Než odchyluji se, vždyť přece nemůže býti úkolem mým jako negativistického poslance, abych českému státnímu národu přednášel o státoobčanských povinnostech a úkolech. Nepohodlná německá oposice má tedy býti umlčena a proto se pokračuje v divadle vydávání německých zástupců lidu. Potřebné podklady snadno se naleznou. Zatím co se členové vládních stran nevydávají, i když se proti nim vznášejí nejtěžší výčitky, největší obvinění, zatím co se i při zřejmé vině nevydávají k stíhání trestními soudy, vydává se oposice již k potrestání, je-li činná v mezích svého programového mínění, v mezích programu své strany.

Při jednání o vydání národně-socialistických poslanců pan ministr spravedlnosti dr Meissner, aby zachránil vážnost české justice, několikráte docela ostře a s velkým rozhořčením se bránil a odmítal výtky, a to výtku pronesenou v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, senátu a také v tisku, že v těchto procesech jde o pronásledování, o politickou persekuci, že se stíhají nikoli fakta, nýbrž politické smýšlení. Ve své odpovědi na vývody senátora dr Jessera a dr Hilgenreinera v rozpočtovém výboru senátu ze dne 13. února 1933 pravil mezi jiným podle stenografického zápisu doslova toto: "Měl jsem již při projednávání rozpočtu v poslanecké sněmovně příležitost učiniti o tom prohlášení a domníval jsem se, že má upřímná slova byla správně pochopena a že se jim věřilo. Ale nyní pozoruji, že se stále ještě setrvává na přesném a srozumitelném stanovisku, že zde jde o článek v řetězu politických procesů, že se tyto procesy úmyslně vyvolávají a že se neodůvodňují dosti věcně, že to jsou politické procesy směřující proti politickým míněním a národům a že jsou politickou chybou. Osobně nejsem přítelem politických procesů, a kdyby bylo možno se bez nich obejíti, rád bych se jim vyhnul. Za všech okolností" - prosím, dejte pozor - "odmítl bych zahajovati procesy z politických důvodů a k politickým účelům, hlavně takové procesy, které nemají vůbec věcného podkladu."

Pánové, co si máte mysliti o těchto slovech nejvyššího šéfa justiční správy, pokusím se vám dokázati podle svého vlastního trestního přečinu. Podle zprávy imunitního výboru účastnil jsem se dne 21. března 1931 německé národní schůze v Opolí a promluvil jsem zde několik slov tohoto obsahu: "Přináším vám pozdravy sudetských Němců. Radostně jsme sem spěchali. Dlouholeté úzké styky nás spojují. Jest to poznání války a zhroucení, že jsme si uvědomili, že jsme jednoho kmene. Nebylo tomu vždy tak. Byly doby, ve kterých se vědomí naší kmenové jednoty ztratilo. I když jsme rozděleni hranicí, kterou vytyčila mocenská vůle nepřátel, přece jest národ to cennější a větší, co nás spojuje. Patříme k sobě. Byla to jen lidská vůle, která vytvořila tuto nepřirozenou hranici, a lidská vůle může ji znovu změniti. Stát, ve kterém jsme nuceni žíti, vytýká nám naše němectví jako velezradu, ačkoli by právě tento stát neměl mluviti o velezradě. Osud sudetského německého lidu jest velmi úzce spojen s osudem německého národa. Uskuteční-li se jednou sen budoucnosti, pak na nás nezapomeňte, pak budiž: Jedna říše, jeden národ, jak daleko zaznívá německý jazyk." (Výkřiky posl. Horpynky.)

Nyní k této skutkové podstatě. Nejprve se táži: Jest snad již účast sudetsko-německého zástupce lidu na říšskoněmecké slavnosti zakázána a velezrádná? Toto mínění, které by nám chtělo zakázati jakýkoli styk s říšskoněmeckými místy, bylo by jistě schopno vzbuditi ve světě pozornost, zvláště kdybychom je srovnali s činností českých poslanců ve starém Rakousku, s jejich četnými cestami do Srbska, Ruska a Francie, do Bělehradu, Moskvy a Paříže. Vždyť jsem měl již několikrát příležitost ukázati zvláště na tuto činnost československých bojovníků o svobodu, Masaryka, Beneše, Kramáře, Klofáče a jiných a připomenouti štvavé řeči, které se pronášely při takových zahraničních návštěvách u slovanských bratří. Právě tyto dny vzal si český národ 30. výroční den smrti starého českého vůdce Františka Ladislava Riegra za podnět k zaslouženým poctám. V čem záležela hlavní zásluha Riegrova? V jeho čilé zahraniční činnosti ve prospěch jeho národa, v četných zahraničních cestách do Moskvy a Paříže, ve vyjednávání s francouzskými, ruskými, polskými a srbskými kruhy. Jistě lze tvrditi, že tyto zahraniční cesty, tato agitační práce Riegrova podstatně a snad především byla přípravou k tomu, že český národ zase dosáhl státní samostatnosti. A dnes mají býti němečtí zástupci lidu pronásledováni a trestáni již proto, že se účastní nevinných říšskoněmeckých schůzí? Nebo se i zde ještě rozlišuje mezi německou vládní stranou a německou oposiční stranou? (Výkřiky něm. nár. soc. poslanců [německy]: Ovšem!) Ano, vážení, neboť připomínám, že poslanec Svazu zemědělců a nynější místopředseda poslanecké sněmovny Zierhut r. 1927 pro účast na schůzi sudetsko-německého vlasteneckého svazu v Brodu n. L. v Bavorsku nebyl kdysi vydán a to, jak se tehdy pravilo ve zprávě imunitního výboru tisk 815, proto, poněvadž novinářské zprávy brodského časopisu nepřesvědčily zpravodaje imunitního výboru, že slavnost zahraničního spolku byla takového rázu, aby ohrozila státní samostatnost republiky nebo její demokraticko-republikánskou formu. A dále. Což pánové ze sociální demokracie nebyli při každé příležitosti v Německu, nezasahovali do volebního boje, ba dokonce do posledního volebního boje? Nechápu tohoto rozdílu a i zde mohu jen říci, že činí-li dva totéž, přece to není totéž.

Pánové z české strany, vezměte na vědomí, že přiznáváte-li se k tomuto mínění, bude míti imunitní výbor příště ještě více práce, neboť vám úplně upřímně prohlašuji, že si nedáme vůbec ničím brániti, abychom se i příště nestýkali se svými říšskoněmeckými bratry, že si nedáme ničím brániti, abychom nejezdili do Berlína a Vídně, kdykoli se nám to hodí, abychom se nezúčastnili říšskoněmeckých schůzí a nezastávali své mínění i tam v Říši. Co jste ve starém policejním státě Rakousku mohli a směli, to nám chcete dnes zakazovati v demokracii, v domněle svobodné republice, ve svobodném státě, v demokratickém století, kdy lidé a národy přece již vyspěli? Což neviděl váš vůdce, nynější president státu Masaryk, kdysi velké poslání Slovanů mezi lidstvem v tom, aby uskutečňovali ideje západoevropské demokracie v celé Evropě? Tu musíte jistě, pánové z této sněmovny, začíti s tím ve vlastním státě, neboť jste dnes ještě velice vzdáleni od uskutečnění těchto demokratických idejí, jste ještě velmi, velmi vzdáleni toho, aby se tento stát stal pravým ostrovem pravé demokracie.

A ještě něco dále, pánové; prohlásil jsem tedy ve svých vývodech - podle znění této novinářské zprávy - že jsme si vědomi svého spojení s německou vlastí, s německým materským národem a že je chceme pěstovati. To jest asi pravý důvod navrženého vydání, poněvadž jsem právě bez okolků tuto myšlenku vyslovil. Nechci se dnes ještě vysloviti o znění této novinářské zprávy. K tomu budu míti příležitost u soudu. Ale jejím obsahem chci se ještě trochu zabývati. Táži se vás: Byla by to skutečně velezrada, kdybych byl řekl, že jsme se my Němci zde a tam právě v bojích světové války společně prolévanou krví probojovali k poznání, že jsme jedné krve, jednoho kmene, že patříme k sobě, i když dnes musíme žíti odděleni od sebe státními hranicemi, které byly vytyčeny proti právu sebeurčení? Toto jasné doznání jest jistě nejcennějším výsledkem světové války, které od nynějška - to vám jistě mohu říci - jest pevně zakotveno v našich srdcích a ničím nemůže býti vymýceno. Toto poznání přetrvá státy a národy, poněvadž se opírá o přirozený pojem národa. A pak, pánové z české strany, což se Češi sami a stále nepřiznávali ke stejnému mínění? Právě při loňském sokolském sletu, který, jak známo, se konal od 1. do 3. července v Praze, pořádal se zde i první sjezd zahraničních Čechů. Schůze sama byla zahájena proslovem předsedy vlády Udržala. Všechny porady byly naplněny vůdčí myšlenkou věrnosti k rodnému národu, což jistě jen slouží ke cti národnímu uvědomení Čechů. V závěrečné schůzi tohoto sjezdu bylo poukazováno na povinnost české vlády ujmouti se osudu dvou milionů rodáků bydlících mimo hranice a bdíti nad jejich blahem. A tehdejší předseda vlády Udržal prohlásil jménem československé vlády, že jest ochotna vyhověti předneseným přáním zahraničních Čechů.

