K porovnání uvádím, že r. 1920 tržili jsme za 1 q našeho cukru na světovém tržišti 1.150 Kč, kdežto r. 1929 už jen 147.64 Kč, tedy již jen 1/10 dřívější ceny. O dnešní ceně nechci ani mluviti. Cukr nazývali jsme naším bílým zlatem, poněvadž i po stránce valutové znamenal pro nás ohromné výhody finanční. R. 1925 stržili jsme v cizině za náš cukr přes 2 1/4 miliardy, r. 1926 rovněž 2 1/4 miliardy, pak nastal pokles cen, který se projevil v tržbě, takže r. 1927 jsme již utržili jenom 1 1/2 miliardy, r. 1930 necelou jednu miliardu. Od r. 1925 vyvezeno bylo našeho cukru za hranice za 9 1/2 miliardy Kč. Tento fakt se nesmí přehlížeti ani dnes, třebas že musíme tento velmi pasivní vývoz umožňovati povolováním t. zv. refundací. Velmi četní politici i národohospodáři hlásají zásadu, že vývoz cukru za hranice jest škodlivý pro náš stát i pro samo naše hospodářství zemědělské, a tvrdí, že jest hospodářskou zvráceností vyvážeti cukr za 45 Kč za 1 q do ciziny a odtud vozit drahá krmiva. Proto byl vyvolán nejen v politických kruzích, nýbrž i mezi našimi řepaři a konsumenty odpor proti této předloze, kterou projednáváme, poněvadž prý znamená znemožnění budování nových cukrovarů, zvláště takových, které svým systémem zachovají v odpadcích, hlavně v řízcích a melase více cukru než v řízcích od velkocukrovarů, což prý znamená obrovské poškození zemědělců-řepařů.

Rozhodl jsem se o této otázce dnes s tohoto místa promluviti, poněvadž jsem v poslední době napadán jako odpůrce této zásady a tím i jako nepřítel svého vlastního stavu zemědělského. Nezapírám, že hájil jsme vždy, hlavně při projednáváních ceny řepy, zásadu, že naše Československá republika z valutárních, národohospodářských i sociálních důvodů nemůže se vzdáti vývozu cukru za hranice. Vzdáti se vývozu cukru za hranice znamená ztrátu cukerních odbytišť na světovém trhu navždy; vzdáti se vývozu cukru znamená zmenšení dosavadní výroby cukru až o 2/3. V naší republice se ještě vyrobilo v kampani 1910/1911 12,472.202 q cukru, z něhož se spotřebovalo 3,400.000 q v tuzemsku a 9 mil. q se vyvezlo do ciziny. V kampani 1929/1930 vyrobeno bylo cukru 10,352.851 q, v tuzemsku se prodalo 4,047.402 q a vyvezlo se za hranice 6,058.169 q. Zastavení vývozu cukru znamená zrušení dalších 6/10 cukrovarů. V kampani 1910/1911 pracovalo 136 surováren, 13 rafinerií mimo smíšené továrny, r. 1929/30 již jen 88 surováren a 7 rafinerií a od té doby je již zase několik cukrovarů uzavřeno. Zrušení každé cukrovarní továrny znamená propuštění několika set dělníků, úředníků, znamená poškození řepařů, kteří musejí dodávati řepu do vzdálenějších podniků, znamená to těžké finanční poškození i obcí a okresů. Zastavení vývozu cukru bude však tím hůře dopadati na zemědělce-řepaře, neboť osev řepy by pak klesl celkem o 60%. Proto naše lidové Říšské sdružení řepařů čsl. obrátilo se na ministerstvo obchodu o sdělení stanoviska, zdali se může naše republika vzdáti vývozu cukru za hranice, a bylo mu sděleno, že se náš stát nemůže vzdáti vývozu cukru za žádnou cenu. Rovněž pan ministr financí v dohodovací komisi, když se jednalo o tuto předlohu, prohlásil kategoricky, že se republika nemůže vzdáti vývozu cukru za hranice. Zástupce ministerstva zemědělství zdůraznil tu věc ještě jasněji. Pravil: "Pochováme-li export cukru, prsťíčkem bychom jej pak vyhledávali, neboť řada států touží, aby nám odbytiště vyrvala." Vzdání se vývozu cukru znamená tedy velký převrat v celé zemědělské výrobě.

