Chtěl bych, aby se nezapomínalo, že poslanci musí hleděti, aby demokratické řízení a formy nestaly se pouhou prázdnou formou bez obsahu, nybrž byly naplňovány neustále plným životem, jinak by ztrácela demokracie svůj smysl.
Nyní chtěl bych promluviti několik slov k vojenskému rozpočtu. Vojenské otázky ocitly se v poslední době v popředí v důsledcích mezinárodních poměrů. Vidíme zde dvě velké tendence zápasiti vedle sebe: Na jedné straně snahy, které usilují o to, zavésti do mezinárodního života tytéž morální principy, které dnes jsou již zavedeny ve vnitřním životě států, na druhé straně vidíme jako fakt, že dosud vládne ve stycích mezi národy a státy pěstní právo čistě středověké. V této věci vnitrostátní život předstihl život mezinárodní a všechny nesnáze, z největší části i ty, které jsou rázu hospodářského, vznikají z toho, že není v mezinárodním životě žádné kulturní a morální moci opřené o moc fysickou, která by mohla rozhodnouti, co je právo, kde přestává právo druhého, a mohla ty, kteří právo porušili, volati s dostatečnou autoritou k odpovědnosti. Na jedné straně Svaz národů snahy po odzbrojování, na druhé straně snahy, které se nejvýrazněji projevují u skupin vysloveně fašistických, aby všechny tyto morální principy, všechny tyto snahy civilisační v mezinárodním životě byly odšoupnuty stranou a aby rozhodovala čistá moc, násilí a síla bez jakéhokoliv morálního oprávnění a důvodů. V této situaci jsou zcela přirozeně nejvíce ohroženy státy, které samy velmocemi nejsou a nemohou tudíž býti spolurozhodujícími v tom velkém zápase nebo v tom velkém jednání mezi velmocemi. Všechny tyto snahy nutně ohrožují civilisaci, ohrožují demokracii, ohrožují kulturu. A ti, kteří jsou pro civilisaci, pro demokracii a pro kulturu, musejí se snažiti, aby byli schopni i v tomto koncertu násilí nějakým způsobem se opříti, aby byli dosti silní, aby mohli své názory a principy uhájiti.
Náš národ je demokratický a tím řečeno i pacifistický. V povaze demokracie je, že myslí na zbraně a na armádu teprve v té chvíli, když se cítí konkretně ohrožena. V povaze imperialismu a fašismu, který jej representuje, je, že myslí na válku útočnou a tudíž myslí na ni neustále, připravuje se na ni celou svou existencí, celým svým aparátem, a má tedy jistě v útoku jakýsi náskok proti velmocem a mocnostem demokratickým. Světová válka na druhé straně ovšem ukázala, že jakmile přejde první náraz, který mohl býti připravován imperialismem snad s větší pečlivostí než obrana států demokratických, dovedou demokracie vyvinouti takovou sílu odporu, spoléhajíce se na jednomyslnost svého vlastního národa, že konec konců i tak nesmírné zápolení jako světová válka dopadlo a musilo dopadnouti ve prospěch mocností demokratických. Tedy vyslovují-li se u nás někdy výtky těm t. zv. pacifistům, že měli mysliti na armádu, na zbrojení a podobné věci dříve, tedy je tato výtka velmi neoprávněná, velmi nemístná. Pacifismus jakožto pacifismus je, zůstane a zůstává nejlepší obranou států slabých, a kdyby jej bylo možno a až jej bude možno prosaditi (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.), bude to velká úleva pro celý svět a pro státy, jejichž zbrojní síla by nemohla každému útoku stačiti. Máme jistě vsichni zájem, abychom posilovali všechno, co je ve světě pacifistické, a tím méně, abychom zapírali myšlenku pacifistickou ve vlastním svém rámci.
Na druhé straně ovšem nezapomínejme zase, že to byly právě naše nejširší vrstvy lidové, které tento stát svou krví a svými obětmi vybudovaly, a že ony to zase budou a budou musiti býti, které tento stát v každém případě konkretního nebezpečí budou musiti obhájiti. Ovšem zůstává vždy pochopitelný rozdíl ve válečném nadšení mezi těmi, kteří v případné válce mají dáti své životy a své existence, a těmi, kteří mají dodávati zbraně a zboží s tučným ziskem.
