Aby tomuto slibu pana předsedy vlády dodal důraznost, usnesl se tenkráte, jak se pánové a dámy pamatujete, rozpočtový výbor navrhnouti posl. sněmovně resoluci, podle které se ukládá vládě, aby s urychlením pracovala pro snížení cen výrobků kartelových i nekartelových. Poslanecká sněmovna tuto resoluci schválila a jedná se teď o odpověď na otázku, jak dalece tato resoluce usnesená loni touto slavnou sněmovnou došla svého splnění. Pan předseda vlády docela otevřeně ve svém prohlášení poukázal, že v tomto smyslu resoluce svého splnění dosud nedošla, a zejména pokud jde o kartely poukazoval na práci kartelové komise, která, jak nám známo a jak nám bylo sděleno, otázku uhelnou a ceny uhlí vyřešila celkem způsobem negativním, která snížení cen cukru učinila přípustným pouze za podmínky zavření řady cukrovarů a která dosud jedná, ačkoliv již zasedá nebo má zasedat skoro celý rok, bez výsledku o úpravě cen, zejména železa, cementu, papíru atd.

Vážená sněmovno, zatím co kartelová komise se stále radí, volební období se chýlí ke konci a hospodářské poměry tím trpí. Myslím, že bude dobře, když si uvědomíme všichni a zároveň s námi vláda, že od kartelové komise nemůžeme očekávat žádnou úspěšnou práci. Práce, která není v daném případě korunována po takové době určitým výsledkem, nemůže se nazvati prací úspěšnou. Tato zdlouhavost jednání kartelové komise přiměla naši stranu již letos na jaře k tomu, že jsme podali interpelaci, ve které se domáháme, aby vláda vzala úpravu cen sama do svých rukou a sama rozhodla jakožto odpovědný orgán. Má k tomu oprávnění nejen v zákoně kartelovém, nýbrž i v zákoně zmocňovacím. Nemá-li vláda možnost zlepšiti situaci státních zaměstnanců - a ti jsou přece do značné míry spotřebiteli - zrušením srážek, poněvadž by to znamenalo zatížení státní pokladny, které podle prohlášení p. ministra financí není zatím možné, má právě v provedení zákona o kartelech a ve snižovací politice cen prostředek bez zatížení státní pokladny přece jen zlepšiti životní míru státních zaměstnanců a spotřebitelů.

Pan předseda vlády plným právem ve svém prohlášení poukazoval na škody, kterými trpí stát a naše veřejnost tím, že se platné zákony buď nedodržují nebo obcházejí. Budiž mi dovoleno, abych k určité serii zákonů, které se u nás nedodržují a které konec konců všechny známe, připojil zákon o kartelech a abych projevil přání, aby co možná brzy tento zákon nepatřil k zákonům, jež vůbec nejsou prováděny. Požadavek tento je tím naléhavější, že právě většina našeho průmyslového podnikání je zkartelisována.

Slavnou posl. sněmovnu bude jistě zajímati, sdělím-li cifry, které ukazují, jak zejména akciové společnosti, které většinou právě jsou v kartelech, za určité období vzrostly. Kdežto r. 1919 jsme měli v Československu 605 akciových společností s akciovým kapitálem 2 1/2 miliardy, měli jsme r. 1931 u nás již 1.320 akciových společnostní s akciovým kapitálem pres 7 miliard. Politika vlády směřuje již delší dobu k hospodářství státem dirigovanému. Tato politika hospodářství státem dirigovaného vyvrcholila, jak známo, ve známém vládním nařízení o zřízení obilní společnosti, o t. zv. obilním monopolu. Budiž mi dovoleno říci, že se plným právem hlásíme k tomu, že jsme na tomto vládním nařízení pracovali, a že rádi béřeme odpovědnost za toto vládní nařízení, které přináší jednomu stavu našeho národa zlepšení životní míry. Ale budiž mi také dovoleno vysloviti přání, aby tato loyalita s naší strany byla kvitována loyalitou se strany druhé, aby právě ti, jichž životní míra se tímto opatřením zlepšila, ochotně pracovali a pomáhali ke zlepšení životní míry těch druhých stavů, to znamená dělnictva, zaměstnanectva a také středního stavu, živnostnictva. (Výborně!) Znamená-li obilní monopol pronikavé zasažení vlády do výrobního a odbytového procesu, myslím, že není celkem žádných zvláštních důvodů, proč by se nemohlo provésti obdobné a také radikální zasažení do výroby průmyslové. Pan předseda vlády nám ohlásil takového zasažení, ale podle jeho prohlášení představuje si tento zásah ve formě hospodářské samosprávy těchto průmyslových odvětví, kontrolované státní správou. Záleží ovšem mnoho na tom, jak taková samospráva má vypadat. Kdyby ta samospráva měla vypadat tak, že by se ponechávalo řešení těchto otázek průmyslových dohodě zaměstnavatelů se zaměstnanci, aby oni se dohodli zejména o zkrácení pracovní doby, aby se dohodli o výši mezd a o ostatních podmínkách, pak ovšem se domnívám, že by to neznamenalo žádný krok kupředu, nýbrž že by to znamenalo ponechání dosavadního stavu a snad by to mohlo znamenati ještě stupňování tohoto zjevu, který zde byl již několikrát konstatován a který záleží v tom, že aspoň někteří zaměstnavatelé používají své převahy hospodářské a snad i někde politické, aby za směšnou mzdu kupovali si od dělníka nejenom jeho práci, nýbrž také jeho duši. A dovolte mi, abych takovýto zjev odsoudil nejenom jako nemorální, nýbrž také jako nedemokratický.

My si tedy nepředstavujeme toto dirigované hospodářství, pokud se týče průmyslu, jenom ve formě obyčejné samosprávy, která bude pod patronancí nějakého vládního komisaře, nýbrž rádi bychom viděli, kdyby zde zásahy vládní byly obdobné zásahu do prvovýroby. To pro mne znamená vyřešení otázky zkrácení doby pracovní, dekretování 40 hodinové doby pracovní, to pro mne však také znamená závaznost kolektivních smluv a dekretování minimálních mezd. Třebaže tento požadavek se zdá na první pohled neobyčejně radikální, podíváme-li se na presidenta Spojených států severoamerických Roosevelta, vidíme, že neváhal ve formě svých kodů právě také této otázky se dotknouti, a sledujeme-li výsledek posledních voleb, jakým způsobem se národ americký vyjádřil o této politice, vidíme, že národ americký ve své převážné většině tuto politiku presidenta Roosevelta schválil. Tedy takovéto dirigování hospodářství si představujeme právě v oboru výroby průmyslové.

Pan předseda vlády také ohlásil jako důležitý problém zásah do tísnivých poměrů dlužnických. Při tom pan předseda vlády naznačil, že tato tíseň dluhová se netýká jenom zemědělství, nýbrž i druhých stavů. Já to rád vítám již proto, že během debaty někteří z kolegů ponechávali toto rozšíření a tuto objektivitu pana předsedy vlády poněkud nedotčenu. Zmírnění břemene dluhů, má-li býti spravedlivé, musí se ovšem týkati všech stavů, a budiž mi dovoleno říci, že se nemůže týkati dlužníků, kteří vlastní vinou se dostali do situace, která potom znamená předluženost nebo značnou zadluženost. Ovšem nevím, jak se tato otázka vyřeší. Málokdo se dotkl toho, že jedním z prostředků k tomu vedoucích je snížení úrokové míry, že jiným prostředkem, který k tomu vede, je prodloužení amortisačních lhůt, další prostředek, který k tomu může vésti, je vytvoření docela zvláštních fondů svépomocných. A pokud jde o otázku, o které se tak mnoho píše, o otázku účasti zejména státu a státní pokladny při řešení tohoto problému, myslím, že odpověď na tuto otázku závisí na únosnosti státních financí, jejichž stav je nám celkem, myslím, dosti znám.

Největším problémem hospodářským a politickým, vážená sněmovno, zůstává u nás nezaměstnanost. Jisto je, že příští zima a také příští jaro bude zlé. Pan předseda vlády se pozastavil nad tím, že přes oživení naší výroby a zvýšení našeho exportu stav a počet nezaměstnaných poměrně neklesl. Domnívám se, že vedle důvodů, které pan předseda vlády uvádí, bude také asi další důvod, že pravděpodobně proto neklesl stav nezaměstnaných, že se ne všude dodržuje zákonem předepsaná osmihodinová doba pracovní. K zmírnění nezaměstnanosti byly naznačeny cesty, se kterými můžeme souhlasit. Je to především zvýšení odbytu, zvýšení našeho exportu. Tady je třeba žádat, aby exportní ústav co možná brzy vstoupil v život, a vysloviti přání, aby vedoucí orgán - a tím podle mého názoru bude především generální tajemník - svými kvalitami dával plnou záruku úspěšnosti tohoto ústavu. Další cesty, které nás vedou k zmírnění nezaměstnanosti, jsou: zkrácení doby pracovní a také investiční práce, které byly naznačeny a pro něž jsou v rozpočtu uvedeny značné prostředky. Troufám si však říci, že tyto položky jsou nedostatečné a že podle vší pravděpodobnosti v té nebo oné formě bude je třeba rozmnožit.

