Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Taub, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Petrovič.

204 poslanců podle presenční listiny.

Členové a zástupce vlády: ministři dr Beneš, dr Dérer; za omluveného ministra financí dr Trapla odb. přednosta dr Plocar.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 10 hod. 28 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. Liškovi, Eckertovi, Bečákovi, Halkemu, inž. dr Touškovi, Kaliňákovi; na dnešní, případně zítřejší den posl. Köhlerovi, Tyllovi, Fr. Svobodovi, Onderčovi, Chalupníkovi, dr Markovičovi.

nemocí posl. Kuhnová.

Za platné podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečné omluvy posl. Tylla, Fr. Svobody, Onderčo na den 6. března t. r.

Klub poslanců čsl. strany nár.-socialistické oznámil, že ve schůzi dne 6. t. m. zvolen byl místopředsedou klubu posl. Bergmann za zemřelého posl. B. Procházku.

Do výboru imunitního vyslal klub poslanců "Országos keresztény-szocialista, Magyar nemzeti párt, Zipser deutsche Partei és Deutsche Gewerbepartei" posl. Stenzla za posl. dr Jabloniczkyho.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslancov slovenskej ľudovej strany posl. Mojto za posl. Šaláta; klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft" posl. dr Bachera za posl. dr Rosche.

Klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu vyslal do výboru soc.-politického posl. Vančo za posl. Skopala-Procházku; do výboru zdravotnického posl. Doriče za posl. Skopala-Procházku.

Dotazy:

posl. Stanislava a druhů ministru školství a nár. osvěty o šetření náboženských citů žactva i rodičů (č. D 1261-III),

posl. Sladkého ministrům veř. prací a zemědělství o urychleném projednání projektu údolní přehrady na Moravici u Kružberka, aby stavba přehrady mohla býti co nejdříve započata, a o urychlení úpravných prací na řece Odře a jejích přítocích (č. D 1262-III),

posl. Vaculíka a druhů ministru školství a nár. osvěty o působení rodičovských sdružení (č. D 1263-III),

posl. dr Goldsteina ministrům spravedlnosti a vnitra ve věci beztrestného rozšiřování knihy "Židovské zrcadlo ve světle pravdy" napsané a vydané Karlem Zajíčkem v Rousínově na Moravě (č. D 1266-III).

Odpověď ministra školství a nár. osvěty na dotaz posl. Richtra, v jakém stadiu nachází se záležitost umístění měšťanských škol v Březové na Moravě (č. D 881-III).

počátkem schůze:

Zpráva tisk 2509.

Interpelace tisk 2505 (I až IX).

přikázal předseda žádost kraj. soudu v Mor. Ostravě ze dne 27. února 1934, č. Nt XIV2/34, za souhlas s trest. stíháním posl. Śliwky pro přečiny podle §u 14, č. 1 a 5, §u 16, č. 1 a §u 18, č. 1 až 3 zákona na ochranu republiky a pro přestupek podle §u 312 tr. z. (č. J 599-III).

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o 320. schůzi sněmovny dne 6. března 1934 projevy ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. J. Svobody.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 2506) zákona o zřízení Československého reeskontního a lombardního ústavu (tisk 2509) [podle §u 35 jedn. řádu].

Zpravodajem jest p. posl. dr Nosek. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Osnova zákona o zřízení Československého reeskontního lombardního ústavu, o které jest mi z povinnosti referenta rozpočtového výboru podati plenu posl. sněmovny zprávu, jest jednou ze zákonných osnov z té velké serie, která jest připravena za tím účelem, aby částečně odpomohla nynější hospodářské stagnaci. Ptáme-li se, jakým způsobem by mohla tato osnova, nakolik se stane zákonem, odpomoci některým těm těžkostem, musíme říci, že lze od této zákonné úpravy opravdu očekávati určité ulehčení obtíží na peněžním trhu, zejména ulehčení při poskytování úvěru, jak již velmi dlouho po této věci bylo voláno.

