Vidíte, že se zde neměří stejným loktem a že Češi jinak jednají v teorii, jinak v praksi. Na všech těchto příkladech vidíme, jak velice jste se během doby odklonili od původního ideálu, za nějž jste bojovali, a jak to, co před několika dny, lety, před 15, 20 lety, bylo ještě spravedlivé, zač jste bojovali všemi dovolenými i nedovolenými prostředky, nemá již dnes býti dovoleno, jest nyní nedovolené a jest stíháno nejtěžšími tresty. Váš vynikající příklad nám však ukázal cestu přes oběti, přes potlačování, přes otročení, bojem a nocí k vítězství a svobodě. A také zde platí, co řekl Masaryk, že právo národa se nepromlčuje, pokud národ o ně bojuje a také on prohlásil: "Žádná moc tohoto světa, i kdyby se spojila s celým peklem, neudrží vzdělaný, ušlechtilý a statečný národ v poddanství a otroctví."

Jestliže hájíme tyto názory a jimi se řídíme, můžeme se při tom dovolávati také prohlášení nezávislosti, které učinili Češi přímo před skončením světové války dne 18. října 1918, podepsaného Masarykem, Štefánikem a Benešem, v němž se praví: "Činíme to proto, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže býti nucen žití pod vrchností, kterou neuznává." V tomto smyslu a věrni vašemu vzoru budeme pracovati i v budoucnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr. Kalaš. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Kalaš: Slavná sněmovno! Neměl jsem původně vůbec v úmyslu, ujímati se slova ke zprávě výboru soc. politického, poněvadž tato, jak byla dosud projednávána, neobsahuje absolutně žádného zlepšení ve prospěch majitelů domů. V soc. politickém výboru podali jsme určité pozměňovací návrhy jménem strany, kterou kladu si za čest zde zastupovati, avšak tyto návrhy přes to, že byly podány nejsilnější koaliční stranou, byly většinou koaličních stran, bohužel, zamítnuty. (Různé výkřiky.) Bohužel, pravím, slavná sněmovno, poněvadž návrhy tyto neobsahovaly naprosto žádného sociálního zhoršení nájemníků v ochraně jsoucích Abych mohl informovati, oč běželo v soc.-politickém výboru, dovolím si v krátkosti slavné sněmovně přednésti předložené pozměňovací návrhy.

První návrh obsahuje doplnění nynějších zákonů t. zv. volnost smluvní. V dosavadním zákoně je totiž v platnosti jeden paragraf, který absolutně vylučuje ještě dnes, po 14letém trvání zákona na ochranu nájemníků, ujednání dohody eventuálně i tam, kde by se shodli majitelé domů s nájemníky. Zákon přímo zakazuje udělati smlouvu. Kdyby se následkem nejistoty, která zde jaksi je mezi oběma stranami s ohledem na budoucnost, našli skutečně dva lidé, hlavně obchodníci a živnostníci, kteří by chtěli udělati dohodu, zákon jim to imperativním způsobem zakazuje.

Slavná sněmovno, nevím, je-li toto ustanovení ještě dnes na místě, tím spíše, když takový obchodník by se velmi rád shodl na činži, rád by si udělal na řadu let smlouvu, jen aby měl nájemní poměr zajištěn, ale zákon o ochraně nájemníků má toto ustanovení, tuto absurdnost, že zakazuje dohodu majitele domu s nájemníkem, který je dnes v ochraně.

Taková ustanovení přináším jen jako příklad slavné sněmovně, aby viděla, jaká ustanovení ještě dnes v zákoně jsou.

