Předseda: dr Staněk.

Místopředsedové: Taub, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Vávra.

241 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři Bechyně, Bradáč, dr Czech, Černý, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Meissner, dr Spina, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 246. schůzi posl. sněmovny.

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 245. schůzi sněmovny projev ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Matznera.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 2100) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1933 (tisk 2150) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném ve 227. schůzi posl. sněmovny dne 14. prosince 1932.

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1933, a to ve třetí její části, to jest o části hospodářské, dopravní a finanční, započaté ve 244. schůzi dne 4. t. m.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Polyák, Zápotocký, Čuřík; na straně "pro" pp. posl. Šamalík, dr Ivanka, Viereckl, Křemen, Fiala, dr Novák, Brodecký, Chloupek, Bezděk, Vácha, Dorič, Jaša, Janček, dr Reisz, dr Zadina.

Dávám slovo prvému řečníku, jímž je p. posl. Šamalík.

Posl. Šamalík: Slavná sněmovno! Když jsem před rokem mluvil s tohoto místa k stát. rozpočtu, zabýval jsem se hospodářstvím na stát. statcích a lesích a tehdejšími poměry na našem venkově. Má kritika tehdejších poměrů a také hospodářství na stát. statcích nebyla proti nikomu namířena, tím méně byla osobní - byla správná a pravdivá a nikdo mně nehnul ani jediným slovem anebo číslicí. Mluvil jsem o těch poměrech jedině proto, abych zjednal nápravu. O to mně jedině šlo. Vím, že jsem svou tehdejší řečí přivodil už značné úspory ve státní pokladně, ale bohužel mnoho požadavků, které jsem s tohoto místa před rokem přednesl, zůstalo nepovšimnuto.

Ujímám-li se slova k letošnímu rozpočtu, činím tak proto, abych otevřeně a podle pravdy ukázal, jaké poměry a jaká nálada na našem venkově skutečně je. Neklamte se tím, že je na našem venkově dusné ticho. Řekli mně to před dvěma roky upřímně a otevřeně horští zemědělci v Novém Městě: "Pane poslanče, nedejte se másti tím, že jsme po tichu. Jsme sice po tichu, ale pěstě máme zaťaty." Náš venkov jest už polozoufalý a proto je odhodlán ke každé akci, která mu může sjednati ulehčení. Mluvil jsem tu před rokem, jak je na našem venkově zle. Ale co mám říci o nynějších poměrech? Jsem horským rolníkem, od svého narození žiji mezi drobným horským lidem a jako rolník všechny strasti zemědělce v dnešní době znám; mimo to mně venkovský lid z našich dědin vše ostatní řekne anebo napíše. Ani neuvěříte, jak těžce venkovský lid žije. Starý rolník z Tišnovska mně píše:

"Je mně líto těch starých hospodářů, kteří pracují přes 35 let na svém gruntě v potu tváře, za celý život pro sebe neutratili ani 50 Kč a teď mají přijíti o svůj majetek. Stalo se to takto: R. 1928 nám zničilo krupobití všechnu úrodu. Všechno jsme musili koupiti. R. 1929, 1930 a 1931 byly suché, jařiny ani nevymetly, žita vyschla, rovněž nevymetla, jetele podeschly. Zadlužovali jsme se každým rokem víc a více. Ještě r. 1926 jsem měl na hotovosti uspořeno 36.000 Kč a dnes mám vypůjčeno již 18.000 Kč - na všechny strany jsem dlužen. Jak bude dále? Všude jest slyšeti hrozné nářky. Taková je bída na venkově."

731etý vdovec rolník od Domašova mně píše: "R. 1931 jsem zaoral všecka žita a obilí uschlo. Přišel jsem o 3 krávy a o koně. Dal jsem za koně 3100 Kč. Letos mně ochroml, dostal jsem za něj 200 Kč. Jsem dlužen daně ještě za r. 1931. Sklizeň žádnou nemám. Z čeho mám daně zaplatit? Co si počnu, když neprodám dobře dobytek?"

Hanácký domkář z Hrušek u Němčic píše: "Jeden za druhým se dnes prodává, snad i na mě brzo dojde. Mám opustit půdu, kterou mám tak rád, kterou jsem potem svým kropil, na jejíž brázdách písničky zpíval, mám čekat až ji spekulant skoupí?"

Chudobný kolonista ze Slovenska, který se tam přistěhoval z Moravy, prosí o pomoc, neboť hyne hlady. Stravou celé rodiny jest semletá kukuřice se zemáky bez omastku. Všecek majetek na kolonii pozbyl, nemá co jíst, nemá co sít, neví s rodinou, co jest chléb. Učinili jsme sbírku pro toho chuďasa, abychom ho zachránili před hladem.

Výstižně zemědělské poměry líčí zástupce Družiny lidových zemědělců ve Zlechově u Buchlovic: "Před 5 roky jsem platil asi 1000 Kč daně a prodal jsem na ně 5 až 6 q obilí. Dnes na tutéž částku musím prodat 15 centů obilí. Mám 30.000 Kč dluhu přivoděného nucenou stavbou. Nemohu splatit po 2 roky na kapitál ani haléře. Před 5 roky mohl jsem splatit až 5000 Kč na dluh ročně. Kolik ale ztrácí ostatní stavy? Hlavně velcí páni?" A ten dobrý člověk píše dále: "Proč vám toto všechno píši? Protože bych nerad, aby naše republika přišla k rozbití. Se všech stran kolem sebe slyšíme hrozivou zprávu, kdy už si ten rohatý všecko to sebere. I s těmi pány." Mezi pány čítá i poslance a senátory. Nezazlívejte mi, že vám podávám skutečný obraz našich venkovských poměrů. Na našem venkově je ve všech hospodářstvích malých i větších bída o každý haléř. Od r. 1926 nastal pokles cen zemědělských výrobků, kdežto ceny ostatních výrobků zůstaly nedotčeny. Vzpomeňte na r. 1926 a ceny obilí. Pšenice stála 240 Kč, žito, ječmen a oves kolem 200 Kč za 1 q. Dnes? Pšenice se drží venku na 140 Kč, ale žito kleslo v Třebíči až na 60 Kč, ječmen a oves na 65 Kč nebo i 55 Kč. Jak má náš zemědělec se udržet, když jeho výrobky tak velice poklesly v ceně a když proti tomu jeho potřeby nezlevnily a daně s úroky velmi stouply?

V dubnu r. 1914 stál 1 q pšenice 28 tehdejších korun, žito 22 korun, ječmen a oves 16 korun. To znamená, že cena pšenice znamená dnes 5 1/2násobek, všechny ostatní plodiny 4násobek. A naše potřeby zemědělské? Bič - ten obyčejný řemeňák - stál v r. 1914 12 hal., dnes 1.20 Kč, tedy desateronásobek. Umělá hnojiva, na příklad struska stála - tehdy se platilo ještě zlatkami - 2 zlaté 1 q, dnes stojí 46 Kč, tedy více než 10násobek oproti ceně předválečné. Všechny potřeby zemědělce činí nejméně desateronásobek. Jestliže náš zemědělec prodává jen 4kráte dráže a 10krát dráže musí kupovat, pak musí krachovat. Uvažujte to při úrokování dluhů, do kterých se náš zemědělec i při spořivém hospodářství dostal. V r. 1926 zadlužil se zemědělec nebo domkář částkou 20.000 Kč a platil 4% úrok, který činil 800 Kč, což představovalo cenu 4 q žita nebo ječmene. Dnes musí platit nejméně 6% úrok, někde platí až 9%, v bance až 13%. Při 6% dnes dělá úrok 20 q žita nebo ječmene, při 9% 30 q žita nebo ječmene. A s placením daní je to zrovna tak. V této příčině vězí smutný zjev zemědělské krise, neboť ceny zemědělské výroby znamenají hluboký pokles, kdežto výrobky jiné v ceně neklesly. Náš zemědělec má o 2/3 menší tržbu, nezdolá daní a úroků, nemůže kupovat, je koupě neschopen. Živnosti a průmysl pak nemohou tržit a nemohou vyrábět. Proto propouštějí dělnictvo a vzniká nezaměstnanost. Proto náš celý venkov volá po záchraně výroby rostlinné i živočišné. Náš venkov netouží po inflaci, ale žádá spravedlivé usměrnění cen svých produktů. Buď se musí zákonem zvýšiti ceny zemědělských plodin, aby se pohybovaly kol 200 Kč za 1 q obilí, 30 Kč za 1 q brambor, 20 Kč za 1 q řepy, anebo musí býti sníženy ceny všeho, co zemědělec musí kupovat, už od toho biče. Snižte daně, úroky a všecko ostatní, nebo jinými slovy: zaveďte paritu cen mezi zemědělstvím a ostatní výrobou a pomůžete venkovu k záchraně.

Doposud řešila vláda a Národní shromáždění otázku krise různými opatřeními, ať už zákonnými, nebo vládními nařízeními. Bohužel, že i té bídy na venkově jest zneužíváno často k stranickým bojům. Co jen v různých listech bylo uveřejněno výpadů na př. na nás, lidové poslance, že se o zemědělský venkov nestaráme, nic pro zlepšení zemědělských poměrů nepodnikáme, ba naopak, jsme obviňováni jako nepřátelé zemědělského stavu. S hořkostí v duši vzpomínám na př. na útoky tisku republikánské strany, které se na nás přímo sypaly přede žněmi loňského roku, kdy jsme byli obviňováni, že jsme znemožnili opatření pro zabezpečení loňské sklizně. Celý venkov byl proti nám popuzován, byli jsme vyhlašováni za zrádce zemědělců. A co je vlastně pravda? Řekl to zde již včera kol. Janalík. Naše lidová strana se zabývala řešením zemědělské krise již r. 1929, a to na památném celoříšském sjezdu Ústředního svazu lidových zemědělců československých, který se konal 5. července 1929 v Praze, kde jsem jako programový řečník prohlásil: "Jest třeba rychle a spravedlivě řešiti krisi zemědělskou zabezpečením takových cen plodin a dobytka, jež mohou krýti náklady výrobní. Řešení krise se neprovede sebe lepšími mluvenými nebo psanými frázemi, nýbrž rychle provedeným zákonodárstvím, jež zabezpečí ochranu celní a pevné, nákladu výrobnímu odpovídající ceny nejen obilí, nýbrž i výrobků obilních, jež zabezpečí slevou daní a úpravou tarifů dopravních svéstojnou cenu řepy a zlevní druhý chléb lidu, cukr, jež celní ochranou a dovozní kontrolou zabezpečí ceny lnu, dobytka a jiných zemědělských výrobků."

A když se krise loňského roku stupňovala následkem poklesu cen zemědělských výrobků a zvyšováním úrokové míry a když kolegové z nár.-sociální strany, Mikuláš a druzi, v tisku 18, a kolegové z republikánské strany, dr Staněk a druzi, v tisku 24, v jeden a týž den, t. j. 12. prosince 1929 podali v poslanecké sněmovně naléhavé interpelace na vládu, v nichž se tázali, jak vláda hodlá působiti k odstranění této krise, v té době již Svaz lidových zemědělců jako složka čsl. strany lidové koná vážné porady o řešení zemědělské krise. Výsledek těchto velkých porad je návrh posl. Šamalíka, Adámka, dr Mičury a druhů, podaný v tisku 168 dne 24. ledna 1930, na zmírnění současné odbytové krise zemědělců. V tomto návrhu žádá klub lidových poslanců zejména spravedlivou úpravu ochrany celní pro výrobu rostlinnou, regulaci dovozu cizích výrobků zemědělských, ochranu domácí zemědělské výroby a zamezování lichvy v meziobchodě se zemědělskými potřebami. Táž zákonná opatření jsou žádána v novém návrhu našeho klubu, podaném pod č. 1546 dne 17. prosince 1931 pro výrobu živočišnou. Když nemohl býti zaveden obilní monopol, tu zřízen t. zv. obilní syndikát, který však byl pověřen pouze právem regulování dovozu cizích obilnin a mouky, aby se zabezpečily minimální ceny obilí, které byly tehdy vládou vyhlášeny. Obilní syndikát nesplnil očekávání zemědělců a nezadržel zhroucení cen žita, ječmene a ovsa. Nezadržel zhroucení cen žita ani t. zv. intervenční fond, který nás stál na 30 mil. Kč. Svaz lidových zemědělců čsl. po nových velkých poradách předložil vládě memoranda, v nichž se dožaduje státního úvěru pro družstevní výkup a uskladnění přebytečného žita. Navrhl dále, aby bylo zemědělcům umožněno platiti daně obilím a aby nezaměstnaným - a tu cituji návrh lidových poslanců č. 1725 ze dne 7. dubna 1932 - "určitá část podpor byla vyplácena in natura místo peněz." Opatření toto by nečinilo žádných obtíží. Jest dnes už mnoho mlýnů zařízeno na pečení chleba. Zemědělci odevzdají mlýnu žito a za určitý doplatek obdrží hotový chléb. U Nového Jičína vydává majitel mlýna a pekárny za 100 kg žita 100 kg chleba za doplatek 40 Kč. Zemědělec obdrží zdarma k tomu ještě 26 kg otrub. Obilí se mu odebéře z domu a chléb postupně dodá až do domu. Tímto způsobem by se mohlo upotřebiti obilí odevzdané na daně pro zásobení nezaměstnaných beze všech potíží.

Proto velmi uspokojivě působil projev p. min. předsedy Malypetra, pronesený v rozpočtovém výboru, který hlavní náměty svazu lidových zemědělců čsl. a návrhy klubu lidových poslanců uznal za nutně potřebné. Ohlásil tehdy provedení soupisu žita, který ovšem nebude odpovídati skutečnosti, jelikož na venkově vznikly různé obavy.

Vláda podle jeho prohlášení chce zachrániti ceny obilí, chce místo darů státních umožňovati nezaměstnaným práci a místo části peněžních podpor přidělovati mouku nebo chléb. Chce zamezovati přílišnému rozpětí cen mezi výrobou a obchodem, jak to jedině žádal náš návrh. Jest nutno však umožniti odbyt ječmene a ovsa za ceny svéstojné. Ječmene lze upotřebiti jako sladu, jako mouky anebo jako krmiva.

Kompensačním obchodem lze získati ve státech střední Ameriky za náš slad kávu a rýži. Mouky ječné možno upotřebiti k zásobení obyvatelstva v místech, kam se dnes dováží cizí kukuřice. Šrotu ječného a ovesného lze používati pro výkrm dobytka a drůbeže. Myslím, že je úspornější koupiti za 70 Kč 1 q ovsa, než v obchodě za 60 Kč 1 q otrub. Obmezme dovoz cizí kukuřice - dováží prý se jí sem asi 60.000 vagonů ročně - a umožníme odbyt našeho ječmene a ovsa.

Důležitou otázkou je vyřešení krise živočišné. Ve vládě se jedná už po několik měsíců o zřízení živočišného syndikátu. Bude-li tento syndikát pověřen jen takovou pravomocí jako syndikát obilní, zklame zrovna tak jako syndikát obilní, který má býti snad přebudován.

Proč nemá býti podle návrhu lidových poslanců zaveden u nás našim poměrům přizpůsobený zákon rakouský o regulaci dovozu domácího i cizího dobytka a masa na velkotrhy? Vždyť orgán ministerstva zemědělství "Zemědělský přehled" v 10. čísle uvádí, že se v Rakousku tímto opatřením uchránili katastrofálnímu poklesu ceny dobytka a proto také v Rakousku pokračují dále a připravují zákon o zřízení fondu pro podporu odbytu domácího dobytka a masa. Do tohoto fondu mají plynouti zvláštní poplatky z dovozu cizího dobytka a masa a má se jich upotřebiti pro snížení cen masa a zvýšení cen domácího dobytka. Tak se zdarem vyřešili otázku krise živočišné výroby v Rakousku, kdežto u nás po několik měsíců se provádějí nechutné tahanice o syndikát, k němuž již předem není žádné důvěry.

Leč zákonnými opatřeními musí býti také vyřešena otázka cen a odbytu ostatních výrobků zemědělských: lnu, bramborů, řepy, chmele a zejména ovoce. Naše ovocnářství utrpělo těžké pohromy před několika lety krutými mrazy. V horských krajích loni i letos obrovské spousty jinovatky v zahradách a při silnicích rozlámaly ovocné stromoví a v lesích způsobily ohromné škody. Ovocnářství naše je zejména pro horské kraje velmi důležitým odvětvím hospodářským, a je nutno rychlou státní pomocí umožniti chudobným horalům znovuvysázení zahrad a mezí ovocným stromovím.

Avšak vláda musí našim ovocnářům zabezpečiti také ochranu v odbytu ovoce a výrobků ovocných a to tím způsobem, že nebude při pouštěti na domácí trh tolik ovoce z ciziny. Jest již snad kletbou našeho národa, že raději sahá po cizím, než po svém. Ovšem na cizím ovoci vytěží více meziobchod a náš konsument za dražší ceny lepší cizí zboží nedostane. Naše vláda nejen že pro ochranu našeho ovocnářství nic nepodniká, ale svým postupem naše ovocnářství v chudých horských krajích ubíjí. Nechci zde pronášeti žádného proroctví, ale vzpomeňte si na má slova, že neprovede-li ministerstvo financí okamžitou nápravu ve svých výnosech o pálení nezdaněné slivovice, nebudou zemědělci, kteří dosud švestkové stromoví pěstovali, zničené sady více obnovovati. Nač také, když nemohou ovoce zpracovati tak, jak to mohli za Rakouska, kdy si mohl každý ovocnář ze svého ovoce pro svou spotřebu bez daně vyrobiti 60 litrů slivovice, bez potíží a bez úředních šikan. Při projednání předlohy o lihovém zákonu po dlouhých jednáních, do nichž za náš lidový klub velmi účinně zasahoval kol. Stanislav, bylo docíleno konečné dohody, která byla jasně uvedena v zákonu. Co však učinilo ministerstvo financí? Připravilo prováděcí nařízení, jímž těžce sjednanou dohodu naprosto zvrátilo a znemožnilo ovocnářům výrobu slivovice vůbec.

Z ciziny se k nám dovážejí drahé likéry, francouzský koňak, jižní rakija a jiné lihoviny, ale domácí výroba likérů se znemožňuje zemědělcům v nejchudších krajích. Teprve po dlouhých nových tahanicích bylo prováděcí nařízení poněkud upraveno, ale posud jest ovocnářům působeno se strany státních úřadů tolik potíží, že tito raději od výroby slivovice upouštějí. Toto jednání ministerstva financí velmi těžce dotklo se také prestiže všech poslanců a senátorů. V kterém pak státě je možno jednotlivému ministerstvu, ba dokonce jednomu úředníku předložiti prováděcí nařízení, kterým se mění jasné ustanovení zákona při provádění v pravý opak? Chci doufati, že tento smutný případ více se opakovati nebude a že sjednané dohody vtělené v zákon budou vždy přesně dodrženy. Očekávám také, že prováděcí nařízení k lihovému zákonu, pokud se týče výroby slivovice pro domácí spotřebu, bude co nejrychleji upraveno tak, aby ovocnáři mohli výrobu slivovice prováděti bez neúčelných a zbytečných tahanic se státními úřady. Vrcholem všeho šikanování zemědělců při výrobě slivovice je protizákonný postup okresního finančního ředitelství v Brně, které vydalo důchodkovým úřadům příkaz, aby započítána byla také daň z obratu ze slivovice daně prosté. Podotýkám, že ani zemské finanční ředitelství, ani ministerstvo financí o tomto jednání a postupu podřízených úřadů neví, a u jiných okresních finančních ředitelství se tato dávka nepředpisuje a nevybírá. Z tohoto případu je vidět, že si vlastně u nás v úřadech i podřízení úředníci chtějí vykládati a prováděti zákony podle své libovůle a že nadřízené úřady, i když jsou na to poslanci upozorněny, prostě k těmto zmatkům se nechtějí znát a nezjednají potřebnou nápravu. Podobné zmatky zaváděny jsou bez vědomí ministerstva financí a zemských finančních ředitelství i v krajích vinařských, kde vydán byl důchodkovým úřadem ve Strážnici zákaz čepování vína pod tak zv. "víškem", ačkoliv není pro to nikde v zákonu ani vládním nařízení opory. Přes to, že zemské finanční ředitelství v Brně nařídilo odvolání tohoto protizákonného nařízení, nebylo mu posud vyhověno, což je důkazem, jak jest náš venkovský lid bez potřeby šikanován a vyvolávána nespokojenost a zemědělství vháněno do organisací státu nebezpečných. (Výkřiky: Jinak se předpisuje Rothschildům a jinak zemědělcům!) Tak jest!

Lihový zákon, který přivodil tolik zbytečných nesnází ovocnářům, postihl i zemědělce, kteří si zařídili výmlat obilí pomocí benzinových motorů. Slyšte nářek malorolníka z Kuřimského Jestřabí u Tišnova: "Jsem domkářem, mám 20 měr polí. Před 3 roky jsem si koupil benzinový motor, neb jsem nechtěl v žentouru kravky trýznit. K mlátičce přikoupil jsem šrotovník. Investoval jsem tím dalších 2500 Kč. Celkem jsem investoval do strojů 8500 Kč. Všecko mně krásně šlo. Teď abych to všecko hodil do zmoly. Směs benzinu s lihem stojí u nás 4 Kč. Dříve jsem si sečky opatřil pro dobytek za několik korun. Teď musíme řezačku tahat ručně, neb se nevyplácí tak drahou směsí stroje pohánět. Což by nebylo možným pro zemědělství připustit pro pohon hospodářských strojů čistý benzin?"

Přednáším stížnost tak, jak mně došla, a přimlouvám se, aby v ministerstvu financí bylo o ní uváženo a podle možnosti jí vyhověno.

Po rychlé pomoci volá i naše lnářství, bramborářství, tudíž hospodářská odvětví horských krajů. Věřím pevně, že by se lnářství znova k rozkvětu přivedlo, kdyby se zakázal dovoz cizích lnů a bylo pracováno pro zvelebení domácí výroby.

Neméně důležitá složka našeho hospodářství, řepařství, je ohrožena ve svých základech. V poslední době zastavena byla výroba cukru v řadě továren. - Jel jsem před několika týdny přes Hrušovany u Brna. Obrovské továrny stojí tu ladem a pustnou, zatím co v místě nemají chudobní lidé práci a chleba. V Čechách mají býti další 4 továrny-surovárny zavřeny. Nové řady dělníků a úředníků octnou se na dlažbě. Cena cukru následkem velkého zdanění je dnes nedostižně vysoká a cena řepy pro zemědělce přímo ztrátová. Ten druhdy kvetoucí průmysl cukrovarnický, který byl chloubou naší republiky, těžce se probíjí a nebýti pomoci státu, byl by vývoz cukru za hranice úplně znemožněn. Naše řepařství musí býti v nezmenšeném rozsahu zachováno, už k vůli hospodářskému plánu. Či má se připustiti, aby se pěstování brambor rozšířilo v řepných krajích na úkor horských krajů? Okopanina musí přece jednou za 3-4 roky na každé pole přijíti.

Zemědělci-řepaři, organisovaní v Říšském sdružení řepařů čsl., vším právem se dovolávají, aby se cena řepy projednávala v Praze a aby pro všechny kraje a země byla jednotná. Jest jednotná cena cukru v celé republice, voláme proto po jednotné ceně řepy. Je proto nutno, aby vláda naší republiky daňovými a tarifními úlevami splnění tohoto požadavku umožnila. (Výkřiky posl. Srby.)

Zemědělci-řepaři s obavami čekají na výsledky jednání o cenu řepy, neboť slíbená podpora státní posud není vyřízena a tím jsou ohroženi i řepaři s cenou řepy. Je tudíž povinností vlády a parlamentu, aby byla provedena všecka účelná opatření pro záchranu zemědělského lidu, jeho majetku a jeho výroby.

U okresních soudů nestačí tabule pro vyhlášky exekučních dražeb na zemědělské nemovitosti.

Pokles cen zemědělských výrobků, živelní a jiné pohromy, přečasto také nepoměrné rozšíření zemědělských nemovitostí na dluh, přivodily na našem venkově strašlivé předlužení. Přispívají k tomu i vysoké pachty, smluvně zabezpečené, kterých nemohou pachtýři splniti. Předluženost zvyšují vysoké úroky.

Píše mi jeden rolník: "Propachtoval jsem si 6 1/2 měr pole za 2.300 Kč v r. 1928. Nejenže z propachtovaného pole nemám zisku, ale musím na ně dopláceti." Jak by nedoplácel, když má platiti 360 Kč z 1 míry. V r. 1928 zaplatil tento rolník pacht ze 6 1/2 míry pole 12 q žita, letos musí na pacht z této výměry prodati 40 q žita!

Nejhůře jsou na tom kolonisté na Slovensku a na jižní Moravě Jeden kolonista z Ořechové Potôně na Žitném ostrově mi píše: "Proděláváme těžkou dobu. Úroda byla o 40% slabší a cena obilí je o 50% nižší. Jsme tu všichni zadluženi, zvláště kolonisté, kteří museli stavěti a budovati stroje. Teď se na nás hrnou exekuce. Kolonistovi p. Spáčilovi prodali stroj, který stál 6.000 Kč, v exekuci za 600 Kč, vepřový dobytek v ceně 4.000 Kč prodal exekutor za 1.100 Kč. I mne soudně s rodinou vyženou z kolonie jako žebráka. Neučiníte-li v parlamentě rychlé kroky na naši záchranu, jsme zde všichni kolonisté zničeni. Prosím vás jménem všech chudáků kolonistů na Slovensku, obzvláště na Žitném ostrově, ujměte se nás, snad se srdce pánů zákonodárců pohnou a učiní opatření pro naši záchranu." (Výkřiky komunistických poslanců.)

Nechci vás unavovati čtením dopisů, mám jich na kopy, ale aspoň ještě tento přečtu. Jest to dopis z Meziboří u Strážku: "Pořád čekáme, brzo-li se poměry obrátí. Tři roky se nám neurodilo suchem, tři roky připisují nezaplacené úroky, tři roky jsem musel kupovati pro dobytek i pro sebe. Teď jsem myslel, že něco uplatím - zas je obilí skoro zadarmo. Stodola bude prázdná a nic jsem nestržil. Oves jsem prodal za 59 Kč, žito za 80 Kč. Co mám dělat? Mám ty děti a sám sebe zastřelit? V r. 1928 byl jsem dlužen jen 10.000 Kč, dnes jsem dlužen 70.000 Kč. Mám 52 měr pozemků, vychoval jsem 9 dětí, 5 jich mám nezaopatřených." A končí svůj dopis: "Prosím vás, pomozte mně a poraďte, kam se mám obrátiti, abych se udržel, když jsem se tolik nastaral."

Jaká rada se může dáti, když úvěr nikde není k dostání a úroková míra tak vysoká? Ale tento dotaz na vás všechny kladu: Komu se přímo vhání zemědělský majetek, z něhož exekučními dražbami je náš venkovský lid vyháněn, za nepatrné ceny do rukou? Kdo to má žně na této kořisti, kropené potem a slzami ubohých zemědělských rodin, které jsou vyháněny z rodné půdy a chalup?

