Bechyně, o němž tu dnes jeden z pánů kolegů užil termínu "neblahý Bechyně", přinesl do této situace školské u nás přece něco, za co na něho bude dlouhá léta vděčně vzpomínáno. Neboť za Bechyně poprvé i učitelstvo i veřejnost si uvědomila, že nám nestačí škola, kterou jsme přejali z liberalistického Rakouska, a že je nutno, tak jako každý režim podrobuje školu své koncepci politické, filosofické a kulturní, aby také demokracie úsilným a záměrným snažením změnila školský instrument na instrument demokracie. Občanská nauka, kterou zavedl do škol a o níž se snad ještě dnes někteří mylně domnívají, že měla za úkol nahraditi náboženství - to je omyl - vykonala právě v tomto směru dobré, užitečné dílo, neboť ona byla a je předmětem, který má vytrvale i ve škole působiti, aby i výchovou byl zachován a udržen stát.

Za deset let od vydání malého školského zákona, po odchodu Bechyně, žel udělali jsme ve školství po stránce legislativní nesmírně málo. Nastal ústup levých sil, víme, z kterých příčin, a nebylo ani jinak možno, nežli že se tento ústup levých sil projevil i ve školské politice a zvláště ve školské politice, která je tak choulostivým instrumentem národního života. Deset let nepodařilo se učiniti nic kromě malého zákona o školách pomocných, který byl přijat r. 1927 za administrace Hodžovy, resp. už potom za administrace Štefánkovy. Ale ostatně naším školstvím - přes to, že žijeme nejdůležitější a nejvýznačnější éru svého státního života, vytváříme a těžce budujeme svou demokracii, - nepodařilo se legislativně hnouti. Bylo proto přímo povinností každého školského ministra, který si uvědomoval potíže kulturní politiky v našem státě, aby se snažil, - když legislativní aparát, tento parlament, není schopen vytvářeti nové školství v duchu demokratické politiky - aby to nahrazovala a doplňovala administrativa a že je její nejsvětější povinností, aby rozumně, střízlivě, přes to poctivě a pro demokracii upravovala svou národní školu.

Mluvím tady za stranu školského ministra a myslím, že mám povinnost právě proto obhájiti názory, s nimiž jsme přišli k naší národní škole. Stará škola, o níž tak, jak jsem uvedl, mluvil dr Hodža, byla školou pasivní výchovy. Proto pěstovala pamět, byla představována tlustými učebnicemi, byla školou intelektuální ve špatném anebo ne právě v nejlepším slova smyslu. Nová škola, již jsme musili pro demokracii nově budovati, vyšla nikoli jenom od paměti. Uvědomila si, že člověk je nejenom pamět a trochu úsudku, nýbrž také charakter, energie, vůle, že nová škola musí vytvářeti činorodého, silného, dobře myslícího, uvědomělého občana. A že nade všechno pro školu v demokracii je národní mravnost. Právě proto, že v demokracii přistupuje k vládě lid, nutno stavěti základ demokracie na ryzí národní mravnost.