Druhý pozměňovací návrh, který jsme podali, směřoval k tomu, aby opravy mohly býti rozvrhovány tak jako dříve. Proč, slavná sněmovno? Poněvadž staré majetky domovní, které jsou v plné poplatní síle, které platí všechna veřejná břemena a udržují snad z větší části celé hospodářství v našich městech - poněvadž novostavby jsou osvobozeny - chátrají a nemohou býti udržovány, neboť majitelé těchto domů mají zákonem zakázáno zvýšiti výnos, ať mají nájemné upraveno průměrně asi dvojnásobné proti r. 1914, a z tohoto nájemného je jim dovoleno vybírati 30% na udržování domů. Nechci mluviti o tom, že majitelé domů potřebují těch kapitálů, aby mohli majetky udržovati a opravovati, nýbrž jen o tom, jak to asi v dnešní těžké době působí na stát a na řešení jeho sociálních otázek.

Slavná sněmovno! Vypočítal jsem, kolik bychom asi měli mobilisováno kapitálu na udržování a opravy starých domů, kdybychom jen v Praze mohli do každého starého domu na opravy investovati alespoň částku 10.000 Kč. Poněvadž máme v Praze asi 20.000 starých domů, přicházím - počítám-li jen s částkou 10 tisíc na opravu - k cifře 200 mil. Kč, které by nemusil dávati stát ze své pokladny, které by dali velmi rádi majitelé domů na opravy a udržování svých majetků, a při tom by přes 12 tisíc stavebního dělnictva mělo po celý rok práci. Myslím, že by to bylo správné, hospodářské a sociální řešení takovýchto těžkých problémů, kdybychom po té stránce se jimi zabývali, ale ne, prosím, křičeti jenom proto, že nepřipustíme změny a pozměňovací návrhy, poněvadž dr Kalaš zabraňoval v bytové komisi projednání definitivního bytového zákona.

Měl jsem možnost a příležitost už při posledním projednávání provisoria zde říci své stanovisko k definitivnímu zákonu. Jestliže nám prozatímní statistiky o sčítání lidu dokázaly, že máme pouze 35% nájemníků v celém státě v ochraně, nevím, máme-li dělati dnes definitivní zákon na 16 let, který nota bene neříká, že po těch 16 letech bude konec. Já nevím, zdali může býti zástupce t. zv. buržoasní strany pro definitivní zákon, jestliže strany levicové, které přece jsou svým programem hodně odchylné od programu strany, kterou kladu si za čest zastupovati, svými zástupci prohlásí, že je to návrh socialistů a že snad jim vyhovuje. (Posl. Jos. Tůma: Mluvte slušně!) Já mluvím vždy slušně, pane kolego.

Nevím, může-li posl. sněmovně v tomto státě a při tomto politickém rozvrstvení předkládati, ať je to kterákoliv vláda, vláda minulá nebo budoucí, zákony, které snad vyhovují jedné straně, ale ubíjejí naprosto stranu druhou. Myslím, že to půjde asi velmi těžko, a kdybychom měli v těchto metodách pokračovati i v budoucí vládní majoritě, resp. při budoucí vládě, myslím, že by ta pracovní schopnost této vládní majority byla velmi málo zajištěna do budoucnosti.

Bylo mně vytýkáno včera s tohoto místa, že prý se křičelo: Pryč se zákonem! Slavná sněmovno, musíme křičeti: pryč se zákonem, poněvadž máme ochranu nájemní ve starých majetcích domovních již 14 let. Na 16 let je předložen definitivní zákon. Chce se na nás, abychom při dosavadním 2% zvýšení proti mírovým poměrům, jakmile dosáhneme zvýšení asi na 4násobek proti mírovým poměrům, okamžitě začali odváděti do bytového fondu. Nevím, zdali staré majetky domovní v sociální péči za těch 14 let již neudělaly zadost své povinnosti. Ale nelze ukládati břemena jen vždy jedné vrstvě obyvatelstva. V zájmu veřejného hospodaření musejí býti břemena rovnoměrně rozdělována na všechny, poněvadž, má-li někdo větší důchody a větší kapitály, musí ovšem také více platiti.