Nelze předpokládati, že by dnes hrozilo nějaké okamžité konkretní válečné nebezpečí, ani se strany státu, který vysloveně zbrojí a vychovává všechnu svou mládež v myšlenkách útoku, protože přes všechna tvrzení o 95%ním vítězství volebním v Německu, myslím, že by si tam každý rozmyslil, aby dal zbraně do rukou těm 12 mil. soc. demokratů a komunistů, kteří tam při posledních, ještě svobodných volbách byli a zůstanou ještě dlouhou chvíli, než bude možno ovládnouti veřejné mínění, zvláště u mládeže tak, aby bylo lze počítati s konkretním útočením. Ale tendence zde je, aby tyto elementy, které se neohlížejí na právní normy a morální principy, rozhodovaly v mezinárodním životě, a v důsledcích toho náš stát, který stojí na principech civilisace a demokracie, musí býti schopen a připraven brániti se všemi cestami a prostředky, kterému k této obraně budou vnuceny.
Sociální demokracie stojí na myšlence obrany státu, poněvadž obrana je přirozeným právem každého organismu, a nám je to umožněno tím spíše, poněvadž Československá republika nemá a nemůže míti vůbec úmyslů výbojných, nemůže žádnou válkou nic získati, může býti pouze proti vlastní vůli vtažena do nějakého konfliktu a může se tedy omeziti pouze na svou obranu. Vzpomínám zde slov pana ministra zahraničí kdysi v zahraničním výboru, kde pravil, že Československá republika nebude válčiti s Německem, že my se nemůžeme dostati do žádného isolovaného konfliktu, že můžeme býti pouze vtaženi do konfliktu, který bude míti ráz mezinárodní.
Tedy sociální demokracie může se plným právem postaviti za myšlenku obrany státu, obrany Československé republiky a v důsledcích toho i za myšlenku obrany demokracie a její ústavy, poněvadž vše, co stojí proti republice, jsou snahy nedemokratické, fašistické, jakékoli jiné, jen právě demokratické nikoli. Chceme-li ovšem účel, musíme chtíti také prostředky, a proto sociální demokracie nemůže odepříti státu ani prostředků, kterých potřebuje na armádu, na vyzbrojení a na konkretní obranu republiky.
Zcela přirozeně jsou tyto věci u nás vázány na předpoklady, o kterých jsem se již zmínil, na předpoklad, že naše armáda slouží účelům a úmyslům obranným. Tato věc je u nás nesporná, myslím, do té míry, že i naši němečtí sociální demokraté, jak jsme mohli pozorovati v řadě případů, postavili se ve svých veřejných projevech na myšlenku konkretní obrany Československé republiky. Mohu říci, že při projevech dne 28. října, v řadě mohutných manifestací obou soc. demokratických stran v pohraničním území vyslovila masa soc.-demokratických německých dělníků své odhodlání hájiti demokratickou republiku proti všem fašistickým útokům uvnitř i zvenčí i nejkrajnějšími prostředky. Jsme přesvědčeni, že tyto projevy německého dělnictva vyšly z poctivého socialistického přesvědčení a že je nutno bráti je daleko vážněji, než konjunkturní patriotismus oněch německo-nacionálních a hakenkrajclerských skupin, které předstíranou loyalitou se snaží uniknouti důsledkům zákona o rozpuštění jejich stran. Víme, že republika se může v každém vážném případě opříti o ty ze svých německých občanů, kteří jsou přesvědčenými protivníky hakenkrajclerství. Naši němečtí soudruzi, kteří se v dějinné chvíli přihlásili věrně ke státu a na jeho obranu, nechť vědí, že mohou spoléhati na naši věrnost k nim, že je republika dovede ochrániti i zbraní proti každému teroru, i kdyby se pokoušel přijíti s míst za hranicemi naší republiky. (Výborně!)