Vážení pánové! České školství je si toho plně vědomo a právě učitelská armáda, která vytrvale ze dne na den studuje své poslání, je si vědoma toho, že intelektuální hodnoty mají sice pro národ veliké poslání a velikou cenu, ale že nad intelektuální hodnoty a v demokracii vším jsou hodnoty mravní. (Výborně!) Proto to učitelstvo v našich školách snaží se už dnes od politických forem a od politického chápání demokracie přecházeti k budování živé morálky v dětech a v nových mladých pokoleních. Člověk se přece k demokracii nerodí, člověk se rodí k životu. K demokracii je nutno občana vychovat, tak jako k otroctví lidé a národové jsou dresírováni. A právě s tohoto hlediska leží dnes na škole úkol, na který tak často zapomínáme my všichni, neboť škola demokracie, to nejsou jenom ty čtyry stěny školní síně, to je také život sám. Tak málo lidí veliké odpovědnosti chápe tuto výchovnou stránku demokracie. Zapomíná na ni. A proto náš veřejný život je plný špatných příkladů a tato veřejná škola našeho života není učitelstvu a výchově školské právě lákavým vzorem. Demokracie, dámy a pánové, je víra, že člověk je schopen autonomního života. Individuálně i kolektivně. Je to nesmírná a krásná víra v člověka, chcete-li, je to nesmírná a krásná víra v národ. Mluvil-li tu kol. Vičánek zajímavým způsobem proti "výchově", kterou vyniká u nás tisk Stříbrného, proti výchově, která na svém krámku prodává svůj chatrný nacionalismus, pak tato víra vtělená v ducha naší školy je nejčistším a nejkrásnějším vlastenectvím, které má míti každý, kdo přistupuje k problému národní školy. Stojíme proti násilným systémům, které v člověka nevěří a které se k násilí uchýlily právě proto, poněvadž v člověka nevěří. Hlásáme-li demokracii, musíme si vytrvale uvědomovati, že je to projevená víra v člověka i v národ a že je škola a výchova k tomu, aby tu víru uvedla ve skutek. Pro to budujeme školu a jako základní východisko svého budování prohlašujeme víru v sílu výchovy, víru v to, že je člověka možno vychovat, a snažení o to, aby se této víře a této činnosti dalo všechno, čeho potřebuje.

Předválečný liberalismus, který se ještě dnes tu a tam hlásí k životu, vycházel z platonského názoru na dědičnost, hereditu. Liberální člověk se rodil na svět hotový, ve smyslu onoho národního pořekadla našich babiček, že "komu není s hůry dáno, v hapatyce nekoupí". To byl názor, který tvořil předválečnou intelektuální školu, školu naučnou, školu, jejíž kultura se dědila z pokolení na pokolení a měla v názorech těch, kdož ji propagovali, charakter dědičného statku. Liberalismus přeceňoval tradici a tak přirozeně vytvořil typ školy nežádoucí, typ školy tlustých učebnic a malé výchovné hodnoty, malé výchovné síly.

Nové násilné režimy, ať italský ať německý, zesilují ještě stinné stránky liberalistického školského systému. Školu mění na dresuru, zavádějí i do výchovy zákon přirozeného výběru, i ve výchově uplatňují odpor k slabým, i ve škole a výchově hlásají zákon boje a moci, i školu gleichšaltují, aby vytvořili školu ve svém duchu. Jakého ducha je tato škola, ukazuje na př. Encyklopedia Italiana, která letos z jara otiskla vyznaní víry náčelníka italského státu. Tam se praví: "Válka přivádí všecky lidské energie do nejvyššího napětí a dává pečeť ušlechtilosti všem národům, které mají odvahu ji podniknout. Učení míru je fašismu cizí. Fašismus znamená výchovu k boji, k podstupování nebezpečenství. Fašism odmítá absurdní mythus o štěstí a pokroku a rovných právech." Tímto duchem naplňuje ovšem své školy Italie i všechny režimy podobné.

Je přirozeno, že také demokracie musí vyjít z určitého hlediska a ona je našla. Našla je v moderní biologii i v moderní filosofii. Odmítá výlučnou dědičnost, odmítá biologický rasismus, učení o lidské džungli, odmítá zákon vývojové selekce. Člověk se sice rodí se zděděnými vlastnostmi, ale člověk v demokracii se také vychovává. Jenom v tomto duchu víry v sílu výchovy a v sílu výchovného prostředí čili také v sílu školy a všeho toho, co s ní souvisí, mohl říci náš president německému spisovateli Wolfovi: "Jen samostatnost nezachrání národ, poslední záchrana je morálka a výchova."

