Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Stivín, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Chalupník, Langr.

192 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři Bechyně, dr Beneš, dr Czech, dr Dérer, dr Franke, dr Hodža, dr Krčmář, dr Meissner, dr Šrámek.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 10 hod. 18 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. dr Moudrému, Mlčochovi, Šalátovi, Bečákovi, dr Suchému, dr Dolanskému, Pikovi; do 4. července posl. Stenzlovi.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Pechman.

Do výboru ústavně-právního vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorolnického lidu posl. Doriče za posl. dr Suchého.

Předseda senátu NSRČ sdělil přípisem ze dne 26. června 1934, k tisku 1325/III sen. 1934, že senát projednal ve 269. schůzi dne 26. června 1934 a přijal osnovu zákona o umořování listin.

počátkem schůze:

Zápisy o 333. a 334. schůzi posl. sněmovny, proti nimž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Těsnopisecká zpráva o 329. schůzi posl. sněmovny.

Předsednictvo usneslo se vyloučiti podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu z těsnopisecké

zprávy o včerejší 337. schůzi sněmovny projevy ohrožující bezpečnost státu a hrubě urážlivé z řečí posl. Stříbrného a Kopeckého.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu (tisk 2646) zákona, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové (tisk 2686).

Zpravodajem jest p. posl. Richter.

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve včerejší 337. schůzi sněmovny.

Lhůta řečnická jest 30 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci na straně "proti": pp. posl. dr Gažík, Ježek, Bródy.

Dávám slovo prvému řečníku, p. posl. dr Gažíkovi.

Posl. dr Gažík: Slávna snemovňa, veľavážení pánovia! Mám-li hovoriť o zákone na ochranu republiky a o zákone tlačovom, musím konštatovať, že takýchto zákonov máme už viac a posledný zákon je z roku 1933. Nemôže byť tedy pochybnosti o tom, že ani zákon na ochranu republiky, ani zákon o tlači nesmeruje k ochrane republiky a k ochrane demokracie. Už by bolo veľa zle, keby republika každý rok potrebovala jeden zákon na jej ochranu, keď by sme každý rok museli robiť zákon na ochranu demokracie. Jestliže je tomu tak, nemôžem konštatovať nič iného, len že vládné strany túto republiku doviedly do tej situácie, že každý rok zákonom chcú chrániť svojho systému a udržanie tohoto stavu. Ale, veľavážení pánovia, pojednáva sa zákon na ochranu republiky a zákon o tlači a z doterajších osmi rečníkov tohoto parlamentu ani jeden vládny poslanec neprehovoril na obranu tohoto zákona. Čo to vlastne znamená? Znamená to, že vládné strany cítia samy neudržitelnosť tohoto stavu, že samy cítia nesprávnosť toho, čo robia a čo vyvádzajú.

Návrh tohoto zákona, slávna snemovňa, so svojim mimoriadnym obsahom, tempom a nezvyklosťou parlamentného pojednávania ukazuje na smýšľanie vládnych strán a prezradzuje, že tieto vládne strany následkom svojho politického a hospodárskeho postupu sa samy necítia v istote a že je obava z niečoho za kulisami a že tieto vládné strany jedna druhej sa boja, aby moc v tomto štáte jedna nad druhou neuchvátila. Nejedná se tedy o nič iného, než že vládné strany vidia krach, ktorý zapríčinily, vidia, že stratily dôveru ľudu, vidia, že stratily dôveru voličstva, a preto takýmito násilnými prostriedky chcú sa udržať ďalej u vlády a štátnej moci.

Každý rozumný politik vidí jasne do toho, že sa tu niečo chystá, že tak zahraničná naša politika, ako i vnútorné pomery naše sú neudržiteľné a skončily sa s úplným neúspechom zahraničným, vnútorným a úplným nezdarom hospodárskej politiky. Slávna snemovňa, podívajme sa okolo a musíme konštatovať, že obklopení sme so strany súsedov samými nepriateľi. Tu máme Nemecko, Rakúsko, Italiu, konečne i Poľsko, Maďarsko a v zahraničnej politike mimo Francie nenachádzame jedného priateľa. Ale Francia nerobí to v našom záujme, ona to robí vo svojom vlastnom záujme, lebo nás potrebuje k tomu, pretože vo svetovej politike zostala osamotená. (Tak je!) Posledný výstup anglického ministra zahraničia Hendersona proti Barthouovi vo Sväze národov dokázal, že Anglia nesúhlasí s politikou, ktorú Francia prevádza. Francia zostala osamotená a potrebuje nás a preto je to jediný priateľ Československej republiky. Ale, veľactení priatelia, preto muselo prísť k uznaniu sovietskeho Ruska. Neúspech našej zahraničnej politiky najlepšie dokazuje zkrachovanie odzbrojovacej konferencie v Ženeve a najlepšie to dokazuje, že utvárajú sa nové bloky medzinárodné. Tu máme Rakúsko, Nemecko, Poľsko na čele s Italiou a tieto štáty utvárajú blok, ktorý nám mnoho prezradzuje. Ale aby tento neúspech našej zahraničnej politiky bol zakrytý, svolala sa konferencia Malej dohody v Bukurešti. Príchod pána Barthoua do Bukurešti mi pripomína francúzskeho premiera Poincaréa r. 1914 pred svetovou válkou v Rusku a jednanie francúzskeho generála, člena vojenskej rady Debeneye vo Varšave, ohľadne vojenskej a politickej smluvy dokazuje a posiluje mňa v tomto presvedčení. Ponechaní sme tedy na Franciu a Rusko. Francia vnútropoliticky má dosť starostí sama so sebou. Posledné udalosti, ktoré sa vo Francii odohrávajú, dokazujú, že tam tiež neni všetko v poriadku. A hospodársky si Francia zhoršila svoj stav následkom neupraveného štátneho rozpočtu. Rusko, to slavianske Rusko, hľadáte na svoju podporu, ale Rusko má samo dosť starostí s Japonskom a Mandžuskom. Na vývoz do Ruska počítať nemožno. A tak vlastne stojíme úplne osamotení v tejto zahranične politickej situácii.

Ale podívajme sa na naše vnútropolitické pomery. Pamätáme sa, že asi mesiac je tomu, čo pán minister zahraničia dr Beneš rovnou zo Ženevy utekal na Podkarpatskú Rus, sľuboval a dával uskutočnenie autonomie, zabezpečené Rusínom mierovými smluvami a ústavnou listinou. Isteže pán minister zahraničia má k tomu nejaké dôvody a že v tom Rusínsku všetko nie je v poriadku, keď on tam musel ísť, aby ubezpečoval, že autonomiu, zabezpečenú Rusínom ústavou, rozhodne prevede. Ale ani parlament, ani verejnosť dodnes nie je informovaná od pána ministra zahraničia, prečo pán minister zahraničných vecí túto cestu tak urýchlene a prekvapene konal. Nás Slovákov rozhodne táto otázka vážne zaujíma a keď k tomu uvážime, že ani pomery na Slovensku nie sú konsolidované, tak sme prehrali i v zahraničnej politike, ako sme prehrali vo vnútornej politike. Slovensko stojí dnes na stanovisku autonomie a to je otázka, ktorá musí byť rozriešená. (Tak je!) Najlepšie to dokazuje, že po reči Andreja Hlinku a po reči dr Tisu v klube "Prítomnosť" v Prahe táto otázka našla vážnu ozvenu. Sám poslanec nár. socialistický dr Stránský ako mluvčí pána ministra zahraničia dr Beneša prehlásil, že táto otázka musí byť vyriešená, my sme za tú otázku, len musíme najsť spôsob vyriešenia tohoto problému.

Otázka autonomie, slávna snemovňa, nie je len otázkou politickou, tá má založené silné korene v hospodárskej existencii Slovenska. Toto je ten problém, ktorý bezpodmienečne musí byť vyriešený, aby Slovensko sa uspokojilo, aby sa ukľudnilo, aby republika vnútorne bola konsolidovaná. Ale, veľavážené shromaždenie, táto vláda a tento systém neukázal v tejto zásadnej otázke dodnes ani najmenšieho úspechu, neukázal najmenšej vôle, stal sa neschopným a škodlivým.

Nie je pochybnosti o tom, že v celej svetovej politike bojujú dnes dva smery; jeden smer je socialistický a druhý je nacionálny. Socializmus za 15 rokov svojho jestvovania nič pozitívneho neukázal, ba opačne ani nevedel udržať to, čo sa mu dalo do rúk. Socializmus za 15 rokov nepreviedol voľby do nemocenských pokladníc. Socializmus spravil si zo sociálneho poistenia a z nemocenských pokladníc dominium. Poneváč socializmus znamenal v podstate úpadok celého svetového hospodárstva, národy začaly sa proti tomuto socializmu brániť, a dnes vidíme, že väčšina národov sveta stojí proti tomuto stanovisku.

Ale u nás, veľavážení pánovia, táto otázka sa pestuje ešte ďalej, tá otázka sa podporuje a tento zákon, ktorý dnes prejednávame, ktorý v celej judikature právnickej, v celej kriminologii nenajde príkladu, tento zákon robí sa na ochranu tohoto systému. (Tak je!) Ale, veľavážení, boli by sme na hrubom omyle, ak si my myslíme, že nejakými literami zákona na papieri môžeme zastaviť jeden svetový prúd. S týmto zákonom ani s inými zákonmi ten svetový prúd, ktorý proti vám bojuje, vy nikdy nezastavíte. Je neuveriteľné, aby psychologicky na dušu ľudu nemaly vlivu zahraničné zmeny systému. A veľavážení pánovia, v ústavnoprávnom výbore pán ministerský predseda a pán minister spravedlnosti dr Dérer boli tí dvaja zo strán vládnych, ktorí chceli toto stanovisko hájiť; ale že ich dôvody neboly ani vecné, ani politické, ani nemaly právneho základu, najlepšie ukazuje, že celá československá verejnosť je proti týmto zákonom a proti týmto návrhom.

Ja budem v krátkosti rozoberať tento zákon, ktorý v §e 14 jednu anomáliu právnickú ustáľuje. Tento zákon nemôže smerovať na ochranu republiky, keď § 14 a) výslovne hovorí: "Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí popuzuje k násilnostem, nepřátelským činům nebo k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů anebo proti jednotlivci proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské státní formy nebo demokratického řádu Československé republiky..." Keby tento zákon bol určený na ochranu republiky, tak by nebolo reči o stúpencoch a nebolo by reči o jednotlivcoch. Zákon na ochranu republiky z r. 1933 v § 1 výslovne hovorí niečo iného: "Násilím změniti ústavu republiky, zejména pokud jde o samostatnost, jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu." Táto podstata, ktorá sa líší v tomto zákone od tohoto návrhu, jasne dokazuje, že tento zákon ide len na obranu tohoto režimu, ktorý stratil dôveru u ľudu a voličstva.

Ale, veľavážení, keď robíme jeden zákon, v tom zákone nie je možné, aby takú širokú voľnosť uváženia súdu dával do ruky. Čo je to demokraticko-republikánska forma a čo je to stúpenec demokraticko-republikánskeho riadu? Právnicky v prvom rade by sme si museli definovať stanovisko, ktorý stúpenec je príslušníkom demokraticko-republikánskeho riadu. Kým táto otázka nie je definovaná, dotiaľ najširšiu voľnosť dávame súdu a prezradzujeme, že sa jedná o obranu tohoto systému, týchto vládnych strán, ktoré sú dnes v úplnom úpadku. Ale aby to bol trestný čin, v celej kriminologii takéhoto prípadu nenajdeme.

Podívajme sa: pán min. predseda v ústavne-právnom výbore hovorí, že vláda s týmto zákonom prijsť musela a síce preto, že tak v tlači, ako aj vo verejnosti na schôdzach a shromaždeniach používajú sa nepravdivé, falošné a neseriózné zprávy a falošné a neseriózné tvrdenia. A keď sa budeme zaoberať s týmto zákonom ďalej, poukážeme, že vlastne tento zákon sa protiví výslovne §u 116 úst. listiny, lebo ten § 116 výslovne hovorí o slobode a rovnosti občanov. Tedy každý občan tejto republiky je pred zákonom rovný a nemôže byť správny § 14 tohoto zákona, aby sa podľa neho kvalifikovalo, že ten je stúpencom demokratického riadu a onen nie. Z toho je jasné, že chystáte zákon proti opozičným politickým stranám, že následkom nedôvery vašeho voličstva chystáte tento zákon, aby opozičné strany nemohly kritizovať vašu politickú činnosť, aby opozičné časopisy nemohly o vašich politických prácach referovať verejnosti.

A keď p. min. predseda v ústavne-právnom výbore hovorí, že obecenstvu musí byť referované o politickej a hospodárskej situácii objektívne, museli by sme uvažovať, čo je to tá objektivita. Keď vládné strany niečo tvrdia, musíme konštatovať tiež o časopisoch vládnych strán, že každý časopis podľa toho píše, akej strany on časopisom je. Tedy tá objektívna pravdivosť ani v tomto ohľade neni zachovaná. A keď celá naše republika, náš celý politický a hospodárský život je dnes v rukách politických strán, keď vlastne vy, vládné strany, sa stotožňujete nie s politikou istého smeru, ale so štátom samým, predpokladáte, že vy ste viac ako národ, ktorý tento štát obýva, a na obranu svoju robíte tento zákon, nemôže byť pochybnosti, že v pozadí tohoto zákona niečo sa chystá.

