Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Špatný, Roudnický, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Rýpar, de Witte.

205 poslanců podle presenční listiny.

Člen vlády: ministr dr Dérer.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 11 hod. 59 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda na dnešní den posl. Stivínovi, Bistřickému, dr Roschemu.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Fritscher.

Do výboru zemědělského vyslal klub poslanců "Deutsche christl.-soz. Volkspartei" posl. Zajička za posl. Scharnagla.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o 323. schůzi sněmovny dne 24. dubna t. r. projevy ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Sterna.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání 1. odstavce, jímž jest:

1. Zpráva výborů zahraničního a živn.-obchodního o vládním návrhu (tisk 2516), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení dodatkový protokol k obchodní úmluvě ze dne 2. července 1928 mezi Československem a Francií, podepsaný v Praze dne 28. února 1934 a uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 5. března 1934, č. 41 Sb. z. a n. (tisk 2526).

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční p. posl. inž. Žilka, za výbor živn.-obchodní p. posl. Skopal Procházka.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor zahraniční, p. posl. inž. Žilkovi.

Zpravodaj posl. inž. Žilka: Slavná sněmovno! Dohodou ze dne 23. září 1931 zaručila Francie Československu kontingent 8000 q ječmene. Vzhledem k tomu, že některé státy na základě doložky nejvyšších výhod žádaly, aby jim přiznán byl tentýž kontingent, a Francie nemohla tomuto požadavku vyhověti, aniž by se vydala v nebezpečí, že bude zničena její produkce chmelná, požádala Československou republiku, aby od tohoto požadavku této dohody upustila. Kdyby byla bývala československá vláda nevyhověla této žádosti, musila by Francie vypověděti naši smlouvu z r. 1928. A proto Československá republika vyhověla této žádosti, když Francie jednak zvýšila nám kontingent ječmene, upravila otázku sladu a zaručila, že pro případ kontingentace bude 65% globálního kontingentu na chmel přiznáno Československé republice.

V důsledku toho zahraniční výbor usnesl se schváliti rozhodnutí československé vlády a učinil toto usnesení:

"Národní shromáždění republiky Československé schvaluje dodatkový protokol k obchodní úmluvě z 2. července 1928 mezi Československem a Francií, podepsaný v Praze dne 28. února 1934 a uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 5. března 1934, č. 41 Sb. z. a n."

Doporučuji jménem zahraničního výboru, aby slavná sněmovna toto usnesení akceptovala. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji za výbor živn.-obchodní, p. posl. Skopalovi Procházkovi.

Zpravodaj posl. Skopal Procházka: Slavná sněmovno! Obchodní úmluva československo-francouzská ze dne 2. července 1928 doplněna byla dohodou ze dne 23. září 1931, kteroužto dohodou zaručila Francie Československu kontingent 8000 q chmele za snížené clo 200 franků za 100 kg. Na podkladě doložky nejvyšších výhod žádaly Francii i jiné státy chmel produkující za přiznání stejného kontingentu za stejných podmínek.

S ohledem na své chmelařství nemohla Francie žádostem těmto vyhověti, a tu z usnesení svých zákonodárných sborů požádala naši vládu o propuštění z tohoto závazku. Vláda naše vyhověla Francii, když se jí za to v náhradu dostalo zvýšeného kontingentu ječmene.

Výbor živn.-obchodní usnesl se ve schůzi dne 24. dubna 1934 připojiti se ke zprávě výboru zahraničního a doporučuje posl. sněmovně připojené schvalovací usnesení ke schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájím proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 30 minutovou. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášen jest řečník na straně "pro" p. posl. dr Buzek.

Uděluji mu slovo.

Posl. dr Buzek (polsky): Slavná sněmovno! Na jedné z posledních schůzí zahraničního výboru zaútočil kolega dr Hajn na poslance Chobota a na mne a vylíčil nás, jako bychom prý byli neloyálními občany státu. Nevím, jakých důvodů kolega užívá, aby podepřel toto tvrzení, zdali je opíral o fakta nebo jen o nějaké mlhavé dohady. Toto vystoupení kolegy dr Hajna nás překvapilo. Dosud totiž byli jsme zvyklí na podobné výtky jen od místních šovinistů a od místního šovinistického tisku.

Ale proto, že byla na nás vržena pomluva v jednom ze sněmovních výborů, jsme nuceni protestovati s parlamentní tribuny proti nespravedlivým výtkám. Domníváme se totiž, že obrana věcí našeho lidu, vykazování, že se mu děje křivda, vytýkání všelikých nesprávností a nespravedlivostí, které se ho často dotýkají, v našem tisku a na našich schůzích, není zločinem, není iredentou, nýbrž jest naší svatou povinností, povinností poslanců tímto lidem zvolených. Vyslovuji kolegovi dr Marešovi díky, že na místě odmítl výtky, které nám nespravedlivě byly učiněny.

Při této příležitosti budiž mi dovoleno vylíčiti situaci ve Slezsku, jaká se v poslední době u nás vytvořila, a vytyčiti naše stanovisko k ní. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) O této věci mluvil již s tohoto místa kolega Śliwka, který vylíčil ji tak, jakoby rozpor na Těšínsku byl přípravou buržoasie na novou válku. Jest to jeho osobní mínění.

Na úterní schůzi mluvil již sice na toto théma posl. Chobot. Já bych však chtěl osvětliti tuto věc poněkud s jiné strany. Veřejné mínění jest od jisté doby znepokojeno rozporem mezi Československem a Polskem, stejně jako rozhodnou akcí polské vlády k úpravě vzájemných vztahů mezi národem polským a českým. Nechci se pouštěti do zkoumání všech důvodů, proč směrodatní činitelé v Polsku zaujali kritické stanovisko k Československé republice, neboť naprosto není mi možno nahlédnouti do tajností vzájemné diplomacie a do postupu na mezinárodním foru obou těchto států.

Poněvadž však v tisku polského státu stejně jako v tisku a mínění československém uváděny jsou jako jedna z hlavních příčin tohoto napětí poměry polské menšiny v Československu a československé mínění dělá této polské menšině nejrozmanitější nespravedlivé výtky, proto považuji jako zástupce této menšiny za svou povinnost této věci se dotknouti.

Od počátku své příslušnosti k Československé republice polská menšina jest ve velmi značné míře vystavena počešťování. Byla zavedena svrchovanost českého živlu. Hlásalo se všeobecně, že za 5 let Poláci ve Slezsku již nebudou. V souvislosti s tímto nepřátelským směrem vůči nám byla polská menšina nucena napnouti všechny své síly v neustálém boji o udržení své národní kultury a v obraně své državy.

Starost o zachování polské kultury a polské državy považovali jsme za svou nejhlavnější povinnost, neboť jsme se naučili z dějin svého národa a z dějin jiných národů a především z dějin národa českého, že svazek národa jest nejvznešenějším a nejsilnějším ze všech svazků lidské společnosti. Proto plníce loyálně své povinnosti ke státu, jehož občany jsme, dělali jsme vše, co jsme jen byli s to, abychom udrželi svou národní državu a zachránili náš lid před odnárodněním a odstrkováním.

Po té stránce splnili jsme podle svých sil svou občanskou povinnost a nemáme si co vyčítati. Pro tuto ideu všichni naši pracovníci přinášeli oběti ze své práce a majetku, vzdávali jsme se zvláštních stranických účelů a tužeb, jen abychom k ochraně lidu a jeho državy seskupili všechny síly a vytvořili jednotu, kázeň, jednotnou myšlenku a jednotnou ochrannou frontu.

Věděli jsme vždy, že naše menšina v Československu, která činí sotva 0.57% všeho obyvatelstva, není žádným nebezpečím pro československý národ. Vždy jsme toužili, aby ona byla mostem spojujícím oba slovanské, tedy bratrské národy, ale mostem živým, vedoucím přes živou částku polského národa, ale nikoliv přes jeho pohřebiště. Vyhledávali jsme tohoto sblížení s rozličnými českými činiteli, vstupovali jsme do společných spolků, naši poslanci od samého počátku, kdy jsme měli možnost je zvoliti, připojili se ke společné práci s českými stranami.

Bohužel všechny naše činy neměly kýženého účinku. Zatím co jedni nám říkali přátelská slovíčka, jiní vrhali na nás hromy rozhořčení. Když vůdcové našeho lidu pracovali společně se zástupci většiny, dostávalo se našemu lidu rány za ranou od jiných zástupců téže většiny.

Rozkazovali mu, aby přistupoval k českým organisacím, stavěli nádherné budovy českých škol a přikazovali mu, aby posílal do nich své děti. Odporující byli často zbavováni výdělku a chleba, a dělalo se to někdy rafinovaným způsobem, aby se vždy našla výmluva a vina svalila na postiženého. Synům našeho lidu bylo znemožněno získati jakékoliv místo ve státních úřadech a v podnicích veřejných a soukromých. Všechna místa na našem území byla místo toho obsazena českými úředníky, kteří pod pláštíkem práva a spravedlnosti přispívali k odnárodnění domácího lidu a k tomu, aby jej učinili závislým na místním českém šovinismu. Ti, na které nebylo možno působiti hrozbami a šikanováním, byli lákáni sliby, že se zlepší jejich osud, že se jim opatří práce a přidělí půda.

Půda velkostatkářská, která po staletí poskytovala skromnou výživu těm nejchudším z našeho lidu, byla kolonisována lidmi, přivezenými z jiných zemí, nebo se z ní dělaly prémie za odrodilectví. A toto opatřování půdy, aby se přilákal náš lid do českého tábora, opakovalo se při každém soupisu lidu, při každých zápisech do škol a do dneška existuje jako vnadidlo, jako muška na rybářově udici.

Nešetřilo se ani náboženských citů našeho lidu. Obsazováním uvolněných far římskokatolických kněžími české národnosti v polských farnostech byly z nich vytvořeny přední stráže odnárodňování. V evangelických sborech se pokoušeli zavésti rozdvojení za týmž účelem. Obecní samospráva se často znásilňuje za účely počešťování. Z národnostních důvodů rozpouštějí se nejednou obecní zastupitelstva zvolená lidem a zavádí se vláda komisařů, jen aby se do tohoto lidu vpravilo přesvědčení a cit, že má menší a druhotřídní význam.

Jedním slovem není oboru společenského života, jemuž by nebylo vpáleno znamení, že živel polský má býti vyhlazen. Došlo k tomu, že dovolení, aby se užívalo práv přístupných každému občanu státu, stává se pro náš lid předmětem milosti. O každé vyřízení třebas nepatrné věci, o každou koncesi, licenci nebo spravedlivou výpomoc nutno se ucházeti jako o výsadu, jako o čin milosti poskytované našemu lidu. Není také nic divného, že náš lid na každém kroku pociťuje své odstrčení, neboť vidí, že se s ním nenakládá stejně jako s českým spoluobčanem, nýbrž jako s občanem druhého řádu, trpěným jen z milosti.

Za takových podmínek i naše úloha jako zvolených zástupců tohoto lidu byla skreslena. Místo abychom tvořivě pracovali pro náš lid a pro dobro státu, jsme často jaksi v rozporu s povinnostmi k našemu lidu a povinnostmi ke státu, neboť starost o blaho tohoto lidu považuje se za odporující zájmům státu. My zástupci polského lidu jsme odsouzeni, abychom běhali z úřadu do úřadu, prosili o dovolení, aby mohl užívati práv našemu lidu příslušejících a abychom budili domnění, že se nám poskytuje milost, když se vyslechnou naše přání. Ale musíme to dělati, neboť přece tento lid nikde nenachází pochopení a péče.

Vím, že čeští činitelé jedním hlasem budou popírati tyto mé vývody. Vždyť takové stanovisko zaujímá skoro všechen český tisk. Nikdo zásadně nezkoumá naše stížnosti, a když je vznáší náš místní polský tisk, setkává se s tužkou censora, který pilně dbá, aby nebyl porušen veřejný klid. Moje tvrzení zakládají se však na faktech a každodenních událostech a nejlépe je odůvodňují výsledky tohoto postupu, výsledky sestavené v oficielní československé statistice.

Čím totiž lze odůvodniti, že se v politických okresích fryštátském a těšínském napočítalo na území, které dnes patří k naší republice, r. 1910 123.224 občanů polské národnosti a r. 1930 jen 75.663, to znamená asi o 40% méně? Čím lze dále odůvodniti, že na témž území ve zmíněných okresech docházelo r. 1916 do polských škol 21.995 dětí a nyní pouze 12.556 dětí, čili o 43% méně? Snad řeknete, že jest to zjev dobrovolné asimilace. Nikoliv, pánové, tam, kde lid bydlí v semknutém území, nepokračuje dobrovolná asimilace tak šíleným tempem jako u nás. Takové národnostní přesuny jsou ve XX. století prostě neslýchané.

Co je u nás způsobilo? Způsobil to vládní systém, dokonala to vědomá, účelná práce většiny. Směr a účel tohoto systému a této práce nejpřípadněji a bez jakéhokoliv zahalování vytyčila "Matice osvěty lidové" ve své zprávě z r. 1928, v níž bylo řečeno, že Matice nedojde dříve klidu, dokud motykou a lopatou nezasype posledního hrobu Poláka.

A ostatně, pánové, ani asimilace neospravedlňuje. Žádný živý národ nemůže býti lhostejný ke ztrátě části svého organismu. Polský národ musí bolestně pociťovati každou ztrátu, musí ji pocítiti, když se tato amputace dokonává před jeho očima opatřeními směřujícími k hromadnému hubení jeho slezského odlomku.

Řekl jsem, že národní svazek považuji za nejvznešenější a nejsilnější ze všech svazků lidské společnosti. Proto jsme věděli, když jsme bojovali o naši existenci, že přijde čas, kdy polský národ pozdvihne svého hlasu v obraně té části svého organismu, která podle rozhodnutí velvyslanecké rady byla svěřena péči českého národa nikoliv proto, aby byla znenáhla vyhubena, nýbrž proto, aby se mohla svobodně vyvíjeti a společně pracovati pro blaho Slovanstva.

Dlouhý čas klamali jsme se vzájemně pěknými slovy o potřebě vzájemného přátelství, o potřebě spojení na ochranu našich států a k zajištění společné, lepší budoucnosti. Ale bylo mnoho věcí neúplně vyslovených, byly pečlivě zakrývány rány, které jeden národ druhému zasazoval. Se strany československé se toužilo po úzkém přátelství s polským národem a zároveň se ničila ta jeho část, která žije v této republice. Projevované přátelství nebylo tedy upřímné, hlásané bratrství mělo v sobě zárodek nedůvěry, úskoku a nesvornosti.

Dnes nadešla doba, že se slovní přátelství má státi činem. Proto polský národ rozvířil prostřednictvím svého státu otázku polské menšiny v Československu, proto žádá nápravy bezpráví, zajištění jí normálního, svobodného vývoje a rovnoprávnosti, aby se s ní zacházelo tak, aby nebylo důvodů ke stížnostem a aby český národ na svém území ukázal, že si skutečně přeje přátelství s Polskem a celým polským národem.

Jako odpověď na to bylo uvedeno s české strany v tisku celé množství nejrozmanitějších líčení a žalob, směřujících proti polské menšině v Československu. Místní český tisk a klamně jím informovaný tisk hlavního města vylíčil upomenutí Polska o práva naší menšiny jako útok na hranice státu zřejmě jen proto, aby byla ukuta nová zbraň ke zkáze této menšiny. Když však zpozoroval, že jde o velice závažnou věc, ukázala se řada článků prohlašujících, jak se tento stát a česká většina stará o polskou menšinu, jaké ona má výhody a výsady.