A já navazuji hned na to, co tu bylo také včera řečeno o té malé skupince stavitelů, kteří prý z důvodů spekulačních reklamují pro sebe soukromé stavební podnikání. Velmi lituji, že mohla zde včera padnouti tato slova o odborných kruzích. Je viděti, jak málo jsou odborné kruhy váženy a jak málo je ceněna jejich práce v tomto státě. Řekněme si upřímně, kdyby nebylo soukromého stavebního podnikání, a kdyby nebyli stavitelé mobilisovali své soukromé kapitály a s ohromnou námahou si opatřovali drahé kredity a stavěli, že i při těch miliardách, které jsme vyházeli na stavební ruch, byli bychom těžko ukojili bytovou potřebu.

Slavná sněmovno, podívejme se však, prosím, co nás stojí stavební ruch. Skoro tři miliardy jsme vydali efektivně, na 5 miliard máme státních záruk. Již loni pan ministr soc. péče při rozpočtu ministerstva soc. péče ve svém exposé poukázal, že již loni ze státních garancií musel poukázati asi 1,280.000 Kč na garancii při prodejích domů, na které se nedostalo a kde ručil stát. Jsem velmi zvědav, vystavíme-li nadbytek bytového prostoru, znehodnotíme-li nynější domovní majetek a poletí-li cena domů dolů bez ohledu na to, jsou-li to domy staré nebo nové, slavná sněmovno, zdali ten stát, který převzal záruku až do 5 miliard, bude míti také dosti prostředků, aby mohl tyto zástavy efektivně peněžním ústavům zaplatiti, až se nebude dostávati na ty hypotéky zaručené státem u baráků a objektů, které jsou prodávány eventuelně ve veřejných dražbách.

Je zde otázka, co bude potom dělati naše peněžnictví, které plným právem šlo ještě za hypotéky, za které garantoval stát, v důvěře, že se bude stavěti obezřetně a že domovní majetek neklesne v ceně. Mám vážné obavy - a také jsem to zde několikráte říkal - že plným právem přijdou tyto malé peněžní ústavy, které šly mnohdy do třetí a čtvrté hypotéky, aby jim stát zaplatil škody, které jim způsobil tím, že je vyprovokoval svou bytovou politikou, aby do tak dalekých pozadí půjčovaly na stavební ruch, obzvláště dnes, kdy vidíme, že bytovou potřebu máme ukojenu a že v Praze máme již dnes na 9000 prázdných bytů.

Byla zde také zmínka o regresu. Neustále a neustále se mluví o regresu. Ovšem k tomu socialistické strany již předem prohlašují, že se bude moci při jeho vymáhání postupovati velmi opatrně. Včera jsem zde poznamenal, že když regres, tak regres na všecky, nejenom na ty soukromé stavebníky. Nejsem proto, aby byl někdo sanován ze státních peněz a stavěl si přepychové vily, ale nejsem také proto, aby se utvořilo družstvo a za plných 100 % prostředků ze státní pokladny si vystavělo celé nájemní objekty a řadu činžovních domů, jako je tomu dnes. A jestliže tyto objekty mají dnes určitou milionovou hodnotu, budou musiti ovšem tomu státu něco do pokladny také vrátiti. (Souhlas.) Mělo by býti dnes první starostí státních a veřejných zaměstnanců, když se jedná o eventuelním snižování jejich platů, aby poukazovali, kde jsou peníze a kam má stát sáhnouti, aby přišel k penězům a nestrhával je těm chudákům, kteří pro stát musí intensivně pracovati. (Hlasy: Agrární družstva!) Agrární družstva toho mají velmi málo, ale spočítal bych vám některá jiná. (Výkřiky.)

Zajímavé je, jaký jsem dostal dnes přípis. Jedna společnost, která zde pracuje, stěžuje si mi, že má 2 staré domy a nemůže rozšířiti živnostenskou provozovnu, ačkoli by mohla při dnešním provozu zaměstnávati o 50 dělnických sil více. Je to rodina nakladatelské akc. společnosti v Praze a píše, že vyjednává již 3 roky s nájemníky, aby jí uvolnili byty, že by zbourala jeden dům a místo starého, nepotřebného domu vystavěla nový nebo rozšířila dosavadní svou provozovnu. Píše, že na př. nájemník, který platí po celá léta hrubou činži 600 Kč ročně, žádá odstupného 30.000 Kč.

Slavná sněmovno, tohoto způsobu vydírání si ještě všichni ti zastanci těch lidí naprosto nepovšimli. Tací lidé mohou vydírati nevím jakým způsobem, jenom když se svezou tomu domácímu na kobylce, a celá veřejnost, i politická, má z toho nehoráznou radost, když ty politováníhodné případy a zjevy se snášejí v parlamentě, místo co by je měla odsouditi. A jestliže my hledíme kompromisem vnésti trochu pořádku do této těžké otázky, řekne se nám kategoricky: ne.

Slavná sněmovno, myslím, že takovýmto způsobem se nedostaneme daleko kupředu a věřím, že do té doby, dokud nebude zajištěno soukromé podnikání stavební, dokud nebude zajištěna rentabilita starých domů, nebude pořádku v hospodářství našich samosprávných svazků, že do té doby bude pokulhávati a míti bídu stavební dělnictvo a do té doby nebudou lidé laciněji bydleti. Proto v zájmu těchto těžkých věcí, ne v zájmu majitelů domů, nýbrž v zájmu pro stát tak důležitých věcí bych prosil, aby se touto otázkou slavná sněmovna již jednou zabývala, aby byla vyřešena tak, jak odpovídá struktuře našich hospodářských poměrů. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Nájemník. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Nájemník: Slavná poslanecká sněmovno! Je zvláštní náhoda, že se mně dostává příležitosti prvně zde mluviti hned po zástupci majitelů domů, poněvadž, jak pozoruji, slavná sněmovna dobře ví, že já se jmenuji Nájemník a že - shodou okolností nomen omen - jsem, řekl bych, představitelem a zástupcem nájemnických organisací, tedy nájemníků v Československé republice.

Když jsem měl čest vstupovati do této síně, bylo mně několika pány kolegy hned řečeno, že mám opravdu štěstí, že přicházím v době, kdy se předkládají zákony týkající se bytové péče, a že budu míti hned příležitost, abych se ujal slova. Na počátku chci konstatovati, že jsem zástupcem nájemníků, ale pouze na pražské radnici, jinak zde nejsem zástupcem nájemníků, nýbrž zástupcem zvláštní skupiny, za kterou jsem se sem dostal, ale považuji přece jen za svou povinnost... (Veselost. - Posl. Štětka: Mluvit za majitele domů!) To si to pletete, pane kolego! (Posl. Štětka: Vždyť to říkáte!) Říkám, že zde nejsem jako zástupce skupiny nájemnické, která mě zvolila na pražskou radnici, nýbrž za skupinu jinou, poněvadž nepolitické spolky nemohou vystupovati při politických volbách. To snad víte a znáte podle zákona. (Posl. Štětka: Rozhodující je, zdali zde budete hájiti ty nájemníky!) To je moje povinnost, měl jste počkat, byl byste to slyšel!

Při tom všem, co jsem řekl, považuji za svou povinnost jako poctivý člověk, abych se dnes, kdy se jedná o zákony bytové péče, kdy se jedná o otázku pro všechny nájemníky tak důležitou, ujal slova, a to k jejich obhajobě a k jejich prospěchu.

Je smutné - a nájemnické organisace to těžce nesou - že se nepředkládá dnes k řešení už definitivní bytový zákon, že se neřeší otázka bytová, která čeká na své řešení již tak dlouhou dobu, dnes definitivně, konečně, nýbrž že se předkládá zase jen provisorium. Kdyby již jednou konečně k vyřešení otázky bytové došlo, bylo by to pro nájemnictvo uspokojením a ulehčením.

Majitelé domů tvrdí, že nájemníci jsou proti bytovému zákonu, že jsou proti zrušení ochrany nájemníků, proti stavebnímu ruchu, krátce a moudře tvrdí se úplná nepravda. Račte se, vážená sněmovno, vmysliti do situace nájemníků. Nájemníci žijí neustále v neklidu, nemají jistoty, pokud se týče budoucnosti bydlení, jsou neustále rok co rok několikráte rozrušováni tím, že se projednává zákon na ochranu nájemníků a všechny zákony s tím souvisící a že nevědí vůbec, jak to dopadne. Otázka nájemnická přestala býti již otázkou hospodářskou a stala se otázkou politickou, takže se nevyřizuje ták, jak by po stránce hospodářské zasluhovala, nýbrž vyřizuje se, jak to stále vidíme, čistě politicky.

Pro nájemníky je velmi nebezpečno a těžko, mají-li uvažovati o své budoucnosti.

Nájemník neví, jak to s ním dopadne, jakým způsobem bude otázka bytová upravena a jaké bude konečné vyřešení, on žije neustále v nejistotě. Je-li živnostníkem, nedovede a nemůže si udělati určité disposice, aby si zařídil svůj obchod anebo živnost tak, jak by si přál, a to právě následkem nejistoty, která trvá při neustálém prodlužování provisoria. Proto je nepravda, tvrdí-li se, že nájemníci se stavějí proti konečné, dlouhodobé úpravě zákonů bytové péče se týkajících, naopak je pravda, že nájemnictvo si trvalého zákona bytového přeje.

S bytovou péčí souvisí řada otázek. Je to otázka koupě a prodeje stavebních pozemků, doba trvání ochrany, výše činží, jsou to otázky týkající se stavebního ruchu, otázka regresu, otázka stavebního podnikání vůbec, otázka levného úvěru a vůbec všech těch veřejný život tak zajímajících problémů, které všechny v novém bytovém zákoně měly býti rozřešeny.

Neračte se tedy diviti, že nájemnické organisace uvítaly chystaný trvalý bytový zákon velmi vlídně a že jsou rády, že se konečně přistupuje k vážnému řešení bytové otázky, že bytová otázka se chce řešiti v souvislosti se všemi problémy s ní jakkoliv souvisícími tak, aby uspokojila poměrně veškeré obyvatelstvo.

Soudili jsme - mluvím zde jako zástupce nájemníků - že do podzimu zaručeně dojde k projednání bytového zákona. Jak je vám všeobecně známo, když letos v červnu předložen byl nový bytový zákon, očekávalo se všeobecně, že do té doby, než parlament bude svolán, bude otázka bytového zákona vyřízena. Ovšem již počátek jednání ukázal, že je pramálo naděje na skončení tohoto jednání. Přes několik schůzí nedostali se zástupci politických stran ani přes první 3 kapitoly. Došlo na základě dohody k tomu, že byli povoláni experti, zástupci jednotlivých skupin. Sám jsem měl čest mluviti při té anketě jako zástupce organisací nájemnických. Jasně jsem tam vyložil, jaké je jejich stanovisko - mluvil jsem tam tedy asi v podobném smyslu jako dnes zde - že stanovisko nájemnických organisací k bytovému zákonu je kladné, že nic nenamítají ani proti prvým třem kapitolám, byť by si sem tam přáli nějakých menších změn stylistických, nebo, řekněme, formálních. Jasně jsem řekl, že nájemnické organisace jsou pro řešení trvalé. Bohužel však, jak jsem se již dříve zmínil, z otázky hospodářské stala se otázka politická a tak ocitáme se dnes v situaci, že předkládá se parlamentu nikoliv trvalé vyřešení otázky bytové, nýbrž vyřešení provisorní.

Majitelé domů a jejich zástupci tvrdí, že nájemnictvo trvá neustále na ochraně, že je nutno tuto ochranu zrušit a že je potřebí, aby nějakým způsobem otázka ta byla odklizena. Prohlašuji, že něco podobného nájemnictvo nikdy netvrdilo. Tolik rozumu má každý soudný člověk, že něco, co je mimořádného, nemůže trvati věčně. Ale nájemnictvo si přeje řešení takového, aby odpovídalo poměrům a únosnosti obyvatelstva a vůbec všemu, co ve spořádaném státě býti má.

Vytýká se a často se říká - hlavně stavitelé to tvrdí - že ochrana nájemníků brzdí stavební ruch. Tvrdí to na všech schůzích a nepřetržitě tím operují. Vykládají, že ochrana nájemníků je to, která brzdí stavební ruch. Avšak ukázala již minulost, že v době, kdy byl zákon na ochranu nájemníků, kdy ochrana nájemníků trvala, byl stavební ruch silný a že jen mimořádné nynější poměry jsou to, které zaviňují, že stavební ruch není takový, jaký bychom si přáli a jaký by podle potřeby býti měl.

Tvrdí se, že my nájemníci jsme proti stavebnímu podnikání. To je zase nepravda. Stavitelé neprávem asistují majitelům domů na jejich schůzích a neprávem podporují jejich požadavky, neboť zapomínají, že ti, kteří stavějí a stavěti potřebují, jsou právě nájemníci a že v nich je jejich budoucnost, že potřebují lidí, kteří musejí bydlet, a že jenom v tom případě, když ti lidé jsou, jsou také stavby nutné.

Ze všeho jasně plyne - a jsem rád, že mohl jsem zde ve slavné poslanecké sněmovně tlumočiti, co je přáním a míněním nájemnických organisací - že nájemnické organisace žádají brzké definitivní rozřešení této otázky. Nám nájemníkům záleží více než majitelům domů na tom, aby tato otázka byla rozřešena, poněvadž kdo je v nebezpečí, že by mohl býti bez bytu, že by se octl na dlažbě? Je to majitel domu nebo nájemník? Jde o tu definitivní úpravu tomu nebo onomu? Jistě každý soudný člověk musí uznati, že lidem bydlícím a platícím činži jde především o to, aby bydleli a že pro definitivní rozřešení trvalého bydlení je vhodné jedině definitivní rozřešení zákonem.

Je samozřejmé, že z těchže důvodů musí veškeré obyvatelstvo platící činži býti pro silné stavební podnikání, neboť jen silným stavebním ruchem zvýší se hospodářská činnost, zvýší se majetkové důchody, zvýší se vše, co souvisí s veřejným životem. Přejeme si stavební podnikání v největším rozsahu, ale vidíme, že za nynějších poměrů jest velmi těžko stavební podnikání ponechati při normálním, řekl bych, řešení, jak bývalo před válkou, a že je třeba určité podpory se strany státu. Nežádá se snad podpora, jaká byla svého času. Chápeme, že tenkráte v době popřevratové řešení bylo jiné, nežli dnes se ukazuje, ale žádáme řešení takové, jaké doposud jest, částečně ovšem i zlepšení, zejména pokud se týče poplatkových úlev, zvláště pokud se týče dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí. Ale jinak na poplatkových úlevách lpíme a tvrdíme, že právě poplatkovými a jinými úlevami se stavební podnikání silně podporuje.

Těžce neseme, že dnes s opatřováním úvěru bývá taková práce a shánění. Je jistě správné, že v novém, trvalém zákoně bytovém se na toto pamatuje a že hledí se otázka úvěrová tak upraviti, aby pro ty, kdo chtějí stavebně něco podnikati, bylo možno opatřiti levnějším způsobem úvěr. Když r. 1928, pravděpodobně podle přání organisace majitelů domů, se přikročilo k uvolnění ochrany, které se nejdříve týkalo těch, kteří se nastěhují po 1. dubnu 1928 do starých domů, byla tenkráte vláda pevného přesvědčení, že majitelé domů nepoužijí tohoto uvolnění tak, aby příšerným a, řekl bych, lichvářským způsobem zvyšovali činže ve starých domech, a že budou na tolik rozumní a pochopí tento úmysl vlády, že toto povolení vezmou moudře a podle toho se přizpůsobí při svých požadavcích, co se týče činže ve starých domech z bytů uvolněných po 1. dubnu 1928.

Ale čeho jsme byli svědky, myslím, nemusím zde uváděti. Žádali nejen tolik, co se dnes žádá v nových, draze postavených domech, nýbrž mnohem více, poukazujíce, že jejich domy jsou blíže středisku města a podobně, čili krátce a moudře nevystihli a nepochopili úmysl, který tu byl, když se jim této úlevy dostalo, nýbrž pamatovali jen a výhradně na sebe a tím ukázali, co by následovalo, kdyby došlo k uvolnění ochrany vůbec. Nebylo by možno vůbec bydleti, poněvadž by nikdo nemohl zaplatiti cenu, která by se požadovala. Měl jsem potěšení, že jsem při debatě zde slyšel, jak kol. Horpynka uváděl případ jedné vdovy z Teplic-Šanova. Kdybych já chtěl přednášeti všechny stížnosti, trampoty, bolesti a utrpení vdov ještě s menším příjmem, než o kterém mluvil kol. Horpynka, pak, slavná poslanecká sněmovno, račiž odpustiti, musil bych zde býti ne předepsaných 40 minut, nýbrž 40 hodin a nic jiného bych nedělal, než přednášel bolesti, trampoty a nářky lidí, kteří se dostali z chráněných bytů ven a dnes nové byty platiti nemohou, poněvadž na tak vysokou činži peněz nemají.

Dovoluji si slavné poslanecké sněmovně naše stanovisko znovu opakovati, totiž že úprava ochrany jest nutná. Předložený provisorní zákon ji ponechává. Stavební ruch jest i naším zájmem. Předložený provisorní zákon tuto otázku prozatímně upravuje. Víme, že je nutná úprava regresů. Víme to velmi dobře, a chceme také, aby otázka těch čekatelů byla konečně zákonem nějak vyřešena a upravena. A když se to dnes nepředkládá, nemohu než projeviti přání, aby pokud možno k řešení této otázky v tom smyslu, jak si to právě nájemnické organisace přejí, došlo co nejdříve.

Měl jsem to potěšení sledovati pana kolegu dr Kalaše, který uváděl, že zde byly některé pozměňovací návrhy, a řekl při tom, že tyto návrhy byly, bohužel, zamítnuty. Já pravím: bohudík, že tyto návrhy byly zamítnuty, poněvadž dnešní doba jistě nepřipouští, aby některé z těch pozměňovacích návrhů byly splněny. Všech jsem neslyšel, jen ten jeden, ale je jistě samozřejmo, že tyto návrhy byly takové, že za dnešní těžké doby by nikterak neprospěly obyvatelstvu, nýbrž naopak již dosti zneklidněné a utýrané obyvatelstvo by ještě dále týraly, takže místo ulehčení v dnešní době by se mu dostalo zatížení.

Pan dr Kalaš mluvil, že by bylo správné, kdyby se smlouva uvolnila a kdyby se uzavírání smluv mezi nájemníky a majiteli domů upravilo nějakým jiným způsobem. Vždyť v §u 12 je stanovena dohoda, pokud se týče placení činže - a to je pro majitele domů přece nejdůležitější. Tam je otázka činže řešena, mluví se tam, že je možna dohoda, pokud se týče výše činže, a že je možno podle zákona se o ní dohodovat. Není zde tedy žádných překážek, aby, když to některý nájemník chce udělati - jak říkal, že by to někdo rád udělal - také udělal. Mně je však známo, že značná část nájemníků to již udělala a zvýšené činže majitelům domů beze všeho platí.

Pan dr Kalaš zde strašlivě horoval, aby se vrátil zase pověstný svého času § 12, podle kterého se na nájemníky přesunovaly náklady na opravy domů. Ano, byl by se mohl udržeti tento paragraf v zákoně, bylo by bývalo možno, že ještě dnes by tento zákon existoval, kdyby nebyli bývali majitelé domů, řekl bych, tak nestydatí a neprováděli opravy v takové míře a za takové statisícové částky, ačkoliv tyto opravy vůbec na domě nebyly potřebné, a nerozpočítávali je na nájemníky. Byly takové křiklavé případy, že na nájemníky bylo rozpočítáno po dobu 14 až 15 let 150% až 200% zvýšení činže.