Nyní se vás táži: Byl tento sjezd, tato schůzka zahraničních Čechů zde v Praze velezradou proti těm státům, v nichž jinak žijí a jejichž státními občany jsou? Jak jste přece při této příležitosti nadšeně oslavovali deputaci lužických Srbů, kteří jsou přece říšskoněmeckými státními občany? Nedověděl jsem se, že by tito němečtí státní příslušníci, kteří se dali v Praze oslavovati jako předvoj slovanské irredenty, byli pronásledováni pro účast na sokolském sletu v Praze nebo byli pronásledováni snad proto, že jsou četné styky mezi nimi a vámi. Vždyť se přece užívá všech mocenských prostředků českého šovinismu, šovinistických vrstev, aby se v tomto kraji za hranicemi vypěstovala a udržovala na živu lužicko-srbská irredenta. Víme velmi dobře, pánové z české strany, že český velkokapitál založil tam lužickou Národní banku, víme, že český kapitál pronikl do lužického hnědouhelného hornictví, že byl v Budyšíně založen lužicko-srbský Sokol, který jest v nejužším spojení s českým Sokolem. V Praze jest silný česko-lužický spolek "Adolf Černý", který si vytyčil úkol agitovati pro srbskou Lužici, víme také, že v Praze na české útraty studuje jistý počet lužicko-srbských studentů, kteří se vychovávají k agitaci mezi lužickým obyvatelstvem a na průkopníky velkočeské ideje. (Posl. Slavíček: To sám nevěříte!) To jsou fakta, která se nedají popříti.

Ale ještě něco jiného. Na vídeňském župním sletě Sokola dne 10. června 1928 vykonal Sokol před českým praporem přísahu věrnosti svobodnému československému státu; konstatuji: ve Vídni. Třetího sjezdu jihorakouských Čechů, který se konal dne 30. a 31. března 1929 ve Štýrském Hradci - byl jsem o několik dní později rovněž v Hradci a slyšel jsem to z prvního pramene - účastnil se mezi jiným i pan posl. Špatný s pražským tajemníkem spolku Komenský. Posl. Špatný vysvětloval povinnosti svých krajanů k vlasti, nebudete to popírati, pane kolego, neboť mohlo se to čísti tehdy i v hradeckých novinách. Byla to snad velezrada, táži se Vás? K 80. narozeninám presidenta Masaryka běžela štafeta z Vídně do Prahy a přinesla blahopřání. Představte si, že my bychom vyslali štafetu s blahopřáním, řekněme Hindenburgovi. Vypukla by zde revoluce. Naši lidé se zavírají, poněvadž volají: "Heil Hitler" nebo "Heil Hindenburg". V článku "Češi ve Vídni za světové války", který vyšel v kalendáři pro český pracující lid v Rakousku na rok 1930, pojednává se o zásluhách vídeňských Čechů o vznik Československé republiky. A v "Čítance dětem vídeňským" se praví: Vídeň jest vaše bydliště, ale vaší vlastí jest naše republika. (Posl. Slavíček: Když jsou Češi!) Promiňte, nevyčítám vám to, naprosto ne. Ale pravím jen: Co pro jednoho jest slušné, musí pro druhého býti spravedlivé, a přiznáváte-li se k tomuto mínění, nesmíte nás pro stejné mínění stíhati trestními soudy. Pak nám nesmíte zakazovati takové styky mezi příslušníky téhož národa.