Je pochopitelno, že dříve, než došlo ke konečnému formulování této zákonné osnovy, vyskytovaly se různé varianty stran řešení této otázky, a byly doby, kdy se pomýšlelo na zřízení zvláštní takové instituce při Národní bance samé. Potom se však uznalo, že by přece jen organisace taková vhodná nebyla a pomýšlelo se také na to, aby tento nový ústav, který by se staral o úpravu různých těch reeskontních a lombardních otázek, přičleněn byl státní poštovní spořitelně, aby takto vhodně doplnil organisaci tohoto ústavu, který je stejně ve svém vývoji myšlen jako velká státní banka, která by byla řádnou oporou všech finančních správ našeho státu a činila je méně závislými na různých proudech, které se mohou někdy v jiných bankovních skupinách vyskytovati. Konečně přišlo se na myšlenku, že by bylo možno ústav tento přičleniti po stránce technické k Zemské bance, a na této myšlence spočívá vnější organisace reeskontního ústavu, jak osnova dneska je sněmovně předkládána.

Tedy především, pokud se týče Ústavu samého, je zmocněn ministr financí, aby Ústav ten uvedl v život. Hned zde si dovoluji upozorňovati na zajímavou věc, že zákon sám, jak je předložen, obsahuje jenom základní, stěžejní normy týkající se úpravy této instituce, a pokud se týče detailů, pokud se týče norem, které nemohly býti pojaty do zákona samého a které zde nejsou řešeny, je věc zamyšlena tak, že budou tyto otázky řešeny ve stanovách, při čemž je zde to zvláštní, že stanovy budou vydány ve formě vládního nařízení, a to za tím účelem, aby bylo možno doplniti ustanovení, která zde řešena nejsou, aby bylo možno také do detailů provésti normy, které již tu jsou, a kdyby se prakticky ukázala potřeba nějaké změny, aby se to dalo provésti snažší, pružnější formou vládního nařízení, nežli trošku těžkopádnou formou změny zákona.

Že Ústav je samostatnou právnickou osobou, je konečně věc samozřejmá, že se stanoví jeho sídlo v Praze, zapadá konečně do celého rámce naší organisace peněžní; a je důležito také ještě ustanovení, že Ústav nebude zvláště zapisován do obchodního rejstříku. To bylo také předmětem úvah v přípravných, legistických pracích, poněvadž byla na mysli také možnost, že by bylo možno zákonem naříditi zápis do rejstříku, ale ukázalo se, že by to bylo ustanovení pleonastické, a proto bylo od něho upuštěno.

Důležito je, jakým způsobem zákon stanoví účel tohoto nového i bankovního podniku. A tu hned předem dovoluji si upozorňovati slavnou sněmovnu vzhledem k různým poznámkám, které se objevily v denním tisku, že žádným způsobem nelze očekávati, že by tento Ústav měl sloužiti k tomu, aby snad úvěry, které dosud byly špatné, staly se v rukou tohoto ústavu dobrými. Ústav je zřizován za tím účelem, aby v případech, kde dosud nebylo možno na dobré úvěry opatřiti si potřebné prostředky, tyto prostředky hospodářskému životu skutečně byly dány k disposici. Z těchto důvodů je omezena činnost tohoto Ústavu na peněžní ústavy, kterým má tento Ústav dávati potřebné prostředky k disposici.

Vzpomeneme-li fakta, že v plynulém období nebylo možno ani na veliké částky státních papírů nebo jinakých papírů, požívajících pupilární jistoty, obdržeti lombardní zápůjčky, musíme jenom uvítati ustanovení, že ústav je povolán, aby na tomto úseku hospodářském odpomáhal tísni, která až dosud takovým těžkým způsobem na všechno naše národní hospodářství doléhala. Nelze si tedy představovati věc tak, jestliže někdo ať zaviněným nebo nezaviněným způsobem soukromě upadl do dluhů, že nyní se prostě obrátí na tento nový Československý reeskontní ústav a že tam bude čerpati nové prostředky na svou ztracenou hospodářskou existenci. Nikterak, takovým způsobem se tomu rozuměti nemůže a nesmí. Účel je tedy stanoven tak, že Ústav bude zprostředkovati peněžním ústavům úvěry směnečné a lombardní.

