu na opatření tohoto rozšířeného měšťanského školství jiný úsudek, než jaký je formulován nyní jako kompromisní v osnově zákona, který se poslanecké sněmovně předkládá, ale pro něho i pro nás všechny je rozhodující konečný výsledek. A poněvadž tento konečný výsledek slibuje opatření tohoto naléhavého kulturního úkolu dobře, jsme všichni s radostí pro tuto osnovu tak, jak vyšla z úrad těchto tří sněmovních výborů.

Jest ovšem mou povinností, vážený sněme, upozorniti na skutečnost, která, myslím, v zájmu provedení této osnovy má býti dotčena i v tomto slavném sněmě. Je to skutečnost, že přichází předložení této osnovy trojím výborem sněmovním teprve v poslední chvíli existence sněmovny v tomto volebním období. Je to skutečnost, která v nás všech informovaných vzbudila jak ve výborech, tak i nyní v plenu sněmovny jakousi skepsi, zdali se toto jednomyslné úsilí sněmovny a všech, kdož o to mají zásluhu, stane opravdu vážným počinem k lepšímu opatření měšťanského školství v naší republice, prostě, stane-li se tato osnova zákonem nejenom tím, že bude přijata v této sněmovně, nýbrž také ve sněmovně druhé, v senátu.

Zprávy, které se nám donesly, opodstatňují značnou skepsi, a právě proto pokládám za svou povinnost zdůraznit, že by bylo velmi povážlivým hříchem nejenom na kulturním obohacení našeho národa v budoucnosti, nýbrž také na prestiži a váze parlamentního režimu a demokracie u nás, kdyby měla býti tímto způsobem s posl. sněmovnou, se zájmy kulturními a s celou naší československou veřejností sehrána určitá nepěkná hra. Jistě nezáleží nikomu z nás ani členům senátu na tom, bude-li eventuálně zasedání senátu prodlouženo o tolik, kolik je třeba k tomu, aby tato osnova mohla býti též v senátu projednána, a aby se tak stalo všecko pro její uzákonění.

Upozorňuji výslovně na tyto skeptické hlasy, na škody, které by vzešly z toho, kdyby všechno to nadšení, které zde bylo jednomyslné na všech lavicích vládních i oposičních stran, mělo býti trestáno odsunutím této předlohy na příští léta podle naší ústavy tím, že by ji senát neprojednal a že by bylo Národní shromáždění rozpuštěno.

Právě takovéto věci, vážený sněme, znamenají nejpodstatnější ohrožení úcty k demokracii a parlamentarismu, daleko větší, nežli jakýkoli pokřik zvenčí nebo odkazování na zjevy ve státech okolo nás se nalézajících. Demokracie, chce-li se udržeti, musí býti hybnou, iniciativní, poctivou, otevřenou, musí státi vůči problémům, které se jí kladou, s otevřenýma očima, musí je zmáhat účinnou prací, nesmí od nich utíkat a nesmí si s veřejným míněním zahrávat. Žádáme proto kategoricky, abychom nebyli postaveni před tuto smutnou skutečnost, že by senát tuto předlohu neprojednal a že by tím všechna námaha šesti dlouhých let, o které mluvil zpravodaj, se stala zbytečnou.

Překážkou aspoň dočasnou - rychlejšího uzákonění této osnovy nebo jejího předložení plenu sněmovny byla okolnost, že se strany nemohly dohodnouti na způsobu uhrazování nákladu na vydržování újezdních škol nebo jejich nové zřizování. Konečně byla tato formule nalezena: třetina nákladů se ukládá obci, třetina okresu a třetina zemi.

Jest jisto, že obava, která jmenovitě největší stranu této sněmovny vedla k tomu, že proti původní formulaci stála velmi příkře a pozůstávala v tom, aby nebylo zatíženo obyvatelstvo školního újezdu příliš nepřiměřenými výdaji, byla do jisté míry oprávněná. Formulace, která se na konec našla, dává naději, že budou tato břemena podle možnosti přiměřeně rozdělena. Třebaže na konec zůstávají subjektem daní a přirážek okresních a zemských subjekty zavázané rovněž k přirážkám obecním, přece jen se tento náklad rozděluje na větší počet těchto subjektů, a v tom je plus.

Ale dovoluji si upozorniti při této příležitosti na skutečnost, která může býti podnětem, aby tímto novým zatížením okresů, země a nového újezdného obvodu školního nebyla způsobena mimořádná břemena potud, pokud jsou uhrazována aspoň částečně přídělovými příspěvky státu, příspěvky podle našeho finančního zákona. Můžeme totiž tento nový náklad podstatně umenšiti, resp. uhraditi tím, že se zbavíme určitých bolestných nákladů na školy, které nejsou nezbytné, které nejsou určeny od počátku pro lepší budoucnost našeho národa a obyvatelstva této země vůbec, nýbrž které naopak znamenají do jisté míry nespravedlnost nebo kulturní zpátečnictví nejhoršího smyslu. Mám na zřeteli při tomto svém úsudku skutečnost, že u nás ještě pořád v sedmnáctém roce republiky je velká řada škol různých typů, které nejsou nezbytné ani proto, že jsou navštěvovány velkým počtem žactva, ani proto, že by sloužily opravdovému kulturnímu povznesení a vzdělání jeho, ani proto, že by byly nutné, protože daleko od jejich sídla nenacházejí se jiné školy. Víme, že z doby Rakouska zůstala nám řada škol obecných, měšťanských, odborných i středních, které byly zřízeny kdysi ne proto, aby v našich zemích šířily lepší vzdělání, poznání, kulturu, nýbrž proto, aby sloužily odiosní, špatné, ničemné myšlence odnárodnění, poněmčení našeho obyvatelstva. Neudělali jsme za 17 let trvání naší republiky po této stránce žádné radikální nápravy, naopak, skoro všechno, co tu bylo 28. října 1918, zůstalo ve falešném strachu, aby snad nebyl někdo dotčen, aby se některé strany menšinových národností nepovažovaly dotčenými na svých právech, na své "národní državě". Proto se odkládala a odkládají jejich rušení dodnes a výsledek jest, že v naší republice, v našem národním státě československém, ve skoro ryze českých obcích - podle našeho jazykového zákona - a podle úředního sčítání lidu na územích, kde není 20% menšiny ani německé ani maďarské, trvá řada škol obecných, měšťanských, odborných, středních ba i vysokých, na něž platíme dále, jako platilo Rakousko, ačkoliv tam až dodnes plní jen úkoly germanisační nebo ač nejsou nezbytné vzhledem k těžkým poměrům hmotným, se kterými musí republika a my všichni zápasiti.

Naše rozpočty jsou deficitní již řadu let, jak bylo řečeno panem zpravodajem výboru rozpočtového, Remešem. Finanční situace státu vypadá přímo hrozně. - Za posledních 5 let máme více než 5 miliard deficitu - a při tom na tyto nepotřebné školy, nepřiměřené národnímu charakteru našeho státu a jeho únosnosti finanční, vynakládají se stále nové a nové desítky milionů!

Vážené dámy a pánové, promiňte, že se dotýkám věci právě proto, že jest mi zřejmá z nejbližšího mého okolí, že vlastně do jisté míry trpím těmito poměry sám. Jsem největším poplatníkem jisté osady, Nového Vrbna na Novo-Jičínsku, kde se vydržuje zbytečně jednotřídka německá pro 7, nejvýše 11 dětí. - Když jí hrozí zavření, zase "se najdou" odjinud tři, čtyři děti, které ji udrží, ačkoliv v sousední obci, asi 8 minut daleko, ve Větřkovicích existuje krásná německá dvoutřídka, v jiné farní, asi 10 minut od ní vzdálené obci Kunčicích, je druhá veřejná obecná škola německá a v okresním městě, vzdáleném 20 minut, ve Vítkově je k disposici pro tuto menšinu, která tam nalézá do značné míry své pracovní důchody ve výdělku v tamních továrnách, německá pětitřídní škola obecná a trojtřídní škola měšťanská! A přeci se v osadě Nové Vrbno tato obecná německá škola, která nemá ani stálého, v obci bydlícího učitele, udržuje, platí na ni ubohých 12 chalupníků, kteří tam jsou a já. Škola se udržuje jenom proto, aby se neřeklo, že se zrušila z nevůle k německé menšině! Takových případů je více. Nemusím zde zdůrazňovati, že na př. u nás na Ostravsku - a tak je tomu i v jiných městech, na př. v Olomouci, Opavě, v Brně, Jihlavě, Znojmě, Budějovicích a jinde, se vydržuje řada zbytečných německých středních škol naprosto nepřiměřeně k počtu německého obyvatelstva. Či je potřebí, aby pro asi 200.000 českých obyvatel mor. ostravského a bíloveckého okresu - beru tyto dva okresy, které jsou přirozeným reservoárem žactva pro tyto střední školy v Mor. Ostravě - vydržovaly se státním nákladem 3 střední školy české, a asi pro 44.000 německých obyvatel těchto okresů také 3 střední školy německé? Je to rozumné, je to přirozené? A podobně je tomu jinde. Na př. 21.000 německých obyvatel na Těšínsku má úplnou střední školu v Bohumíně, a stejně nepřiměřeně je německými středními i jinými školami přecpána Opava, Olomouc a mnoho jiných mor. slezských měst! Ty tvoří samy jakési ostrovy germanisace a bašty německé državy! Tento nepřiměřený stav je nejen ve školství středním, nýbrž také vysokém. Celý svět se nám směje, že pro 10 mil. Čechoslováků máme 2 vysoké české školy technické a pro 3 a 1/2 mil. Němců, abych byl přesný, také 2 vysoké německé školy technické!

Je to přiměřené? Vidíme to jinde? Vidíme to na př. v Polsku? Kolik máme českých menšinových škol v Polsku? My vydržujeme pro 81.000 Poláků asi 70 obecných a asi 12 škol měšťanských, polské gymnasium a polské pobočky při slez. ostravském českém učitelském ústavě. Za to Poláci na nás plivají a dělají na nás posměšky. Sami však nevydržují z veřejných peněz ani jednu opravdu českou školu na Volyni a dali naši tamější školské Matici loňského roku všeho na její úkoly po prvé 500 zl. polských. A při tom se v polsko-českých školách na Volyni musí vyučovati hlavně polštině, aby se děti Čechů co nejrychleji popolštily! U nás na Těšínsku nemají pak děti pro své české školy slušných a jen trochu vyhovujících místností. Jinde, na př. v Karpentné, Bukovci, na Hrčavě atd. chodí děti do bývalých ubohých chalup jako do českých státních škol!

To jsou "representativní paláce" našeho českého státního školství? Nechceme proti nikomu žádného násilí, ale chceme předně spravedlnost pro školství národa, který tento stát založil a jedině jej může udržeti.

Vážené dámy a pánové, způsob, jakým se zmínila o jednání kulturního výboru v otázce zřizování divadelního fondu kol. pí. Pechmanová, dává mi příležitost s radostí se připojiti k jejím vývodům. Děkuji všem koaličním stranám a zvláště jí, že převzavši referát o něm z mých rukou, projevila nadšené pochopení pro tyto požadavky, protože jde nejen o udržení významných institucí nejen kulturních, nýbrž i národně uvědomovacích, kterými naše venkovská divadla zůstávají dále. Děkuji také p. ministru školství za účinnou snahu, kterou podepřel požadavek sanace u těchto t. zv. provinčních divadel, která však velmi často nejsou jen nějakými provinčními, nýbrž v pravém slova smyslu zemskými divadelními a kulturními ústavy. Je tomu tak na př. u nás na Ostravsku, kde má celé bývalé Slezsko, které je připojeno dnes k Moravě, přirozené územní středisko. Populační aglomerace ostravská v počtu nejméně 500 až 600 tisíc obyvatel, kteří denně mohou do Ostravy pohodlně přijet a odjet a navečer navštíviti naše divadlo, má v něm skutečné Národní a zemské divadlo moravsko-slezské. To by nemohlo existovat, kdyby nebylo nejen umělecky vedeno tak dobře, jak se o tom zmínila k naší radosti kol. Pechmanová, ale kdyby nebylo podepřeno obětavostí vlastního členstva a obyvatelstva a - musím to i veřejně přiznati - i obětavostí velikých závodů, podniků hutních a železářských, které pro toto divadlo měly vždy účinnou podporu a pochopení a které na Ostravsku velmi čestně plní svoji kulturní a sociální úlohu, jak ovšem - konec konců - takovým velikým podnikům přísluší. Kdyby nebyly zřídily naše uhelné a železářské závody před 5 lety na oslavu jubilea pana presidenta Masarykův divadelní fond, který dotovaly 5 miliony a nyní zase na další leta částkou 2 1/2 mil. Kč, toto divadlo by musilo býti už dávno zavřeno nebo podstatně omezeno. To byla nejpodstatnější jeho sanace (Předsednictví převzal místopředseda Taub.), loyálně to přiznáváme, třeba nechceme říci, že by to nebylo jejich mravní povinností, ač vidíme, že jinde stejné podniky tuto kulturní povinnost tak dokonale neplní. Proto jim třeba toto pochopení a zásluhu přiznat. T. zv. kapitál není všude nepřítelem kultury a umění, aspoň u nás na Ostravsku naprosto ne. Kde by byl na př. náš ostravský "Dům umění", kdyby nebylo iniciativy známých vedoucích činitelů našich velkých podniků uhelných a železářských, kteří jsou věrnými syny republiky a národa. V Ostravě divadlo koná ještě funkci, kterou v Praze a jinde konalo před 50 až 60 lety! Tuto funkci nejen kulturní, nýbrž i národně-uvědomovací koná obdobně na severovýchodě Moravy divadlo olomoucké, vzorně vedené, na západě Moravy Zemské divadlo, které má lepší situaci, ale daleko ne takovou, kterou zasluhuje vzhledem k velikému svému uměleckému významu a národnímu poslání, v městě, kde zůstalo ještě mnoho české národní neuvědomělosti z doby rakouské. A Jihočeské divadlo v Budějovicích? Vždyť nemá ani samostatnou operu - je to hanba - zatím co na př. na severu Čech od Chebu až po Trutnov je asi 10 divadel německých, dobře městy atd. dotovaných a zápasících čestně, aby byly nositeli národního, kulturního a mravního obohacení svého návštěvnictva. Zatím co máme v republice vůbec více uměleckých ústavů divadelních s operou německých nežli českých, v celých jižních Čechách nemáme vůbec žádného divadla, které by mohlo v tomto velkém kraji naší vlasti právě nejkrásnější, t. j. hudební složku naší nár. kultury přiměřeným způsobem pěstovati. Toto jihočeské nár. divadlo je odkázáno vzhledem k velmi hubeným veřejným subvencím jen na činohru a operetu. Na východě Čech je tomu stejně. Může znamenati a poskytnouti východočeské divadlo, nedostatečně podepřené subvencemi, více pro významná východočeská města, ale nedosti bohatá, aby vydržovala sama přiměřenou scénu - jako Pardubice, Chrudim, Kutná Hora, Vysoké Mýto? Na severu Čech, kde máme spoustu českých lidí toužících po kultuře, zvláště z vrstvy dělníků, není ani jediný takový český ústav, ač by tam měl býti přímo státem vydržován. Není tam ani stálé divadelní společnosti, která by tam hostovala v době, kdy nehrají tamní divadla německá. Jak tam udržovati a podepříti to národní vědomí a radostné kulturní spolužití českých menšin? Obstarávají je nanejvýš nuzně občas krátké zájezdy divadla plzeňského nebo v létě divadla olomouckého. To je a má býti i dále vše? Prosím, všecky takové nedostatky, o kterých mluvila také obšírně pí. kol. Pechmanová, mají a mohou býti napraveny, když se podaří udělati konečně to, co se už zase tak dlouho vleče v našem parlamentě, t. j. divadelní fond. To je zase truchlivé doznání nemohoucnosti a podivnosti naší parlamentní demokracie, že se neuskuteční věc, která je všemi stranami přijímána jako samozřejmá, která je jednomyslně několikrát odhlasována, pro kterou se vysloví celá vláda, jak to sdělil deputaci pan předseda vlády, páni ministři Franke a Dostálek, i pan ministr financí - všichni jsou pro to, my jsme všichni pro to, nadšeně říkáme těm deputacím: ono se to už udělá a pan ministr osvěty je jako příslušný resortní ministr v nejtěžší situaci, aby pořád hledal novou modulaci výroku, aby ho nezavazoval, poněvadž to není hotové - a nic se neděje, pořád to zůstává někde v šuplíku, a na konec nevíme, na koho se máme obrátiti a musíme tu pronášeti tyto řeči a resoluce, aby se přece tato věc dostala aspoň do plena parlamentu! Slouží snad prestiži demokracie a parlamentarismu, když tímto způsobem nemůžeme zde probojovat v této věci opravdovou vůli lidu? Podle §u 1 naší ústavní listiny lid jest jediným zdrojem práva a moci v této republice, lid si dává své zákony, lid určuje, jak se má nakládati s penězi, které z jeho důchodů shromažďuje ministerstvo financí - a my tu usnášíme skromně jenom uctivé resoluce a nakonec předsednictvo nepřipustí tyto resoluce ani k formálnímu jednání, poněvadž říká, že to neodpovídá podle úsudku odborníků ústavním předpisům atd. A tak skončíme svou činnost v tomto parlamentě sice jednomyslným nadšen ím pro tyto ušlechtilé zájmy kulturní, ale formálně je nemůžeme vyříditi ani usnesením, poněvadž prý pro to chybí jakési předpoklady a úmluvy, které se dějí mimo nás.

Je třeba, abychom si tyto věci třebas na sklonku sezony řekli, poněvadž kdo chce, vážení, aby náš národ měl k disposici pro svůj lepší osud v budoucnosti také lepší formu demokratické spolupráce všech vrstev národa, musí si přáti, aby tato demokracie, jakož i parlamentní režim vyjadřovaly lepší úctu k usnesením sněmovny, ať se dějí ve výboru nebo v plenu, a aby se věci, kterých si přejeme jménem lidu, stávaly základem dalších opatření vládních a event. zákonných. (Výborně!)

Paní kol. Pechmanová zmínila se už nejenom o kulturních, nýbrž také o sociálně těžkých důsledcích dnešní nepohotovosti vlády, aby tento sanační záměr byl proveden parlamentem nebo aspoň vládním nařízením. Upozornil jsem již včera v kulturním výboru pana ministra školství a dnes to říkám s tohoto místa znovu, že nelze snad dopustit, vážené dámy a pánové, aby se k jiným demonstrantům, kteří se každou chvíli ad hoc shromažďují pro to ono domnělé nebo skutečné bezpráví na nich páchané, připojovali také zástupci našich divadelních uměleckých souborů, které budou zbaveny existence proto, že t. zv. venkovská divadla, nemajíce zabezpečen tento divadelní fond, nemohou, jak to správně řekla kol. Pechmanová, uzavírati v této době smlouvy s personálem. Dávají jim formální výpovědi, aby nebyla dlouho zavázána a pak snad i exekvována, jak jsme to viděli právě v těchto dnech v německém divadle v Brně, že tam byla exekuce za exekucí, že všichni od toho utíkali, až soubor se na konec provozování chytil sám. Ovšem dluhy nezaplatí, ačkoliv jsou to dluhy hlavně u sociálních ústavů, pojišťoven, nemocenských pokladen atd., protože na ně nemá.

My všichni, jak tu sedíme, jsme asi majiteli radiových přijímacích stanic, každý za ně platíme, proč bychom tedy rádi nezaplatili event. 5 až 10% více na poplatcích, když z toho budeme míti na př. zabezpečenu možnost poslouchati opery, pěkné činohry nebo různé akademie pořádané uměleckými soubory divadel v Brně, v Bratislavě, v Olomouci, v Opavě, Národního divadla v Praze, divadla plzeňského, jihočeského a pod. Vždyť to platíme my a ne stát, tak kdo tyto návrhy škrtá a myslí, že jde o jeho peníze? To je vada naší demokracie, že máme místo jedné republiky 15 resortních republik, které se nemohou často na ničem dohodnouti, jedna druhou odstrkuje a říká: "To jsou moje peníze, na ty mi nesahejte, to je můj resort, do toho vám nic není!" To musí zmizeti. Smysl pro celek a solidaritu musí proniknouti vládu a všechna ministerstva, která jsou jen dílčími vykonavateli jediné a společné vůle celého národa. (Tak jest!)