Pokračujme v úvahách ještě dále. Byla by to velezrada, kdybych byl řekl, že lidská vůle vytyčila nepřirozené hranice států a že je může zase odstraniti? Dějiny nám ukazují po celá staletí na stu příkladech, že nic netrvá věčně, že ani v politice a dějinném vývoji není nic nemožného a že mírové smlouvy, i když jsou zajištěny nejsvětějšími přísahami, přece jsou jen kusem papíru, jejž živá vůle národa vědomého své moci a zdravého v dané chvíli zase roztrhne. Nyní se ovšem proti tomu stále dovoláváte svatosti přísah a dáváte bohabojnému, zbožnému sudetskoněmeckému lidu ve svém českém státě při každé příležitosti přísahati takové svaté přísahy, přísahy věrnosti k Československé republice, jakož i že bude zachovávati a dodržovati její zákony. Nuže i toto jednání považujeme za nanejvýš směšné. Česká minulost se svými tisíckráte zrušenými přísahami starému Rakousku měla přece poučiti české držitele moci, že jest ze základu falešné budovati stát na přísahách, na bodlech, na puškách a gumových obušcích, poněvadž všechny tyto věci v rozhodné a nebezpečné chvíli nevydrží a prostě se roztříští o živoucí vůli sebevědomého národa. A dále se táži: Není snad pravda, když jsem tvrdil, že český stát jako náš nový dočasně domovský stát již dnes pociťuje naše upřímné německé doznání, naši přirozenou lásku ke svému národu, naše věrné lpění na naší německé domácí půdě jako zahrocené proti českému státu, ba často kvalifikuje jako velezradu, ačkoli pro nás přece právě síla národního uvědomení Čechů má býti stále podivu hodným příkladem a vzorem, když přece zvláště za světové války tolik Čechů přeběhlo otevřeně k nepříteli a přímo vydávalo všanc svůj život, ačkoli ve starém Rakousku, jak bych dále rád řekl, byli následování hodnými a nepředstiženými přímo mistry velezrady, když přece nesčetněkráte stále prohlašovali, že v životě národa není vůbec velezrady a že jest dovoleno, ba že jest nejvyšší vlasteneckou povinností a národní ctností svrhnouti nenáviděné jařmo cizího národa. I o tom jsem již při dřívějších příležitostech uvedl četné příklady, nyní vyjímám jen výrok, který se právě v posledních dnech dostal do veřejnosti, a to bývalého českého poslance Koernera, nynějšího presidenta československého Nejvyššího kontrolního účetního úřadu, který v rakouské říšské radě prohlásil dne 4. června 1917 podle těsnopiseckého zápisu mezi jiným: "Táži se sám sebe: Jest vůbec pochopitelně možné obviňovati národ z velezrady? Jest možné obviňovati národ, že jest státu nepřátelský? Ba, co vlastně zde jsme? Což nejsme také stát? Může národ, který také obývá v tomto státě, provozovati proti tomuto státu velezradu?" Velmi správně! "Národy nejsou školní děti a tresty a omezováním vynucovati lásku, která má spojovati, nezpůsobí nikdy vzájemné lásky."

Byla to tedy snad velezrada, když jsem vyslovil fakt, že osud sudetských Němců jest úzce spjat, ba přímo podmíněn postavením, které zaujímá Německá říše mezi národy? Což nebylo přímo hanebné zacházení s námi, naše národní potlačování zde v tomto státě jen výrazem říšskoněmecké bezmocnosti, slepé a bezvýsledné říšskoněmecké politiky plnění?