Ponechávám si podrobné projednávání některých věcí, týkajících se armády, do branného výboru a chtěl bych zde dotknouti se pouze několika základních principů. Především bych chtěl říci, že armáda si musí býti vědoma, že ona a vojáci jsou dnes pouze kádrem, rámcem odborníků a specialistů a že obrana státu je záležitostí všeho obyvatelstva a celé hospodářské, sociální a finanční organisace státní. Tomu nás naučila světová válka, ale z toho také vyplývá logicky a jasně, že nic z toho, co může býti vykonáváno silami civilními, nepatří dnes do rámce vojenského.
Mohl bych poukázati na řadu institucí, které zcela zbytečně zvyšují rozpočet nár. obrany, aniž by mohly v rámci vojenské subordinace svůj úkol splniti lépe než v rámci civilním. Je pochopitelné, že na vojně musí míti generál již z důvodu vojenské kázně více rozumu než plukovník, plukovník více rozumu než lajtnant, lajtnant více rozumu než kterýkoliv maník, ale ve věcech správy továren, vědeckých ústavů a podobně bohužel tento princip nestačí k správnému vedení podniku, ať jde o vojenskou továrnu Letov, zeměpisný ústav nebo řadu jiných institucí. Je nutno, aby tyto věci, které nemusejí býti z jakéhokoliv důvodu pod vojenskou kázní, byly přeloženy do civilní správy, kde mohou správně plniti svůj úkol.
Dále bych prosil, aby se nezapomínalo, že armáda je orgánem civilní moci státní a že jí musí býti v každém případě podřízena, že tedy organisace jak vnitřní, tak zvláště nejvyššího velení armádního musí býti zařízena tak, že pánové zůstanou omezeni na své odborné, speciálně vojenské otázky, ale právo, kdo má vésti armádu, jakým způsobem se má armády užíti a kdo má o konečném cíli rozhodovati, musí zůstati v rukou civilní moci státní. Také v těchto věcech ukázala světová válka - odkazuji na studie z vojenských kruhů vyšlé - jak nutné je, aby celá vojenská správa zůstala na konec pod nejvyšší kontrolou, dozorem a rozhodováním moci civilní.
Máme ovšem také povinnost, abychom náš vojenský rozpočet, který je relativně velký i malý - velký, pokud se týče nosnosti našeho státu, a malý, pokud se týče okamžité potřeby - co do jeho použití nejpodrobnějším způsobem kontrolovali, neboť je velký rozdíl, můžeme-li těchže věcí za tytéž peníze opatřiti o 50 % více nebo méně, poněvadž bychom nikdy nestačili dáti tolik peněz, kolik by jich nehospodárné použití mohlo vyhoditi. Zde bude museti býti prováděna kontrola velice přísně, ostře, opatrně a hlavně soustavně. V branném výboru budeme míti možnost a příležitost poukázati na jednotlivé konkretní případy. Dáváme-li v našem státě ze 7 1/2 miliard na vojenský rozpočet 1 1/4 miliardy, do zbrojního fondu ještě 315 mil., dohromady tedy asi 1 1/2 miliardy, je to suma, která musí v každém případě dolehnouti na státní finance a státní hospodářství způsobem velice důrazným.
Budeme ovšem potřebovati, abychom dostali jisté základní linie, které se týkají celé, řekl bych, konstrukce našeho obranného systému. My jsme dosud tyto věci, alespoň v plném rozsahu, neměli, a já velice vítám ustavení Nejvyšší rady obrany státu, která dá na jedné straně naší obraně politické směrnice, na druhé straně umožní, aby řada důležitých a naléhavých věcí mohla býti vyřízena s takovou rychlostí, jaké je v daném případě třeba. Každý z nás, kdo měl co dělati s duchem t. zv. kompetence mezi jednotlivými ministerstvy, ví, jakou někdy nepřekročitelnou hranicí zůstávají kompetenční otázky i v nejdůležitějších záležitostech. Každý poslední koncipista v některém ministerstvu považuje za nutné prokázati své schopnosti spoustou námitek, poukazů, odvolání a t. d., takže nelze někdy svrchovaně důležité záležitosti pro samé kompetenční a jiné porady vyříditi. Nejvyšší rada obrany státu, která sdružuje rozhodující ministry, musí míti možnost rozseknouti důležité otázky hned v jejich základu a ponechati podřízeným orgánům pouze jejich provádění.