Ale, vážená sněmovno, nikdo se nedotkl toho, že naším úkolem, nebo těch, kteří přijdou po volbách po nás, poněvadž my to již nevyřešíme, nemůže být jen snížení nezaměstnanosti, nýbrž plán k naprosté likvidaci nezaměstnanosti. A tu bych se chtěl v souvislosti s tím dotknouti článku, který byl uveřejněn ve "Večeru", listu strany republikánské, s citováním prof. dr Boháče, kde se uvádělo, že i při nejlepší konjunktuře nepodaří se již vtěsnat všechny naše nezaměstnané do pracovního procesu a že je třeba smířiti se s tím, že přibližně 300.000, event. víc nezaměstnaných, to znamená 300.000 rodin zůstane bez zaměstnání. Pan prof. dr Boháč vidí jako dobrý prostředek reagrarisaci, která se může projeviti v přídělu půdy těm 300.000 nezaměstnaným. Domnívám se, že tento program jistě zasluhuje úvahy, a troufám si říci, že se k němu pravděpodobně bude musit sáhnout. Je to program snad odvážný, ale je to program splnitelný, a já se domnívám, že úkolem této politiky a všech odpovědných živlů musí být, aby se přičinili, aby 300.000 rodin neumřelo hlady.

A nyní mně dovolte, abych k závěru řekl několik slov o tom politickém sjednocení. Pan předseda vlády s p. ministrem financí i s p. ministrem zahraničních věcí se prohlásili pro budoucnost optimisty v předpokladu, že dojde k bližší koncentraci všech státotvorných sil. S touto myšlenkou je třeba projeviti souhlas. My jsme zde ovšem slyšeli dnes také jiný program, t. zv. politického sjednocení, program, který před námi rozvinul p. posl. dr Hodáč. Myslím, že mohu klidně konstatovati, že jsme mu vděčni za rozvinutí jeho programu. Zajímavé je, že jako důvod pro takovéto politické sjednocení nebo pro tu t. zv. národní oposici uvedl p. dr Hodáč hlavně to, že hospodářství státní dostalo se do takové zoufalé situace, že strana nár. demokratická byla nucena vystoupiti z vlády, poněvadž nemohla nésti déle odpovědnost za toto hospodářství. Domnívám se, že přece jen třeba se trochu pozastaviti nad tímto odůvodněním a zejména položiti si otázku, čím právě strana nár. demokratická, která vystoupila z vlády, přispěla k zlepšení financí státních a k oživení našeho hospodářského života. My všichni víme, že oživení našeho hospodářského života především závisí na zvýšení exportu, ale také všichni víme, že byla to deflační politika, která ve svých důsledcích na konec nám tento export znemožnila, a musíme, chceme-li býti objektivní, také přiznati, že byla to strana nár. demokratická, která na této své deflační politice trvala a vystoupila právě proto z vlády, že většina nechtěla pokračovati v politice deflační, nýbrž odklonila se od politiky deflační devalvací. Připojím-li, že tato strana po více než 10 let vynucovala politiku, která měla ve svých důsledcích neuznání sovětského Ruska a neprovedení řádných diplomatických styků, pak myslím, měla pravdu sestra posl. Zeminová, když řekla, že tento justament stál naši republiku slušný počet miliard. Tento důvod, který se uvádí, že by hospodářství státní se bylo právě ocitlo na scestí a že by strana nár. demokratická zde vystupovala jako zachránce našeho národního hospodářství, se podle mého názoru jeví dosti vratký. Ale posl. dr Hodáč, když rozvíjel svůj program, rozvinul jej v otázkách hospodářských způsobem neobyčejně zajímavým. Myslím, že jsem mu dobře rozuměl. Pravil: řešení otázek hospodářských představujeme si tak, že nebudou na příště řešeny zákonodárnými sbory a vládou, nýbrž zvláštními institucemi k tomu povolanými, zájmovými institucemi; a poukázal na vzor rakouský, to znamená korporační systém v Rakousku. Budiž mi dovoleno říci, že korporační systém rakouský v daném případě není nikterak toho druhu, aby odůvodňoval jakékoli nadšení se stanoviska strany, pokud stojí na stanovisku českého nacionalismu. Ale tento korporační systém rakouský je také toho druhu, že ho nemůžeme prohlásiti za systém demokratický. Podle toho by strana nár. demokratická nebo nyní národní oposice také pro toto řešení těchto otázek již se zřekla svého programu demokratického. Nevím, uzná-li p. dr Hodáč za vhodné tento program do jisté míry zkorigovati, ale kdybychom chtěli podle programu dr Hodáče ponechati řešení těchto otázek zájmovým skupinám, je jisto, že by to znamenalo ponechati řešení otázek průmyslových a jejich zákonodárnou úpravu prakticky Svazu průmyslníků. Nevím, bylo-li by to řešení ideální a neznamenalo-li by případně další zhoršení. Proto my přirozeně takový korporační systém nemůžeme přijmouti, musíme jej odmítnouti i se stanoviska demokratického i nacionálního jako nacionalisté, i se stanoviska sociálního.

