Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Roudnický, dr Lukavský, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Langr, Rýpar.

202 poslanců podle presenční listiny.

Zástupce vlády: ministr dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 11 hod. 18 min. dopol.

dal předseda na dnešní schůzi posl. Machníkovi pro neodkladné zaměstnání.

nemocí posl. Stanislav.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Windirsch.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu posl. Chloupka za posl. Teplanského; klub poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské posl. Al. Beneše za posl. Lišku; klub poslanců "Vereinigter parlam. Klub des Bundes der Landwirte und der Deutschen Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft" dne 24. června t. r. posl. Windirsche za posl. Platzera, dne 27. června t. r. posl. dr Bachera za posl. dr Peterse a posl. Platzera za posl. Windirsche; klub poslanců čsl. strany nár.-socialistické posl. Jos. Tůmu za posl. Slavíčka.

Dotazy:

posl. Sladkého ministru financí o přenesení nebo zřízení větší státní tabákové továrny ve Vsetíně na Moravě (č. D 862-III),

posl. Krebse ministru pošt a telegrafů o množících se případech porušení listovního tajemství (č. D 856-III),

posl. inž. Kalliny ministru pošt a telegrafů o propočtení pense Marii Leibeltové z Karlových Varů, Ondřejská ulice, dům "Parenzo" (č. D 857-III),

posl. Simma ministru školství a nár. osvěty o zamýšleném zabrání spolkového domu Německého školského a čtenářského spolku v Husovicích, aby v něm byla umístěna 3. třída českého reálného gymnasia (č. D 863-III).

Odpovědi:

vlády na dotaz posl. Babela o případu zemědělské dělnice Marie Wondrakové z Brunnersdorfu (č. D 759-III),

ministra pošt a telegrafů na dotaz posl. inž. Kalliny o platu listonošů poštoven, odporujícím každému sociálnímu citu (č. D 769-III).

počátkem schůze:

Zprávy tisky 1886, 1899, 1900.

Těsnopisecké zprávy o 191., 194. a 195. schůzi posl. sněmovny.

přikázány počátkem schůze rozdané návrhy tisky 1892 až 1895.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1872) zákona, kterým se mění a rozšiřuje platnost zákona ze dne 28. listopadu 1931, č. 177 Sb. z. a n., o přechodné přirážce k dani důchodové a k dani z tantiem (tisk 1900) [podle §u 35 jedn. řádu]. (Výkřiky posl. Štětky a Gottwalda.)

Podle usnesení předsednictva, jež vyhovuje projeveným přáním, navrhuji, aby bylo sloučeno jednání o osnově této s jednáním o osnově, která jest na pořadu jako další odstavec 2, to jest:

2. Zpráva výborů živn.-obchodního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1873) zákona o spotřební dani z droždí (tisk 1886) [podle §u 35 jedn. řádu].

Důvodem pro navrhované sloučení jest, že v obou případech jde o předlohy daňové.

Jsou snad nějaké námitky proti návrhu na sloučené projednávání těchto dvou odstavců? (Nebyly.)

Není jich. Projednávání bude tedy podle návrhu sloučeno. (Posl. Štětka: Co je s naším návrhem?)

Předseda: O návrhu podaném podle §u 46, odst. 2 jedn. řádu dám hlasovati podle svého vlastního uvážení a rozhodnutí, a to v době, kdy bude sněmovna schopna se usnášeti. (Výkřiky komunistických poslanců. - Hluk.)

Zpravodajem o odst. 1 pořadu je p. posl. Chalupa.

Zpravodaji o odst. 2 pořadu jsou: za výbor živn.-obchodní p. posl. Honzl, za výbor rozpočtový p. posl. dr Kalaš.

Dávám slovo zpravodaji o odst. 1 pořadu, p. posl. Chalupovi.

Zpravodaj posl. Chalupa: Slavná sněmovno! V necelém půlroce dostáváme se podruhé k projednávání předlohy o přechodné přirážce k dani důchodové a tantiémové. Tento zjev jest prostě měřítkem prudkosti hospodářského vlnobití, v němž těžce razí si cestu naše republika a přirozeně také všechny státy světa. Proto obvyklá míra, již přikládáme při zavádění nových daňových břemen, jako je spravedlnost, únosnost, je daleko stlačována rozhodujícím důvodem, naléhavou potřebou, ba spíše bych řekl, nouzí republiky.

