Úhrn výdajů ministerstva nár. obrany jest rozpočten na 1.280 mil. Kč. Vyšší výdaje proti r. 1934 činí 53 mil. Kč, čili asi 4%. Ministerstvo nár. obrany má však mimo vlastní rozpočet k disposici ještě výzbrojní fond 315 mil. Kč ročně. Příslušný zákon byl letos prodloužen již dne 21. června 1934 hlasy sociálních demokratů. Zákon se jmenuje stydlivě - snad, že tomu nebo onomu sociálnímu demokratu hanbou zčervenal obličej - "zákon o úpravě rozpočtu vojenské správy", to znamená pro předčasné prodloužení výzbrojního fondu o 10 let. Přes to, že zákon měl platiti ještě do r. 1937 včetně, bylo již letos - tak bylo na spěch - usneseno prodloužiti výzbrojní fond o 10 let. Nový zákon bude platiti až do r. 1948. V době největší hospodářské krise přijali sociální demokraté bez mrknutí tento zákon, který přece hospodářsky hluboko zasahuje, titíž sociální demokraté, kteří se r. 1926, když byl výzbrojní fond usnesen, ale také omezen lhůtou, tvářili jako šílenci a od té doby výzbrojní fond denně vyčítali tehdejší občanské vládě a většině jako největší zločin proti státu. Dnes však povoliti 3150 mil. Kč na výzbroj a mimo to zmocniti ministra financí, aby si půjčkou předčasně opatřil peníze potřebné k dotaci výzbrojního fondu, to, což jest zvláštní, nepůsobilo nesnází sociálním demokratům v době největší nouze a největší bídy. Že podle §u 2 zákona vláda již nyní na účet pozdějších let může činiti nárok na tyto částky, úhrnem tedy na 3150 mil. Kč pro výzbroj, že pro to sociální demokraté hlasovali a k tomu mlčeli, jest přece nejlepší důkaz, že sociální demokraté jsou nadšenými militaristy, že nejen na ochranu státu, jak tvrdí, nýbrž především na ochranu své stranické moci jsou ochotni obětovati molochu militarismu co nejvíce peněz, miliardy. (Výkřiky posl. dr Petersilky a Kunze.)

Vidíme, že soc. demokraté provozují dnes vojenskou mocenskou politiku, nikoliv politiku mírovou a nestarají se, zdali při tom národní hospodářství zahyne.

Výdaje ministerstva nár. obrany vzrostly tedy velmi značně. Stouplo vydání na vyzbrojení mužstva o 3,600.000 Kč, výdaje na automobilnictví o 9,700.000 Kč. Že se na zřízení nové dělostřelecké střelnice vkládá do rozpočtu 447.000 Kč, tedy skoro 1/2 mil. Kč, zdá se mi býti příliš mnoho. Že se v době nouze a bídy má vydati za střelivo 54.5 mil. Kč a na vojenská cvičení 63.3 mil. Kč, musím označiti jako marnotratnost. Francouzská vojenská mise v Praze stojí stále ještě asi 1 mil. Kč. Dne 3. října 1928 pravil dnešní sociálně demokratický vládní posl. Heeger v rozpočtovém výboru doslova: "Tomuto poručníkování měla by se konečně udělati přítrž. Podle poslední účetní uzávěrky má nám Francie vrátiti 26.7 mil. Kč výdajů na tuto misi. Od našeho spojence není právě příliš laskavé, že nám léta je dlužen tyto peníze." Tak mluvil posl. Heeger v r. 1928. A dnes? (Výkřiky.) Bylo by velmi zajímavé, dnes, po 5leté účasti sociálních demokratů ve vládě, se dověděti, zdali nám na zakročení sociálních demokratů Francie tyto peníze vrátila.

