Bojovným heslem lidové výchovy budiž: proti mravní destrukci a proti kulturní zaostalosti, a jejím cílem budiž vypěstovati z lidu Československé republiky ideově sourodého a kulturně hodnotného činitele (Výborně! - Potlesk.)

Proto také navrhuji, aby po vzoru Karlovy university v Praze zřízen byl také při Masarykově universitě v Brně a v Bratislavě lektorát o lidové výchově.

K ostatním věcem pak ještě několik stručných poznámek. Energicky zastávám sociálně zdůvodněný názor, že literární pense, které ministerstvo školství a nár. osvěty vyplácí starým zasloužilým spisovatelům, patří výhradně zestárlým, sociálně a hospodářsky slabým a nemajetným spisovatelům (Výborně! - Potlesk.), kteří jich k udržení lidské životní úrovně potřebují a kterým skutečně pomohou nésti útrapy stáří, nikoli tedy literátům zámožným nebo se zajištěnou slušnou existencí a velkou státní pensí.

Zle postihuje dlouhotrvající strašná hospodářská krise naše vědecké a umělecké korporace; jsou to mnohdy škody nejen velmi bolestné, nýbrž, bohužel, i těžko nahraditelné a napravitelné. Tak Matice Česká, musejní sbor pro vědecké vzdělání řeči a literatury české, která oslavila loni sté výročí svého založení, musí zastaviti vydávání "Časopisu Národního musea" pro naprostý nedostatek peněz, ačkoli se tento časopis udržel i v nejsvízelnějších dobách předválečných. Dostávala z ministerstva školství a nár. osvěty pravidelnou malou roční subvenci 10.000 Kč, letos bohužel nic. Proslulé světoznámé "Pěvecké sdružení moravských učitelů" se prý snad rozejde pro katastrofální finanční situaci, neboť pokladna je prázdná a není často ani na poštovné. Koncerty jsou většinou passivní a členstvo musí na ně dopláceti. Subvence státní i zemské jsou nepatrné. Od počátku činnosti tohoto sdružení r. 1903 doplatilo členstvo celkem 1,316.000 Kč. (Slyšte!) Letošní rok je rokem jubilejním, rokem záslužné 30leté činnosti tohoto sdružení. Uvědomí si to vše povolaní státní a veřejní činitelé a najdou se u nás zbohatlí a majetkově silní jedinci, mecenáši, kteří v dnešní těžké finanční situaci státu a veřejných korporací pochopí svou kulturní povinnost pomoci? Jest opravdu hořko a trapno porovnávati mecenášství našich boháčů s cizinou. (Výkřiky posl. Langra.)

Velmi bolestně postiženy budou jak hospodářskou krisí, tak mimořádnými úspornými opatřeními v hospodářství subvenčním jak Česká akademie věd a umění, tak zejména umělecké instituce a spolky, které tradičně provádějí organisaci věcí uměleckých a které se vžily nejen jako obranné útvary a svazy v dobách útlaku národa, nýbrž i jako střediska horlivé kulturní práce vůbec, ať jde o péči o umění živé, ať o umělecké památky nebo o veškerou péči museální. Proto státní subvence jim udělované nejsou subvencemi v pravém slova smyslu a nemají charakter podpor udělovaných v jiných oborech státní péče, neboť opatřují svou volontérskou povahou péči o kulturu státní správě mnohem laciněji, nežli by mohl celý nákladný a složitý úřední aparát. Mimo to povinnost státu k těmto institucím jest nejen povahy morální, nýbrž i právní, protože tyto korporace a spolky rozvinuly svou činnost v poměru k oné výši stát. subvencí, které jim až dosud byly pravidelně v rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty přikazovány. Nemohou zajisté zahajovati svou činnost až teprve po výplatě subvencí, ale musí pracovati programově dopředu a také přejímati závazky, plynoucí z této programové činnosti. Bohužel, musím s bolestí konstatovati, že letošní rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty ve věcech výtvarného umění jest opravdovou almužnou, a to almužnou pokořující, promiňte mi to slovo, zejména ve srovnání s jinými položkami celkového rozpočtu. Bojím se velkých škod ve tvoření našeho duchovního ovzduší, když najednou jest vyřazeno ze státní péče celé jedno důležité odvětví jenom proto, že není zákonného, právního závazku k podpoře.