Ale podívajme sa na ďalší paragraf tejto osnovy. Táto osnova hneď v čl. II a III ide na tlačovú slobodu. Ústavná listina v §u 113 výslovne hovorí, že zabezpečuje slobodu tlače a v zásade nedovoľuje tlač podrobovať ani predbežnej cenzúre. Ale vám cenzúra už nestačí, vy dneska idete ďalej. V čl. II a III zabezpečujete si právo zastavovať časopisy, zastavovať odpredaj, kolportáž časopisov na verejných miestach a iným spôsobom, vy tedy chcete celou silou a mocou zabiť tlač opozície, ktorej sa bojíte vo verejnosti, aby pred voľbami a pred voličstvom nebolo poukazované, akú politiku vo svoj prospech prevádzate. (Výborne!)

Ale, veľavážené shromaždenie, idem ďalej: je tuná jedna anomália právnická, ktorá ešte nikde neexistovala. Pán min. predseda hovoril v ústavne-právnom výbore, že si žiada v tejto osnove zákona, aby i úradné prejavy prezidenta republiky a členov vlády boly uverejňované. Ešte v judikature nijakého práva nebola tá možnosť a nik na tú myšlienku ani neprišiel, že niečo musíš robiť. Zásada trestného práva je: niečo nesmieš robiť - ale donucovať, že ty toto musíš robiť, taký zákon v celom právnickom svete ešte neexistoval. Vy donucujete s týmto zákonom, že musíš niečo robiť.

Čo to znamená? Zákon je norma, do ktorej je zaradený spoločenský a hospodárský život a zariaduje sa zákonom pokračovanie istej spoločenskej a hospodárskej normy. Ale vy idete ďalej, vy umožňujete niečo nemožného a nariaďujete v tomto zákone, že niečo musí ten patričný občan robiť.

Veľavážené shromaždenie! Je predsa stará zásada v každej politike, že zákony sa robia vždycky v prospech istej panujúcej triedy, o tom nemôže byť pochybnosti, a že sa u nás vytvorila jedna kasta, ktorá si sadla k moci, a nejedná sa dnes o nič iného než o mocenské postavenie. (Výborne!) Vy ste si chytili do ruky: jeden sociálne úrady, druhý hospodárský život republiky, a abyste tieto svoje domény nemuseli opustiť, robíte si tento zákon na ochranu republiky, na zamedzenie alebo znemožnenie každej tlače a voľnej kritiky. (Výborne! - Potlesk slovenských ľudových poslanců.)

A keď pán min. predseda hovoril v ústavne-právnom výbore ako politik a štátnik, že slušní ľudia neprekročujú zákony, že pre slušných ľudí vôbec by nebolo treba zákonov, už včera páni rečníci poukázali na niektoré jeho prejavy, ale tieto prejavy ukazujú, že zmocňovací zákon už je a hospodársky sa môže robiť čo chce, parlament nemá do toho čo hovoriť, nemá práva kritizovať, lebo by sa mu ústa zavrely. A vy ešte hovoríte o slušných ľuďoch, a keď robíte tieto zákony, pánovia, to by znamenalo, že v republike niet vôbec slušných ľudí, a keď si uvedomíte, že dnes za tou vládou nestojí väčšina, tak je to smutný obraz a svedoctvo morálnej chudoby, že by v nasej republike väčšina bola neslušná. (Výborne!)

Ale veľactení, táto otázka len prezradzuje to, že sú tuná dva smery. Jeden chce ovládať politickú situáciu, chce ovládať republiku, a vy robíte tento zákon preto, lebo ešte ani jedna ani druhá politická strana necíti sa byť tak silná, aby tú moc mohla uchytiť, a necíti sa snáď byť tak silným ani jedinec alebo osoba, ktorá by tú moc mohla uchvátiť. Vy robíte týmto spôsobom diktatúru, ale tieto zákony budete používať jeden proti druhému a prípadne budú sa používať i proti vám. Vy dnes pracujete tým spôsobom, že nevypíšete ani voľby do nemocenských pokladníc. Tiež sníženie valuty našej koruny nedonieslo žiadneho zlepšenia, hospodárský stav je neudržiteľný, je nezamestnanosť a to všetko sa vám musí pripisovať, lebo vy ste to zapríčinili všetko vašou politikou a vaším systémom. (Tak je!) Vy nehľadáte, ako pan ministerský predseda hovorí, pravdivosť, objektívnosť a serioznosť. Keby on sám uvážil tieto slová, ktoré povedal o pravdivosti, serioznosti a objektívnosti, tak by musel priznať toto presvedčenie: Úpadok sme zapríčinili my, sme v menšine a preto musíme prepustiť miesto iným, ktorí sú schopnejší. (Výkřiky posl. Fr. Svobody.) Ale vy pomýšľate dnes na to, aby ste predlžili volebné obdobie, lebo sa bojíte predstúpiť pred voličstvo. (Posl. Fr. Svoboda: S vámi je škoda mluvit!) Vám je škoda mluviť, to verím, lebo ste sa to naučili znať od soc. demokracie rakúskej a nemeckej a iných štátov, že keď idete do volieb, zmiznete z vlády a nikdy už viac na povrch nepríjdete. To je tá otázka, že hospodárske možnosti dávate agrárnikom do rúk a oni vás bránia zákonom politických stran. (Posl. Fr. Svoboda: To je proroctví!) Toto proroctvo sa na vás uskutoční, ale, veľavážení, je to jasné; vidíme to z toho, ako ste si rozdelili úlohy. (Posl. Fr. Svoboda: Vy jste politický analfabet!) Akú máte kvalifikáciu, aby ste bol oprávnený to povedať? To nie je kvalifikácia, že ste členom vládnej strany, že ste soc. demokratom. To neznamená ešte kvalifikáciu. Ale toto proroctvo, tvrdím vám, to sa uskutoční a s tým zákonom vás iní budú biť a vy si tento zákon robíte proti sebe.

