Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Špatný, Roudnický, Stivín, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

150 poslanců podle presenční listiny.

Členové a zástupce vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Beneš, dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Krčmář, dr Trapl; za ministerstvo spravedlnosti soudní rada dr Loula.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi ve 3 hod. 21 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. Venclovi, dr Mackovi, inž. dr Touškovi; na dny 2. a 3. t. m. posl. dr Polyákovi, Fritscherovi; na dny 2. až 4. t. m. posl. Stanislavovi, Macounovi, Světlíkovi, Kaňourkovi, inž. Novákovi, Prokešovi, dr Fritzovi, Hokkymu.

nemocí posl. Hrubý.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Roscher, dr Reisz, Kejmar.

Za platné podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečné omluvy: posl. Onderčo na dny 26. až 28. června, posl. dr Labaje na den 28. června.

Stálý výbor podle §u 54 úst. listiny zvolil ve své ustavující schůzi dne 27. června 1934: předsedu posl. sněmovny posl. dr Staňka předsedou; předsedu senátu sen. dr Soukupa a posl. Tučného místopředsedy; sen. Votrubu a posl. Tauba zapisovateli.

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Schäfera za posl. Dietla.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. dr Suchého za posl. Doriče.

min. spravedlnosti na dotaz posl. Stanislava a druhů o neutěšených poměrech právních obyvatelstva na východním Slovensku (č. D 1236-III),

min. školství a nár. osvěty na dotaz posl. Vaculíka a druhů o působení rodičovských sdružení (č. D 1263-III).

počátkem schůze:

Zpráva tisk 2711.

Těsnopisecké zprávy o 330., 331. a 333. schůzi posl. sněmovny.

přikázány počátkem schůze rozdané návrhy tisky 2692, 2709, 2710.

Předsednictvo se usneslo vyloučiti podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu z těsnopisecké zprávy o 338. schůzi sněmovny dne 28. června 1934 projevy ohrožující bezpečnost státu a hrubě urážlivé z řečí posl. Jurana, Klimenta, Kopeckého a Štětky.

Předseda (zvoní): Slovo vyžádal si pan ministr zahraničních věcí dr Beneš k prohlášení podle §u 64 jedn. řádu.

Dávám mu slovo.

Ministr dr Beneš: Slavná sněmovno! Předstupuji dnes před parlamentní sbory s výkladem, jenž shrnuje mezinárodní události několika posledních měsíců a jenž zdůrazňuje jednak vážnost mezinárodní situace, jednak důležitost těchto událostí pro náš stát.

Situace je vážná - i když se nemůže nazvat kritickou - protože Evropa je právě na přelomu, v němž se rozhoduje, půjde-li její další vývoj ke klidu a pokoji, či nastane-li sestup ke konfliktům, rozvratům a krisím. Události, o nichž budu mluviti, jsou pro náš stát důležité, protože tvoří předpoklady k novým politickým konstelacím evropským i našeho státu se dotýkajícím, jež se podle všech známek připravují, a možno, že se dost brzo uskuteční.

Je tudíž přirozeno, že jim náš parlament a naše veřejnost musí věnovati co největší pozornost, prozkoumati, zdali vláda naše v situaci té postupovala správně a hájila zdárně zájmy republiky. Snažil jsem se v těchto těžkých dobách jako ministr, jemuž je svěřen zahraniční resort, vykonati svou povinnost plně, svědomitě a jen s ohledem na zájmy státu. (Výborně!) Doufám, že hlas parlamentu podepře vládu v jejích snahách a ukáže ostatnímu světu, že celý náš národ a stát stojí společně s vládou v dnešní rozbouřené a rozhárané době v jednotném šiku na obranu svých životních zájmů i v konání našeho státního a národního poslání v Evropě. (Potlesk.)

Ve svém sněmovním výkladu po odchodu Německa z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů ze dne 31. října 1933 jsem konstatoval, že pokládám tu událost za počátek nové periody evropské politiky poválečné. Zdá se mi, že události, jež se zběhly od té doby, jsouce faktem tím podstatně ovlivňovány, tuto diagnosu plně potvrzují.