Byla to snad velezrada, když jsem našim německým bratřím venku v Říši připomenul jejich samozřejmou povinnost, aby na nás nezapomněli, právě jako se stalo na sjezdu zahraničních Čechů, a když jsem za to slíbil, že udržíme svou národnost proti všemu utlačování, že chceme hájiti naši domácí půdu a že chceme trvati i na právu sebeurčení, které nám bylo odepřeno. Každý, kdo dovede mysliti bez předsudků, musí uznati, že ani na účasti na německé nacionální schůzi v Říši ani v mých vývodech nelze nalézti něco nového ani nelze hledati něco trestného, něco, co bychom nebyli již řekli dříve, při jiné příležitosti právě tak stejnými slovy, a co konec konců jest i docela otevřeně obsaženo v programu naší strany. (Výkřiky posl. Horpynky.) Ani zdůraznění, že budeme nezrušitelně trvati na právu sebeurčení, není pro vás nic nového a jest vám to dostatečně známo. Vždyť se přece německá národní strana docela otevřeně od svého založení k tomu přiznávala a projevila to otevřeně a neohroženě ve svém programu. § 4 stanov naší strany praví výslovně: "Německá národní politika žádá tedy pro německý národ a stejně pro jakýkoli jiný národ úplnou státní výsost nad územím, kde sídlí. Žádný národ nemá právo nuceně přivtělovati ke svému národnímu státu jiný národ nebo jeho části, aby je vykořisťoval a tím svůj stát lépe a snadněji budoval a vyvíjel. Proto žádá pro části německého národa, které jsou dnes pod cizím panstvím, tedy i pro sudetské Němce neomezeného práva sebeurčení a chce ho dosíci hlasováním lidu bez jakéhokoli vlivu."

Sotva se domnívám, že by Češi mohli označiti snad jako velezrádný tento náš požadavek po sebeurčení, když se přece kdysi sami zcela neomezeně k němu přiznávali, a to jak před válkou, tak i po válce. Dovolávám se memoranda filosofické povahy, které sepsal Palacký a které dne 8. prosince 1870, tedy již za německo-francouzské války, podali čeští poslanci říšskému kancléři Beustovi a ve kterém výslovně žádají svobodného práva sebeurčení národů. Prosím, již r. 1870! Praví se v něm doslovně: "Právo svobodného sebeurčení národů musí se hodnotiti výše, kdekoli jde o přestavbu nebo nové zřízení států, než všechny jiné politické zájmy. Všechny národy, ať velké nebo malé, mají stejné právo na sebeurčení." Poněkud dále se praví: "Český národ uznává důsledně plné právo rozličných německých kmenů, aby se spojily ve státoprávní svazek." Ve známé tříkrálové deklaraci všech českých říšských a zemských poslanců z r. 1918 vylíčili toto právo sebeurčení přímo jako záruku všeobecného a trvalého míru a ve washingtonském prohlášení nezávislosti ze dne 18. října 1918, které, jak známo, bylo dílem Masarykovým, vyslovuje se přesvědčení, že žádný národ nemůže býti nucen žíti pod panstvím, jehož neuznává.

To všechno jest přece dosti zřetelné a i ve známém Memoiru III dovolávali jste se výslovně práva sebeurčení národů a Dohoda prý vedla světovou válku k uskutečnění tohoto práva sebeurčení. Či nebyl to Wilson, který právo sebeurčení označil za základ nového utvoření států, a nepostavili jste tomuto muži na věčné časy pomník proti Wilsonovu nádraží? A neděkuje Československo částečnému uskutečnění práva sebeurčení za svůj vznik?

Ale to jest docela zvláštní. Zde dochází zpravodaj imunitního výboru kol. dr Suchý ke zvláštnímu, ba nejvýše pozoruhodnému mínění, když praví, že politický projev mínění, který by se doma mohl považovati ještě za pronesený v mezích politického programu, na př. obhajoba práva sebeurčení, když byl pronesen v cizině, musí se označiti jako zahrocený proti státu, nepřátelský a trestný čin. Jest zvláštní, že české strany včetně německých vládních stran s tímto míněním souhlasily. Zůstalo vyhrazeno dr Suchému najíti takové chytrácké, jedinečné odůvodnění. Každý rozumný a jasně myslící člověk bez jakéhokoli právnického zatížení musí ihned poznati tento do tváře bijící nesmysl takového odůvodnění. Podle mého mínění není žádné skutkové podstaty a žádného činu, který by byl zároveň doma dovolen a nebyl zločinem, v cizině však byl zakázán a musil býti kvalifikován jako zločin. Tím, domnívám se, kvalifikuje se moje navržené vydání jako to, čím ve skutečnosti jest, jako politické pronásledování pro smýšlení, a druží se tím k pronásledování sudetských Němců v posledních měsících, jejichž počet denně vzrůstá, a pravím vám, že jsem na to přímo hrdý, že jste mne nevynechali, že jste mne nepřehlédli. Slouží mi ke cti, že jste mne uznali za hodna, vydati mne rovněž pro mé neohrožené přiznání k národu. Neboť nocí dospívá se ke světlu, bojem, utlačováním a pronásledováním ke svobodě!