Bylo by také zajímavé přece jednou po letech se dověděti něco bližšího o komisi pro vojenské sebevraždy u ministerstva národní obrany. Tato komise byla kdysi utvořena na naléhání branného výboru a měla se podrobně zabývati důvody sebevražd a v daném případě vyšetřovati na místě. Měla přece jednou pečovati, aby odpovědnost za každou sebevraždu byla zjištěna a předpisy o mravní výchově vojínů a o zacházení s nimi byly přísně dodržovány. Komise se měla především starati, aby vojenské předpisy, pokud to dovoluje nezbytná kázeň ve vojsku, byly přizpůsobeny zkušenostem. Branný výbor nedostal 3 leta od této komise pro sebevraždy žádnou zprávu o jejich pracích, vůbec o ní již neslyšel. Ale právě nyní měla by tato komise dosti práce. Počet sebevražd ve vojsku jest nápadně velký a den ze dne stoupá. Důkladné vyšetřování příčin zmíněnou komisí bylo by naléhavě nutné a v duchu doby. Vojenský úřad uvádí obyčejně jako důvod sebevraždy nešťastnou lásku nebo pohlavní nemoc. Ale mohou býti i jiné příčiny, týrání představenými, nespravedlivé odstrkování, stesk po domově, tíživé starosti o povolání atd.

Rád uznávám, že se zacházení i s německými vojíny u vojska zlepšilo, ale stále by mohlo býti ještě lepší. U vedoucích činitelů vojska však stále ještě nevymizel předsudek proti Němcům. Stále se ještě odstrkují a považují se za nikoliv plně hodnotné a zcela spolehlivé. Pro své tvrzení uvádím jen jeden příklad. Z vojenské akademie v Hranicích vyšlo letos dne 2. července 1934 201 nových poručíků, z toho, pravím doslova, jeden jediný Němec. (Výkřiky.) Vysvětloval-li pan ministr národní obrany Bradáč nedávno v rozpočtovém výboru nedostatek důstojnického dorostu u Němců tím, že nejsou příliš ochotni učiti se státnímu jazyku, popírám to. Ochota naučiti se státnímu jazyku by již zde byla, ale nikoliv vždy možnost naučiti se mu v krátké době tak, jak se žádá. Němečtí aspiranti ve školách pro záložní důstojníky namáhají se skutečně co možno nejvíce, aby sledovali přednášku. Nemají to tak lehké jako čeští aspiranti. Přednášející důstojníci mluví často velmi rychle, takže tedy německým aspirantům ani při nejlepší vůli není možno je tak rychle sledovati. I když tedy německý aspirant jest po vojenské stránce sebe lépe kvalifikován, v domněle nedostatečné znalosti češtiny se nalezne, kdy se chce - a velmi často se chce - vždy vítaná příležitost, aby Němci byli ze škol pro záložní důstojníky odvoláni a přeloženi do stavu mužstva. To jest asi vlastní příčinou, že se často hotoví doktoři a inženýři nemohou státi záložními důstojníky. Nechcete, aby Němci byli důstojníky, aby Němci měli vyšší stanovisko ve vojsku. Tvrzení pana ministra, že u německých vojínů jest málo ochoty učiti se státnímu jazyku, musím tedy odmítnouti, poněvadž neodpovídá skutečnostem.

Pokud jde o zacházení s německými vojíny, prosím pana ministra, aby si přece připomněl, že ve starém Rakousku, ve staré armádě, se zacházelo s neněmeckými vojíny a důstojníky se zvláštními ohledy. Mohu to tvrditi z vlastní zkušenosti. Bohužel musím konstatovati, že vojenská správa zařazuje německé nováčky stejně jako dříve do pluků, které jsou daleko od vlasti, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Žádám ministerstvo národní obrany, aby přece jednou vyšlo v tomto oboru Němcům vstříc a ráčilo přidělovati německé nováčky podle možnosti do posádek v užší vlasti. Stane-li se nějaké neštěstí, jest pro příslušníky vojína velmi těžké, když musí cestovati do posádkového města vzdáleného od domova mnoho set kilometrů. Smutná událost poslední doby dokazuje moje tvrzení.

