Může si kdo představiti větší spojitost mezi správou závodu a závodním výborem, který jedině terorem udržuje se u moci? Tak daleko zaběhl ve své zaslepenosti proti oposičním dělníkům Hatina a druzí, že nechají úplně na pospas správě závodu dělníka, který nesouhlasí s nimi a se správou závodu. Ještě jsou rádi, že tento dělník byl propuštěn, protože odhalil jejich karty před dělnictvem, a proto se mstí společně se správou závodu na takovémto dělníku, který se postaví proti nim.

Ve Waltrovce nemusí býti fašistická organisace, tam tuto fašistickou politiku na 100% dělá Hatina s Maříkem a těmi, kteří souhlasí s jeho politikou. A správa závodu může býti na svého Hatinu hrda. Takovýmto metodám učí svoje funkcionáře generálové reformistických organisací. Tak daleko to dopracovali Hatinové a Maříkové pod vedením Hamplů a Šťastných, že dělníci v závodě je budou proklínati jako svoje zrádce a udavače a svoje nejúhlavnější nepřátele. Hatina a Mařík dočkají se konce svého panování ve Waltrovce. Dělníci se na ně dnes dívají s odporem. Klesli na úroveň udavačů a zrádců, kteří honí lidi pro kolportáž letáků k soudu jenom proto, aby dělníci Waltrovky se nedověděli, co oni v závodě dělají proti nim. Dělníci reformistických organisací udělají sami přítrž jejich politice a postarají se, aby oni zmizeli z kandidátek jejich organisací.

Dělníci ve Waltrovce bez rozdílu odborové příslušnosti postaví se za kandidátku rudých odborů a postaví se také společně za svoje požadavky: Proti propouštění a vysazování dělníků, proti snižování úkolových mezd, za placení při čekání na práci dělníků pracujících v úkolu, proti propouštění dělníků, zvláště nyní před dovolenou, kdy správa závodu propouští proto, aby nemusila platiti dovolenou, proti přemisťování dělníků z vyšší třídy nemocenského pojištění do nižší třídy, kde těmto dělníkům, kteří platili celá léta nemocenské příspěvky vyšší, byly při nynějším kursu dávány podpory v nemoci jako učedníkům, za drahotní výpomoc a proti §u 82 živn. řádu.

Druhý případ teroru správy závodu proti revolučnímu důvěrníku je případ soudr. Tuháčka ze závodu Kolben. Soudr. Tuháček byl zbaven rozhodčí komisí funkce předsedy závodního výboru proto, že správa závodu stěžovala si na předsedu závodního výboru Tuháčka, že nechává na závodních schůzích dělníky mluviti a dává odhlasovávati návrhy dělníků, týkající se jejich vlastních požadavků. Nakonec byl předseda závodního výboru Kolbenky propuštěn z práce, protože protestoval proti propuštění svého spoludělníka, se kterým několik let pracoval. Zde závodní výbor odmítl vésti stížnost k rozhodčí komisi jen proto, že zmíněný byl důvěrníkem za rudé odbory. I zde museli spolupracovat reformističtí zástupci se správou závodu, protože by takové stanovisko nikdy nemohli zastávat, kdyby chtěli hájit zájmy dělníků. V závodním výboru je většina reformistických zástupců a proto je jejich rozhodnutí vysvětlitelné.

Třetí případ závodního teroru je ze závodu Waldes ve Vršovicích. Z tohoto závodu byl propuštěn dělník Jelínek, který provedl sbírku na stávkující horníky. I když správa závodů tvrdila, že jej propouští z nedostatku práce, není to pravda a hlavní důvod byl ten, že chtěl podporovati stávkující horníky sbírkou.