V souvislosti s těmito věcmi je celý systém našeho zbrojení a tudíž nákladů, které na jednotlivé zbraně dáváme.
Je otázkou, prosím, jakým způsobem má se díti vyzbrojení státu, zda k účelům opevnění na určitých slabých místech nebo k účelům obrany aktivní. To jsou věci svrchovaně důležité, poněvadž rozhodují o použití sta milionů, které na obranu státu jsou vynakládány. Nezapomínejme lekce, kterou nám dávají právě státy na západní hranici Německa, opevňováním hranic. Nezapomínejme také na to, že Československá republika není četná co do počtu obyvatelstva a tudíž svou brannou silou, ale že má vysoce kvalifikované dělnictvo, techniky a vysoce vyvinutý průmysl. Naše základní obrana musí tedy býti v nejdokonalejší přípravě a technickém vybavení našeho vojska. Musíme šetřiti životy i počet vojáků právě tím, že budeme dokonale technicky vystrojeni, a to v každém ohledu. Jsou to věci, které samy o sobě znamenají velmi mnoho, a nechci říci, že provozujeme v této věci nějakou politiku, neřeknu ani účelnou, nýbrž vůbec jenom rozumnou.
Kdo ví, co znamenala pro obranu Paříže možnost organisovati spoustu autobusů a silných automobilů, které bylo možno zrekvirovati pro dopravu vojáků na Marnu, a kdo jen vidí, jak u nás z pošetilých důvodů, řekl bych celně ochranářských, zabraňujeme rozvoji a existenci silných osobních automobilů i jejich dovoz z ciziny, pokud je dovážíme, a jak tvoříme uměle zakrslé a zakrnělé typy nepatrných autíček, kterých by nebylo možno prakticky použíti, musí si říci, že je to jeden z nejpošetilejších příkladů, jak obrana státu nemá býti připravována. Do těchto věcí musí zasáhnouti ministerstvo nár. obrany autoritativně; tyto věci nemohou býti ponechány libovolné hře jednotlivých skupin výrobců, kteří se domnívají, že se budou brániti dovozu z ciziny tím, když budou jednoduše automobily zdaněny nikoli podle spotřebovaného benzinu, nýbrž podle obsahu válců, a tím způsobem že se znemožní také dovoz silničních automobilů anebo jejich výroba.
Totéž se týká naších pohonných prostředků. Stát, který nemá vlastního benzinu, ale který má surové nafty tolik, že ji nemůže ani spotřebovati a že mu jí za desítky milionů leží ladem, musí zcela přirozeně a nutně všechnu nákladní, osobní a zvláště vojenskou automobilovou dopravu zaříditi na pohon naftou, neboť tato otázka je již po technické stránce dokonale vyřešena. Docílí se tím použití levné suroviny a umožní se vlastním lidem práce, místo aby se kupovaly z ciziny pohonné prostředky, které v době míru sice dostaneme, ale v době války, kdy bychom jich potřebovali daleko více, by k dostání nebyly. Tato otázka je spojena s řadou otázek jiných.
Nemáme jedinou továrnu na krakování nafty, to jest na umělé štěpení naší nafty na benzinové složky. Nechť nikdo nepřehlédne, jaké změny se staly v zásobách benzinu v republice v důsledku zákona o míchání lihu s benzinem. V důsledku toho omezila spousta továren svá skladiště, a kdybychom mohli sepsati, co zde máme, proti tomu, co jsme zde měli nedávno, seznali bychom, že bychom se mohli v konkrétní situaci dostati do strašné kalamity. To jsou také věci, které se týkají obrany státu a které musí býti usměrněny autoritativním způsobem.
Vezměme třetí věc. Na př. náš průmysl zvláště chemický je rozložen při hranicích našeho státu. To není jenom otázka strategického položení, to je otázka vnitřní strategie, o kterou zde běží. Kdo je v těchto továrnách, kdo rozhoduje, kdo má znalosti týkající se těchto věcí? Každý ví, že kdyby vypukla válka, musí se jakákoli obrana vésti celým průmyslem a všemi prostředky státu. A stačilo by, říkám to docela otevřeně, kdyby z řady objektů ti pánové jenom od toho odešli. Nemáme českého inženýra a technika, který by se mohl postaviti na jejich místo a pracovati tam dále. A i když jsme ho do takového podniku protlačili, raději ho nechali v kanceláři dělati záznamy a zaplatili mu za to, než aby ho pustili k vlastní práci v provozu.
