Je tu třetí fond, fond pro vodohospodářské meliorace, fond spravovaný ministerstvem zemědělství. Tento fond se vyznačuje podle účetní uzávěrky zvláštním charakterem. O tomto fondu na stránce XXXIII se doslova praví: "Tento fond nemá zákonem uloženo předkládati zprávu o své činnosti, jež by byla součástí státního závěrečného účtu."

Tedy nemá podle zákona povinnost, a to, co dává do účetní uzávěrky, dělá dobrovolně, čili dá do účetní uzávěrky prostě, co chce. Ale, díváme-li se na složení tohoto fondu a na jeho správu, účel a poslání, tedy vidíme zase na téže linii ten fond a jeho správu takto: Fond podle rozpočtu a také podle závěrečného účtu přijal 109 mil. Kč a měl vydati podle rozpočtu 203 mil. Kč. Avšak podle účetní uzávěrky vydal 86 mil. Kč, čili ušetřil zase 117 mil. Kč. Ale teď je otázka, co opravdu z těch 86 mil. Kč přišlo na t. zv. účelné poslání tohoto fondu, t. j. na meliorace, vodovody atd., kolik se z těch 86 mil. Kč, t. j. 40% rozpočtené částky, opravdu dostalo k tomu účelu?

To je jen tak zhruba obraz hospodářství t. zv. fondového. Pak přijdou další fondy, o nichž ani nemluvím; fond ministerstva národní obrany, po tom neštěkne ani pes. Ten je vykázán na straně jedné 315 mil. Kč a na druhé také 315 mil. Kč. Co se stalo a jak se to stalo, do toho nikomu nic není. A kdybychom vzali všech 27 fondů, nedovíme se o žádném fondu nic. Víme, kde začal, ale nevíme, kde končí.

Další kapitolou státního závěrečného účtu je hospodářství státních podniků. Pan zpravodaj také huboval na hospodářství ve státních podnicích a jeho zpráva to také naznačuje, je v tom směru velmi skoupá, kusá, nerozplývá se bohatstvím, jako se rozplýval rozpočet. Zpráva je velmi skoupá, aby neprozradila veřejnosti nic, co se vědět nemá.

Rozpočet, který stanovil r. 1932 předpoklady hospodářského výsledku státních podniků, v závěrečném účtu končil jenom jednou pětinou toho, s čím počítal rozpočet. Jenom jedna pětina přišla ve prospěch státní pokladny. A tak vidíme, že hospodářství státních podniků z 50% je absolutně pasivní, z druhých 50% končilo výslednicí, že schází 1.131 mil. Kč. A schodky jednotlivých státních podniků, tam, kam se platilo, jsou pak vykázány asi takto: Státní dráhy 891 mil. Kč, pošty 75 mil. Kč, Státní lesy a statky - samo sebou se rozumí, nezbytně již 5 let za sebou vykazují jenom schodky. Tak ohromné jmění miliardové při 1 milionu hektarů půdy, z čeho je 700.000 ha lesa, všechen ten majetek, budovy a velkostatky, asi 152 dvorů, to všecko z prostředků daňových, vyždímaných na domkářích, a na to se musí doplatiti 63 mil. Kč nejenom r. 1932, nýbrž ve všech předešlých letech po 5 let za sebou jdoucích se doplácí na takovéto státní podniky pod názvem Státní lesy a statky.

Jsou to pasivní vojenské lesní podniky, které vykazují schodek 10 mil. Kč. Tisková kancelář je pasivní; samo sebou dělání nálady stojí peníze a není úhrada. Jsou také pasivní státní lázně. Víme, komu jsou přístupné, v čí prospěch slouží a proto končí pasivně. Úřední noviny samo sebou také končí pasivně. Státní podniky vykazují pasiva cca 1044 mil. Kč. To je zase druhá kapitola. Když jsme vzali kapitolu t. zv. státních fondů, která končila pasivem, nemůže jinak končiti ani finanční politika u státních podniků, poněvadž je to jeden řetěz krachujícího systému, který se musí projeviti v celém svém důsledku.

Kapitola daňová vyjádřená ve státním účtě na r. 1932 ukazuje velmi jasně formy daňové politiky Československa. Pan ministr zde dnes mluvil obšírně, jak to s daněmi jde mizerně, jak to asi dopadne na konec s výnosem daní, a projevil jen zbožnou naději, že snad se podaří, ovšem za cenu nových a nových obětí, udržeti výnos daní, to jest krýti poněkud vydání příjmy. Jak končí r. 1932 v daňovém úseku? Vidíme, že jediné daň důchodová vynesla více, než se předpokládalo. Proč vynesla víc? Poněvadž v tom je ohromná část, na 400 mil. Kč, t. zv. daně důchodové srážkové, která se sráží dělníkům, úředníkům a zřízencům z mezd a platů bez ohledu a sráží se daleko víc, takže mají každým rokem o několik desítek přeplacené daně. Zde to stouplo, ale naproti tomu všechny druhé t. zv. výnosové daně vykazují méně, jako všeobecná daň výdělková o 24 mil. Kč, zvláštní daň výdělková - víme, kdo ji platí - o 40 mil. méně, daň pozemková o 29 mil. Kč méně, daň rentová o 49 mil. Kč. K tomu výnosové daně vůbec vykazují minus 164 mil. Kč, daně obchodové vynesly méně o 356 mil. Kč. A díváme-li se pak na celou linii daňové politiky, je pochopitelné, že daňový výnos končí totálním schodkem. Také daňové nedoplatky rostou - i při ohromném odpisu. Proti r. 1931 narostly o 108 mil. Kč. Ale co bylo při tom odepsáno? Odpisy na dani důchodové podle účetní uzávěrky činily 234 mil. Kč; ne dělníkům, těm přeplacené daně nebyly vráceny. Komu to byla vrácena nebo odepsána daň důchodová? Pochopitelně majetné třídě, bohatým, poněvadž domkáři a drobní živnostníci jsou proháněni, exekvováni, je jim prodávána poslední střecha nad hlavou, poslední prostředky, které jim slouží k obživě.

U daní nepřímých vidíme další odpisy: 70 mil. Kč u daně obratové, která je zdefraudována, dávno se vybrala, ale byla zdefraudována a odepsána, ne tomu hokynáři, ševci, drobnému živnostníkovi, nýbrž velkým kapitalistickým podnikům. Tak vidíme, že na daních přímých a nepřímých za r. 1932 bylo odepsáno 342 mil. Kč a připočteme-li k tomu částku, vyplývající z odpisu obecních a samosprávních přirážek, pak tady před námi stojí 485 mil. Kč, které byly odepsány r. 1932 na daních a přirážkách majetným a bohaté třídě. Takový je výsledek hospodářského roku 1932 na poli daňové politiky.

A teď závěrem několik slov o t. zv. státních aktivech a pasivech. Vidíme, že státní pasiva - i když je tvrzeno, že úměrně rostou, že to není nic nepřirozeného - díváme-li se správně na účetní uzávěrku a srovnáme-li ji s celým vývojem, rostou abnormálně, čili že dluh stíhá nový dluh a že jen prostě to přehazování čili měnění t. zv. čísel, sčíslování, eskamotáž číselná chce prostě zakrýti celou finanční politiku. Tak je tomu i s aktivy. Aktiva rovněž stále rostou, vždyť pomaloučku bude 10 miliard aktiv, ale žid za ta státní aktiva nedá pětikorunu, poněvadž za pětikorunu také nestojí. Pan zpravodaj již několik let vždycky hubuje: To je aktiv, tolik miliard, ale, mordie, mělo by se to jednou smazati! Ano, ale ne všecko. Smazat, co nemohou zaplatiti obce a země, poněvadž se jim počítají zálohy na platy učitelské. Podáváme při té příležitosti neúplný, ale přece jen částečný a typický seznam, kde má a kam dal stát své finanční prostředky, jakým milionářským společnostem a jednotlivým milionářům, abyste v době, kdy je státní pokladna prázdná a kdy musí na tribunu vystoupiti p. ministr financí, aby trochu vzbudil zájem o prázdnou státní pokladnu, přijali naši resoluci, ve které říkáme: Ejhle, když stát nemá, je potřeba prachů, pánové, tadyhle prachy podle státního závěrečného účtu jsou, ejhle, tady máte pohledávky za prodanou výzbroj civilním formacím, jako agrárním banderiím, střeleckým jednotám atd. v částce 57 mil. Kč. Dále máte pohledávky dávno splatné u francouzské vojenské mise za všechna léta v částce 28 mil. Kč, pohledávky u římsko-katolického kultu, zálohy na náboženské fondy, poněvadž u nás všechny tyto náboženské fondy jsou "chudé", 1/3 celého Československa ohromný majetek - patří černému kléru, ale on tady má bezúročné zálohy od státu. A mohl bych vypočítati aspoň zčásti ty nejkřiklavější případy, takovému Jockey-klubu bezúročná půjčka, takovému klusáckému spolku a všem možným společnostem, které pro luxus a obohacení si založily podniky a stát jim prostě na to dal prachy. Dělá to téměř 400 mil. Kč. Proto navrhujeme, aby posl. sněmovna přijala resoluční návrh, kterým se ministru financí ukládá, aby do 14 dnů vypověděl a vybral tyto prachy, aby těchto peněz použil okamžitě k započetí prací na stavbě škol, nemocnic a cest, zkrátka a dobře, aby od stálého mluvení a hledání práce a prostředků bylo těchto peněz použito k zaopatření práce.

To jest jedna cesta, to jest jeden prostředek, který vidíme při projednávání účetní uzávěrky: ne hubovat, ale konkrétně dokázati, že tu miliardy jsou, jen když sněmovna to přijme a přikáže a také uloží, aby to bylo provedeno. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Bergmann.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Již po několik roků u příležitosti projednávání státního závěrečného účtu reklamoval jsem, aby tomuto projednávání byla věnována stejná pozornost jako projednávání státního rozpočtu. Jsem tomu povděčen, že aspoň tentokráte při projednávání státního závěrečného účtu za rok 1932 byl přítomen tomuto jednání pan ministr financí a že také zasáhl do debaty prohlášením, jímž sděloval sněmovně stav finančního hospodářství státního v prvém čtvrtletí roku 1934.

Doufám, že budeme v budoucnosti věnovati projednávání státního závěrečného účtu větší pozornost než dosud (Výborně!), poněvadž právě zde naskýtá se parlamentu příležitost, aby prováděl svou zákonnou kontrolu nad státním finančním hospodářstvím. Předložený státní závěrečný účet ukazuje, přestože 708 mil. Kč schodku bylo hrazeno úvěrními operacemi, ještě schodek 1.182,526.667 Kč, ač na personálních vydáních bylo r. 1932 uspořeno 255,561.987 Kč tím, že byla prováděna úsporná opatření, jednak zařízená cestou administrativní, jednak také snížením vánočního příspěvku stát. zaměstnancům.

Potřeba pro péči o nezaměstnané byla roku 1932 překročena proti rozpočtu částkou 514,881.000 Kč. Na výnosu daní a dávek z r. 1932 vidíme, že pouze daně přímé proti r. 1931 vykazují zvýšený výnos o 255 mil. Kč, proti rozpočtu pak zvýšený příjem o 265 mil., ale naproti tomu vidíme, že výnos daní spotřebních značně poklesl, a to proti r. 1931 o 70 mil. Kč a proti rozpočtu jeví se výnos menší o 167 mil. Kč. Stejně také daně obchodové zaznamenávají pokles, a naše daně obchodové nejsou ve skutečnosti ničím jiným nežli také spotřebními daněmi. Daně obchodové zaznamenávají proti r. 1931 pokles o 143 mil. Kč a proti rozpočtu menší výnos o 352 mil. Kč. Příjmy státních podniků za r. 1932 vykazují proti rozpočtu menší výnos o 659 mil. Kč (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) a příjmy veřejno-hospodářské o 297 mil. Kč. Srovnání těchto výsledků nám s národohospodářského hlediska něco napovídá. Vyšší příjem zaznamenávají pouze přímé daně, a to v důsledku přirážky k dani důchodové. Naproti tomu značný pokles se jeví u daně obratové, cel, spotřebních a obchodových daní a monopolů. Tento zmenšený příjem na těchto zdrojích je zaviněn poklesem konsumní schopnosti set tisíců, ba milionů spotřebitelů v našem státě a je také důsledkem poklesu našeho exportu. To znamená, že nezaměstnanost, snížení mezd a platů má značný vliv na snížení státních příjmů, ať již v daních a dávkách, ale také na snížení příjmů plynoucích ze státních monopolů.

Výkaz státních příjmů za první dva měsíce r. 1934 potvrzuje zase tuto linii vývojovou, že spotřební daně vynesly o 2.81% méně nežli roku předchozího a o 2.91% méně nežli se počítalo ve státním rozpočtu. Naproti tomu příjmy tabákové režie vykazují o 24% méně nežli roku předchozího a dokonce o 42.36% méně nežli počítal rozpočet. Jest zde tedy patrno, že je zde určitá souvislost mezi nezaměstnaností, klesáním důchodů, poklesem spotřeby a tím také poklesem státních příjmů, čili je to hotový začarovaný kruh.

Snižování důchodů znamená vlastně vyhánění ďábla belzebubem. Potvrdil to také ředitel Mezinárodního úřadu práce Butler ve svém nedávném prohlášení, které bylo i u nás veřejně publikováno, že snižování mezd a platů není cestou, která by nás mohla vyvésti z hospodářské krise. (Výkřiky komunistických poslanců.) Při tom setkáváme se i u nás se zajímavým zjevem, že přes to, že zaznamenáváme tak velkou nezaměstnanost, byla r. 1933 povolena práce pres čas v 678 případech, a to ve výši 1,119.135 pracovních hodin, čili 139.892 pracovních dnů. (Posl. Jos. Tůma: A co jich ještě je, které nebyly ohlášeny!) Je potřebí, aby příslušné státní úřady omezovaly co nejvíce povolování práce přes čas (Tak jest!), neboť je protismyslné, abychom na jedné straně vydávali ze státní pokladny značné příspěvky na potírání nezaměstnanosti, na podporu nezaměstnaných a na druhé straně abychom zde měli řadu podniků domáhajících se povolení práce přes čas.

Co jsem zde stručně uvedl v hlavních rysech bez uvádění podrobností, stačí, myslím, jako důkaz, že potřebujeme nejen plánovitého hospodářství soukromého, že potřebujeme nejen dozoru a regulování soukromé výroby, nýbrž také plánovitého hospodářství státního. (Tak jest!) Čeho vyžaduje plánovitost státního hospodářství? Domnívám se, že plánovitost státního hospodářství vyžaduje především plánovitosti personální politiky ve státní administrativě; za druhé vyžaduje účelné reformy správy veřejné a také konečného vyřešení otázky sanace financí naší samosprávy; dále vyžaduje plánovitost státního hospodářství co nejpřísnější, nejhlubší a účelné kontroly státního hospodářství (Tak jest!), racionelního obstarávání věcných potřeb pro stát, státní administrativu za nejlevnější ceny. Plánovitost státního hospodářství vyžaduje také sociálně spravedlivého zdaňování a konečně prohloubení soc.-politického zákonodárství na ochranu zaměstnanců.

Myslím, že nebude od místa přiznati si, že v těchto bodech jsme se namnoze dopustili chyb. Jest jistě mužnější přiznati se k chybě a snažiti se ji napraviti, nežli si chybu zatajovat a nepřiznati ji. V plánovitosti personální politiky za řadu posledních let skutečně podle nynějších důsledků, jak je vidíme ve státní administrativě, dopustili jsme se určitých chyb. Myslím, že zákon č. 286/24 nebyl ani pro státní administrativu ani pro naše národohospodářství žádným štěstím. My jsme zde bez předchozího provedení reformy státní správy přinutili k odchodu ze státní administrativy více než 30.000 ještě schopných a zdatných zaměstnanců, kterým jsme přiznali pensi, třebaže ne dostatečnou, ale s tím výslovným poukazem, že si mohou nedostatečnou pensi nahraditi soukromým zaměstnáním. Tím byl ovšem značně zatížen pensijní etát státu a také způsobeno na trhu práce soukromých zaměstnanců sociální zlo, poněvadž těchto 30.000 zaměstnanců ze státní služby předčasně propuštěných s nedostatečnou pensí vrhlo se ovšem na trh práce soukromých zaměstnanců a stali se tak bez své viny konkurentem soukromého zaměstnanectva, protože mohli nabídnouti svoje služby soukromým podnikatelům daleko levněji než zaměstnanci soukromí, jejichž soukromé zaměstnání je jediným zdrojem jejich příjmů.

Platový zákon č. 103 z r. 1926 značně zdvihl pensijní základnu. Tím opět byl značně zatížen pensijní etát. Proti systému předchozímu zavedl odměňování zaměstnanců individuálně, povyšováním na systemisovaná místa. Víme, k jakým důsledkům nás tento systém za těch několik roků dovedl; všichni máme v tom směru velmi trapné zkušenosti, nehledě k tomu, že povyšovací akty znamenají úmornou práci státní administrativy, že personální oddělení musí zpracovati spoustu aktů a že takové větší povýšení, jaké bylo provedeno na př. k 1. lednu, znamená vagon popsaného papíru. Ale má to stinnou stránku i morálně. Tento individuální povyšovací systém, v němž je kariéra zaměstnancova úplně odvislá od systemisovaného místa, od libovůle představeného, vede k tomu, že se vyhledávají protekce, a to mravné i nemravné, a že se setkáváme se zjevem, který pro politický vývoj v našem státě je velmi nebezpečný, že se setkáváme s častými případy, že za jednoho zaměstnance, který se domáhá povýšení nebo konkuruje o vypsané místo, přimlouvá se 5 nebo 6 politických stran a každá ho vyhlašuje za svého příslušníka. Tím se nalomuje charakter zaměstnancův. To je zlo, které přivodil individuální systém, a myslím, že podle poznaných nedostatků budeme museti v budoucnosti platové zákony opraviti, nebude-li již pozdě a nebudeme-li míti naši státní administrativu již úplně znemravnělou.

Vážení pánové a dámy! Mnohdy odsuzujeme, co dělalo Rakousko, stále říkáme "odrakouštěme se", ale nelze upírati, že Rakousko, zejména v personální politice, nebylo zrovna tak hloupé. Jestliže r. 1914 zavedlo časový postup, učinilo tak na základě zkušeností a poněvadž došlo k poznání, že časový postup je pro státní administraci účelný. My jsme časový postup zrušili a výsledek toho je, že se vláda stále zabývá a musí zabývati i při tom omezeném povyšování podle úsporných opatření povyšovacími akty, které rostou do nemožnosti, ačkoliv by se v této době, domnívám se, měla věnovati vážnějším úkolům, než jest otázka povýšení toho či onoho zaměstnance. (Výborně!)

Nyní snižujeme základní platy, stanovené roku 1926. Snižujeme je srážkami, které nám znovu rozrušují administrativu. Tu je také viděti, že je potřebí určité plánovité personální politiky ve státní administraci. Úsporné opatření vlády, jímž zabrzdila povyšování, jímž se usnesla nepřijímati nové zaměstnance, jímž se usnesla dosíci 10% osobního interkaláře, mohlo pro daný okamžik snad býti nazváno účelným opatřením, ale při každém opatření musí se přece také mysliti na důsledky, zastavíme-li úplně přijímání nových adeptů do státní služby, že roste nám zde nebezpečí nezaměstnané školské inteligence, která je pro státní myšlenku daleko nebezpečnějším zjevem nežli nezaměstnaný dělník. Nezaměstnaný dělník přece si najde, jak říkáme lidově, nějakou tu fušku. Nezaměstnaný inteligent, který nebyl vychován pro fysickou práci, zahořkne, chodí se svěšenou hlavou, mudruje nad dosavadním řádem společenským a na konec se z něj stává nepřítel zřízení lidské společnosti a na konec také zřízení státu.

Nyní máme léčiti to zlo zavedením aspirantů ve státních službách. Myslím, že jsme to mohli předvídati hned a že nebylo potřebí pro tolik roků zavříti úplně dveře do státní služby, abychom nyní touto injekcí, když již je trochu pozdě, odpomohli tomuto zlu.

Zákon čís. 204/1932 i vládní nařízení čís. 252/1933 byly produktem t. zv. deflační politiky státní. Ovšem byly dělány za předpokladů, že budou sníženy ceny životních potřeb a že československá koruna bude udržena na nezměněné zlaté paritě. Naše politika deflační byla však prováděna jen ve mzdách a platech. Jakmile jsme se octli před ožehavým problémem provésti také deflaci cenovou, zastavili jsme se bezradně a po delším přemítání a hledání cest jsme úplně obrátili volant k devalvaci. Tedy předpoklady, za nichž obě tato úsporná opatření byla dělána, se nedostavily. Nedostavilo se ani snížení cen, ani jsme neudrželi korunu na zlaté paritě, jak tomu bylo před vydáním těchto zákonů a nařízení. A nyní jsme svědky zjevu, že platy zaměstnanců klesly v poměru ke zlaté koruně rakouské až na 46.5% předválečného platu, ač tyto platy nebyly přece před válkou nijak honosné; vždyť se říkalo, že je to lesklá bída.

Zadluženost zaměstnanců stoupla v posledních letech nejméně desateronásobně. A jestliže se dnes debatuje, jedná a vymýšlejí se cesty k oddlužení zemědělského stavu, nelze přece provésti oddlužení jednoho stavu, aniž bychom zároveň provedli oddlužení stavů ostatních. (Výborně!)

Ostatně jsou zde ještě pochybnosti ústavního rázu, měla-li vláda podle zmocňovacího zákona tak široký pouvoir, aby mohla vydati bez pochybností vládní nařízení čís. 252. A právě vzhledem k těmto pochybnostem které zde vznikly a které by mohly přivésti státní pokladnu a stát do velmi nemilé situace, kdyby se zaměstnanci domáhali svého práva u našich nejvyšších soudních instancí - bylo by z vážných důvodů státních jistě rozumné, abychom při sdělávání rozpočtu na r. 1935 velmi bedlivě uvážili, není-li prospěšno podrobiti revisi tato úsporná opatření, abychom si snad pro budoucnost nezjednali situaci, z níž by nás mohla nakonec bolet hlava.

Co jsem zde naznačil, je obrazem bezplánovité personální politiky. (Výborně!) Je tedy potřebí dáti i personální politice určitou předem určenou páteř plánem, který by odpovídal potřebě státní administrativy.

Konečně druhou otázkou, o které jsem zde uvedl, že patří do toho řetězu plánovitých opatření státního hospodářství, je otázka reformy státní správy a sanace finančního hospodářství samosprávného.

O reformě správy mluvíme už od převratu, bohužel jsme se dosud k žádné reformě správy nedostali. Co jsme provedli na jednotlivých úsecích, zejména u veřejné správy zákonem č. 125 z r. 1927, nebylo, myslím, nejšťastnějším řešením, poněvadž jsme z celkového komplexu otázek vytrhli otázku jednu, a dnes vidíme důsledky toho v naší samosprávě okresní i zemské. Kdyby po vydání zákona č. 286/1924 - který uložil vládě, aby ustavila komisi pro zhospodárnění a reformu státní správy - nebylo bývalo nic jiného učiněno, než nač jsme nesčetněkráte upozorňovali v rozpočtovém výboru i zde v plenu, aby totiž tato komise byla co nejdříve ustavena a sebrala potřebný materiál, abychom viděli, kde jsou nedostatky státní administrativy, které máme odstraniti a jak je odstraniti, bylo by bývalo mnoho vykonáno. Bohužel teprve nyní, když loňského roku došlo k ustavení této komise, zabývá se sbíráním materiálu, který jsme mohli míti již dávno sebrán.

Konečně musíme si také přiznati, že na místo reformy státní správy jsme ukládali veřejné správě novými a novými zákony stále nové a nové úkony, a nikdo se neptal: zmůže to státní správa, stráví to nebo to nestráví? A tak se setkáváme v naší státní administraci s úžasnou psavostí, která se v poslední době ještě stupňuje stálým děláním statistik možných i nemožných, účelných i neúčelných, takže nechybí mnoho, že budeme dělat statistické výkazy statistických výkazů. Ve státní správě setkáváme se s úžasnou těžkopádností a psavostí celého aparátu, se zvykem šibrování aktů a výchovou mladého dorostu k naprosté nesamostatnosti a neodpovědnosti.

Reforma správy je ze 60% otázkou kompetence a odpovědnosti. A tuto věc bychom přece mohli již vyřešit. Ohraničiti kompetenci čili rozšířiti kompetenci, rozšířiti také odpovědnost jednotlivců, jednotlivých orgánů státní správy, to, myslím, není tak velký problém, abychom jej nebyli mohli již vyřešit, a měli bychom vlastně ze 60% otázku reformy správy vyřešenu. Proto vítám dobrý počin pana ministra financí, který byl vtělen do vládního nařízení č. 16 t. r., kde rozšířil kompetenci svých jednotlivých orgánů, ale také odpovědnost. To je cesta, kterou by měly následovat i ostatní resorty. (Výborně!)

A konečně myslím, že by nebylo na škodu povzbuditi ambice a iniciativu zaměstnanců k podávání návrhů. Byly sice již učiněny takové náběhy, že zaměstnanci byli vyzváni, aby podávali návrhy, ale, bohužel, všecky ty návrhy, ať byly dobré nebo špatné, někde zapadly buď do papírových košů nebo do nějakého krematoria špatných kamen v jednotlivých úřadovnách. Vždyť jsou zde prostředky, jak povzbuditi iniciativu zaměstnanců, aby tito sami ve svém vlastním zájmu se zabývali účelnými návrhy na reformu správy. Je možno přiznávati pochvalná uznání, je možno přiznávati peněžité odměny, je možno zavést povýšení ad personam - to nebyla nepraktická instituce, kterou mělo Rakousko - a myslím, že by se tento postup velmi státní správě vyplatil. Je přirozeno, že by o takových návrzích musila rozhodovat objektivní komise, složená z administrativních znalců praktiků a konečně i členů parlamentu. A sliboval bych si velmi mnoho, kdyby touto cestou byla povzbuzena ambice a iniciativa zaměstnanců. Nečekám, že docílíme nějakých zvláštních úspor bezplánovitým rušením úřadů ať berních, soudních, poštovních atd. To, prosím, není žádná reforma a není to také žádná úspora, nýbrž jenom ochuzení postižených míst a občanů dotčených krajů. Vždyť i ten venkovan snad má také právo reklamovat pohodlnější styk s úřady. Snad neplatí to jenom pro velkoměšťáka. (Výborně!)

Reforma musí vyřešiti problém odcházení vysokých státních hodnostářů do soukromých služeb. Není možno nadále trpěti, aby odborový přednosta ministerstva financí, sotva odešel do výslužby, etabloval se jako vicepresident Banky pro obchod a průmysl, aby ministerský rada ministerstva financí odcházel jako daňový poradce do Vítkovických železáren (Posl. Zeminová: Zastavit pense!), aby se vrchní finanční rada stal ředitelem daňového oddělení Škodovky, aby odborový přednosta ministerstva nár. obrany přecházel jako ředitel do Zbrojovky, aby se odborový přednosta ministerstva veř. prací stal vedoucím úředníkem silniční společnosti, aby vysoký úředník téhož ministerstva přecházel do služeb uhelné společnosti (Slyšte!), aby se zplnomocněný ministr stal presidentem speditérské firmy, jejíž ředitelé byli v poslední době zatčeni (Výkřiky odporu!), aby na př. Československá dunajská akciová společnost v Bratislavě zaměstnávala 22 pensistů vyšších i nižších ve svých službách, to, prosím, není možno trpěti! To je ta pravá inkompatibilita. Tady je inkompatibilita (Souhlas.), kterou bychom měli v zájmu státu a v zájmu čistoty státní administrace také odstraniti. Proto velmi vítám čin, který provedl ministr soc. péče dr Czech. Tím, že reguloval otázku členství ve správních radách podniků ve svém resortu tím, že sekčním šéfům zakázal vůbec účast ve správních radách, tím že omezil správní radovství jenom na jedno, nejvýše ve výjimečných případech na dvě, udělal velký čin pro očistu správy. A bylo by záhodno, aby se i v ostatních resortech takovýmto způsobem pokračovalo.

Krise v našem soudnictví zavinila obrovské národohospodářské škody. Procesy se táhnou do nekonečna a na tomto zdlouhavém projednávání procesů se přiživuje, kořistí z něho spekulace nekalých živlů. Zaviňuje to zvýšení risikové premie a tím také zvyšování cenové hladiny. Nikdo by ani nevěřil, že krise soudnictví může míti také vliv na cenovou hladinu, a přece je tomu tak.

Krise naší finanční správy stála státní pokladnu miliardy peněz. Také je to rub nepromyšlených úspor personálních. Podíváme-li se na účetní závěrku za r. 1932, vidíme, že nedoplatky daňové vzrostly u přímých daní více než o 17 mil. Kč, u obratové a přepychové daně o více než 11 mil. Kč, u poplatků dokonce více než o 86 mil. Kč. Naproti tomu odpisy r. 1932 provedené na daních předepsaných do roku 1926 činily 160 mil. Kč, u daně obratové a přepychové více než 29 mil. Kč, na daních nepřímých za léta 1927 až 1930 přes 76 mil. Kč, u daně obratové a přepychové přes 35 mil. Kč. Konečně na daních předepsaných do r. 1931, u přímých více než 6 mil. Kč, u daně obratové a přepychové více než 5 mil. Kč. Máte tu více než 1/4 miliardy Kč, která byla odepsána na daních. (Výkřiky posl. Jiráčka.) A vedle toho odpisy na přirážkách samosprávních ve výši 161,117.262 Kč. To je, prosím, za jeden, jediný rok!

A čím se omlouvá jednak zvýšení daňových nedoplatků, jednak těchto odpisů? Nedostatkem personálu, zejména berních exekutorů! Tak my na jedné straně uspoříme pár korun na pár exekutorech a na druhé straně přijde státní pokladna o stamiliony! Kolik těchto odpisů připadá na samosprávu, nedá se přesně zjistiti, ale nebudeme daleko od při nejmenším stejné částky, asi 1/4 miliardy Kč, kterou zde ztratila samospráva. Pak ovšem marně si lámeme hlavu, jak sanovati samosprávu. Konečně usnesení zemského výboru z února, že příspěvek bude poskytnut jenom obcím, jež zavedly všechny dávky v maximální výši, je naprosto nesociální. To znamená také zvýšení cen, zvýšení činží. Jest otázka, zda všechny obce mohou provésti zvýšení těchto dávek v maximální výši.

Řekl jsem dále, že do plánovitého státního hospodářství patří také kontrola státního hospodářství. Jestliže v poslední době setkáváme se s velmi kormutlivými zjevy, jako byla pražcová aféra, je nám přímo nepochopitelno, že máme tak nedostatečnou kontrolu státního hospodářství, že po 15 let k dodávání pražců mohla míti monopol firma košického Svazu Lefkowicz-Mohr-Roth a že ještě roku 1932 prodávala státním železnicím pražce po 45 Kč, ale okamžitě po rozehnání tohoto Svazu klesla cena pražců na 25 Kč. Spočítejme, kolik by byla železnice uspořila, kdyby byla tyto zadávky správně zadávala. Ale člověk nechápe. Na jedné straně máme co činiti s deficitem jednoho z největších státních podniků, státních lesů a statků, a nechápeme, proč nemohou státní statky dodávati pražce druhému státnímu podniku, státním železnicím, a to za cenu jistě pro železnice slušnou a také pro tento státní podnik slušnou, a nemusili bychom si snad hlavu lámati nad tím, že tento podnik státních lesů a statků je pasivní. Jde zde jenom o souhru jednotlivých oborů státní správy. Na tuto souhru jednotlivých oborů státní správy zemřeme v budoucnosti, to je marné, neuděláme-li nápravu. Vždyť ty jednotlivé resorty jsou institucemi ohraničenými čínskými zdmi. To se všechno dělá s hlediska úzkého zájmu toho resortu, při tom se nehledí, jestli se v tomto resortu uspoří 5 mil. Kč a tam ten druhý resort ztratí v důsledku toho 100 mil. Kč. To je pánům jedno, oni mají čínskou zeď a přes tu čínskou zeď to nejde. Jistě že lepší souhrou by se dalo dosíci mnoho.