Proto jsme se r. 1928, když se stal vývoz našeho cukru ztrátovým a hrozil silný pokles cen řepy, postavili na stanovisko, aby úlevami daňovými a dopravními byl vývoz cukru umožněn a cena řepy zachráněna před zhroucením. Měli jsme tehdy na vybranou: buď zvýšení ceny cukru o 1 Kč na 1 kg - což bylo také provedeno - nebo povolením refundací zachrániti vývoz cukru, zachrániti cenu řepy a sraziti zvýšenou cenu cukru pro domácí konsum. Tehdy naše Říšské sdružení řepařů, podepřené celým klubem lidových poslanců, dosáhlo povolení refundací, a to zásahem tehdejšího náměstka vlády, ministra dr Šrámka, a dosáhlo snížení ceny zdraženého cukru o 75 hal. na 1 kg. Jsou to sice známé věci, které říkám, ale já je pro oživení paměti připomínám, protože se dnes jeví agitačně živené snahy zastaviti vývoz cukru za hranice a zrušiti refundace.

O těch refundacích kolují v časopisech a na schůzích často tatarské zprávy. Četl jsem v jednom listě nedávno, že prý náš stát vyhazuje každoročně 300 mil. Kč na refundace. Pravda je taková: R. 1928/29 vyplatil stát na refundace 42 mil. Kč, r. 1929/30 vyplatil 30 mil. Kč, r. 1930/31 33 mil. Kč jako zálohu a r. 1931/32 20 mil. Kč rovněž jako zálohu. Podotýkám, že podobné refundace vyplácí náš stát také při vývozu sladu, porculánu, textilií a skla. Odpůrcové vývozu cukru navrhují jiné způsoby upotřebení cukru vývozního. Jedni říkají: Ať se sníží spotřební dávky z cukru a konsum jeho stoupne tak, že se cukr - ten vývozní - spotřebuje doma a státní pokladna přijde ke svému. Druzí zase hlásají: Použijme cukru vývozního pro krmení dobytka. Říkají: Dosáhneme levného krmiva, které nahradí cizí drahá krmiva a ušetříme refundace, nemusí se omezovati osev řepy a hospodářství zemědělské tím dvojnásob získá.

Nezapírám, že jsem byl, pokud se totiž týče domácí spotřeby cukru, podobného názoru, že jeho zlevněním docílíme zvýšení spotřeby.

P. ministr financí dr Trapl, když jsem se ho v cukerní komisi koaliční tázal, zda možno počítati se slevou cukerní daně, prohlásil resolutně, že nesleví ani haléře. No, snad by si dal říci, kdybychom mu dokázali, že mu větší spotřeba cukru v tuzemsku nahradí úbytek na příjmech přivoděný slevou daně cukerní. Zdaňujeme asi 4 miliony q cukru v republice. Daň spotřební s obratovou činí 1.99 Kč z 1 kg, čili 199 Kč z 1 q. Státní pokladna má přibližně výnos cukerní daně ročně 800 milionů Kč. Kdyby se snížila cukerní daň jen o 50 haléřů na 1 kg cukru, znamenalo by to snížení příjmu státního o 200 mil. Kč ročně. Kdyby se měl tento úbytek nahraditi větší spotřebou cukru, pak bychom musili spotřebovati cukru místo 4 mil. q 5,350.000 q ročně. Tak to nepůjde upotřebiti vývozní cukr, a rovněž není myslitelno, aby se mohlo u nás skrmiti dobytku 6 milionů q cukru za rok. Musíme uvážiti, že cukr není krmivem, nýbrž přísadou ke krmivu a že musíme ještě dlouhou řadu let přesvědčovati naše zemědělce, že přikrmování cukrem jak dobytka hovězího, vepřového, tak i koní, je výhodné. Cukr se dá upotřebiti pro skrmování hlavně ve stavu pevném, neboť v řízkách sebe lépe ukládaných dlouho nevydrží.

Z toho, co jsem zde uvedl, si ujasňujeme, že v dnešní době těžké krise finanční, hospodářské a sociální nedocílíme pronikavého snížení daně spotřební, a kdybychom je i docílili, při nezaměstnanosti a omezováním vydání v domácnostech spotřebu cukru nezvýšíme. Proto v zájmu cukrovarnictví i řepařství bylo nutno sáhnouti k jiným řešením krise v tomto odvětví, a tudíž i Československo musilo se připojiti k mezinárodním dohodám o výrobě a spotřebě cukru hlavně pro vývoz určeného, aby se nám zahraniční tržiště neztratilo. A to je hlavní příčina, proč stal se tento zákon o výrobě cukru nutností.

Podle těchto mezinárodních dohod jest u nás připuštěna výroba cukru pro konsum i vývoz r. 1931 až 1932 9,274,949 q, r. 1932/33 9,250.000 q, r. 1933/34 9,250.000 q a r. 1934/35 9,250.000 q. To jest pevně stanovené množství cukru, které se smí vyrobiti. Proto bylo nutno snížiti i výrobu řepy, to je omeziti osev řepy o 36%. Na tyto dohody přistoupil celý cukerní průmysl, až na několik továren, a řepařské organisace, které cenu řepy vyjednávají.

Stavba každého nového cukrovaru přivodila by zvýšení výroby cukru a rušivě by zasáhla do splnění mezinárodních dohod. Nebudu zde tlumočiti svůj názor, uvedu zde jednomyslné usnesení valné hromady Říšského sdružení čsl. řepařů, která se konala poslední neděli v Brně: "Valná hromada Říšského sdružení řepařů žádá vládu republiky Československé a Národní shromáždění, aby ústavním způsobem uznány byly mezinárodní dohody o výrobě a odbytu cukru a příslušným zákonem zabezpečena byla výroba jen takového množství cukru - pro tuzemsko a vývoz - jak jest mezinárodními dohodami sjednáno, aby cena řepy i pro nejbližší roky byla zabezpečena před pronikavým poklesem a mohla býti dojednána v době, aby si mohli řepaři včas připraviti osevný plán." (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Odpůrci této mezinárodní dohody a vývozu cukru však tvrdí, jak už jsem podotkl, že se vývozní cukr má skrmiti doma, že se tím ušetří refundace. Cukr se má ponechati v odpadcích, které se tím stanou výživnějšími a hodnotnějšími. A proto šiřitelé těchto hospodářských směrnic hledí uplatniti další zásadu: budování cukrovarů podle takového systému, které by z řepy vyráběly menší množství cukru pro konsum, za to však zemědělcům poskytovaly hodnotnější krmiva, hlavně řízky. Takovéto cukrovary t. zv. hospodářské máme v činnosti 3, a to 2 na Moravě a 1 v Čechách.

Promiňte, že se i touto otázkou musím zabývati, protože se otázka t. zv. malých hospodářských cukrovarů zpolitisovala. Vím už předem, že všichni, kteří budeme pro projednávanou předlohu hlasovati, budeme před zemědělským lidem vyhlašováni jako nepřátelé zemědělských zájmů.

Nebudu zde zase uváděti svého vlastního úsudku o t. zv. malých hospodářských cukrovarech a jejich budování. Uvádím zde další část usnesení valné hromady Říšského sdružení řepařů čsl., jež zní: "Budování nových t. zv. hospodářských cukrovarů považuje valná hromada Říšského sdružení řepařů za zhoršování celkových poměrů řepařských, poněvadž nové cukrovary přinesou snad lepší cenu řepy několika jednotlivcům, zhorší však cenu řepy všem ostatním řepařům."

A toto usnesení, slavná sněmovno, je docela správné, neboť je pravda, že malé hospodářské cukrovary, které odprodají všecku výrobu cukru zdaněně v tuzemsku, platí i při pasivním hospodaření svém řepu 1 q o 1 Kč dráže a tím poškozují všecky ostatní řepaře. Zvýšením výroby cukru v malých cukrovarech pro domácí konsum jsou vytlačovány pak dosavadní cukrovary, které musí 60% výroby vyvážeti za hranice, a následkem toho množství cukru pro vývoz u nich musí stoupnouti, což znamená, půjde-li to ve větším měřítku, snížení ceny řepy u všech ostatních řepařů. A pro budování těchto nových malých cukrovarů se také činí jistá opatření v tomto projednávaném zákoně.

