Předseda
(zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Slavíček.
Dávám mu slovo.
Posl. Slavíček: Dámy a pánové! Předloha o drobných mincích byla velmi pečlivě projednávána v rozpočtovém výboru a už i tam mezi poslanci a lidmi zasvěcenými zavdala podnět k různým dohadům, zda je známkou inflace či deflace. A jestliže předloha tato zavdala podnět k domněnkám a různým názorům v samém sboru zákonodárném, je také pochopitelno, že zavdala podnět k různým názorům a námětům ve veřejnosti méně zasvěcené, a tak předloha ještě než se stane a stala zákonem, byla v poslední době velmi přetřásána interesenty. Při tomto přetřásání došlo k nemilým některým zjevům, o kterých se ve své řeči zmíním. Ale předloha je jen součástí finančního plánu. Finanční plán je součástí hospodářského plánu. Hospodářský plán i finanční plán mají býti prostředkem k řešení hospodářské krise a velmi rádi bychom bývali viděli, kdyby k uklidnění celé naší veřejnosti hospodářské i politické byla vláda třebas i ústy p. ministerského předsedy nebo ministra financí o této souvislosti finančního a hospodářského plánu s řešením hospodářské krise podala jasné a přesvědčivé prohlášení. Byli bychom se tím jistě vyhnuli řadě nepříjemností a také bychom se byli vyhnuli možnostem, využívati a zneužívati této věci k zneklidňování celé naší veřejnosti. (Tak jest!)
Předloha sama bude mnou osvětlena jen několika málo větami. Dovolte však, abych se ve své řeči zabýval nejen tím plánem hospodářským i finančním, nýbrž i otázkou inflace, deflace a tím, co z ní venku plyne, na konec pak některými věcmi, které potřebuji imunisovati a které si dovolím přednésti. Hospodářský plán vznikl u nás tehdy, když jsme se přesvědčili, že světová krise je takového dosahu, že nemůžeme spoléhati na cizinu a že musíme chtě nechtě spolehnouti se na vlastní hospodářské síly. Proto byl dán povel mobilisovati hospodářské síly u nás v republice. Mobilisovali jsme je tím způsobem, že jsme vypsali vnitřní půjčku státní, že jsme udělali některé škrty ve státním rozpočtu a že jsme vytvořili hospodářský plán investiční, kterým jsme chtěli nezaměstnanost - tehdy bylo asi 300.000 dělníků nezaměstnaných - odkliditi. A byli bychom snad tento plán provedli, kdyby byla nenastala tíseň ještě horší, a stát se neocitl v té nepříjemné situaci, že má schodek anebo měl schodek v rozpočtu na r. 1931, ale také v rozpočtu na r. 1932. Protože krytí státního rozpočtu je podmínkou udržení hodnoty platidla československého koruny - tedy stát, vláda, chtě nechtě, aby opatřila krytí schodku ve státním rozpočtu, musila přikročiti k vytvoření finančního plánu, kterým by si byla opatřila nebo chce opatřiti prostředky ke krytí tohoto schodku. Do finančního plánu náležejí stejně přirážky k dani důchodové se zpětnou platností, náleží do něho také i zvýšení daně obratové i zvýšení cen výrobků tabákové režie, náleží do něho řada dalších daňových ustanovení, jistě také i zamýšlená daň z droždí, z piva, náleží do něho přirozeně také i tato předloha. Proč? Stát při řešení hospodářské tísně ke krytí schodku státního rozpočtu mohl nastoupiti jen tři možné cesty: jedna byla škrtání ve státním rozpočtu, druhá úvěry a třetí nové daně.
Sympatické bylo heslo škrtati ve státním rozpočtu. Po stránce věcné udělala vláda tak veliké škrty, že dále asi jíti nebude moci. Mimo to přesto, že je velmi sympatické heslo, přehlíží se okolnost, kdybychom škrtali ve státním rozpočtu po stránce věcné ještě více, že by stát nepodnikal, neobjednával, nezadával žádných dodávek, následkem toho nebylo by práce, stát by neměl prostředků podporovati akce samosprávných svazků a tak toto sympatické heslo "škrtání ve státním rozpočtu" by se objevilo potom v docela jiné tvářnosti. Tedy dosti, stát už nemůže v tomto směru jíti dále. Stát by mohl nanejvýše ještě škrtati anebo ušetřiti ve věcech personálních.