Máme velikou úctu před právními protidůvody, jež z míst jistě povolaných byly proti předloze vzneseny, ale tyto důvody působily ne tak svojí průkazností, jako nadějí, že se nesáhne do kapsy tam, kde ještě něco je. Nikdy jsme neslyšeli tolik důvodů, šlo-li o zatížení širokých vrstev lidových, šlo-li o daně spotřební, - a v poslední době byla to značná úroda, daň ze zapalovadel, zdražení kuřiva, zvýšení daně obratové, daň z droždí jako při postižení vrstev majetných. Nikdo se nepohoršoval, když na útraty státu a škody spotřebitelů zaváděním daní spotřebních dávaly se velkolepé dary vrstvám majetným zákonem čís. 76 o přímých daních z r. 1927. Ti všichni, kteří zvedli dnes boj proti předloze, nechť uváží, že na útraty státu a na škodu spotřebitelů a především na škodu zubožených autonomních korporací od r. 1927 inkasovali těžké miliardy.

Přesvědčuje mne o tom jen letmý pohled na výnos obou daní výdělkových před reformou a po ní. Výnosy tyto vzal jsem ze státních účetních uzávěrek za léta 1924 až 1930. Vidíme, že před reformou daňovou r. 1924 činil předpis obou daní výdělkových 362.9 mil. Kč, r. 1925 375.8 mil. Kč, r. 1926 379.5 mil. Kč a r. 1927 294.7 mil. Kč; naproti tomu po reformě r. 1928 činil předpis 97 mil. Kč, r. 1929 153.8 mil. Kč a r. 1930 192.1 mil. Kč.

Kdybychom sledovali úhrn předpisů za poslední tři léta před reformou, tedy za r. 1925 až 1927, dověděli bychom se, že výnosy za tato 3 léta před reformou na obou daních výdělkových činily 1050 mil. Kč, naproti tomu po reformě za léta 1928 až 1930 již jen 442˙9 mil. Kč, to znamená, že stát přišel v těchto 3 letech po zavedení daňové reformy o 507˙1 mil. Kč.

Ale to není ztráta jediná; tolik oželel stát, ale na této ztrátě podílejí se daleko větším podílem autonomní svazky. Můžeme-li počítati se 470% kumulovaných autonomních přirážek z 507 mil. Kč, ubylo na autonomních přirážkách 2.383.37 mil. Kč, tedy dohromady stát a autonomní korporace byly připraveny v těchto třech letech o 2.890.47 mil. Kč.

Vážení pánové, to je skvělý dar podnikání, vrstvám zámožným a myslím, že nikoli poslední. Musíme uvážiti, že zde vedle zákona č. 76 působil také zákon č. 235 z r. 1924, jimiž hromadným způsobem byly daně snižovány a odpisovány, a konečně i zákon č. 76 z r. 1927 poskytl v §u 276 značnou možnost snižovati neoprávněně daně zneužitím těchto ustanovení. Proto je dnes velmi těžko pochopiti neustálý a soustavný poplach, který je dnes šířen zveličováním všeho, co by mělo podle úsudku určitých kruhů tlačiti na výrobu, a nemůžeme pochopiti, že není také odvahy říci, co na prospěch výroby bylo skutečně obětováno z kapes spotřebitelů a z potřeb autonomních svazků.

Je třeba v této době krajní tísně míti více pochopení pro solidární zájmy, - více ochoty k obětem tam, kde jsou skutečně možny, když ostatní pod těmito obětmi klesají. Žel, že této - smím-li říci - daňové sentimentalitě jsme v této době na hony vzdáleni, neboť jinak bychom nepotřebovali zákona, který by donucoval, ale kdybychom toto porozumění měli, sami bychom si zavedli pořádek podle možnosti.

Předloha jistě bude podrobena zasloužené kritice, která ovšem neoslabí její naléhavosti. Chci se tedy pokusiti o průkaz, že vedle naléhavosti je zde řada věcí, které mohou býti dobře postaveny proti námitkám, ačkoli tyto námitky nemají jediné tendence, totiž aby se neplatilo.

Projednávaná předloha je prostě pokračováním předlohy uzákoněné loňského roku č. 177, ovšem tato předloha je dnes značně většího dosahu, je značně přísnější. Než toto zpřísnění je, vážení pánové, odůvodněno, neboť zvýšení, které bylo podniknuto přirážkou k dani důchodové podle zákona č. 177 z r. 1931, pouštělo důchody ze zdanění do 30.000 Kč vůbec a vyšší důchody postihovalo skutečně tak, že toto postižení zůstávalo daleko za přirážkou, kterou slavná sněmovna odhlasovala k býv. dani příjmové, t. zv. válečnou přirážkou z r. 1921, č. 336.

Příkladem možno na tuto věc poukázati: Při důchodu 500.000 Kč je podle zákona č. 177 proti zákonu č. 336/1921 percentuelně menší zdanění o 4˙23%, při důchodu 1 mil. Kč tato diference již stoupá, toto percentuelní zdanění je menší o 7.44%, při důchodu 5 mil. Kč o 7.82%. Proto se projednávaná předloha snaží do jisté míry tyto diference vyrovnati, a to v těchto směrech: Předně postihuje důchody také pod 30.000 Kč a přirážky prosté minimum stanovila původně na 12.000 Kč, kteréžto minimum bylo ovšem rozpočtovým výborem změněno na 15.000 Kč. Dále staré 30% zvýšení neustává u důchodu 100.000 Kč, prostupňování pokračuje až k důchodu 500.000 Kč. Konečně je zde přísnější odstupňování přirážky. Maximální přirážka 30% stala se východiskem. Postihuje již důchod 15.000 Kč, postupuje dále při dalších důchodech na 95% a konečně - podle úpravy, kterou učinil rozpočtový výbor - na 100% při důchodu 500.000 Kč. Žel, při tomto 100% zvýšení ustává, ačkoliv jest jasno, že by další prostupňování daně důchodové bylo při vyšších důchodech snesitelné.

Ke změnám provedeným rozpočtovým výborem je třeba několik slov na vysvětlení. Zákon č. 177/1931 a také tato předloha, kterou projednáváme, drží se zásady, že přirážky není možno uložiti k důchodové dani, která je vybírána srážkou, a tím důchody osob, které platí daň důchodovou srážkou, až do výše 23.560 Kč jsou úplně chráněny. Důvody pro vyjmutí daně důchodové placené srážkou z přirážky jsou na snadě, neboť technicky je neproveditelné, aby daň důchodová srážková byla zpětně postihnuta přirážkou. Je to asi právě tak, jako kdybychom chtěli daní spotřební postihnouti předmět, který byl již spotřebován.

Než právě sledováním této věci dospěl zákon k určitým nesrovnalostem. Na jedné straně vidíme, že určití důchodci až do výše 23.560 Kč jsou chráněni, ale na druhé straně podle původní předlohy důchodci již při 12.000 Kč, nyní ovšem při 15.000 Kč jsou postiženi. Proto bylo spravedlivo, že rozpočtový výbor hleděl tuto nesrovnalost vyrovnati zvýšením přirážky prostého minima. Ovšem vyrovnání naprosté není možné, poněvadž je nutné uvážiti, že daň důchodová srážkou je vyměřena ze základu zcela jiného, než daň důchodová placená přímo, je vyměřena z důchodů hrubých, kdežto daň důchodová placená přímo, je vyměřována z důchodů, které byly zmenšovány o určité úlevy v zákoně vyslovené, když ani zde nemluvím o obtížích, které přirozeně byly, aby správným způsobem důchod mohl býti pro zdanění vyšetřen. Třeba tedy není možno mluviti o naprostém vyrovnání, je přece nutno konstatovati, že aspoň k tomuto vyrovnání nastalo určité přiblížení.

Naproti tomu ovšem bylo nutno, aby přirážka 95% při vysokých důchodech byla náležitým způsobem zvýšena, a to na 100%. Pro toto zvýšení mluví zhruba asi tyto důvody: Především bylo nutno, aby úbytek, který nastal posunutím přirážky prostého minima z 12.000 na 15.000, byl vyrovnán. Dále bylo nutno, aby zde byla odčiněna okatá chyba, poněvadž přirážka je odstupňována při nižších důchodech vždy ve stupních od 10 do 10% a při důchodech daleko vyšších, při 500.000 Kč ustrnula na 95%, tedy při nejmenším bylo spravedlivo, aby tyto vyšší důchody byly postihovány stejným odstupňováním.

Konečně musíme si uvědomiti, že toto postižení má své oprávnění, poněvadž i při tomto zvýšení vždycky ještě zbývá důchodci značně mnoho, aby uhájil slušné občanské žití, ba my jsme přesvědčeni, že jsou zde zbytné důchody, které nejsou spotřebovány, které jsou odňaty oběhu, které jsou thesaurovány a dokonce, jak můžeme souditi z obmýšlené předlohy p. ministra financí, jsou převáženy přes hranice a tím do jisté míry také u nás působí na měnové poměry.

Pro uvarování omylů, jež vzniknouti mohou z nepřesného referování novinářského, nutno konstatovati, že stará přirážka se nemění, že to platí jen o přirážce k dani důchodové, poněvadž daň důchodová do 30.000 Kč podle zákona 177/1931 vůbec byla přirážky prosta.

Předloha je ovšem míněna jako předloha krajně nouzová s omezenou časovou působností, a to pro daň důchodovou na r. 19311932, kdežto přirážka pro daň z tantiémy rozšiřuje se dále proti zákonu 177 ještě také na r. 1933. Byli bychom velmi spokojeni, kdyby tento důchod, který zvýšením poplyne do státní pokladny, stačil úplně na potřebu státu, ale zdá se, že tomu tak není, a proto bychom považovali za účelnější, aby přirážka, o které dnes jednáme, byla povolena až do odvolání, poněvadž Národní shromáždění vždy má možnost, nebude-li této přirážky potřebí, zákon rušiti nebo opraviti.

Je potřebí upozorniti na určitou závadu zákona. Nouzový charakter předlohy, který vyžaduje pomoc skutečně vydatnou, dále snadné uložení a vybrání přináší některé škody, zejména pro vícečlennou rodinu. Poukaz na výhody, jež skýtá zákon č. 76/1927 v §§ 20 a 31 ve spojení s §em 34, jež přihlížejí k rodinám s větším počtem členů, není skutečně dostatečnou ochranou. Naproti tomu vidíme, že zatížení důchodů svobodných anebo rodin bezdětných podle §u 19 rovněž zůstalo beze změny. Zatížení, které touto přirážkou povstává, není možno posuzovati jenom s toho stanoviska, jakým procentem důchod je opravdu stižen, nýbrž také s toho, jaký zde je zbytek pro postiženého důchodce. Tak příkladem mohu uvésti, že při důchodu 500.000 Kč a při přirážce již 100% zvýšené bude činit důchodová daň i s touto zvýšenou přirážkou 132.000 Kč, tedy zbude pro důchodce značný zbytek 368.000 Kč, tedy jistě dostatečná částka k bezstarostnému žití.

Než proti předloze byly vzneseny některé námitky rázu zásadního, a to především z důvodu zpětné platnosti. Dovoluji si zde opakovati důvody, které jsem vyslovil v důvodové zprávě a které dovolím si ještě podepříti některými jinými okolnostmi. Podle našeho zákonodárství má vlastně každá daň výnosová zpětnou platnost potud, že jest vyměřována ze základu, jenž byl docílen v roce minulém. Výjimky jsou opravdu velmi řídké a jsou možné jen tam, kde základ na určitou, dlouhou dobu pro vyměření daně je úplně fiksován. Taková věc je na př. u daně pozemkové, kde bezpečný základ je vyšetřen čistým katastrálním výnosem nebo u daně domovní třídní, kde je sazba tarifová podle počtu obytných místností. Všechny ostatní daně výnosové, činžovní daň, daň výdělková všeobecná nebo zvláštní, nebo daň důchodová je vždycky vyměřována v roce teprve následujícím z docíleného důchodu v předcházejícím roce. Než my nechceme přehlížeti, že toto zdánlivě zpětné působení může padnouti skutečně do doby, která je pro důchodce značným způsobem nepříznivá. Vždyť důchodce v roce, kdy je skutečně postižen, vlastně může míti již důchod zmenšen, nebo může být bez důchodu. Dovolím si upozorniti, že na tyto případy bylo pamatováno i v zákonodárství dosavadním, a to tímto způsobem:

Octl-li se poplatník ve velmi tísnivé situaci, má na pomoc § 276 a také § 283 zákona č. 76 z r. 1927 a může mu být daň snížena, eventuelně odepsána z rozhodujících důvodů. Na potíže tyto pamatoval také minulý zákon č. 177/1931 v §u 5, kde na důchodce s pevným platem bylo pamatováno 2 splátkami v 30denních lhůtách. Konečně je zde vyložena cesta, aby na odůvodněnou žádost bylo poskytnuto placení ve splátkách. Konečně vyschl-li příjem úplně, není-li důchodu, tedy přirozeně není ani podkladu, aby finanční správa dostala svou pohledávku. Všechny tyto úlevy v zákoně označené dostávají zde ještě zvláštního zdůraznění prohlášením pana ministra financí v rozpočtovém výboru, jehož jádro je v tom, je-li v §§ 276 a 283 v zákoně vyslovena možnost, že nyní finanční správa přímo se zavazuje k povinnosti, jestliže budou prokázány určité okolnosti, aby dbala postavení poplatníkova a jemu skutečně vycházela vstříc při splácení přirážky a daně důchodové.

Vážení pánové, přirozeně nemohli jsme se rozhodnouti k nějakému generelnímu, všeobecnému postupu, poněvadž účinnost této předlohy by byla ve svém finančním efektu časově značně posunuta a myslím, že také ne v neposlední řadě při nynějších nejistých poměrech její výnos by byl značným způsobem ztenčen. Prosím mnoho, aby tato předloha byla považována za naléhavou potřebu státu, na níž závisí rozpočtová rovnováha, povážlivě ohrožená poklesajícími státními důchody, a aby také byla považována za neodbytnou nutnost uhraditi vždy vzrůstající náklady a, chcete-li, v neposlední řadě myslím, že na této předloze a udržení rovnováhy v našem rozpočtu závisí také osud naší měny.

Je jasno, že na dluh může choditi každý tak dlouho, dokud má úvěr. Máme-li dnes jakýsi úvěr, můžeme jej snadno pozbýti, neprojevíme-li dobrou vůli pomoci sobě sami. Konečně je potřebí si připomenouti některé věci. Žijeme v době nouze teprve dnes? Nebyla v počátcích republiky doba podobně svízelná? Dovolím si připamatovati r. 1921. Byla to doba poklesu koruny a narůstajících nových potřeb a zejména doba neutěšeného desolátního stavu financí autonomních. A co jsme tenkrát učinili? Zavedli jsme rovněž přirážku k dani příjmové, která až k důchodu 100.000 Kč zůstává za proponovaným zvýšením ještě o 1/4%, dále však stoupá ještě velice mírně. Není potřebí klásti si otázku, zdar. 1921 byl pro státní finance horší nežli je právě přítomná doba r. 1932. A přece r. 1921 měli jsme odvahu v zákoně o přechodném hospodářství obcí v §u 32 zatížiti podnikání až do 80% vykázaného základu pro vyměření daně výdělkové, ovšem daní a autonomními přirážkami. Zákon tento trval 6 let a nezahubil naše podnikání.

Dále se nám namítá, že zatížení další způsobí přirozeně také pokles daňového výnosu. Dovolil bych si připustiti to jenom potud, pokud bude poklesati důchod. Jinak máme ovšem velmi smutné zkušenosti s daňovými úlevami, které byly poskytnuty zákonem čís. 76 z r. 1927. Poplatníci nedocenili zde dobré vůle finanční správy a zákonodárce, aby nesli menší finanční břemeno ze správně přiznaného základu. Obrovský pokles přímých daní jest smutným dokladem dnes, že ani snížení nepřináší ozdravění t. zv. daňové morálky.

Jiná námitka velmi často uváděná je, že daň jest uvalována na důchod, který byl spotřebován. Nehledě k tomu vzácnému případu, že by důchodce platil daň důchodovou běžně podle předpisu z roku předcházejícího, je potřebí zde zdůrazniti, že nepatrná menšina posunuje svůj zájem docela na neinteresovanou a nepostiženou většinu. V tomto směru nutno si uvědomiti dnes, že malé důchody jsou zde chráněny. Přirážka k dani důchodové srážkou vybírána nebude až do důchodu hrubého 23.560.- Kč, malí důchodci, jimž je vyměřována daň přímo a placena přímo, jsou chráněni do 15.000.- Kč. A pokud přirážka je vyměřována pro důchodce vyšší, tedy je mírně stupňována, a jak jsem si již dovolil ukázati, postihuje daleko nižším procentem důchod, nežli byla přirážka válečná k přímé dani z r. 1921.

Myslím, že nikoho neomlouvá tvrzení, že nadměrný svůj důchod spotřeboval. Snad jej investoval, ale jistě proto, aby v budoucnosti dosáhl většího výnosu.

Charakteristické je přiznání, že někteří odpůrci této přirážky prohlašují jako věc samozřejmou, že přirážky nebudou moci započítati. Je to velmi cenný doklad pro platbu přímých daní. Je to dnes otevřené přiznání, že daňové břemeno, které je v daních přímých, je přesunováno jako režijní náklad buď do ceny zboží nebo do stlačených mezd. Že se tak děje u daně činžovní a u obou daní výdělkových, je věc známá, ale že by to mělo býti také u daně důchodové, která má postihnouti přímo důchodce a která podle tendence zákona má býti skutečně nepřesunutelná, to, myslím, je proti zdravému rozumu.

Zpětná působnost daňových opatření není u nás nikterak zjevem obvyklým. Tím nechci říci, že by tato zpětná působnost byla snad zjevem kýženým anebo správným. V zákoně z r. 1930 o produkční dani z piva byla zpětná účinnost. Myslím, že tato zpětná účinnost nezahubila náš pivovarský průmysl, nanejvýš snad ztenčila čistý výnos a zmenšila dividendy. Podobným způsobem postupováno je také v zákoně čís. 177 z r. 1931. Také zákon č. 76 z r. 1927 má potud zpětnou platnost, že zákon odhlasovaný v půl létě r. 1927 vztahuje se zpětně na podnikání od 1. ledna r. 1927. A jistě také zákon č. 333 z r. 1921 měl v tomto směru určitou svoji působnost.

Proti zpětné působnosti přirážky k dani důchodové namítají odpůrci, že je to právní nejistota. Chci jenom dodati, že tato právní nejistota se týká zisku nebo důchodu, a zde v podstatě běží ne o právní jistotu, nýbrž o bezpečnost vyhnouti se této přirážce.

Velevážení pánové, jaká pak je dnes vlastně právní jistota? Snad ta, že právním postupem ocitáme se v hospodářské nejistotě. Vyskytly se ovšem také návrhy, jimiž se propagovalo úsilí, aby bylo možno proplouti úskalím t. zv. zpětné platnosti. Jeden návrh směřoval k tomu, aby přirážka byla v účinnosti od 1. července 1932, ovšem na podkladě důchodu z r. 1931. Je jasno, že základ pro vyměření této přirážky neodpovídá skutečně běžnému příjmu, že je z roku předcházejícího. Také jiný, poněkud kompromisnější návrh byl podán, aby přirážka nebyla vyměřována r. 1931, nýbrž r. 1932 se zpětnou platností od 1. ledna a ovšem zase ne na jiném podkladě nežli na základě důchodu z r. 1931. Vyhnutí této zpětné platnosti jest optickým klamem, ovšem velmi příjemným pro důchodce, pro zastánce této zásady, a velmi zlým pro státní pokladnu, poněvadž návrh první znamenal by ztenčiti tento důchod o 3/4, návrh druhý znamenal by ztenčení očekávaného státního důchodu o plnou polovinu. Jinak nutno souhlasiti, aby s těžce zaopatřenými důchody hospodařilo se náležitým a řádným způsobem. Urychlené uzákonění úsporné komise a zahájení její činnosti je nejvýš nutné jak pro důvěru poplatníků, tak také pro zdravou úsporu ve státní správě. Prosím, aby tato administrativní opatření s nejistým výsledkem nebyla zaměňována za náhradu projednávané předlohy.

Dále si dovolím prositi, aby se rozumně uvažovalo, koho vlastně v této době možno zatížiti. Jediný pohled na naše dvě velká odvětví státního důchodu daně přímé a nepřímé nás poučují, že není možno více zatížiti spotřebu širokých vrstev, stalo se tak již měrou vrchovatou a nutno povážiti, že 3/4 státního důchodu plynou právě z těchto daní spotřebních. Zatížiti tyto spotřební vrstvy dalšími daněmi znamenalo by vlastně ztenčiti výnos daní spotřebních a rychlý krok k vyloženému úpadku. Nezbývá tedy jiné cesty, nežli zatížiti tam, kde je to skutečně možné. Těm pánům, kteří namítají, že nemají žádné reservy k zapravení obmýšlené přirážky, dovoluji si položiti tyto otázky: Kde takovou reservu má stát? Je známo, že státní hospodářství za r. 1931 končilo schodkem. Musíme se tázati, proč? Protože stát nemohl dobře předvídati v těchto nejistých poměrech své potřeby a občané této republiky neposkytli na potřeby státu r. 1931 dostatečné úhrady - děl se tedy schodek na prospěch těch, kteří dnes naříkají, že mají svoji povinnost dodatečně plniti. Prosím mnoho, abychom se této dodatečné povinnosti nevyhýbali a dali republice to, co jí náleží, aby mohla se svými zvýšenými důchody plniti své zvýšené povinnosti.

K návrhu zákona připojeny jsou dvě resoluce, z nichž jedna, směřující k urychlené pomoci autonomním svazkům, sice přímo nesouvisí s projednávaným zákonem, ale je naléhavá a nutno ji doporučiti. Resoluce druhá směřuje k tomu, aby nyní při větším zatížení poplatníků bylo dbáno u finančních úřadů zákonných ustanovení zákona čís. 76 z r. 1927. Také tato resoluce jest odůvodněna a dovoluji si doporučiti ji k schválení. Prosím proto, aby slavná sněmovna přijala osnovu tak, jak byla projednána v rozpočtovém výboru, i se dvěma přiloženými resolucemi. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru živn.-obchodního o druhé osnově, p. posl. Honzlovi.

Zpravodaj posl. Honzl: Slavná sněmovno! Hospodářská krise, která postihla naše zemědělství v dřívější době a nyní přenesla se na průmysl a živnosti, zanechává za sebou těžké následky, kterými trpí celé naše státní hospodaření. V takovéto době má stát daleko větší povinnosti než v době normální, a má-li konati úkoly, jež mu přináleží, je k tomu třeba větších finančních prostředků než v době normální, které však za dnešní situace se velmi těžko opatřují. Pevně věřím, že příjmu, s kterým vláda počítá pro státní pokladnu, se nedosáhne, a to proto, že zemědělci se zadlužují a průmysl pracuje velmi málo. Tedy obě tyto složky nebudou schopny přinésti státu, resp. státní pokladně to, s čím vláda počítala. Naproti tomu nastává státu nové vydání na péči o nezaměstnané, poněvadž průmysl méně pracuje. Toho je si také vláda vědoma a proto hledá stále nové a nové příjmy, aby mohla konati tyto těžké úkoly.

Je samozřejmo, že každé nové zatížení daňové není příjemné pro žádné odvětví v tomto státě, a milejší by bylo pro celý národ, kdyby se poměry hospodářské již jednou změnily tak, aby ten, kdo pracuje, byl za svou práci řádně placen a jen poctivou prací byl živ. V dnešní době není snad odvětví, které všechna břemena, a to jak daňová, tak i sociální snadno snáší. Takovéto poměry doléhají též tíživě na státní pokladnu. Úbytky státních příjmů a rostoucí vydání nutí státní pokladnu k doplnění zdrojů příjmových.

Poněvadž dosud uzákoněná opatření, směřující k dosažení rovnováhy ve státním rozpočtu, nedostačují, předložila vláda návrh zákona, tisk 1873, o spotřební dani z droždí, při němž by mimo pravidelné požadavky finanční i vědecké bylo přihlíženo, aby nová daň nezvýšila podstatně cenovou hladinu a po stránce berně-technické se snadno vybírala. Těmto požadavkům bude vyhovovati zavedení samostatné spotřební daně z droždí.

Podle konaného šetření prodá se z celkové průměrné výroby 12 mil. kg droždí 2/3 pekařům a 1/3 obchodníkům. Lze míti za to, že pekaři prodají asi polovinu v drobném prodeji, takže asi polovina výroby spotřebuje se v domácnosti, druhá polovina pak v pekařských závodech.

Vedle toho nutno uvážiti, že v rodinách chudších a venkovských konsumuje se ponejvíce chléb, k jehož výrobě není droždí třeba, poněvadž se chléb zakvašuje zákvasem uchovaným od minulého pečení. Případné zdražení droždí, kdyby bylo nevyhnutelně nutné, činilo by při dani 5 Kč z 1 kg na hlavu 2 Kč ročně.

Druhá polovina výroby droždí spotřebuje se v pekařství. Podle kalkulací, které byly vyžádány od velkých pekařských závodů, spotřebuje se ke zpracování 100 kg mouky na 3.400 kusů lidového pečiva, t. j. housek a rohlíků, přibližně 2 až 3 1/2 kg droždí v ceně asi 12-21 Kč, jehož cena representuje přibližně 1 1/2 až 2 1/2% ceny pečiva.

K tomu třeba uvésti, že až do srpna 1931 byla v Praze velkoobchodní cena lidového pečiva, t. j. housek a rohlíků, 22 hal. za kus. Vlivem snížení ceny mouky a konkurence velkých pekařských závodů prodávalo se toto pečivo od 1. srpna 1931 ve velkoobchodě za 20 hal., v drobném prodeji však za 25 hal. za kus, poněvadž nemáme menších drobných mincí než 5haléř. Snížení velkoobchodních cen nemůže se tudíž dostati ke konsumentům a má je k dobru distribuční aparát. Výjimku z toho tvoří zavedení typu lidových žemlí, které se prodávají po 20 hal. v drobném obchodě vzhledem k levnější výrobě.

Zvýšení cen droždí o 5 Kč za 1 kg znamenalo by na ceně pečiva pouze 0.3 až 0.5 hal., o kteroužto částku by však cena pečiva pro konsumenty zvýšena býti nemohla, poněvadž by zvýšení toto nebylo věcně odůvodněné. Je tedy zřejmo, že přiměřeným zvýšením daňového zatížení droždí nezvedne se podstatně cenová hladina.

Z těchto důvodů předložila vláda návrh zákona tisk 1873.

Výbor živn.-obchodní projednal ve schůzi konané dne 21. června 1932 osnovu a usnesl se na těchto změnách:

V §u 2, odst. 2 ve třetí řádce nahradí se číslice 3 číslicí 25.

V §u 4, odst. 2 zůstane pouze první věta. Zbytek se škrtá a nahrazuje tímto zněním: "Každá zásilka droždí z výrobiště musí býti opatřena dokladem o tom, že jde o zásilku droždí do daňového záznamu řádně zapsanou. Bližší o tom stanoví nařízení."

V odst. 3 řádka čtvrtá nahrazuje se zlomek "1/4" zlomkem "1/2" a v řádce šesté místo "do 3. dne" nahrazuje se zněním "do 25. dne". V předposlední řádce tohoto odstavce namístě slov "do 4. dne" bude "26. dne".

Ve 4. odstavci tohoto paragrafu v řádce čtvrté budiž zlomek "1/4" nahrazen zlomkem "1/2".

V §u 5, odst. 2 v řádce druhé a třetí buďtež slova "průpis daňového zápisu" nahrazena slovem "doklad" a v odst. 3 tohoto paragrafu v páté řádce buďtež slova "průpisy z daňového záznamu" nahrazena slovem "doklady".

V §u 8, odst. 1 v řádce třetí budiž slovo "zboží" nahrazeno slovem "droždí".

Výbor živn.-obchodní navrhuje poslanecké sněmovně, aby vládní osnovu přijala ve znění, usneseném oběma výbory. (Souhlas.)