Vítám rozhodnutí kol. Pechmanové a celého našeho kulturního výboru, aby tato otázka alespoň v této formě se stala majetkem veřejného mínění naší republiky. Doufám, že alespoň v této formě stane se základem toho, že vládním nařízením bude divadelní fond sanační zřízen. Jeho zřízení neznamená žádné zatížení státní pokladny. Je to jenom použití prostředků, které tu jsou, které automaticky rostou. I v krisi přibývají ročně statisíce abonentů přijímacích stanic a proto, když mimo zásluhu jakéhokoliv ministerstva rostou příjmy z těchto poplatků, proč by nebylo spravedlivé, aby z nich ministerstvo školství a nár. osvěty mohlo rozdělovati na udržování a sanaci divadel, kulturních ústavů určitý peníz, který jde z našich kapes? Vždyť víme, že se kulturní potřeba národa nespokojuje jen vyučováním ve školách národních, odborných, měšťanských, středních a vysokých. Proč jsme zřizovali veřejné knihovnictví, osvětové sbory, osvětovou činnost přednáškovou atd.? To všechno stojí peníze a pokládá se za neodlučitelnou součást kulturního pozdvižení národa a zlepšení jeho vzdělanostního niveau.

Pokud se týče divadelního fondu, máme všichni stejnou vůli. Nikdy nebyla sněmovna tak jednotná v těchto věcech jako nyní. Chceme věřiti, že vláda, vyšlá z nás, nenechá tyto věci jen na stolech a že provede, když již se to nemohlo státi zákonem, tedy vládním nařízením podle zmocňovacího zákona zřízení tohoto fondu. Tím vykoná velký a podstatný kus dalšího kulturního i národně-uvědomovacího vývoje a zaslouží se v poslední chvíli o to, aby s ní naše demokracie a lid, který je zdrojem veškeré moci ve státě, mohl býti aspoň trochu spokojen.

Budeme ovšem hlasovati pro předloženou osnovu zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Jaksch. Dávám mu slovo.

Posl. Jaksch (německy): Slavná sněmovno! S předloženou osnovou zákona jednomyslně souhlasíme. Poslanecká sněmovna si sama vydává čestné vysvědčení, když jako závěrný kámen tohoto zákonodárného období klade tak velice významný kulturní čin. Tento zákon, jakmile nabude účinnosti, postaví důležitý úsek našeho veřejného školství na širší a více zajištěnou základnu. Převezme-li příště okres a země po třetině věcných nákladů na měšťanské školy, bude to pronikavá úleva těm obcím, které dosud za hrdinských obětí samy pečovaly o udržování měšťanských škol. Konstrukce návrhu - a na to poukázal již zpravodaj kol. V. Beneš - jest však také důležitým průlomem k zásadnímu postavení na roveň nižšího a vyššího školství v celé naší školské organisaci. Projevuje-li země ochotu přispívati na část věcného nákladu na měšťanské školy, podporuje tím typ školy, který pro velkou většinu našeho dorostu jest nejvyšším dosažitelným stupněm vzdělání. Když osnova rozšiřuje tyto výhody i na měšťanské školy, které se mají nově zříditi, jest to naděje pro obce a újezdy, které se dosud marně dožadovaly měšťanské školy, jest to tedy kus kulturní demokracie. V našich zapadlých pohraničních a horských krajinách získává vzdělání z měšťanských škol stále většího významu. V době krise jest pro děti lidu docházka do středních a vysokých škol stále obtížnější; pokud vkročí na tuto trnitou cestu utrpení, vede je většinou do beznadějného života nezaměstnaného intelektuála. Proti tomu se výtečně osvědčuje vzdělání měšťanské školy jako zbraň pro všeobecný boj o existenci a požaduje se dnes jako předpoklad od uchazečů při každém veřejném, ale také při každém aspoň poněkud přijatelném soukromém zaměstnání. Proto jest důležitým úkolem naší školní organisace zajistiti a rozšířiti naše měšťanské školství. Musili bychom tedy velice litovati, kdyby definitivní vyřízení osnovy senátem zbylo do nejbližšího zákonodárného období.