O tomto závodě bylo již zde jednou mluveno. Tento závod je téhož typu jako závod Baťův. Je zde zavedena úplná robota. Závodní výbor nemá absolutně žádnou pravomoc, co se nazývá závodním výborem, je pouze náhražkou, a jakmile některý dělník se v závodě ozve, ihned letí a žádný závodní výbor nemůže zde rozhodovati. Zajímavé je, že bez souhlasu závodního výboru byla vyvěšena vyhláška, ve které se praví, že závod bude pracovat pouze 4 dny v týdnu. Ve vyhlášce stojí, že počínaje sobotou závod zůstane v klidu, aby se mohla soustřediti práce v dílnách. Závod začne normálně pracovati v úterý a tím je věc vyřízena. Správa závodu chtěla výrobu úplně zastavit. Na zákrok některého ministerstva má závod pracovat alespoň do sletu a potom se výroba zastaví. Zde je viděti úmyslnou tendenci i vládních kruhů, aby alespoň nynější stav do sletu vydržel. Potom ať přijde třeba potopa, jen když bude proveden slet.

V druhých závodech není situace lepší. Propouštění a snižování mezd je na denním pořadu. Persekuce řádí nebývalou měrou. Závodní výbor tam, kde dělníci za ním nestojí a jej nepodporují, nemá téměř žádné ceny. Pokud se týká politického teroru, řádí v Praze a na pražském venkově jako nikde jinde. Zastavením činnosti Dělnické pomoci a zabráním peněz pro hladovějící Ukrajince [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 187. schůzi posl. sněmovny.] byl téměř dovršen akt teroru. Jestliže [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] malorolníci hladovějí a zde policejní ředitelství konfiskuje sbírku a zakazuje další sbírky pro hladovějící Ukrajince, je to vyhladovování těch, kteří by alespoň těmito prostředky byli zachráněni. Jaká je to demokracie, když několik beden léků je v sekretariátě Dělnické pomoci; tyto by mohly vykonati svůj úkol, jimi by mohly býti uzdraveny děti ukrajinských malorolníků a pražská policie zakáže Dělnické pomoci: nesmíte pomoci hladovějícím, nesmíte dáti léky nemocným. My, slavná demokratická pražská policie, to nechceme. My nechceme, abyste, vy bolševici, ze svých prostředků a svými léky zlepšili stav několika desítek nemocných dětí. [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 19. května 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] V zemích bílého teroru, Polsku, Číně, Maďarsku, je Dělnická pomoc uznána a pracuje legálně. Ale v Československé demokratické republice tuto svoji činnost prováděti nesmí. V zemi, kde je presidentem humanista a profesor Masaryk, se trestají lidé, když provádějí sbírky na stávkující havíře. Kde je ten výrok presidenta Masaryka z r. 1905, když prohlásil kladenským havířům: "Vy máte právo stávkou hájit své požadavky."

Prof. Nejedlý, který napsal životopis presidenta Masaryka, je pronásledován, protože podepsal provolání výboru "Solidarity". Dr Vrbenský je pokutován, že podepsal prohlášení o sbírkách na horníky. Zde se dobře hodí výrok presidenta Masaryka: "Když je třeba, tak i železem."

"Pryč s kerenštinou", volá pan Klofáč. "Musíme míti silnou ruku." Pochopitelně. Když se československá koruna musí udržovati drobnými mincemi do 20 korun, které jsou prohlášeny za drobné peníze, když je potřebí vydřít z kapes poplatníků nových 1700 mil. korun, tedy je to opravdu zlé. A socialisté jsou tu proto, aby zachraňovali ne dělníky, nýbrž kapitalisty. A proto žádnou kerenštinu, volá Klofáč. Strach, že se mu to pod nohama rozsype, jej donucuje k takovým projevům. A proto socialisté mlčí na persekuci dělnických organisací a dávají k nim také souhlas. Jejich ministr rozpouští Rudou pomoc, jejich ministr mlčí, když jsou zakazovány schůze, jejich ministr mlčky podepisuje dekrety a výnosy o zostřené persekuci dělnického hnutí. Jsou zakazována hesla na standarty k 1. máji. Na př.: Pryč se sociálfašistickými vůdci! Pryč s II. internacionálou, která chce válku!