Také naše divadelnictví trpí stálou krisí a finančními nesnázemi, ať jde o Plzeň nebo o Olomouc nebo naše Národní Moravskoslezské divadlo v Moravské Ostravě, jemuž z dosavadní pravidelné státní subvence ve výši 200.000 Kč seškrtána plná polovina, tedy 100.000 Kč, a zemské subvence dostalo se mu jenom 150.000 Kč, takže letošní celková podpora státní scvrkla se na pouhých 100.000 Kč, zatím co na př. slovenské divadlo v Bratislavě dostalo i letos subvenci ve výši 2 1/2 mil. Kč, tedy 25krát vyšší nežli Ostrava. Neříkám to zde snad ze závisti nebo dokonce proto, aby bylo bratislavskému divadlu ubráno. Zcela naopak, neboť plně uznávám veliký význam tohoto divadla! Ale srovnávám obě subvence proto, abych ukázal, jak nespravedlivě se měří moravsko-ostravskému divadlu, ačkoliv svou uměleckou, kulturní a národně buditelskou prací na pomezí tří států v kraji Bezručově zaslouží si daleko větší podpory a ochrany státní správy školské, nežli se mu letos v pokořující subvenci 100.000 Kč dostalo. (Výborně!)

Jménem Československé církve mám za svou povinnost, abych zde přednesl tři její základní požadavky: Je to především urychlené schválení bohoslovecké fakulty této školy. Hned po svém vzniku uvědomila si církev československá důležitost otázky vzdělání svého duchovenského dorostu. Její snaha o vybudování vlastní samostatné fakulty bohovědné nesetkala se u vlády s úspěchem a všechno úsilí vyznělo na prázdno. O vzdělání duchovenstva postaráno bylo od r. 1920 až 1932 způsobem nevyhovujícím. Bohoslovci studovali jednak na Husově evangelické fakultě v Praze, jednak navštěvovali speciální kursy pořádané Ústřední radou ve vlastní bohoslovecké koleji. V kursech přednášeli vedle duchovních také někteří odborně vzdělaní laici. Ani jediný z přednášejících nemohl se však věnovati plně tomuto svému úkolu, neboť všichni přednášející byli svým úřadem vázáni jinde. Ústřední rada neměla také dostatek prostředků, aby úměrně honorovala tuto práci.

Největší však překážkou uceleného vzdělání duchovenského dorostu byla ta okolnost, že výchova bohoslovců se dála na dvou nesourodých učilištích, na Husově evangelické fakultě a při tom v bohoslovecké koleji čsl. církve. Evangelická církev má však odlišné zásady věroučné, pastorační a j. než církev československá. Tento dvojí způsob výchovy naprosto nepřispíval k ucelování povahy a přesvědčení budoucích kněží čsl. církve. Proto čsl. církev musila plnou péči věnovati tomu, aby toto neblahé provisorium bylo co nejdříve likvidováno a aby místo dvojaté výchovy bohoslovců nastoupila výchova a vzdělání jednotné, vyhovující zásadám čsl. církve.

V důsledku toho přikročila čsl. církev k zřízení vlastní Vysoké školy bohovědné, jakmile se přesvědčila, že zřízení bohovědné fakulty se strany vládní nemá vyhlídek a že při resystemisaci r. 1930 čsl. církvi nebylo přiznáno ani minimum čtyř vlastních profesorských míst při Husově evangelické fakultě, aby bylo zaručeno jednotné vzdělání čsl. bohoslovců v hlavních předmětech.

Tak od školního r. 1932-1933 zřídila si čsl. církev vlastní soukromou Vysokou školu bohovědnou v koleji své budovy v Dejvicích a už v květnu m. r. žádala o schválení této vysoké školy. Bohužel, od května minulého roku, kdy žádost byla podána, uplynulo již drahně měsíců a vyřízení je protahováno, ač tu není ani formálních závad.

Z dalších požadavků uvádím stavební subvence. Čsl. církev likvidovala smírně známý spor o spoluužívání římsko-katolických kostelů. Za to se jí dostalo slibu, že vláda bude účinně podporovati stavby vlastních kostelů. Věříc v tyto sliby pustila se církev do staveb řady kostelů. Zastavením státní stavební subvence dostala se církev do tak tísnivé situace finanční, že některé její kostely - nedostalo-li by se jí vydatnější podpory - byly by exekučně prodány.

Konečně žádá církev čsl. pro své zvláštní postavení, aby pro ni bylo zřízeno při ministerstvu školství a nár. osvěty zvláštní oddělení nebo aby byl ministerstvu alespoň na význačnějším místě přidělen úředník, který by byl o věcech čsl. církve náležitě informován.

