Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Mareš. Dávám mu slovo.

Posl. dr Mareš: Slavná sněmovno! Slavné sněmovně byl předložen návrh zákona o zřízení úsporné a kontrolní komise. Již technická spojitost s jinou důležitou osnovou dává jaksi tušiti, že nebyl plně pochopen význam tohoto zákona, svrchovaného práva parlamentu na kontrolu. V prvním odstavci tohoto návrhu zákona je vytčen úkol úsporné a kontrolní komise. Lituji - a nechci to v podrobnostech rozváděti - že se nám v ústavně-právním výboru nepodařilo rozšířiti pravomoc této úsporné a kontrolní komise nejenom na podniky státem spravované, nýbrž i na podniky státem v jakékoliv formě dotované. Státní správě a kontrolnímu právu parlamentu nemůže býti lhostejné, nejenom jak se hospodaří s penězi v podnicích státem spravovaných, nýbrž i v podnicích státem v jakékoliv formě dotovaných.

Máme tu sice řadu specielních zákonů, které se zabývají otázkou kontroly - mám na mysli na př. bankovní zákon - ale prakse učí, že tyto zákony nedostačují a že zase státní správě a parlamentu nezaručují plného práva kontroly, jak se s těmito penězi, ať již ve formě vkladů, subvencí nebo v jiných formách v těchto podnicích hospodaří. Lituji tedy, že působnost komise nebyla v tomto směru rozšířena.

Pan zpravodaj dr Stránský zmínil se ve svém proslovu, že byl veden různými pocity, když se ujal jednak konečné redakce v ústavně-právním výboru, jednak také referátu zde ve sněmovně. Myslím, že pan zpravodaj mohl klidně i tuto část svého projevu vsunouti do své oficielní zprávy, poněvadž tyto pocity ovládaly i ostatní členy ústavněprávního výboru potud, že nebylo jasno, zdali počin, kterého se ústavně-právní výbor zde ujímá, zdali návrh, který vláda předkládá, bude v praksi míti ty důsledky a ten efekt, který od něho jednak veřejnost, jednak parlament sám očekávají.

Nepříznivým dojmem působí, že dosud nebyly osvětleny důvody a pozadí, proč zákon z r. 1921 nebyl vůbec prováděn, proč komise, která byla r. 1921 zřízena, se své práce neujala a nic kloudného v tomto směru nepořídila. Pravomoc kontrolní komise z r. 1921 byla jasná, byla jí plně dána a není dodnes vysvětleno, proč tento zákon musí býti nahrazen zákonem novým, a proč tato komise nedodala zprávu, v jakém směru svoji práci započala a co vykonala.

Vyzdvihuji fakt, že i tehdy r. 1921 byl to jaksi hlas veřejnosti, bylo to volání po úsporách, byly to stejně těžké, stejně stísněné doby, ve kterých se volalo po vydání takového zákona. Je zajímavo čísti odůvodnění zákona z r. 1921, jak těsně přiléhá na dnešní dobu. Stačí jen vyměniti slovo "válka" a nahraditi je slovy "hospodářská deprese dnešní doby" a máme na vlas stejné odůvodnění dnešního zákona jako zákona, který byl parlamentem přijat před 11 lety. Tehdejší zpráva ústavního výboru odůvodňujíc návrh tohoto zákona výslovně vyzdvihuje:

"Válkou jsme zchudli, výrobnost poklesla, nevyděláváme tolik jako před válkou, všechno to nás nutí, abychom užívali zcela jiných měřítek na výdaje v administrativě a ve správě státní, než jak bylo před válkou. Vedle toho naše správa státní trpí tím, že jsme převzali celou administrativu mechanicky ze starého Rakouska a jen jsme doplnili vrchní stavbu její posledními instancemi administrativy a soudnictví. Není proto divu, že v organismu státním najdeme leckde překrvení, co zatím jiné části trpí nedokrevností úředního aparátu. Když k tomu připočteme přepolitisování našeho státního života a mravní úhony, jež s sebou přinesla válka, vidíme, že úspory ve státní správě naší musí být jednou z hlavních složek naší hospodářské a finanční konsolidace.

Vedle toho má snaha po úsporách i vážný mravní význam. Ukládáme-li našemu poplatnictvu jistě těžká a tíživá břemena, pak musíme též ukázati, že chceme s vybranými penězi skutečně pečlivě a svědomitě hospodařit. Pozvedneme jistě berní morálku, jestli ukážeme, že chceme zjednávat rovnováhy ve financích státních nejen na stránce "má dáti", ale též na stránce "dal". Je to proto velmi rozumný zákonodárný doprovod k tak zv. finančnímu plánu, když my s tímto finančním plánem, kterým nově zvyšujeme břemena našeho poplatnictva, usnášíme se na zvláštní úsporné komisi."

Tedy, to je doprovod, který by p. zpravodaj mohl doslova opsati, opatřiti svým podpisem a nepotřeboval by návrh odůvodňovati; stačilo by, kdyby, jak jsem již podotkl, zaměnil slovo "válka" slovy "dnešní hospodářská situace".

R. 1921 se parlament usnášel, že zvýší berní morálku, když zřídí samostatnou úspornou a kontrolní komisi, ale r. 1932 parlament se bude usnášeti na těžkých trestních opatřeních proti daňových defraudantům. Kde jsou tedy zkušenosti s touto úspornou a kontrolní komisí za 11 let? Proč jsme nuceni r. 1932 znovu podávati návrh na zřízení úsporné komise? Abychom snad po 10 letech zase znovu snad ocitli se tváří v tvář návrhu, který r. 1944 snad bude nám tu znovu zase předkládán na nové zřízení úsporné a kontrolní komise, poněvadž snad zase jiné světové události - mimo válku a mimo dnešní hospodářskou depresi - budou nás nutiti, abychom se touto otázkou znovu zabývali? (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Pan zpravodaj takto odůvodňoval svou skepsi.

Návrh, který je předložen dnes slavné sněmovně ke schválení, je poněkud jiného rázu, než byl návrh, který předložila vláda ústavně-právnímu výboru ke schválení původně. Návrh, který předložila původně, byl návrhem, který nemohl naprosto uspokojiti a který nemohl býti nikdy instrumentem pro skutečnou úspornost, resp. zkoumání možnosti úspornosti a pro skutečnou kontrolu. Návrh, který předložila dřívější vláda - de mortuis nil nisi bene - by nebyl ničím jiným, než odsouzením této úsporné a kontrolní komise k naprosté nečinnosti, byl to návrh, který by býval odsoudil úspornou a kontrolní komisi jen k osudu jakéhosi poradního sboru a zařadil by ji do celé řady ostatních poradních sborů, kterých naše administrativa, naše zákonodárství má už řadu a z nichž nefunguje snad ani jediný; ani poradní sbor hospodářský, ani poradní sbor pro sanaci samosprávných financí, ani komise pro reformu veřejné správy a jiné a jiné sbory.

Předložený návrh zákona je zase poněkud něčím jiným, než čím byl návrh, který ústavněprávní výbor definitivně přijal a odhlasoval. Návrh, který odhlasoval ústavně-právní výbor, byl vlastně jakousi reprodukcí staré kontrolní a úsporné komise, jenom na základě starých zkušeností poněkud doplněný a umožňoval naprostou možnost zkoumání úspor a naprostou kontrolu.

Teď předložen byl návrh jiný, který máme dnes schváliti. Návrh tento, i když nebude dokonalý - ne proto, že vynechává řadu našich návrhů, které jsme podávali v ústavněprávním výboru - bude dokonalý přece aspoň potud, že umožňuje úspornou a kontrolní činnost. Umožňuje ji proto, že přijímá oproti původnímu návrhu jeden hlavní atribut, a to jednací řád, který původně měla si komise odhlasovati sama, a který podléhal schválení presidia sněmovny. Tento jednací řád umožňuje jakousi samostatnou činnost této úsporné komise. Návrh, který je dnes předložen sněmovně, opakuji, není dokonalý, ale je přece jakýmsi instrumentem. Není dokonalý, poněvadž nese určité stopy nedůvěry vůči parlamentu potud, že by byl již schopen prováděti a zkoumati návrhy na úspornost a návrhy na kontrolu a prováděti je způsobem parlamentu důstojným.