Program vlády, který zdůrazňuje nutnost politického sjednocení, byl zde dosti obšírně rozvinut. Budiž mi dovoleno, abych tento požadavek politického sjednocení doplnil jedním svým požadavkem, že velkým činitelem pro politické sjednocení je, aby byla prohloubena vzájemná důvěra jednotlivých složek politických, to znamená všech politických stran. Právě od této vzájemné důvěry a jejího prohloubení se mnoho očekává. Vzájemná důvěra nebývá tady vždy a často se ztrácí tím okamžikem, jakmile se opouštějí tyto místnosti. Domnívám se, že vzájemná důvěra všech koaličních složek vyžaduje vzájemné respektování jedněch druhými, že tato vzájemná důvěra žádá, aby také požadavky druhých stran ve vládním programu jasně vytyčené byly splněny za platnosti této koalice a aby takto prokázanou vzájemnou důvěrou byly sjednány předpoklady pro další práci, neboť nutnost další práce ve prospěch demokracie a lidu nepřestane r. 1935, ta se ukáže také pro příští léta a pro příští desítiletí. (Potlesk.)

A když už se zde mluvilo o národním sjednocení, dovolte mi jednu historickou reminiscenci. Náš národ byl sjednocen, bylo to za doby světové války, kdy se sjednotil za profesorem Masarykem a kdy svými zástupci přijal jeho program, tuším, právě 30. října 1918. Jde o to, kdo za tímto programem se sjednotiti chce. Chce se nár. demokracie sjednotiti za tímto programem Masarykovým? Myslím, že zůstane odpověď dlužna. Prohlašuji: My ano. A dovolte mi, abych končil citací z brožury dr Klapky o národní obrodě hospodářské, kterou nedávno vydal: "Hospodářství národní může býti národním jen v tom smyslu, že každému členu našeho národního společenství, má býti spravedlivě prostřeno u stolu našeho národa." (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu se dále přihlásil pan ministr spravedlnosti dr Dérer. Dávám mu slovo. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.)

Ministr dr Dérer: Slávna snemovňa! Po reči p. posl. Stříbrného v zasedání poslaneckej snemovne dňa 6. t. m. prihlásil som sa k slovu, aby som odmietnul obvinenie, že štátne zastupiteľstvo postupovalo pri zastavení trestného pokračovania proti p. posl. Stříbrnému nesprávne a že svojou zprávou mystifikovalo snemovňu.

Nemajúc vtedy ešte pri rukách spisy, nemohol som sa vyjadriť o obvineniach, ktoré obsažené boly v týchto slovách p. posl. Stříbrného: "Nedosti na tom, ale Stejskala jste zatím prohlásili za blázna a tudíž se svědectvím blázna chodíte do parlamentu dělat někomu ostudu. S tím bláznovstvím p. Stejskala budete míti ještě několik nepříjemností. Vy ho prohlašujete za blázna teprve v poslední době a tenkrát mluvil podle toho pravdu."

Pán posl. Stříbrný hovoril len vo všeobecnosti a bolo by bývalo jeho povinnosťou, aby presne označil toho, koho obviňuje v uvedenom smysle.

Po preskúmaní spisového materiálu musím i toto všeobecné obvinenie p. posl. Stříbrného čo najrozhodnejšie odmietnuť. Bolo-li ale v týchto slovách p. posl. Stříbrného obsažené tvrdenie, že justičná správa vplývala na to, aby František Stejskal vyhlásený bol za blázna, tak sa i toto tvrdenie zakladá na nepravdivých a mýlnych informáciach.

Cieľom úplného objasnenia veci považujem za nutné, aby som na základe materiálu obsaženého v súdnych spisoch konštatoval tieto faktá:

Proti Františku Stejskalovi vedené bolo trestné pokračovanie pre zločin spoluviny na zneužití úradnej moci, pre svádzanie ku krivému svedoctvu, pre podvod a pre iné delikty. Priebehom trestného pokračovania vydaný bol proti nemu zatykač a 26. zária 1933 vzatý bol do väzby, v ktorej zostal až do konca červenca 1934.

7. ríjna 1933 podal obhájca Františka Stejskala, advokát dr Heller, žiadosť kraj. súdu trestnému v Prahe, k rukám vyšetrujúceho sudcu dr Novotného, o prepustenie jeho klienta z vyšetrovacej väzby. Žiadosť túto odôvodňoval medzi iným i pripojeným lekárskym dobrozdaním odborného lekára pre psychiatriu a nervové choroby dr Letmanna z Berlína a lekárskym nálezom odborného lekára pre neurologiu a psychotherapiu dr Šterna v Purkersdorffu u Viedne. V týchto odborných lekárskych dobrozdaniach sa tvrdí, že obvinený trpí na nervových a psychických následkoch ťažkej automobilovej nehody z roku 1923, na následkoch účasti pri železničnej srážke r. 1928 a nervového zhrútenia utrpeného r. 1931.

7. ríjna 1933, teda v deň podania obhájcovej žiadosti, dal sa obvinený František Stejskal z väzby predviesť k vyšetrujúcemu sudcovi a protokolárne žiadal urýchlené vyšetrovanie trestnej veci, sťažujúc si pri tom na svoj zdravotný stav a tvrdiac, že sa tento, pokiaľ ide o duševnú stránku, deň čo deň zhoršuje. Uviedol i to, že má opakujúce sa návaly krve do hlavy spojené s veľkou bolesťou a tlakom v hlave, pocit závratov, stáleho strachu, úzkostí pred smrťou a že utrpel nervový záchvat vo väzbe, po ktorom nebol vôbec schopný hovoriť.

13. listopadu 1933 predkladá kraj. súdu trestnému v Prahe právny zástupca Frant. Stejskala na prianie svojho mandanta lekárske vysvedčenie terstského lekára dr Giulia Simonisa, v ktorom tento dosvedčuje, že Stejskal utrpel 8. srpna 1923 v Terstu ťažkú automobilovú nehodu spojenú s otrasom modzgu, a udáva, že nepravidelnosti modzgovej činnosti Stejskalovej, ktoré táto automobilová nehoda zapríčinila, nikdy úplne nezmiznú a že nepríčetnosť jeho iste ešte trvá a nikdy nebude úplne odstraniteľná.

14. listopadu 1933 podáva u kraj. trest. súdu v Prahe obhájca Františka Stejskala advokát dr Bureš formálny návrh na preskúmanie duševného stavu Stejskala podľa §u 134 tr. por. za účelom zistenia, či obvineného možno pokladať za zodpovedného za trestné činy a či tu nestáva okolnosť, ktorá z dôvodu duševnej choroby činí ho nezodpovedným a toho času nestihateľným.

Už i z týchto uvedených skutočností je evidentné, že justičná správa a jej orgány nemaly žiadneho vlivu a žiadnej iniciativy na otázke preskúmania duševného stavu Františka Stejskala, ale že takýto návrh vyšiel od samého obvineného rešp. od jeho obhájcov.

Na základe tohoto návrhu bolo súdom nariadené preskúmanie duševného stavu Františka Stejskala podľa §u 134 tr. por.