Dovoluji si upozorňovati na fakt, že mohou býti úvěry, docela dobré úvěry, které budou jistě zaplaceny, ale které z určitých důvodů nelze považovati za úvěry krátkodobé, za úvěry takové, aby vyhovovaly normám statutu Národní banky, aby mohly býti fundovány směnkami tříměsíčními, které by mohly býti prolongovány nejvýš ještě po další tři měsíce, které ovšem nejsou úvěry dlouhodobé v tom smyslu, že by byly uzavírány na 20, 30, 40 roků, ale úvěry, které mohou trvati 4, 5, 6 let.

Víme všichni, jak byl náš hospodářský život brzděn právě naprostým nedostatkem těchto úvěrů, a já si dovoluji upozorňovati na takové praktické případy, jako mohl býti na př. ten, že nějaký peněžní ústav financuje stavebnímu podnikateli výstavbu nějaké státní budovy, nedochází však dlouho ke kolaudaci, podnikatel nemůže si opatřiti prostředky k zaplacení úroků a k splácení u peněžního ústavu, nemůže proplatiti své dodavatele, živnostníky, řemeslníky, a tito zase ovšem nemohou dostáti svým povinnostem. Tento úvěr předložiti Národní bance nebylo za dosavadního statutu prostě možno. Jestliže však nyní mezi financující ústav, mezi příslušného podnikatele stavebního a Národní banku vsunuje se tento nový Československý reeskontní a lombardní ústav, který dotčenou směnku doplní také ještě svým třetím podpisem - vzhledem k tomu, že stát sám ručí za všecky úvěry takového lombardního a reeskontního ústavu - může potom taková směnka býti honorována také samou Národní bankou, aby tímto způsobem se dostávaly do hospodářského života potřebné prostředky, které potom nám budou sloužiti k osvěžení dosavadní činnosti hospodářské.

Další důležité ustanovení, které je zde, je, že má ústav spolupůsobiti při úpravě trhu státních papírů a účastniti se státních úvěrových operací. Slavná sněmovno! Dovoluji si upozorňovati na někdejší působení konsorcia pro regulaci kursu státních papírů. Byly doby, kdy toto konsorcium musilo i velké, do set milionů jdoucí zisky obětovati, aby udrželo na přiměřené výši kursy státních papírů. Dnes ta činnost vzhledem k určitým obtížím není již tak snadno proveditelná. A tu se ukládá tomuto Ústavu, aby zasahoval vhodným způsobem a podporoval státní správu v tom, aby zase kursy cenných papírů určitým způsobem se osvěžily a pak na jisté, úměrné výši byly udržovány. Že je to veliký problém, jakým způsobem by se zase osvěžily kursy našich státních papírů, že je to věc, která zasahá velmi hluboko do všeho hospodářského života, není třeba zvlášť dokazovati.

Další ustanovení v odst. 2, §u 3 je potud důležité, že se zde zřizuje oficielně ústav, jemuž by v případě potřeby mohla býti svěřena likvidace peněžních ústavů, kde o to žádá veřejný zájem a kde se tak stane z usnesení vlády.

Dovoluji si upozorňovati na fakt, že u nás byly likvidovány banky Bohemia, Pozemková, na Moravě Moravsko-slezská, že to bylo děláno různými bankovními institucemi, ale zde se nyní zřizuje Ústav, který v případě potřeby již je na to zařízen, aby se nemusel teprve vyhledávat vhodný ústav, který by mohl býti takovým patronisujícím ústavem, který by celou agendu likvidační mohl převzíti, a stanoví se zde zvláštní instituce, které to bude příslušet ex officio.

Je pochopitelno, že potom tento ústav bude moci svými vlastními prostředky více přispět na příslušné likvidační účely a tím případnou bolestnou otázku přijatelnějším způsobem snáze vyřešiti.

Důležité je také ustanovení, které v odst. 3, §u 3 výslovně vylučuje jakékoliv podpory peněžním ústavům k odčiňování jejich ztrát, které jsou tedy z působnosti tohoto Ústavu vyloučeny. Činí se tím zadost různým hlasům, které nepříznivě v dobách dřívějších posuzovaly onu činnost, která na základě zákona byla naší státní správou vyvíjena, když ztráty peněžní u některých ústavů byly potom z různých dotací zákonem poskytnutých odčiňovány.