Byla tu stále ještě obava, že by parlament za těchto okolností stále si nebyl ještě vědom intence při jakékoliv úspornosti a kontrole parlamentu hájiti svrchovaný zájem státní, jak zde, tuším, kol. Bergmann v jedné části svých vývodů vyzdvihl.

Pan zpravodaj neváhal při svých vývodech projeviti určité momenty skeptické; pokud se týče provádění tohoto zákona, vyslovil obavu, že eventuelně i tento zákon stihne osud zákona z r. 1921. Myslím, že při dobré vůli všech činitelů tato skepse by nebyla plně odůvodněna. A nebyla by odůvodněna, kdyby nebyla sledována tendence, která byla vlastním otcem této myšlenky, otcem tohoto zákona, tendence, aby totiž práce této komise byla jaksi pokračováním práce tak zv. rozpočtové "sedmy", jejíž práci a výsledky známe, jejíž práci v některých úsecích nemůžeme a nebudeme přeceňovati, ale jejíž práci musíme potud doceniti, že pod tlakem ohromného schodku rozpočtového, pod tlakem veřejného mínění a volání po úsporném rozpočtu a rovnováze v rozpočtu svůj úkol splnila.

Ale nemůže býti přáním naší a přáním parlamentu, aby práce rozpočtové "sedmy" stala se jakousi kontrolní institucí parlamentu, aby jakási rozpočtová "sedma", jakýsi výbor, podvýbor rozpočtového výboru se ujal pilné, svědomité práce vždy jen pod tlakem tíživých okolností, jen pod tlakem tíživých schodků ve státním rozpočtu, pod tlakem veřejného mínění, a aby tato práce se konala tehdy, kdy pracuje parlament, tedy nakvap a aby se nechávaly stranou jiné úvahy. Vždyť úsporná a kontrolní komise byla by povolána k tomu, aby navázala na tuto práci. A pakli se vyslovují určité pochyby, že by mohla zde nastati kolise mezi pravomocí úsporné a kontrolní komise, že zde bude kolise v práci, byla by to obava neodůvodněná, poněvadž nelze se obávati kolise v práci nýbrž v nečinnosti. Kolise v práci musí buditi obavy. A mám za to, že při řádném zorganisování této práce může si úsporná a kontrolní komise celou řadu prací - sine ira et studio - vykonati jen tam, kde není naprosto ovlivňována určitými potřebami veřejnosti anebo složkami parlamentními, že tak může učiniti mimo rozpočet v dobách, kdy se o rozpočet nejedná že se může specialisovati na určité úseky práce. Mám za to, že nikde žádná kolise vzniknouti nemůže, poněvadž úsporná a kontrolní komise může si práci usměrňovati, zároveň usměrňujíc tuto práci pro rozpočtový výbor. Budou-li zejména politické strany při vysílání svých zástupců hleděti na určitý kontakt mezi svými zástupci v úsporné a kontrolní komisi a zástupci v rozpočtovém výboru, nemusí k těmto kolisím docházeti.