Tady, dámy a pánové, jsou kořeny našeho reformního školského snažení, proti němuž jsem zde dnes také zaslechl několik slov. Je opřeno vědecky. Náš nejlepší eugenik, muž velkého světového jména, prof. dr Vladimír Růžička ve svých "Základech eugeniky" velmi jasně konstatuje základ, ze kterého právě demokracie i její výchova vychází. Praví tam: "Působení zevních činitelů (t. j. výchova v rodině, škole, v dílně, v životě), je vždy mocnější nežli výběr". Než heredita, než dědičnost, a tam také říká dr Růžička, že nelze nikterak od výběru žádati, aby udržel trvalou nějakou vlastnost i ve změněných zevních podmínkách, čili, že prostředí a vliv všeho toho, co obklopuje individuum v jeho zrání a v jeho dospívání, je daleko významnější na růst charakteru, duše, povahy, kulturní, duchovní stránky člověkovy, nežli dědičnost a nežli přírodní výběr.

Tato věc nám připomíná choulostivé stránky hospodářské krise, která zasahuje desetitisíce, ba veliké statisíce našich dětí. Hovořit o hospodářských nedostatcích dětí, to neznamená jakoukoliv sentimentalitu, to neznamená jakékoliv se uchylování k snadným a laciným prostředkům, jimiž by se kdokoliv chtěl zalíbiti široké veřejnosti. To znamená velikou národní povinnost uvědomiti si, že demokracie, která se tvoří právě silou prostředí, musí věnovati všechnu energii k tomu, aby toto prostředí splnilo naděje, které demokrati od něho očekávají. (Tak jest!) Poměry rodiček, kojenců, dětské výživy vůbec, šacení, bydlení, to dnes vykonává na demokracii, na její povahu těžký a velmi nebezpečný vliv. Můžeme říci, že hospodářské síly nám dnes výchovu porušují, ba někde dokonce ruší. Nechci ukazovat na to, kterak se zastavily stavby škol, nechci ukazovat na rozvrat, který vzniká, dejme tomu, v učitelstvu pro zákon platový a pro srážky platové, které se už staly a které mu ještě hrozí, to všechno je dobře známo. Chci však také ukázat, kterak za administrativy min. dr Dérera snaží se toto ministerstvo všemi stránkami své působnosti, pokud to možno, odčiniti alespoň některé nedostatky krise, kterak se snaží zvláště o to, aby školu jako spolučinitele demokratického prostředí učinilo opravdovým instrumentem demokracie. Administrativa tato snaží se všecka léta o to, aby především zesilovala výchovnou sílu školského prostředí. Za druhé snaží se o to, aby vybudovala a budovala školská zřízení ideově v duchu demokracie a sjednocovala je organisačně, sbližovala školské typy v duchu žádoucí jednotnosti. Ono úsilí o osnovy, o nichž se tu hovořilo, a které skončilo opravdovým zdarem i přes to, že proti osnovám tu a tam ozývají se hlasy nepřátelské, to bylo veliké a nutné dílo. Považte, pánové a dámy, že 15 let učili jsme v tomto státě na základě starých, cizích učebných osnov, které byly všelijak flikovány a předělávány. Teprve po 15 letech Dérerova administrativa dala naší škole vlastního ducha, dala jí ideové osnovy v duchu žádoucích předností, které demokratická škola má budovat a vychovávat. Osnovy na školách obecných, na školách občanských i na školách středních, o které snad byl největší boj, a do nichž byla vedle zásady pamětného učení vtělena zásada pěstování zdravé silné vůle, čistého charakteru, samočinnosti, energie a všeho toho, čeho potřebuje suverenní národ jako osobní ctnosti svých občanů.

Vzpomínám si, a vy to jistě všichni víte, jak se stavěla naše veřejnost proti t. zv. rodičovským sdružením. To byl starý liberalistický názor, že škola patří profesorům a odborníkům, ale demokracie, jejíž školství vyrovnává učení naukové s výchovou charakteru, ta již není jenom starostí učitelstva a profesorstva, nýbrž stává se povinností občanů, otců a matek, a jestliže ministr dr Dérer zavedl u nás rodičovská sdružení, splnil jenom nutný předpoklad zdravého růstu školského, ve kterém rodina doplňuje školu, škola doplňuje rodinu, navzájem se prolínají a navzájem si pomáhají. (Výborně!) A čím více se budou prolínat, čím více si budou rozumět, čím více bude přesvědčen profesor a učitel, že výchovný svůj úkol splní, bude-li ve stálém styku s rodinou a výchovou, tím lépe bude naší škole a tím lépe bude celému našemu státu. Proto bylo nutno zreformovati vzdělání učitelské. Nejen aby se ušetřilo, nýbrž proto, poněvadž je to věcně nutné. Staré zákony o učitelském vzdělání z r. 1869 byly ve své podstatě pokaženy novelou z r. 1883, jsou stále ještě výchovným instrumentem pro naše učitele, zatím co život úžasně se rozrostl, prohloubil, sociální i kulturní stránky a povinnosti života jsou daleko vážnější a vyšší. Bylo nutno sáhnouti na učitelské vzdělání a dát národní škole učitele, který by byl pro výchovnou školu připraven. Naučiti čísti a psáti v triviu, naučiti násobilce, konec konců naučiti obsahu těch tlustých učebnic, k tomu stačilo trochu přísnosti, tvrdosti a pedanterie. Ale vychovat zdravé, myslící, schopné lidi, vychovati tělesně i duchově zdravého studenta, dáti národu inteligentní dorost, jest nesmírně těžký úkol a k tomu je nutna dobrá příprava vědecká i praktická.

Proto bylo nutno měniti vzdělání a výchovu učitelského dorostu a dr Dérerovi nebude zapomenuto, že pedagogické akademie uvedl do života. Je omylem domnívati se, že pedagogické akademie nepřinášejí své ovoce. Já tuto práci velmi sleduji, jsem ve stálém spojení s těmi, kdo ji řídí, a mám nejkrásnější mínění o výsledcích pedagogických akademií. Ba jsou okresy, které u vědomí toho volí si nejprve učitele z pedagogických akademií. Domnívám se, že to byl šťastný počátek a čím dříve budeme moci v něm pokračovati, rušiti učitelské ústavy a nahrazovati je dobrým vzděláním všeobecným a odborným, jak jsem o něm hovořil, tím spíše vykonáme svou povinnost k československé škole. Konec konců dnes ty 4000 nezaměstnaných učitelů, o kterých velmi dobře mluvil p. kol. Vičánek, to jest také jen bušení na vrata učitelských ústavů. Příštím rokem vyjdou nové tisíce. Kam je dáme? Co s nimi uděláme? Docela správně, kol. Vičánku, jste hovořil; nyní máme 4000 a napřesrok budeme míti kolem 6000 nezaměstnaných učitelů. K tomu ukazuji na fakt stále klesajícího stavu našich porodů. Populace vytrvale klesá. Narozených v prvé polovině 1932 bylo 163.000, v prvé polovici 1933 pouze 150.000. (Posl. Vičánek: To je memento!) Je to memento, nenamítám nic proti tomu, ale to je memento nejen pro nás, nýbrž také pro vás, pro všecku naši hospodářskou politiku a všechno to, co jako strašlivý důsledek tvoří tato čísla.

Dérerova stredoškolská i obecnoškolská reforma prováděná administrativní cestou získala si souhlasu i odborníků i veřejnosti. Pravda, najdete vždy tu o tam rebely, kteří protestují. Ona totiž demokratická škola je pracná, těžká škola. Stará škola byla daleko lehčí. Byla pouze pamětná, neapelovala na celou osobnost dítěte a studenta. Ono se to daleko snáze učí, když se řekne: "Hoši, do pondělka od str. 67 do str. 69", ale - a já to říkám ke cti našeho učitelstva - těchto elementů není mnoho. I naši učitelé a profesoři mají rádi svůj stát, svou demokracii, a učitelstvo, budiž mu čest za to, tomuto reformnímu duchu svou prací vyhovuje a pilně povahu reforem studuje. Já se přiznám, pánové a dámy, že nemám krásnějšího uspokojení, než kdy mě mladé učitelstvo československé volá na své prázdninové konference, - kde jsou shromážděna sta mladých učitelů - však i vaši mladí lidé (obrácen k posl. Vičánkovi) to dělají také - na nichž se připravují ke svému velkému úkolu výchovnému, na nichž, když ostatní společenské vrstvy se utápějí v zoufalých hospodářských bojích a zápasech, myslí mladí vychovatelé na duchovní, na tyto ideové stránky našeho života. (Výborně!)

Já se nebojím o vlastenectví našeho učitelstva, poněvadž ono je podle mého mínění toho druhu, jak o něm mluvil právě p. kol. Vičánek. Já tedy ani o naši školu ani o naši budoucnost po této stránce strachu, vážení pánové, nemám.

Dérerovo snažení o reformu získalo skoro obecného souhlasu i pokud se týká žádoucího zákona o obvodových měšťanských školách. Pravda, bylo přejato od minulé administrace dr Štefánka. Dr Dérer se pevně snaží, aby obvodové školy se staly skutkem. Připravil také zákon o zřizování a vydržování národních škol, tedy základní zákon školský - my pořád ještě žijeme podle starých norem a podle starých předpisů - zákon o správě školské, která je nutným důsledkem nového zemského zřízení z r. 1927. Od té doby marně čekáme na nový zákon o správě školské a vnitřní politika nedovolí a nedá, aby i tu legislativa vykonala svou povinnost.

Chtěl bych se ještě zmíniti několika slovy o reformě škol vysokých. My jsme dosud centralisovali ústavy k jednotlivým vysokým školám a ředitelé těchto věcí se snažili, aby universitní ústav měl co největší počet stolic, aby ústav jako takový byl do všech důsledků samostatně a bez ohledu na jiné školy vybudován. Domnívám se, že reforma našeho vysokého školství nebude se moci dirigovati podle ústavů a stolic, nýbrž podle předmětů, že se studentstvo bude musit koncentrovati kolem předmětů. Žactvo, dejme tomu, které studuje matematiku, bude snad nutno posílati na školu, která všechny studenty té či oné fakulty nebo vysoké školy bude učiti výlučně matematice. My jsme v duchu toho starého snažení založili na př. v Brně 5 botanických ústavů. Není to úžasné plýtvání penězi? (Souhlas.) Je potřebí, aby mělo Brno 5 botanických ústavů? Kolik jich má Praha, nevím. Zeptejte se, kolik je roentgenologických oddělení na našich vysokých školách! Krátce a dobře, my jsme dirigovali své ústavy spíše podle jednotlivých osob a jejich přání, méně jsme se řídili skutečnými potřebami vysokých škol. Ty jsou úspornější, šetrnější a měly by býti dirigovány kolem disciplin.

Jak jsme po pedagogické stránce opatřili své vysoké školství v čase, ve kterém je výchova nejdůležitější činností demokracie, je patrno z toho, jak to máme zařízeno ku př. na pražské filosofické fakultě. Filosofie má 4 řádné, 3 mimořádné profesory, 6 soukromých docentů; historie 11 řádných, 2 mimořádné, 14 soukromých docentů, 1 lektora, 2 profesory cizí; moderní filologie 16 řádných, 2 mimořádné, 7 soukromých docentů, 25 lektorů. Konečně, tomu bych rozuměl, ale historie, věda o minulosti, má 11 řádných profesorů, proti tomu pedagogická věda, věda o výchově současného člověka, o nutnosti a potřebách výchovy má - jednoho profesora řádného, 3 soukromé docenty a 1 lektora lidovýchovy. Tohle žádná demokracie prostě nesnese. Není možné, abychom tak macešsky zanedbávali výchovu ve státě, který stojí na morálních hodnotách svých občanů. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) My máme, pánové, pro orientalistiku 6 řádných profesorů, 2 soukromé docenty, 3 lektory, ale pro pedagogiku, pro výchovu té demokracie, jejíž nedostatky vidíte z každodenního života i denního tisku a na jejíž nedostatky si včera býv. min. předseda s tohoto místa tak vehementně a spravedlivě stěžoval - jednoho řádného profesora. To je těžký hřích na demokracii, který pášeme. (Posl. Tomášek: Ve státě Komenského!) Ano, ve státě Komenského.