Církev čsl. vychovává své příslušníky k mravnosti, ale učí je také lásce k vlasti a jejím representantům. Příslušníci čsl. církve modlí se při bohoslužbách za blaho vlasti a národa, za osvícení zákonodárců a za zdraví drahého našeho presidenta. (Výborně!) Práce církve čsl. je tedy prací státotvornou a zasluhuje proto, aby především státem byla podepřena morálně i finančně v státním rozpočtu, zejména pak úplným vyplacením a vyčerpá ním preliminovaných částek rozpočtových na rok 1933.

Letmo, dámy a pánové, vzhledem k řečnické lhůtě, která mně byla vymezena, a nechtěje zkracovati své kolegy klubovní o jejich úděl jim přidělený, zmínil jsem se pouze o nejdůležitějších věcech, ačkoliv látka je jinak velmi obsáhlá a všestranná.

Shrnuji: Máme k letošnímu rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty mnohé a oprávněné výtky a bolestně neseme nemilosrdné škrty v mnohých velmi důležitých položkách rozpočtových. Víme však, že ministr dr Dérer nemá viny na této kulturní kalamitě a že jistě v rámci dané možnosti poctivě se vynasnaží napraviti a zmírniti aspoň to nejbolestnější. Chválíme i jeho iniciativnost a jeho dobré úsilí o zlepšení a zdokonalení čsl. školské soustavy, proto budeme pro jeho rozpočet na znamení důvěry k němu hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní). Uděluji slovo p. posl. Ščereckému.

Posl. Ščerecký (rusky): V podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1933 kladu si za čest projeviti mínění podkarpatoruského obyvatelstva v oboru kulturním a sociálním.

Především jest zapotřebí obrátiti pozornost vlády k tomu, že, přeje-li si povznésti kulturu východní části republiky na stejnou úroveň se západní částí, musí kulturní a národně-osvětová část státního rozpočtu, zvláště pro Podkarpatskou Rus, zůstati aspoň na úrovni minulých let.

Podkarpatoruský lid potřebuje nejen práce a chleba, nýbrž i vzdělání. Potřebuje neustálého poučování přednáškami a kursy o tom, co se děje ve státě a ve světě. Mnoho občanů postrádá dobré knihy, a proto mají velké poslání na Podkarpatské Rusi veřejné obecní a spolkové knihovny.

Domácí inteligence, zvláště učitelé a profesoři, zorganisovali v minulých 10 letech 14 okresních osvětových rad, 337 místních osvětových komisí a kromě toho působí na Podkarpatské Rusi přes 456 obecních knihoven.

Dále působí na Podkarpatské Rusi velký osvětový spolek "Podkarpatoruský svaz lidové osvěty", ruské kulturní spolky "Duchnovič", "Prosvita", "Sokol", "Selské svobodné učení" atd. Všechny tyto osvětové spolky vykonaly velkou kulturní práci mezi lidem a jsou na téže úrovni jako v jiných zemích státu.

Úspěšná činnost na poli lidové osvěty loňského roku byla postižena pohromou proto, že ministerstvo školství a národní osvěty snížilo příspěvky na osvětovou činnost z 250.000 Kč na 45.000 Kč a příspěvky na obecní knihovny z 80.000 Kč na 15.000 Kč.

V rozpočtu na rok 1933 jest rozpočteno na osvětové kursy na Podkarpatské Rusi 100.000 Kč, t. j. o 60% méně než vloni. Položka na lidové knihovny byla snížena v rozpočtu o 61.5%, to znamená, že na Podkarpatskou Rus připadá pouze nepatrná částka asi 15.000 Kč.

Uznávám, že za dnešní těžké situace státu musíme šetřiti, ale nechápu, proč se má šetřiti právě na národní osvětě. Ani v jediné kapitole ve státním rozpočtu nebylo škrtnuto tolik, jako v této kapitole kulturní, t. j. plných 60%. Podkarpatská Rus již vloni utrpěla velkou ztrátu na tomto místě, a proto prosím, aby pan ministr školství a národní osvěty pamatoval, že podkarpatoruský lid potřebuje především kulturní pomoci v této těžké době, kdy jej hospodářská nouze dohání na pokraj zkázy.

Kdybychom vzali celou osvětovou činnost státu, ukazuje se v rozpočtu takto: titul 9, ochrana památek, musea, archivů 6,057.000 Kč, - titul 10, divadla, písemnictví, hudba 23,945.900 Kč, - titul 11, knihovny, přednášky, kursy, spolky, kinematografy atd. 2,175.000 Kč, úhrnem 32,177.900 Kč. Podkarpatská Rus má dvacítinu obyvatelstva republiky a patří jí 1,600.000 Kč a podle spravedlnosti musí se toho úplně užíti pro Podkarpatskou Rus.

Jak se má věc s lidovými školami na Podkarpatské Rusi, uvidíme v číslicích. Do r. 1925 nebyla na Podkarpatské Rusi vystavěna ani jediná školní budova, čímž byla Podkarpatská Rus v oboru kulturním velice poškozena. Počínajíc rokem 1926 věc pokračovala, takže do r. 1932 včetně bylo na Podkarpatské Rusi vystavěno 59 nových školních budov a 11 bylo opraveno. Úhrn stavebních nákladů činil 21.5 mil. Kč, při čemž stanovenou část zaplatily obce, okresy a země. Chceme-li vyhověti školským požadavkům Podkarpatské Rusi, potřebujeme již dnes 50 mil. Kč na stavbu nových škol. V tomto případě vláda musí neprodleně přikročiti ke spravedlivému řešení této věci, neboť není možné, aby se část venkovských dětí školou povinných na Podkarpatské Rusi učila v těsných malých komůrkách a také v kůlnách, kde se učitelé i s žáky nakazí tyfem, souchotinami atd., a na jiných místech aby byly nádherné paláce, zbudované pod názvem "Česká škola". Toho využívají zahraniční novináři, fotografují tyto paláce a posuzují nerovnoprávnost národů na Podkarpatské Rusi.

Učitelstvo na Podkarpatské Rusi jest zpolitisované, jest roztrženo na dvě a více skupin. Nenávistný ukrajinismus na Podkarpatské Rusi nemilosrdně poškodil karpatoruskou kulturu a národní vývoj. Školní oddělení nemá vážnosti u karpatoruského lidu pro svou násilnou ukrajinofilskou politiku. S tohoto místa prosím vládu Československé republiky, aby uzdravila kulturní politiku na Podkarpatské Rusi od nenáviděného ukrajinismu, který byl zanesen z Haliče ke zkáze dobromyslného karpatoruského obyvatelstva.

Nedostatek na středních učilištích na Podkarpatské Rusi jest úžasný.

Sociální postavení podkarpatoruského zemědělství jest nesnesitelné a směle mohu říci, že není v Evropě ani kousek země, která by se po stránce sociální měla tak špatně jako Podkarpatská Rus. Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi je dnes bez práce, bez peněz, bez chleba, bez oděvu a beze všech hospodářských předmětů. Obyvatelstvo ztratilo naději v lepší budoucnost a mezi Rusínem a Čechem propukla nenávist. Podkarpatoruská mladá inteligence se nepřijímá do služby, nepatrný průmysl jest úplně zastaven, rolníci již nesvítí lampami, nýbrž loučemi, nesolí obyčejnou solí, která se dobývá na Podkarpatské Rusi, nýbrž denaturovanou, nemají peněz na obuv a šatstvo. Jest na prodej laciná kukuřice, ale kdo ji může kupovati? Obchod jest úplně zničen, venkovské židovské obyvatelstvo jest v úžasně těžkém sociálním postavení. Karpatoruským dětem docházejícím do školy, roztrhaným, hladovým a bosým mnoho učitelů dává svůj oběd. Ofensiva peněžních ústavů nemilosrdně doléhá na rolníky, a to zvláště bank, okresních nemocenských pojišťoven a berních úřadů, a není silného, spravedlivého člověka, který by tomu udělal radikálně přítrž a vyvedl podkarpatoruské zemědělce aspoň na cestu k oddechnutí.

Členové vlády si nepřejí informací od zástupců karpatoruského obyvatelstva, jim je milé jen to, co řeknou vyšší úředníci, kteří nemají ani ponětí o těžkém sociálním postavení karpatoruského rolníka. Prohlašuji, že nepřijde-li rychlá, radikální pomoc zemědělcům na Podkarpatské Rusi, během roku 50% obyvatelů ztratí svou existenci a jejich jmění přejde do rukou bank.

Naši kolonisté, kteří byl posláni na maďarské hranice, ztratili celé svoje jmění a dnes jsou žebráky.

Hlas zbídačeného zemědělství jest strašný a proto nutno spěchati na pomoc.

Čeho potřebují rolníci? 1. moratoria nebo inflace, 2. snížení úroků na 6% (platí se 12, 14 až 20%), 3. práce na cestách a v lesích, 4. zrušení těžkých sociálních břemen, 5. upravení daní a odpisů starých daní, 6. snížení cen průmyslových výrobků, 7. přijímání do státní služby karpatoruské inteligentní mládeže podle jejího vzdělání, 8. do ruské školy ruského učitele, 9. provedení autonomie, zaručené mírovou smlouvou a ústavním zákonem Československé republiky. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Koškovi.

Posl. Košek: Slavná sněmovno! Všichni řečníci, kteří promluvili k státnímu rozpočtu na r. 1933, ať již v rozpočtovém výboru nebo v plenu, netajili se hrozivou vážností situace nejen hospodářské, nýbrž i sociální, a také všichni i z řad oposice, pokud ovšem tato nestojí na půdě stá výslovně nepřátelské, přednesli řadu námětů, návrhů a rad, jak nejrychleji nalézti cestu z této svízelné situace. To vše je nutno nejprve konstatovati jako zjev velmi potěšitelný. Nejen rozpočtová "sedmička", které bylo vzdáno již tolik zasloužené chvály, nýbrž i celý parlament je si vědom své odpovědnosti, svých těžkých úkolů, a důkazem toho jsou právě všechny ty návrhy, které jsme slyšeli zde, a návrhy, které resortní ministři přijali již za jednání v rozpočtovém výboru.

Na celém našem jednání - a vláda to jistě ocení - je zřetelně znáti usilovná snaha pomoci státu třebas i za cenu ztráty popularity u těch vrstev občanstva, které úmyslně přehlížejí, jak stát této pomoci potřebuje, a které si více cení svého osobního prospěchu než prospěchu a blaha republiky. Parlament, který byl již tolikrát v poslední době podezříván z nečinnosti a ledabylosti, vystupuje tentokráte zřetelně jako autor naplněný vůlí k iniciativě nejen na poli politickém, nýbrž i hospodářském. Jest si plně vědom, že není jen forem pro politickou kritiku, nýbrž hlavně forem pracovním, a proto je si vědom také vlny skepse proti němu šířené. Neškodí, stane-li se však vnitřně forem pro autokritiku, t. j. uváží-li, zda splní všechny povinnosti, úkoly a břemena naň vložená, zvláště dnes, v době od převratu nejvážnější. A tu nutno opět a opět zdůrazniti, že parlament je si svých povinností vědom, jak z řečí zde pronesených jsme viděli, že je si vědom i vážnosti situace a že tuhou prací a nejcennějšími radami chce dáti republice všechny své síly k disposici a tím zakřiknouti nejen všechny hlasy, které s posměchem pochybovaly o jeho pracovních schopnostech, nýbrž ujistiti také všechny lidi dobré vůle, že stojí na stráži našeho celého státního života.

To prosím, pánové, bylo zde třeba říci a není to žádná samochvála. Bylo to třeba říci už proto, že vlna protidemokratická - a nemyslím tím jen nedávný incident brněnský - příliš se zvedá, a že všichni ti, kteří by viděli rádi republiku ztracenou, číhají s nedočkavostí, zda selže pod tlakem nelítostných poměrů celý náš parlamentní systém. Víte dobře, jaká je dnes nálada v občanstvu a jak snadno lze kritisovati naše nutná hospodářská opatření. Každý agitátor nalezne zde sta demagogických hesel, jimiž by lid pobouřil. Prosím, ukažme občanstvu, že jsme zde také my, že zde existuje naše pevná pracovní soudržnost a naše cílevědomá vůle překlenouti všechny tyto obtíže. (Předsednictví se ujal předseda dr Staněk.)

A vracím se k tomu, čím jsem tento úvod začal. Z toho, co zde dosud bylo promluveno, je vidět, že sněmovna tuto vůli má a že tato pracovní soudržnost neselhala. A to je a bude nejlepší odpovědí všem nepřátelům státu.