Není vhodným doporučením pro tento návrh zákona, že se ocitá v časové souvislosti se zákony, které různými opatřeními úspornými snaží se vyrovnati státní rozpočet. Mám za to, že tu byla jaksi určitá technická chyba, poněvadž to na venek musí budit dojem a budí - a to neprávem - že úsporná kontrolní komise jest jakýmsi vyhověním požadavkům veřejnosti, že pod tlakem rozpočtového schodku parlament se teprve teď zabývá otázkou úspor a kontroly. A jest také nezdravým zjevem, že při poradách o tomto zákonu některé politické strany se domnívaly, že jsou programově povolány, aby právě ony vyzdvihly požadavek kontrolních a úsporných opatření. To se nesrovnává se skutečností, již proto ne, poněvadž to byla strana soc.-demokratická, která po celý rok jak ve své žurnalistice - byla to zejména plzeňská "Nová doba", která celý rok v různých článcích volala po konečném zřízení úsporné komise a vytýkala vládě, že se touto otázkou nezabývá - tak v jednáních povolaných instancí a institucí strany se touto otázkou zabývala. Jest třeba říci, že ne v souvislosti s úspornými opatřeními, ne v souvislosti s otázkou nevalorisovaných snížených platů, nýbrž v souvislosti s potřebou státu po úsporách a kontrole vznikla otázka zřízení úsporné a kontrolní komise. Tato časová souvislost mohla by ovšem míti své dobré stránky.

Vyzdvihl jsem stránky stinné, vyzdvihnu také stránku dobrou. Víme, že v posledních dnech tu byla bitva a že na bojišti zůstali mrtví: zůstala vánoční remunerace, snížení nevalorisovaných platů státních zaměstnanců. Teď se bojiště vyklizuje a soudr. Tayerle velmi dobře vysvětlil důvody, proč k této bitvě došlo, a není třeba tyto důvody s hlediska strany doplňovati. Ale když se bojiště vyklizuje, jest třeba se rozhlédnouti po troskách. A tu jest nutno zjistiti, že v těch troskách zůstalo mnoho zdravých námětů, ať vycházely z kterékoliv strany, jak z veřejnosti, tak z politických stran, a bylo by chybou, kdyby tyto dobré náměty zůstaly nevyužity. Právě úsporné a kontrolní komisi jest dána možnost, aby se těmito náměty zabývala. Úsporná a kontrolní komise může sesbírati podněty a iniciativní návrhy a může se v klidu těmito náměty zabývati, nemusí čekati, až opět přijde tísnivá doba, která bude nutiti příslušné činitele, aby v chvatu tyto návrhy odsunuli, nebo v chvatu a neklidu se jimi zabývali. Práce úsporné a kontrolní komise by zůstala ovšem naprosto neplodná - a nemýlím-li se, bylo to zdůrazněno již i jinými řečníky - kdyby nebyly sjednány určité předpoklady, t. j. kdyby nebyla především uskutečněna komise pro reformu veřejné správy. Jest vůbec podivné v tomto státě, že někdo má eminentní zájem, aby to, co zákonem jest uvedeno v život, jako na př. komise pro sanaci samosprávných financí, anebo nyní komise pro reformu veřejné správy, se nedostalo nikdy k životu, k práci. Předpokladem řádné práce úsporné a kontrolní komise jest bezpodmínečně, aby tu konečně byla uvedena v činnost komise pro reformu veřejné správy, poněvadž jen řádná administrativa může dovršiti dílo této úsporné a kontrolní komise. Dnes máme co činiti s nezdárnou administrativou v mnohých směrech - nechci mluviti o sabotáži v některých směrech.

Nemůže býti sporu, že volání po úsporné komisi a po úsporách ve státní správě se musí dotýkati především zájmů strany, za kterou zde mluvím a kterou zastupuji, a to proto, poněvadž právě dělnictvo a širší lidové vrstvy vůbec mají eminentní a snad hlavní zájem, aby se dbalo, jak se s penězi, které se scházejí do státní pokladny, buďto z daní přímých nebo nepřímých, z různých dávek, ve státní správě hospodaří, poněvadž zkušenost učí, že každá nehospodárnost a nešetrnost vždy se obrací proti těm, kdož jsou nejméně schopni odporu. Ti, kdo jsou schopni odporu, převalují určité nehospodárné zjevy a jich důsledky na bedra jiných, kteří toho odporu tak schopni nejsou. Je tedy pochopitelné volání našich zástupců, aby tyto úspory se konaly. Ovšem neváhám říci, že u nás slovo úspora, šetření má poněkud jiný zvuk než v jiných vrstvách. Není vždy úsporou, co navenek jako úspora vypadá. Není úsporou, když se ve státním rozpočtu škrtají položky na soc. péči na mrzáky, na válečné poškozence, na zanedbané děti, na sirotčince atd. To není úspora - ne s hlediska citového, ale protože ta úspora za několik let nutí k vysokým, zvýšeným výdajům na kriminály, robotárny a jiné ústavy. O tom není třeba se zde šířiti. Poukazuji, že jsou úspory, kterých se musíme vyvarovat, to jsou úspory, které v dalším důsledku nesou zvýšené náklady, které zase daňově ať tím, či oním způsobem pociťujeme.

A teď něco málo o té kontrole. Slovo kontrola v našem zvlčilém politickém životě ztratilo svůj zvuk a obsah, poněvadž tohoto pojmu bylo a je velmi často zneužíváno. Po kontrole se volá namnoze z různých stran a od různých osob, které nemají na mysli kontrolu, aby vykonávaly svrchované právo parlamentu, aby se přesvědčily o řádném hospodaření, aby konstruktivně spolupůsobily při řádném hospodaření, nýbrž proto, aby se tu hledaly určité sensace, aby se hledala určitá zákoutí, která by se mohla oposičně nebo jiným způsobem využíti. To není to, co má návrh na zřízení úsporné a kontrolní komise na mysli. Tento návrh má na mysli, aby při dnešním komplikovaném hospodářském životě, při dnešních specialisovaných rolích hospodářského parlamentu svrchované právo parlamentu na kontrolu bylo vykonáváno jakýmsi určitým úsekem tohoto parlamentního života. Tím se však parlament svého svrchovaného práva kontroly nevzdává, nýbrž koncentruje je jako v jiných úsecích hospodářských do užšího výboru, do tak zv. úsporné a kontrolní komise. Je tedy věcí prozíravosti a rozumu příslušných členů komise, jak své právo kontrolní vykonají.

Zástupci oposice projevili zde určité pochyby, je-li vůbec možno, aby se oposice mohla činně zúčastniti práce a práva kontroly. Mám za to, že mezi předpoklady svrchovaného práva parlamentu na kontrolu patří také právo oposice na kontrolu, a je to jednou z pomůcek parlamentu, jak své právo kontrolní vykonává. Ale oposice má takové výsledky své kontrolní práce, jaké zasluhuje, jaká je. Oposice, která používá své kontrolní činnosti jen k tomu, aby napadala, aby ukřičovala své odpůrce, aby znemožňovala ministrům projevy, aby věcné kritice se vyhýbala, aby se prostě vrhla čistě demagogicky na určité zjevy politického života, ta oposice nemůže najíti jiné výsledky své činnosti, než negativní, než takové, že se s ní pak vážně nepočítá při součinnosti kontrolní. I toto zařízení úsporné a kontrolní komise, i tato omezená pravomoc, i toto stáhnutí kontrolní komise do podvýboru, do jakéhosi představenstva této komise rozšířeného o další členy výboru, v této formě znamená určité minimum i pro oposici a bude věcí oposice, aby ukázala, jak tento první krok součinnosti na foru, kde není třeba ukřičovat a forensisticky užívat svých práv, jak svůj úkol vážně pojímá. Bude ovšem také věcí kontrolní a úsporné komise, aby pokud se dostane ku práci a pokud skepse není odůvodněna, se neztrácela v malichernostech, nýbrž aby pracovala kladně, důkladně, velkoryse, tedy hodně kriticky, zároveň však také konstruktivně. Jeden z vůdců, jeden spisovatel, jehož jméno mi nyní nepřichází na mysl, pravil v těchto dnech, že tato generace v této těžké době velmi mnoho mluví a málo žije. V tom je mnoho pravdy. Velmi mnoho se mluví a málo se žije. Je málo viděti snahy po kladné, konstruktivní součinnosti, je viděti snahy po analysi dnešních poměrů, snahy po stálém rozboru všech otázek, ačkoliv si musí každý uvědomiti, že rozborem, analysí, nijakým způsobem nepřispěje se k vyřešení všech těch dnešních hospodářských problémů.

Pan dr Stránský zde volal po součinnosti všech slušných lidí. Dělil národ a parlament na dvě kategorie: na lidi slušné a na lidi neslušné. Možno s ním plně souhlasiti. To platí ovšem pro občanský život, pro život společenský vůbec, pro součinnost, pro spolupráci, pro soužití lidí vesměs. Je možno tomuto apelu vyhovět a je možno jej schvalovat a jemu rozumět. Ale tento apel nestačí tam, kde jde o konstruktivní překonání hospodářských potíží dneška, tento apel by musil býti doplněn apelem, aby se slušní lidé nejen sešli, ale když se sejdou, aby také uvažovali o cestách, nových metodách v tom rychlém spádě hospodářských událostí, aby si uvědomili, že v tom spádu hospodářských událostí musíme přestat stále sníti o methodách starých, že v tomto spádu hospodářských událostí musíme hledat cesty nové, které se nám zdají ještě neprochozené, cesty, po kterých se také ohlíží vyspělejší demokracie než je naše, vyspělejší demokracie ve Francii, Anglii a jiných ryze demokratických států, cesty, které vedou k rychlejšímu zdolání hospodářských potíží, které před námi vyvstávají. Dnes nelze vystačiti s některými metodami, které stálým váháním, analysí a rozborem nás nedovedou k cíli. Je to věcí nejen parlamentu - v tom jest omyl poukazovati stále na parlamentní zřízení - nýbrž i všech lidí v něm, zástupců všech politických stran, kteří budou musiti v některých otázkách opustiti cesty fanatického stranictví politického a budou se musiti v některých hospodářských otázkách v této době hospodářské tísně sjednotiti na nových methodách a cestách, které půjdou polem demokracie, a aby šly polem demokracie, to bude záležet na nás. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále p. posl. Štětka.

Posl. Štětka: Páni a paní! Vládní návrh zákona o tak zv. rozpočtovém provisoriu, který se tu projednává, je typickým dokladem čsl. parlamentarismu a jeho úlohy. Je to něco přímo neslýchaného, čeho se vláda dopouští, když předkládá rozpočtové provisorium, podle kterého se má hospodařit v příštím roce, podle rozpočtu na rok 1933, který ještě nebyl projednán ani v rozpočtovém výboru, ani schválen posl. sněmovnou. Vláda spolu se sedmi socialistickými ministry šlape nejhrubším způsobem uložené jí ústavní povinnosti o vedení státu a jeho hospodářství. Ale jaké pak ústavní povinnosti, říká Preiss a vládní strany vůbec, jde-li o záchranu bohatých na účet chudých! Bude se tedy hospodařiti podle návrhu, za který by se styděla i kocourkovská rada, neboť podle finančního zákona může se ve státě, v zemi, v okresech a obcích, když není rozpočet projednán a schválen, hospodařiti jedině a výhradně na základě prošlého rozpočtu z minulého roku a nesmí a nemůže se hospodařiti na základě návrhu rozpočtového.

Podle vládního návrhu bude však státní správa hospodařiti podle rozpočtového návrhu, což odporuje nejenom ústavě, nýbrž všem principům a zásadám rozpočtového hospodářství vůbec. Je to neslýchaný čin, tím horší, neboť se podle rozpočtového návrhu budou vybírati zvýšené daně a daně nové, které ani zákonem schváleny nejsou, a naproti tomu budou se činiti taková vydání a jen v té míře, pro něž ani žádného zákonného podkladu není. Zde se nejlépe ukazuje, co je to čsl. parlamentarismus, jeho demokracie a jeho úloha. Program Preisse a spol. je svatý a nedotknutelný a všechno to žvanění, které bude následovati o rozpočtu v parlamentu předloženém, jest nejpustší demagogií a podvodem. Veřejnost je klamána a podváděna vládním tiskem a zejména tak zv. socialisty v tom, že projednávání státního rozpočtu na r. 1933 děje se parlamentními sbory a že tedy tak zv. vyrovnaný rozpočet je dílem parlamentu. Zatím však státní rozpočet a jeho vyrovnání je záhadným dílem ještě více záhadného sboru "rozpočtové sedmy", a má býti také dnes legalisován podle vládního návrhu na úspornou a kontrolní komisi. Obecně a lidově řečeno: státní vyrovnaný rozpočet jako rozpočet záchrany bohatých na účet chudých je kukaččí vejce, které do vládního hnízda nasadil Preiss a jeho společníci a jímž se zabývala plnou parou podle rozkazu záhadná "sedma" pod vedením soc. dem. posl. Remeše v Preissově dílně.

Populární rozpočet - blahodárná práce rozpočtové sedmy - tak chechtá se dnešní "Venkov" a píše doslova: "Ze státního rozpočtu na příští rok máme radost." A jak by také neměli radost všichni velkostatkáři, zbytkaři, fabrikanti a finanční piráti, Preissové, když tak hrubou práci škrtání položek na investiční práce v částce 1 miliardy Kč, snížení podpor podle gentského systému o 20 mil. Kč nezaměstnaným, snížení žebráckých důchodů válečných poškozenců o 20 mil., sníženi žoldu vojáků o 20 mil., snížení nákladů na odborné školství o 10 mil., na sociální péči chudých studentů o 3 mil., na nemocnice a léčení chudých o 10 mil. Kč atd., atd., ke kterým se nemohly odhodlati vládní buržoasní strany, provedou za ně "socialisté".

Jak dojemně a shodně pro záchranu bohatých na účet chudých pracují, ukazuje nejlépe Remešův úsudek o rozpočtu, uveřejněný v "Právu lidu" dne 13. prosince t. r., kde se o této hrubé práci doslova píše: "Vláda sama nebyla s to, aby úkol snížení rozpočtových výdajů provedla..." - ve snaze vyrovnati státní rozpočet byla "sedma" naprosto jednotná a byli jednotní jak Češi, tak Němci." "Procházeli jsme - říká Remeš - kapitolu za kapitolou, položku za položkou a v každém případě zkoumali jsme její oprávněnost." Proto tedy nebyla oprávněna položka na nezaměstnané a snížena o 20 mil. Kč, proto nebyla oprávněna položka na válečné poškozence a snížena o 20 milionů Kč, proto nebyly oprávněny položky na chudé studenty, nemocnice atd. To je přece řeč, kterou mluví posl. Remeš, příliš jasná, než aby jí nebylo rozuměno a než aby jí také nerozuměli dělníci. A o to, aby jí dobře rozuměli, postaráme se my, komunisté. Chcete ještě větší doklad o jednotné frontě mezi Čechy a Němci, socialisty a kapitalisty bez rozdílu politické příslušnosti, kteří pro záchranu bohatých pod heslem "Všichni jsme na jedné lodi" vykonali tak ohromné dílo, o němž samo "Právo lidu" dne 13. prosince ve zmíněném Remešově článku píše doslova: "Vyrovnání rozpočtu vykonává svůj blahodárný vliv na veškeré národní hospodářství. Výsledky činnosti "sedmy" možno v posledních dnech pozorovati i na vývoji kursu cenných papírů na burse."

Tak to je, dělníci! Dívejte se dobře, pro koho pracují socialisté, pro koho snížili platy stát. zaměstnanců i těch nejubožejších o jednu miliardu Kč, pro koho seškrtali investiční položky v částce 1 miliardy Kč a pro koho teď vyrovnávali státní rozpočet tak strašným způsobem! Na účet chudých zvýšením daní, jen a jen proto, aby Preissové a všichni piráti stříhali zvýšené hodnoty kuponů, pobírali na dále stamilionové zisky, zvýšené v době krise, v době hladu a bídy nezaměstnaných. To jest tedy ta záslužná práce, za niž pobírají dvojí a trojí plat socialističtí poslanci a ministři, a vedle toho buržoasie je za vykonané služby přibírá ještě do správních rad a do svých podniků, jak je toho dokladem řada případů včetně starosty plzeňské obce Pika k zvýšenému vykořisťování pracující třídy.

Rozpočtové potřeby byly prý sníženy tak, aby odpovídaly pokleslým státním příjmům. Teorie klesajících příjmů a klesajících vydání projevuje se ve státním rozpočtu prakticky tak, že z přímého rozpočtového a tím také účtového státního hospodářství je odlito na 2.500 milionů Kč a rovněž táž částka na straně vydání. Tímto mimorozpočtovým hospodářstvím dosahuje se snížení rozpočtových položek.

Tím je také veřejnost klamána, že dochází ke sníženým vydáním ve státní správě, že se spoří a hospodaří. Zrovna tak je tomu ve "vyrovnaném" rozpočtu státních podniků, zejména železnic, kde rozpočtový schodek 1.100 mil. Kč má býti uhrazen 400 mil. z daně přepravní, 125 mil. z daně důchodové, 100 mil. z daně obratové; 253 mil. a 237 mil. má býti uhrazeno jednak na účet železnic, jednak na účet státní finanční správy. Není to hotová eskamotáž? Je to rebus celé finanční politiky v Československu a celého schodkového hospodářství vůbec.

Preissem uznaná a "Venkovem" pochválená práce posl. Remeše je nejstrašnější obžalobou stran socialistických vůbec, které nechaly požrat za své spoluúčasti, jak v "Právu lidu" ze dne 13. prosince 1932 doslovně říká týž Remeš: "Za poslední 3 léta snědli jsme celé 3 miliardy". Ano, pánové, snědli jste spolu s buržoasií 3 miliardy vydřené z krve a potu pracující třídy na zvýšených daních, srážkou s mezd a platů, ze zvýšeného vykořisťování. Snědli jste nejen 3 miliardy, nýbrž více, jak je toho dokladem fondové hospodářství československé tak zv. fondu silničního, melioračního a vodocestného. To jsou kanály, jimiž každoročně odtéká ze státní pokladny nekontrolovatelně několik set milionů korun. Za poslední dobu odteklo jimi na 1.500 mil. Kam odtekly, ukazuje nejlépe ze sta a sta jiných příkladů na veřejnost propuknuvší případ vranovský a jiné, tak zv. účelové hospodářství fondové.

V rozpočtu na r. 1933 jsou po seškrtání investičních položek zařazeny pod titulem investičních prací jen schodkové částky fondového hospodářství za prošlá léta, zejména za r. 1932, který se přes to skončí třímiliardovým schodkem. Rok 1931 skončil se dvoumiliardovým schodkem, tedy za 2 léta 5 miliard a k tomu jste požrali na t. zv. reservách 2 miliardy. Při tom však sypete zahraničnímu kapitálu tak ochotně, jako žádný jiný stát, groše vydřené z kapes zoufalých drobných poplatníků.

Úspory ve státním rozpočtu, které se dějí cestou bezohledného útoku na existenční zájmy nejrůznějších pracujících vrstev, jsou odůvodňovány tak, jako by byly nutné v zájmu záchrany měny. Ovšem že tito zachránci měny nikdy nepřiznávají, že jsou to oni, kteří přivedli státní hospodářství svou daňovou, finanční a hospodářskou politikou na pokraj krachu a že t. zv. úspory v rozpočtu jsou jen hrází, která má na účet pracujícího lidu zadržeti akutní provalení krachu, úplné shroucení státních financí a že úsporami, to znamená snižováním platů, omezováním investic, zvyšováním daní si vládnoucí strany zjednávají jen možnost pro to, aby mohly dále ze státních peněz kapitalistům ještě vydatněji pomáhati a ještě větší deficity státního hospodářství přivoditi. Je to politika bankrotáře, krytá štítem domnělé ochrany národní měny.