Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Bacher.

Posl. dr Bacher (německy): Velectění pánové! Myslím, že je tomu nyní již asi půl druhého roku, co nám byl předložen - třebas nikoliv této sněmovně - návrh kartelového zákona. Dnes jest kartelový zákon v samotné sněmovně. Vláda objevila se nyní s novým návrhem a domnívám se, že při nestranném zkoumání tohoto návrhu můžeme jej označiti proti dřívějšímu návrhu za pokrok. Ovšem, mnoho si nesmíme slibovati ani od tohoto zákona, příliš velké účinky nebude pravděpodobně míti. Ale připomněl bych jen, že jednou jeden anglický státník, když se mluvilo o anglickém loďstvu, pronesl velmi dobrý výrok; řekl, že anglické loďstvo působí "in beeing", to znamená, tím, že zde jest. V tomto smyslu především bych spatřoval také cenu tohoto zákona. Tím, že se kartely zbavují tajemství, které je obklopuje, tím, že musí býti předložena kartelová smlouva, že listiny, i když nejsou přístupné veřejnosti, což podle mého mínění má svůj důvod v obchodním tajemství, že tyto listiny přes to musí býti uloženy, a že vláda dostává mravní povinnost dozírati na pohyb cen, že zvláště však také osoby, ať jsou to účastníci kartelů, ať jsou to spotřebitelé, dostávají nárok na ochranu, že postižení účastníci kartelové smlouvy dostávají právo odstoupiti - ve všech těchto věcech, zvláště v tom, že se kartely dostávají z temnoty, ve které dosud byly, na přece jen osvětlené jeviště veřejnosti, spatřuji pokrok proti dřívějšímu stavu a ve zřízení kompetencí zavedených novým zákonem o hospodářských monopolech spatřuji pokrok proti prvému návrhu.

Zavádí se smírčí řízení, zavádí se zakročení vlády nebo komisí, které budou zřízeny, zavádí se kartelový soud a při tom není vyloučeno, že čistě právní otázky, které na příklad vzniknou z práva ustoupiti od smlouvy, dostanou se před řádné soudy. Proti nejprve kdysi zaváděnému, docela neohebnému orgánu, který měl řešiti otázky právní a správní, jsou nové komise zajisté pokrokem. Ovšem, byl bych si představoval, že budou také jinak vybaveny, a pravděpodobně byly by bývaly jinak vybaveny, kdyby se bylo učinilo něco, co jest vlastně povinností vlády a co tentokráte bylo bohužel opět opominuto. Neboť, pokud jsem slyšel, byl tento návrh předložen znovu, aniž příslušné organisace, obchodní a živnostenské komory, mohly k tomu vysloviti své mínění. Před mnoha a mnoha lety uvedli jste v život Poradní sbor pro otázky hospodářské a tento Poradní sbor byl ubit jednak vinou vlády, jednak svým vlastním zaviněním. S velikým rámusem byl probuzen k novému životu a nyní dochází k hospodářským opatřením zajisté dosti velikého rozsahu a nikdo neslyšel, že by byl tento hospodářský sbor měl příležitost byť i jen se vysloviti. Vím, že v těchto posudcích tkví často jistá nebezpečí, tím, že se věci protahují, ale konec konců lze takovéto organisaci odevzdati i takovýto návrh, aby jej v přiměřené lhůtě vyřídila s připomenutím, že nebude-li vyřízen v udané lhůtě, přejde se prostě k pořadu. Domnívám se však, že musím co nejrozhodněji varovati, aby se pokračovalo tímto způsobem, aby se přes povolané obchodní a živnostenské komory, které právě u nás v Československu mají mnoho vynikajících odborníků, prostě přecházelo, jako kdyby jich nebylo. Tyto komise, které budou zřízeny a v nichž tkví těžiště všech opatření, tyto komise skládají se u nás výhradně z úředníků. Táži se, co překáželo, aby již při prvé stolici nebyl připuštěn k práci také živel laický? Jaké úkoly se předpokládají od úředníka, od něhož se žádá, aby sua sponte činil takováto opatření, zasahující do jemností hospodářského života? Ovšem bylo mu vyhrazeno právo vyslechnouti znalce a na druhé straně známe úsilí, snahu určitých úředníků, pro Bůh jen nenechávati zasahovati do tohoto ovzduší svrchovanosti, do něhož se vžili za svým psacím stolem.

V tom jest zajisté nevýhoda a dnes nemůžeme ještě říci, zda nedostatek povinného ustanovení laického živlu již u komisí bude míti za následek, že komise budou vydávati chybná rozhodnutí, či zda to bude míti v zápětí, že úřad, pověřená komise, se zalekne v mnoha případech rozhodnouti, kde se toho jeví potřeba.

Pokud jde o principiální věc, stojím na stanovisku, že i když se přimlouvám za jistou svobodu hospodářství, ve všeobecném zájmu jest nutný dozor nad těmito organisacemi, ať již kartely, syndikáty, prodejnami nebo trusty, a vítám tedy takovéto opatření. Ovšem při tom, a to musím stále zdůrazňovati, mnohem méně záleží na tom, co jest v tomto zákoně; právě při takovémto zákoně, jako jest zákon kartelový, záleží na tom, jaké stanovisko se zaujímá k hospodářským otázkám, do jaké míry se chce chrániti výroba a spotřeba, zkrátka a dobře na velikosti porozumění pro celek, jakož i pro individuální provoz, záleží na zkušenosti, na dobré vůli a zvláště na vůli k nestrannosti, chceme-li posuzovati pod delším zorným úhlem cenu takovéhoto zákona. Třeba také vítati, že se zákon nezastavil u organisací podniků, nýbrž vztahuje se také na tak zvané soukromé monopoly a dokonce i na jisté outsidery, ačkoliv v dotčených paragrafech slovo "stupeň", to jest "téhož stupně", nebylo zvoleno docela šťastně, poněvadž pod tímto slovem lze si představovati různé věci. Ale to jest konec konců nepatrná vada, kterou převažují výhody. Na každý způsob zákonu byly ulomeny ony hroty, i když jest to ovšem zákon nikoliv pro kartely, nýbrž proti kartelům, které obsahoval prvý návrh a které v mnoha případech byly by velmi lehce mohly vésti k tomu, že by bylo bývalo dítko vylito i s lázní. Neboť že kartely - třebas i jejich účinky v cenové politice a na konsum mohou býti škodlivé - nejsou samy o sobě naprosto škodlivé, prokázalo i samo státní zákonodárství a prakse státu před válkou. Poukazuji jen k tomu, jaké stanovisko zaujal kdysi k uhelnému syndikátu pruský stát a jak se dnes chová také československý stát k těmto tvořením syndikátů, při čemž uvádím jen syndikát obilní nebo dobytčí. Jest jasné, že kartely, zvláště také pokud jde o technický rozmach, mohou přinášeti prospěch a že jsou dotud příznivé, dokud vyřazují z provozu života neschopné, poněvadž zastaralé podniky, aniž majitel musil býti nezbytně zničen, nýbrž dostává náhradu; to jsou zřízení, při nichž výhody převažují nedostatky, již několik pánů řečníků přede mnou zdůraznilo, podstatnou věcí jest cenová politika a vliv na ni. Než se budu zabývati touto věcí, domnívám se, že musím něco konstatovati. Domnívám se, že část pánů řečníků přede mnou dopouštěla se určitého omylu. Jeden z pánů, domnívám se, že to byl pán z komunistické strany, zdůraznil, že jest chybou zákona, že jest namířen v plném slova smyslu jen proti kartelům a že se nevztahuje na tak zvané gentlemen-agreement, pooly a trusty. Domnívám se, že toto mínění jest nesprávné a že se po této stránce zákonu křivdí. Neboť, pročteme-li si zákon, podle mého mínění při přímočarém výkladu vztahuje se na všechny možné syndikáty. V §u 1 se praví: "Kartelové úmluvy podle tohoto zákona jsou úmluvy samostatných podnikatelů, jimiž se smluvní strany zavazují, obmeziti nebo vyloučiti mezi sebou volnost soutěže úpravou výroby atd., je-li účelem úmluv ovládnouti co možná nejúčinněji trh." Tato definice zahrnuje také gentlemen-agreementy a trusty, aspoň tomu tak rozumím, při čemž poznamenávám, že podle našeho názvosloví pojmy kartelu a trustu nejsou od sebe nikterak přísně rozděleny. V §u 2 se praví: "K platnosti kartelových úmluv jest potřebí, aby byly učiněny písemně. Totéž platí o jejich změnách." Ale to podle mého mínění naprosto neznamená, že se tím poskytuje výhoda gentlemen-agreementům, které nebyly učiněny písemně. Neboť, nebyl-li gentlemen-agreement učiněn písemně, nemůže se ho nikdo dovolávati, kdyby na příklad chtěl vésti proces. Tedy zákonu třeba rozuměti zajisté v tomto smyslu a zde nechtěla se dělati žádná výjimka ve prospěch gentlemen-agreementů, trustů a poolů, nýbrž zákon měl býti stilisován co nejšíře.

Naproti tomu v §u 38 jsou ustanovení, která zavdávají podnět k pochybnostem. V tomto paragrafu se praví, že se ustanovení tohoto zákona netýkají státních monopolů a závodů spravovaných podle zákona ze dne 18. prosince 1922, č. 404 Sb. z. a n., o úpravě hospodaření ve státních závodech, ústavech a zařízeních, jež převahou nemají plniti úkoly správní, pokud tyto závody, ústavy a zařízení nejsou smluvními stranami kartelových úmluv nebo pokud slouží účelům všeužitečným. Co má býti řečeno tímto ustanovením? Jde zde především o hospodářské podniky státu, tedy o železnice, poštu, státní lesy atd. a pak o syndikáty, které zaujímají monopolní postavení. Tyto podléhají zákonu jen tehdy, jsou-li smluvními stranami kartelových úmluv. Jestliže naproti tomu vystupují jako monopoly, podobně jako soukromé monopoly, a stanoví přílišné nebo nepřiměřené ceny a sazby, jsou vyloučeny ze zásahu těchto komisí, ze všech ochranných ustanovení zákona na ochranu výrobců a spotřebitelů. Bylo by bývalo věcí liberálního zákonodárství, aby si řeklo: Zkoumání má podléhati také hospodaření takových státních podniků, které celou svou povahou jsou podniky obchodními.

Nuže v poslední době máme před sebou velmi zajímavý příklad. Státní lesní podniky vynutily zavedení ochranných cel na dříví.

Kdežto v tomto zákoně zvláštní paragraf jedná o tom, že cla mohou býti dokonce snížena, a to vládou jako nositelkou státního výsostního práva, v takovémto případě jsou státní podniky, nejsou-li přímo členy syndikátů nebo kartelů, z těchto opatření vyloučeny. Tedy kdybychom to chtěli vyjádřiti hrubě, tento zákon, pokud jest to zákon proti této lichvě, zaváděl by výjimku, privilegium pro lichvařící státní podniky. Podle mého mínění jest to vada zákona, zvláště když tento zákon má pracovati v duchu deflační politiky. Poněvadž se právě nyní ocitáme na tak rozhodném zlomu celé měnové a hospodářské politiky na celém světě, domnívám se, že není snad nemístné, abychom se poněkud podrobněji zabývali touto otázkou deflační politiky v Československu, abychom si dali otázku: Máme v Československu deflační politiku a do jaké míry, odpovíme-li na prvou otázku kladně? A další otázka jest: Je-li tato deflační politika zdravá, máme-li v této deflační politice pokračovati? Domnívám se, že na otázku, máme-li v Československu deflační politiku, musíme odpověděti bezpodmínečně kladně. Na tuto otázku můžeme odpověděti kladně podle určitých positivních ustanovení v zákonodárství, ale i podle určitých snah, které možno vyčísti ze zákonodárství a jeho nařízení.

Zákonné ustanovení, které jest čistě deflačním politickým ustanovením, nalézáme ve stanovách Československé Národní banky, pokud se dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku vybírá, aby zmenšila počet obíhajících bankovek a aby byla podkladem bankovek. Dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku měla za účel zmenšiti velké množství obíhajících bankovek, aby státní občané přispěli k ozdravění měny. Proto měl každý státní občan přinésti ze svého majetku oběť. Ale zabýváme-li se podrobněji účinností této dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku v poslední době, vidíme, že dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku byla od prvopočátku vybírána z části z fingovaného majetku. Neboť byly vydány předpisy, jak se mají počítati cenné papíry, valuty atd. Zatím nastaly ohromné poklesy, ale dávka z majetku a z přírůstku na majetku zůstala beze změny, pracovalo se s fikcemi. Ale nyní se táži dále: Vybírá se tato dávka z majetku a z přírůstku na majetku skutečně ze jmění? Jen velmi nepatrná část těchto peněz byla skutečně zaplacena z majetku, z majetku státních občanů. Největší část této daně, která se vybírá ještě dnes, platí se z důchodu. Udělali jsme z toho tedy daň důchodovou a poněvadž tato deflační pumpa po 15 letech ještě i dnes pracuje, máme zde ještě dnes zákonně ustanovené, deflačně fungující opatření, působící na důchod státních občanů.

Ale deflační politiku můžeme konstatovati ještě také s jiných hledisek. Naše veškeré zákonodárství, vycházejíc ze zachování stability koruny, snižuje a zmenšuje platy a mzdy, počínajíc u státních úředníků. Měli jsme již opětovnou restrikci státně-úřednických platů, důchodů státních zaměstnanců a pensí. Dobře, řeklo by se, že stát nemá tolik peněz, omezuje tedy příjem svých zaměstnanců. To samo o sobě nebyla by ještě deflace. Ale stále a stále vidíme ustanovení, že na příklad také ostatní veřejné korporace musí to dělati také, tedy země, okres a obec a dokonce i obchodní a živnostenské komory. Proč to musí dělati také? Poněvadž převládá úsilí dospěti od nižších příjmů k nižším cenám. Představovali jste si, že stlačí-li se příjem velké armády veřejných úředníků a zaměstnanců, dá se tím také pohnouti průmysl a obchod, aby rovněž snížil ceny, a tak se dostaneme k nižším cenám nebo jinak řečeno k vyšší hodnotě koruny. Právě v této skutečnosti, že se počínaje platy státních úředníků chce působiti na ceny a na ostatní veřejné zaměstnance, a dále tímto příkladem na soukromé zaměstnance, vidíme zcela zřetelně deflační tendenci našeho zákonodárství.

Říká se plným právem - a každý v této sněmovně to podepíše: Jsme proti deflaci. Zřízení umělé kupní síly papírem jest nešvar, který musí státní občany velmi těžce poškoditi a otřásti důvěru co nejhlouběji. Tážete-li se však určitých rozhodujících míst, nemáme-li deflaci, odpovídají: Máme stabilisovanou měnu, nemáme ani inflaci, ani deflaci. To o té inflaci jest pravdivé, o deflaci nepravdivé. Máme organisovanou, promyšleně pracující deflaci a máme si jen dáti otázku: Jest tato deflace zdravá, prospěšná a kam nás dovede? Přívrženci této deflace usuzovali až dosud takto: Chceme udržeti korunu, stabilitu koruny a vždy rozuměli tím směnný kurs zlatých měn a nikoliv průměrný index cen zboží. Chceme udržeti stabilitu. Chceme-li ji udržeti, musíme ven s naším zbožím, musíme vyvážeti. Ale chceme-li vyvážeti, musíme býti levnější než ostatní. Chceme-li býti levnější než ostatní, musíme míti nižší mzdy a platy atd. Ale nikdo k tomu nepřipojil - a tu se nepřipojil velký deflátor, stát: musíme také míti nižší daně, poplatky a dávky. Tato stránka byla z deflační politiky vyřazena a to byla logická chyba. Čeho jsme se dožili až dosud s touto deflací? Chtěli jsme - podívejme se přece na účet - zrychliti vývoz. Prvou odpověď dala nám Amerika. V Americe mluvilo se o sociálním dumpingu Československa a poté Amerika zvlášť zvýšila cla pro Československo; přádelny lnu atd. mohly by o tom ledacos vypravovati. Tedy s tím jsme neudělali žádné štěstí. Ale ani na jiné straně neudělali jsme žádné štěstí, na příklad při zboží s vázanými cenami. Dožili jsme se, že zemědělské výrobky velmi značně klesly pod dojmem nadprodukce a velkého poklesu cen ve Spojených státech, ale nůžky se otevřely: část průmyslových výrobků nechtěla snížiti cenu. Jedna část, jako obuv a textilní zboží, šla velmi podstatně dolů, ale ostatní nechtěly a nyní přichází rozhodující slovo: Častokráte ani nemohli sleviti pro daně, dávky a sociální břemena.

Jaký výsledek vyplývá při našem stavu z inflace a deflace? Inflaci nemáme a neměli jsme ji. Zaplať Pán Bůh! Ale při deflační politice jede stát na dvojité koleji. Na jedné straně podporuje stát deflační politiku, ačkoliv se to úředně popírá, kdežto na druhé straně, kde totiž vystupuje stát jako hospodář, u daní, poplatků a dávek, nezlevňuje. Máme tedy jednostranně prováděnou deflační politiku a každého dne, abych tak řekl, s větší rozhodností vtírá se nám otázka: Smíme postupovati na této cestě dále, nebo co se má díti? Zajisté, i když dnes nedáme žádnou odpověď, že se má sáhnouti k tomu či k onomu opatření, musíme si přece představiti řadu možností. Neboť nesmíme si přece předstírati, že se ve světě vůbec nic neděje a že můžeme zcela prostě složiti ruce do klína s nějakou konservativní politikou, která však přese všechen konservatismus, jak jsem právě vylíčil, pokud jde o deflaci, vlastně neví, kam chce. Tolik víme: stlačíme-li ceny dále, měli bychom možnost lepšího vývozu a konkurence proti cizině, nebudou-li naše opatření zmařena celně politickými, ale nyní také i měnově-politickými opatřeními.

Pronáším-li zde tyto myšlenky, které zde načrtávám jen jako problémy, v souvislosti s novým kartelovým zákonem, činím to proto, poněvadž říkám: Ani kartelový zákon dobře neví, kam vlastně chce. Na jedné straně chce chrániti spotřebitele tím, že vláda pomocí komisí snižuje ceny, ale na druhé straně již vyjímá státní podniky a poskytuje jim právo k neomezenému utváření a zvyšování cen. To jsou bohužel rozpory, které svědčí, že vlastně nemáte vůbec jasno, kam chcete. Bez ohledu, máme-li dělati dále deflační politiku či nikoliv, prohlašuji: Kartelový zákon jest v podstatě zdravý, poněvadž může čeliti poškozování spotřebitelů, vykořisťování těmi, kdo ovládají trh. Ale nad to naprosto se neřeší naše velké problémy. Zvláště neřeší se tím ani otázka, co se vlastně má státi s našimi úvěry.

Musíme si přece představiti skutečnost, že stojíme před úplným ochromením úvěru. Dnes nedostanete ani hypoteční úvěr, ani výrobní úvěr. Naše veškeré úvěrnictví jest těžce ochromeno. Spořitelny venku, v německé části Čech vyhlásily řadu moratorií, to znamená, věřitelé nedostanou nazpět celé své vklady, chtějí-li je, nýbrž jen část. To má za následek nedůvěru. Neboť co se má dále díti? Máme nechati hospodářství prostě zahynouti? Což nemáme doma žádného prostředku, abychom pomohli poněkud na nohy tomuto hospodářství, úvěrům, pokud jsou zdravé?

Musíme si jen připomenouti dějiny našeho úvěrnictví v posledních letech, abychom uhlídali, co vše jest toho příčinou. Uvažte, pánové, že banky a peněžní ústavy jsou vlastně zbaveny svých dřívějších funkcí. Úvěr a tím také výdej bankovek většinou se zakládal na obchodní směnce. Tyto obchodní směnky zhroucením obchodu většinou zmizely. Ale směnky, které vydávaly banky, byly taká výrobní úvěry. Banka tomu, kdo chtěl založiti výrobu, otevřela nejprve kontokorent, případně i na jeho krásné modré oči. Pak na základě tohoto kontokorentu dostalo se do pohybu hospodářství tohoto člověka a když bylo hospodářství v pohybu, vydával obchodní směnky, které reeskontovala Národní banka. Tak tomu bylo kdysi. Tato funkce soukromých bank přestala nebo přestala z velké části, kontokorenty, výrobní úvěry, obchodní směnky většinou zmizely a potřebuje-li nyní podnik, i když se zakládá na nejzdravějším podkladě, úvěr, nedostane ho; a proč? Poněvadž při vší naší moudrosti jsme nedokázali zříditi organisaci, aby byly uspokojeny také z dravé úvěrové potřeby. Když kdysi po úpadku rakouského úvěrního ústavu byly staženy také z Československa zlaté pohledávky, Národní banka musila své možnosti úvěru omeziti. Proč? Zde rozhodoval opět předpis o 35%ní zlaté úhradě. A kdyby Národní banka byla chtěla poskytovati úvěry, přišla o krátkodobé zlaté devisy, neměla potřebného zlata a objevil-li se nějaký dlužník, stála zde vždy se založenýma rukama.

Proto se vás táži: Jest nutno, abychom měli 35%ní zlatou úhradu? Zmiňuji-li se zde o Německu, nečiním to naprosto proto, abych je líčil jako vzorný příklad. Ale nemůžeme popříti skutečnosti, že marka i při 9% ní zlaté úhradě zachovala si svou dosavadní cenu. Nechci z toho vyvozovati nic jiného, než že československá koruna, kdyby místo 35%ní zlaté úhrady měla jen 25% ní, neměla by jak doma, tak také v cizině ani o haléř menší cenu. A když jsme na příklad mohli dostati ruské směnky, Národní banka prohlásila: Nemohu je eskontovati, schází podpis. Ale proč nemáme přechodný ústav, rozváděcí banku, relais, aby bylo možno poskytovati takovéto úvěry? Jsou za dnešní peněžní a měnové techniky tyto věci nemožné?

Ovšem politika Národní banky byla potud vzorná, že nás uchránila před všemi otřesy, že zanesla dobrý kus důvěry z Československa do Evropy. Ale to ještě neříká, že zákonodárství má scházeti nutná pružnost.

V souvislosti s tímto zákonem končil bych tímto: Zákon není špatný, ale příliš mnoho nesmíme od něho očekávati, zvláště cenová politika nesmí od něho očekávati příliš mnoho podnětů, poněvadž sami ještě nemáme zde vůbec jasno, jakou cenovou politiku budeme příště dělati, zda, jak to chtějí agrárníci, budeme pracovati k vyšším cenám, nebo k nižším cenám, jak to chtějí jiné vrstvy, a zvláště nevíme, kam máme dospěti s naší otázkou úvěru.

Místopředseda Stivín (zvoní): Žádám pana řečníka, aby skončil.

Posl. dr Bacher (pokračuje): K zákonu bylo by třeba jen ještě říci, že nezáleží na tom, co jest v jednotlivých paragrafech, nýbrž v jakém smyslu a v jakém duchu bude prováděn. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Ostrý.

Posl. Ostrý: Slavná sněmovno! Předloha zákona, kterou právě projednáváme, je tak důležitá, že by bylo nutno zabývati se jí jak po stránce zásadní, tak i po stránce meritorní. Bohužel, je řečnická lhůta tak omezena, že patrně nebude lze o obou těchto stránkách mluviti.

Zákon sám o sobě je novum natolik, že se kartelům dostává státního a zákonného uzná ní. Co to znamená? To znamená, že volné organisace ochranné kterékoli produkce a výroby byly dosud vysazeny nebezpečí, že může býti proti nim zakročeno podle zákona jako proti organisacím protizákonným. Tímto zákonem se však dostává kartelovým ochranným organisacím, ať průmyslovým, ať zemědělským či pojišťovacím, zákonného uznání a byly jím zbaveny nebezpečí možného zákroku proti sobě jako organisacím protizákonným.

Všimneme-li si vývoje a historie kartelové ochranné organisace, vidíme, že dříve měly kartely takové poslání a význam, aby regulovaly výrobu případně rayonováním odbytiště atd. Později se kartely od této zásadní účelnosti odpoutaly a vrhly se po většině na cenovou politiku a také ji důsledně sledovaly. Nyní nesleduje již kartel rozdělení výroby, ani její regulování a rozdělení rayonů jako odbytišť, nýbrž sleduje po většině jen ten účel, jak by cenovou politikou podvazoval vznik nových odvětví výrobních, příp. i obchod. Byly tedy kartely ochrannou organisací výroby potud, pokud sloužily k tomu, aby určitým usměrněním mohly působiti na zdravější obchod; ale přestaly jí býti, když důsledně a jedině sledovaly cenovou politiku a znemožňovaly všechno nové, co by se kolem nich tvořilo nebo mělo vzniknouti. V důsledku toho, že se kartely uchýlily jen k cenové politice, chce si vláda svou předlohou zajistiti dozor nad kartely, hlavně nad jejich cenovou politikou. Chtěl bych k tomu říci, jestliže jednotliví výrobci toho kterého výrobního odvětví vstupují do ochranné organisace, tuto organisaci vytvoří, jdou tam prostě proto, poněvadž se domnívají, že těmi organisačními vzájemnými závazky usnadní si odbyt, obstarají odbytiště a že nemusejí mezi sebou zápasiti konkurenčními cenami. Kdyby kartely tento význam pro jednotlivé členy neměly, nebylo by kartelů, a proto se domnívám, že snaha vlády, aby měla možnost působiti na kartelové ceny, bude velmi těžko proveditelna. Bojím se, že se jí to nepodaří, poněvadž není dobře možno, aby někdo cizí mohl do určitého podnikání, do kalkulace pod niku natolik vniknouti, aby mohl určovati cenu toho výrobku, zboží. O tom, co říkám, nás přesvědčily lichevní zákony, lichevní orgány, lichevní soudy. Měli jsme po válce celý tento aparát s velmi přísnými trestními ustanoveními a trestními sankcemi v permanenci, ale ani v jednom případě se nestalo, že by se byl velký průmyslový podnik v důsledku zákona o lichvě stal předmětem trestní sankce. Viděli jsme, že byl pro lichvu trestán pikolo v kavárně, když prodával cigarety, viděli jsme, že byli trestáni řezníci, hostinští vysokými, těžkými tresty a pokutami, ale neviděli jsme, že by byl trestán někdo, kdo byl vlastníkem velkého průmyslového podniku, třebas tu byla vyložená lichva. Nebylo to prostě možno. Vniknouti do kalkulace takového složitého podniku, jako jsou na př. Vítkovické železárny, Škodovy závody nebo Českomoravská-Kolben, nebo vniknouti do všech ostatních průmyslových podniků a dokazovati, že kalkulace jejich neodpovídá skutečnosti, že jsou tam nepřiměřeně vysoké ceny, se nepodaří lidem, kteří budou pověřeni v těch komisích sledovati, případně dáti průchod právu vzniklému ze znění tohoto zákona. A tu se bojím dále, že všechno to, co zamýšlel tento zákon, se nakonec omezí jedině na § 17 tohoto zákona. Tam ovšem potom bude postup mnohem účinnější, poněvadž tam se mnohem snáze ta oběť najde, nežli by tomu bylo ve velkém průmyslovém podniku.

Kartelové organisace podvazují vznik a existenci nových podniků u nás, řekl bych podniků ne zrovna výrobních, ale vlastních podniků obchodních, kterých československý stát, nebo kdybych to chtěl říci určitěji, československý národ má velmi málo. My musíme hospodářskou budoucnost československého státu teprve budovati svou vlastní pílí. A tu jsme se přesvědčili, že mocné podniky, které byly již zde dříve, ale nebyly naše, ze značné části cizí, dokonce zahraniční, se udržují dnes jediné proto, ne že by jejich produkty byly tak oblíbeny, nýbrž prostě proto, že jsou kartelovány. Možná, že ani nevíme, jak hluboko zasahují kartely do obchodního chodu. Všimněte si jenom, že velké obchodní domy si musí čeští lidé teprve budovati. Nemohou však dopředu pro kartelovou ochrannou organisaci, která má pro veliké odběratele, obyčejně staré, jiné ceny než pro odběratele nové a malé. Máme zde 3 až 4 druhy obchodníků a každý z nich kupuje takový kartelovaný výrobek za jinou cenu. A zdálo by se, že při přípravě kartelového zákona bude se pamatovati na ochranu těchto obchodů, že zákon učiní přítrž tomuto nemožnému systému. Račte dovolit: jestliže nám po válce vznikl český obchod jako samozřejmá věc, ale musí-li dráže nakupovati než obchod dosavadní, dřívější, velký, tak nemůžete nikdy čekat, že se český obchod rozvine, že zmohutní, protože musí mnohem dráže nakupovati a musí svádět urputný konkurenční zapas s tím, který nakupuje mnohem laciněji. To je dnešní systém kartelů; vedle toho, že chrání samy sebe, chrání několik jedinců.

Zákon sám znamená pro stát silné zatížení v případě, bude-li se provádět. Poněvadž však provádění zákona se mi zdá tak nemožné a tak komplikované, je to jedinou mou útěchou, že vydání s tímto zákonem spojené bude snad co nejmenší. Ale jediné z těch důvodů, že zákon nebude prováděn. Kdyby se prováděl, bylo by zle po stránce administrativní i po stránce soudní. Já jsem zde již několikráte dokazoval, pánové, že naše soudnictví je nemožné, neudržitelné. To není výtka někomu, to je výtka poměrům, ve kterých žijeme. Poukazuji jenom na poměry. Naše soudnictví, pokud se týče civilního práva, je absolutně neudržitelné, poněvadž věřitel se dnes před uplynutím dvou až půl třetího roku nedovolá soudního rozhodnutí. Rozsudek není mu doručen dříve prostě proto, poněvadž soudy jsou přetíženy pracemi. A když si vezmete řadu zákonů za uplynulá léta, kde nové a nové a opět nové věci valíme na soudy, není divu, že se nám potom soudnictví přímo katastrofálně hroutí a že se nemůžeme dostati z kalamity ven. Nyní si opět soudy zatěžujeme a zároveň finančně stát.

Kartely se zákonem uznávají, ale některá ustanovení koaličního zákona se pro ně ruší. Tak na příklad § 4 koaličního zákona pro ně neplatí, ale ponechává se pro všechny ostatní, kdo nemají možnosti zříditi si ochrannou kartelovou organisaci. Pro ty všechny platí § 4 koaličního zákona, hlavně pak pro všechna společenstva, pro všechna gremia. Zde se neděje nic, ty jsou ponechány nadále na pospas náhodě obchodu, náhodě doby, jakou to které obchodní nebo výrobní odvětví prožívá, je-li krise či konjunktura, tedy prostě náhoda, zatím co kartely uznáváme a dáváme jich organisaci zákonný podklad.

A teď si všimněme jedné věci. Zákon uznává kartel, kartel se tvoří proto, aby prováděl to, co jsem řekl dříve, dělbu práce - bude-li to dělat - ale hlavně, aby dělal cenovou politiku. Avšak v témže zákoně mluvíme o tom, že stát si bere dozor nad prováděním a hospodařením kartelů, hlavně nad cenami. Nemyslíte, že je zde rozpor a že je to něco úplně protichůdného, když na jedné straně uznáváme právo tvořiti tu organisaci za určitým účelem a když zároveň chci tím zákonem říci, že ten účel budu potírati? Co z toho bude? Nesnadná situace a, jak jsem řekl, silné zatěžování státu.

Řekl jsem v ústavně-právním výboru, že § 17 tohoto zákona sem "pasuje" - promiňte mi ten vulgární výraz - jako pěst na oko. Celý zákon mluví o organisaci kartelu, ale zároveň v §u 17 se vám do zákona dostalo: Dozor státní nad cenami, případně v této nové formě vydaný lichevní zákon, který je vyřízen pod čís. 4 v odst. 1 a odstavcem 2 - dvěma větami. Čís. 4 v odst. 1 říká, že vláda "může", a odst. 2 pověřuje vládu vydáním nařízení, jak potírati lichvu a míti dozor nad cenami tam, kde nejde o kartelovou organisaci. Tedy úplně na všechno, na obchod, živnosti, podnikání mimo organisaci kartelovou se nalézající. Bojím se, že snad z celého zákona jedině tomu se bude věnovati pozornost a péče a že jedině to se také bude prováděti.

§ 27 v páté části tohoto zákona chce umožniti vystoupení člena z kartelu. Mně se sice věc vysvětlovala, ale uvažoval jsem o tom opět a přišel jsem k poznání, že není to úplně správné, když to, co dříve umožňovala obyčejná smlouva člena kartelu, je dnes rovněž podmínkou. Ale vedle toho § 26 říká, že člen může vystoupiti, a § 27 mluví o podmínkách, za jakých může vystoupiti. Musí v prohlášení uvésti důvod, proč vystupuje, jakož i skutečnosti, o něž opírá tento svůj důvod. Tedy on musí uváděti důvod nejen podle smlouvy, kterou uzavřel jako člen kartelu, nýbrž také podle tohoto zákona, a to snad proto, aby organisace kartelu nemohla býti odstupujícím členem poškozena. Pravda, řekne se, aby také člen nebyl poškozen, ale hlavně jde tu o to, aby nebyl poškozen kartel.

Myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že tento zákon bude velkým zklamáním pro ty, kdož volají po kartelovém zákoně. Pan dr Winter zde o tom mluvil velmi krásně a obšírně. A z jeho řeči bylo lze vycítiti, že sice kartelový zákon míti budeme, ale že se minul úplně toho, po čem volala široká veřejnost v Československé republice. Nikdo si takhle nepředstavoval kartelový zákon.

A teď něco zásadně. Průmyslové a jiné podniky jsou chráněny u nás dvojím způsobem. Jednak je to celní opatření. Nechci to oddiskutovávati, poněvadž jistě každý příslušník tohoto státu ví, že svou vlastní výrobu musíme do určité míry chrániti před škodlivou invasí cizího průmyslu a cizích výrobků, tedy že musíme čeliti celními opatřeními dumpingovému obchodu u nás. To je samozřejmé. Vedle toho však je průmysl a jiné podniky chráněn ještě ochrannou kartelovou organisací. Jaký to má význam? To má ten význam, že se úplně znemožňuje mezinárodní styk, kterého bychom co nejvíce potřebovali jako stát průmyslově překrvený. A jestliže ochrana ať cly či ochrannou průmyslovou organisací sahá nad poměry, jestliže se minula cíle, t. j. ochrany domácího průmyslu a obchodu před škodlivostí cizího obchodu a vrhla se na cenovou politiku, pak vězte, že je to celostátní politika škodlivá, která nám nemůže přivoditi hospodářské uzdravění, už proto ne, poněvadž si svou hospodářskou politikou znemožňujeme do jisté míry mezinárodní styky. Do téže situace, myslím, se dostává více méně i naše zemědělství.

A teď bych chtěl říci ještě jen málo slov. Jestliže se pánové domnívají, že na př. zákonným opatřením §u 17 docílí něčeho, pokud se cenové politiky v obchodech a živnostech týče, jestliže se autoři tohoto zákona domnívají, že to bude míti nějaký vliv na naši cenovou politiku, tedy se klamou, poněvadž následkem zhodnocení našeho platidla a následkem nadbytku produktů a zboží hroutí se cenová hladina čím dále tím více. My nemáme drahoty. Nevěřte tomu a nedejte se vésti tímto heslem. Nám se cenová hladina hroutí. Konkurence, volná konkurence u všeho obchodnictva a živnostnictva je tak bezmezná, skoro nemožná, že by vyžadovala podle mého soudu zákona proti tomu, kdo zboží podbízí, poněvadž jedině tak mohlo by nastati ozdravění. Mohu vám snad říci docela přátelsky, že dnes není v obchodech a živnostech již otázky, která by vyžadovala §u 17 a dozoru nad cenami, že tam není již otázky drahoty, abnormálních výdělků, že tam není výdělku, že tam není otázky, kolik kdo ročně vydělá, dnes ve velkých i malých obchodních domech je jediná otázka, jak dlouho tento desolátní hospodářský stav v obchodním stavu ještě vydržíme. A teď, pros ím, má se k tomu řaditi zákonné ustanovení, kde ti, kteří denně a denně zápasí s krutou hospodářskou poruchou, kteří se táží, jak dlouho ještě tohle vydrží, mohou býti docela dobře podle §u 17 tohoto zákona znepokojováni dále. To bude míti za následek, že řada lidí, kteří se nebudou chtíti dáti šikanovat, ze soukromého podnikání utekou, mají-li tolik, aby mohli žíti v soukromí. Tedy nezabíjejme si zákonným ustanovením své soukromé podnikání, poněvadž by to znamenalo, že v dozírné době bychom velmi těžko sháněli lidi, kteří by nám opět do soukromého podnikání šli.

Tedy jen klid a rozumná hospodářská politika mohou nás přivésti k lepší a šťastnější budoucnosti. Taková znepokojující zákonná ustanovení, kde obchodník nebo podnikatel neví, co jej zítra opět nového postihne, nemohou přivoditi jistotu, nýbrž zklamání, a tak může dojíti k hospodářskému zhroucení. Před tím varuji. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce pořadu.

Vykonáme nyní odložené hlasování o odst. 1 pořadu: