Jen zlá vůle by mohla míti za to, že chceme ze Slovenska týti, že chceme z něho udělati kolonii a že my Čechové bez ohledu na požadavky slovenské části našeho čsl. národa chceme býti výhradními držiteli státní moci. Nikomu se to podle mého mínění nepodaří dokázati, neboť právě opak je skutečností. Slovensko je, pokud jde o státní rozpočet, nesporně zemí, do které musí historické země ze svých prostředků mnoho přinášeti, aby zaostalost, která jest výsledkem tisíciletého útlaku maďarského, byla v dohledné době napravena. Není pravda, že by nebylo Slovensko pasivní, a žádné umělé statistiky proti statistikám, které byly publikovány Státním úřadem statistickým a proti těm, které se připravují v předsednictvu ministerské rady, neobstojí.

Přejeme si, aby se našel modus vivendi, kterým by bylo přiměřeným upravením zemské samosprávy Slovenska učiněno zadost spravedlivým nárokům slovenské strany ludové, jmenovitě pokud jde o otázky školské vybudováním zemské školní rady jako ji máme u nás v zemích historických. Ale každý pokus o dualistické řešení odmítáme, ne proto, že by škodilo především nám, nýbrž proto, že nemůžeme ze svého srdce připustiti řešení, které by ohrozilo trvale opravdové kulturní, hospodářské a národní zájmy Slovenska. (Posl. Rázus: My nechceme dualismus!) Říká se, že se to nechce, ale prohlášení, která se na Slovensku činí vůči voličským vrstvám, nikoliv zde s této tribuny, jsou toho druhu, že znamenají požadavek dualistické formy našeho státu. A tato jiná taktika na Slovensku než zde ve sněmovně je podstatným ohrožením možnosti trvalého kulturního i národního povznesení slovenské větve našeho národa. Proto jsme proti tomu. Je přirozeno, že všechny protičeské sotisy, a řeknu otevřeně, ničemnosti, které jsme musili často slyšeti a čísti ve slovenském tisku, mají právě opačný účinek na českou část jednotného čsl. národa, takže se všeobecně říká: chcete-li autonomii, dobrá, tedy ji musíte mít především tam, kde běží o nejpodstatnější oběti české části národa, která je u vás zlodějským Čechůnem, který patří do měcha a měch do vody, to je autonomie především vojenská a finanční. A jak by věci vypadaly při této autonomii, dovede si každý vypočítat, i když se s této tribuny přednášejí statistiky opačné, než jaké vydává Státní úřad statistický.

Půjde-li o branný konflikt, bude to jistě branný konflikt s Maďary. Připravují se na to všemi prostředky a co nejenergičtěji, nejméně tak usilovně jako Němci a Italové. Tedy chce Slovensko tento konflikt vybojovati samo, jenom svou vlastní krví a jenom svými penězi? Je tu zbytečná pomoc Čechů? Nebude tu právě česká pomoc zjevným a naprosto nevyvratitelným důkazem našeho vědomí o jednotnosti našeho kmene? Každý, kdo Čechům na Slovensku nadává, kdo rozšiřuje tuto nesmyslnou a nekulturní myšlenku naprosté odlišnosti obou větví našeho národa, dopouští se v pravém slova smyslu velezrady nejenom na tomto státě, nýbrž na vlastním slovenském národě. To je moje hluboké přesvědčení.

Vážení pánové! Chtějíce dáti všechno své slovenské větvi, protože ji pokládáme za součást našeho jednotného národa, chtějíce vyhověti po všech stránkách, nemůžeme dopustiti, aby její existence byla ohrožována nevyvracením těchto klamných názorů a aby byla ohrožována soustavným připouštěním další, z Maďarska a z nepřátelských zemí řízené propagandy, směřující k tomu, aby se Slovensko stalo pro nás Čechy krajem, ve kterém se budeme cítiti cizinci a který nám eventuelně z toho důvodu bude lhostejný. Na to budiž poukázáno vůči slovům, která i s této tribuny padla v této rozpočtové debatě.

Na druhé straně si přejeme, aby vláda energicky pokračovala na cestě potlačení všech elementů protistátních a protidemokratických. (Tak jest!) Máme jich tu ještě na levici naší sněmovny dostatek a uvědomujme si, vážení pánové a dámy, jedno: Každý státní organismus a každý kolektivní organismus tak jako individuum se udržuje jenom vůlí ke své existenci. To znamená v kolektivním organismu nejvyšším, ve státě, vůlí k uplatnění moci proti tomu, kdo se této společné myšlence státní vzpěčuje. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Vezměme si příklad z těch, kteří bezohledně potlačují všechny nejzákladnější principy svobody individua a svobodného rozvoje kolektiva národního v zemích kolem nás.

Demokracie hyne hlavně tím, že se ve vhodné době neodvažuje nebo jen malátně odvažuje užíti prostředků mocenských. Musíme tu být národem opravdu demokraticky pokrokovým. Všichni Rusové, kteří jsou dnes v emigraci a kteří patřili ke stranám, které se snažily zvrátit bývalé carské poměry nesvobody a otročení určitých částí národa, všechny ty strany a jejich předáci dnes litují, že ve vhodné době nevěděli, že demokracie se zachraňuje také použitím mocenských prostředků, které má k disposici, že nejednali tak, jako jednají dnes ti, kteří přišli na jejich místo. A my, kteří jsme byli při tom, kteří jsme to viděli, jsme povinni na tyto věci důrazně poukázati. Proto vítáme zákony o omezení činnosti protistátních stran a přejeme si, aby byly uplatněny vůči těm, kteří jsou ještě na řadě. Bude to jenom ku prospěchu opravdu demokratického rozvoje státu, národa a celého evropského lidstva.

Máme ovšem na zřeteli, že jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěchu i na tomto poli je zdolání hospodářských nesnází, kterými jsme ohroženi. Naše úkoly v této době jsou tedy dvojí povahy: Jednak je třeba upevniti naši mezinárodní politickou situaci, jednak všemi prostředky zjednati jednotu a energickou administrativní způsobilost k obraně jednoty naší republiky uvnitř. Prostředky k tomu jsou: Co nejdůkladnější prohloubení našich spojeneckých smluvy s těmi, s nimiž jsme dosud těmito smlouvami spojeni, to jest s Francií a se státy Malé dohody, a snaha, aby toto spojenectví doplněno bylo spojenectvím s těmi státy, jejichž osud je pro případ nebezpečí německo-maďarského útoku stejný s osudem naším.

Můžeme míti částečně různé mezinárodněpolitické zájmy, pokud běží o Polsko, ale konečný osud náš bude řešen případným útokem Německa na nás oba. A právě proto je třeba připraviti již včas pořádné dohody spojenecké, opřené o přesné vymezení vojenské činnosti obou států pro případ tohoto německého konfliktu. Těžká strategická situace naše, vyplývající ze skutečnosti hlubokého vnikání slezského výběžku německé říše mezi nás a Polsko, činí včasnou přípravu tohoto vojenského spojenectví nezbytnou a nepostradatelnou.

Je třeba ovšem důkladnou přípravou vojenskou učiniti naše spojenectví se státy Malé dohody proti nebezpečí maďarského útoku opravdu efektivním. Nikdo z nás si nezastírá, že je mnoho co dohánět, víme, že ani u nás není armáda vším opatřena, jak by si bylo přáti, a že bohužel vzhledem k hospodářským poměrům a k nemožnostem technických předpokladů výstroje je tomu v Rumunsku a Jugoslavii ještě hůře. I po této stránce čeká nás velká práce.

Ovšem je pro nás samozřejmo, že při všech těch předpokladech, o kterých jsem právě mluvil, zůstává nezbytným trvání na stanovisku dosavadního poměru našeho k Rusku, poněvadž neslibujeme si žádným způsobem ani mezinárodně-politické, ani hospodářské zlepšení od oněch formálních deklarací, které se subsumují pod pojem právního uznání Sovětů. Sám dobře vím ze styku s největšími exportéry našeho železářského průmyslu do Ruska, že dnešní právní stav nebo nedostatek právního stavu naprosto nevadí tomu, aby všechny hospodářské účinky, které mnozí připínají na formální uznání sovětského Ruska, nenastávaly. Kdo z nás chce, může do Ruska vyvážeti za miliony, stamiliony a miliardy, ovšem s předpokladem, že sežene potřebný investiční kapitál, aby tyto dodávky mohl efektovati, a že bude míti dostatek prostředků, aby mohl čekati na jejich zaplacení dnes nejméně 24 až 30 měsíců. Že se platí někdy prozatím tyto směnky, je jisto, ale že je nejistota, zdali budou v budoucnosti placeny, resultuje také ze skutečnosti, že jsme udělali zákon hlavně k vůli tomu, aby aspoň částečně bylo chráněno risiko těch, kteří do sovětského Ruska hospodářské produkty vyvážejí, poněvadž je obava, že se tam může státi něco, co učiní tuto dočasnou solventnost sovětského Ruska naprosto ilusorní. Měniti něco na těchto poměrech nemá smyslu a chceme-li si za každou cenu zadati vůči všem obětem, které ruský národ přinesl také proto, abychom byli svobodni, můžeme jedině tento mravní kapitál ztratit, získati za to nemůžeme nic. Proto trváme na tom, abychom zbytečně tento mravní kapitál, který nám zbývá, nepromarnili protože jsem hluboce přesvědčen, že tento neudržitelný stav, který diktatura bolševická v Rusku znamená, je jenom dočasný, třeba bude trvat ještě několik let nebo desítek let - co je to v historii národů...

Pokud běží o náš poměr k Maďarsku a Německu, nezastírejme si oči, vážení pánové, jistě mnohému z vás ušel článek, který v pátek 24. listopadu t. r. vyšel v "Prager Taglattu" pod názvem "Gespräch mit einem Deutschen". Jakýsi nejmenovaný říšskoněmecký politik, který navštívil redakci a který (čte): "besonders genau informiert ist über die Strömungen im Deutschen Reich, obwohl er gegenwärtig nicht zur herrschenden Schicht gehört und einigen Männern der mgebung Hitlers äußerst kritisch gegenübersteht" - říká v tomto interviewu: "Im heutigen Deutschland steht die weitaus große Mehrheit und die Jugend einschließlich der Arbeiterjugend zu 95% hinter der Bewegung. - Auf ein Wort des Zweifels sagte er, daß nicht nur das ganze Land hinter der Bewegung sei, sondern daß der Jugend die heutigen Machthaber noch zu wenig radikal, zu wenig sozialistisch seien. - Das junge Deutschland sei sich seiner Ziele wohl bewußt, sei vorzüglich bewaffnet, von glänzender soldatischer Moral, habe nichts zu verlieren... - Der jetzigen Richtung des Nationalsozialismus sei eine Frist von höchstens noch zwei Jahren gegeben. Wahrscheinlich schon früher werde sich die konsequente Fortsetzung der nationalen Revolution von selber ergeben. Bis dahin wird auch die Rüstung Deutschlands halb vollendet sein und die Zerspa teressen der führenden Großmächte so weit gediehen, daß Deutschland, gestützt auf die Stärke und dn Elan seiner großen und kampftrainierten Armee, ein entscheidendes Wort in Europa zu sprechen haben werde. Das werde Deutschland zu erst in friedlicher Weise tun, aber, wenn es sein muß, auch vor Kriegsdrohungen nicht zurückweichen."

To říká člověk nehitlerovský. Prosím, musíme to vzíti na vědomí a musíme podle toho zaříditi své mezinárodně-politické vztahy a tendence, jmenovitě propagační a ovšem, což je nejpodstatnější, postupné vybudování a zlepšení naši armády. Pokud běží o prvé, musí býti úkolem zahraničního ministerstva paralysovati ihned a co nejúčinněji maďarské propagandistické tažení, zachvacující stále a stále šíře anglické veřejné mínění, ale už i francouzské, neřku-li italské a Spojených států. Toto propagandistické maďarské tažení revisionistické daří se snad právě proto, že jsme, bohužel, zapomněli při budování našeho státu, že veřejná mínění v těchto zemích jsou z velké části representována společenskými vrstvami, které při sociálním charakteru našeho národa nám do značné míry vůbec chybějí, a pokud jsme je měli, odpudili jsme je od sebe. Podle mého skromného mínění - třebaže jsem jako syn člověka námezdně pracujícího, a ze selského rodu nejvýš demokratický - neviděl jsem nutnost toho už tenkráte poněvadž jsme už tehdy viděli, že i na světové mírové konferenci budou rozhodovati značně i lidé společensky příslušní ke kruhům, jejichž formální privilegia jsme už po převratu omezili nebo zrušili. Zdá se mi, že úspěch této propagandy maďarské v Italii, Anglii nebo Francii je právě následek toho, že nemáme té vrstvy společenské, která je s vrstvou, ovládající z velké části politické mínění anglické, francouzské a italské, stejnorodá. A bylo by snad na čase, abychom o těchto věcech uvažovali bez skrupulí, které jsou povahy úplně podřadné, jde-li o nás všechny, a abychom se snažili tam poslati ty, kteří jedině - právě následkem svého společenského postavení - mají do těchto kruhů přístup.

Vážení přátelé, osud národa, osud naší demokracie je daleko vyšších obětí hoden, než této nepatrné, malé oběti. Buďme hotovi ji přinésti, bude-li to rozhodujícími činiteli naší zahraniční politiky pokládáno nejen za nutné, nýbrž alespoň za vhodné. Ovšem je třeba vybaviti také ministerstvo zahraničních věcí prostředky, aby revisionistická propaganda maďarská v Anglii, ve Francii a Spojených státech byla paralysována. Máme mezi sebou nechci zrovna říci v této sněmovně, ale v kruzích naší inteligence - velmi mnoho lidí, kteří jsou připraveni jazykově i odborně svým vzděláním k tomu, aby mohli paralysovati tuto propagandu Bethlena a tutti quanti, budou-li ovšem nákladem státním vypraveni do oněch zemí, aby si zjednali přístup alespoň do těch kruhů a společností, které jsou jim přístupny, a budou-li je informovati na podkladě objektivní statistiky, jak vypadá úcta k cizí menšině národní u nás a jak vypadá v Maďarsku, v Německu, v Italii. Ale je třeba to učiniti. Nesmíme váhati, protože tato propaganda nám může v nejbližší budoucnosti způsobiti nepřekonatelné škody.

Samozřejmě, abych doplnil, co jsem řekl dříve, musíme vůči těmto nebezpečím zahraničním co nejusilovněji budovati naši armádu a doplniti všechno, co jsme neučinili v letech velmi pohodlného pacifistického spoléhání na to, že mnohá a mnohá desetiletí je válka ve světě vyloučena a že jmenovitě naše žijící generace takovou válku vůbec snad již nemohou zažíti. Právě následkem tohoto pacifistického optimismu všech dosavadních vlád a veřejného mínění - i námi representovaného bylo tu spácháno velmi mnoho chyb, které je třeba napraviti. Armáda byla tímto pacifistickým optimismem minulých let neobyčejně těžce handicapována, hlavně ovšem rozvoj nejvydatnějších prostředků obranných i útočných. Obranná válka pro nás neznamená resignaci na defensivní ofensivu, chcete-li to tak nazvati. Tato defensivní ofensiva znamená v konkrétním případě okamžitou retorsi použitím stejného druhu válečných zbraní, jaké budou proti nám uplatňovati protivníci, znamená na příklad oplácení leteckého útoku na naše hlavní města, posádky, skladiště atd. leteckým útokem na vojensky důležité objekty nepřátelského státu. To předpokládá daleko rychlejší a mohutnější vybudování opravdového vojenského letectví (Tak jest!), opravdových protiletadlových dělostřeleckých výzbrojí, to znamená úplné vybudování prostředků k obraně proti plynové válce a užití těchto prostředků plynové války k retorsnímu náletu s plynovými útoky vůči nepříteli. To všechno musíme doháněti. Při tom musíme nezbytně reorganisovati podle našich poměrů, podle konfigurace naší zeměpisné polohy i jiné zbraně, jmenovitě pěchotu, příslušným rozmnožením jejích rychle pohyblivých formací, to jest všemi druhy zbraní vybavených hraničářských praporů, lehkého dělostřelectva a lehko přesunutelné kavalerie atd. Musíme dbáti toho, abychom místa, na kterých lze pokládati přepad našeho území nepřítelem za nejsnáze možný a tudíž za nejpravděpodobnější, zabezpečili aspoň nejnutnějšími - na velké nemáme a nebudeme míti dostatek prostředků - fortifikacemi. Chrániti živou sílu národa v národě té početnosti jako je náš, třeba za cenu dalších obětí finančních je, myslím, samozřejmostí, o které nikdo nebude pochybovati. (Tak jest!)

Nové vedení naší armády, o němž bychom si přáli, aby bylo opravdu nejlepší, jaké mohlo býti opravdu vybráno i při určité skepsi, které se při tom ozývají, bude míti ohromnou odpovědnost, ale této odpovědnosti nebudeme prosti ani my. Jsme odpovědni za udržení demokratického principu a musíme si tedy uvědomiti, že poslední odpovědnost jest na nás a podle toho musíme jednati.

Pokud běží o nejtěžší otázku naší vnitřní politiky, o obnovu hospodářského života, zabezpečení výrobnosti a zaměstnanosti nejširších vrstev našeho národa, bylo o tom mnoho mluveno jak v rozpočtovém výboru, tak s této tribuny a bude ještě mluveno ovšem také i ve veřejnosti a jmenovitě v tisku. Chtěl bych k tomu říci jenom několik slov. Je nesporno, vážení pánové, že také v této věci jsme se nerozhodli pro energické jednání a pro jednotnou linii, která by zachytila spravedlivě všechny vrstvy obyvatelstva, pokud běží o oběti i pokud běží o nároky. Neděláme ani deflační politiku, ani politiku reflační; inflační nikdo z nás dělati nechce. Děláme, pokud běží o státní daně a veřejné dávky i pokud běží o snižování příjmů stát. a veř. zaměstnanectva a následkem toho také o snížení mezd a platů soukromých zaměstnanců - to přece jde ruku v ruce - politiku deflační, ale pokud jde o znemožnění výrobnosti, o znemožnění konsumu a podnikavosti děláme politiku inflační. Daně a veřejné dávky všeho druhu nejenom že se nesnižují, nýbrž zvyšují a čím dále tím více pohlcují hubený důchod každého podnikatele v nejširším slova smyslu, tedy řemeslníka, živnostníka a obchodníka pracujícího bez námezdných sil, berou mu chuť ku práci a podnikání.

Vážení pánové! Právě náš finanční systém, soustava našich až příliš početných daní, dávek a poplatků všeho druhu, státních i samosprávných i jiných, je podle mého přesvědčení jednou z příčin strašlivého odklonu veliké části národa od nejpodstatnější stránky hospodářského života, to jest od svéodpovědnosti, od vlastního podnikání a čím dále tím horší přeplňování oboru činnosti námezdně pracujících lidí ať vyšších, ať nižších kategorií. Systém našeho školství je tomuto nezdravému zjevu na sto procent přizpůsoben. Máme mnoho škol, které chrlí ročně nové desetitisíce proletariátu, jenž nenachází snad desetiletí po absolvování možnost zaměstnání. Chceme-li tedy zjednati nápravu, musíme sáhnouti i na všechnu hypertrofii našeho školského systému a musíme na druhé straně co nejrozsáhleji podporovati soukromohospodářskou činnost svéodpovědnosti všech vrstev, jmenovitě živností, obchodu, průmyslu a zemědělské výroby, dosáhnouti chuti k práci u příslušníků těchto stavů, chuti k samostatnému hospodářskému životu. Náš finanční systém dnešní k tomu nepřispívá.

Vážení pánové, i u nepoctivých poplatníků je dnes již při veliké početnosti revisních komisí a revisních průzkumů činnosti jednotlivých daňových subjektů dána 100% možnost zachytiti všechny zisky.

Systém našich daní je tak obsáhlý, že není zdaňován výnos práce jenom jednou, nýbrž při nejmenším třikrát, nehledíc k samosprávným přirážkám a samosprávným platebním povinnostem poplatníkovým. Daně výnosové, daň důchodová, daně obratová, daň přepravní znamenají nové a nové zdaňování bez ohledu na to, co přijde ještě z titulu dávek a poplatků samosprávných. Co má potom zůstati tomu soukromému podnikateli? Proč se má držeti svého řemesla nebo živnosti, proč nemá jíti do námezdného zaměstnání, kde má jenom daň důchodovou a určité pensijní a nemocenské příspěvky? To je podle mého přesvědčení také jedna z podstatných příčin toho stálého a dále se zvětšujícího tlaku našich vrstev majetkově nesamostatných k zaměstnání námezdnému, ať ve funkci dělníků i z venkova přicházejících, ať ve funkci vyšších nebo nižších zaměstnanců v soukromých podnicích nebo veřejných úřadech.

Náš rozpočet, bohužel, po této stránce naprosto se nepřizpůsobuje dnešním těžkým poměrům. Ba naopak; poukáži pouze na skutečnost, že předpokládá dokonce, že r. 1934 bude možno vybrati na dani důchodové více než r. 1933. Ponechávám vám, pánové a dámy, abyste sami posoudili, je-li tato kalkulace jenom trochu možná a přípustná. Rozpočet ovšem předpokládá, že se stane snad tato skutečnost možností proto, že bude ještě zesílen - konečně to žádal částečně také pan generální zpravodaj - tlak státní finanční správy na poplatníky. Vážení pánové, věci jsou ve skutečnosti takové, že i ty výnosy daní, kterých jest dnes dosahováno, jest dosahováno státní finanční správou jen proto, poněvadž z velké části se při předpisování a vymáhání daní, postupuje nezákonně. Postupuje se nezákonně na př. potud, že se nepředpisuje už za léta krise daň výdělková a daň důchodová vůbec, nýbrž že se prozatímně ustanovuje, analogicky k dani, která byla předepsána v dobách konjunktury, že se tato daň předpisuje odhadem podle let konjunktury 1928 až 1929. Krise, která začala r. 1930, která pokračovala r. 1931 a prohloubila se r. 1932, pro finanční státní správu jako základ předpisů daní neexistuje, přesto, že přiznání byla včasně poplatníky podána a že tato přiznání ilustrují úpadek výnosnosti všeho podnikání a činnosti hospodářské. Snad to dělá finanční správa proto, poněvadž ví, že kdyby postupovala zákonně, kdyby předpisovala daně podle přiznání daňových poplatníků, že by byly výnosy daní, jak figurují v dnešních výkazech, docela jiné a že by nebyla možná ani ta kalkulace, na př. u daně důchodové, která je dána v našem rozpočtu, jak nám jej rozpočtový výbor předložil.

Prosím, vážení pánové a dámy, tak dále postupovati nelze, jinak budeme tuto krisi ještě prohlubovati. Denně můžete čísti ve věstnících úředních i ve všech soukromých časopisech hromadnější a hromadnější výkazy insolvencí, konkursů, zavírání samostatných podniků, zavírání nejenom továren, nýbrž i malých podniků, samostatně pracujících řemeslníků, živnostníků, obchodníků bez námezdních spolupracovníků. Denně můžete konstatovati omezení spolupracovnictví námezdně pracujících lidí, propouštění těchto lidí proto, poněvadž při poklesu odbytu a stoupajícím daňovém zatížení nemá soukromý podnikatel možnosti zaměstnávat ty, které zaměstnával dosud. Jak dlouho chce finanční správa přecházet tyto věci v tom optimismu, který se jeví vřazením této položky většího výnosu daně důchodové pro r. 1934, to je mně opravdu naprosto hádankou.

Drakonické provádění těchto nezákonných v podstatě předpisů, poněvadž jsou opřeny jen o odhady a nikoliv o přiznání poplatníkovo podle předpisů zákona o přímých daních, a drakonické vymáhání splátek nebo zaplacení těchto dluhů nemožnými exekucemi, jejichž výtěžkem je jen nepatrné uhrazení dluhu, který po odvolání musí býti nakonec anulován, je věc, kterou ovšem k obnově našeho hospodářského vnitřního života naprosto nedospějeme.

Pan ministr zahraničí, ale i p. min. předseda, označil tento rozpočet za poslední náš rozpočet deflační. Vážení pánové a dámy! Řekl jsem již, že tento rozpočet rozpočtem deflačním není, právě pokud jde o příjmy státní a o příjmy státních podniků. Není na př., abych řekl jenom o příjmech státních podniků, deflační, pokud běží o částky zařazené tam jako pravděpodobný výnos velkého státního podniku, státní lesy a statky, které mají daleko více než 1 milion ha nejlepší zemědělské a lesní půdy. To je krise hospodářské výroby zemědělské, která je všem, kteří jen trochu jsou s ní obeznámeni a jmenovitě těm, kteří jsou v ní činni, známa, a ta znamená, že ani ty výsledky, které správa státních statků a lesů a zemědělských podniků předpokládá, nebudou dosažitelny. Víte, že se snažily dosíci zlepšení dosavadních poměrů tím, že na př. na základě zmocňovacího zákona bylo vydáno nařízení, podle něhož se omezuje lesní těžba mimořádným zásahem do vlastnické disposice majitelů lesní půdy v předpokladu, že omezením těžby budou vyhnány ceny výše a následkem toho se vyplatí majitelům lesní půdy kácení méně, protože cena dřeva bude vyšší. Bohužel, nejdůležitější doba kácení již skoro uplynula, poptávka po dřevu se nejenom nezvýšila, nýbrž v mnohých krajinách podstatně snížila a zamýšlený účinek se nedostavil. Výsledkem je ohromný deficit v kalkulaci vlastníkově, pokud běží o uhrazení různých nezbytných nákladů služného, dělnických mezd a povinných splátek na daně a následkem toho ohrožení jeho solvence, a množnost všech exekučních zákroků, které nebudou v tomto případě ani podnikatelům, ale ani státní správě příjemné, protože budou často bezvýsledné.

Podobně je tomu i jinde. Nebudu mluviti o tom, jak nelogické je právě toto řešení krise tím, že na jedné straně se snažíme deflačně snížiti cenu určitých výrobků zemědělských i průmyslových, a na druhé straně umělým zásahem ceny jiných výrobků vyhnat do výše. Kde je tu logická politika cenová, národohospodářská a chcete-li také finanční, když víme, že nejpodstatnější důchod státní je jenom derivátem důchodů hospodářství soukromého a že skoro všechny státní podniky jsou buď úplně pasivní anebo pohlcují výnos těch, které jsou ještě aktivní?

Dnešní stav je nadále neudržitelný a proto musí býti tento rozpočet posledním rozpočtem deflačním, poněvadž zamezuje na konec úplně plnění oněch úkolů státní správy, které jsou essentiale jeho existence, t. j. plnění úkolů kulturních v širokém slova smyslu. Mezi ně patří také úkoly sociální, dáti lidu zaměstnání, z něho chleba a možnost užíti výnosu tohoto zaměstnání a pracovní činnosti ke kulturnímu obohacení, důstojnému lidskému životu. To je podstatný úkol naší samostatnosti. Jestliže tento úkol neplníme, nýbrž hubíme, dopouštíme se přímo hříchu na smyslu naší národní samostatnosti a našeho národního osvobození.

Že tomu tak je, to je viděti zrovna v posledních dnech veliké slavnosti 50letí Národního divadla. Co znamenal tento obor kulturní činnosti v minulosti pro udržení národní jarosti, co znamenal pro udržení národního sebevědomí a pro udržení víry v lepší budoucnost našeho národa víme a slyšeli jsme to z úst nejpovolanějších představitelů naší kulturní správy státní, zejména p. ministra školství a nár. osvěty dr Dérera. A i teď má býti Národní divadlo a všechna naše divadla, která analogicky s ním působí, tímtéž činitelem kulturní obnovy národa, a to v rozsahu větším a účinnějším. Je to možné při soustavném omezování oněch přídělů na kulturní správu tohoto oboru a jiných, které tu vidíme v našem rozpočtu? Nejen že se snižuje rozpočet na Národní divadlo, ale úplně je zastaven příděl jakékoliv státní podpory důležitým divadlům mimopražským, na příklad Zemskému divadlu v Brně a Národnímu divadlu moravskoslezskému, které je Národním divadlem země slezské, teprve nedávno spojené se zemí moravskou, dále Národnímu divadlu v Košicích. Všechno padá pod stůl, tato činnost se pomíjí. Nikdo z nás, při této oslavě 50letí Národního divadla, jistě nezapomenul na skutečnost, že zatím co národ ujařmený a porobený vybudoval za 15 let soukromými sbírkami, po krejcaru sháněnými, tento skvělý stánek hudebního umění a dramatického díla, republika Československá za 15 let své existence nedovedla zbudovati druhé Národní divadlo pro rozšíření této činnosti nákladem státním, státní operu, Národní akademii hudby, jak to říkají Francouzové o své Opeře. Vždy jsme opírali své nároky politické a hospodářské samostatnosti o tyto zjevy kulturní cennosti, o toto své úsilí, které jsme vykonali jako národ nesvobodný.

Jak byly splněny dosud naše požadavky pro možnost zabezpečení výchovy jazykem mateřským všech příslušníků našeho národa v tomto našem československém národním státě? S ta a tisíce škol, jistě nezbytných, zřízených pro české děti a slovenské děti, nachází se v místnostech a budovách nedůstojných kulturního národa. Na př. u nás na Těšínsku, na východní a severní Moravě, na Opavsku, v celém pohraničí českém, na jižní Moravě atd. atd.! Zatím co jinde, - a, bohužel, musíme pro to hlasovat, poněvadž jsme příslušníci vládní koalice, - zachovává se z tohoto titulu rozpočtové nadpráví, na př. II. německé techniky v Brně a jiných škol, které mají dále umožňovat germanisaci našich lidí. Na př. u nás v Mor. Ostravě, kde vydržuje stát svým nákladem 3 střední školy německé, nota bene pro děti hlavně židovských obyvatelů, kteří se dnes z velké části přiklonili k naší národnosti a řeči, a pokud jsou sionisty, užívají rovněž naší řeči běžně. Tady se nešetří. Toto nadpráví se udržuje zrovna tak, jako se udržuje nesmyslné nadpráví německé u Zemského divadla v Brně, které musí býti dva dny k disposici pro německé panstvo, pro panstvo německých továrníků v Brně, kterému se reservují dva dny, pondělí a úterý v tomto českém zemském divadle, ale stát nevyplácí na to žádnou dostatečnou subvenci, zatím co pánové mají k disposici za velké státní peníze nádherný německý dům, nedaleko Zemského divadla. Pánové z německé strany si stěžují na útlak. Jděte a buďte kdekoliv v tom - jimi tak zvaném - uzavřeném území, to jest v poněmčeném území, vždy se tam cítí český člověk cizincem. Jak se tam uplatňuje náš jazykový zákon, aby se tam Čech necítil cizincem? To Slováci jsou po této stránce energičtější, tam v Lučenci, Rimavské Sobotě, Rožnavě nebo jinde vidíte, že opravdu jste na půdě slovenského národa, resp. na půdě Československé republiky, na území, kde je slovenská část tohoto československého národa pánem. My v Čechách nedovedli jsme to provésti a po této stránce jsou výtky luďáků opravdu opodstatněny.