Veľavážení, vy ste si rozdelili úlohy. Tak agrárníkom dávate hospodárske podniky a tí vás bránia zákonmi, aby ste sa tak udržali ďalej u moci a abyste mohli udržať vaše hospodárske podniky, vaše družstvá, kartely a syndikáty a ostatné veci. (Výkřiky. - Předseda zvoní.) Nejde o politiku hospodársku, nejde o blahobyt národa, ale ide o vás, o politické strany. Vy myslíte, že sú to prostriedky demokracie? Aké vám máme dať vysvedčenie? Vysvedčenie vám dá národ a voličstvo, a preto uvažujete o predlžení volebného obdobia, aby ste nemuseli predstúpiť pred národ a účtovať, čo ste urobili nie pre delníctvo, ale čo ste urobili pre sociálné podniky a družstvá, z ktorých máte prospech a ktoré udržujú celú politickú stranu. (Výkřiky. - Výborne!) To sú dôvody, slávna snemovňa, našej politickej strany. A poneváč my v tlačovom zákone nielen ochranu republiky nevidíme, ale vidíme, že tento zákon smeruje čiste proti politickým stranám, smeruje na ubíjanie slobody tlače, je to najhrubšie porušenie ústavy - naša strana na základe týchto dôvodov nemôže hlasovať za tento zákon a bude hlasovať proti. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, p. posl. Ježkovi.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Nechtěl jsem původně mluviti v posl. sněmovně k tomuto zákonu, přes to, že debaty o tiskových věcech bývají v každém parlamentě největšími debatami a jistě každý z nás měl by míti možnost a chuť projeviti svůj názor o tomto zákoně. Nechtěl jsem se ujmouti slova proto, že, jak znám naši parlamentní praksi, ani sebe krásnější řeč v této slavné sněmovně nebude míti vůbec významu. Kdybychom přivedli na tribunu této slavné sněmovny všechny slavné řečníky ze všech světových parlamentů, aby mluvili o tiskových věcech, ani jednomu z nich, byť by mluvil sebe krásněji a dokonaleji, nepodařilo by se při tomto systému nic změniti na projednávané věci, změniti smýšlení majority tohoto parlamentu o předložené osnově.

Ale přes to přese všechno šel jsem do debaty o této věci, poněvadž pan předseda vlády vyslovil ve svém posledním projevu neobyčejně dobrý názor, že totiž poslanci mají skutečně ukázati, že nejsou pouhými manekýny, že mají jíti do debaty a zúčastniti se diskuse, že mají prostě právo i povinnost účastniti se všech politických projevů na tribuně této slavné sněmovny. Konstatuji ovšem, že tento jeho projev byl jistě adresován do řad koaličních poslanců (Výborně!), poněvadž oposice má přece právo zúčastniti se jednání, nebo se ho demonstrativně nezúčastniti a určuje si svůj poměr k vládě i celé své jednání sama. Avšak přes to, že tento apel byl jistě dirigován do řad koaličních poslanců, musím konstatovati, že se setkal s naprostým neúspěchem, neboť při této velmi důležité předloze ani jeden z koaličních poslanců, kromě pana zpravodaje, nevystoupil na tribunu, aby mluvil o tomto zákoně. Já to docela chápu, poněvadž je mi velmi dobře známa láska členů koalice k tomuto zákonu, a znám u řady jich pravý a vlastní jejich názor o předložené osnově. Ovšem musím říci, že po tom ovšem když jdou do debaty jenom řečníci oposiční, ztrácí debata skutečně na ceně, poněvadž je zde zastoupena jen jedna strana, která bojuje a uplatňuje určité své námitky, ale není zde kromě oficielního zpravodaje, který má povinnost hájiti, co bylo předloženo, nikoho, kdo by se této diskuse zúčastnil. A já se vůbec obávám, jestliže se tento systém stane trvalým, že se ustálí o parlamentu názor velmi nepříznivý, a to si jistě nikdo z nás nepřeje, poněvadž naopak chceme, aby se poměry v parlamentě zlepšily, abychom došli k stavu, který by vzbuzoval ne nenávist a posměch, nýbrž skutečnou a zaslouženou úctu.

Slavná sněmovno, jako je kuriosní toto jednání v parlamentě při debatě, stejně kuriosně se vyvinuly poměry v našem tisku. Čtete-li náš tisk, jak referuje o sněmovním jednání - zejména zde upozorňuji na list p. předsedy vlády "Venkov" - musíte dojíti k názoru, že se tím snižuje celý parlament, musíte míti dojem, že zde neexistuje žádná jiná politická strana než republikánská, žádný jiný poslanec než příslušník této strany. To je velmi nesprávné. Náš orgán "Národní listy" se vždycky ve všech referátech snažily uvésti všechna jména řečníků a alespoň jednou nebo dvěma větami obsah jejich řeči, poněvadž povinností žurnalistiky je nejen, aby psala o svých stranických věcech, nýbrž aby čtenářstvu předváděla skutečně úplný obraz parlamentního jednání.

Když se vyvinuly poměry tímto způsobem, přichází nyní do parlamentu vládní návrh, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové. A v této osnově je velmi důležitý paragraf, který mluví o povinném uveřejňování projevů zástupců vlády, jednotlivých ministrů a min. předsedy. Konstatuji, že nás by se příliš toto ustanovení nedotklo, protože jsme vždy v našich listech projevy ministrů uveřejňovali. Je na př. velmi zajímavé, že projev p. min. předsedy - ne ten nešťastný projev ve výboru, nýbrž projev dřívější - jsme uveřejnili v "Národních listech" v daleko větším rozsahu než kterýkoli jiný list, ačkoli jsme stranou oposiční. Proti nám tedy tento paragraf není, ale přes to se domnívám, že není naprosto správné nutiti listy k uveřejňování určitých projevů, poněvadž se tím vracíme do nejsmutnější doby starého Rakousko-Uherska, kdy byly noviny k uveřejňování určitých projevů nuceny, takže na konec u čtenářstva vznikla taková psychologická nálada, že vynucený projev buď vůbec nečetlo nebo a limine považovalo za projev, který uveřejňuje věci zřejmě nepravdivé. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Daleko lepší a správnější by bylo, když již vládě záleží na tom, aby tisk projevoval pozornost k parlamentu a k parlamentarismu, aby byly žurnály povinny referovati o parlamentním jednání v určitém libovolném rozsahu, a to o celém jednání parlamentním, tedy také o projevech jednotlivých zástupců klubů a jednotlivých řečníků, ale ne aby listy byly nuceny jednostranně uveřejňovati projevy předsedy vlády a zástupců vlády.

Já musím vůbec říci, že mně je velmi nejasné, jak se k tomuto zákonu došlo a proč se k němu došlo. Zejména mně není jasné, když mluvím s jednotlivými příslušníky koalovaných stran, kdo vlastně tento zákon chtěl, kdo za ním stojí a kdo je jeho autorem. Mám dojem, že všechny strany bez rozdílu jsou s tímto zákonem nespokojeny, že se všechny bez rozdílu chovají k tomuto zákonu neobyčejně kriticky a že se zde shledáváme s určitým zjevem, který je jistě velmi zajímavý, ale těžko vysvětlitelný, že totiž strany, které s určitou věcí nesouhlasí, nakonec jdou za nějakou kouzelnou melodií nebo za nějakou kouzelnou písní, najednou se sjednotí a najednou

jdou za těmi, kteří dirigují koalici a dnešní vládu. Mně to připomíná světoznámou baladu o krysaři, kde krysař začne hrát na svou kouzelnou píšťalu zvláštní melodii a všechny krysy, které přirozeně velmi nerady jdou do nutné zkázy, sbíhají se se všech stran. Nemohou se ubránit a musí jít za kouzelnou melodií. A já mám takový dojem, že se zde skutečně občas zahraje taková nějaká melodie, a to ve dvou toninách. V jedné tonině, která je přísná, a ve druhé, která je velmi vábivá pro sluch všech koaličních poslanců. Ta hrozivá píseň je obyčejně hrozba volbami do našeho parlamentu. Mám dojem, že jakmile se zatroubí písnička o tom, že by se koalice mohla rozpadnouti a že by mohly být nové volby, tu že tato píseň vykoná zejména na některé strany tak ohromný nátlak, že tyto strany ihned opustí všechny své velké zásady, všechny své velké programy, všechny své názory a najednou jdou tam, kam jsou volány.

A druhá píseň, která se obyčejně - to je ta mírnější melodie - v posledních chvílích ozývá, je, slavná sněmovno, ochrana demokracie. Žijeme v době, kdy se stále mluví o ochraně demokracie a kdy se pod pláštíkem ochrany demokracie docela projednávají věci, které jsou v přímém a naprostém odporu s ideou demokracie. A já jsem zejména překvapen politikou jedné strany v této věci, totiž politikou soc. demokracie. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak mohla soc. demokracie dospět k těm koncům, aby bez jakýchkoli výhrad a beze všeho šla za tak nedemokratickými předlohami, které přece naprosto kontrastují s celým jejím programem a s celou její politickou minulostí. Když o tom přemýšlím, vidím, že soc. demokracie žije nepochybně v panickém strachu před tím, aby se zde, v Československé republice, neopakovalo něco takového, co bylo v Německu a v Rakousku. (Posl. V. Beneš: Tak hloupí nejsme!) Bohužel mám, kol. Beneši, takový dojem, že v tom je asi názor celé veřejnosti odlišný od názoru vašeho. Prosím, já to psychologicky chápu, že vy tento strach máte a že se pod vlivem tohoto strachu - je to konečně docela pochopitelné (Posl. V. Beneš: Ale kde pak!) - dopouštíte těch věcí, kterých se dopouštíte. Kdyby to, pane kolego, nebylo ze strachu, bude to pro vás ještě horší, poněvadž jestli to děláte bez veškerého strachu, pak není důvodu a já skutečně pak nechápu vaši politiku ještě více než před tím. Přesto, že pan kol. Beneš je příslušníkem strany soc. demokratické a mohl by znáti smýšlení a taktiku soc. demokracie, domnívám se, že v této věci vidím lépe do politiky a taktiky soc. demokratické strany než pan kol. Beneš, a dám mu ihned příklad na jiné věci, ze které to bude patrno... (Posl. V. Beneš: To jste se již sešli?) Vy jste se už také kolikráte sešli. Je to příklad velmi zajímavý a myslím, že bude pana kol. Beneše zajímat právě z hlediska soc. demokracie. Podívejte se, pane kol. Beneši, na př. na politiku - říkám výslovně politiku - kterou dělá soc. demokracie v ministerstvu železnic. Nemusíte jíti ani k té nenáviděné nár. demokracii, můžete jíti ke koaličním spojencům z nár. socialistické strany nebo ze strany lidové a řeknou vám totéž, co říkám já. Tam pan ministr Bechyně pod vlivem toho strachu před event. obdobou Německa nebo Rakouska u nás dělá proti železničním zaměstnancům, kteří jsou jiného politického přesvědčení, opatření, která, věřte mi, pane kol. Beneši, budou jednou tou nejhroznější obžalobou vaší strany. Tam v ministerstvu železnic, když mluvíte s kterýmikoliv straníky, nejen s našimi, řeknou, že ministrem železnic není Rudolf Bechyně, nýbrž pan Čuřík, který má zvláštní kabinet, který zkoumá politickou příslušnost jednotlivých straníků a podle toho buď je propouští nebo přesazuje atd. Na tomto příkladě vidíme velmi jasně, že celá vaše... (Posl. inž. dr Toušek: Řekl jste Čuřík?) To není posl. Čuřík, to jest úředník ministerstva železnic. (Posl. Bergmann: Čuřík se jmenuje?) Ano.

Tedy musím říci, že tento režim, který je zřejmě dělán pod strachem událostí z Německa a Rakouska (Posl. V. Beneš: To nemá co dělati s Čuříkem!), se může docela klidně obrátiti proti vám. Víte přec, že v politice se kola točí, jednou jste nahoře vy, po druhé jiná strana; kdyby jednou proti vám nikdo nic jiného nedělal než to, co vy děláte v této periodě, znamenalo by to pro vás hrozné ztráty, znamenalo by to pro vás skutečnou porážku. Ale bude smutné, že vy nebudete moci se proti tomu naprosto brániti, poněvadž každý vám řekne, že jste se také r. 1934 takovým způsobem chovali. (Posl. V. Beneš: My musíme dělati státní politiku, my si nemůžeme dovoliti to, co vy, na př. protestovati proti volbě presidentově!) Pane kol. Beneši, strana soc. demokratická a státní politika je neobyčejný rozdíl. Já jsem pro ochranu státu, ale nemohu býti pro ochranu soc. demokracie. (Posl. V. Beneš: Není potřebí, my se ochráníme sami!) Já bych vám, kol. Beneši, ze srdce přál, abyste si to uhájili. (Posl. V. Beneš: To jsou již tempi passati, daleko v minulosti a to, co hrozí nám, hrozí také vám, to si pamatujte!) Pane kolego, podívejte se, nemusíme se o to příti, nemusíme se o to hádati, to se v budoucnosti ukáže. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.) Ale, prosím, máme-li každý jiný názor na to, jak se budou věci vyvíjeti, dejme je jednoduše k rozhodnutí novým volbám. Ať volby rozhodnou, půjdete-li nahoru nebo dolů! Uvidíme to, pane kolego, a pak si povíme, kdo z nás dvou měl pravdu.