Súdni lekári u kraj. súdu trestného v Prahe prof. dr Herfort a dr Knobloch podali po provedenom vyšetrovaní lekársky nález a posudok, v ktorom sa ku koncu uvádza:

"Jelikož pak celá jeho nadměrná činnost nese zřejmý ráz chorobný, nutno připustiti, že i činy činností touto motivované a vyvolané byly spáchány pod vlivem chorobně zvýšené činnosti duševní, totiž v stavu vzrušenosti, hypomanie. Jelikož, jak již uvedeno, trvají tyto chorobné stavy u Františka Stejskala již od mládí a vznikly u něho na vrozeném degenerativním podkladě, byly u něho také v době, kdy dopustil se činů za vinu mu kladených.... Stavy ty nutno pak klásti na roveň střídavému pominutí smyslů podle §u 2, lit. b) tr. z., takže nemůže býti František Stejskal za činy činěn zodpovědným."

Štátne zastupiteľstvo v Prahe malo odôvodnené pochybnosti o správnosti tohoto posudku svojho práva podľa §u 126 tr. por. navrhlo 16. prosinca 1933, aby posudok súdnych znalcov preskúmaný bol súdnou lekárskou radou v Brne. § 126 tr. por. znie takto: "Je-li posudek znalců nejasný nebo neúplný nebo v odporu sám se sebou nebo rozcházejí-li se znalci ve svém posudku o závažných skutečnostech nebo je-li jinak důvodná pochybnost o správnosti posudku, uloží soud znalcům, aby podali vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, opatří posudek jiných znalců." V návrhu svojom uviedlo štátne zastupiteľstvo mimo iného, že treba pokladať za pochybné posúdenie a exkulpovanie dlholetej činnosti Stejskalovej do r. 1919, cez ktorú dobu vyvinoval premyslenú, účelnú, obratnú a veľmi intenzívnu obchodnú činnosť doma i v cudzine, a to tak úspešne, že sa stal veľmi zámožným, vlivným človekom, a preto nemožno takúto pôsobnosť v jej celku posudzovať a vysvetľovať ako zjav chorobný.

Na základe tejto žiadosti štát. zastupiteľstva v Prahe usniesla sa dňa 18. prosinca 1933 radná komora kraj. súdu trestného v Prahe vyžiadať si posudok súdnej lekárskej rady v Brne za účelom preskúmania uvedeného posudku súdnych znalcov.

I z týchto skutočností je evidentné, že neni pravdivé tvrdenie, že by orgány justičnej správy vplývaly boly na to, aby Frant. Stejskal prehlásený bol za choromyseľného, ale naopak pravda je, že štát. zastupiteľstvo v Prahe napadlo správnosť dobrozdania súdnych lekárov, vyslovujúce nepríčetnosť Stejskalovu, a žiadalo o preskúmanie tohoto posudku.

Súdna lekárska rada v Brne po vyšetrení Fr. Stejskala, ktorý bol za tým účelom od 1. do 27. února 1934 na klinike v Brne, podala podrobný posudok, podľa ktorého duševný stav Stejskalov pohyboval sa na hranici mezi duševným zdravím a medzi duševnou chorobou a že nelzä uznať pre inkriminovanú dobu, t. j. pre dobu spáchania trestných činov trvalú vyjadrenú duševnú chorobu v plnom dôsledku súdnolekárskom. Súdna lekárska rada uznala, že v dobe inkriminovaných činov duševné založenie Stejskala nebolo toho druhu, že by vylučovalo príčetnosť v smysle §u 2, lit. a), b), c) tr. z. a že jeho povahové nepriemernosti mohly by zasluhovať zreteľa len podľa §u 46 tr. z., t. j. jako poľahčujúca okolnosť. Súdna lekárska rada uviedla však ďalej, že terajší zdravotný a duševný stav Stejskala treba odlišovať od stavu jeho zdravia v dobe žalovaných činov a i keď tu neni nepríčetnosti, upozorňuje, že bude treba uvážiť a lekársky kontrolovať, či Stejskal bude schopný podstúpiť eventuálné ďalšie súdne postupy.

Ešte pred prevezením Stejskala do Brna za účelom jeho preskúmania súdnou lekárskou radou podal jeho obhájca dr Bureš dňa 1. prosinca 1933 kraj. súdu trestnému v Prahe žiadosť, aby pre pokračujúcu duševnú chorobu jeho klienta tento prevezený bol za účelom liečenia duševnej choroby do Zemského ústavu pre choromyseľných v Bohniciach.