Pokládám uvedený krok Německa za vyvrcholení vývoje německé politiky v její vzestupné tendenci poválečné ke změně míru versailleského, a to s hlediska vnitřního i vnějšího. S hlediska vnitřního dociluje tu poválečný revoluční dynamism německý uvnitř státu vrcholu nacionálního rozpětí a vyhrocení nacionální ideologie až k nejvyšším metám možného vývoje. V tom smyslu osoba kancléře Hitlera a teorie nacionál-socialismu, jak jsem už v tehdejším svém výkladu uvedl, představuje vrcholný ideál německé myšlenky ve smyslu dřívějších ideí pangermánských, i když byly v některých bodech pozměněny a i když se jim dnes už tak neříká.

Po stránce politiky vnější znamená krok ten vrcholné rozhodnutí německé zahraniční politiky jako protest proti dosavadním methodám německých vlád dřívějších po dosažení poválečných cílů německých. Hned po válce zaujalo Německo nejdříve taktiku aktivního i pasivního odporu proti smlouvě versailleské. Po událostech v Poruří začala se rýsovati politika německého aktivismu, která přes Wirtha a Rathenaua dospěla k Stresemannovi a vyvrcholila v Locarnu. Pak z různých důvodů politiky vnitřní i vnější nastává ponenáhlý obrat, který ani značnými ústupky, na př. v reparacích a ve vyklizení obsazeného území nedá se zarazit. Vlna odporu, nesená vzrůstajícím nacionalismem jako nositelem nového národního vzepětí proti pokoření z války a proti vnitřní mravní i materiální krisi celého národa, dostává konečný výraz v triumfu nacionál-socialismu a kancléře Hitlera jako jeho nositele. Odchod ze Ženevy, v níž naopak Stresemann hledal symbol nového vzepětí a nové posice v mezinárodní politice Německa, docílené mírovými methodami ženevskými, byl jen logickým závěrem tohoto zpětného vývoje, který chtěl zdůrazniti, že se nových posic pro Německo ve světě musí dobýti jinými cestami, nežli se to dělo dosud v Ženevě.

Tak událostem těm rozuměla v celku ostatní Evropa. Jedni tak usoudili po právě uvedené analyse; druzí více méně instinktivně v tomto smyslu vyciťovali vážnost a dosah těchto faktů. A každý si položil otázku: A co bude nyní dál?

Všeobecný pocit v prvních chvílích jako odpověď na tuto otázku byla nejistota. Další postup vlády berlínské po odchodu ze Ženevy tuto nejistotu jen podporoval. Bylo každému jasno, že vláda berlínská se nevzdá své politiky a svých příprav ve věcech zbrojení a že tudíž konflikt v otázce té bude se zesilovat. Mimo to spor o Rakousko a agitace nacionálního socialismu o změnu režimu v Rakousku tak zesílily, že změna v tomto smyslu se zdála politickým činitelům v řadě zemí evropských otázkou krátkých neděl; počítali, že problém "Anschlussu" bude v nejbližší době řešen příznivě pro Německo. Uzavření dohody s Polskem zdálo se pak býti mnohým politickým činitelům okamžitou výpomocí nebo taktickým tahem k tomu, aby Německo mělo volné ruce právě k postupu na jihovýchod.

Vláda britská, obávajíc se vedle těchto těžkostí zejména nových "faits accomplis" ve věci zbrojení v Německu a tím nutných nových závodů ve zbrojení s eventuálním konfliktem válečným na jejich konci, ustoupila od programu ze dne 14. října 1933, jenž vedl právě k odchodu Německa ze Ženevy a hledala nový kompromis, Německu přijatelnější.

Vláda italská se své strany přichystala nový plán ve věci zbrojení, pokládajíc konferenci odzbrojovací odchodem Německa vlastně za pochovanou. Na některých stranách vznikl dojem, ne-li přesvědčeni, že krokem Německa byla zasazena také těžká rána Společnosti národů, ze které se tato ke svému dřívějšímu vlivu už zpět nevrátí. V některých zemích evropských byly konečně šířeny pesimistické zprávy o vnitropolitických poměrech ve Francii, jakoby země tato vcházela do periody vnitřních těžkostí, jež ji v její politice mezinárodní budou zeslabovat a její vliv zmenšovat. Současně zesílil konflikt o saarské území, kde na jedné straně vzedmula se silně agitace nacionálně-socialistická a na druhé straně spor o podmínky plebiscitu mezi Francií a Německem hrozil vyvolati akutní konflikt na jednom z nejcitlivějších míst Evropy. K tomu hlásilo se denně z Dálného východu, že poměr sovětsko-japonský se zostřuje, že konflikt na východě je nevyhnutelný a že obě strany se naň úsilovně připravují.