Můj klubovní kolega, p. posl. Kunz, dal mi velmi podrobnou zprávu o požáru v jízdeckém baráku v Berehově, jehož obětí se stali dva kvetoucí lidské životy, dva vojíni. Při tomto požáru zahynul vojín Herbert Radvanský se svobodníkem Mikulíkem. Radvanský byl jediný syn váženého velkoobchodníka v Cukmantlu ve Slezsku. Pan posl. Kunz doprovázel pana Radvanského při jeho smutné jízdě pro jeho mrtvého syna do Berehova, mohl se tedy osobně přesvědčiti, jak jest otci, když má svého mrtvého syna odvézti z posádky vzdálené mnoho set kilometrů od domova. Posl. Kunz mohl také konstatovati, že smrt Herberta Radvanského byla způsobena tím, že vojsko v Berehově jest stále ještě ubytováno ve velmi bídných vojenských barácích, jejichž stav se vymyká jakémukoliv popisu. Takové předpotopní baráky musejí ovšem při nejnepatrnějším podnětu ohrožovati vojínův život. Nač vlastně máme výzbrojní fond? Především přece k tomu, aby naši vojíni byli ubytováni v kasárnách hygienicky bezvadných, ale nikoliv jako tam v bídných barácích, v nichž mužstvo a důstojníci v zimě bídně mrznou, ale za to v létě mají příjemnost býti přímo sežráni ohromným zástupem štěnic. Příčina požáru, krátké spojení, souvisí s bídnou stavbou těchto baráků a proto leží na vojenské správě celá vina na smrti hodného mladého vojína Herberta Radvanského, který se stal obětí nedbalosti a lhostejnosti vojenského úřadu, který, jak se zdá, ještě neví, že jest jeho povinností s nejdražším majetkem rodičů, s jejich syny, nejen lidsky zacházeti, nýbrž je také lidsky ubytovati. To jest jistě to nejmenší, co lze žádati od vojenského úřadu. Vznáší-li vojenská správa tak velké požadavky, musí také státní občan míti právo oznámiti vojenské správě své stížnosti a požadavky. Poplatníkům se musí v době velmi velké hospodářské nouze a strašného daňového tlaku aspoň dovoliti žádati, aby se miliard, které poplatníci musejí sehnati na vojsko, správně užívalo, především na dobré stravování, na zdravé ubytování a bezvadné ošacení vojska. Nejdříve přichází člověk, pak teprve mrtvý inventář.

Rád bych zde dále upozornil ministerstvo nár. obrany na situaci posádkových měst. Na schůzi zástupců posádkových měst, německých a českých, dne 21. dubna v Litoměřicích, byla právem vedena trpká žaloba na těžké peněžní zatížení posádkových měst vojenským ubytováním a bylo zjištěno, že platné zákony nestačí a že náhrady nyní placené neodpovídají dnešním poměrům. Táži se pana ministra, ve které zásuvce jeho odboru leží po léta slibovaný zákon o vojenském ubytování, nebo zdali se snad ztratil. Zpravodajův návrh z r. 1931 jest podle mínění posádkových měst nevhodný a pro ně nesnesitelný. Nový zákon nesmí zvýšiti zatížení, nýbrž rozhodně přinésti úlevu. Náhrady za vojenské ubytování musí býti valorisovány. Žádám pana ministra, aby, než bude vyhotoven nový zákon o vojenském ubytování, vyslechl posádkové obce a pak návrh co nejdříve předložil sněmovně. Jest nejvyšší čas, aby finanční úkony obcí za ubytování byly podstatně sníženy, aby se tyto peníze uvolnily pro jiné sociální požadavky obcí.

Při letošních velkých podzimních manévrech nebylo asi, jak se proslýchalo, také všechno v nejlepším pořádku. Slyšel jsem mnoho stížností. Bohužel jsem se nemohl osobně přesvědčiti.

V rozpočtovém výboru přednesl pan ministr národní obrany obšírný výklad o zemské obraně a předložil obsažnou listinu přání: Rychlé dokončení technického vyzbrojení, stavba pevností, předvojenská výchova mládeže, dvouletá vojenská služba atd. Poplatníku by mohly při této listině vánočních přání vstávati vlasy na hlavě. Zvláště pokud jde o předvojenskou výchovu mládeže, my křesťanští sociálové jsme jí vždycky odmítali a také nyní ji odmítáme. Ať ji navrhne kterákoliv strana a pod jakýmkoliv názvem, odmítáme ji co nejrozhodněji. Předvojenskou i mimovojenskou výchovu ve škole budeme stále potírati. Od vojenské správy musíme dále žádati, aby přiměřeně k poplatní síle přihlížela k německému hospodářství, průmyslu, obchodu a živnostem, jakož i k zemědělství, zvláště v pohraničním území. Zásada: rovné povinnosti, rovná práva, musí býti konečně uplatněna i vůči nám Němcům. Bohužel vidíme, že při státních dodávkách, stavbách kasáren atd. nerozhodoval duch spravedlnosti a nestrannosti, nýbrž často jen šovinistický duch a že bohužel i dnes ještě rozhoduje. Tomu se musí jednou učiniti přítrž, že Němci jsou dosti dobří právě jen ku placení, že se o rovnoprávnosti stále jen mluví a nikdy se neprovádí, jak můžeme denně pozorovati. Při státních dodávkách, při státních stavbách, stavbách kasáren, stavbách silnic, úpravách řek, nesmějí býti němečtí průmyslníci, německé firmy, němečtí zemědělci, stavitelé, řemeslníci, dělníci, zvláště v území Němci osídleném, tak jako dosud soustavně přezíráni a vydáváni všanc zbídačení, ba smrti hladem. Nejlepší ochranou státu proti zevnějším nepřátelům není mnoho pevností, nejsou četné posádky v pohraničním území, nýbrž spokojené pohraniční obyvatelstvo.

Najde-li pohraniční obyvatelstvo tohoto státu pomoc u vlády, bude tím věrněji státi za státem a v dobách nebezpečí bude proti zevnějšímu nepříteli lepší ochrannou hrází než nejmodernější pásmo pevností.

Shrnuji a rád bych ještě řekl, že my němečtí křesťanští sociálově bojujeme proti každému protimírovému imperialismu a militarismu, že jsme mínění, že vojsko jest především proto, aby udržovalo klid a pořádek ve státě, aby zajišťovalo mírový pokrok státu, chránilo hranic, aby v dobách politického napětí zajistilo neutralitu.

Poněvadž my němečtí křesťanští sociálové jsme mohli z rozličných činů vlády v poslední době pozorovati, že se vláda stále více kloní k mocenské politice uvnitř státu i mimo něj, místo k politice mírové, nemůžeme míti ve vládu důvěru a zamítáme tedy státní rozpočet. (Potlesk něm. křesť. soc. lidových poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Kučera. Dávám mu slovo.

Posl. Kučera: Slavná sněmovno, dámy a pánové! Pan ministr soc. péče ve svém posledním exposé předneseném v rozpočtovém výboru posl. sněmovny rozvinul v plné hrůze problém nezaměstnanosti v Československé republice. Před naším zrakem defilovala ta velká armáda nezaměstnaných a objevovaly se také následky této nezaměstnanosti: hlavně podvýživa, zaviněná strašlivým poklesem kupní síly, podlomené zdraví, pokleslá populace a degenerace mladých. My jistě všichni si přejeme, aby toto zlo bylo v brzku likvidováno. Víme ovšem, že není toto zlo samotné a není také jediným následkem hospodářské katastrofy, která nás postihuje. Ještě jiné zlo je zde, na které chci dnes ve své řeči poukázati a slavnou sněmovnu upozorniti.

Je zde částečná zaměstnanost dělníků a jsou zde dělníci špatně placení. To je ten nejtíživější problém, který hlavně rozvíjí se v domácké práci. Podle statistiky Ústřední sociální pojišťovny máme v republice vedle velké armády nezaměstnaného dělnictva ještě 1,200.000 dělníků a dělnic, které pracují a vydělávají denně nejvýše 10 Kč. Představte si, že zde je taková velká armáda podzaměstnaných, která při své práci si vydělává 20, 46, 60, 80 Kč za týden. Tento obnos nestačí ani na nejnutnější prostředky životní, nestačí, aby jednotlivec se najedl, aby si koupil vše, co k životu potřebuje, aby se ošatil, obul, aby si zajistil střechu nad hlavou. Ale na tuto částku odkázáni jsou v četných a četných případech celé rodiny a hlavně rodiny našich domáckých dělníků. Můžeme říci, že přes 3 miliony lidí v republice žije v naprostém nedostatku a hyne. Nejhorší, nejsvízelnější poměry v tomto směru jsou v krajích domácké práce. Ať již jsou to chatrče roztroušené po horských pláních, ať již v chaloupkách našich zavátých horských vísek, nebo ať v činžovních domech průmyslových měst, všude zanechává domácká práce, práce nejhůře placená své hrozivé následky, všude vtiskuje svou pečeť bídy, hladu a předčasné smrti.

Zastupuji zde kraje domácké práce. Je to hlavně severní Morava, okres Zábřeh a Šumperk, kde se vyrábějí po domácku kartáče, nitěné knoflíky a různé jiné předměty. Při této výrobě jsou zaměstnány ženy a také děti, z nichž mnohým kvetou růže tuberkulosy na jejich mladých tvářích. Jsou to jediné květy, které tyto nešťastné bytosti zdobí. Při této práci vydělá si celá rodina při 16 až 18hodinové době pracovní 3 až 5 Kč denně.

Zápas o život zostřil se v domácké práci zaváděním strojové výroby i v těch odvětvích, která až doposud byla vyhrazena výhradně domácké ruční práci. Strojová výroba začíná i zde vytlačovati velmi špatně placenou lidskou práci a zbavuje domácí dělníky a jejich rodiny jediného výdělku.

Tímto nástupem strojové výroby nejvíce trpí soudní okres Šilperk, kde domácká výroba kartáčů byla jediným zdrojem příjmů tamního obyvatelstva. O sociálních poměrech v tomto okrese svědčí zejména strašlivý pokles populace a hromadný útěk z okresu, který se vylidňuje, poněvadž horská políčka plodí tam jenom kamení a bídu.

Poslední ránu domáckému dělnictvu v tomto okrese zaměstnanému při výrobě kartáčů zasadilo ministerstvo nár. obrany svým rozhodnutím, že nebude zadávati kartáče na koně a postroj e ručně zatahované, nýbrž strojem ražené, poněvadž prý odpovídají kvalitě kartáčů ručně zhotovovaných a jsou prý poměrně levnější. Stroj, kterého se používá k výrobě těchto kartáčů, nahradí práci 10 dělníků a jenom jednoho z nich zaměstná, všichni ostatní jsou vrženi do nezaměstnanosti, odkázání na podporu v nezaměstnanosti a odsouzeni k strašlivému údělu nezaměstnaných. Ministerstvo nár. obrany mělo by si uvědomiti, že obrana republiky i při motorisaci armády nemůže spočívati jen na strojích, nýbrž na širokých vrstvách pracujícího lidu. Touto skutečností mělo by se říditi při svém rozhodování při zadávání dodávek pro armádu. Lidé a nikoliv stroje!