Ovšem nelze přejíti bez poznámky, že v této věci nebylo vždy zaujímáno věcné hledisko a že někdy veřejnost, zejména pod dojmem oposičního tisku, ty otázky posuzovala naprosto nesprávně. Když jsme se postavili na stanovisko, že vkladatel u peněžního ústavu má obdržeti 100%ně svůj vklad nazpět, když jsme to učinili v přesvědčení, že zabezpečením vkladů je nutno pečovat, aby byla podporována úsporná snaha a mravní vlastnost v národě velmi cenná, aby někdo úsporami tvořil nové kapitály ve prospěch celku, když jsme tedy vzali za vkladatele risiko ztráty, a když risiko z hospodářského života přece jen nemůže zmizeti, zejména také, když namnoze bylo důsledkem dlouhou dobu prováděné politiky deflační, musíme říci, že kdybychom nechtěli sanovat různé peněžní ústavy, musili bychom se přiměřeně postarati, aby těmto různým ústavům byly nahrazeny ztráty, které utrpí u svých komitentů.

Ta věc byla řešena zákonem celkem uspokojivě a domnívám se, že je třeba v té věci zaujmout pro budoucnost klidnější a věcnější stanovisko, nežli se dálo namnoze až dosud.

Pokud se týká správy tohoto Ústavu, je normována v §u 4, a to tím způsobem, že ústav spravuje a zastupuje správní výbor, že má své předsednictvo, které se skládá z předsedy, dvou místopředsedů a dalších 9 členů. Jedním z těchto 9 členů je zástupce státu. Nemusí to býti nějaký úřednický funkcionář, mohla by to býti také osoba, stojící mimo svazek státních úřadů, kdyby k tomuto úkolu specielně ministrem financí, pokud se týká vládou byla vyvolena a zmocněna. Je zcela přirozené, že v tomto novém velkém institutu se uplatňuje vliv velkých rozhodujících činitelů dosavadní naší peněžní organisace, Národní banky, Zemské banky a Poštovní spořitelny v ten způsob, že tam již z moci svého úřadu, své funkce budou zasedati vrchní ředitel Národní banky, generální ředitel Zemské banky a guvernér Poštovní spořitelny.

V rozpočtovém výboru byl činěn návrh - a lze očekávati, že bude také v plenu posl. sněmovny opakován - aby Národní banku zastupoval sám guvernér Státní banky jakožto osobnost vůči veřejnosti popředně odpovědná za měnovou politiku v Národní bance, a byl činěn také návrh, aby tento guvernér byl vypraven právem veta vůči všem rozhodnutím toho Ústavu. Vzpomeneme-li historického vývoje a všeho toho, co vedlo právě k předložení osnovy, o níž jednáme, musíme vzpomenouti, že byly to právě stesky do dřívější politiky Národní banky, která majíc především na zřeteli svůj úkol, dbáti dobroty vnitřní hodnoty československé valuty, nechtěla a nemohla mimo svůj statut zabývati se poskytováním úvěrů, které neodpovídaly jejímu poslání. Proto se zřídil tento zvláštní Ústav, ale pak ovšem není možno, aby tento Ústav byl jakýmkoli způsobem uveden zase v závislost na rozhodování Národní banky, čemuž by nebylo možno se vyhnouti, kdyby zástupce Národní banky měl právo veta. Poněvadž tento Ústav je samostatný a sám odpovědný za svou politiku, kterou v rámci své zákonné působnosti bude vykonávati, není možno, aby naznačeným způsobem byl uveden i do závislosti vůči Národní bance.

Zastoupeny budou tam dále peněžní ústavy, ať bankovnictví, ať jsou to okresní hospodářské záložny, spořitelny, raiffeisenky nebo záložny, tedy bankovnictví i peněžní útvary t. zv. lidového peněžnictví. Dále přichází v úvahu jeden společný zástupce veřejnoprávních institucí pojišťovacích, a to Ústřední soc. pojišťovny a Všeobecného pensijního ústavu, a potom jeden zástupce životních pojišťoven.