Chtěl bych se nyní vrátiti k nejdůležitějšímu úsilí ministra dr Dérera i našeho kulturního výboru pod vedením p. kol. Sladkého. Ke snažení o obvodové měšťanské školy. Chci říci, dámy a pánové, že centrum této otázky není u nás, nýbrž na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tam má totiž čsl. demokracie svou Achillovu patu. Krise zastavila stavbu a budování škol měšťanských. Není na ně peněz přes to, že vědomí o jejich potřebě neobyčejně vzrostlo. Všimněte si funkce měšťanské školy! Měšťanská škola je oním šťastným školským zřízením státu, které tvoří národu intelektuální přechod od širokých vrstev k inteligenci. To je demokratický instrument, který vyplňuje prostoru mezi těmito dvěma dost vzdálenými duchovními světy a šťastným způsobem demokratisuje tak společnost.

Všimněte si vývoje u nás v západních zemích historických. Kdo postavil živnostníka společensky na nohy, kdo jej učinil tím, čím dnes v naší společnosti je? Kdo nám dal tu sumu vzdělaných inteligentních rolníků, kteří jsou dnes páteří demokratického politického života? Kdo nám vychoval onu sumu inteligentních dělníků, takové Škodováky, kteří posílali a mohli by zase posílati své výrobky do světa a ostatnímu světu konkurovati? Všimněte si Plzně, podívejte se na její široký okruh: jako pevnost v kraji stojí na každé prostředně velké osadě silná, dobrá měšťanská škola. Za svůj vývoj můžeme děkovati nejen dobré škole obecné budované zvěčnělým Tůmou a Kožíškem, nýbrž i - jak se strany německé, tak české - oné velké síti našich výborných měšťanských škol. (Výborně!)

Vážení pánové! Zkoumáme-li výsledek školního zápisu letošního roku, dovídáme se, že letos bylo zapsáno do I. třídy měšťanských škol v celé republice 156.000 dětí. Z toho v Čechách na (přibližně!) 7 mil. obyvatel 77.000, na Moravě na 3 1/2 mil. obyvatel 38.000, na Slovensku - prosím pozor, páni ze Slovenska - na 3 1/2 mil. obyvatel pouze 23.000, na Podkarpatské Rusi je číslo to ještě bolestnější, pouze 2500 žáků. Slovensko tedy má proti stavu, jaký by mělo míti, o patnáct tisíc! žáků méně, Podkarpatská Rus o 5000 žáků méně v I. třídě svých měšťanských škol.

Úmyslně jsem se obrátil na Státní statistický úřad, abych požádal o vypracování stručné, jednoduché populační tabulky Československa ve dvou obdobích, v období r. 1926/31 a v období r. 1932. V této populační tabulce jsou uvedeni národové republiky tak, jak jsou topograficky usídleni na území republiky. Němci měli r. 1926/31 19 promile porodů, Češi 20 promile, Maďaři 29 promile, Slováci 31 promile, Rusíni 42 promile na 1000 obyvatel. R. 1932 je poměr takovýto: Němci klesli na 16˙7, Češi na 18˙2, Maďaři z 29 na 26 1/2, Slováci z 31 na 28˙4, Rusíni z 42˙2 na 40˙8 promile. Podobnou linií se nese úmrtnost a podobnou vzestupnou linií od západních bavorských hranic až po Mukačevo se nese přírůstek obyvatelstva. R. 1926 přibylo Němců 4˙4 promile, Čechů 6˙2, Maďarů 11˙2, Slováků 13˙8, Rusínů 20˙3 promile. R. 1932 je zase pokles: Němců přibylo pouze 3%, Čechů 5˙1%, Maďarů 9˙8%, Slováků 12˙9% a podkarpatoruského obyvatelstva 20˙6%. Ptám se, dámy a pánové, jaké důsledky z toho vyplynou pro výchovu a pro školu? Řekl jsem to již, že na východě je naše Achillova pata. Je přirozeno, že po této stránce musíme doplniti školství východu za každou cenu, nechceme-li rozmělniti povahu své demokracie. (Souhlas.) Vážení pánové, domnívám se, že úsilí p. dr Dérera budovati školství v těchto posledních letech především na Slovensku a Podk. Rusi právě tak, jako úsilí ostatních pánů, i dr Hodži i dr Štefánka, aby Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo dáno, což jejich jest, bylo správné. (Výborně! - Potlesk.) Západ populačně klesá, východ populačně stoupá.

Pan dr Beneš, tuším, v zahraničním výboru, vykládal, jak Malá dohoda v nedlouhé době bude populačně mohutná a silná. Ptám se, zdali tato kvantita bude také doplněna včas náležitou kvalitou (Výborně!) a jestli po této stránce dovedeme my ve své školské politice vůči rychlému nástupu populace na východě - zaplať pánbůh, že ji máme - vykonati svou povinnost? A proto, vážení pánové, znovu ukazuji na toto úsilí.

Obvodové školy měšťanské jsou hluboce státně podloženy po této stránce. Obvodové školy měšťanské, které jsou základem inteligentní vzdělané demokracie v našem státě, musí býti vybudovány v tom počtu a poměru, jak toho potřeba žádá. Ukazuje se na to, jak rychle tam školy rostou. Je to radostný fakt, jestliže r. 1924 na obecných školách bylo zapsáno 301.658 dětí, na měšťanských školách 35.159 dětí, a r. 1933 v důsledku zaškolovacího zákona bylo zapsáno na obecných školách na Slovensku 553.000 a na měšťanských školách 55.000 dětí. Podobně je tomu s Podkarpatskou Rusí, kde z 54.000 dětí r. 1924 stoupl počet na 143.000 r. 1933 na školách obecných a na školách měšťanských z několika málo tisíc na 8800 žáků. V tomto snažení musíme pokračovati u vědomí toho, že dobré školy, zvláště dobré měšťanské školy, že dobré školy střední i pokračovací jsou rovnou cestou, vážené dámy a pánové, k dobré politice. (Tak jest!)

Tak se dívají na školu všichni inteligentní mužové, mužové, kteří v intuitivní síle a duchovní hodnotě svého národa hledali záruku jeho věčnosti. A tak právě v těchto dobách mravní krise, v dobách ohrožených světem zmámeným učením nového násilí musíme budovati svou školu demokratickou. A musíme budovati tuto demokracii nejenom slovy, nýbrž i svým nejlepším kulturním snažením. K tomu se pojí snahy o dobré školy pokračovací.

Představte si, že pokračovací škola zachycuje dorostence v nejchoulostivějším jeho věku. Dítě do svých 14 let na společenský stav nereaguje, neanalysuje tolik stránky a hlavně ne tvrdé stránky života, jako chlapec v učení, kde na něj po prvé dolehne těžký život, kde na něj poprvé dorážejí problémy sociální, politické i problémy jiného druhu. A proto starost o průmyslové školství je činností, která se státu zúrokuje tak, jako každá dobrá činnost školská. Stavba pokračovacích škol, sjednocování, koncentrování pokračovacích škol z malých venkovských školek na větší typy školské ve větších městech, to je snaha zdravá a rozumná. Je ji nutno utvrditi a vybudovati. Prosím pana ministra, aby při stavbě pokračovacích škol živnostenských nezapomněl na tyto chlapce, kteří se nám ztrácejí u karet, kteří se nám ztrácejí ve sportu hrubém a drsném, kteří se nám vůbec mravně ztrácejí z úrodného vlivu výchovného snažení, kterým obecné a měšťanské školy se projevovaly. Prosím, aby dbal na to, aby všude byly zřizovány učednické besídky, útulky učednické, kde se dívkám a chlapcům, učedníkům a učednicím často bez matek a bez otců věnuje náležitá péče, protože nemůžeme trpěti a snášeti, aby nám právě z tohoto dorostu vyrůstali nepřátelé demokracie, jak snad by se mohlo státi, kdyby té péče bylo málo.