A nyní několik slov k rozpočtu samému. Zmíním se jen o dvou resortech, které pokládám v dnešní době za jedny z nejdůležitějších, protože tam, kde poskytnou pomoc, bude tato pomoc nejvíce zřetelná a okamžitá. Jde o ministerstva soc. péče a veř. prací. Vím, že mnohý z vás se mne může optati, jaká je mezi nimi souvislost. Dnes velká, neboť položky ministerstva soc. péče, týkající se zejména nezaměstnanosti, závisí především na položkách, které ministerstvo veř. prací může věnovati na investice. Mohl bych to také říci podobně, jako to řekl jistý socialista: "Není nutno chudobu zastupovati, jest ji nutno odstraňovati." Soc. péče plní svůj úkol okamžitou pomocí, ale opravdu odstraniti bídu lze jen tehdy, když jí dáme práci, a k tomu je povoláno ministerstvo veř. prací, jehož snaha v tomto směru nebyla ještě ani dosti oceněna. Pan ministr soc. péče dr Czech vyslovil v rozpočtovém výboru strašnou cifru nezaměstnaných, která je s to otřásti každým myslícím a cítícím člověkem do hloubi duše. Považte jen, že dnes hladoví přes 700.000 lidí a že s jejich rodinami toto zoufalé číslo hladu překročuje jeden milion. A to ještě není tato statistika úplná. Jak vzrůstá u nás nezaměstnanost, jest viděti z těchto čísel: Zprostředkovatelny práce hlásily v listopadu 1931 337.654 nezaměstnaných, v týž měsíc 1932 již 601.438 a nyní přes 700.000. Jest zcela pochopitelno, že zde roste pro nás strašné nebezpečí. Státní pokladna se nemůže vyčerpávati jen a jen příspěvky na nezaměstnané, a i kdyby mohla pomoci všem, jaký by byl výsledek? Ten, že bychom měli přes 700.000 lidí, které bychom platili, kteří by při tom hladověli a u nichž by rostla s jejich nezaměstnaností i nebezpečná mravní krise, jejíž důsledky možná budeme ještě dlouho cítiti. Myslím, že je třeba předně nezaměstnané zaměstnávati, a zde cituji doslova, co řekl ve svém posledním výkladu p. ministr veř. prací inž. Dostálek: "Vezmu-li v úvahu jiné státy, jako Francii, Italii, Anglii, Německo, vidím všude snahu mimořádnými investičními pracemi čeliti nezaměstnanosti a že přikládají v boji proti nezaměstnanosti této formě daleko větší význam a možnost úspěchu nežli oné metodě, která zabezpečuje nezaměstnaným pouhou podporu bez tvoření nových hospodářských hodnot, nehledě ani k mravní stránce tohoto problému." Lidová strana sama stále upozorňovala na tyto okolnosti a zdůrazňovala, že je především třeba mysliti na práci a pak teprve na peníze ze státní pokladny.

Ale je tu ještě jiná věc. Chtěli jsme léčiti nezaměstnanost nejen podporou, nýbrž i pracemi investičními, oživením našeho průmyslu a ovšem i podporou našeho zemědělství, zkrátka léčiti nezaměstnanost produktivně a ne pouhými podporami. Cifra vydaná loni na nezaměstnanost je tak značná, že opravdu je obava, zda stát při kritické situaci hospodářské by ji mohl ještě zvyšovat. Přes to jest velká nespokojenost mezi nezaměstnanými, že vše to, co stát poskytuje, jest málo a že jejich rodiny trpí podvýživou. A proto je potřebí starati se, abychom všichni pomohli teď v této těžké době a abychom mohli poskytnouti co nejvíce práce nezaměstnanému dělnictvu. Zvláště vítám prohlášení, které učinil při své řeči předseda rozpočtového výboru p. posl. dr Černý, který řekl že je potřebí spolupráce všech stavů a že nesmí býti jeden stav odstrkován na úkor stavu druhého. Je to také přiznání našeho křesťanského programu a potvrzení, že jsme měli pravdu, když jsme hlásali křesťanský solidarismus.

Pak je zde ještě racionalisace. To je slovo, které dnes zní jako kletba a které vyslovují s odporem dnes již všichni, kromě těch, kterým jde jen a jen o plné kapsy a ne o lidské životy. Racionalisace je velké zlo dnešního hospodářského života, zlo závažnosti tak nesmírné, že je nutno co nejdříve proti němu zahájiti nejostřejší boj. Racionalisace je poslední etapou toho nekřesťanského vydřidušského kapitalismu, v jehož odsouzení jsme všichni zajedno, to je ta pravá stvůra mamonu, která požírá nejen chléb dělníkův, nýbrž i dělníky samy.

Pánové, představte si člověka, který stojí 8 hodin denně u stroje a jeho jedinou prací je v určitých intervalech stisknout určitou páku. Není to práce těžká, ale je to práce, která může skončiti v blázinci, a koná-li ji dělník několik let, pak všechny hrůzy hornického pekla na dně šachet nejsou ničím proti tomuto zmechanisování živého tvora. Jsou učňové, kteří, když po prvé přijdou k této práci, jsou při návratu domů více vysíleni než po nejvíce vysilujícím zaměstnání. Racionalisace, která nám snad zanedlouho postaví celé bloky továren, ovládané pouze několika živoucími, ale bezduchými bytostmi, je pravý obraz toho, kam až dospěje touha po zlatě, neregulovaná láskou a soucitem s bližním.

Ministerstvo soc. péče má v plánu úpravu pracovního trhu a míní tím zákaz libovolného zastavování závodů. Jistě je nutno učiniti tomu přítrž a podobné případy zameziti. Je jenom obava, zda by měla tato úprava význam bez podrobného a přesného vyšetření nezaměstnanosti tak, abychom věděli přesně, kdy a v kterém místě kolik nezaměstnaných jest, a aby z celého připravovaného zákona se tak opravdu stala ochrana všeho dělnictva a ne pouze jeho části organisované v určité straně, neboť tímto zákonem dává se státu do ruky velká moc, moc nutná se zřetelem na naše abnormální výrobní poměry, ale moc, které musí býti užito pečlivě a s naprostou nestranností.

Škrty, které byly provedeny v resortu soc. péče, jsou jistě značné a budou znatelné. My zde v parlamentě jsme zástupci také těch 700.000 hladovících. Buďme si stále vědomi, že naší povinností je pomoci jim co nejdříve a bez hluku, bez honosnosti. Nedávejme almužnu těm, kteří nejsou řemeslnými žebráky a kteří touží po práci, ale dávejme jim příležitosti ku práci. Nedávejme almužnu těm, kteří jsou řemeslnými žebráky a netouží po zaměstnání, ale přinuťme je ku práci. Řeknu bez obalu: Ten počet lidí bez zaměstnání, jak úřední zpráva charakterisovala některé účastníky židenického incidentu, je příliš vážným mementem pro stát, který právě dnes musí spoléhati na dobrou vůli všech svých občanů. Jest nutný klid ve veřejnosti, která se nesmí zneklidňovat ani korupčními aférami, ani nepřijatelnými školskými osnovami, nýbrž musí se uklidňovati a ukázati jí cestu. A touto cestou je práce.

A nyní k rozpočtu ministerstva veř. prací, k rozpočtu nejradikálněji sníženému, k rozpočtu seškrtanému tak, že tomuto resortu je možno pracovat jen s největší obtíží a s nejkrajnější šetrností.

Na ministerstvu veř. prací se chce dnes velmi mnoho věcí, což je ostatně samozřejmé, a čím déle bude hospodářská tíseň trvat či snad stoupat, tím více se toho na něm bude chtíti. A teď si srovnejme to, co se už od něho chce. Nejsou to jen spousty žádostí o investiční práce, hlavně silniční, nýbrž je to i potřeba dokončit a udržovati započaté stavby; a na druhé straně si představte přímo směšnou cifru, která v rozpočtu na toto ministerstvo zůstala. Jak se to má vyřešit? Vždyť právě největší restrikcí byly postiženy v tomto resortu stavby pozemní, na něž byl snížen úvěr téměř o celou 1/3, a přece právě tyto stavby se svým charakterem nejlépe hodí k potírání nezaměstnanosti, připouštějíce možnost nejen většího rozdělení na jednotlivé okresy, nýbrž ponoukajíce k výdělku dělnictvo, průmysl i místní živnostníky. To se pak také lehko podávají oposiční interpelace o stavu některých silnic, o nutnosti, kdejakých staveb je zapotřebí, ale nepováží se, že s takovými prostředky, které ministerstvu veř. prací zůstaly, nelze dělat zázraky.

Ministerstvo veř. prací má ohromný a dalekosáhlý program vodní, jehož význam je nejen vnitrostátní, ale má také velkou důležitost pro naše obchodní vodní spojení se státy sousedními, program veřejno-dopravní, t. j. silniční, plavební, letecký, elektrisační, program uhelného hospodářství a konečně i program legislativní a proto tím více spoléhá na zájem i podporu veřejnosti a všech demokratických státních institucí, především parlamentu, má-li tento program uskutečňovati.

A tohoto zájmu i podpory je třeba nesmírně. Vezměme si na př. jen naše civilní letectví. Tím, že tento zájem byl malý, přiznejme si, takřka žádný, a že nám marně příslušný resort dokazoval jeho velký význam, se stalo, že jsme dnes takřka vyřazeni z velkých mezinárodních leteckých spojů, a zatím co jiné státy, na př. Belgie, pochopily jeho nesmírnou důležitost, nás jako by se to netýkalo. A nyní, když jsme z tohoto uspávajícího vědomí, že snad přece jen se u nás dělá jakás takás letecká politika, procitli, není peněz. Pak ať se nikdo nediví, že naše dopravní letectví se zastavuje a poměry se stále horší. Dokonce i domácí linky jsme omezili, zatím co v jiných státech jejich počet vzrůstá. Řeknu upřímně: Kdo ví, jak bychom byli ještě hůře dopadli, kdyby v čele tohoto resortu nestál ministr, který usilovně tyto obtíže překonává, jsa si vědom toho a předvídaje, jaký význam má tento moderní faktor v životě hospodářském nejen v míru, nýbrž i v časech, které mohou z něho učiniti nutnou složku vojenské obrany státu. Díky jemu dobylo si Československo i při těchto nesmírně obtížných poměrech čestného místa jako důležitá složka mezinárodně organisovaných leteckých sítí. Zmínil jsem se zvláště o této složce resortu ministerstva veř. prací, protože je dnes nejméně známa a protože by měla býti nejznámější. Jistě zde uslyšíme ještě mnoho projevů o našich vodních cestách, o stavbách budov a o silnicích, ale kéž bychom měli o naše důležité letectví aspoň tolik zájmu, kolik mu věnuje na př. Belgie, nepatřící nijak mezi státy rozsahem největší.