Tak, vážené dámy a pánové, pochmurná byla situace asi kol nového roku 1934. K tomu ke konci ledna 1934 přistoupila dohoda německo-polská ve formě deklarace o vzájemném zachování míru na deset příštích let, jsouc provázena jistým politickým sblížením mezi oběma zeměmi. Za jiných okolností byla by tato deklarace vyvolala v Evropě veliké ulehčení, ježto znamená beze sporu veliký zisk pro mír mezi oběma zeměmi a tím i pro interesované země ostatní, a také pro nás. Poněvadž se však různí političtí činitelé evropští domnívali, že to znamená zároveň jistou volnost polské zahraniční politiky proti situaci dosavadní a tím také novou neznámou v postupu a v taktice této vlády ve zmatených poměrech evropských, bylo toto uklidnění do jisté míry zeslabeno, tím spíše, že se na různých místech buď hledalo za dohodou touto něco, co za ní vůbec nebylo, nebo aspoň se soudilo, že by uvedená volnost polské politiky za nepředvídaných událostí v následujících měsících nebo letech mohla se obrátiti ve směrech dosud nečekaných.

Tak možno charakterisovat nejistotu evropskou po odchodu Německa ze Ženevy, která trvala vlastně až do jara letošního roku.

Proti této těžké, pochmurné a vážné situaci, z níž někteří světoznámí reportéři tiskoví dovedli vyčerpat sensační knížky, zdali bude či nebude v nejbližší době válka v Evropě, začala zároveň hned ostrá reakce.

Především podle usnesení generální komise odzbrojovací konference byly vyzvány Francie, Anglie, Německo a Italie, aby dále cestou diplomatickou hleděly zblížit svá stanoviska ve věcech odzbrojení. Výsledkem tohoto jednání byla známá čtyři memoranda:

1. Memorandum francouzské, jež konstatuje, že francouzská vláda trvá na stanovisku nepřipustit znovu ozbrojení Německa, je ochotna provésti postupnou redukci zbrojení v etapách a žádá - vzhledem k nové hrozivé situaci mezinárodní - o vytvoření nových podmínek bezpečnosti.

2. Německé memorandum poprvé jasně formuluje požadavky dnešního režimu: žádá znovuozbrojení Německa až do určitého stupně, jsouc zato ochotno změnit dnešní systém německé armády, vyžaduje však 300.000 aktivního mužstva ročního, příslušnou výzbroj až do určitého kalibru děl a tanků a konečně vojenské letectví.

3. Britské memorandum činí jisté ústupky memorandu německému: nechce sice povoliti všecko z toho, co žádá Německo, připustilo by však koncese v hlavních jeho požadavcích, pokládajíc za důležitější míti raději nevyhovující konvenci odzbrojovací nežli žádnou, a naznačujíc, že by Anglie byla ochotna vzíti v úvahu nové garancie bezpečnosti pro Francii. Německo později naznačilo, že by se se stanoviskem britským spokojilo.

4. Italské memorandum vychází konečně s hlediska, že odzbrojovací konference je neúspěšná, že by bylo nejlépe, aby uvedené čtyři velmoci se dohodly přímo, a to tak, že by se Německu povolilo přibližně to, co žádá, připustila by se všeobecná kontrola zbrojení a za to státy ostatní by nemusily v ničem odzbrojovati.

U všech memorand se předpokládá, že by trvání takovéto konvence bylo omezeno na dobu mezi pěti až deseti lety.

Francouzská vláda ve své odpovědi na tato memoranda trvala na svém původním stanovisku. Vláda britská pak, aby za každou cenu zabránila možnostem nového závodění ve zbrojení a získala Francii pro svůj kompromisní návrh, vstoupila ve speciální jednání s Francií, chtějíc zjistiti, jaké dodatečné garancie bezpečnosti Francie by vyžadovala, aby mohla přijmouti britské kompromisní návrhy. Ve chvíli však, kdy tato jednání byla v proudu, byla uveřejněna nová data vojenského rozpočtu německého na r. 1934, v němž se zvyšuje dřívější rozpočet o dalších 352 mil. RM., to jest asi 3 miliardy 350 mil. čsl. korun. Po zakročení britské vlády v Berlíně a po zjištění správnosti tohoto fakta, jež ve Francii bylo pokládáno pro stě za zjevné a doznané porušení vojenských závazků německých a za doklad o německém zbrojení v míře, jež byla udána v německém memorandu, přerušila francouzská vláda tato jednání o bezpečnost s vládou britskou s poukazem na tato nová vážná fakta a žádala, aby byla svolána generální komise odzbrojovací konference, v níž by vláda francouzská před celou veřejností své stanovisko vyložila a svou politiku obhájila.

Ke schůzi generální komise také skutečně došlo dne 29. května. Francouzský ministr zahraničních věcí Louis Barthou zaujal pevné stanovisko jménem Francie: obrátil se s uvedenými výtkami na Německo a postavil se rozhodně proti znovuzbrojení, odmítl odpovědnost za neúspěch konference, vytkl Anglii, že neučinila dosud to, co by se mělo učiniti v zájmu evropské bezpečnosti, a žádal rozhodně, aby byl učiněn poslední pokus o zaručení evropské bezpečnosti v dnešní napjaté době vzhledem k nahromaděným sporům a napjatým situacím na různých koncích světa; žádal také, aby se konference nerozcházela, jak by si byly některé státy přály, a aby se dala okamžitě do práce ve věcech nových garancií bezpečnosti. Při tom se ministr Barthou zmínil dost jasně o připravovaných regionálních paktech, jež by na východě Evropy znamenaly upevnění míru a byly oněmi hlavními garanciemi bezpečnosti, na základě jichž by se pak mohla uzavříti definitivní odzbrojovací konvence.

Jak známo, připojila se k této thesi na ženevské konferenci Malá Dohoda, Dohoda balkánská a zejména sovětské Rusko. (Výborně!) Stanovisko toto, když se pak vláda francouzská dohodla o formulaci příslušné resoluce s vládou britskou a delegací americkou, bylo v Ženevě přijato a příslušné komise daly se opět okamžitě do práce.

To je, vážené dámy a pánové, podstata událostí, kolem nichž vedena byla od měsíce ledna hlavní diplomatická jednání evropská. Jak z výkladu mého patrno, cítí se od konce minulého roku, ať právem či neprávem, Evropa v nebezpečí těžkých konfliktů, reaguje na ně velmi živě v neustálých, horečných jednáních diplomatických a výsledkem celé té akce je pak příprava nové evropské konstelace, která v posledních nedělích jako by náhle a rázem se objevila nečekaně před očima všech a jako by chtěla změnit do jisté míry dosavadní poměry evropské.

Zároveň s jednáním velmocí o odzbrojovací memoranda postupují totiž jednání jiná, nezadržitelně nesená rozpoutanými událostmi. Nápor nacionálně-socialistické akce na Rakousko vyvolal především silný odpor v Italii, který přispěl mezi jiným i k jejímu sblížení s Francií a ke společné akci obou v této otázce. Došlo k známému prohlášení Anglie, Francie a Italie ze dne 18. února 1934 o neodvislosti Rakouska, jež jistě oddálilo a na trvalo zmenšilo nebezpečí nějakého blízkého "Anschlussu", i když všecky dnešní obtíže Rakouska tím nezmizely a i když otázka sama i dále v různých formách se bude vracet.

Současně vnitřní situace Francie se upevnila: došlo k vládě národní jednoty a nová vláda zaujala jasné, pevné a definitivní stanovisko v daných sporných otázkách evropských. Rozhodné stanovisko Francie a pevná vláda národní jednoty zesílila mezinárodní posici Francie, neboť mnozí z těch, kdo si přejí zachovávat mír v Evropě, i když nenáleželi k přímým politickým přátelům Francie, postavili se hned do téže řady, vidouce, že Francie je pevná a že vnitřních jejích krisí není třeba se obávat. Všeobecná důvěra v pevnou posici Francie se znovu obnovila.

Zároveň s těmito událostmi vyvíjela se politika ve střední a jihovýchodní Evropě novým směrem. Malá dohoda od podepsání Organisačního paktu ze 16. února 1933 krok za krokem upevňovala svou posici ve střední Evropě. Všecky pokusy o její zeslabení nebo rozloučení, podnikané v poslední době znovu z různých stran, zůstaly marnými. (Výborně!) Zdůraznila opět své dřívější stanovisko v odzbrojení, postavila se co nejrozhodněji proti změně poměrů ve střední Evropě, to znamená stejně tak rozhodně proti habsburské restauraci jako proti každé formě "Anschlussu" a vůbec proti revisi, zesílila svou akci proti rozkladné propagandě, která by byla působila stejně na vnitřní poměry jejích států jako na zahraniční orientaci každého z našich tří států, a jsouc si vědoma nebezpečí evropských, ještě více zdůraznila svou dosavadní linii, dávajíc si zároveň do pořádku své armády, svou administrativu, své vnitřní síly, politické a mravní, aby tak byla připravena na všecky možné eventuality. (Výborně! - Potlesk.)

S událostmi těmi šly pak ruku v ruce přeměny na Balkáně. Od podzimu r. 1933 jednalo se mezi balkánskými státy o garanční balkánský pakt. Jak známo, jednání ta vyvrcholila po cestě ministra Titulesca do Sofie, Ankary a Athén, po balkánské cestě krále Alexandra roku loňského a po návštěvách krále Borise v Bělehradě a Bukurešti ke konci ledna a během měsíce února r. 1934 v dohodě o nový balkánský pakt, podepsaný v Athénách dne 9. února 1934, kterým se vytváří nová dohoda balkánských států, Entente Balcanique. Význam její pro další vývoj balkánských a evropských poměrů vůbec bude neméně dalekosáhlý, nežli bylo svého času vytvoření Malé Dohody pro Evropu střední.

Je pravda, že Bulharsko k dohodě té nepřistoupilo. Hledá se dnes forma, jak by mohlo býti provedeno aspoň sblížení mezi Bulharskem a jeho sousedy, aniž by se tím podstata balkánské dohody změnila a aniž by se tím Bulharsko dostalo do odmítavé posice vzhledem k principům politiky, jež vlastně balkánským paktem před celou Evropou byla inaugurována.

Nesmíme totiž vidět hlavní smysl balkánského paktu ve faktu politických nebo vojenských dohod o hranicích balkánských států, namířených snad proti Bulharsku. Pod formou garančního paktu bylo docíleno něčeho nepoměrně význačnějšího a dalekosáhlejšího, t. j. toho, co svého času bylo a je dosud také hlavním smyslem Malé Dohody: Entente Balcanique znamená ve skutečnosti provedení zásady: Balkán - balkánským národům. Balkán tímto paktem se po prvé v moderní době organisuje mírově sám a žádá velmoci, aby národy balkánské ponechaly samy sobě. To neznamená, že národové ti jsou proti mírové spolupráci s velmocemi; zdůrazňují tím jen, že jsou už dosti vyspělí, aby si vládli a rozhodovali o svém osudu sami. Je to jistý druh revoluce v balkánské politice: je to událost pro evropskou politiku významu velikého, je to událost, která zapadá zcela logicky do vývojových tendencí moderní doby poválečné, a je to jedna z oněch událostí, jež i když v první chvíli vyvolávala jisté obtíže, nesnáze nebo rozpaky, v dalším vývoji evropské politiky bude znamenat novou garancii míru v Evropě. Neboť na Balkáně nebude války, nebude-li tam rivalit velmocí. (Výborně! - Potlesk.) A známý historický termín o balkanisaci teprve pak pozbude svého historického smyslu. Žádný lokální spor balkánských států mezi nimi samými nevyvolá už za takových okolností evropský konflikt.