Dámy a pánové, je nutno také ukázati na cíle lidovýchovné. Naše lidovýchova měla, promiňte, doposavad ne dosti správný ráz. Měla charakter liberalistický, učila. I ona si musí konečně uvědomiti, že má vychovávat. To, prosím, musil přijíti teprve pan Göbbels, aby nám pověděl, jak máme vychovávati široké vrstvy? Což nebylo možno, abychom lidovýchovu věnovali této činnosti? Vychovávali lid k politice vykonávané rozumem, abychom je vychovávali proti hanebnému tisku? Abychom všechnu činnost lidovýchovnou obraceli proti poraženectví, které se v našem národě šíří, abychom ji postavili proti panikářství hlavně v otázkách peněžních, které tak často se dotýkají velmi vážných zájmů státních! Proti rozvratnictví, t. j. abychom všechnu lidovýchovu propagačně i agitačně úmyslně věnovali pěstování státní myšlenky, pro demokracii atd. Byla chyba a my jsme na to často ukazovali v minulosti, že jsme lidovou výchovu založili tuze naučně, intelektualisticky. Proto je možno utrhovati z lidovýchovy miliony, sumy, které ještě před dvěma léty čítaly 5 mil. Kč na lidovýchovu a dnes obnášejí pouhých 1 1/2 mil. Kč. Necítí se dosti dobře její důležitost, necítí se dost dobře, kterým směrem by lidovýchova měla býti vedena, že by z ní měla býti učiněna ona propagační síla, která by proti rozvratnictví, panikářství a všem těm neduhům, kterými trpí dnešní demokracie, postavila armádu dobrých vojáků (Výborně!) ve lidovýchovných ústavech, v stech osvětových sborech, ať českých, ať německých po celém státě. Všimli jste si letošního 28. října? Menšinové osvětové sbory shromáždily Němce i Čechy za účelem demokratické propagandy, propagandy státní. Jak jsme se z toho všichni těšili, že to právě ty lidovýchovné sbory osvětové v menšinách vykonaly. Myslím, že zde jest cesta, po které bychom měli lidovýchovně jíti a úsilovně se o to starati. Prosím pana ministra Dérera, aby, pokud ještě bude moci, s úspornou komisí a se všemi těmi, kteří na osekání této položky mají svůj podíl, aby jí všichni vrátili, což její jest. Aby lidovýchovu vrátili propagandě demokratické myšlenky v tom duchu, jak jsem o tom několik slov pronesl. (Potlesk.)

Myslím ještě na jinou věc. Stále vidím řadu institucí, které vedle škol a kromě škol starají se o výchovu dětí i o lidovýchovu. Je to Sokol, jsou to Dělnické tělocvičné jednoty, jsou to také Orli a jiné instituce, které sem náležejí. Pánové, jaká je to podivná věc, že všechny tyto lidovýchovné instituce nedovedly k sobě najíti, alespoň do určité míry, cestu k dorozumění za výchovnými cíly, o kterých jsem mluvil. Jak je to divné, když tu a tam slyšíme ještě bouřiti proti Dělnickým tělocvičným jednotám, které pro demokracii a stát znamenají mravně právě tolik, jako všecky instituce jiné. Upozorňuji, že duch národní výchovy, duch demokratické výchovy může býti v celém státě jeden a týž, tak mezi demokratickými Němci, jako mezi námi, že je možno, abychom se tu snažili o spojení všeho výchovného usilování v jeden mohutný proud.

O menšinovém školství jsem už mnohokráte řekl, jaký je o něm můj názor. Že je nepovažuji za instrument národního, nacionálního výboje, že v zemi Komenského nemůže býti menšinové školství instrumentem národního výboje, ale prostou povinností demokracie, která všecky národy, které tu žijí, stejně mateřsky obstarává a o ně pečuje. Chtěl bych však upozorniti na to, že v životě našich menšin docházíme k dosti choulostivým úkazům. Bylo mi nedávno oznámeno, že na př. z mosteckého kraje utíká anebo se snaží odejíti spousta menšinového učitelstva do nitra země. Nechci analysovati, proč to je. Všichni to víme. Chci jenom říci, že není možné, abychom své menšinové školství dovolili ohrožovati tímto způsobem.