Za 3/4 roku ujal se dr Beneš třikráte slova, aby provedl důkladný a obšírný rozbor mezinárodní situace, jednak v posl. sněmovně, jednak v zahraničním výboru. Debata o včerejším exposé p. ministra zahraničí prováděna je dnes pod jasnějším politickým nebem mezinárodním, než jak tomu bylo při rozpravě o jeho jarním výkladu, kdy se docela právem zdálo, že diplomatické nebe mezinárodní je zataženo těžkými a nebezpečnými mraky. Stáli jsme tehdy pod dojmem římského paktu Italie, Rakouska a Maďarska, který byl - aspoň dalo se tak mysliti a očekávati - namířen a myšlen jako klín, vražený do protirevisionistických států střední Evropy a tím tedy také proti nám. Stáli jsme tehdy pod dojmem vzbouřených vln revisionistické propagandy, usilovného forsírování otázky restaurace Habsburků, a konečně došlo i k události, o které jsme tehdy oficiálně nemluvili, ale která celý protirevisionistický politický svět velmi překvapila. Myslím tím pakt německo-polský. Zdálo se, jakoby Francie v otázce anšlusu a restaurace Habsburků nějak ochabla, a měli jsme všichni dojem, že iniciativa, která byla do té doby více méně pevně v rukou pařížských politiků a diplomatů, byla přenesena do Berlína a Říma. To ovšem bylo pro nás znamením značně nepříjemným a vyžadovalo bedlivé úvahy a pozornosti.

V té době zmatků vyskytly se i názory, že by snad bylo výhodnější pro naši republiku, kdyby se orientovala jinak, proti své dosavadní tradici, kdyby se orientovala buď směrem k Italii, která položila svou ruku na střední Evropu, na Rakousko a Maďarsko, zajistila si tam velký vliv hospodářský a politický, anebo dokonce abychom se orientovali směrem k Berlínu, který si paktem s Polskem, zatím na 10 let trvajícím, uvolnil ruce k výboji a expansi směrem na jihovýchod. Takové názory ovšem, vyvolávající nebo toužící po změně dlouholeté naší zahraničně-politické tradice, byly velmi nebezpečné, a byl to právě člen našeho klubu posl. kanovník Světlík, který v zahraničním výboru zdůraznil, že nutno všechny takovéto náměty proti tradiční naší linii zahraniční politiky odmítnouti a prohlásiti se pevně a neochvějně pro politiku dalekých zahraničně-politických perspektiv, která jediné nás vede přes Malou dohodu k Francii a ke slovanským národům východu.

Německo právě tím, že usiluje o hegemonii ve střední Evropě zároveň s Italií, zůstává naším ideovým odpůrcem a zůstane jím i v budoucnosti a není možno, aby se naše orientace brala tímto směrem. My a střední Evropa musíme se i nadále do budoucnosti opírati o odpůrce Německa v západní Evropě a odtud také dále o slovanské státy na východě Evropy, poněvadž potřebujeme je právě tak, jako ony potřebují ve střední Evropě silného, samostatného Československa.

Otázky Ženevy. Po celou dobu upírají se zraky celé Evropy a zejména všech států mírumilovných k Ženevě, sídlu Společnosti národů a občasnému sídlu odzbrojovací konference. Zdálo se, že událostmi v Ženevě nastal nový obrat mezinárodní politiky evropské. Především to bylo vystoupení Japonska ze Společnosti národů, když se mu nedostalo schválení imperialistické politiky, směřující k rozbití Číny, a dále bylo to vystoupení Německa, které proti všem zásadám Společnosti národů žádalo t. zv. právo pro rovnost v ozbrojení, aniž chtělo přistoupiti na francouzskou thesi: nejdříve bezpečnost a pak odzbrojení. Společnost národů začala býti sabotována státy, které můžeme označiti jménem států válečných. V důsledku právě této neutěšené situace ve Společnosti národů projevila se i určitá ochablost v odzbrojovací konferenci, která na konec končila téměř bez jakéhokoliv úspěchu, můžeme-li totiž za úspěch považovati aspoň to, že na konec byla přijata resoluce, která umožňuje nové, další sejití se odzbrojovací konference, jakmile k tomu budou sjednány v mezinárodní politice příslušné předpoklady. Není pochybnosti, že ztroskotala-li by úplně odzbrojovací konference, přijdeme znovu k závodění ve zbrojení, které nemůže vésti k ničemu jinému než k nové válce, jak nám ukazuje právě obdoba před vypuknutím světové války r. 1914. Přiznáváme se docela rozhodně, bez jakýchkoliv výhrad a kompromisů, k mírotvorné a mír zabezpečující práci Společnosti národů. V dějinách lidstva nebylo ještě nikdy instituce takového významu pro mír a bezpečnost, jakou je právě Společnost národů. Jsou ovšem různá stanoviska vedoucích velmocí, zejména Francie, Anglie a Italie, která brzdí plodnou a účinnou práci ve Společnosti národů, a právě to brzdění se protahovalo tak, že se přeneslo až do doby hospodářské krise, jejíž účinky na politické poměry byly tím horší. Ale ani v době této krise Společnosti národů nelze se vzdávati veliké myšlenky Společnosti národů, která vznikla sice v době pochopitelné pacifistické nálady poválečné, ale jejíž úkoly vysoké, velké a vznešené, úkoly zabezpečení míru v celé Evropě a pokud možno také v jiných dílech světa, nepřestávají a nepřestanou nikdy míti největší význam pro celou společnost lidskou.

To ovšem neznamená, když se vyslovujeme právě pro tyto mírové zásady Společnosti národů, pro nutnost odzbrojení anebo aspoň usměrnění, omezení zbrojení, že nechceme v této době plné zmatků a nejistoty dáti našemu státu vše, čeho potřebuje k obraně vlastní silou. Jsme přesvědčeni, že stát ochrany potřebuje, a nemůže-li nám ji zaručiti mezinárodní organisace takového významu a rázu, jako je Společnost národů, musíme si ji vybudovati sami vlastními prostředky, vlastní silou a případně i vlastní krví.

Doufáme pevně, že Společnost národů vyjde z této své krise opět silná, že zmohutní a že bude velmi účinně zasahovati do všech poměrů a že bude jedním z největších činitelů v udržení míru a klidného vývoje politických záležitostí v Evropě. Byly to právě již zmíněné zjevy, ochromení Společnosti národů, dále nezdar odzbrojovací konference, které vedoucí státníky protirevisionistického bloku přivedly na myšlenku, že je nutno pečovati o mír jiným způsobem, že je nutno vybudovati řetěz paktů všech mírotvorných a mírumilovných států, řetěz paktů, který byl trefně nazván "od Prahy až po Ankaru". Je to především starý, osvědčený mírumilovný instrument Malé dohody, která, jak jsem již před 14 dny zdůraznil, neměla a nemá žádného jiného účele, než státům v ní sdruženým zabezpečiti klid, pokoj a možnost klidného, mírového vývoje.

K tomuto útvaru se druží pakt balkánských států, v němž jsou také dva členové Malé dohody, a tím je dán právě ten spojovací článek, který spojuje Malou dohodu s balkánskými státy, sjednocuje je v jejich úsilí a snažení o zabezpečení míru. A dojde-li ještě v budoucnosti k očekávanému východnímu paktu, pak by zde opravdu byl celý souvislý řetěz činitelů zabezpečujících navzájem mír, řetěz pevný a ucelený, který by znamenal nejen protiváhu státům míru nepřejícím a snažícím se vyvolati válečné zápletky, nýbrž dokonce by byl proti nim v převaze. Že by se s naší strany byla stala chyba, kdybychom byli trvali na pokračování v osvědčené tradicionelní politice vzdálených perspektiv, ukazuje změna v nazírání na celý vývoj mezinárodních záležitostí. Je to především opravdu podivuhodný obrat v nazírání Ruska. Rusko se přikloňuje čím dále tím více ke Společnosti národů a podle sdělení p. ministra není snad daleká doba, kdy Rusko samo zaujme místo ve Společnosti národů buď na místě Německa, anebo vedle Německa na místě Japonska. Je pochopitelné, že k tomu obratu v nazírání bylo potřeba i v sovětském Rusku určitého času. Avšak vystoupením Japonska, úhlavního to nepřítele Sovětského svazu ze Společnosti národů uvolnily se do značné míry ruské diplomacii ruce a zejména pak, když i Německo opustilo Společnost národů, byla tu dána situace pro Rusko, aby využilo těchto okolností k zabezpečení svých západních hranic, kterého nezbytně potřebuje, aby mohlo čeliti válečnému nebezpečí na východě.

Japonsko stále a stále se připravuje v intencích své imperialistické politiky k dalším výbojům v Číně a nedělá žádných tajností s tím, že by toužilo po obsazení určitých částí patřících dosud sovětskému Rusku. Za tím účelem zřizuje nárazníkové státy, které mají tvořiti výpadní bránu proti sovětskému území ve Východní Asii, a sověty se ovšem brání tím, že si zde vytvořují jakousi pevnou vojenskou hranici, která by zdolala každý náraz se strany Japonska zde vedený.

Změna politiky ruské je ovšem způsobena také postupem hitlerovského Německa. Režim nár. socialistický v Německu potřel úplně marxismus v Německu, zničil marxistickou kulturu, abych tak řekl zrovna proklel marxismus, a tím byly ovšem přerušeny všecky ty ať už přirozené anebo nucené přátelské vztahy, které až do té doby vládly mezi sovětským Ruskem a Německem. Konec konců velmi účinkovalo na změnu sovětského nazírání i to, že Německo nijak se netajilo, že rozvine novou expansivní politiku směrem k jihovýchodu, a zdá se, že bylo hodně pravdy i na tom, že bylo slibováno Polsku, že může se územně hojiti na určitých oblastech nynějšího sovětského Ruska.

Konečně Rusko skončilo období revoluční a pravděpodobně přišlo k nazírání, které zejména my ve střední Evropě již dávno sdílíme, že totiž bolševická revoluce ve střední a západní Evropě není možná, že k ní nikdy nedojde a že tudíž je potřebí zanechat všech těch fantasií, kterými se III. Internacionála dosud obírala, a že je třeba k zabezpečení toho, co sověty v Rusku na svém území vybudovaly, hledět si zajistit přátelské styky se svými sousedy na západě a tím pro případ konfliktu na východě si uvolniti na druhé straně ruce. Nejsou to tedy, řekl bych, právě ideální důvody, které vedly sovětské Rusko k této mírumilovné politice, jež doufejme skončí také ve Společnosti národů, ale přes to nutno s našeho stanoviska přivítati i tento počin, ať je diktován jakýmikoliv pohnutkami, protože dává nám možnost, abychom přece jen došli k jakési dohodě s velikým slovanským státem, za jaký Rusko i dnes považujeme.

Nutno připomenouti, že dávno před námi uznaly sovětské Rusko všechny evropské státy kromě Švýcarska a Holandska, že sovětské Rusko uznaly Spojené státy severoamerické a že ani Malá dohoda nemohla zůstati ke všem těmto zjevům lhostejná, že musela konec konců také jednou přistoupiti k řešení této otázky.

Otázka pravidelných diplomatických styků s Ruskem, jak ji také vylíčil pan ministr zahraničních věcí, má u nás své dějiny. Byly doby, kdy tábor odpůrců uznání sovětského Ruska uvnitř koalovaných stran, pravice i středu, byl velmi četný a silný, že to byly právě příčiny vnitřní, které naznačil pan ministr, jež vedly k ustavičnému odkladu zjednání normálních styků se sovětským Ruskem.

Dnes se ten tábor zmenšil snad na míru nejmenší a je podivuhodné, že před krátkou dobou projev nejprominentnějšího odpůrce uznání sovětského Ruska téměř úplně zanikl, nebyl téměř vůbec ani komentován. Odpůrcové uznání sovětského Ruska poukazovali, jakým způsobem sověty uchvátily moc v Rusku, jakou křížovou cestou musel procházet ruský mužík pod krutou diktaturou, jak byly omezeny všechny svobody, zejména svoboda svědomí a svobody občanské, jaký vyhlazovací boj byl veden proti náboženstvím, a zejména s naší strany se často poukazovalo, že specielně proti křesťanskému náboženství bylo postupováno s neobyčejnou krutostí tehdejšími a nynějšími vládci sovětského Ruska. Je také známo, že na př. Spojené státy severoamerické do své úmluvy uznávající sovětské Rusko a zahajující s ním normální diplomatické styky vložily klausuli, jíž se zabezpečuje náboženská svoboda všech příslušníků Spojených států. Jest litovati, že na tuto klausuli, na niž pamatovaly Spojené státy, nepamatovala řada evropských států a myslím, že na to nepamatovala ani Malá dohoda. Po této stránce bylo by si přáti, aby, je-li to ještě možno, tento požadavek byl vznesen, aby mohly nastati opravdu normální styky naší republiky a jejího obyvatelstva s obyvatelstvem sovětského Ruska. (Výkřiky posl. Klimenta.) Je těžko v dnešní době mluviti jak s naší strany, tak i se strany Ruska o nějaké zvláštní lásce a příchylnosti. Hospodářské nutnosti vedly nás, právě tak jako sovětské Rusko, k vyhledávání vzájemné pomoci a styků. Krise přivedla, řekl bych, k rozumu a střízlivějšímu posuzování všech těch faktů, které jako překážky byly mezi naše společné styky za léta nastavěny, a donutila nás dívati se na všechno střízlivěji, věcněji a přinutila nás konec konců k tomuto kroku, který naše vláda a Rumunsko již vykonaly, a vláda Jugoslavie hledá pak pouze příhodný okamžik, aby splnila rovněž to, na čem se rada Malé dohody usnesla. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Je to tedy hospodářská krise a snaha, aby jeden stát mohl v této těžké době jaksi přispěti druhému, nebo aby mohl od něho dostati přispění, která vedla k normalisaci našich styků s Ruskem. Konec konců, jak jsem již řekl, Malá dohoda bezprostředně sousedí s Ruskem svým členem Rumunskem, které neobyčejně uznáním Ruska a obnovením normálních styků získává, poněvadž se mu tím uznává východní besarabská hranice a tím nedotknutelnost státního území rumunského. Malá dohoda nemohla zůstati za ostatními evropskými státy, které daleko tak nejsou interesovány na stycích s Ruskem a přes to s ním navázaly normální styky, musila tyto následovati, aby rovněž se vytěžilo, co se z těchto hospodářských styků vytěžiti dá. Ale na druhé straně ovšem velmi rozhodující je právě pro nás ten fakt, že Rusko se tím přiklonilo k Francii, se kterou už má pevnou dohodu, a tím i k ideologii politiky francouzské, která je totožná s ideologií politiky Malé dohody, politiky míru, konsolidace, zabezpečení státní neodvislosti všech členů jednotlivých politických útvarů a tím také mravně posiluje stanovisko všech států protirevisionistických, všech států hájících mírové smlouvy a hranice těmito mírovými smlouvami stanovené. (Posl. Kliment: Rusko dělalo vždy mírovou politiku! - Místopředseda Taub zvoní.)

Nikterak nezávidíme Rusku, že dělalo politiku míru, a myslíme, že Rusku je dnes také mnohem příjemnější, že nemusí tu politiku dělati pouze samo v zákoutí, nýbrž že může vystupovati jako společník a jako silný partner s ostatním blokem evropských států, které si přejí zabezpečení evropského míru. (Posl. Kliment: Sovětský svaz dělal vždycky mírovou politiku! - Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) My tu mírovou politiku děláme také od začátku, právě tak jako Sovětský svaz, který jí budoval na tom předpokladu, že si musí vybudovati silnou brannou moc, která by byla posledním argumentem v hájení neodvislosti Ruska. Tak to děláme i my, ale nemáme naprosto žádných útočných úmyslů. Ale pokud nám nebudou dány pevné záruky bezpečnosti, po kterých volá právě Francie a Sovětský svaz i celá naše Malá dohoda, potud musíme dbáti také my vnitřní konsolidace, vybudování armády i odstranění všeho, co působí rušivě, a to jsou také výstřelky pánů z komunistické strany, které kalí vnitřní mír, jehož nezbytně potřebujeme k upevnění posice našeho státu. Společným postupem Ruska s Francií a Malou dohodou se naše posice v Evropě podstatně posiluje a zlepšuje proti hegemonii Italie a Německa. Dnes, kdy se Rusko opět staví za Francii, je nesporně posíleno právě toto postavení, jež v poslední době znovu s takovým úsilím hlásá francouzský ministr zahraničí Barthou; je to, řekněme, taková stará tradicionelní politika, jejímiž svědky jsme byli už dávno před válkou. Rusko, Francie, státy slovanské na Balkáně, které vždycky tvořily jaksi doplněk toho velkého trojúhelníku, který byl jedině a pouze k tomu zde zřizován a udržován, aby byl jakýmsi udržováním evropské politické rovnováhy a udržováním míru. A právě tyto státy se dnes stávají podkladem jednání o východní pakt, o to východní Locarno, o němž pan ministr zahraničních věcí dosti obšírně mluvil, jehož význam pro nás a pro celou Evropu není potřeba zvlášť zdůrazňovati a jehož uskutečnění si přirozeně my všichni z té duše přejeme. Znamenalo by to opravdu nového rozhodného činitele pro odstrašení všech států, které si míru nepřejí, a pro zabezpečení míru v celé střední Evropě.

Řekl jsem, že Rusko zůstává pro nás slovanskou zemí. Nám nikterak na tom.... (Posl. Kliment: To jste objevili teď?) Není potřeba, abychom to objevovali teď, jenom že politika Ruska po řadu let nebyla slovanskou, ale dnes, zdá se, pod tlakem okolností stává se znovu slovanskou. My nepřihlížíme, kdo jsou dočasnými držiteli moci v Rusku. Sověty dnes tam jsou, zítra tam nemusí býti, ale národ ruský, národ slovanský zůstane tam podle naší pevné víry vždycky. A hledáme-li dnes cestu k sovětskému Rusku, tedy k tomu dočasnému držiteli moci ve slovanském Rusku, hledáme tím cestu k bratrskému slovanskému národu, kterou chceme najíti, chceme se sejíti s lidem ruským, s nímž chceme udržovati styky i v té době, kdy již sovětů v Rusku snad nebude. (Posl. Kliment: To je ta vaše upřímnost vztahů!)

Po té stránce dalo by se velmi mnoho mluviti o upřímnosti Sovětského svazu. Stále nám zůstává otevřena otázka, zda naděje kladené do pevné dohody se Sovětským svazem budou splněny. To je veliký otazník, poněvadž máme po té stránce již v mezinárodní politice určité zkušenosti, ale konstelace je taková, že naprosto nemůžeme nic jiného hledati, my musíme hledati cestu k Rusku, tak jako ji musí Rusko hledati k západní Evropě, chceme-li, aby byly splněny všecky naděje, které jsou kladeny v budoucí východní pakt.

Bylo to také charakterisováno v kterési vídeňské revui, že nynější politika ruská vrací se k té staré slovanské tradici, od které se po dlouhou řadu let odklonila. (Výkřiky posl. Klimenta.) A myslím, že je to správné, měli byste býti také s tím spokojeni, protože přes svou internacionalitu jste přece ještě trochu Čechy. (Posl. Kliment: Jedním z prvních dekretů 27. října 1917 byl dekret, který dal úplnou autonomii, úplnou rovnoprávnost všem národům v Sovětském svazu!) Dalo by se velmi mnoho disputovati o té úplné autonomii a myslím, že bychom nějaké zvláštní dohody po té stránce naprosto nedošli.

Jisto je, že ruská revoluce není skončena Sověty prožívají stále a stále přerod, opustily již dávno ty strohé zásady bolševické, kterými byla bolševická revoluce zahájena. Přibližují se čím dále tím více kulturním, politickým i hospodářským poměrům západní Evropy a jistě i po stránce politické půjde revoluce a její vývoj v Rusku dále, že bude potom možno i nám více na Rusko spoléhat.

Přiklonění Ruska k Francii a Malé dohodě je, řekl bych, takovým odražením hitlerovských plánů Německa. Německo snažilo se společně s Italií vraziti jakýsi klín mezi nás. Německá touha po anšlusu, když to nešlo cestou mírnou, tedy cestou násilnou, vyvoláváním revolucí a nepokojů v Rakousku, nepřišla vhod ani druhému protektoru Rakouska, Italii, a zdá se, že rozmluvy mezi ministerským předsedou Mussolinim a kancléřem Hitlerem konané nedávno v Italii byly po této stránce velmi živé a že Mussolini pravděpodobně velmi zřetelně naznačil diktátoru Německa, že si nepřeje, aby anšlus byl prováděn vůbec a již dokonce ne takovouto cestou.

Německo ocitlo se opravdu v prekérní situaci. Byly doby, kdy Německo vedlo, kdy bylo vedoucím politickým činitelem v Evropě, vedlo po stránce vojenské, vedlo po stránce kulturní, vysoké školy německé byly vyhledávány inteligencí celé Evropy i zámoří, kdy všecky jevy kulturního života vynikaly nad průměr ostatních národů, kdy obchodně a hospodářsky Německo dominovalo. To byly doby slávy, ze kterých bylo Německo svrženo prohranou válkou a ke kterým nikdy již nedošlo a snad ani už nikdy nedojde, zejména ne za tohoto režimu, jestliže ještě nějakou dobu potrvá.

Německo je dnes isolováno politicky. I ta Italie, která mu dříve stála po boku, dává mu najevo, že musí zanechati veškerých snah po anšlusu; se svým východním sousedem Polskem uzavřelo Německo zatím na 10 let pakt, jímž se vzdává na těch 10 let koridoru, který byl jakousi hybnou pákou německé politiky až do uzavření tohoto paktu. Nedaří se Německu všecky jeho plány politické. Německo nemá klidu uvnitř vlastního státu. Nechci se rozšiřovati o posledních událostech, o kterých není dosud možno si učiniti jasný a určitý obraz, ale jisto je, že režim hitlerovský nestojí na pevných nohou a že se dá očekávat snad v dohledné době buď ještě nové krveprolití pro zabezpečení tohoto režimu na delší dobu anebo svržení režimu hitlerovského.

Německo je isolováno kulturně, není dnes tím touženým středem veškerého kulturního života, a svými nekulturními zásahy do kulturního života připravilo se o úctu celého vzdělaného světa. Německá diktatura přivedla také hospodářský úpadek Německa. Dříve byl Hamburk jedním z nejbohatších a největších kontinentálních evropských přístavů, ale dnes je chudý, prázdný právě tak, jako chudne celé Německo.

Je zřejmo, že nár. socialistická diktatura nepřinesla Německu štěstí, že je přivedla do politické a kulturní isolace, že je ochudila, že je připravila o vnitřní mír a klid a ze je vydala na pospas určitým náhodám, které budou v budoucnosti jistě hrát velikou úlohu v dějinách Německa.

Poměr naší republiky ke střední Evropě byl v exposé pana ministra zahraničí velmi přesně precisován. Je tu především náš poměr ke státům Malé dohody, který nemůže býti jiný než vřelý a přátelský, poněvadž jsme vlastně po sjednání organisačního paktu Malé dohody téměř jednotným státem, chceme vystupovati vždycky nejen ve směru politickém a vojenském, nýbrž také ve všech směrech hospodářského a pokud možno i kulturního života jako celek, jako jeden veliký útvar, který by si právem zasloužil svého postavení v mezinárodní politice evropské.

Malá dohoda má svůj určitý význam a ten význam nejenže neupadá, nýbrž den ze dne roste, čím více jsou upevňovány vřelé vztahy mezi jednotlivými státy Malé dohody. Malá dohoda konec konců není žádný nový útvar, já bych řekl, že je tu již tisíciletá tradice tohoto politického útvaru Malé dohody. Nedávno vydal mladý moravský historik dr Robenek knihu, kde ukazuje, jak střední Evropa několikrát v dějinách se uchopila iniciativy, aby vytvořila politický celek k hájení zájmů slovanských národů ve střední Evropě. Ukazuje na to, že již na úsvitě křesťanské éry v našich zemích byly to právě Mojmírovci, kteří téměř na celém území nynější Malé dohody - nepřihlížím k Maďarsku, které tvořilo vždy nepatrný zlomek obyvatelstva proti většině slovanských národů, a dokonce i v Rumunsku samém byl jazyk slovanský do nedávna dorozumívacím jazykem - na celém tomto území vytvořili Mojmírovci určitý politický útvar jako mohutný nárazníkový stát mezi západem latinským a východem, který lnul více k východní kultuře, ke kultuře slovanské.

Dokonce už za Karla IV. byly také takové snahy po vytvoření středoevropského slovanského státu, který se dnes rýsuje v konturách Malé dohody.

Jsouce věrni této tisícileté tradici, nemůžeme činiti nic jiného, než fedrovati dále utužení vzájemných vztahů mezi státy Malé dohody, pracovat o jejich sblížení hospodářské a kulturní, odstraňovati všecko, co by tyto dobré snahy poškozovalo, a snažiti se vytvořit z Malé dohody silný, mocný celek, který by byl a zůstal rozhodujícím činitelem v otázkách středoevropských.

Rakousko a Maďarsko. Náš poměr k Rakousku je korektní, je korektní přes to, že některé naše listy nedovedou pochopiti, že tisk jest opravdu velmocí a že ta velmoc může učiniti velmi mnoho pro udržení dobrých přátelských, sousedských styků, nebo naopak, že může vytvořiti nenahraditelné a neocenitelné ztráty a škody státu a našemu politickému životu. Naše styky s Rakouskem jsou precisovány velmi jasně a určitě prohlášením celé Malé dohody, opakovaným v tisku i v prohlášení pana ministra zahraničních věcí.

Bráníme se a budeme se brániti proti anšlusu, trváme na udržení samostatnosti rakouské a přirozeně všemi prostředky budeme se brániti i restauraci Habsburků, poněvadž pro nás je naprosto nepřijatelná. Nemůžeme za žádných okolností připustiti, aby Habsburkové se vrátili a případně uplatnili nároky i na ostatní území býv. monarchie rakouskouherské.

Náš poměr k Maďarsku je ovšem poněkud jiný. Maďarsko nemělo a nemá dobré vůle. Bylo to tolikrát docela otevřeně prohlášeno jak min. předsedou maďarským Gömbösem, tak i jednotlivými maďarskými politiky, kteří netají se tím, že se nemíní vzdáti utopistických myšlenek na revisi mírových smluv a na zmocnění se některých území patřících svatým právem a rozhodnutím mírových smluv naší republice. A tu je možno opakovati pouze to, co bylo řečeno: "Za hospodářské výhody nebudeme platiti územními ústupky, za žádnou cenu nepřivolíme, aby vůbec mohla vzniknouti myšlenka, že bychom mohli vzdáti se jediné pídě těch zemí, které tvoří dnes území Československé republiky. Jestliže Maďaři při každé příležitosti prohlašují, že ne, ne, nikdy se nevzdají Slovenska, pak my dvojnásobně, všichni Češi a Slováci, můžeme prohlásiti, že nikdy za žádných okolností nedáme si vyrvati jedinou píď země, ať už slovenské nebo podkarpatoruské. Po té stránce musí býti jednou v Maďarsku jasno a chtějí-li opravdu zahájiti s námi rozumné sousedské a hospodářské styky, musí ze svého diplomatického slovníku naprosto vyloučiti otázku revise území, revise mírových smluv, a pak jsme ochotni ke každému hospodářskému jednání s Maďarskem, tak jako s každým naším sousedem.

Polsko je politicky nevypočitatelný činitel. Pan ministr to precisoval asi těmi slovy, že naše styky s Polskem nejsou toho rázu, jak bychom si přáli. Já bych k tomu chtěl pouze podotknouti: Je tu zdůrazňováno, že mezi naší vládou a vládou polskou není tak závažných sporných věcí, které by se při dobré vůli nedaly rozumnou dohodou odstraniti, že jsou to všecko věci více méně bezvýznamnější. Mezi národem Čechů a Slováků a národem polským je tím méně sporných věcí a jsem přesvědčen, že jich vůbec není a že Češi a Poláci (Výkřiky.) nemají důvodů a nemají naprosto žádné příčiny, aby se nenáviděli, aby si navzájem ztrpčovali život a aby se snažili jeden druhého ohrožovati na jeho samostatnosti. A po té stránce bych chtěl zvláště zdůrazniti, že mezi katolickým lidem československým a katolickými Poláky tím méně může vzniknouti jediný stín nějakého nedorozumění a že to právě byla katolická žurnalistika československá, právě tak jako katolická žurnalistika polská, která za mnohem obtížnějších poměrů, než je tomu u nás, přece jenom odvažovala se odsuzovati všechny počiny protičeské, kterými proti nám vláda polská, po případě jednotlivé úřady v poslední době vystupovaly. (Posl. Kliment: A jak vystupovali naši obránci?) Ovšem vás se nepůjdeme na tyto věci dotazovati, poněvadž jsou nám dostatečně známy. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Vičánek (pokračuje): Jsem přesvědčen, že otázka národnostních menšin je v naší republice vyřešena tak jako v žádném jiném státě evropském, že našim menšinám dostává se nejen práv, zaručených zákonem, nýbrž namnoze nadpráví, že se proti všem útokům, proti všem nevraživým štvanicím, které se k popuzení naší menšiny v našem pohraničí objevují, postupuje více než benevolentně a že to častokráte jde na úkor cti a prestiže našeho státu. Tak daleko jdeme ve své úzkostlivosti, abychom netrestali trestné činy proti státu a republice, které by trestu zasluhovaly.

Nechci mluviti o počínání pana polského konsula v Mor. Ostravě, nechci mluviti o tom, co přinesly listy o jeho průvodci, čsl. inspektoru národního školství, který si počíná tak, jako by byl v republice Polské. To jsou zjevy, které jistě nepřispějí k objasnění poměrů mezi Československem a Polskem a které to přátelství neosvěží a neutvrdí, ale vina na těchto poměrech nepadá na nás, nýbrž na hlavy jiných; a jestliže dnes poměr mezi naší republikou a Polskem není takový, jako bychom si přáli a jak zde bylo zdůrazňováno, můžeme určitě tvrditi, že naše republika nemá na tom ani stínu viny a že vinu je nutno hledati jinde. Znovu opakuji: Ne u polského národa, ne u polského lidu, nýbrž u representantů dnešní polské vlády (Potlesk.), kteří si více libují ve fedrování politiky germanofilské než slovanské, kterou by Poláci ve vlastním zájmu více měli respektovati a v praksi uplatňovati. (Výborně! - Potlesk.)