A proč jsem tento dotaz zde v posl. sněmovně pronesl? Proto, poněvadž klub lidových poslanců už 23. dubna 1931 předložil v této posl. sněmovně návrh posl. Knotka, Koška, Šamalíka, dr Mičury a druhů tisk 1088 na státní pomoc předluženým zemědělcům. A co se stalo s tímto návrhem? Kde leží uvězněn v šuplíku? A přece víme a cítíme všichni, že se musí pro předlužené zemědělce velká záchranná akce provésti, a to co nejrychleji, akce účinná, akce rozumná, spravedlivá, politicky nezneužitá. (Výborně!) Není možno držeti režim, aby i se strany státní správy byly pro nezaplacené daně zemědělské majetky exekučně v dražbách prodávány. Tyto soustavné dražby prováděné spekulanty, často cizáky, některými bankami a berními úřady, vyvolávají na venkově ovzduší, které znova v této sněmovně nazýváme sudem prachu. Nedivte se proto, přichází-li na venkov ně které strany s nebezpečnými hesly - a to nečiní jen strany oposiční - že dochází i ke krveprolití, jak tomu bylo nedávno na Slovensku. Mluví-li se na táboru strany, která má ministry ve vládě, o tom, "že se vezmou cepy a půjde se" - kam jinam, než do občanské války - píše-li se v hlavním deníku republikánské strany "Svobodě": "Nasejeme jen pro sebe a na jiné se dříti nebudeme", čímž se vyvolává těžký třídní boj ve státě našem - nebo že se mají zkonfiskovati vkladatelům na dva roky úroky z vkladů, což se ani socialistické strany neodvážily žádati, pak to jsou nebezpečná hesla podobná sirce, která může ten sud prachu podpáliti. Rozvážní zemědělci, hlavně ti, kteří stojí v řadách Svazu lidových zemědělců československých, nebudou sahati k takovým prostředkům. My máme poučení z dějin. V několika obdobích propukly selské vzpoury a povstání; avšak moc vládní a vojenská zlomila vždy odpor a pobila smělé odvážlivce. Je ovšem pravda, že na konec zvítězilo vždy právo a spravedlnost, když ne lidská, tož spravedlnost Boží.

Pravil jsem už v začátku své řeči, že polozoufalý venkovský lid je odhodlán ke všemu, v čem by viděl svou záchranu. Naši zemědělci jsou odhodláni - a já to s tohoto místa nepokrytě prohlašuji - brániti se do všech důsledků, aby nebyli ze svých majetků vyháněni, hlavně státními úřady, avšak tato obrana bude vedena rozumnými cestami a prostředky. My nehlásáme nesmysl: jíti s cepy proti kulometům, varujeme před každým násilím, ale nedáme se násilím vyháněti ze svého do žebroty. Náš zbožný lid moravský tak rád zpívá v naší Cyrilomethodějské písni: "Dědictví otců zachovej nám, Pane!" Dědictvím otců není nám jenom víra svatá, kterou ve svých rodech zachováme a jíž zůstaneme věrni, nýbrž dědictvím otců je také naše vlast a naše půda, kterou nezradíme, kterou neopustíme, ale ze které se ani spekulanty, ani cizáky, ani exekutory vyháněti nedáme. Čsl. rolník a domkář dá své republice, co za dnešních poměrů dáti může. Opakuji však znova, že se nedá ze svého majetku vyháněti do žebroty ani za oběť vlastního života.

Jsme si vědomi, že rozvratem, který se provádí v zemědělství exekučními dražbami, vyvrací se hlavní sloup republiky, jímž je naše zemědělství. My musíme tento sloup republiky - naše zemědělství - zachrániti a čekáme, že vláda i parlament učiní všechna rychlá a účelná opatření pro záchranu našeho zemědělského venkova. Bude to záchrana i našich živností, našich dělníků i naší inteligence, záchrana celého národa a státu.