A nyní, prosím, dovolte, abych se vrátil k předloze, která je projednávána. Musím říci, že tato předloha projevuje skutečně na některých místech věci, které jsou, při nejmenším řečeno, nepochopitelné. Velmi se pozastavuji zejména nad §em 14a). Mluvil jsem o této věci se skutečnými odborníky z nejvyšších institucí soudních. Nechci prosím říci docela upřímně názor, který projevili odborníci o tomto paragrafu a o této osnově, rozhodně však nejsou pro vládu tyto posudky lichotivé a také myslím, že až jednou dojde k nějakému soudnímu projednávání, jistě soudci, kteří jsou skutečnými odborníky a kteří nejsou politiky, když budou posuzovati tuto věc objektivně, dojdou možná k závěrům, které příliš nepotěší slavnou vládu a koalici, která tento zákon odhlasovává. Co znamená tento paragraf? Výslovně se tam říká (čte): "Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí popuzuje k násilnostem, nepřátelským činům nebo k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů anebo proti jednotlivci proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské státní formy nebo demokratického řádu Československé republiky, trestá se za přečin vězením od 8 dnů do 3 měsíců."

Vezměme prakticky, kdybychom chtěli býti hodně objektivní a skutečně objektivně tyto věci posuzovali, takový kuriosní případ: Dejme tomu, že nár. demokracie bude odsuzovati a kritisovati koalici a její representanty proto, že ohrožují demokracii rozšířeným zmocňovacím zákonem. Tedy všecky koaliční listy, které půjdou v této věci proti nár. demokracii, mohou býti, kdybychom to vzali objektivně, potrestány podle § 14a), poněvadž bojují proti nár. demokracii, která, bohužel, proti vládě, která vydává tento zákon, hájí demokracii. To je logický důsledek §u 14a). A že se při tom projeví v nějaké polemice určité záští,

o tom není sporu. Myslím, že tento paragraf je skutečně kuriosní, velmi kuriosní a jedině, co mne při něm do jisté míry jaksi utěšuje, je to, že jeho stylisace a jeho obsah je takový, že podle mého mínění prakticky si kdokoliv velmi rozmyslí, aby se, zejména pokud se týče záští, tohoto paragrafu dovolával.

Nyní, prosím, další paragraf, když pomíjím ostatní, je § 18 a) a b). Zase velmi zajímavý paragraf. Dokonce jsem slyšel, že pokud se týče tohoto paragrafu, i v samé koalici jsou velmi značné rozpory, že i samé koalici se zdá tento paragraf nemožný a že se proto usiluje o určitou jeho změnu. Lituji, že se o tuto změnu neusilovalo dříve, poněvadž, bude-li tento paragraf přijat ve znění, jak je zde, zejména budou-li příslušné orgány prováděti ho do důsledků, slavná sněmovno, pak je to paragraf, který zabije každou svobodu tisku vůbec. Prosím, co znamená, když se nesmí psáti o věcech, které jsou předmětem jednání vládního nebo koaličního? Znamená to, že o čemkoli bude vláda jednati, cokoli bude ve vládě nebo koalici připravováno vůči jednotlivým vrstvám obyvatelstva, obchodníkům, živnostníkům a výrobcům a státním zaměstnancům nebo vůči každému, o tom se nebude směti psáti, dokud slavná vláda tuto věc nepředloží sněmovně, dokud věc neprovede zmocňovacím zákonem, dokud celá věc nebude prostě perfektní. I když se parlamentu některá předloha předloží, bude také dnešním systémem odhlasována a stane se skutkem. Každý boj, který zde bude veden, bude úplně marný.

Při této příležitosti cituji presidenta republiky T. G. Masaryka, který pronáší ve své "Světové revoluci" na str. 547 velmi zajímavý výrok o veřejném mínění, jenž by se měl skutečně stále a stále opakovati při projednávání této nešťastné zákonné osnovy.