Ustanovení další jsou velmi průhledná a nepotřebují zvláštního odůvodňování. Jen pokud se týká legistické stránky a zpracování §u 4, dovoluji si upozorňovati, že zde je také pojato ustanovení, které znamená konstituování nebo dekretování inkompatibility mezi funkcí člena Národního shromáždění a funkcí člena výboru, pokud se týká správy dozorčí rady nového institutu. Je to věc, která vývojovým tendencím v této otázce plně odpovídá a nemůže býti tedy považována za žádné překvapení.

Rozpočtový výbor doporučuje posl. sněmovně, aby do tohoto paragrafu pojala ještě jako malý doplněk vládní osnovy nový odst. 7, podle něhož úřad člena správního výboru i je úřadem čestným, bezplatným. Je to dikce, která je převzata doslovně z příslušných ustanovení bankovního zákona, při čemž ovšem nikterak se nevylučuje, aby do stanov, které budou dány vládním nařízením, bylo pojato ustanovení, že členové mají nárok na náhradu jízdného a hotových výdajů. To je věc samozřejmá, že by nebylo možné, aby snad nějakými výdaji, které by se způsobovaly, bylo někomu bráněno převzíti příslušnou funkci, kterou by jinak pro svoji kvalifikaci mohl ve prospěch veřejnosti náležitě vykonávati. Sestavení dozorčí rady je úplně obdobné a nepotřebuje žádného zvláštního komentování.

§ 6 obsahuje normy, jakým způsobem opatří si nový ústav nezbytné prostředky ke svému provozu. A tu se stanoví především, že to bude ze základního jmění 100 milionů Kč, které poskytne státní správa; když by neměla těchto 100 milionů z vlastních prostředků kasovních k disposici, je státní finanční správa v tomto paragrafu zmocněna, opatřiti si příslušný peníz úvěrovými operacemi. Za dané situace ve státním hospodářství je to věc naprosto samozřejmá, proti níž nelze míti žádných rozumných námitek. Ústav může si opatřovati své prostředky dále normálním způsobem obchodním, reeskontem a lombardem a jinými zápůjčkami, zejména také vydáván ím pokladničních poukázek a - což je také velmi důležité - vydáváním dílčích dlužních úpisů a zástavních listů.

Pokládám za svoji povinnost upozorniti, že podle našeho práva je k vydávání dílčích úpisů potřebí speciálního zákona; poněvadž však v §u 6 ohledně Ústavu nově kreovaného už zákon sám stanoví, že tento Ústav jest oprávněn vydávati dílčí dlužní úpisy, nebude v tom praktickém případu, když Ústav uzná za vhodno k této operaci přikročiti, teprve potřebí nějakého zvláštního, speciálního zákona.

Sedes materiae, jaksi základní bod a hlavní stěžejní ustanovení tohoto zákona, spočívá v §u 6, odst. 1, lit. b), který potom obsahem svým je rozváděn velmi zevrubně v celém §u 7. Věci se zařizují tak, že prostředky, které u různých peněžních ústavů, u veřejnoprávních pojišťovacích ústavů a u soukromého pojišťování životního byly nashromážděny, se zde jaksi mobilisují a svolávají za tím účelem, aby sloužily národnímu hospodářství na těch místech a v těch úvěrech, kde správa reeskontního ústavu uzná za vhodné.

Prosím, aby se slavná sněmovna laskavě rozpomenula, že jsme četli tu a onde v denním tisku, že někde byly peníze, dejme tomu, na žíru a nemohlo jich býti použito k alimentování soukromé úvěrové potřeby z toho důvodu, že peněžní ústavy, které peníze k disposici měly, musily se obávati, zda v konkrétních případech úvěrových, pro ně ne docela nepochybných, dostanou investované peníze zase zpět. Ony také měly někde obavy, že při zdrženlivosti Národní banky poskytovati žádané peníze zejména na lombard nebudou moci snadno na své jistoty opatřiti si nové prostředky, a proto namnoze držely hotovosti, které bez užitku čekaly na možné případy potřeby, ale nesloužily na těch úsecích hospodářského života, kde by byly žádoucí.

Zde tedy dochází určitým způsobem k mobilisaci těchto prostředků, aby se o ně, poněvadž jsou potom zabezpečeny co do vnitřní bonity, nemusil už nikdo obávati při velkých garanciích, které za správu a bonitu obchodování tohoto Ústavu jsou dány, a mohly je s klidem poskytnouti, a aby tak dostalo se prostředků úvěrových v těch případech, kde tak dlouho jsme na ně čekali.

Tedy znovu budiž konstatováno, že tu nejde snad o financování nějakých pochybných úvěrů, nýbrž že zde jde o financování úvěrů, které i dnes už byly dobré a jenom pro nedostatek hotových prostředků nemohly býti realisovány.

Celá základní myšlenka spočívá v tom, že peněžní ústavy budou musiti z ročních přírůstků svých vkladů odvésti jakožto vázané dlouhodobé vklady 10%. Dejme tomu, že nějaká záložna, která na začátku roku měla 500.000 Kč vkladů, nabude do konce b. r. přírůstku vkladů 100.000 Kč. Z té diference mezi 500.000 a 600.000, tedy ze 100.000 Kč bude musit odvésti celkem 10.000 Kč do tohoto Ústavu, který to potom přiměřeně 4 1/2% zúročí. Tento peníz spolu s jinými bude rozmnožovati příslušné prostředky a bude musit býti odváděn příslušnými ústavy tak dlouho, až si nashromáždí u reeskontního ústavu celkový vklad, který se rovná 5%, tedy 1/20 jejich celkového vkladového stavu. Tedy některý ústav, který má 2 mil. vkladů, bude musit ze svých ročních přírůstků odváděti 10% do té doby, až bude míti uložen u reeskontního ústavu celý milion Kč. Jestliže potom bude míti ještě další přírůstky, nebude nucen, aby odváděl plných 10%, po případě již jenom 5%, aby doplnil a v případě dalšího vzestupu stále kvotně na příslušné výši udržoval tyto úložky u toho nového Ústavu.

Dovolím si upozorniti, že tato povinnost odváděti, nebo na dlouhou dobu si ukládati u Ústavu se nevztahuje na částky, které byly uloženy u peněžních ústavů ve formě kontokorentu. Vztahuje se to tedy jenom na případy, kde někdo uložil na knížku, na vkladní list nebo pokladniční poukázku. Je nutno zde zdůrazniti, že vkladatele samého toto opatření přímo nikterak se netýká. Vkladatel, který nově uloží u ústavu své peníze, má právo, aby od ústavu dostal svých 100% vkladů nazpět, jako tomu bylo dosud. Bylo by tedy přímo osudné, kdyby po té stránce nějaké neporozumění šířilo se v širokých vrstvách obyvatelstva, aby se snad mluvilo, že nějaká část vkladů je zde od vkladatelů zabírána k těmto účelům reeskontního Ústavu. Situace je taková, že je to zákonné donucování peněžních ústavů, aby část svých pohotových prostředků udržovaly likvidní jakožto úložku u Ústavu. A v případech, kdyby ústav z jakýchkoliv důvodů potřeboval peníze - snad k proplácení svých vkladů v případě nějakého runu, který by nastal - mohou mu býti tyto peníze správou Československého reeskontního ústavu zase z části nebo zcela dány zpět k disposici, ovšem se závazkem, že až zase se mu lépe povede, musí splniti zákonnou povinnost a svou úložkovou reservu zase na zákonnou míru u Ústavu doplniti.

Pokud se týká ústavů dalších, zejména Ústřední sociální pojišťovny a Všeobecného pensijního ústavu, ukládá se také těmto veřejno-právním institucím, aby 10% přírůstku svého trvale uložitelného jmění ukládaly u reeskontního Ústavu.

Dovolím si výslovně upozorniti, že statutární, pokud se týká reglementární povinnost pojišťovací, aby určitá kvota trvale uložitelného jmění, totiž jedna třetina, byla ukládána ve státních papírech, tímto ustanovením žádným způsobem není alternována, ani dotčena. Tato norma platí dále a k tomu přistupuje další povinnost, ukládati 10% nově trvale uložitelného jmění tímto způsobem. V tomto případě je to jenom 10%, kdežto soukromé pojišťovny životní mají za povinnost ukládati 15% svých nově tvořených premiových reserv. Diference ta je odůvodněna tím, že oba jmenované veřejnoprávní ústavy mají už ve svých statutech, pokud se týká v zákoně, normován závazek, k čemu všemu musejí svého trvale uložitelného jmění používati. Dovoluji si upozorňovati, že Ústřední sociální pojišťovna a Všeobecný pensijní ústav mají zákonnými normami stanoveno, jakou kvotu mají každého roku ze svých pohotových prostředků dáti k účelům obecně prospěšným, na financování silničního fondu, elektrisačního, vodocestného fondu atd., takže by nebylo správné příliš mnoho odčerpávati a tím omezovati finanční potenci ústavu, aby nemohl plniti své statutární nebo zákonem uložené povinnosti.

Je pochopitelné, a nelze považovati v nejmenším za něco zvláštního, jestliže se vyskytly se strany zúčastněných ústavů určité pochybnosti, když se říkalo, že v těchto dobách, které namnoze znamenají určitou nemobilnost některých peněžních ústavů, bude takovéto zákonné odebírání dalších 10% znamenati ztížení jejich situace. V podstatě to znamená další státní zákonně reglementované uspořádání poměrů v peněžních ústavech i v pojišťovnách. Nebylo vždycky předností našeho peněžnictví, když někdy nepamatovalo tak docela na primérní svou povinnost, která je vyslovena zásadou, že má sice peněžní ústav poskytovati dobré úvěry, že má vhodným způsobem jistou část svých prostředků uložiti do hypoték, něco do státních papírů, něco do krátkodobých směnečných úvěrů, něco do reeskontu faktur nebo pod., ale že za všech okolností za primérní svůj úkol má považovati, aby držel značnou kvotu prostředků sobě svěřených jako likvidní pohotovost.

To je problém, který od prvních chvil, kdy se náš stát zabýval touto otázkou, zejména dvěma seriemi hospodářských zákonů z března a září 1924, se táhne vší zákonnou úpravou až do dnešní doby, a my v dnešních normách musíme viděti jen systematické pokračování těchto dosavadních opatření.

Aby bylo možno posouditi, o jaké částky zde jde, a aby bylo možno posouditi otázku, zda by bylo možno odkázati nový reeskontní ústav jen na to, co dostane od státu a co si opatří svými primérními bankovními obchody, či zdali je možno také široké peněžnictví připoutati a zmobilisovati pro potřeby tohoto Ústavu, dovolím si uvésti některá data, která jsou v tomto směru velmi poučná, třeba by šlo na první pohled o suchá čísla. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Slavná sněmovno! Máte možnost uvážiti, že nelze prostě nepřihlédnouti k ročním přírůstkům, které v souhrnu organisace našeho peněžnictví se nám jeví ještě v dobách, kdy stagnace hospodářská se ještě neprojevovala tak ostře, ještě v dobách, které vytvářely více nových kapitálů spojením práce a kapitálů dřívějších a které také dnes budou ovlivňovati výši té jedné dvacetiny celkového stavu vkladů, která bude museti býti dána k hospodářské disposici a správě reeskontního Ústavu. Uvedu nejprve jenom globální sumu těchto peněz. Celkový vklad na knížky a pokladniční poukázky - vynechávám vklady kontokorentní, kterých se tento zákon nikterak nedotýká - byl v souhrnu akciových bank, bank bez akciového kapitálu, u slovenských peněžních ústavů, u spořitelen, u záložen, raiffeisenek či kampeliček, u okr. hospodářských záložen atd. r. 1929 úhrnem 49.841 mil. Kč - ostatní číslice vynechávám, nemá smyslu, abychom se zabývali detaily. R. 1930 bylo to již 54.406 mil., r. 1931 56.526 mil. Kč.