A tu, odpusťte, dámy a pánové, přicházíme k jedné věci, proč bychom byli bývali raději viděli zde jasné prohlášení vlády, pana min. předsedy, o finančním plánu k uklidnění veřejnosti. Neboť kdyby byla vláda jasně řekla: stát potřebuje, je zle, musíte dáti vy živnostníci na nových daních, musíte dáti vy konsumenti na nových daních, musíte vy úředníci sleviti ze svých platů, musíte i vy přinésti oběti (Posl. Sladký: Správně! Všichni musejí přinésti oběti!) - pak to bylo naráz; byli by snad hubovali více méně všichni, ale bylo by se to odbylo jednou pro vždy.
Myslím, že to děláme chybně. Nejdříve jsme uvalili daň na živnostníky, pak jsme uvalili daň na důchodce - gážisty - no a kdo se vyslovil o eventuálních srážkách státním zaměstnancům? Nikdo jiný než president čsl. průmyslníků za přítomnosti p. min. předsedy a zástupců všech ministerstev. Odpusťte, vážené dámy a pánové, já bych nerad viděl, abychom u nás zaváděli anglické způsoby politiky, kde min. předseda anebo odborný ministr ve sportovním klubu přednáší svůj výklad anebo ministerský plán a kde
program politiky anglické se také přednáší po případě na banketě. Viděli jsme někdy takovou účast vlády na schůzi dělníků? Viděli jsme takovou účast vlády na schůzi, řekněme, úředníků, zemědělců nebo živnostníků? Ne, a to považuji za chybu. Což bychom neměli odvahy, kdyby to musilo býti a stát to vyžadoval, říci státním zaměstnancům: Vy musíte sleviti ze svých mezd? Ovšem existenční minimum musí býti zachováno. To musí přijíti někdo jiný, prosím, předseda průmyslníků, representant kapitalistů, kapitálu, a ten má o těch věcech mluviti? To, myslím, je chyba.
Kdyby byla vláda řekla jasně: Slevte vy úředníci, dejte vy dělníci, dejte vy živnostníci, kdyby byla ohlásila jasně: nebudeme trpěti, kdo má existenci ve státní službě, nebudeme trpěti, aby, kdo má pensi a může z ní býti živ, bral práci, výdělek, chleba jiným, pak by pro to celá veřejnost měla smysl. A proto to považuji za chybu. Nechci kritisovati nevěcně vládu a ani pana min. předsedu, jsme v koalici a máme důvěru k vládě a k panu min. předsedovi, ale tolik práva snad mně bude přece přiznáno, abych mohl projeviti svůj názor. Považuji tento způsob řešení za chybu, neříkám to o plánu samém. Na konec k tomu opravdu dojde, že bude musiti dáti každý a že se bude bráti tam, kde je, poněvadž hospodářská tíseň, krise hospodářská, nejenom námi, ale i také všemi znateli hospodářského života světového je označována za těžkou a počítá se s jejím trváním nejméně ještě 4 léta. 4 léta malý chudý člověk nebude moci vydržeti systém státní, pokladnu státní, tedy bude se bráti tam, kde jest. A to, mám za to, mělo býti řečeno najednou, pak jsme si nikdo nemohli nic vyčítati. (Tak jest! - Potlesk.) To je ta cesta možných škrtů po stránce věcné i personální ve státním rozpočtu.