Tedy, prosím, mluvíme-li o obraně státu vážně a konkretně, musí zde býti možnost, abychom do podniků, které jsou pro obranu státu důležité, posadili spolehlivého komisaře a abychom se postarali o to, aby technická i osobní stránka tam byla důkladně vyřízena, tak, jak je to potřebné. (Výkřiky komunistických poslanců: My hájíme sovětské Rusko!) Ale, pánové, s hájením sovětského Ruska jste na náramně špatné linii, protože nemůžete věděti, zdali to nebude Československá republika a její obranná schopnost, které budou velmi prospěšny i sovětskému Rusku. (Výborně!) Račte se podívati na výměnu vojenských ataché mezi Ruskem a Francií a musíte shledati, že ti pánové, kteří jsou od Rusů ve Francii a od Francie v Rusku, nejsou tam k vůli tomu, aby se napili čaje. (Ukazuje na strany komunistické:) Oni, jako obyčejně, jsou trošku pozadu. (Veselost.)
Dále bych chtěl říci, že se budeme museti podívati na otázky zbrojovek. Bylo správně řečeno, že mezinárodní zbrojovky jsou jedním z orgánů, který na vyvolávání válečného poplachu má neobyčejně živý interes a uvolňuje velmi značné prostředky k tomu, aby tento válečný poplach byl vyvoláván. Myslím, že nejlepším prostředkem proti tomu by bylo, kdyby státy, a mezi nimi také náš, se rozhodly, aby otázka výroby zbraní přestala býti záležitostí soukromého výdělku a prospěchu několika skupin akcionářů, nýbrž aby se stala otázkou státní, aby stát vyráběl svou zbroj pro sebe sám, bez jakýchkoli dalších zisků různých akcionářů, protože právě v této otázce obrany státu nejsou žádné mimořádné zisky oprávněny a věci tak choulostivé, jako je obrana státu, nemají býti v rukou akcionářů a skupin, o nichž já nevím, čí dnes jsou a čí zítra budou. V té věci mám zkušenosti se semtínskou dynamitkou.
Ve věcech osobních bych chtěl říci, že nemůžeme souhlasiti, kdyby se mělo pomýšleti znovu na snížení žoldu vojáků. Jejich příjmy nejsou takové, aby zde mohly býti snižovány, a jsem přesvědčen, že pár milionů, kterých je zde potřebí, je ještě možno najíti v rozpočtu ministerstva nár. obrany. (Hlasy: Ale platy generálů možno snížiti!) Platy našich generálů nejsou ani tak veliké, jako připouštěl jeden komunistický návrh - byl to návrh posl. Štětky - který žádal, aby plat generálů nepřesahoval 50.000 ročně. Ale ony zpravidla tuto sumu nepřesahují. (Veselost.)
Je zde rovněž otázka rotmistrů a vojenských gážistů a důsledků, které pro ně nynější snížení platů státních zaměstnanců bude míti. Nemluvím o tom, že by měly býti vyňaty z té všeobecné platnosti, ale chtěl bych říci, že snad má p. ministr nár. obrany možnost tam, kde poskytuje jim jisté náhrady z důvodů služby, na př. pokud se týče uniforem a pod. příspěvků, aby tuto tíhu s nich složil, a myslím, že budeme míti snad příležitost v branném výboru o této věci blíže pojednati.
Rovněž bych ho prosil, aby věnoval pozornost těm tisícům a tisícům civilních zaměstnanců vojenské správy, kteří mají řadu požadavků, a je neobyčejně těžko v rámci vojenského aparátu dojíti k nějakému vyřízení této záležitosti. Už jsem jednou prosil, aby poradní sbor pro záležitosti civilních zaměstnanců vojenské správy dostal jistou autoritu a aby tam byl nejvyšší důstojník tohoto oboru a aby se tato věc mezi zástupci organisací jednotlivých skupin a tím úředníkem vyřizovala ihned a přímo, stejně jako se na př. děje ve správním sboru ministerstva veř. prací.
Tedy, pánové, mohu říci, že považujeme právo státu na obranu za právo přirozené, za právo, které nemůže a nesmí nikdo Československé republice a jejímu obyvatelstvu upříti. Soudím v souhlase tentokráte i se socialistickou internacionálou, s jejím kongresem v srpnu v Paříži, že v případě jakéhokoliv konfliktu vyvolaného bez našeho zavinění, jak je zcela přirozeno, máme právo brániti se všemi prostředky, které nám situace vnutí do rukou. Mezi kulturními lidmi lze mluviti o řešení sporných zájmů buď přátelskou dohodou anebo na nějakém soudu a mezi kulturními státy a národy je možno se dohovořiti ve Společnosti národů anebo je možno se podrobiti rozhodnutí mezinárodního rozhodčího soudu. Ale jsou veliké skupiny, které bohužel neuznávají této samozřejmé kulturní povinnosti vyrovnávati mezinárodní spory a rozpory dohodou anebo soudem, a tu nezbývá nám než hleděti, abychom byli tak silni, aby každý útok na Československou republiku znamenal tak veliké risiko pro útočníka, že si tento útok rozmyslí. (Výborně!)
A nyní ještě bych chtěl říci několik slov speciálně o našem vojenském letectví. O civilním jsem mluvil v rozpočtovém výboru. V rámci celkové obrany státu připadá právě u nás v Československé republice letectví význam zcela mimořádný. (Posl. Tomášek: Vzduch je naše moře!) Věc vězí v tom, že musíme počítati se změněnou taktikou v případě nějakého možného konfliktu. Je také věcí civilistů, aby si tvořili úsudek o těchto věcech, poněvadž historie světové války nám ukázala, že i vynikající vojenské kapacity z povahy svého odbornictví právě neposuzují vždy nejsprávněji situaci, jsou více méně vázáni na celý charakter a ráz svého vzdělání. Pamatujeme se, že na počátku světové války bylo všechno ještě naplněno zkušenostmi hlavně z dob napoleonských a snad z poslední války s Francií a že i lidé tak znamenití, jako byl německý generální štáb, se domnívali, že válka za 3 měsíce skončí, císař Vilém říkal: Než listí spadne, budeme všichni doma. Avšak listí spadlo čtyřikráte a oni doma nebyli. Moderní prostředky útočné vynutily si zase moderní prostředky obranné, strašlivá síla děl vyžadovala kryty v zemi; a nyní se zase ocitáme v situaci, že řada jinak velmi dobrých vojenských odborníků soudí, že věci půjdou zase tím způsobem, jako kdysi ve světové válce, že bude vypovězena válka, nastane mobilisace, sešikují se armády, budou se dělati zákopy - a takovým způsobem se budeme brániti. Ale někteří vojenští teoretikové, je to zejména německý generál Seekt mezi prvními, upozorňují na to, že věci ty mohou býti a že budou asi také jiné, že je možno naopak počítati s tím, že stát technicky dobře vyzbrojený využije své technické převahy k takovému ochromení státu, na který bude útočiti, že dříve než by mohl mobilisovati a brániti se, bude již do té míry ochromen, poničen, že obyvatelstvo donutí vládu k příměří a míru hned v prvém okamžiku.
Tyto předpoklady vyvolává ohromné zdokonalení zbraně letecké, možnost, že se přenese přes jakékoliv opevnění pozemního rázu, a prudký vývin možností války plynové, automobilové a tankové vůbec.
Československá republika, jak znovu konstatuji, nemůže se dostati do isolovaného konfliktu, ona musí počítati, že by mohla býti zatažena do konfliktu světového nebo evropského, který vždy na konec stane se světovým, a její prvý úkol bude v tom, aby se dovedla brániti tak dlouho, než se sešikují ty síly demokracie, které rozhodly i vítězství v poslední válce světové. Tedy pro nás zůstává prvním úkolem a mementem ubrániti se každému okamžitému náporu, ubrániti se každému útoku a vydržeti až do celkového luštění celé věci. To však předpokládá, že musíme býti připraveni na obranu leteckou, na to, že prvé útoky se budou díti s celou rafinovaností technického pokroku cestou leteckou, a že musíme býti schopni, abychom se jim také letecky ubránili. A poněvadž přirozená taktika bude směřovat k tomu, aby jeden protivník po druhém byl vyřízen a nejslabší nejdříve, tedy zkoncentrují se všechny útoky v případě konfliktu nejdříve na státy menší, jako jsme my. A v tom případě je ovšem nutno, abychom měli připraveno svoje letectví. Nelze se ubrániti žádnému leteckému útoku pouhými zbraněmi pozemními. (Posl. Babel: Vy hájíte kapitalistický stát a sovětské Rusko dělnický!) Na odstranění kapitalismu budeme rádi spolupracovati s každým, ale chtěl bych vás odkázati v té věci, kdybyste chtěl slyšeti něco o obraně státu, na projev továryše Litvínova na mezinárodní konferenci v Ženevě v únoru r. 1932, kde prohlásil, že vláda Sovětské republiky musí míti bezpečnost, že území Sovětské republiky nestane se s druhé strany předmětem útoku, že jiné země nebudou se vměšovati do vnitřních záležitostí jeho a že mírová výstavba jeho národního hospodářství nebude rušena a že teprve tehdy budou míti tuto bezpečnost, až se ostatní země zřeknou svého zbrojení. Do té doby zbrojí... (Potlesk.) Oni jsou trochu větším státem nežli my, a vydrželi by to déle. (Posl. Babel: To je velký rozdíl!) To není velký rozdíl, oni dělají totéž, co my, a my děláme to, co oni. Zatím tato sovětská vláda činí velice úzká spojení a úmluvy s kapitalistickými státy: udělala smlouvu o zvláštním přátelství s fašistickou Italií, a továryš Litvinov tam právě jde na návštěvu, mají u sebe vojenskou delegaci francouzskou, dohovořili se teď s Amerikou, tedy už vlastně uzavřeli mír se všemi mocnostmi světa kapitalistického, jenom se soc.-demokratickými dělníky ještě válčí.
Tedy chtěl bych říci, že letecká obrana může býti jenom obranou aktivní, ježto leteckým útokům je možno se bránit jenom létadly, poněvadž každá pozemní obrana předpokládá, že nepřátelský útok přiletí k ní a že je ho možno vidět a pak teprve je možno na letadla střílet, kdežto skutečnou obranou může býti vybudování vlastního letectva. Z toho logicky vyplývá potřeba, abychom letectví měli v poměru k jiným zbraním silnější, než je tomu jinde na př. v Rusku, kde je k disposici nesmírné zázemí, které samo je ohromnou ochranou, nebo ve Francii, kde finanční prostředky umožnily výstavbu opevnění nákladem 60 až 90 miliard, kdežto u nás musíme počítati s tím, že tyto prostředky věnovati nemůžeme. Abych užil výroku jedné autoritativní osobnosti, italského leteckého maršála Balbo, je letectví zbraní chudých národů. Je to tedy nejlacinější způsob, kterého může stát pro svou obranu využíti.
U nás ovšem s tímto vzrůstajícím letectvím prazvláštním způsobem harmonuje náš rozpočet. Ač obranná hodnota letectví vzrůstá a jeho jednotky jsou stále nákladnější, vykazuje náš rozpočet na letectví v r. 1930 60 mil. Kč, v r. 1931 90 mil. Kč, pak v r. 1932 85 mil. Kč, v r. 1933 81 mil. Kč a v r. 1934 58 mil. Kč. Podíváme-li se na civilní složku leteckou, která má možnost a úkol reservy, je to tam také pěkné. Tam měli jsme r. 1931 50 mil., r. 1932 sice 50 mil., ale nevydali jsme 14 mil., tedy zbývá pouze 36 mil., r. 1933 měli jsme 37 mil. a r. 1934 29 mil.
Když se podíváme na rozpočty jiných států, absolutně i poměrně, vvdávají ony daleko více než my, na příklad Francie podle posledních zpráv má rozpočet 2000 mil. fr., to je 2600 mil. Kč, letadel má Francie 2200. Anglie, která má tak nesmírné loďstvo a mohla by se cítiti tímto loďstvem chráněna, cítí tak výrazně nutnost obrany letecké, že věnuje na letectví poloviční náklad, který dává na své světové loďstvo. Má v rozpočtu 3000 mil. Kč na jeden rok. Japonsko má 2800 mil. Kč, Italie 1460 mil. Kč rozpočet. Cifry ruské jsou mi neznámy, ale pravděpodobně se pohybují v mezích nákladů japonských. Podíváme-li se na sílu leteckou jednotlivých států, tedy vidíme naši dokonalou inferioritu rovněž. Mohu vzíti zde cifry buď francouzského původu, anebo poslední cifry německého původu; poněvadž Němci to mají dobře počítáno a mají náhodou, díky svým stykům také zprávy z Ruska, mohu konstatovat i ruské cifry. Němci tedy vykládají, že Francie má této chvíle 4500 letadel se všemi reservami a leteckého personálu dohromady 32.353, Anglie má 2400 letadel se všemi reservami a leteckého personálu přes 27.000, Italie má 1500 letadel a leteckého personálu přes 22.000. Polsko má 1000 letadel a leteckého personálu přes 10.500 Rusko má 2700 letadel a leteckého personálu pres 33.000, Jugoslavie 900 letadel, leteckého personálu 10.810, Spojené státy severoamerické mají 3200 letadel a leteckého personálu 27.000, Japonsko má 2000 letadel a leteckého personálu přes 26.000.
Nyní bych mohl říci, že by bylo prozrazením státního tajemství kdybych uvedl cifry Československé republiky, ale ježto všecky tyto cifry vyšly v říjnu v berlínském časopise Luftwacht, který se dá koupiti u každého knihkupce, mohu říci, že nám přičítají říšští Němci 432 boje schopných letadel, dohromady všech letadel asi 950 se všemi reservami a všeho personálu dohromady asi 2000. Já považuji tyto cifry ještě za značně přehnané.
Vážení pánové, cifry mluví a to co mluví tyto cifry ovšem není žádná věc, která by svědčila o tom, že chápeme vážnost situace a že chápeme tendenci doby.
Nebudu se o těchto věcech dále zmíňovat, a chtěl bych jenom říci ještě několik málo poznámek. My potřebujeme řadu nových letišť, nikoliv pro civilní dopravu, která máme, nýbrž potřebujeme letišť tak zvaných pomocných, to je, kdy je nutné přistání při špatném počasí nebo kdy je nutno i jinak přistát a zachrániti sebe a zachrániti letadlo. To je z důvodů prosté bezpečnosti a z důvodů přirozené obrany státu.
Dále potřebujeme rozluštit otázku pohonných látek a hlavně také otázku motorů leteckých na těžké oleje. Nedávno francouzský ministr Cot, měl interview ve francouzském jednom listě a když se ho tázali na věci, které hodlá sledovati nejdříve a nejvíce, řekl, že všecky své prostředky zkušební, to jsou sta milionů fr., chce věnovati na rozluštění 3 otázek, předně otázky leteckého motoru na těžký olej, poněvadž ten dává bezpečnost proti požáru, dále otázce vzduchotěsné kabiny pro létání ve vysokých výškách, poněvadž je zcela přirozeno, že čím větší výše, tím méně jest ohroženo útočící letadlo, a konečně otázce vyzbrojení letadla malými panceřovými děly. V této věci upozorňuji na studii plukovníka Plasse v Důstojnických listech, kde upozorňuje, že při strašné rychlosti moderních letadel, kdy stihač letí 350 až 400 km rychlostí a proti němu letící druhé letadlo se stejnou rychlostí, že chvíle, kdy možno navzájem stříleti, je tak nepatrná, že nelze vůbec mluviti o nějakém strefování a že vůbec bude musiti býti celá tato otázka luštěna jinak. Ale upozorňuji v této souvislosti hlavně na to, že i ta Francie, která má benzinu dosti, neomezený dovoz, daleko lacinější než náš, počítá nutně a rychle s utvořením motorů pro těžký olej. Tato věc musí býti sledována i u nás naším ministerstvem nár. obrany, které musí poskytnouti část prostředků, které dává jinak ministerstvo veř. prací.