Krásní socialisté, oni jsou proti válce. Ale jejich ministři souhlasí, aby protiválečná hesla byla konfiskována. Oni jsou proti daňovému lupičství, ale jsou pro to, aby heslo o daňovém lupičství bylo zkonfiskováno. Každý den téměř píší, ovšem v závorkách, proti válce, ale heslo proti imperialistické válce a za vládu dělníků a rolníků je jimi konfiskováno. Staví se proti zbrojení, ale souhlasí s tím, aby heslo "Pryč s válečným zbrojením" bylo konfiskováno. Píší proti klerikalismu, ale souhlasí s tím, aby heslo "Církev a klerikalismus stojí v popředí válečného štvaní, odpovězte výstupem z církve", bylo zakázáno. Píší proti otravě dětí náboženskou výchovou, ale souhlasí s tím, aby heslo "Neotravujte děti náboženskou výchovou, odhlašte je od náboženského vyučování", bylo konfiskováno.

Není možné představiti si horší politiku, nežli kterou dělají dnešní vládní socialisté proti dělnictvu. Zákaz schůzí a projevů je na denním pořadu. Veřejný tábor v Praze vyjma 1. máje není povolen vůbec. Veřejné schůze jsou šmahem zakazovány a ty, které se povolují, jsou povolovány jenom proto, aby bylo zdání, že je zde nějaká demokracie, aby nebylo vidět příliš tu buržoasní diktaturu a to suspendování práv podle paragrafů shromažďovacího zákona. Veřejné projevy nejsou zakazovány jenom komunistické straně, nýbrž jsou zakazovány různým spolkům, které nemají s komunistickou stranou nic společného a jsou jí na hony vzdáleny. A prakse při schůzích povolených dokazuje, že jsou rozpouštěny libovolně. V Praze na př. v půl desáté večer komisař rozpouští schůzi, nezáleží na tom, co řečník právě řekl. A tu se ustaluje mínění, že policejní komisaři, kteří na tyto schůze jdou, mají to nařízeno. Zákroky, které dělá policie po takovýchto schůzích, nejsou prováděny snad nikde v druhých kapitalistických státech.

V jednotlivých intervalech vrhá se policie na klidně jdoucí chodce a řeže hlava nehlava do žen i mužů jenom proto, že se ozval někde výkřik. Policejní ředitelství v Praze, když takto dresíruje svoje mužstvo na demonstrace, vědomě připravuje takové srážky. A sami strážníci v častých případech toto jednání odsuzují. Na 1. máje byla řada strážníků, kteří dávali najevo, že s řáděním takovýchto úderných skupin policejních nesouhlasí a nemají s ním nic společného. Jeden strážník v Ječné ulici dokonce odepřel strhnouti standartu, kterou pokládal za legální, byl však okamžitě odzbrojen, odveden a suspendován. A takovýchto strážníků je víc, kteří nesouhlasí s tím, co se dělá proti pracující mase, které dnešní vládnoucí režim nemůže dáti ani práci, ani chleba a proto takovým způsobem proti dělnictvu postupuje.

V Praze za poslední dobu byla řada dělníků potrestána policejními tresty a vržena do žaláře. Za jeden měsíc byli odsouzeni v Praze dělníci na 2 roky. Napsali jsme o tom článek. V tom článku bylo řečeno, jaký rozsah má persekuce dělnictva v pražském kraji a v Praze. Napsali jsme: "Se zostřením hospodářské krise a politické situace a zvýšeným nebezpečím imperialistické války roste persekuce a pronásledování revolučního dělnického hnutí a není téměř dne, aby nebylo politických trestních případů anebo těch, kteří jsou odsuzováni nebo sedí v kriminále pro svoji politickou činnost. Dělnická třída téměř denně musí bojovati za právo shromažďovací a stávkové a dělník nesmí již beztrestně kritisovati kapitalistický řád anebo ukazovati na nebezpečí imperialistické války.

Také v pražském kraji vidíme měsíc od měsíce vzrůst persekuce. V dubnu bylo "Dělnické obhajobě" hlášeno 26 trestních politických případů a z toho 11 zatčení. 11 osob bylo policejně trestáno a odsedělo úhrnem 135 dní, nejvyšší trest 14 dní a nejnižší 5 dní. Ve vyšetřovací vazbě bylo 5 politických, celkově 70 dní, 4 odpykali soudní vězení úhrnem 3 1/2 měsíce a 1 den, nejvyšší 5 týdnů a nejnižší 3 týdny. Tři případy žaláře celkově 15 1/2 měsíce, nejvyšší 6 měsíců a nejnižší 4 1/2 měsíce. Celkově v dubnu si odpykalo 23 politických vězňů celkem jeden rok, jeden měsíc a 20 dní. Na vězeňskou péči bylo vydáno 660 Kč rodinám, 160 Kč při odchodu z kriminálu. To je krátká statistika o persekuci v Praze.