Jen se mne bolestně dotýká, že při této katovské práci vidíme na opačné straně i tak zvané německé strany. Při vydání národně-socialistických poslanců prohlásili sociální demokraté ve svých časopisech a na svých schůzích výslovně, jako patentovaní ochránci svobody víry a svědomí a shromáždění, že nikdy nedají svůj souhlas k vydání německých poslanců pro jejich smýšlení. Za chvíli budeme moci pozorovati, že proti tomuto jasnému projevu své vůle budou dnes ještě působiti i při tomto činu. Zástupci národně uvědomělého rolnictva, páni ze Svazu zemědělců, učiní totéž, nebo pravděpodobně podle proslaveného vzoru, jako posledně, svou nepřítomností se zdrží hlasování. Bylo zajímavé, že v imunitním výboru v tehdejší schůzi chyběl zástupce německé sociální demokracie a že posl. Platzer ze Svazu zemědělců nevěděl, má-li hlasovati pro nebo proti, a proto se zdržel hlasování. Při vydání národně socialistických poslanců zdůraznily časopisy Svazu zemědělců častěji než jednou, že i Svaz zemědělců bude všemi silami bojovati proti pronásledování Němců pro jejich politické smýšlení. Cituji časopis "Landruf" ze dne 2. března: "Naše strana dokázala to několikráte a posledně při vydání 4 národně socialistických poslanců v takové míře, jako žádná jiná sudetskoněmecká strana. Zaujala tehdy velmi působivé stanovisko proti vydání tím, že se demonstrativně neúčastnila schůzí." Jsem jen zvědav, co bude zítra a v nejbližších dnech v časopisech Svazu zemědělců o chování posl. Platzera a o chování pánů ze Svazu zemědělců, budou-li ještě udržovati tento klam a znovu tvrditi, že svou nepřítomností nebo nehlasováním, jako v imunitním výboru, takto působivě vystoupili proti mému vydání. Takovými šprýmy nebudete moci trvale obyvatelstvo klamati, vaši přívrženci zcela jasně vidí, v jaké propasti německé nedůstojnosti se již octly německé vládní strany ve své nerozvážné oddanosti. To otevře oči četným přívržencům těchto stran a bude to v zájmu ozdravění sudetskoněmecké politiky jen prospěšné.

V tomto těžkém boji, jejž vedeme o udržení ohrožené národnosti, musejí se přinášeti oběti. Jsme bez bázně k tomu ochotni, neboť přece víme, že z krve mučedníků klíčí sadba svobody. Vybojovati našemu sudetsko-německému lidu svobodu, uvolniti mu cestu k lepší a krásnější budoucnosti jest přece účelem a cílem německé národní strany. Proto s úplným klidem pohlížím na své vydání jako na první etapu na této cestě. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu p. zpravodaji posl. dr Suchému.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! K vývodům p. posl. dr Schollicha a zároveň také dodatkem ke stručné zprávě výboru imunitního ještě uvádím:

Výbor imunitní, když se zabýval touto věcí, měl k disposici říšsko-německé časopisy, které reprodukovaly řeč p. posl. dr Schollicha velmi jasně, a z jejich znění je patrné, že p. posl. dr Schollich užil výroků, ve kterých krajský soud v N. Jičíně vidí skutkovou podstatu přečinu podle §u 14, čís. 1 zákona na ochranu republiky, takže imunitní výbor nemohl než rozhodnouti, aby nebylo bráněno trestnímu stíhání, protože i členové této sněmovny si musí uvědomiti, že i při svých exkursích do ciziny jsou vázáni týmiž zákony jako každý občan této země. Proto jako zpravodaj znovu prosím slavnou sněmovnu, aby dala souhlas k trest. stíhání posl. dr Schollicha. (Souhlas.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Přistoupíme ke hlasování.

Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního, aby posl. sněmovna svolila k trest. stíhání posl. dr Schollicha.

Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna usnesla se svoliti k trest. stíhání posl. dr Schollicha. (Výkřiky.)

Tím vyřízen jest 6. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest: