Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Taub, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Petrovič.

189 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři Bechyně, dr Beneš, dr Dérer, dr Šrámek, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 9 hod. 35 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. Pikovi, Venclovi, Honzlovi, Chalupníkovi, Vaňkovi; do 10. t. m. posl. Köhlerovi.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Dietla za posl. Hackenberga.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- u. Wirtschaftsgemeinschaft" posl. Gläsela za posl. Köhlera; klub poslanců komunistické strany Československa posl. Bílka za posl. Hodinovou-Spurnou a posl. Zápotockého za posl. Procházku.

Předseda vlády zaslal přípisem ze dne 30. června 1934, č. j. 11.672/34 m. r., vládní nařízení ze dne 15. června 1934, č. 118 Sb. z. a n., kterým se prodlužuje platnost hromadných smluv - přikázáno výboru soc.-politickému.

Předseda senátu sdělil přípisem ze dne 3. července 1934, k tisku 1347/III sen. 1934, že senát projednal a přijal ve 272. schůzi dne 3. července 1934 osnovu zákona o plynárenských podnicích požívajících výhod.

posl. Krehana ministru zemědělství o provokačním chování úředníka pozemkového úřadu k zakročujícímu poslanci Krehanovi (č. D 1317-III).

Dne 3. července po klubech zpráva tisk 2720.

Počátkem schůze zprávy tisky 2721 a 2722.

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 340. schůzi sněmovny projevy hrubě urážlivé z řeči posl. Dvořáka.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Rozprava o prohlášení ministra zahraničních věcí dr Beneše, učiněném ve 339. schůzi posl. sněmovny dne 2. července 1934.

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve včerejší 340. schůzi sněmovny.

Lhůta řečnická jest 60 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Hajn, Chmelík, dr Peters, Hadek, Bródy; na straně "pro" pp. posl. Ruppeldt, dr Luschka.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. dr - Hajnovi.

Posl. dr Hajn: Pánové! Rozumí se samo sebou, že se nebudu plně do podrobností obírati rozsáhlým exposé pana ministra zahraničí. Není toho ani potřebí, protože v něm byly mnohé tak zvané dané pravdy, také ovšem věci, se kterými jsem souhlasil - na příklad s apelem na českoslovanský tisk, pokud se týče Polska, Rakouska Maďarska, a s ohlášeným požadavkem rozšíření vojenské služby. A pak ovšem byly odlišnosti, ale není zapotřebí, abych o všech odlišnostech zavedl s panem ministrem diskusi. Nebudu se například příti o to, je-li situace dnes vážná nebo kritická. Jakmile sám pan ministr v dalším potom mluvil o jakémsi přelomu Evropy, bude-li klid a pokoj, či "nastane-li sestup ke konfliktům, rozvratům a krisím", pak je přece jen evidentně situace spíše kritická, nežli jen vážná. Pak k tomu citoval pan ministr také ještě francouzské memorandum, kde se mluví o hrozivé situaci, a dále sám na konec zase mluvil "o Evropě v nebezpečí těžkých konfliktů".

Nebudu se příti ani o to, je-li úplně logicky oprávněné vyvozovati z dohody německo-polské "o vzájemném zachování míru na 10 let příštích", tady cituji pana ministra, že "znamená beze sporu veliký zisk pro mír i pro interesované země ostatní a také pro nás", když je právě tak logicky možno říci, že teď, po dohodě německo-polské, je naše situace o to pro nás horší, oč jsme nyní mezi východními a jižními sousedy Německa isolovanější.

Na rozsáhlé včerejší exposé máme také pohlížeti jako na řadu dokladů, že náš stát, rozuměj náš zahraniční ministr, po celých 15 let prováděl, zase cituji, "dobrou a rozumnou politiku slovanskou", a to jak k Jugoslavii a Polsku, tak i k Bulharsku a k Rusku. Ovšem to jsou vlastní doklady páně ministrovy a z nich pak i vlastní jeho koncepce celého exposé. Zda a jak to bylo či bude dobré, teprve ukáže historie. Na místě přímé diskuse o ministrově "dobré a rozumné politice slovanské", vyčtu v rychlosti šest hlavních přikázání své, resp. naší slovanské politiky. Pro ty členy poslanecké sněmovny, kteří mají ještě v paměti vývody pana ministra, bude to jakási konfrontace těchto dvou koncepcí slovanské politiky. Neuškodí, začnu-li opět s vnitřní politikou, poněvadž sám pan ministr prohlásil nakonec, že nalezl ve vnitřní naší politice nejbezpečnější záchranu pro případ, že by ztroskotaly naše, resp. plány pana ministra v politice zahraniční.

První přikázání naší slovanské politiky zní: Zkonsolidovati uvnitř státu národ československý, který sám činí takovou většinu ve státě, že stát ten je nejen historicky a právně, nýbrž i statisticky vpravdě národním státem československým. Zahraniční politika naše, resp. zahraniční ministr této naší koncepce slovanské, se nemá a nesmí proto dívati lhostejně na to, je-li ze Slovenska většina poslanců v táboře vládním či oposičním a pokládá za svrchovaně nejen nespravedlivé, nýbrž i nebezpečné, je-li ve vládní koalici a ve vládě německá soc.-demokracie na posilu čsl. soc.-demokracie jako strany třídní, a německá strana agrární na posilu čsl. strany republikánské jako strany stavovské, ale není-li v tom táboře koaličním největší strana Slovenska, slovenská ľudová strana. Proto zahraniční ministr našeho směru by ve svém exposé nikdy neřekl studeně: "... aby byla dosavadní spolupráce politických stran, je-li možno, ještě rozšířena....", nýbrž by takové rozšíření postavil jako kategorický požadavek své zahraniční politiky. Mám totiž za to, pánové, že při tomto "rozšíření" myslil ministr, ne-li jedině, pak především na poslance ľudové strany. Jestliže bych se snad v tom mýlil, pak omyl ten by nebyl na mou újmu, nýbrž na újmu pana zahraničního ministra.

Mluvil-li v Růžomberku ministr dr Dérer o nutnosti pevného semknutí Čechů a Slováků a vyslovil-li se, že každý separatistický zásah by oslabil posice našeho státu a v něm především Slovensko, mluvil pouhými dvěma větami státněji nežli několik dní před tím celou svou novelou tiskovou. A takováto slova mají pomáhati činiti skutkem především ti slovenští poslanci, jejichž počet celkem neveliký je ve vládní koalici.

Druhé přikázání: "Urovnati vnitřní poměry na Podkarpatské Rusi, a to především v otázce jazykové ve školách a u státních úřadů: Dáti zde tamnímu ruskému obyvatelstvu, co se dalo ihned po převratě Němcům i Maďarům jako samozřejmost a zanechati všeliké podporování ukrajinství. Kol. dr Slávik si zde včera stěžoval na to, že v Polsku trpí tamější vláda velezrádnou agitaci proti našemu státu, provozovanou několika nám dobře známými Slováky. Na to jsem si před lety několikráte stěžoval v zahraničním výboru našemu ministru zahraničí, až jsem konečně dostal od něho toto poučení: Polská vláda prý bude trpěti tuto agitaci několika Slováků na své půdě tak dlouho, pokud prý naše vláda bude zase trpěti a držeti protekční ruku nad ukrajinstvím a zde dávati a umožňovati pobyt ukrajinské emigraci. Podle vysloveného stesku p. kol. Slávika pokládám za jisté, že toto zlovolné junctim trvá doposud.

Podkarpatská Rus má velikou většinu slovanskou. Připočtete-li ji k ostatnímu československému národu, dostanete takový počet slovanského obyvatelstva v naší říši, že jest přímo zpečetěn charakter našeho státu jako státu slovanského. Ale největší slovenská strana v oposici a na Podkarpatské Rusi většina slovanského obyvatelstva v zápase o svůj jazyk a o svou školu, pánové, jaké to jsou vítané doklady nepřátelům našeho státu za hranicemi a jaká to je vítaná podpora vnitřním irredentám! I jsou pak mezi sousedními státy vpravdě státy, které staví na této naší vnitřní rozháranosti své revisionistické nebo své dobývačné plány. Nuže, čsl. zahraniční politika vůbec, zvláště však, která chce býti slovanskou, uspořádáním těchto vnitřních rozháraných poměrů a obojí naznačenou konsolidací tyto zahraniční nepřátele i domácí iredenty odzbrojí. A čsl. zahraniční ministr naší slovanské koncepce tuto odzbrojovací akci podnikne jako první a nejpřirozenější pro zabezpečení svého státu.

Opouštíme půdu domácí, vnitřní politiku, a jdeme ke Slovanům zahraničním, ovšem k těm, kteří mají své vlastní státy. A tu třetí přikázání té naší slovanské politiky je nastolení přátelského poměru mezi Československem a Polskem. Tohoto přátelského poměru potřebují oba státy už proto, že to nejsou státy prostě německé, tím více pak, že to jsou dokonce oba státy slovanské. Při našem rusofilství, pánové, budiž zde prohlášeno veřejně, že si v nejmenším nepřejeme návratu starého poměru polsko-ruského před válkou a že rádi a opravdově počítáme s trvalou samostatností státu polského právě tak jako s obnovením národního státu ruského. Oba tyto slovanské státy, každý se svou vlastní suverenitou, jsou podmínkami oné slovanské politiky a slovanské vzájemnosti, jimž oběma překáží dnes uchvatitelská moc komunistická v Rusku, s národní vládou ruskou.

Čtvrté přikázání naší slovanské politiky: Býti pro národní vládu v Rusku, to znamená býti nesmiřitelným odpůrcem a nepřítelem tamějšího režimu sovětského a komunistického. Proto ve jménu naší slovanské politiky protestujeme proti kroku, který učinil náš zahraniční ministr, jsme v odporu proti němu, a pokud se mne osobně týče, odsuzuji jej. Je zajisté krok ten způsobilý upevniti zase načas cizí panství nad největším slovanským národem, čili zdržeti restauraci ruského národa a zpozditi jeho vstup jako slovanského státu do rodiny států ostatních v Evropě i v celém civilisovaném světě.

Páté přikázání naší slovanské politiky je spíše ve své formě hned hotovou aplikací na situaci, která dnes je nejaktuálnější. Naše slovanská politika nebude nikdy sváděti slovanský stát, jakým je Jugoslavie, aby učinil totéž, co učinil čsl. zahraniční ministr se svým státem československým vzhledem k SSSR. Naopak, uloží si šetrnou a uctivou reservu, aby jugoslávský stát, národ i jeho král mohly rytířsky zachovati vděčnost za ruskou pomoc, za záchranu Srbska a za spojení jižních Slovanů v jednotný stát slovanský.

Konečně poslední příkaz naší slovanské politiky: Slovanská politika bude napomáhati všemi přípustnými prostředky k nastolení přátelského poměru mezi Bulharskem a Jugoslavií a bude využívati vlivů svých zahraničních ministrů k tomu, aby byli realisovány všecky sliby a náznaky náprav uložené do neuyilleského míru bulharského, zvláště pokud se týče přístavu soluňského to vše v přesvědčení, že bulharská ztráta Egejského moře byla a jest ztrátou veškerého světa slovanského. - To vše tím více, že tato věc je vlastně společným zájmem slovanských států na Balkáně, - Bulharska i Jugoslavie.

Pan ministr dr Beneš ve svém výkladu užívá střídavě těchto výrazů: Sojuz sovětských socialistických republik, Rusko a sovětské Rusko. Nejméně oprávněný a zcela nesprávný je výraz poslední, neboť to byla sama vláda sovětská, která již před lety zakázala užívati názvu: "Rusko" zvláštním dekretem pro tento Sojuz a vůbec odstranila i výraz: "ruský". Výraz "sovětské Rusko" je jen pouhý, zřejmě oportunistický eufemismus pro náš domácí svět, jinak diplomaticky nepřípustný. Užívati pak starého výrazu Rusko, jest nanejvýš eskontování budoucnosti, která má teprve zase přijíti. Rozhodně my sami se co nejméně prohřešíme proti úmyslu i proti oblíbené nomenclatuře sovětské, budeme-li užívati prostě nejobvyklejší zkratky SSSR. Jinak dobře víme, že jsou zde dnes tyto 2 skupiny skutečností: Ruský národ sám, ruské státní území a ruská emigrace. To činí skupinu prvou. Sojuz sovětských socialistických republik, ruské státní území a Třetí internacionála, to je skupina druhá. V tom všem, paní a pánové, sluší úzkostlivě rozlišovat a užívat toho kterého výrazu vždycky jen na pravém místě a v pravý čas. Že je rozdíl mezi ruským národem a SSSR, uznával kdysi sám ministr dr Beneš. Že je státní území ruské, třebas dnes již o hodně zmenšené vinou SSSR v tu chvíli společné oběma, ruskému národu a SSSR, jest samozřejmé. A právě tak, že na tomto území nemá ruský národ již od podzimu r. 1917 svou vlastní národní vládu, že ztratil na něm všecka práva občanská a všecky ústavní svobody a že je jen prostě materiálem a pokusným králíkem nejkrajnějšího marxismu komunistického, ale i jeho anarchie morální a kulturní, jakož i jeho neschopnosti národohospodářské práce, která by zabezpečila obyvatelstvu aspoň živobytí (Předseda zvoní.) a holý život a posléze, že největší svobodu z ruského národa má jediná ruská emigrace, rozvátá do slova dnes po celém světě. Ta má svůj veliký ruský denní tisk, tisk týdenní i revuální.

Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že podle §u 44 jedn. řádu je dovoleno čísti pouze krátká prohlášení klubu.

Posl. dr Hajn (pokračuje): Prosím.

A tato emigrace jest dnes jediným svobodným pozorovatelem osudu ruského národa, chování všech států a vlád k němu a pečlivým zaznamenavatelem všech jejich vlídných i nevlídných, rusofilských i protiruských akcí a činů (Posl. Najman: To smějí jenom vládní poslanci čísti?) a zaznamenala si tato emigrace do své historie i akt Československa a Rumunska o vzájemném znormalisování styků se Sovětským svazem, zaznamenala si jej nejčernějšími barvami, zatím co neuznání, nenormalisování se strany Jugoslavie zaznamenala písmem zlatým. A v budoucnosti se potom bude soudit a nenajde Československo pro sebe ani jediné polehčující okolnosti.

I Československo mělo a má, pánové, obdobný mravní poměr i mravní závazek k Rusku jako stát Jugoslávský. Kol. Nečas ve včerejší své řeči se pokusil popřít, že bychom my po této stránce a s tohoto stanoviska byli k Rusku v témž poměru, jako na př. Jugoslavie. Pokusil se to popříti na základě pramenů k tomu už vybraných, i na základě literatury upravené. Všecko, co se nehodí právě pro toto, se zde už dalo stranou. Na štěstí, pánové, je zde jedna historická skutečnost, kterou uznávají státníci i historikové jako nepopiratelný fakt bez rozdílu jazyka, státu a národnosti. A samo naše Národní shromáždění r. 1919 ve své odpovědi na první poselství našeho presidenta Masaryka zde odpovědělo jasně, tak jasně, a vzhledem k včerejšímu výstupu kol. Nečase tak, řekl bych, aktuálně, že mi budiž dovoleno, abych tento pasus zde doslova vám přečetl. (Čte): "Bylo by křivdou tím větší, čím hrozivější byla katastrofa Belgie i tragedie srbského národa a čím nezměrnější neštěstí národa ruského, kdyby Národní shromáždění jich zde nevzpomnělo." - Následuje vzpomínka na Belgii a Srbsko a přechází se na Rusko těmito slovy: "A bylo-li Rusku historií usouzeno, aby vedle Francie vzdorovalo a poutalo Německo a Rakousko-Uhersko na tak dlouho, nežli si Anglie, odvrhnouc všecky dosavadní své tradice, zbuduje mocnou a dokonalou armádu a nežli vstoupí na bojiště i sama severní Amerika, pak dostálo té úloze úplně, obětovavši jí svou vnější mohutnost i svůj vnitřní mír; a doba ta stačila také k tomu, aby i naše otázka za hranicemi mohla vyrůsti v činitele. Pevnou je naše víra a skálopevné naše přesvědčení, že se Rusko i mezinárodně povznese opět k veliké úloze na prospěch Slovanstva, demokracie a civilisace". A tenkráte i tato odpověď Národního shromáždění i s tímto ruským pasem byla přijata jednomyslně a hlasovala pro to i strana kol. Nečase.

Hospodářsky, paní a pánové, nevzejde pro Československo znormalisování vztahů se SSSR již žádný viditelný a citelný prospěch a užitek - to řekl už včera kol. Špaček - protože SSSR se ponenáhlu blíží finančnímu zhroucení (Smích komunistických poslanců.) a jeho hospodářské objednávky v Československu jsou jen otázkou úvěru čsl. průmyslníků, anebo otázkou garancie státu našeho, aby potom naposled to platil stát náš sám našim průmyslníkům. Jest se jen proto nanejvýš diviti, paní a pánové, jestliže mezi schvalovateli této politiky ministra Beneše vidíme i naši stranu republikánskou (Předseda zvoní.), která horuje pro internacionálu zelenou i internationálu slovanskou a která dobře ví a dobře zná, do jaké zkázy uvedl komunistický režim v Rusku právě ruského mužíka čili zemědělský stav ruský. Stejný podiv vyvolán, jestliže schvaluje tuto uznávací a zbližovací politiku našeho zahraničního ministra s SSSR strana lidová, když zase zcela dobře ví a zná, jaký zásadní boj, jakou persekuci, vyhlazovací a rouhavou praksi vláda SSSR zavedla proti náboženství vůbec a proti křesťanskému pravoslavnému náboženství zvláště. (Posl. J. Svoboda: Takto mluví býv. omladinář!) Každý omladinář respektoval svobodu víry a náboženství u kohokoliv.

Jestliže zde včera jeden komunistický poslanec mluvil jako o důkazu, že je v Rusku svoboda náboženská, o tom, že jsou dnes pravoslavné chrámy v Rusku plné, je to důkazem něčeho jiného. Lid se ve svém zoufalství utíká tím více do kostela a ke své víře jako ulehčiteli, a protože se staví proti nynější vládě SSSR a veškeré její státní správě, pochopila i hrstka tamní inteligence, která nesouhlasí s režimem, že jíti do kostela a ukázati své - ať upřímné či neupřímné - náboženské smýšlení je vlastně protestem proti panství SSSR v Rusku.

Podle rumunského tisku náš pan zahraniční ministr dr Beneš si prý přísně vymínil na vládě sovětské, že komunismus ustane v našem státě ode všech agitací a rozvratných akcí. Proč o tomto "vítězství" nad bolševismem v našem státě pomlčel ve svém exposé předvčerejším, nevím. Čemu věřiti více, tomu hovoru a mluvení našeho ministra v Rumunsku o této věci, či mlčení o ní zde na půdě Československa? Ale i kdyby měl pravdu rumunský tisk, nám by to neimponovalo a naše stanovisko by to neměnilo ani v nejmenším, neboť víme, že tam, kde nemůže přímo a sama pod svou firmou vystoupiti vláda SSSR, přijde III. Internacionála. Tak mazaně chytré je bolševictví již po léta. (Výkřiky komunistických poslanců.) Všechny vlády to vědí, všechny se více méně brání proti III. Internacionále, a podívejte se, tolik vlád již uznalo SSSR a všechny dohromady si ještě nevymohly zrušení III. Internacionály, jejímiž nástroji jsou ve všech státech tamější komunistické strany. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Traduje se výrok jugoslávského ministra z loňské podzimní porady o tom, jak se má upraviti poměr Jugoslavie k SSSR a má-li se uznati ta vláda. Výrok tamního ministra vnitra vyzněl v ten smysl, stane-li se něco takového, že již předem upozorňuje, že bude musiti býti rozpočet resortu ministerstva vnitra zvýšen nejméně 4- až 5kráte. (Výkřiky komunistických poslanců.) I zde při této debatě by neměl seděti a naslouchati jen pan ministr zahraničních věcí, nýbrž měl by tu seděti, naslouchati a činiti si své zápisky i pan ministr vnitra dr Černý, který je vůči III. internacionále právě tak angažován, jako pan ministr zahraničních věcí. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Měl by zde seděti ministr nár. obrany Bradáč, ministr školství dr Krčmář, neboť už máme i zahanbující zkušenosti, že rozvratná komunistická agitace dostala se již i do institucí a ústavů těchto resortů. (Výkřiky komunistických poslanců.)

"Znormalisování" vztahů mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a SSSR na straně druhé, které ve věci vypadá pro nás neobyčejně ošklivě, má přece jen ve formě svého provedení jisté světlé body. Ony vzájemné famosní dopisy ministra našeho a komisaře sovětského nebyly psány a datovány v Praze, nýbrž v cizině, v Ženevě. Neopovážily se použíti nejodiosnějšího výrazu: de jure. Jakkoli se prý to dálo na základě jednomyslného usnesení Stálé rady Malé dohody, Jugoslavie to neprovedla. To ovšem znamená povážlivou trhlinu do Paktu Malé dohody (Min. dr Beneš: To je omyl!), i kdyby se snad znormalisovala v budoucnosti více méně blízké nebo více méně daleké nakonec i sama. Čím je absence Bulharska pro Balkánský pakt, tím je - mutatis mutandis - pro Pakt Malé dohody absence Jugoslavie v normalisační horečce vůči SSSR. Ptám se, co tak mocného hnalo našeho ministra k tomu, aby znormalisoval i za cenu této trhliny? Co ho žene stále ještě k tomu, aby tak trvale a houževnatě uváděl jugoslávského krále, tamější mocnou pravoslavnou církev, celou rusofilskou jugoslávskou veřejnost do situací tak trapných i pobuřujících a ohrožujících dobrý poměr mezi Československem a Jugoslavií, přátelský poměr mezi národem československým a jugoslávským? Neváhám zde, pánové, veřejně dáti výraz své opravdové lítosti (Výkřiky komunistických poslanců.), vidím-li totéž podnikati i zahraničního ministra Francie, jinak tak sympatického, země jinak tak přátelské, vážené a milované.

Ve svém exposé má ministr několik slov. Cituji, mohu tudíž čísti (čte): Podotýkám, že si jugoslávská vláda vyhradila okamžik, kdy záhřebské usnesení uvede v praksi. Nic jiného její dnešní postup neznamená a s celou touto politikou úplně souhlasí." Jak laciný to útěk od věci samé! Rozhodující je zde přece zajisté nikoli, zda si vláda jugoslávská vyhradila pro odklad okamžik či celý rok, nýbrž rozhodující je příčina a důvod, proč si to vyhradila. O tom pan ministr pomlčel.

Ti, kteří naléhali, aby náš stát uznal SSSR, říkávali: Máme býti až poslední na světě, kteří uznají? My jsme říkali, to by byla teprve čest, kdybychom byli poslední. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.) Doposud neuznaly evropské státy, račte dávati pozor, jmenuji podle abecedy: Albanie, Belgie, Bulharsko, (Výkřiky komunistických poslanců.) Holandsko, Jugoslavie, Portugalsko, Švýcarsko. Pořád je to společnost velice čestná. U Švýcarska, paní a pánové, nejsou vyloučeny všelijaké komplikace pro nejbližší budoucnost, jestliže skutečně SSSR podá žádost o přijetí do Společnosti národů, neboť její sídlo je v Ženevě, a Švýcarsko neuznalo SSSR. Jsou tam již protesty církve protestantské se všemi podpisy - a církev ta je veliká - proti tomu, aby bylo SSSR přijato do Společnosti národů. A vy víte, že sněmovna švýcarská nedávno o této věci rozhodovala a většinou zamítla, že nic na dosavadním poměru k SSSR nezmění. (Výkřiky posl. Kubače.)

Tak se, paní a pánové, přece jen sověty dočkaly situace, ve které budou moci býti uplatněna slova samého Lenina. Je to citát a musím jej přečíst. Slova ta zní (čte): "Naléháte-li na to, abychom byly uznáni, chápeme to jako váš návrh, abychom ve vaší zemi uvedli v chod svůj stroj. Vynasnažíme se býti hodni vaší důvěry."

Včera zde byl při řeči komunistického posl. Bílka hlučný spor o to, kdo se změnil: zda vláda sovětů či ministr dr Beneš, že najednou dochází k takovému sblížení. Kdo se změnil, zda jeden či druhý, do toho se nebudu pouštěti, to mne nijak neinteresuje, poněvadž vím a jsem přesvědčen, že se nezměnila v nejmenším III. Internacionála. Ta zůstala a ta se nezměnila a trvá dále. (Posl. Hatina: V tom jste shodný s komunisty!) Ovšem, vnitřní souhra po tom, co se stalo na půdě Československa mezi vládou SSSR a III. Internacionálou, musí býti méně patrna, než byla dosud. Nepochybuji však, že to dovedou. Ve skutečnosti již víme, že existuje usnesení výboru III. Internacionály uspořádati zase nový sjezd komunistických stran, na jehož denním pořadu bude otázka světové revoluce dělnické. Londýnský deník "Times" přinesl zprávu, že v nedávné době byla konána již tajná předporada o tomto budoucím sjezdu komunistické internacionály, na jehož denním pořadu bude otázka revoluce komunistické ve střední Evropě. Na této konferenci mluvil také Manuilskij - to je nám známé jméno - Bela Kuhn a pod. Na této tajné poradě byl také dán přehled o situaci v Československu a podle zprávy londýnských "Times", situace nebyla shledána nepříznivou a byl konstatován spíše příznivější postup a vývoj proti minulosti.

Jestliže jsme četli v jednom českém deníku, že tím, že se znormalisoval poměr mezi námi a SSSR, je rozřešen jeden vážný životní problém, pravím, že tímto životním problémem nemůže býti myšlen poměr našeho národa k národu ruskému, naopak pokládám za pravdu, že se tímto znormalisováním věc poměru našeho národa, našeho státu k národu ruskému jen zkomplikovala. (Výkřiky.) Pan ministr dr Beneš je o mnoho mladší než já, ten se může spíše dočkati toho, až padne vláda SSSR, a pak budeme viděti, jak se ten poměr mezi námi a ruským národem skutečně zkomplikoval vážně, těžce a případně i nebezpečně.

Pokud je Rusko a jeho ruský národ pod nadvládou SSSR, potud není nebezpečí národní ruské revise světových mírových smluv poválečných. A s tohoto hlediska politika ministra dr Beneše, která nám byla vylíčena na začátku jako politika emancipační z vlivu velmocí, jest vlastně politikou v zájmu velmocí, prodlužuje tu dobu, kdy se Rusko stane už národní a kdy bude moci revidovati míry.

Zdá se, že bude zapotřebí ještě několika trpkých zkoušek, nežli se stane všeobecným světovým míněním, že nebude lépe, dokud bude Rusko v dnešní situaci: pod patou bolševistického, komunistického GPU. Ruský národ, pánové, nežádá žádné přímé pomoci od Evropy, od žádného státu - ruský národ žádá jen, aby Evropa a svět nepodporovaly přímo ani nepřímo sovětské panství nad Ruskem. (Posl. Richter: Jak to víte?) Vy jste tu, pane kolego, nebyl, když jsem to říkal, že tu je jediná organisace na světě, která svobodně myslí a svobodně projevuje své mínění o ruském národu, ruská emigrace. Ta má svůj pařížský Národní výbor, jako byla naše národní vláda za války a po převratu, a tato organisace ve vší slávě to prohlásila. I já říkám, že jakákoliv cizí pomoc ruskému národu proti panství komunistickému by nám přišla draho, poněvadž by mohlo dojíti k nějakému rozdělení ruského území, ale nebude-li podporován tento komunistický systém Evropou, různými státy přímo nebo nepřímo, pak ruský národ nejlacinějším způsobem, t. j. svými vlastními silami shodí a svrhne toto jho a ujme se zase sám své vlády. (Posl. Tyl: To je vaše zbožné přání, ale nestane se to!) Že to je mé přání, je pravda, ale že to nebude, sám uvidíte, že se mýlíte.