Vedle toho bylo také v "Dělnické obhajobě" zkonfiskováno provolání proti vězeňskému fondu, ve kterém se praví: "Na podporu rodin politických vězňů. Pro amnestii a abolici všem pro politické delikty stíhaným." V češtině i němčině. A dále: "Vězeňský fond pro morální a hmotnou podporu proletářských politických vězňů a jejich rodin." Tedy takto postupuje pražská policie proti revolučnímu dělnickému hnutí.

Na pražském venkově policejní prakse není lepší. Okresní hejtman Palma v Říčanech nepovoluje komunistické straně žádné schůze. Důvěrné schůze dává úmyslně rozháněti, ačkoli všechny formality jsou provedeny. Ve své zaslepené zášti ke komunistům jde tak daleko, že podané žádosti o konání schůze vyšetřuje četníky, proč schůze byla svolána a kdo dotčený žadatel je. Po táboru na prvého máje v Běchovicích bylo vyšetřováno, kdo provolával výkřiky v průvodu. Na všechny zákazy má jediný recept: Z důvodů bezpečnosti státu zakazuje se schůze v Kuří. Takovýto člověk ani neví, co takovým výrokem řekne, když ve vesničce, kde je asi 120 obyvatel, veřejná schůze komunistů ohrozí bezpečnost státu.

Druhý takový výtečník je okresní hejtman v Jílovém. Zde taktéž nepovolují se žádné veřejné schůze a shromáždění komunistům. Jílovský okresní hejtman myslí, že tímto způsobem odstraní hospodářskou krisi, že nebude nezaměstnaných a že na svém okrese bude míti klid. Tento pan okresní hejtman zakázal dokonce veřejnou schůzi na 1. máje v Zaječicích. Zde společně se soc. demokratickým starostou znemožnil, aby veřejná schůze na 1. května byla konána, aby tím dokázal svoji ubohost a ubohost tohoto soc. demokratického starosty, když znemožní schůzi komunistické straně v takovéto obci.

Totéž činí okresní hejtman v Hořovicích. Také zde nepovolují se žádné schůze komunistické strany. A ty, které jsou povoleny, provokativně se rozpouštějí. Na schůze jsou vysíláni policejní komisaři, kteří provokují a sami do schůze zasahují, jako komisař dr. Růžička. Tento pán dovolil si na jedné schůzi kritisovati řečníka poslance, kterému vyhrožoval, že za výrok, který na schůzi učinil, bude trestán a dostane nejméně 4 měsíce. Když bylo učiněno opatření proti tomuto výroku dotčeného komisaře, poslal okresní hejtman vyrozumění předsednictvu poslanecké sněmovny, ve kterém uvádí, že dotčený úředník nedopustil se při schůzi inkriminovaného výroku, nýbrž že ho použil až po rozpuštění schůze. Tím jeho intervence na veřejné schůzi byla prý ukončena. Dotčený úředník však zasahoval potom do demonstrantů, kteří si nedali líbiti jeho rozpuštění schůze. On nebyl ve službě a mohl si tedy dovoliti provokativní výroky. Vedle toho je řada stížností z druhých masových organisací. Tento dotčený hejtman dokonce rozpustil a zakázal skupinu proletářské tělovýchovy jenom proto, že v průvodu na slavnosti, kterou tato organisace konala, byly učiněny výkřiky proti Sokolům. Proto zastavil její činnost. Vedle toho také v řadě případů, pokud se týká družstevních schůzí a jiných institucí, postupuje týmž způsobem. Tento brutální postup policie jednotlivých okresních hejtmanů není náhodný. O tom svědčí řada případů, které se staly zvláště v poslední době. Dne 14. t. m. byla v bytě posl. Kuhnové v Chomútově na příkaz okresního hejtmana dr Wagnera provedena domovní prohlídka a zabaveny její osobní papíry, ačkoliv četníci a okresní hejtman byli výslovně upozorněni, že je to byt poslance, ačkoliv byla tato skutečnost dávno řádně hlášena obecnímu úřadu a ačkoliv posl. Kuhnová má na bytě svou visitku. To vše se dělo bez svolení sněmovny. Okresní hejtmané a četníci šlapou vlastní zákony, šlapou vlastní ústavu, protože vědí, že se jim nic nestane, že vláda, parlament a celá buržoasie stojí za nimi.