Dalším úsekem domácké práce je kroměřížský kraj. Tam na Morkovicku vyrábějí kartáče a košíky. Košikářští dělníci upozornili před nedávnem celou veřejnost na sebe svým velikým a jedinečným mzdovým zápasem o úpravu pracovních a mzdových poměrů, v němž byli podporováni všemi vrstvami našeho občanstva. Svůj veliký zápas o kolektivní smlouvu sice vyhráli, ale mzdové poměry si nijak nezlepšili. Mzda je jim vyplácena poukázkami na potraviny, za něž mohou si vybrati potraviny u jednotlivých kupců. Je to celá jejich mzda. Jejich poměry jsou velmi zlé. Výdělky, pokud ještě pracují, činí několik málo korun týdně, které jsou jim ovšem vypláceny poukázkami. Ani jejich zaměstnavatelé nejsou na tom lépe. Je to typický kraj domácké práce, kde netrpí jenom domáčtí dělníci, nýbrž i všichni drobní živnostníci, obchodníci i sedláci. Na tyto mimořádné poměry je nutno upozorniti hlavně pana ministra financí, který by měl naříditi podřízeným úřadům, aby při vymáhání daní braly v úvahu tyto zvláštní poměry. Mnozí občané, kteří jsou pro dlužné daně exekvováni a exekucí mnohdy také úplně ničeni, neplní své daňové povinnosti jenom proto, že je plniti nemohou. Zde je nutno ohleduplně postupovati. A ti, kdož rozhodují o zadávání státních dodávek, hlavně košů a jiných předmětů košíkářské výroby, nechť nezapomínají, že v oblasti Československé republiky, v zemi Moravsko-slezské, v okrese kroměřížském žije několik set košíkářských dělníků, kteří také mají právo na práci a život.

Neblahé poměry zavládají dnes v nerozšířenějším odvětví domácké práce, a to v oděvní konfekci na Prostějovsku. Ztrátou zahraničních trhů, nezaměstnaností a všeobecným poklesem mezd těch vrstev, které byly nejlepším zákazníkem konfekčního oděvu, se zde poměry velmi zhoršily. Ještě r. 1932 bylo vyvezeno mužské i dámské konfekce za 36 mil. Kč, r. 1933 již jen za 23 mil. Kč a r. 1934 je vývoz až na nepatrné výjimky úplně ochromen.

Na mzdách vyplaceno bylo r. 1929 56 mil. Kč, r. 1933 32 mil. Kč, a v běžném roce 1934 nedosahují vyplacené mzdy ani 40% mezd vyplacených r. 1929. Ztráta zahraničního trhu přiměla konfekční továrny, které převážně pracovaly pro vývoz, aby hledaly odbytiště pro své výrobky na domácím trhu, a tak mezi nimi vzniká strašlivý konkurenční boj na život a na smrt. Ve všech větších městech zřizovány jsou tovární prodejny oděvů, které rostou jako houby po dešti. Jedna firma snaží se předčiti druhou, vzájemně se přeplácejí. Na nejživějších tepnách hlavního města i jiných měst uzříte elegantně a vším komfortem vypravené tovární prodejny oděvů. Jedna s druhou zavodí v láci. Je to honba na zákazníka, kterému se namlouvá, že vše se děje ve snaze sloužiti jeho zájmům a poskytnouti mu za nízkou cenu jakostní oblek. Ale všechen tento přepych, nákladná reklama a závodění v láci děje se na účet domáckého dělníka, který je dnes téměř bez ochrany vydán na milost a nemilost svým zaměstnavatelům a hyne. A přece při tom nelze říci, že by republika nechala domáckého dělníka bez ochrany a že by se ho nezastala.

Zařadila domácké dělnictvo do nemocenského pojištění, z něhož bylo vyloučeno. Dala mu pojištění invalidní a starobní. A jeden z prvních velkých zákonů republiky, uzákoněný ihned v prvním roce republiky, je zákon o úpravě poměrů domácké práce. Je to jeden z velikých zákonů, jimiž mělo býti odstraněno nepřiměřené ztlačování mezd domáckého dělnictva, zavedena minimální mzda a právní závaznost kolektivních smluv. Stanovena byla trestní sankce, které má býti použito proti těm zaměstnavatelům, kteří by ustanovení zákona nedbali, a to od vysoké pokuty a vězení až do vyloučení z podnikatelské činnosti. Žel však, že neblahé poměry se ukázaly silnějšími nežli dobrá vůle a snaha zákonodárce a zákona samého.

Ztrátou vývozu, poklesem kupní síly na domáckém trhu, nezřízeným konkurenčním bojem mezi jednotlivými závody klesají mzdy domáckého dělnictva přes to, že zaručeny jsou kolektivními smlouvami a mzdovými tarify. Klesají proto, že tisíce a tisíce rukou se uchází o práci, které je málo. Tisíce a tisíce hladových dětí volá po chlebě a nutí své živitele, aby za každou cenu si opatřili práci a tím také potřebný chléb pro rodinu. A tak se pracuje až 60% pod stanoveny ceník 16 až 18 hodin denně, téměř bez odpočinku, aby alespoň v době sezony se vydělalo na to nejpotřebnější. Velmi draze doplatí domácký dělník a členové jeho rodiny na levné obleky, které se nabízejí za tak nízké ceny v elegantních výkladech továrních prodejen. Doplatí nejenom dělník, nýbrž i republika na nezřízený boj, který mezi sebou vedou konfekční závody až do úplného zničení. Domácký dělník za nízkých cen si musí udržovati svoji dílnu, platí si otop, světlo, stroje a jiné potřeby. Celou režii platí ze svého. Není divu, že za těchto poměrů při úmorné práci, při níž není oddechu, dosahuje jeho výdělek podle druhu práce 50 h, 1 Kč až 1.50 Kč za hodinu. To je kletba a tragedie prostějovské konfekce.

Zaměstnavatel konfekcionář hnán konkurencí je nemilosrdný a bezohledný. Jeho jedinou snahou je za všech okolností vydělati, aby si zajistil svůj životní standard, aby mohl také na vysoký úrok vypůjčený kapitál zúrokovati. Chce svého stejně bezohledného konkurenta zničiti lacinějšími výrobky a proto bez milosrdenství rve bezbranného a hladovícího domáckého krejčovského dělníka.

K ubití konkurenta, k vykořistění domáckého dělníka, k získání pokud možno nejlevnějšího obleku bylo použito i strojů. Dějí se pokusy nahraditi strojem i špatně placenou lidskou sílu v konfekční výrobě oděvů, kde dosud lidská síla zvítězila nad strojem nízkou mzdou a dlouhou pracovní dobou. Pokusy se strojovou výrobou se osvědčily při výrobě prádla, selhávají však při výrobě oděvů. Stroj při své největší dokonalosti nemůže nahraditi, co dělník ze své tvůrčí síly vloží do každého stehu, do každé součástky obleku. Nemůže nahraditi duši dělníka. Ta se používá strojní výroby v oděvní konfekci jen při zhotovování podřadných výrobků.

Ale i při této tovární strojové výrobě, o níž bylo předpovídáno, že vymaní domáckého dělníka z jeho nezdravé dílny, zbaví jej dlouhé doby pracovní a sejme s něho kletbu domácké práce zlepšením jeho životní úrovně, se tyto předpoklady nesplnily. Ba naopak, strojová výroba ztužila jenom jeho porobu. Dělník při strojové výrobě v oděvní konfekci je zapřažen k běžícímu pásmu a přes všechna nařízení o osmihodinové době pracovní dělá 10 až 12 hodin a jeho výdělek, který v normálních dobách činil 60 až 80 Kč týdně, je dnes sražen na polovinu. Domácký dělník trpí také tím, že musí putovati několikráte týdně několik hodin cesty do Prostějova, do konfekčních továren za prací. Trpí on a trpí i dělník zaměstnaný u t. zv. mistra domácké práce. Tento mistr domácké práce, který sice má titul živnostník, nese pokud jde o povinnosti, také veškeren úděl pracujícího domáckého proletáře. Nemá výhod, kterých poskytuje zákon domáckému dělnictvu, ale má všechny povinnosti živnostníka, kterým není, poněvadž pracuje na mzdu. Prostějovský okres a okres boskovický byly a jsou typickými okresy domácké práce. Zatím co na Prostějovsku domácké dělnictvo zásluhou dělnického socialistického hnutí se odborově organisovalo, odborně se vzdělávalo, uzavřelo pracovní smlouvu a upravilo jakž takž svoji životní úroveň, na Boskovicku zůstaly poměry daleko za poměry okresu prostějovského. Nyní v době nedostatku využívají zaměstnavatelé těchto rozdílů tím, že přenášejí výrobu na okres boskovický a tím hlavně srážejí mzdy pracujícího dělnictva na Prostějovsku. Proti tomu vykořisťování, proti tomuto nátlaku domácké dělnictvo se ovšem brání, svolává schůze a klade své požadavky. Při posledním exposé p. předsedy vlády dověděli jsme se, že je snahou vlády, aby regulovaným hospodářstvím čeleno bylo nezaměstnanosti a zvýšena kupní síla pracujících vrstev. V tomto směru horečně se pracuje v uspořádání výroby zemědělské, ale také i jiné distrikty práce nelze nechati bez náležitého zásahu. A tu musí býti především učiněn pořádek v odvětví konfekčním, a to na podkladě asi těchto požadavků:

1. Stanovení obvodů domácké práce a hlavně stanovení obvodů, v nichž jedině mohla by býti prováděna a zařizována oděvní konfekce.

2. Stanovení minimálních mezd pro domácké dělnictvo zaměstnané v těchto obvodech.

3. Novelisace zákona o úpravě poměrů domácké práce podle návrhů vypracovaných příslušnými odborovými organisacemi.

4. Při sjednávání smlouvy se Svazem sovětů žádáme také, aby byl zajištěn vývoz oděvů do Sovětského svazu.

Na ochranu dělnictva pak žádáme:

1. Rozšíření účinnosti § 30 daňového zákona, placení daně srážkou, i na domácké dělníky a mistry domácké práce pracujících v konfekci.

2. Stanovení kontrolních orgánů živnostenské inspekce z řad krejčovských dělníků.

3. Bezpodmínečné přidělení sporů vyplývajících z pracovního poměru domáckých dělníků a mistrů domácké práce pracovním soudům.

4. Odklad daňových exekucí a v odůvodněných případech úplný odpis daní.

S velkým zájmem vyslechli jsme rozhodnou řeč p. předsedy vlády, že vláda jest odhodlána zavésti pořádek ve výrobě a tím čeliti nezaměstnanosti a zvýšiti kupní sílu pracujících vrstev.

Nyní po tomto prohlášení bylo by třeba také činu, který občanstvo republiky a hlavně domácké dělnictvo očekává. Především nechť jsou středem pozornosti vládních činitelů poměry domáckého dělnictva. Prostějovsko a nejbližší okresy jsou klasickou půdou velikých sociálních a politických zápasů. V době největších persekucí v dobách válečných zvedly se tu vlny odporu a prostějovské ulice zbarveny byly krví 26 mrtvých a několika desítek raněných mužů i žen. Nechceme, aby zoufalství hladovějících dosáhlo takového vyvrcholení. Jest třeba rychlého zásahu, aby zajištěna byla potřebná skýva chleba domáckým dělníkům a jejich rodinám, aby tito nestali se obětí výrobní anarchie, která v oděvní konfekční výrobě se uplatňuje. Voláme proto s tohoto místa o pomoc pro domácké dělníky. Jednou z podmínek umění vládnouti jest nepřijíti s pomocí pozdě. Domácké dělnictvo pomoci skutečně potřebuje a pomoc žádá. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

obdrželi: na dnešní den posl. Śliwka, Adámek; do konce tohoto týdne posl. Zeman.

nemocí posl. Knotek, Stašek.

Lékařské vysvědčení předložili posl. Kraus, Seidl.

Za platné podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečné omluvy posl. Staška, Zemana na včerejší den.

Dotazy:

posl. Hokkyho predsedovi vlády o výstavbe povodňou sborených domov běžencov vo Výloku (č. D 1415-III),

posl. Neumeistera ministru financí ve věci trafiky v Písku (č. D 1416-III).

Odpověď ministra financí na dotaz posl. Neumeistera č. D 1347-III.

mezi schůzí: Zpráva tisk 2767.

Místopředseda Taub sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 29. listopadu 1934 v 9 hod. dopol. s

Nevyřízené odstavce pořadu 349. schůze.

Schůze skončena v 10 hod. 9 min. večer.