Kdo je poněkud zasvěcen do výroby cukru a poznal způsoby výroby cukru v t. zv. malých hospodářských cukrovarech, musí se útrpně usmáti plánům, nahraditi dosavadní výrobu cukru ve velkotovárnách malými hospodářskými cukrovary vůbec. Bylo by to tak, jako kdyby někdo začal hlásati zásadu, že se mají velké, moderně sestrojené čistící mlátičky odstraniti a zavésti místo nich výmlat obilí cepy, anebo, že se mají veliké moderní textilní továrny zrušiti a budovati ruční tkalcovské stroje. Malý hospodářský cukrovar nemůže zpracovati více řepy denně než 300 q průměrem, což znamená, že jeden takový cukrovar zpracuje ročně snad 50 až 60 tisíc q řepy. Zpracuje-li se u nás v Československu 56 mil. q řepy, pak by musilo dosavadních zbývajících 80 surováren býti nahrazeno tisícem malých cukrovarů hospodářských. Jsou-li do nynějších malých hospodářských cukrovarů investovány značné obnosy, do každého nejméně přes 3 mil. Kč, pak to znamená, že by řepaři musili investovati do těchto nových cukrovárků 3 miliardy Kč.

Nechci zde uváděti, jsou-li nynější cukrovary systému Zucker-Commers rentabilní či nikoliv. Doufám, že se mně dostane odpovědi na můj dotaz podaný ve sněmovně o účelnosti a rentabilitě hospodářských cukrovarů. Mluvím zde proto o této věci, protože nesvědomitým způsobem je rolnictvo zejména na Moravě lákáno do stavby nových cukrovarů podle systému Zucker-Commers, kde má investovat své těžce nastřádané nebo dnes těžce opatřené peníze bez záruky, budou-li podniky rentabilní či nikoliv. Myslím, že je povinností každého veřejného pracovníka zvláště zemědělského, aby varoval zvláště za dnešní těžké doby své spoludruhy zemědělce před budováním podniků, o nichž není prokázáno, splní-li všecka poslání, jež se jich propagací slibují. Dosavadní zkušenosti výrobní i bilanční v těchto malých hospodářských cukrovarech nutí k velmi opatrnému postupu.

Proto osnova zákona projednávaného nijak neobmezuje a nedotýká se vůbec výroby a odbytu cukru v nynějších hospodářských cukrovarech, aby se prokázalo jich dalším nerušeným provozem, jsou-li života schopny či nikoliv a přinesou-li našemu zemědělství onen prospěch, jak je stále a stále hlásáno.

Pro nové cukrovary jakéhokoliv systému platí v navržené osnově zásada, že smí zdaněně odprodati v tuzemsku jenom 8.5 kg cukru z každého 1 q na cukr zpracované řepy, čili to znamená, že smí odprodati zdaněně jenom polovinu cukru, jejž řepa obsahuje. Druhá polovina musí býti upotřebena jinak, buďto ke zkrmení nebo k vývozu. Myslím, že tím není ohroženo budování nových cukrovarů zvláště hospodářských, poněvadž právní obhájce nebo zástupce hospodářských cukrovarů napsal v "Právu lidu" ze dne 3. března t. r.: "Hospodářské cukrovary nevyrábějí cukr o nic dráže než cukrovary veliké a mohly by tudíž za stejných podmínek vyvážeti stejné množství cukru do ciziny jako velké, aniž by to bylo jejich hrobem."

Uvedl jsem toto pro ulehčení hlasování pro tuto předlohu, ačkoliv si nemohu srovnati ve své hlavě, jak je možná stejně drahá výroba cukru, když velkocukrovar zpracuje denně 8.000 až 15.000 q řepy, malý cukrovar jenom 300 q, velkocukrovar spotřebuje na zpracování na 1 q řepy 6 kg uhlí, malý cukrovar 33 kg, velkocukrovar vyrobí z 1 q řepy 17 kg cukru, hospodářský cukrovar pouze 10 až 11 kg. Ale to je věcí cukrovarů, nikoliv naší. Uvedl jsem to proto, aby si to mohli zemědělci spočítat a aby dobře uvážili všecky sliby, než skočí do podniků, kde by byly pro ně chyby!

Projednávaný zákon nepřivodí, jak všichni víme, pronikavých změn v dnešní těžké krisi cukrovarně-řepařské, ale očekáváme, že zadrží aspoň další zhoršování poměrů a že zastaví další uzavírání cukrovarů a další omezování osevu řepy. Toto očekávání je vyjádřeno ve společné resoluci, kterou jsme k této předloze připojili; a nemohu opomenouti připomněti naší vládě, aby svými zásahy těmto těžkým důsledkům krise cukrovarně-řepařské zabraňovala.

Budiž mně, slavná sněmovno, ještě dovoleno při této příležitosti dotknouti se ještě jedné bolesti. Řepaři všech stran dovolávají se jednotné ceny řepy v celé republice. Odůvodňují to požadavkem, jestliže máme jednotnou cenu cukru v celém státě, aby byla také jednotná cena řepy. Požadavek tento je spravedlivý. Vždyť se moravský nebo slezský nebo slovenský řepař stejně dře s řepou jako řepař český. Proč tedy má býti trestán nižší cenou řepy? Jenom proto, že hospodaří na Moravě nebo na Slovensku?

Na Slovensku stává se pěstování řepy tak nevýnosným, že řepaři sami dobrovolně omezili osev řepy o 60%. Přes to, že se tam veškerá výroba cukru spotřebuje pro zásobení Slovenska a Podk. Rusi, je tam letos cena řepy taková jako v Čechách. Na Moravě je cena řepy o 20 hal. na 1 q nižší. Následkem vysokých dopravních tarifů jsou řepné výlohy na Moravě větší až o 2 Kč na 1 q, než tytéž v Čechách. Proto je nutné a spravedlivé, aby moravským a slezským řepařům dostalo se stejné ceny za řepu jako v ostatních zemích naší republiky, což je možno provésti zlevněním dopravních tarifů a zvýšením refundačních státních příspěvků.

Je také nutným, když stát refundacemi umožňuje všem cukrovarům cukr za hranice vyvážeti, aby též všecky cukrovary spravedlivě jednaly se všemi řepaři, bez rozdílu kde jsou politicky nebo odborově organisovány a aby jim ponechali úplnou svobodu, na jakých arších chtějí upisovati kontrakty řepné, a aby nezkracovaly je na řepných kontingentech, zvláště aby tak nečinily řepařům drobným.

Nechci se zde podrobněji dotýkati případů, kdy několik málo cukrovarů dopouští se i teroru na řepařích na př. tím, že správa cukrovaru vylučuje řepaře z kontrahování vůbec, protože jsou v jiné politické straně. Řepaři jsou a budou nuceni na svou ochranu v takových případech použíti zákona proti teroru.

Projednávaná předloha zákona umožňuje upotřebení nezdaněného cukru pro účely řepařské; doporučuji, aby se potřebné množství nezdaněného cukru uvolňovalo i pro účely hospodyňské, t. j. pro zavařování ovoce a dále pro účely krmné, aby se tím výroba cukru mohla zvyšovati.

Z důvodů, které jsem zde uvedl, bude klub lidových poslanců pro projednávanou předlohu hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Richter. Dávám mu slovo.

Posl. Richter: Slavná sněmovno! Zákonem právě předloženým dotýkáme se - ovšem, bohužel, pouze dotýkáme - jednoho důležitého problému našeho národního hospodářství, problému cukerního. Dovolím si úvodem několik čísel, z nichž význam této otázky vůbec a zvláště v nynější době hospodářské a sociální krise jasně vynikne. Nechci tvrditi, že mnou uváděná čísla jsou do posledního puntíku přesná, jde mně o to, abych předvedl určitou ilustraci a dal možnost orientace.

Správně řekl pan posl. Šamalík, že doby, kdy cukr byl bílým zlatem, už dávno minuly. To je fakt a situace se obrátila. Jestliže po převratu z výroby a prodeje cukru plynuly velké výtěžky nejen pro výrobce, počínaje řepaři a konče akcionáři, nýbrž i pro stát, dnes na výrobu cukru a na obchod cukrem doplácí celé naše národní hospodářství částky velmi povážlivé.

Spotřeba cukru u nás činí okrouhle 400.000 tun a průměrně připadá na hlavu 27.7 kg cukru. Spotřeba tato v západních částech republiky je větší, 33 kg na hlavu, a klesá směrem na východ, na Podkarpatské Rusi činí na hlavu asi 7 1/2 kg. Počítáme-li cenu jednoho kg cukru pro vnitřní konsum okrouhle 6 Kč, ve skutečnosti je cena rafinády větší, 6.35 Kč, vydá naše obyvatelstvo za cukr ročně částku okrouhle 2 1/2 miliardy Kč. Kdybychom měli a mohli, nebo musili tento cukr u nás spotřebovaný kupovati na trzích mezinárodních, stálo by nás celé množství spotřebené suroviny cca 200 milionů Kč, nebo-li asi dvanáctinu částky konsumentstvem za cukr vydávané. (Slyšte!) Počítáme-li rafinační náklady velmi příznivě, tento zahraniční cukr u nás by přišel maximálně na 1.50 Kč, náš cukr však stojí 6.35 Kč. Z toho se dají vyvoditi určité důsledky dosti zajímavé, že mohli bychom prostě uhraditi všechno to, co se platí cukrem, i státní pokladnu i řepu bez odvádění řepy i mzdy dělnické a ještě by zbyla sta milionů, abychom mohli náš do cukrovarů investovaný kapitál dobře úrokovati a amortisovati. To ovšem říkám k ilustraci. Pro mne jest jasno, že nemůžeme připustiti k nám žádný import cizího cukru a že naše cukerní domácí výroba musí býti proti importu zahraničního laciného cukru bezpodmínečně chráněna. Jde tedy pouze o určitá ilustrační fakta.

Jest otázka, proč je náš domácí cukr tak drahý. Jsou zde určité složky rázu neměnného nebo těžce měnitelného a určité složky, které jsou už rázu dosti pochybného. Máme dražší cukr především proto, poněvadž naše výrobní náklady cukru jsou podstatně vyšší než cukru vyrobeného na Kubě a na Javě. Z jednoho hektaru půdy na Kubě a na Javě se vyrobí okrouhle 181 q, z tohoto množství půdy se u nás vytěží maximálně 45 q. Mimo to jsou poměry pracovní a výrobní v tropech, na Kubě a na Javě, a to jsou ti největší konkurenti našeho cukru, podstatně levnější než u nás. Máme zde dále tíživou spotřební daň z cukru, která činí 199 Kč za 1 q cukru. To je však problém státní pokladny a já bych s tím nechtěl hýbati, ačkoli se i o této věci dá mluviti.

Náš cukr je zejména proto u nás tak drahý, a - tvrdím - dražší, než byl dříve, poněvadž koruna prošla přece jen určitým deflačním pohybem, má dnes zvýšenou hodnotu, ale přes to cena cukru se nezměnila - že musí náš vnitřní konsument dopláceti velké částky na náš pasivní cukerní export. To je jedna z nejbolestnějších stránek celé této otázky.

Podle informací a zkoumání ministerstva financí v detailní ceně konsumního cukru kostkového, která činí 635 Kč za 1 q, je daní 199 Kč, distribuce stojí prý 70 Kč, doprava 14 Kč, organisační příspěvek 3 Kč, takže zbývá 349 Kč, což jsou výrobní náklady a příplatek na ztráty. Možná, že výrobní náklad jak suroviny, tak rafinády je dnes menší, než je uveden tam, ale i kdybychom počítali výrobní náklad 1 q surového cukru na 150 Kč - a pod tuto cenu prý zatím neklesá a nemůže klesnout - a výrobní cenu rafinády na 200 Kč, vypočteme si snadno, jakou utrpíme ztrátu, jestliže vyvážíme surový cukr 1 q za 50 Kč a rafinádu za 90 až 100 Kč a jestliže vyvezeme a můžeme vyvézti ročně podle mezinárodního ujednání okrouhle 570.000 tun cukru. Tato ztráta by činila za nynějších poměrů cenových 570 mil. Kč ročně a tuto diferenci musí hraditi náš konsument příplatkem na cukr spotřební u nás, v hranicích tohoto státu. Tedy nutno konstatovati, že náš cukerní export znamená těžkou pasivitu naší národohospodářské bilance a je pasivní v každém případě těžkými stamiliony.

Dovoluji si upozorniti na to, že oběť, kterou přináší náš konsument tím, že v podstatě subvencuje export, neznamená snad přesun hodnot z jedné kapsy do druhé v hranicích našeho státu, v mezích našeho národního hospodářství, přesun z kapes konsumenta do kapes těch, kteří jsou zúčastněni na výrobě cukru. To by mohlo vyvolávati rekriminace. To není to, to by bylo event. stravitelné za určitých podmínek, kdyby totiž prodejní cena cukru měla býti zvýšena na rentabilitu. To by se dalo omluvit. Fakt je, že celý tento příplatek, celá pasivita našeho exportu jde ve prospěch cizích konsumentů, event. cizích států. To znamená prostě vyvážení hodnot bez protihodnot, znamená to naše ochuzování, poněvadž naši práci a naše suroviny měřené našimi poměry dáváme zdarma cizině. Je to přímo exploitace naší práce.

Tento fakt, tuto pasivitu naší národohospodářské bilance cukerní nutno zdůrazniti zejména dnes, v době těžké krise hospodářské a z toho vyplývající těžké krise sociální. Co bychom si snad mohli dovolit v době hospodářské prosperity, nemůžeme si dovoliti dnes, poněvadž máme starost, jak uživíme statisíce nezaměstnaných. Blahobyt národa - a tím rozumíme slušný životní standard posledního nejméně kvalifikovaného dělníka (Výborně!) - závisí jednak od správné distribuce národního důchodu, ale také od jeho velikosti. Z malého krajíce se dají podělit všichni jen menšími kousky, z většího většími. Dnes výnos národní práce, národní důchod je povážlivě zmenšen zastavením výroby a poklesem cen. Pasivním exportem cukru my ještě dobrovolně tento národní důchod snižujeme dále.

Spotřebuje-li se v Čechách na 1 hlavu průměrně 33 kg cukru, znamená to pro 4-člennou rodinu 132 kg cukru ročně. Kdybychom snížili cenu cukru - a to by šlo právě vyloučením pasivního exportu - o 1 Kč na kg, znamenalo by to roční úsporu pro dělnickou rodinu 132 Kč, což je dnes pro mnohé naše dělníky nedosažitelný týdenní výdělek (Slyšte!) a což by znamenalo dnes takřka 2%ní zvýšení životní úrovně našeho dělníka. A mám za to - ovšem zatím je to ideál - že bychom tímto způsobem mohli vykompensovati aspoň z části konsumní útlak, který stihl široké vrstvy serií zákonů daňových rázu spotřebního. Takovým způsobem by se projevila u každého občana národohospodářská úspora a náhrada ztrát, které máme z cukerního exportu.

Chtěl jsem tímto stručným rozborem jen poukázati, jak velikého významu je otázka cukerní a jak je nutno touto otázkou se zabývati v celé její šířce a hloubce co možno nejdříve. Zákon, který projednáváme, to ovšem nečiní, ačkoliv není pro tu otázku bez významu; ovšem zákon vyšlý z prací výborových, nikoliv vládní předloha. Aby nebylo nedorozumění, prohlašuji, že nepodceňujeme význam řepařství pro naše zemědělství, nepodceňujeme zaměstnanost cukrovarů jak s hlediska investovaného kapitálu, tak zejména zaměstnaného tam dělnictva, ani zájem státu na spotřební dani, ale ovšem také nepodceňujeme zájem našeho konsumenta na laciném cukru. Naším, řekl bych, ideálem je, když není možno zvýšiti, aspoň udržeti osev řepy, zlepšiti její ceny, udržovati cukrovary v chodu a tím také zaměstnanost a slušné mzdy cukrovarského dělnictva. Není naším úmyslem otevříti hranice třtinovému cukru - třebaže jinak autarkii nepovažujeme za zásadu zvedající blahobyt - naopak chceme chrániti naši řepní a cukerní výrobu. Ale chceme také laciný cukr, aby si u nás dělník, chalupník a vůbec chudý člověk nemusel sladiti sacharinem. Byl jsem před týdnem na Českomoravské vysočině a fakt je, že šmahem nejen dělníci, nýbrž i chalupníci a všichni chudší lidé užívají ke slazení místo cukru sacharinu. To nemůže býti státu lhostejno ani z důvodů fiskálních, ani z důvodů zdravotních. Mám za to, že se toho dá docíliti. Je k tomu ovšem potřebí hospodářského plánu a v jeho rámci také plánovitého hospodaření.

Prohlédl jsem si letos hospodářskou výstavu a všiml jsem si tam dobré a zajímavé propagace našich domácích výrobků a také našeho cukru. Na jedné tabuli je vyznačeno, kolik se spotřebuje cukru na hlavu u nás a kolik v Americe. V Americe připadá na jednu hlavu 54 kg cukru. Bohužel, není tam vyznačeno, kolik stojí cukr u nás, absolutně i poměrně, tedy v nákupní hodnotě peněz, a kolik v Americe. Vyšla by z toho nesporně nepřímá závislost cen a konsumu cukru. Jsou tam také citována slova našeho pana presidenta: "U nás se spotřebuje cukru moc málo naproti jiným státům. Ještě se musíme učit jísti cukr." Podpisuji to, ale dodávám, že je naší povinností, abychom dali lidu do rukou laciné učební prostředky. (Výborně!) Kdybychom u nás mohli zvýšiti konsum v cukru - v zemi cukerního průmyslu par excellence - na výši americkou, měli bychom problém rozluštěný skoro na 100%. Upozorňuji na př., že u nás je vlastně nemožno rozšířiti konservování a zužitkování ovoce. U nás není možné, co se děje jinde, kde spadlé ovoce se zužitkuje na marmelády, jamy a pod., poněvadž není možno, aby hospodyně na 20 kg ovoce dala cukru za 120 Kč, aby mohla ovoce konservovati. To jest jedna cesta. Druhá cesta jde směrem změněné techniky výrobní. Nejlépe by bylo obě cesty kombinovati.

Zatím ovšem náš cukerní průmysl jde cestou jinou, trvá na pasivním exportu za vydatných subvencí státních a konsumentských. Je jasné, že je to pro zkartelovaný průmysl cukrovarský cesta nejpohodlnější a nejvýhodnější - na cizí účet, bez vlastních ztrát provozovati pomalou likvidaci našeho cukerního průmyslu. Není to však cesta národohospodářsky prospěšná, jak jsem si dovolil prokázati.

Na obhajobu této politiky se uvádí několik argumentů. Myslím, že jedním, nikoliv z nejsilnějších, je poukaz na naši obchodní bilanci a na devisy, které k nám jdou z ciziny za prodaný cukr. Ale ať už nám z cukru přijde do Národní banky devis za 300 neb 400 mil. Kč, fakt je, že tyto devisy nejsou úplnou, ba ani ne poloviční protihodnotou toho, co my do ciziny vyvážíme. Zatím se to snad u nás nepozoruje, poněvadž z největší části je tu angažován konsum. Ovšem ani částky, které věnuje stát na podporu exportu, nejsou malé. Jsou to refundace daně obratové, uhelné, přepravní, snížený paušál daně obratové a pasivní tarify pro cukr a řepu.

Myslím však, že kterákoliv instituce státní a zejména ministerstvo financí by se poděkovalo, kdyby mělo přímo obstarávati devisy nákupem cukru u nás po 150 Kč a prodejem této suroviny po 50 Kč do ciziny. (Tak jest!) Pak by ovšem v jeho bilanci muselo vzniknouti stálé manko a musel by se hledati nový příjem, jak uhraditi tento schodek hospodaření cukerního.

Další argument uváděný na podporu našeho exportu cukru je, že prý je nutno udržeti naše zahraniční odbytiště pro lepší časy příští. Já, vážení pánové, nemám obavu, že bychom nezískali kdekoliv odbytiště pro naše kvalitní zboží, nabídneme-li je za dumpingové ceny, jak to vlastně dnes činíme. Upozorňuji na reportážní knihu Knickerbokerovu o rudém obchodě, jenž přesvědčivě dokazuje, že státy a národy bez ohledu na provenienci zboží, bez ohledu, že je to zboží třeba i ze sovětského Ruska a že je event. namířeno proti vlastní výrobě a vlastnímu obchodu, kupují vždycky zboží, které je nejlepší a nejlacinější.