Uvádělo se množství statistických dat k odůvodnění tohoto tvrzení. Dokonce tak důležité zřízení jako pražský výbor česko-polské tiskové dohody užíval týchž způsobů. Uvedená statistická data byla s malými výjimkami pravdivá, ale jako vždy osvětlovala pouze ty body, které pisatelé chtěli osvětliti v domněnce, zjistí-li se skutečná država polské menšiny, že celý svět uvěří, že vyhýbavá tvrzení jsou pravdivá. Avšak z důvodů snadno pochopitelných nebylo uvedeno, že si tato polská menšina vybojovala svou nynější državu již za rakouských dob svou vytrvalou prací a obětavostí, která nemá příkladu.

Uvádělo se, kolik tento stát vynakládá na kulturní účely naší menšiny, ale pečlivě se vyhýbali otázce, kolik má vydávati a kolik vydává na témž území na účely české, směřující k odnárodňování našeho lidu. Pečlivě se hleděli vyhnouti výsledkům počešťování, ale místo toho bylo vzneseno velmi mnoho stížností proti domnělé rozpínavosti Poláků ve Slezsku. Pokoušeli se o to, aby zdejší polské menšině byl dán podnět, aby popřela, co se v Polsku mluví o našem odnárodňování, aby protestovala proti tomu, že polský národ vystupuje na naši obranu.

Když jsme to nemohli udělati a pokoušeli jsme se odpověděti na klamné a skreslené zprávy českého tisku, censura nám zavírala ústa. Naopak se českému tisku dovolují nejhorší pomluvy a podkládání zlého úmyslu proti polské menšině dokonce tehdy, když velice nenávistnými klamy rozšiřuje poplach a podněcuje k runu na peněžní ústavy polské menšiny, jen aby je co nejdříve zničil.

Pánové, tudy nevede cesta přátelství a spolku s Polskem, jehož si vřele přejeme a jejž také směrodatní činitelé čeští považují za nutný. Nežádejte od nás, abychom bázlivě mlčeli v této důležité chvíli nebo polekaně popírali své křivdy a bolesti a tím si sami zavírali hrob naší národní existence.

Ale ukažte, pánové Češi, že chcete spolku a spojenectví s Polskem, založeného na upřímném přátelství s celým polským národem, kdekoliv on jest, že především nechcete obohacovati svůj národ křivdou a záhubou toho odlomku polského národa, který žije mezi vámi.

Není tedy potřebí hledati výmluvy uváděním statistických fakt a dat v rozličném osvětlení, neboť jest to důkazem zlé vůle, a lež a přetvářka dříve nebo později vyjdou najevo. Nikoliv marně důstojný náš president přijal heslo: "Pravda vítězí!" I my věříme silně ve vítězství pravdy. Nač tedy máme zužívati všechny své síly k zápolení o naši národní existenci, když při vaší dobré vůli mohli bychom jich užíti ke společné, kladné, užitečně práci pro blaho státu a pro blaho svého národa a tím i k zajištění bezpečnosti a trvání obou těchto slovanských národů.

Nepřejeme si upřímněji a vřeleji nic jiného, než abychom mohli přispěti k zajištění přátelství obou našich národů, aby byl uzavřen spolek přátelství a bratrství, aby mezi naším a vaším národem bylo založeno srdečné příměří. V tom směru chceme pracovati. A proto chceme žíti a nikoliv hynouti z bratrské ruky.

Pro návrh, tykající se schválení dodatečného protokolu k obchodní smlouvě mezi Československem a Francií, budu přirozeně hlasovati, poněvadž přispívá k oživení státního hospodářství.

Místopředseda Špatný (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Oba páni zpravodajové - za výbor zahraniční p. posl. inž. Žilka a za výbor živn.-obchodní p. posl. Skopal Procházka vzdali se slova.

Hlasování o tomto odstavci pořadu odložím na dobu pozdější a přistoupíme k projednávání odstavce dalšího. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme tedy projednávati další odstavec pořadu, jímž jest:

2. Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 2478) k vládnímu návrhu zákona (tisky sen. 1039 a 1153) o náhradě členům volebního soudu (tisk 2486).

Zpravodajem je p. posl. Richter. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Richter: Slavná sněmovno! Zvláštní soudní tribunály, a to soud ústavní, volební a státní, přes to, že jejich činnost jest zásadně stejnorodá a stejně odpovědná, mají různá ustanovení o náhradě za funkce svých členů.

Tak § 5 zák. ze dne 9. března 1920, čís. 162 Sb. z. a n., o ústavním soudě ustanovuje: "Členové ústavního soudu mají nárok na náhradu, jejíž výši stanoví vládní nařízení." Vládní nařízení z 11. května 1923, čís. 159 Sb. z. a n., stanoví, že všichni členové tohoto soudu mají nárok na paušální odměnu, a to předseda částkou 24.000 a ostatní členové 9.000 Kč ročně, členové pak nebydlící v sídle soudu mají ještě nárok na náhradu jízdného. Náhradníci podle tohoto vládního nařízení dostanou za účast při schůzích a za dny ztrávené jízdou 200 Kč za den.

Zákon o volebním soudě z 29. února 1920, čís. 125 Sb. z. a n., ustanovuje v §u 4: "Přísedící volebního soudu mají nárok na cestovné a stravné ze státní pokladny. Výše jeho se určuje nařízením. Členové nejvyššího správního soudu a pomocné síly, přidělené od tohoto soudu soudu volebnímu, nároku na zvláštní odměnu nemají." Vládní nařízení ze dne 4. května 1920, čís. 364 Sb. z. a n., ustanovuje, že přísedící volebního soudu mají nárok na stravné, a to nehledíc k bydlišti částkou 100 Kč denně a nárok na cestovné.

Ze srovnání obou zákonných ustanovení i obou vládních nařízení vychází jasně podstatná rozdílnost nároků na náhradu za soudcovské funkce. Pro ústavní soud platí nárok pro všechny členy, u volebního soudu však jenom pro přísedící, nikoliv však pro cleny přidělené od nejvyššího správního soudu a pomocné síly. Kromě toho je rozdíl ciferný, pokud n rok na náhradu se poskytuje.

Jiná opět ustanovení má zákon o státním soudě.

Novelisace §u 4 zákona o volebním soudě, přizpůsobená odpovídajícímu ustanovení zákona o soudu ústavním, umožňuje jednotnou úpravu odměn, nevylučujíc však odchylky odůvodněné rozdílnou organisací, způsobem řízení a způsobem rozdělení práce.

Ústavně-právní výbor navrhuje posl. sněmovně, aby přijala změnu zákona ve znění, s nadpisem a uvozovací formulí, jak byla usnesena senátem.

Zároveň se změnou zákona přijal senát resoluci vyzývající vládu, aby upravila náhrady pro předsedy a členy volebního a ústavního soudu podle jednotných hledisek úměrně ku práci, kterou konají, šetříc zásad uplatněných v dosavadních platových úpravách. I tuto resoluci navrhuje ústavně-právní výbor plenu sněmovny k přijetí. (Souhlas.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Hlasování o tomto odstavci odložím na dobu pozdější a přistoupíme k projednávání dalšího odstavce pořadu. (Námitky nebyly.)

Námitek proti tomu není.

Budeme tudíž projednávati další odstavec pořadu, jímž jest:

3. Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 2479) k vládnímu návrhu zákona (tisky sen. 1040 a 1154), kterým se mění některá zákonná ustanovení o trestu smrti a o doživotních trestech na svobodě (tisk 2528).

Zpravodajem je p. posl. dr Stránský. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! Až se usnesení senátu, o kterém kladu si za čest právě referovati, stane zákonem po schválení poslaneckou sněmovnou, bude to znamenati, ne že se bude trest smrti méně často prováděti, nýbrž že se bude méně často trest smrti pronášet. Bude méně rozsudků. S hlediska praktického rozsahu provádění trestu smrti neznamená tedy tento nový zákon nic. Jaký je teoretický význam, o tom se ještě několika slovy zmíním. Chtěl bych říci jen tolik, že úvahy o zákonodárství tohoto druhu měly by býti prosty veškeré demagogie, která se do nich až dosud velmi často vloudila.

Otázka trestu smrti je otázkou etickou velikého dosahu. My všichni jsme odsouzeni umřít, my všichni jsme trestáni smrtí, a již tento fakt by měl býti podnětem, aby aspoň tam v politice, kde se tohoto vážného a věčného problému dotýkáme, mluvilo se bez nízkých, malicherných a hamižných zřetelů. Prostě si máme býti vědomi, že uvažujíce o trestu smrti neuvažujeme o vrazích, které trest smrti postihuje, nýbrž uvažujeme o sobě. Otázka trestu smrti, jeho žádoucnosti nebo nežádoucnosti není otázkou soucitu s těmi, kdo tímto trestem mají býti postiženi, nýbrž je otázkou důstojnosti těch, kdo tento trest mají vykonati. To je to stanovisko proti trestu smrti, ne že se má bráti zřetel na vraha, nýbrž ze se má bráti ohled na nás, na společnost lidskou. Ten trest má v sobě cosi nelidského, cosi nedůstojného. Já se ještě o tom odstrašujícím momentu krátce zmíním.

Také otázka, máme-li či nemáme-li zde co činiti s pokrokem, není tak jednoduchá, jak se obecně za to má. Stačí si uvědomiti, že zpravidla každé politické hnutí, které ještě není u moci a dožaduje se moci, staví se proti trestu smrti, ale jakmile se u moci ocitá, bez ohledu na to, jakého je myšlenkového směru, najednou se s trestem smrti smiřuje. Vzpomeňte si na př., že v Rusku nejprve to byli bolševici, kteří za jarní revoluce r. 1917 velmi ostře žádali, aby trest smrti byl zrušen. Potom to byli oni, kteří trest smrti zavedli a vydatnou měrou prováděli. Podívejte se pak na docela jiný, opačný směr v Italii, fašistický, který zavedl v Italii trest smrti, jehož tam před tím nebylo. V Rakousku právě tak. Německý nový režim nezavedl sice nově trest smrti, ale hodně se provádí. Tedy již z toho je viděti, že to není otázka různého politického směru. Trest smrti zavedli a provádějí v Rusku komunisté, v Itálii a Německu fašisté, v Rakousku dnešní režim, pro který nevím, které jméno je přesné.

Tedy zkrátka není to otázka politického směru, nýbrž je to opravdu vážná otázka etická. Vodítkem pro řeš ní této otázky by nám měl býti nějaký společný světový názor, ale zdá se, že nejen žádný světový názor, nýbrž ani náboženský názor nedává toho vodítka, neboť když na př. uvážíme, že ohromná většina evropského lidstva dnes hlásí se k etice křesťanské, tedy zase ukazuje prakse, že je pochybno, zdali řešení této otázky je v křesťanské etice, která, jak známo, je zbudována na dvojím zákoně. Ten starší z obou zákonů, také se dovolávající božského původu, zná trest smrti, t. j. vedle příkazu "nezabiješ" také právní teoretický systém, ve kterém trest smrti je zaveden, naproti tomu je zase dosti těžko tvrditi, že trest smrti je slučitelný s etikou zákona nového. Právě proto, že není žádné spolehlivé etické base, právě proto, že se odmítá i ta these, že trest smrti je cosi nelidského - opakuji, ne nelidského ze soucitu s vrahem, nýbrž nelidského jakožto prostředek uložený člověku, aby ho užíval, ačkoli celkovému pojetí lidské kultury se příčí - právě proto, že není takové společné základny, hledají se jenom hlediska utilitární a říká se, že společnosti lid ská trest smrti potřebuje, že by se bez trestu smrti množily zločiny, že je tu rozhodující ten moment odstrašující. Já tvrdím, že to není správné ani v zásadě samé, protože každý zločinec, který riskuje, který se dopouští zločinu, na který je uložen v zákoně trest smrti, počítá s tím, že jeho nestihne trest, že on zákonu unikne, že nebude odhalen, neboť kdyby věděl, že bude potom trestán 20letým žalářem, tedy by také ustoupil od svého zločinu. To je jedna věc.