Nyní ta cesta druhá! Nastoupil stát, resp. vláda, při řešení této hospodářské krise jen jednu z těchto tří možností: škrtů, úvěrů a nových daní? Nikoliv! Vláda, stát, nastoupil a chce využíti všech tří cest a myslím, že je to správné. Seškrtati tolik, kolik se seškrtati dá, na druhé straně pak použíti druhé cesty - úvěrů. Kde pak máme úvěry bráti? Poslední možný úvěr mezinárodní nejenom pro nás, nýbrž vůbec a zejména v Evropě, mohla poskytnouti Francie. Francie také poskytla nám tento úvěr. A jak těžko je řešiti úvěr mezinárodní, lépe řečeno cizí, je viděti ze žádosti republiky Rakouské. Rakousko se utíká o úvěr dokonce ke Společnosti národů, tam však není ještě chuti pomoci Rakousku anebo jiným státům, které budou musiti ohlásiti moratoria. Tedy my jsme využili této možnosti právě včas. Kdybychom bývali mohli celého dosaženého úvěru použíti buď k obnově hospodářského života, výroby, obchodu, nebo k podložení naší valuty rozmnožením zásoby u Národní banky, pak by to bývalo dobré, ale, jak známo, my jsme značné části této půjčky použili na podpory pro nezaměstnané a na náklady vyživovací akce, a to, co jsme chtěli dokázati, půjčkou tou posíliti zásobu zlata a cizích platidel v naší Národní bance, se nestalo a naše zásoby zlata a cizích platidel poklesly o celé 2/3 u Národní banky československé a my jsme musili chtěj nechtěj sáhnouti k devisovým opatřením. Nyní by mohla vláda, chtějíc použíti úvěru, sáhnouti jen k úvěru na domácím trhu - a jsme u jádra věci, jsme u předlohy samé.
Znamená tato předloha inflaci či deflaci? Kdybychom to brali čistě počtářsky, znamenala by deflaci, poněvadž určitých několik set milionů papírových bankovek, jak je označeno v zákoně, se béře z oběhu, ničí se, a za ně se razí drobné peníze, které nejsou státním státovkovým dluhem, poněvadž část státního státovkového dluhu je vzata z oběhu a zlatý poklad zůstal nedotčen, o něco přes 40% stoupl zlatý podklad naší koruny, vnitřní hodnota její byla by větší a znamenalo by to tedy opravdu deflaci. Ale Národní bance československé je umožněno vydati za tuto částku nové, větší bankovky a použíti jich pro eventuální úvěr, bude-li ho potřebí, použíti nových bankovek pro eventuální obnovení hospodářského života, a poněvadž nové bankovky by mohly býti zase vydávány ve větším množství, nemůže se již mluviti o deflaci, nýbrž věc zůstává nezměněna, jen s tím rozdílem, že je tu uvolněno Národní bance k použití asi 500 až 600 mil. Kč nových prostředků.
Dámy a pánové, jistě nejsem oprávněn tvrditi něco, co není hotovo a co není v klubu usneseno. Mohu projeviti jen svůj názor. Jsem přesvědčen, že stát bude museti přikročiti ke vnitřní státní půjčce a toto může býti prvním krokem k tomu. Ovšem než budeme moci v této věci dělati další kroky, budeme museti pravděpodobně využíti ustanovení bankovního zákona, provésti řadu předpokladů, jako snížení úrokové míry, a to stejně ze vkladů jako z debetních sazeb atd. Myslím, že ani v tomto případě, kdyby vláda takto postupovala, nebyla by to politika špatná, neboť je to opravdu mobilisování domácích hospodářských sil. A kdybychom touto předlohou nedocílili nic jiného, nežli že dáme možnost Národní bance, aby si mohla opatřiti větší počet větších bankovek k eventuálnímu lombardu státních dluhopisů, když už ne k obnovení hospodářského života, pak to považuji za věc dobrou a zdravou.
Ale zase přicházíme k tomu, co jsem řekl na počátku - inflace a deflace. Rádi bychom byli slyšeli jasné, striktní prohlášení buď celé vlády anebo resortního ministra, co se děje s otázkou touto, zejména by to byli rádi slyšeli na venkově. Je vám všem známo, že máme v republice různé názory teoretické i vědecké na korunu a její hodnotu. Jeden názor tvrdí: nutno držet korunu v nynější hodnotě stůj co stůj, poněvadž je to stabilita nejen našeho hospodářského života, nejen platidla, nýbrž je to hospodářská stabilita státu. Ale druhý názor praví: Když je takováto hospodářská tíseň a jde o obnovení hospodářského života, neškodilo by, kdybychom připustili do určité míry inflaci, kterou by se hospodářský život obnovil. Čím by se obnovil? Lidé si to vykládají, majíce na mysli dřívější poměry, velmi jednoduše, zejména na venkově. My rozumíme těmto věcem, víme, proč máme držeti korunu, víme, jaký je plán hospodářský, víme, co je to plán finanční, ale neračte zapomínati, že lidé na venku si nemohou koupiti patery nebo šestery noviny denně, nemajíce peněz ani času, že nemohou čísti, porovnávati a studovati. Neračte zapomínati, že na venkově lidé, kteří čtou noviny jednou denně a to ty nejlacinější, večerníky, čtou jen titulky, nadpisy, nemajíce potřebného času ani trpělivosti. Máte lidi, kteří čtou noviny jednou za týden. A tu je pochopitelné, když přijde řečník a řekne zemědělcům, kdyby se připustila inflace, nebude státi 1 q žita 90 až 100 Kč, 1 q ovsa 50 Kč, dostávali byste 200 až 300 Kč jako dříve, nedostávali byste za dobytek 1.50 Kč za 1 kg živé váhy, nýbrž 5, 6 až 11 Kč - a stává se to nejen poslancům oposičním a socialistickým, nýbrž i poslancům občanských stran že pak zemědělci říkají: Když nedovedete působiti, abychom dostali za naše produkty vyšší ceny, dejte pokoj s držením čsl. koruny, my chceme opravdu inflaci. (Výkřiky.)
Hospodářské věci jsou trochu choulostivé a komplikované. Je pravda, že poslanci a senátoři jezdí mezi lid, vysvětlují, radí, ale poslanec není ministrem, ba poslanec a ministr není celá vláda, proto vláda měla podati jasné prohlášení. To je to, po čem volá naše strana - po vytvoření hospodářského plánu. My víme, že jej máme, že, kdyby se realisováním finančního plánu podařilo opatřiti vládě prostředky, poběhne náš hospodářský a investiční plán, že budeme pracovati, míti zaměstnání, víme, že plán tu je, že se na něm pracuje, ale proč to nemáme říci cele, plně, jasně, proč se neřekne, to se dělá pro toto a tamto děláme pro ono atd. Takový postup považuji za chybu.
Nyní ještě zbývá třetí cesta, a to jsou nové daně, ke kterým stát sahá. Jsou to věci velmi nepříjemné, nepříjemné zejména pro ty strany a poslance, kteří representují na př. voliče jako representuji já, toho malého a středního podnikatele. Je na pováženou člověku, který je rád, že se drží nad vodou, člověku, který má o 50 i více procent méně objednávek, méně prodá, méně trží, kterému se ponechaly všechny daně z dob dřívější dobré konjunktury a nic se mu na nich neslevilo, říci, že teď k těm daním děláme přirážky a že zavádíme daně nové. Chceme řešiti řadu otázek, se kterými i já souhlasím, na př. fond pro podporu v nezaměstnání, ale takto, nevím, jestli to ten stav unese. Stát náš cítí menší příliv na daních přímých i nepřímých, ale berní úřady nechtějí přiznat a cítiti menší výdělek, menší obrat a příjem u malého, drobného podnikatele. A tu se nedivte, že tyto kruhy jsou velmi pobouřeny, že se na živnostníka, který vydělal za rok sotva 10 až 12.000 Kč, jde často s trojími až čtverými daněmi a že dostane třebas 8 platebních rozkazů. Z těch 12.000 Kč výdělku platí živnostník činži z provozovny atd., ale na druhé straně vidí, že nemáme kuráž uvalit přirážky na daň důchodovou od příjmu 60.000 Kč. Proč necháváme nedotknutelným důchod 100.000 Kč za rok, když člověka s 12.000 Kč tak zatěžujeme? (Výborně!) Proto jsme podali návrh, aby byly přirážky k dani důchodové zvýšeny o tolik a tolik procent a nikoli jen tak, jak byl úmysl. (Posl. Zeminová: Panu dr Preissovi se zdá 5 milionů Kč ročně malým příjmem!) A ten pan dr Preiss nejen mluvil o nutnosti - on, representant kapitálu - osobně proti němu nic nemám. (Výkřiky posl. Vallo.) Ale tak jako dr Preiss projevil ve své řeči názor, že bude nutno odbourávati platy státním zaměstnancům, tak také prohlásil týž pan dr Preiss, že bude nutno kontrolovati rozdíl ceny nákupní a prodejní u meziobchodu. Ano, my souhlasíme, ale kdo diktuje ceny do meziobchodu? (Hlasy: Kartel!) Nezapomeňte, dámy a pánové, ještě na jednu okolnost! Živnostník, malý podnikatel, má také újmu - vezměte 500.000 nezaměstnaných dělníků, čítejte jejich denní mzdu - 20 Kč, máte 10 mil. Kč denně úbytku na mzdách dělnictva, které dříve cirkulovaly v hospodářském životě. Těchto 10 milionů, které dříve přišly mezi hokynáře, řezníky, uzenáře, obuvníky, krejčí atd. - je pryč. Ale nejen to, vidíme, že při té krisi počet živnostníků a zejména obchodníků tohoto meziobchodu, který měl na mysli p. dr Preiss, stoupl také za rok o 18.000. Proč najednou v době krise, která je také mezi živnostníky, vzniklo nových 18.000 živnostníků? Lidé, kteří byli vyhozeni z fabrik a měli nějaký krejcar, pustili se do obchodování, a já bych vám přál viděti jejich život! Nemusil by jim ho nikdo záviděti. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) A tu najednou representant kapitálu a velikého průmyslu si vzpomněl na meziobchod.
Jak tedy vidíte, budeme musiti daně dělati. Když to stát potřebuje, neprotestuji proti tomu, ale žádám, aby byly zavedeny takovým způsobem, abychom je opravdu nesli všichni stejnoměrně.
Upozorňuji ještě, že mezi jiným je také úmysl uleviti autonomním svazkům, aby mohly podnikati a aby mohly býti účastny na produktivní péči o nezaměstnané. Jen to nedělejme, probůh, tím starým způsobem: zvyšováním limitu obecních přirážek - a zaplatí je zase živnostník a zemědělec, poněvadž jen dvě daně podléhají autonomním přirážkám a tím třebas i stotisícový příjem, od autonomních přirážek osvobozený, bude volný. Tak to po mém soudu řešiti nemůžeme. (Výborně!) - Posl. Sladký: Kolik autonomních přirážek platí pan dr Preiss?) Žádné, leda ze svého panství, ale ze svého příjmu jako generální ředitel žádné; zaplatí jen daň důchodovou a dost.
A nyní mi dovolte přejíti k jedné maličké zajímavosti. Vedle všech těchto prostředků a plánů vydala vláda heslo, že dlužno pátrati, jak by se dalo ve státní správě šetřiti a co by se dalo pro státní správu získati. My jsme mezi jinými přišli také s jedním návrhem, jak bychom mohli získati asi 10 až 16 mil. Kč pro státní pokladnu, a podali jsme v té věci interpelaci. S touto hospodářskou věcí je však také spojena otázka jazyková - a v té věci jsme podali také interpelaci. Běží totiž o čsl. patentní úřad. Na tuto interpelaci dostali jsme od pana ministra nedostatečnou odpověď. Podali jsme interpelaci ve věci státního příjmu a nedostali jsme ještě vůbec žádnou odpověď, ale za to president patentního úřadu nastoupil u nás naprosto neobvyklou cestu. Neutekl se o ochranu ke svému šéfu, ministru obchodu, nýbrž použil §u 19 tiskového zákona a poslal "Českému slovu" opravu na interpelaci, podanou v posl. sněmovně. (Veselost.) Rozumí se samo sebou, že "České slovo" musilo opravu podle §u 19 tiskového zákona uveřejniti. Při tom však nic nevadí, že hned za touto opravou uvedlo ještě další zajímavé podrobnosti.
Dámy a pánové, osobně neznám pana presidenta patentního úřadu, nejde mně o osobu, nýbrž o věc - jak ve věci jazykové, tak ve věci finanční - a proto mně dovolte podívati se na to trochu blíže. Dal jsem si vytáhnouti některé dokumenty ve věci jazykové. Jak známo, přistoupila republika Československá k t. zv. Unijní smlouvě pařížské z 20. března 1883 se všemi jejími pozdějšími změnami t. zv. Bernským arrangementem z 30. června 1920, takže poskytujeme cizím příslušníkům, žádajícím v Československé republice o udělení patentu nejdéle do 1 roku ode dne podání původní patentní přihlášky v cizině t. zv. prioritu - je tu citován § 54 patentního zákona, resp. § 1 a § 5 zákona č. 268 ř. z. z r. 1908 - kterou nutno uplatniti při přihlášce a žádost doložiti t. zv. prioritním dokladem, vystaveným patentním úřadem země, kde podána byla první patentová přihláška téhož předmětu, a naopak náš úřad vydává podobná osvědčení našim příslušníkům pro jejich přihlášky v cizině.
Podle §u 4 ministerského nařízení z 30. února 1908, č. 271 ř. z., mohly strany uplatňující v Rakousku prioritu svých cizích přihlášek předložiti prioritní doklad v jazycích: francouzském, anglickém a italském bez překladu. Avšak §em 9 jazykového zákona z 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., bylo toto zřejmě "jazykové" ustanovení zrušeno. Není pochyby, že jde tu o pouhé uplatňování zájmů soukromých a nikoliv o překládání korespondence diplomatické nebo listin zájmu veřejnoprávního, pro které by se daly dovoditi snad výjimky na základě ustanovení §u 51 jazykového nařízení z 23. února 1926, č. 17 Sb. z. a n. Stejně je tomu ve věci t. zv. cessí podle §u 5 citovaného ministerského nařízení, pro jichž řádné předložení i s překladem platí 6měsíční lhůty stanovené §em 6, které vztahují se na všecky listiny podle §§ 1, 2, 3, §u 4, odst. 1 a 5 zmíněného zákona. Presidium patentního úřadu přes toto jasné znění ukládalo úřednictvu přijímati doklady prioritní i cesse i po této lhůtě.
Přes to nařídil president patentního úřadu oběžníkem z 5. srpna 1924, č. 986 pres., úřednictvu, aby nedbalo ustanovení jazykového zákona (Slyšte!), ba dokonce šel ještě dále a přidal do svého oběžníku i jazyk německý, který v původním nařízení vůbec není jmenován a řídíc se zrušeným ministerským nařízením č. 281 ze dne 30. prosince 1908 nevyžadovalo ověření překladů těchto cizojazyčných listin. Prakse se pak vyvinula taková, že u listin španělských, holandských, švédských, polských atd. překlady vyžadovány v 6měsíční lhůtě, kdežto nevyžadovány u německých, francouzských, anglických a italských, ač pro toto nevyžadování vůbec nebylo zákonného podkladu.
Tím vznikla prakse nejednotná, která jest zejména ve věci předkládání dokladů německých bez překladu ostentativním porušením ustanovení jazykového zákona a nařízení.
Příslušníci národnostních menšin podávali si u zdejšího patentního úřadu patentové přihlášky německé, maďarské atd. V případě, že potřebují prioritního dokladu pro cizinu, jest jim vystavována tato úřední listina pouze v jazyku jejich národnostní menšiny (jakožto originál bez původního textu českého; jen ověřovací klausule jest česká). Takovéto listiny vydané československým úřadem v jazyku jiném než v československém jsou ve smyslu §u 1 jazykového zákona resp. čl. 1 jazykového nařízení právně neplatné.
Tímto jednáním neschopného vedení patentního úřadu byli uvedeni přihlašovatelé jak zde, tak i v cizině do nebezpečí, jež si dosud málokteří z nich uvědomili: zmeškáním praeklusivních lhůt stanovených zákony našimi i cizími pro předložení platných a formálně správných prioritních dokladů stala se vlastně valná většina patentů udělených na základě těchto vadných prioritních dokladů neplatnými a mohly by tyto patenty na základě §u 28 patent. zákona býti zrušeny. (Výkřiky posl. Bergmanna.) V §u 1, bod 1 jazykového zákona, jakož i v čl. 1, odst. 2, lit. e), g) a k) vládního nařízení o provádění jazykového zákona jest ustanoveno, že veškeré tiskopisy ve státních úřadech smějí býti pořizovány jen v jazyku státním, a pokud jsou jiné, musejí býti nahrazeny tiskopisy v jazyku státním. V patentním úřadě nejen že tiskopisy jsou dvojjazyčné, nýbrž stranám jsou dokonce rozesílány tiskopisy v jazyku německém (t. zv. Belehrung).
A rakouské a maďarské patenty, převzaté ve smyslu ustanovení ve čl. 2, odst. 5 zákona č. 325 ex 1919, jsou v čsl. patentních spisech uvedeny jen poznámkou: "Čsl. patent n. n. jest shodný s rakouským nebo maďarským patentem č. x. y." Nemůže se tedy náš občan vůbec bez znalosti cizích jazyků, německého a maďarského, přesvědčiti, smí-li či nesmí-li vyráběti určitý druh zboží. Část těchto spisů, zejména maďarských, vůbec schází v knihovně patentního úřadu.
Tyto převody odporují tudíž ustanovení §u 1, bod 2 jazykového zákona a čl. 1, odst. 1 a 2 a čl. 11 jazykového nařízení a kromě toho podstatě ústavní listiny, zaručující každému občanu národního státu styk s úřady a obhajobu před nimi v jazyku státním. V tomto případě je stranám tato možnost vzata, ježto se mají brániti proti úředním výnosům, dávajícím jiným občanům určitá práva a omezujícím případné stěžovatele ve výkonu jich živností a sepsaným jazykem menšinovým.
Ve výkladně čsl. patentního úřadu jsou často vyloženy popisy patentních přihlášek, sepsané v jazycích minoritních. Strany jsou zkracovány ve svém ústavou zaručeném právu užívání státního jazyka ve styku s úřadem a tím omezeny v případné obhajobě podáním odporu proti udělení patentu, musí-li přibrati napřed znalce jazyka německého neb maďarského, chtějí-li zjistiti, co přihláška vlastně obsahuje a co má býti chráněno. Ježto vyložením stává se patentní popis součástí úředního rozhodnutí, je tento úřední akt na základě ustanovení jakožto vyhláška ve smyslu čl. I, odst. 2, bod k) jazykového nařízení vlastně neplatný a každý patent udělený po takovémto vyložení by měl býti pro formální vadnost zrušen. Ježto popisy udělených patentů tisknou se česky, je nutno přihlášky po vyložení přeložiti. Takové překlady, pokud jich strana nedodala dobrovolně, pořizují úředníci úřadu v zájmu strany v úředním čase, což je naprosto neslučitelno s duchem jazykového zákona. Úředníci, kteří poukazovali na nezákonnost této prakse, byli v jednotlivých případech presidiem patentního úřadu stíháni. (Slyšte!)
Ač tyto okolnosti částečně byly uvedeny již v naší interpelaci z 20. února 1931, čís. 977/XI, přece nestalo se dosud nic, aby tento národního státu nedůstojný stav i se všemi svými důsledky byl odstraněn, ba naopak vedení patentního úřadu přes prokázanou svou neschopnost nebylo snad p. ministrem obchodu dosud ani vyzváno, aby se ospravedlnilo z tohoto eklatantního nedodržování zákonů.
Proto znovu podáme interpelaci ve věci této.
Další věc se týká stránky materiální, nebo-li získání příjmů pro státní pokladnu. Podali jsme interpelaci, v níž jsme tvrdili, že nedostatečnou péčí presidenta patentního úřadu přišel stát k několikamilionové škodě. Na to podal zmíněný p. president opravu a my tedy, používajíce této příležitosti, jsme zjistili a přednášíme tyto doklady podrobně doložené.
V původní naší interpelaci ze dne 15. dubna 1932 vloudila se vynecháním několika řádek chyba, která činí náš dotaz k p. ministrovi obchodu nejasným. Doplňujeme proto svou interpelaci těmito podrobnostmi o ztrátách, které utrpěl stát na poplatcích patentních jejich nevalorisováním: Přihláškový poplatek činil 30 K před válkou a zůstal nezměněn do 1. prosince 1922, od kdy činí 100 Kč. První roční poplatek činil 40 K před válkou do 1. září 1920, kdy byl zvýšen na 60 Kč do 1. prosince 1922, od kdy činí 100 Kč.
Podobně jako se stalo v ostatních oborech státní správy, měly i tyto poplatky býti zvýšeny úměrně k poklesu valutárnímu, což se však neuskutečnilo. Ač u pošty a železnic byly zvýšeny poplatky desetinásobně, bylo by snad stačilo, aby patentové poplatky byly uvedeny v soulad s pouhým poklesem hodnoty měnové, t. j. na částky asi 6 1/2násobné poplatků předválečných. Přiměřeným bylo by tedy bývalo zvýšení poplatku přihláškového na 200 Kč, t. j. částku asi 30 × 6.5 a I. ročního na 260 Kč, t. j. 40 × 6.5. Ztráta činí tedy nyní na každém přihláškovém poplatku 200 Kč a na každém prvním ročním poplatku 100 Kč. Dosud bylo přihlášeno v patentním úřadě Československé republiky asi 100.000 vynálezů k patentování a uděleno asi 40.000 patentů. To činí na poplatcích přihláškových okrouhle 10 milionů a na prvních ročních poplatcích 6,400.000, úhrnem tedy 16,400.000 Kč. K tomuto přistupují ještě zvýšené ztráty dodatkové až do 1. prosince 1922, do kdy bylo podáno podle úřední statistiky asi 20.600 přihlášek a uděleno asi 3.500 patentů, z toho do 1. září 1920 asi 1.600, a to:
na poplatku přihláškovém | 20.600 × 70 = 1,442.000 Kč, |
na poplatku I. ročním | a) 3.500 × 40 = 140.000 Kč, |
b) 1.600 × 20 = 32.000 Kč, | |
úhrnem | 1,614.000 Kč. |
II. Kromě toho bylo převedeno 7.182 starých rakouských a uherských patentů bez zaplacení přihláškového poplatku, ač převodem se zabýval tříčlenný senát (zákon z 27. května 1919, čís. 305 Sb. z. a n., článek 2, odst. 5). Ztráta způsobená nevybíráním tohoto poplatku činí tedy 1,437.000 Kč.
III. Ostatní poplatky, jako poplatek za opožděnou platbu, zvýšen jen dvakráte.
Hospodářstvím p. presidenta patentního úřadu čsl. přišla státní pokladna o 16,400.000 plus 1,614.000 plus 1,437.000 plus 1,000.000 Kč.
I kdyby bylo pravdou, co v opravě v "Českém slově" nuceně uveřejněné tvrdí president patentního úřadu - ale ono to není pravda, jak dokáži - přišel československý stát o 13 milionů Kč, a to je nejbolestnější, že tento ohromný počet patentů v republice Československé zapsaných pochází z ciziny a cizí státy nijak neuznávají nebo ani nevědí o naší benevolenci, kterou naše státní pokladna dala příslušníkům cizích států, kteří přihlašují patenty u našeho úřadu.
Ale i tato věc bude předmětem zvláštní interpelace, ve které budou uvedeny ještě další podrobnosti. Na čem mi však nejvíce záleží, a to je konec, je, že pan president patentního úřadu nemá mnoho smyslu pro čest, poněvadž v opravě tvrdil zřejmé nepravdy, ano lži, a dopustil se dokonce zneužití moci úřední. (Slyšte!) Přečtu ty věci tak, jak jsem je zjistil.