Toto jejich jednání vyvolalo takový mohutný odpor proti jejich způsobu hospodaření, že tento paragraf, kterého se dnes dožadují, ze zákona vypadl. Bylo by to velkým hříchem spáchaném na nájemnících., tedy na většině obyvatelstva, kdyby k tomu opět mělo dojíti, ale jsem přesvědčen, že slavná poslanecká sněmovna toho neučiní.

Pan dr Kalaš zde tvrdil, že chráněných nájemníků je 35%. To je ta známá statistika, která operuje s čísly, která, jak dobře víme, nejsou pravdivá. My naproti tomu máme statistiku, ze které víme, že je chráněných nájemníků přes 50%. Není pravda, že je nejvýš na čase, aby se s ochranou přestalo, protože je chráněných nájemníků tak málo, že pro ně ochrany potřebí není, a těch, kteří ochrany nepotřebují, mnohem více.

On tvrdil, že je nutno stejnoměrně rozděliti břemena. Poukazuji, že břemena jsou stejnoměrně rozdělena a že majitelé domů, o nichž tvrdí, že platí více než jiní, platí a odvádějí pouze to, co dostávají, a neplatí to tedy sami.

Pokud se týče stavebního ruchu, pravil, že je potřebí jej nějakým způsobem upraviti, a byl, řekl bych, skoro nepřímo proti němu. Tuto otázku chtěl se pokusiti vyřešiti zrovna tak jako otázku regresu právě definitivní bytový zákon, že se dále nedošlo, že zůstalo na prvních třech kapitolách, toho vinu nenesou ti, kteří byli ochotni projednávati, nýbrž ti, kteří znemožnili další projednávání a přes třetí kapitolu se nedostali.

Vážená poslanecká sněmovno, myslím, že jsem řekl asi to, co by řekl jiný zástupce z řad nájemnických, kdyby sem na mé místo přišel. Nejsme spokojeni s nynějším zákonem, nejsme spokojeni s tím, jak je to vyřešeno, a přáli bychom si o mnoho lepší řešení. Ale, jak vidíme, situace nedovoluje, abychom se nějakého zlepšení domáhali, nepřichází se k řešení bytového zákona, nýbrž přichází se znovu s provisoriem. Prohlašuji tedy, pokud se týče mé osoby, že budu hlasovat pro schválení předložené osnovy, a prosím, abyste laskavě, pokud to vaše přesvědčení dovolí, hlasovali stejně se mnou.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Zajiček.

Posl. Zajiček (německy): Slavná sněmovno! Bytový zákon, který se dnes, nevím po kolikáté, prodlužuje s tajným úmyslem prodloužiti jej za půl roku zase, jest názorným příkladem, jak dnešní vláda nájemníky a pronajimatele má za blázny. V červnu 1932 byl bytový zákon prodloužen o dva měsíce. Prozřetelně bylo do něho pojato ustanovení, že vláda má právo prodloužiti zákon o další dva měsíce, tedy do konce října 1932. Ještě než zákon byl zde ve sněmovně přijat, byl vládním usnesením prodloužen hned na čtyři měsíce.

Koaliční strany se předháněly ve slibech: Až do října bude prý definitivní zákon určitě vyřízen. Ale co se stalo? V době, kdy francouzská sněmovna, rakouská sněmovna a jiné sněmovny uprostřed léta zasedaly, páni z bytového výboru odpočívali po pracích, které vůbec nevykonali. Dne 6. září konala se první schůze tohoto bytového výboru a, což jest zvláštní, hned na první schůzi nepřišli zástupci Svazu zemědělců a národně demokratické strany. V několika příštích schůzích se mnoho mluvilo, ale to také byla jediná práce tohoto výboru.