K otázce silnic musím poznamenati, že nám zbývá upraviti ještě 50%, tedy přes 400 km státních silnic. Není třeba zde zdůrazňovati, jaká ohromná výhoda hospodářská spočívá v dobrých silnicích. Peněžní prostředky k tomu má opatřiti silniční fond, který podle zákona jest zmocněn uzavírati za tím účelem půjčky, jichž do konce r. 1932 bylo sjednáno za 996 mil. Kč. Teď však všechny příjmy silničního fondu klesají a jen uzákoněním povinného míchání lihu s benzinem nastal v říjnu úbytek asi 5 mil. Kč proti témuž měsíci roku předchozího. Ani nový zákon o motorových vozidlech jistě ke zvýšení silničního ruchu zatím nepřispěje. A přece ani zde ministerstvo veř. prací nezahálí. Aby zlepšovací snaha byla ještě zřejmější, uvedu jen ta čísla, která se týkají silnic nestátních. Pro rok 1933 má ministerstvo veř. prací připraveno a projednáno s ministerstvem financí 182 subvenčních případů o úhrnném rozpočtovém nákladu 175˙6 mil. Kč, k nimž byly povoleny příspěvky ze silničního fondu v celkové částce 115.4 mil. Kč.

Snižovati dále rozpočet tohoto resortu není možno, neboť by to znamenalo jednu z nejcitelnějších ztrát v našem hospodářském i sociálním životě. Pravím výslovně sociálním už proto, že by to byla pak katastrofa i pro ministerstvo soc. péče, které dnes stěží vystačí s prostředky určenými na nezaměstnané. Naopak je nutno hledati cestu, jak veřejným pracím pomoci tak, aby plně se mohly věnovati svému úkolu a poslání. Cesta ta je v investiční půjčce. Zde musím s radostí konstatovati, že po celou obšírnou rozpravu jak ve výboru, tak i zde neozval se ani jediný vážný hlas opravdu proti ní, protože její státní i hospodářská nezbytnost je každému jasná. Investiční půjčka je nutností, kterou stát co nejdříve bude muset provésti, a to čím dříve, tím lépe.

Mluvilo se zde mnoho o její formě a řešil se její poměr k ostatním půjčkám. I to je důkazem, že parlament chce se tím zabývati vážně, odpovědně. Tato půjčka bude prvním projevem důvěry občanstva v náš hospodářský život, prvním poznáním, že se chce pomoci i vlastní silou průmyslu, obchodu, zemědělství, všem složkám našeho státního podnikání. A nutno zde otevřeně říci: Když velké banky znaly stát v dobách své kritické potřeby, a my jim to nevyčítáme jsouce si vědomi, že to znamenalo také značnou podporu průmyslového i stavebního podnikání, je nutno, aby znaly stát také v té chvíli, kdy bude potřebovati on jich. V době, kdy soukromé podnikání je stále omezenější, musí se zvýšiti podnikání státní. Investiční půjčka bude také prvním velkorysým projevem všech občanů, že vědí o milionu hladovějících. Bude podáním ruky státu, který je jejich a jehož tíseň znamená i tíseň jejich.

Jsem plně přesvědčen, že všichni pochopíme své úkoly tak, jak je to dnes naší povinností. Minula doba hospodářské konjunktury, nastala doba tísně, svízelů a obětí. Věříme jistě všichni, že čím plněji a poctivěji své závazky splníme, tím rychleji se z této hospodářské tísně dostaneme, a to je naším nejbližším úkolem. Znamená to usilovnou, těžkou práci, plnou nesnází, práci bez odpočinku a klidu. Snad nebude tato práce hned naším občanstvem pochopena, snad bude v začátcích i zneuznána, ale musí přijíti čas, kdy se všichni přesvědčíme, že jsme měli nejlepší vůli pomoci sociálně nejslabším. Ale nepostavili jsme si tento stát ještě tak dávno a jsme všichni jeho zakladateli a udržovateli a proto máme všichni stejnou povinnost pro stát a občanstvo pracovati. (Potlesk.)