V exposé položen byl především důraz na situaci, jaká způsobena byla v Evropě odchodem Němců ze Ženevy. Opuštění Ženevy Německem znamená vyvrcholení boje válečných států proti Společnosti národů a z prudkých útoků, jež tyto živly protimírové a válečnické v celé Evropě proti Společnosti národů podnikají, měli bychom si všichni vzíti poučení. Celé exposé ministra Beneše je přímo proniknuto, i když o instituci samé hovoří vřele až v závěru, myšlenkou a duchem Společnosti národů. Možno říci, že závěrečná slova Benešova o tom, že budeme státi neochvějně na dosavadní politice Společnosti národů, tvoří zároveň s rozvinutím myšlenky o mírových paktech a o nové konstelaci evropské osu celého prohlášení Benešova. Již za poslední návštěvy francouzského ministra zahraničních věcí Barthoua v Praze zdůraznil francouzský státník veliký význam Společnosti národů v dnešní rozhárané Evropě, stejně jako to tehdy učinil náš ministr zahraničních věcí. Není o tom pochyby, že toto zvláštní zdůraznění významu Společnosti národů mělo svůj cíl. Dnes se totiž význam Společnosti národů namnoze podceňuje, přechází a píše se jen o neúspěších a nezdarech, zatím co dobré a úspěšné kroky Společnosti národů se povazují za samozřejmé a nijak zvlášť se nezdůrazňují. O tom, co Společnost národů neudělala, ví dnes každý průměrný politik a čtenář, co dobrého a positivního přináší lidstvu, ví jen málo lidí. Vina je v tom, že se o Společnosti národů píší veliké učené a důkladné knihy, studie, memoranda, že se o Společnosti národů jedna ve zvláštních společnostech státovědeckých, právnických a národohospodářských, že však, bohužel, celé dílo Společnosti národů je málo popularisováno v nejširších vrstvách lidových. O Společnosti národů se tvrdí, že její význam naprosto upadl odchodem Německa a Japonska ze Společnosti národů a že se z této celé veliké instituce stalo jen torso, a toto defaistické mínění šíří, bohužel, i veliká část našeho československého tisku. Je pravda, že odešly ty dva veliké národy, Německo a Japonsko, pro své diktátorské tendence, které zvítězily uvnitř těchto států, avšak Německo bylo stejně členem Společnosti národů vlastně jen od r. 1926 a Japonsko odešlo za okolností velmi zvláštních, kdy jen jeden stát, Siam, se postavil na ochranu Japonska, kdy všechen ostatní svět se postavil na ochranu bezbranné Číny, takže můžeme říci, že v tomto směru morálně odchodem Japonska Svaz národů vlastně jenom získal. Ale zapomnělo se, že sice odešly tyto dva národy, že tam však ještě zůstalo 54 národů jiných, takže celý světový parlament v Ženevě vlastně ještě zůstal. A zapomnělo se na dvě druhé okolnosti, že místo těchto dvou velkých států, jež vystoupily, nastupují druhé, stejně veliké, ne-li mocnější státy světa, které začínají spolupracovati se Svazem národů. Je to Amerika, která uznala situaci, jaká se v posledních letech vyvinula v Evropě, poznala, k čemu vedou diktátorské tendence, viděla potíže států demokratických a tak se stalo, že právě po odchodu Německa a Japonska ze Svazu národů prohlásil Roosevelt slavnostně na konci minulého roku: "Společnost národů se stala opěrným pilířem ve stavbě světového míru. Amerika bude se ženevskou institucí spolupracovati v každé věci, která není na prvním místě politická a při níž nalezne výraz přesvědčení a blahobyt lidstva."

Stejně jako u Ameriky mění se i u Sovětského svazu poměr ke Společnosti národů. V dřívějších letech obávaly se sověty Společnosti národů, viděly v ní jen stabilisaci zastaralých řádů a ohnisko eventuálních útoků proti Sovětskému svazu a chovaly se proto ke Společnosti národů naprosto odmítavě. Situace se však změnila v posledních letech. Politika hitlerovského Německa, nebezpečí na dálném východě a pak i spolupráce, někdy přímá, ve formě člena Sovětského svazu, který pracoval v některé instituci Společnosti národů, někdy též jenom ve funkci pozorovatelské, přesvědčila Sovětský svaz o nutnosti změny a tak jsme se stali svědky, že minulý rok ke konci a letos na začátku roku nejen Stalin, Molotov a Kalinin, nýbrž i řada jiných odpovědných státníků Sovětského svazu precisovala změnu stanoviska této ohromné říše sovětské ke Společnosti národů. Učinil to zvláště také Radek, který vysvětlil, že nebezpečí války dříve podle jejich názorů vyplývalo ze Společnosti národů, nyní však že již nevychází odtamtud, nýbrž právě od otevřených odpůrců Společnosti národů.

Můžeme dnes říci, že činnost Společnosti národů, ať v oboru Mezinárodního úřadu práce, kde šlo o 40 velkých konvencí, ať při různých příležitostech jiných, kdy šlo na př. o ochranu uprchlíků, kdy šlo o sanaci států, které se octly v katastrofální situaci, ať šlo o různé hospodářské konference, byla skutečně veliká.

Je nyní zajímavo, že nejvíce je napadána Společnost národů pro svoji činnost na poli odzbrojovacím, a to od těch států, které nyní právě šíleně zbrojí a které se snaží uniknouti kontrole tolik požadované Společností národů, že tyto živly napadají ženevský protokol, Kelloggův pakt a jiné důležité organisace a tendence, které směřují k odzbrojení, k úpravě mezinárodních vztahů právem a ne brutálním násilím. Stojí zde dnes proti sobě dva světy, svět starý, který vzkřísil středověké válečnické tradice a který glorifikuje násilí a moc, a proti tomuto starému světu se staví svět práva a demokracie, který vidí ve Společnosti národů mohutný nástroj k vytváření přátelského stavu mezi jednotlivými státy a odstranění konfliktů ba poli kulturním, hospodářském i branném. Dnes více než kdy jindy stojíme pevně při myšlence Společnosti národů, světového parlamentu ženevského. Potíže, jež Společnost národů prodělává v jednom svém úseku, přiznáme, v tom nejdůležitějším, odzbrojovacím, nesmí nás másti. Stejně i veliká myšlenka regionálních paktů ohlášených Barthouem 29. května t. r., východní pakt, vytvoření nové konstelace v Evropě, sblížení Francie, Malé dohody, Balkánu a sovětského Ruska znamená upevnění míru, znamená právě v souhlase se směrnicemi Společnosti národů a v duchu Společnosti národů vytvoření těch garancií bezpečnosti, na základě jichž by se mohla uzavříti odzbrojovací konvence. Uzavření těchto regionálních paktů a bloků ve spolupráci se Společností národů nebo přímo v rámci Společnosti národů bude znamenati veliké posílení myšlenky Společnosti národů.

Jak události posledních měsíců a válečné nebezpečí působí a pozvedá prestiž Společnosti národů, toho by se měli všimnouti ti, kdož v našem tisku bez ustání zlehčují význam Společnosti národů jenom z osobních a malicherných příčin. Ukazuje to případ posledního usnesení anglické dělnické strany, která uvažuje, že by jednotlivé státy měly dáti Společnosti národů k disposici svá vojska. Tak soudí Veliká Britanie a tak by měly souditi i větší a malé státy, jako je náš, aby právě ve Společnosti národů mohly hledati ochranu. Je ku podivu, jak z malicherných důvodů je u nás Společnost národů přecházena, zlehčována a pomíjena. Snad dějinné události posledních měsíců i to, co budeme nyní bezprostředně prožívati, přivodí u nás nápravu.

Je třeba vzpomenouti při této příležitosti památného zasedání anglického parlamentu z 11. prosince minulého roku, kdy v krásné řeči generální sekretář Společnosti národů v plenu anglické sněmovny ukázal přesvědčivě a jasně na všechny potíže i na všechny veliké a dobré skutky a činy, jež Společnost národů učinila. Slavnostně tam bylo prohlášeno (čte): "Svět může voliti mezi Společností národů nebo úplnou anarchií. Ať jsou podrobnosti organisace Společnosti národů nebo úkolů, které na ní spočívají, jakékoliv, jedinou rozhodující věcí je, že představuje tato Společnost národů první a jediné praktické opatření, k němuž lidstvo sáhlo, aby upevnilo vládu práva ve vztazích mezi zeměmi." A tato řeč, s všeobecným souhlasem vřele přijatá v anglické sněmovně, měla býti prohlášena i ve všech ostatních státech a jejich parlamentech, v nichž rozhodují svobodně volení zástupci lidu a ne diktatura a despocie. Vývoj nové konstelace v Evropě a vytvoření nových regionálních bloků, jak bylo včera podáno v prohlášení pana ministra zahraničních věcí, musí býti přijato a podepřeno každým občanem Československé republiky, jemuž nejsou lhostejny životní zájmy republiky. Sympatie a antipatie musí stranou. Dnes nemůžeme si dovolovati luxus vybočení a vyloučení naší republiky z evropského a světového dění, nechceme-li se ocitnouti pod koly dějin. V tom smyslu pozdravujeme všechny kroky, směřující k dalšímu upevnění Malé dohody. Stejně vřele pozdravujeme i vybudování balkánského paktu s přirozeným a jedině správným heslem: "Balkán - balkánským národům!"

Positivně stavíme se také k myšlence nové orientace politiky Sovětského svazu. Budiž dovoleno zastaviti se u této věci, ježto uznání Sovětského svazu, čili t. zv. normalisování poměrů mezi Sovětským svazem a naší republikou, provedené 9. června 1934, bylo po léta předmětem přání značné části veřejnosti a předmětem vášnivých útoků malé, ale vlivné části veřejnosti jiné. Padla slova o největší zradě na Slovanstvu, o zločinu, o zpronevěření našim starým ideálům atd. Budiž dovoleno podívati se na některé z těchto argumentů. Některé jsou rázu hospodářského, že prý není v Sovětském svazu jistoty a že by se mohlo přijíti o peníze, kdyby se do sovětského Ruska dodávalo. To je argument dnes již neudržitelný. Všichni naši průmyslníci a exportéři jednomyslně potvrzují, že Sovětský svaz je zákazník dobrý. Naše Vítkovické závody dodaly do Sovětského svazu za 1 miliardu a všecko dostaly zaplaceno, stejně i roudnický Bächer za 223 mil. Kč dodal a 223 mil. Kč i obdržel. I všichni ostatní vývozci již při projednávání zákona o exportních úvěrech, zákona, který se týkal vlastně asi z 85% Sovětského svazu, ukázali, že obchodování se Sovětským svazem je jistější a že záruky bezpečnosti jsou daleko větší, protože v Sovětském svazu existuje monopol zahraničního obchodu, což značí, že za celý obchod a za každou dodávku zvláště ručí celý stát, takže jediná nezaplacená směnka otřásla by důvěrou ke všemu sovětskému obchodování. A tato okolnost zaručuje proto vždy spolehlivost. Finanční situaci Sovětského svazu posiluje též stále rostoucí těžba zlata, která loni činila podle udání našeho zástupce v Moskvě dr Smetany přes 2 miliardy Kč, letos pak bude činiti kolem 6 miliard Kč.

Z jiných hospodářských argumentů slyšíme z řad nepřátel uznání často: "vy nyní dodáte stroje do Sovětského svazu - nebo "do Ruska", jak oni stále ještě po staru říkají a způsobíte tím, že tato agrární země si vybuduje svůj průmysl, své závody a na konec tato země vám bude konkurovat a utloukat svým průmyslem a zintensivněným zemědělstvím vaši výrobu." I na tuto námitku je odpověď na snadě. Kdybychom nedodávali my stroje, budou dodávati jiné státy, jako dodávalo doposud Německo, Holandsko, Belgie, Polsko, Amerika, Švédsko a j., ať chceme nebo nechceme. Zprůmyslnění Sovětského svazu je jeho věcí, jeho vnitřní záležitostí, nikdo mu v tom nezabrání, a je to ostatně proces velmi dobrý. Naprosto nutno však odmítnouti myšlenku, že zprůmyslnění Sovětského svazu bude vytvářeti konkurenční podmínky a že nebude již v budoucnosti Sovětský svaz naším odbytištěm, jako jím bývalo staré Rusko. Národohospodářské knihy a u nás zvláště Gruber, Koloušek a jiní národohospodáři učili, že největší a nejčilejší hospodářské styky byly vždy mezi státy průmyslově a zemědělsky vyspělými, a ne mezi státy průmyslově a zemědělsky vyspělými na jedné straně a státy primitivními na druhé straně, neboť ve státech průmyslově i zemědělsky vyspělých tvoří se postupně vždy stále větší množství potřeb a stále větší konsumní síla, a to co platí o všech jiných státech na světě, musí platiti přece též o poměru naší republiky k Sovětskému svazu.

Jiný argument je, že Sověty nebudou v budoucnosti tolik kupovati, že jejich obchod a hospodářský vývoj je zasažen světovou krisí a válečným nebezpečím se strany Japonska. Nesporně v poslední době poklesl sovětský zahraniční obchod, zůstává však stále v úctyhodné výši, srovnáváme-li to absolutně i relativně s jinými státy. Pro nás je důležité, že jen malá část sovětského zahraničního obchodu může znamenati veliké oživení celého našeho hospodářského života; pomyslíme-li, že ještě loni celých 51% sovětského dovozu šlo z Německa a že nyní Sovětský svaz bude nahrazovati tuto položku dovozem odjinud, je vidno, že ještě pořád je dosti času, že se pořád ještě zde dá mnoho dělati. Zde se ovšem shledávají na jedné linii s odpůrci uznání i ti, kdo rozmrzelí nebo rozezlení na protahování s uznáním tvrdí, že nyní stejně už vše je ztraceno a že se mnoho už dělati nedá. Se Sovětským svazem se dá při řádném normálním obchodování počítati v dobách hospodářské konjunktury a rozkvětu s obchodním obratem až 2 miliardy Kč. Za omezené nynější spotřeby a kapacity dalo by se počítati při dobré vůli se 3/4 až 1 miliardou Kč.

Tak hospodářské námitky odpůrců uznání rozplývají se jedna po druhé jako dým. Za to však nemůže se rozplynouti obžaloba těch, kdo byli odpůrci uznání, je po leta zdržovali a způsobili nezměrné ztráty celému našemu hospodářskému životu. Obžalobu tu musí vznésti především náš průmysl, a neučiní-li to, pak to učiní tisíce dělníků, kteří přišli o práci a kteří, dovolte použití terminologie užívané odpůrci uznání, vehnali velké slovanské Rusko do náručí obchodu říšsko-německého, anglického a amerického. (Posl. Kliment: To jste měli možnost udělat před 14 lety!) To nebylo všechno jenom v naší moci. Včera o té věci velmi dobře a správně mluvil pan ministr sám, a při dobré vůli byste to musili uznati.

Obchodní styky mezi republikou Československou a Sovětským svazem utvářely se takto: r. 1928 činil náš vývoz 279 mil. Kč, r. 1929 258 mil. Kč, r. 1930 328 mil. Kč (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.), r. 1931 485 mil. Kč, r. 1932 120 mil. Kč, r. 1933 76 mil Kč a r. 1934, od ledna až do dubna, pouze 6 mil. Kč. A podobné cifry bychom mohli uvésti o našem dovozu ze Sovětského svazu. To je úpadek zrovna katastrofální, který nutno vysvětliti tím, že Sovětský svaz může si nyní mezi svými odběrateli a dodavateli vybírati. Dává nyní přednost těm státům, s nimiž má normální politické i obchodní styky. Redukuje a škrtá všechny dodávky státům, s nimiž těchto styků nemá. Roudnická strojírna Bächrova ztratila pro letos v únoru objednávku 4.000 přívěsných traktorových pluhů. Tak připravili odpůrci u znání naši republiku o velké, stamilionové objednávky právě v době, kdy v jiných státech naše pohledávky zamrzaly a kdy v Sovětském svazu šlo o obchody dobré. To bylo jednání proti republice, proti hospodářským a sociálním potřebám našeho státu, proti jeho průmyslu, proti nezaměstnanému a trpícímu dělnictvu.

Jsou určitá odvětví průmyslová, na př. zařízení elektráren, elektrotechnická zařízení, turbiny atd., kde v dnešní době může býti právě jen Sovětský svaz velkým odběratelem. Dá se mluviti o velkém odběru na př. speciálních druhů oceli. V druhé pětiletce nastane období t. zv. spotřební, kdy se bude moci počítati s odbytem těch artiklů, které slouží k zvýšení a zjemnění spotřeby.

Co máme říkati na př. tomu faktu, že do Sovětského svazu se dováží nyní značné množství t. zv. jabloneckého zboží. Ale toto zboží nedováží se z naší republiky, nýbrž odjinud, ačkoliv právě jablonecké zboží je vyráběno v našich krajích, které nezaměstnaností nejvíce trpí, neboť v této oblasti je celá pětina nezaměstnaných našeho státu. (Posl. Kliment: Přiznejte, že je to vaší vinou!) Pane kolego, vy jste nebyl přítomen a vaši kolegové nesedí zde, aby potvrdili, že jsme projednávali v zahraničním výboru zákon o pojištění exportních úvěrů. Kdybyste si přál, vysvětlil bych vám některé detaily, ale při tomto jednání nebudu je vysvětlovati, poněvadž nechci zanášeti v tomto směru disonanci. Ale jednání v zahraničním výboru by vám ukázalo, kde je vina. A pak byste viděl, kde jsou potíže a kdo je vinen.

Proto se musí nyní s urychlením podnikati všechny kroky, jež by napravily staré chyby. Bude třeba zákon novelisovati a rozšířiti. Bude třeba dále, ježto sovětům poskytují druhé státy podmínky výhodné po stránce úvěrové, většinou 18 až 24měsíční úvěr, učiniti i náš stát po této stránce konkurence schopným. Síť konsulátů v Sovětském svazu i centrála v Moskvě musí býti obsazena lidmi rozumějícími poměrům a hospodářsky vyspělými.

Všechno úsilí našeho státu v poměru k Sovětskému svazu mělo by se obrátiti nyní též k tomu, aby naše republika okupovala říšskoněmecky sovětský trh, pokud ho ještě okupovati může, a aby místo staré středoevropské sovětské hospodářské centrály v Berlíně zřízena byla tato centrála v Československé republice. Mluví pro to nejen zeměpisná poloha našeho státu a změněné poměry politické, nýbrž také okolnost, že mezi Sovětským svazem a naší republikou máme jedinečnou, přímou spojovací a dopravní linku: Černé moře a Dunaj.

Jako Německo bylo po léta skladištěm nafty a jiného sovětského zboží, tak by jím mohly býti Bratislava a Komárno. Postarati se o to, aby Československá republika převzala tyto úkoly starého Německa, dokud je nepřevezmou druhé státy, je hlavním, aktuálním úkolem naší obchodní politiky v poměru k Sovětskému svazu. Vedle vybudování dopravy po Dunaji je nutno postarati se o přímé letecké spojení Praha-Užhorod-Charkov.

Proti uznání Sovětského svazu uvádějí se i jiné argumenty rázu politického a citového. Nechci mluvit o argumentu, že se Sovětský svaz neudrží, že nerepresentuje ruský lid, poněvadž jest ovládán jen diktátory. Když naše republika může obchodovati a míti normální styky se státy jiných diktatur, proč by se měla tvořiti výjimka právě u Sovětského svazu? Ale zdržel bych se u jedné věci rázu více citového, která je neobyčejně silná a o níž se silně debatuje v širší čsl. veřejnosti, že se totiž normalisováním styků se Sovětským svazem dopouštíme nevděčnosti k Rusku a zrady na Slovanstvu, na své tradici, na svém osvobození. Tento argument nesedí dobře. Mladá generace jej dokonce už ani dobře nechápe, protože neprožila sama tu blouznivou přímo lásku a naději, jíž nynější generace starší a střední skládaly v Rusko. Tato naděje a víra hrály úlohu v našem boji za samostatnost - ne však staré carské Rusko samo. - Slyšme, jak o této věci soudí ministr dr Krofta, universitní profesor a historik. Je zajímavé, že tak mluvil právě v dokumentu, který byl poslán straně nár. demokratické r. 1925. Dovolte, abych citoval několik vět (čte):

"Hledáme-li, čím nám staré Rusko pomáhalo před válkou, jak nás podporovalo v našich politických zápasech, docházíme k výsledkům velmi smutným. Snad jen jednou Rusko zasáhlo účinně do našich bojů s Vídní, v době zápasů o fundamentálky. Ale tenkráte car Alexander II pracoval ve Vídni nikoliv pro nás, nýbrž přímo proti nám. O podporování našich politických snah Ruskem až do světové války nelze vůbec vážně mluviti. Ani naše kulturní snahy nenacházely v Rusku zvláštního porozumění. O rublech, které prý se k nám z Ruska hrnuly na naše národní účely, dovídali jsme se jen od našich národních odpůrců. Z našich lidí, ústavů a podniků nepřesvědčil se o tom nikdo. Přicházeli k nám sice ruští badatelé - hlavně historikové a slovanští filologové - s podporou své vlády studovati české dějiny a literaturu a někteří z nich přispěli svou prací podstatně k vědeckému objasnění rozličných stránek naší minulosti, naší národní kultury, a také si o nás získali zásluhy šířením správných vědomostí o našem národě a buzením zájmu o něj na Rusi. Ale co to vše je proti činnosti takového Arnošta Denise nebo Scota Viatora? Že by poslední válku bylo Rusko podniklo pro nás, pro naše osvobození, jistě nikdo se nedomnívá. Jeho pohnutky a cíle byly docela jiné. Postupujíc ohromný zápas s Rakouskem vzpomnělo si ovšem také na nás a chtělo nás osvobodit, aby tím oslabilo svého odpůrce. Ale podobně jednalo také Prusko za války r. 1866. A ochota úředního Ruska k české "Družině" ani k naším legiím nebyla tuze veliká. Ačkoli tedy bilance všeho toho, co pro nás Rusko vědomě vykonalo, je nadmíru chudá, nelze popírati, že tím, co učinilo pro vítězství Dohody - a jsou to jistě věci veliké - zjednalo si zásluhu také o naše osvobození, že oběti, které přineslo tomu vítězství, prospěly také nám. Ale mnohem více pomohlo nám Rusko nejen za války, nýbrž dávno před ní prostě tím, že bylo. Neboť snad nic jiného nebývalo nám takovou útěchou a posilou v těžkých zápasech o naše bytí, jako víra v Rusko a na ní založená naděje ve skvělou budoucnost Slovanstva. Nevím, zda bychom bez této víry a naděje byli vytrvali ve svém boji s Rakouskem a zda by náš lid byl po vypuknutí světové války tak rychle pochopil, kde je v tomto velkém zápase naše místo. Jsme-li však komu za to povinni díkem, není to Rusko samo, nýbrž naše vlastní romantická představa o něm."

K těmto slovům Kroftovým již r. 1925 napsaným chtěli bychom jen dodati, že zkušenosti z války se dvorem Rasputinem ovládaným, s carskou rodinou, spjatou pokrevními svazky s říšskoněmeckými feudály, nijak nesvědčí tomu, abychom my ještě r. 1934 mohli vděčně vzpomínat úlohy starých vládců Ruska ve svém osvobozenském boji.

Z nejvážnějších politických námitek proti Sovětskému svazu byla vždy, a možno ji i dnes za takovou považovati, námitka, která pramení z toho, že se zdůrazňuje odlišnost režimu sovětského, režimu diktatury od demokratického režimu naší republiky. Zde nutno poznamenat, že odpůrci morálních styků se SSSR neuplatňují právě tento argument při stycích se státy jiných diktatur a polodiktatur a přece existují 2 otázky přímo životní důležitosti a osudovosti pro naši republiku: otázka malých národů v dnešním vývoji světovém a otázka revise hranic, které jsou za dnešní situace naší otázkou kardinální.

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím p. řečníka, aby nečetl.

Posl. inž. Nečas (pokračuje): V těchto obou otázkách stojí Sovětský svaz úplně a jasně na stanovisku rovnoprávnosti všech národů a států a úplně jasně též proti revisi hranic, v níž vidí nebezpečí válečné. Za to státy fašistických diktatur a polodiktatur jsou pro revisi našich hranic, jak ukázalo zejména jednání o Paktu 4 velmocí. Poválečné události pokračují rychlým tempem a je třeba, abychom, chceme-li zájmy republiky hájit a chránit, přihlíželi ke skutečným konstelacím v Evropě a nezůstávali ve starých a škodlivých nám snech a představách. Má-li býti náš vztah k Sovětskému svazu trvale dobrý, předpokládá to ovšem vzájemnou loyalitu a přátelství a upuštění ode všech činů a akcí a projevů, které by poměr obou států kalily a poškozovaly. Změněná situace zavazuje obě strany.

Prohlášení ministra zahraničních věcí dotklo se našeho poměru i ke všem druhým státům. Po událostech posledních dnů obrátila se pozornost celé evropské veřejnosti zejména k Německu. Až do nedávna vychvalovala se vnitřní pevnost a konsolidovanost států diktátorsky ovládaných proti státům demokratickým. Dnes mohou už občané srovnávat a cenit výhody demokracie, politické svobody, hospodářské stability ve státech diktaturou zasažených a ve státech demokratických a srovnávat vzájemně tyto poměry. Jisto je, že režim, který tolik útočil na demokracii a socialismus, hroutí se ve vlastních rozporech a že pracuje všude prostředky, nad nimiž trne celý vzdělaný svět. Tento režim hroutí se hospodářsky i morálně a víme, že se dnes opírá už jen o hrstku lidí, kteří svou moc udržují násilím. Nás zajímají ovšem na věci Německa především eventuální mezinárodní důsledky posledních událostí. Přehlédnout a posoudit skutečný stav v Německu není dobře možno, jelikož odtamtud máme pouze zprávy usměrněné.

Dvakrát přednesli právě zástupci čsl. soc. demokracie v zahraničním výboru této sněmovny veliký a obsažný materiál o šíleném přímo zbrojení dnešního Německa v poslední době. Německo přeměňuje se v hotový válečný arsenál. Proto za dnešní situace jsme všichni vděčni francouzskému státníkovi Barthouovi za jeho mužnou a jasnou mluvu, kterou pronesl v Ženevě dne 29. května t. r. o poměru k Německu, ke zbrojení a odzbrojovacím otázkám vůbec. Dnes bude se mluvě Barthouově v celém světě lépe rozumět a budou ji chápat i ti, jimž se zdála nedávno ještě příliš energická a jednoznačná. Naše republika a náš stát nikdy nezapomenou Francii, že ve vážných dobách stála Francie v čele těch, kdo bojovali za práva i malých národů a států, že se Francie postavila rozhodně proti hegemonii a nadvládě velmocí nad ostatním světem a nad malými státy, a nikdy nezapomeneme Francii, že ve vážných dobách promluvil tak odvážně a naprosto jasně její odpovědný státník Barthou stejně v Ženevě jako v Bukurešti.

Schvalujeme politiku míru a dobrého poměru, který se ministr zahraničních věcí snaží vytvořiti též v poměru k ostatním státům, o nichž ve svém prohlášení hovořil. Naše veřejnost byla v poslední době poněkud rozrušena zprávami o Polsku. Některé zprávy dotýkaly se opravdu našeho cítění, neboť mezi lidem československým a polským není skutečně vážných rozporů, naopak mnoho velmi důležitých a styčných společných bodů. Rozpory a disonance, jichž jsme byli v poslední době svědky, pokládáme za lokálně i časově omezené. V zájmu vzájemné shody bychom si jen přáli, aby byla objektivně srovnávána situace polské menšiny v Německu i u nás, jakož i situace české menšiny v Polsku co do zastoupení v parlamentě, v obcích i co do škol. Přáli bychom si, aby bylo dbáno vždy nejen toho, co píše československý tisk o Polsku, nýbrž i toho, co píše polský tisk o Československu. Osudovost zájmů sblíží - o tom jsme přesvědčeni - dříve nebo později oba státy přes všechny dřívější hořkosti a potíže.

Přijímajíce se souhlasem výklad, prohlášení o poměru Československé republiky k ostatním státům, chtěli bychom ku konci jen prohlásiti, že do všech důsledků budeme všichni bez rozdílu státi za zásadami zdůrazněnými v exposé o poslání Malé dohody: Proti revisi, proti Habsburkům, proti anšlusu! V žádné formě a nikdy! Proti "nem, nem, soha!" klademe své "Nikdy a za žádných okolností!"

Přáli bychom si jen ještě většího utužení Malé dohody, jejíž vytvoření a vybudování bylo velkým státnickým činem, jak to dnes ukazuje přítomnost a jak to ještě více ocení jednou historie. Politický a mezinárodní význam Malé dohody byl by podle našeho názoru zvýšen, kdyby v době co nejkratší bylo uskutečněno zejména těch 15 resolucí ze 7. ledna t. r., na nichž se usnesla Hospodářská rada Malé dohody.

Chápeme vážnost dnešní situace, ale díváme se při tom s optimismem na vývoj do budoucna. Spoléháme na dobré řízení naší zahraniční politiky, ale jsme si při tom plně vědomi, že musíme býti v zájmu bezpečnosti republiky sami doma dobře připraveni.

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji po druhé pana řečníka, že nesmí čísti.

Posl. inž. Nečas (pokračuje): V tom smyslu stojíme za ministrem dr Benešem, který v listopadu 1932 prohlásil v zahraničním výboru posl. sněmovny: "Ukázali jsme evropskému světu svou zahraniční politikou..."

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji po třetí a naposled pana řečníka, že nesmí čísti.

Posl. inž. Nečas (pokračuje): Cituji z řeči pana ministra dr Beneše. Včera jsme dostali exposé a v noci na dnešek jsme si musili připravovati odpověď. Tato jistá technická potíž odůvodňuje, proč musíme dnes používati metod nedobrých.

"Ukázali jsme evropskému světu svou zahraniční politikou opravdovou snahu po míru a spolupráci se všemi a ve prospěch všech. Evropa má v našem státu jeden z nejpevnějších bodů klidu, míru a bezpečnosti. Na svou obranu, v níž zahraniční politika nic nepominula a v ničem jí nezadala, se ovšem připravujeme, a kdyby toho bylo třeba, právě pro tuto svou politiku míru bychom se bránili s rozhodností, která by málo kde měla rovné." (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Vičánek. Dávám mu slovo.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno! Určitá část denního tisku přivítala včerejší výklad pana ministra zahraničních věcí docela nevrle a označila ho za suchou analysu politických poměrů světových. Pan ministr zahraničních věcí dr Beneš prohlásil situaci za vážnou, nikoliv však kritickou, a v tomtéž smyslu vyslovili se ministři Malé Dohody nedávno v Bukurešti v oficiálním komuniké. Nám je tedy jasno, že situace je skutečně vážná a že musí býti posuzována jako taková. Jako odpovědným činitelům záleží nám na tom, abychom byli podrobně a přesně informováni, aby nám byla podána třebas analysa, byť i suchá - a raději suchá než květnatá, ale mnohé zamlčující a mnohé nevysvětlující. Já pro svou osobu jsem s výkladem a prohlášením p. ministra úplně spokojen.