To bude velikým ziskem i pro Bulharsko zdá se, že nová bulharská vláda to velmi dobře chápe, pokračujíc loyálně v politice sblížení se sousedy, započaté kabinetem Mušanovým. Lze tudíž doufati, že příštím jednáním dojde k dalšímu sblížení Bulharska s jeho sousedy, čímž vývoj v tomto smyslu na Balkáně bude dokonán, i když by se to nestalo přímo ve formě přistoupení Bulharska k balkánskému paktu.

To je smysl posledního vývoje na Balkáně, to jsou také hluboké souvislosti této politiky s politikou Malé Dohody, jež je založena na týchž principech a s týmiž cíli, a tím také blízkost těchto tendencí a snah s politikou francouzskou. Napětí v Evropě, vzniklé na konci minulého roku, mělo takto přirozený důsledek ve vybudování nové ideové, politické i mravní pospolitosti, která má a bude míti vážné politické důsledky ve střední a jihovýchodní Evropě a stane se jednou z nových velikých garancií míru v dnešní těžké době evropské politiky.

Na tomto celkovém evropském vývoji, jenž je reakcí proti důsledkům odchodu Německa ze Ženevy, nemění nic usnesení t. zv. římských dohod. Naopak, římské dohody mezi Italií, Rakouskem a Maďarskem vývoj ten jen doplňují. V podstatě jsou totiž římské dohody pokusem zajistit jistou hospodářskou pomoc Rakousku, aby se tak eminentní nebezpečí "Anschlussu" oddálilo. Je pravda, že měla tato dohoda zajistiti Italii také další její politický vliv i hospodářské výhody ve střední Evropě. Ale tím, že byly tyto pokusy odpovědí na rozmach nacionálně-socialistické ideologie ve střední Evropě, reakcí na důsledky odchodu Německa ze Ženevy a na ohrožení rakouské samostatnosti, působila dohoda tato do jisté míry v Evropě způsobem uklidňujícím. A proto také Československo se hned prohlásilo pro spolupráci v tomto rámci. Dohody římské nepůsobí tudíž svými důsledky tak, aby zmíněnému vývoji k nové politické konstelaci evropské stály v cestě.

Vrcholným bodem tohoto vývoje je beze sporu změna politiky Sovětského Svazu, jež se datuje už od minulého roku, ponenáhlu se připravuje a dnes se jasně precisuje. Paralelně s vývojem poměrů v Německu a pod vlivem známých událostí na východě - začínajících bojem Japonska proti Číně, ustavením samotného státu Mandžuského, odchodem Japonska ze Ženevy a jeho postupem na konferenci odzbrojovací a končících dnešním napětím na Východě mezi Japonskem a vládou sovětskou - chápe sovětská vláda nebezpečí těchto událostí pro světový a evropský mír, nebezpečí rozvratné politiky v Evropě vůbec, sbližuje se s těmi, kdož chtějí přes všechny obtíže za každou cenu mír zachovat a začíná oceňovat i služby Společnosti národů, jež tato idei míru a stabilisování poměrů může prokázat. Dlužno tu upozorniti na projevy Stalina, Molotova a Kalinina z prosince 1933 a z ledna 1934, jež to jasně konstatují a které odůvodňují obrat v sovětské politice po této stránce.

Faktem prostě je, že tento obrat nastal. Politika dnešního režimu v Německu vyvolala rozlom mezi politikou Sovětského Svazu a Německem; tento rozlom i dnešní nebezpečí konfliktu na Dálném východě přiblížilo Sovětské Rusko jednak některým státům evropským, především Francii, jednak ženevské instituci samotné. Bude-li zachován i nadále tento postup, bude to mít prvořadý význam pro celý další vývoj evropské politiky. Byl by to návrat Ruska do evropské politiky, návrat, jenž by znamenal likvidaci nepřirozených situací v Evropě a spolupráci sovětského Ruska s Evropou; bez řešení tohoto problému nelze vůbec mysliti na normální evropskou politiku a na vytvoření opravdové rovnováhy mezi evropskými velmocemi. A řekl jsem již v r. 1931, že ani pro nás není a nebude vyřešena definitivně naše situace mezinárodní, dokud Rusko opět plně a normálně nevstoupí se všemi svými právy a povinnostmi do politiky evropského kontinentu, a také zejména do politiky střední Evropy. (Posl. Dvořák: Pane ministře, Rusko nezměnilo svou politiku, ale vy!)

Dlužno zdůrazniti, že vývoj tento se dost soustavně připravoval již za předcházejících francouzských vlád. Už za Tardieua a Lavala otázka se položila. Herriot nejvíce na tom pracoval a Paul Boncour už s vývojem tím ve své politice posledních měsíců počítal; dnešní vláda, vidouc tuto novou situaci, v linii té pokračuje. Smysl tohoto vývoje je velmi jednoduchý: na Dálném východě se hromadí napětí a nové příčiny konfliktů. Kdyby válečný konflikt tam skutečně vypukl, dnešní napětí v Evropě, řada jejích nevyřešených otázek, spory mezi režimy, touhy a plány některých vlád evropských, snahy po revisi mírových smluv - to vše nabylo pojednou takové dynamiky, že by to mohlo vésti k propuknutí konfliktů i v Evropě i proti vůli anebo i přes dobré snahy vlád, konfliktům takovým v Evropě zabránit.

Jde tudíž o to, zabránit především tomu, aby v žádném případě v Evropě nic se nehnulo (Výborně!), ať se děje na východě cokoli. (Výborně!) A podaří-li se to, je velmi pravděpodobné, že ve chvíli, kdy bude jisto, že v Evropě zůstane klid a západní hranice sovětského Ruska nebude dotčena, nedojde pravděpodobně ke konfliktu ani na východě. (Výborně! - Potlesk.)

Jak patrno, jde v celé té změně evropské konstelace o ohromné věci. Z těchto předpokladů vznikla idei západního paktu Locarnského obdobná idea východního paktu, o níž se dnes tolik mluví a už se také o ní jedná. Šlo by o to, aby hlavní státy evropského kontinentu, jež jsou událostmi těmi přímo dotčeny, zejména pak Sovětský svaz, Polsko, Německo, Československo, a snad také baltické státy, uzavřely mezi sebou pakt vzájemné pomoci proti eventuálnímu útočníkovi, ať by jím byl kdokoli. (Potlesk.) K paktu tomu přistoupila by v určité formě Francie jako garant, takže ke spojenectví, které s Francií máme my a Polsko, by ještě přistoupily její závazky k ostatním zmíněným státům, zejména k sovětskému Rusku a naopak zase jejich závazky k Francii. Sovětské Rusko by mimo to vstoupilo do Společnosti národů. (Potlesk.) Paralelně s tímto paktem východním pomýšlí se na podobný pakt středozemní; jednání o tento pakt není dosud tak pokročilé, jako jednání o pakt východní.

Dovolte mi, vážené dámy a pánové, abych na tomto místě zdůraznil, proč bylo nutno, aby náš poměr k sovětskému Rusku za těchto okolností, mezinárodně tak vážných a dalekosáhlých, byl definitivně upraven. Víte všichni sami, že naše zahraniční politika už od r. 1922 nezměněně usilovala o vylikvidování této otázky. Z ohledů na poměry vnitřní se to nestalo. Již r. 1924 učinila vláda usnesení o normalisování poměrů a pověřila mne, abych to provedl. Ve chvíli, kdy bylo už vše dohodnuto, požádal mne p. min. předseda, veden příčinami vnitropolitickými, abych provedení usnesení zastavil. Od té doby několikráte se o otázce té jednalo a zejména v poslední době bylo stanoveno ve vládě a ve stranách koaličních, že se ve vhodné chvíli mají otázky ty rozřešit. Jak známo, podepsání Organisačního paktu Malé dohody znamenalo však, že upravení našeho poměru k Sovětskému svazu je vázáno na společné usnesení Stálé rady Malé dohody o postupu, jaký tu jednotliví členové naší skupiny zaujmou. Usnesení takové o celém dalším postupu v této otázce se stalo v Záhřebě dne 22. ledna 1934, jednomyslně a za plného souhlasu všech tří ministrů, a dne 9. června 1934 bylo v Ženevě provedeno.