Tiež klinika duševných a nervových chorôb na lekárskej fakulte Masarykovej univerzity v Brne oznámila v prípise zo dňa 22. února 1934 kraj. súdu trestnému v Prahe súhlas s návrhom o zatýmnom internovaní Stejskala v uzavrenom ústave.

Na tomto základe bol Stejskal prevezený do Zemského ústavu pre choromyseľných v Bohniciach. Poznamenávam, že cez celú túto dobu bol Stejskal stále vo vyšetrovacej väzbe, čo sa prejavovalo v tom, že i v Bohniciach bol pod stálou kontrolou vyšetrujúceho sudcu.

Z uvedeného je evidentné, že sa Fr. Stejskal do Zemského ústavu pre choromyseľných v Bohniciach nedostal z údajného úsilia orgánov justičnej správy, aby bol vyhláseny za blázna, ale že tam bol dodaný na základe návrhu jeho právneho zástupcu a dobrozdania lekárskeho, za účelom ďalšieho pozorovania a liečenia.

Vrchný riaditeľ bohnického ústavu podal potom kraj. trestnému súdu v Prahe dvoje vyjadrenia o duševnom stave Stejskalovom. Jedno 18. dubna 1934 a druhé 14. kvetna 1934. Podľa týchto vyjadrení je Fr. Stejskal duševne chorý. Jeho stav sa síce v poslednej dobe ukľudnil, ale vyžaduje vyvarovania sa každého vzrušenia, inak by mohla nastať recidíva modzgovej poruchy.

Z uvedeného priebehu celej veci je jasné, že trest. súd v Prahe, pred ktorým bola celá vec vedená, Frant. Stejskala nikdy za choromyseľného nevyhlásil. Ďalej že, keď súdni znalci pražského trest. súdu podali dobrozdanie vo smysle trestnej nepríčetnosti Frant. Stejskala, bolo to práve štát. zastupiteľstvo v Prahe, ktoré svojim zásahom dalo podnet ku preskúmaniu tohoto posudku súdnou lekárskou radou v Brne.

Ale z posudku všetkých znalcov vyplývalo, že na tento čas je Stejskal v takom duševnom a telesnom stave, že neni možno v trestnom riadení proti nemu prozatím pokračovať bez vážneho ohroženia jeho zdravia.

Z tohoto dôvodu kraj. trest. súd v Prahe prerušil proti nemu trestné riadenie podľa §u 412 tr. por. Až sa zmení stav Stejskala k lepšiemu, podá štát. zastupiteľstvo trest. súdu návrh, aby v trestnom riadení bolo proti nemu pokračované.

Považujem za nutné ešte podotknúť, že okres. súd civilný pre vnútornú Prahu na žiadosť Jaroslavy Stejskalovej, choti Frant. Stejskala, usnesením svojím zo dňa 17. června 1934 zbavil Frant. Stejskala čiastočne svojprávnosti pre duševnú chorobu. Stalo sa tak na základe posudku súdnych znalcov-lekárov z oboru psychiatrie, prof. dr Taussiga a doc. dr Janotu. Na osud tejto civilnej veci prirodzene štát. zastupiteľstvo nemohlo mať a ani nemalo žiadneho vlivu.

Považoval som za svoju povinnosť, aby som uviedol všetky tieto podrobnosti, aby bolo jasné, že o prehlásení Frant. Stejskala za choromyseľného a nepríčetného usilovali jeho právni zástupci a jeho rodina a že kompetentné justičné orgány, v tomto prípade štát. zastupiteľstvo, učinilo proti tomu všetko, čo bolo jeho povinnosťou.

Pán posl. Stříbrný uviedol dobu, pre ktorú bol Stejskal údajne vyhlásený za choromyselného, do spojitosti tiež s dobou, v ktorej, podľa tvrdenia pána posl. Stříbrného, Stejskal napísal svojej panej dopis, obsahujúci údajne rôzne ťažké obvinenia, akoby snáď niekto, snáď dokonca justičná správa bola mala záujem na tom, aby nechala vyhlásiť Stejskala za choromyseľného práve pre tú dobu, keď on údajne napísal domnelý dopis údajne adresovaný svojej manželke. Vzhľadom na to, že p. posl. Stříbrný hovoril len o jednom dopise, môžem predpokladať, že sa jedná o udajný dopis, jehož neúplný, notárom overený odpis a jehož čiastočnú fotografickú snímku predložil 19. ledna 1932 obhájca Frant. Stříbrného, advokát dr Šafařík, jako dodatok k svojmu podaniu na vrchný súd v Prahe. V tomto podaní doplnil svoju sťažnosť proti usneseniu, ktorým radná komora zamietla žiadosť Fr. Stříbrného o prepustenie na slobodu. K tomuto podaniu je pripojený overený odpis udajného dopisu Fr. Stejskala, v ktorom tento tvrdí, že neni blázon ani ťažko chorý. V tomto zkrátenom opise sú prázdne vytečkované miesta s označením, že na týchto miestach uvedené sú v udajnom originále mená určitých verejných činiteľov. Na pripojenej fotografii časti udajného dopisu sú niektoré miesta vybielené.

Čo najrozhodnejšie odmietam upodozrievania, akoby justičná správa a jej orgány boly sa usilovaly o vyhlásenie Stejskala za choromyseľného pre dobu napísania tohoto udajného dopisu. Pripojený skrátený odpis udajného tohoto dopisu priložený bol u podania z 19. ledna 1932 a musel teda jeho originál, bol-li vôbec taký, pochádzať z doby pred 19. lednom 1932. Konštatujem, že ohľadne tejto doby uznali Stejskala za choromyseľného len znalci trest. súdu pražského; resumé ich posudku som hore uviedol. Proti tomuto posudku podalo však štát. zastupiteľstvo, ako som už uviedol, žiadosť o preskúmanie posudku brnenskou lekárskou radou práve preto, že malo pochybnosti o jeho správnosti. Ako som uviedol, brnenská lekárska rada a ďalší lekárski znalci korigovali stanovisko znalcov pražského trest. súdu a vyslovili sa o duševnom stave Stejskalovom tak, že uznali ho za chorého v dobe prítomnej, t. j. v dobe jeho lekárskeho vyšetrenia, nevylúčili však jeho príčetnosť pre dobu minulú. Súdna lekárska rada brnenská vyšetrovala ho od 1. do 27. února 1934, Zemský ústav v Bohniciach od 27. února do 31. července 1934, teda v dobe, ktorá padá dva roky pozdejšie od doby napísania udajného dopisu Stejskala. Je teda úplne nemožné z týchto faktov konstruovať úmysel a snahu justičnej správy alebo jej orgánov nechať vyhlásiť Stejskala za choromyselného pre dobu, z ktorej udajný dopis pochádza.

Ale je tiež nesprávne a nezodpovedné domnievať sa, ako by justičná správa a štátne-zastupiteľské úrady pripojením skráteného odpisu domnelého dopisu Františka Stejskala nechala na seba vplývať v otázke prepustenia na slobodu Františka Stříbrného. Aby som v tejto veci rozptýlil všetky pochybnosti ohľadne absolútne korektného a správneho postupu štát. zastupiteľstva, uvádzam tieto zo súdných spisov u pražského kraj. trest. súdu zistené skutočnosti:

V trestnom pokračovaní proti Frant. Stříbrnému štátne zastupiteľstvo v Prahe postavilo sa vo svojom podaní z 12. ledna 1932 proti žiadosti Frant. Stříbrného, aby bol prepustený z vyšetrovacej väzby. Radná komora uznávajúc dôvody štát. zastupiteľstva zamietla túto žiadosť. V zasedaní vrchného súdu v Prahe z 22. ledna 1932, v ktorom bolo vyhovené sťažnosti Frant. Stříbrného proti zamietnutiu usnesenia radnej komory, verejný žalobca navrhoval a odôvodnil zamietnutie sťažnosti a ďalšie podržanie obvineného vo väzbe.

Z vylíčeného je jasné, že orgány verejnej obžaloby trvaly na zachovaní väzby a že tedy neni možné vytýkať im, že stály pod vlivom udajného dopisu.

Pán posl. Stříbrný sám tvrdil, že nahliadnul do súdnych spisov. Mal teda možnosť prekontrolovať správnosť svojich tvrdení a zistiť si pravdu. Neučinil tak, ale predniesol na fóre parlamentárnom nedoložené a pravde nezodpovedjúce obvinenia. Tým rozhodnejšie musím odmietnuť všetky jeho útoky, ktorými poškodiť chcel dobré meno organov justičnej správy republiky. (Výborně! - Potlesk.)