Dne 1. května t. r. byl posl. Stern policejním agentem Divišem násilím odveden na policejní strážnici v Ústí n. Lab. pro pouhý výrok: "Ať žije rudé Československo." Policejní komisař Kouba dal mu odejmouti všechny jeho věci i šle a hrabal se ostentativně v jeho nákupní knížce, jejíž obsah označoval za velmi zajímavý. Dal pak těžce nemocného soudr. Sterna přes noc zavříti do ledově studené kobky, plné štěnic, ve které vůbec nebylo možno spáti. Soudr. Stern se od počátku legitimoval svou poslaneckou legitimací, byl jak Divišovi, tak Koubovi jako poslanec znám a oslovován, a přes to jednali s ním takovým způsobem, protože vědí, že parlament a vláda za nimi plně stojí.

Právě se mi dostala do rukou odpověď ministra vnitra dr Slávika, ve které tento postup ústecké policie se plně schvaluje. K porovnání přečtu pravdivé vylíčení případu posl. Sternem samým, který jest ochoten před jakýmkoliv forem své údaje potvrditi, a odpověď pana ministra vnitra, zakládající se jedině na policejní relaci, jejíž nepravdivost bije do očí. V tomto odůvodnění se vykládá, že na základě zpráv ústecké policie čsl. tiskovou kanceláří bylo hlášeno, že posl. Stern byl zatčen a vězněn pro výkřik: "Ať žije rudé Československo!" Zde zkroucen byl úplně výrok posl. dr Sterna právě takovým způsobem, jako se to stalo ve všech případech, které dr Slávik vyšetřoval. Podle toho lze také snadno posouditi pravdivost ostatních policejních tvrzení, nehledě k tomu, že Kouba neměl v žádném případě co hledati ani v cestovním pase posl. Sterna, poněvadž mu musila stačiti poslanecká legitimace. Ale již pouhá skutečnost, že ministr vnitra plně souhlasí, aby komunistický poslanec byl bez svolení sněmovny zatčen a uvalena na něho vyšetřovací vazba, dokazuje, že vláda se chystá všemi prostředky učiniti poslance revolučního proletariátu neviditelnými a neslyšitelnými. Odhalili jsme již řadu husarských kousků policejního konfidenta Diviše a komisaře Kouby - o zabavování peněz přímo z kapes zatčených musil dokonce i takový záchrance policie, jako dr Slávik, přiznati, že tento postup byl naprosto nezákonný - ale tito pánové budou řáditi dále, pokud to dělnictvo samo neodstraní.

Persekuce zasahuje také do družstevního hnutí a postihuje právě družstva, která stojí na třídní platformě a podporují dělnické kraje. Především zasahuje persekuce největší české družstvo, pražskou "Včelu". Když se nepodařilo soc. demokratům toto družstvo dobýti pro jejich měšťáckou a kapitalistickou politiku družstevní, snažili se "Včelu" rozbíti, ale to se také nepodařilo. "Včela" bojem se soc.-dem. vůdci ještě zesílila a proto nyní, když všechno zkrachovalo, množí se persekuce. Stal se případ ve Vysočanech, kde státní aparát za pomoci "A-Zetu" snažil se dokázati, že ve skladišti "Včely" byly organisovány demonstrace, že "Včela" má úderné brigády pro organisování demonstrací, že tyto úderné brigády jsou vojenským útvarem. Řada dalších obvinění jest jenom proto, aby "Včela" mohla býti persekvována. Chudáčkům naskakuje husí kůže při pouhém slově a zatím členové "Včely" sami při své iniciativě utvořili úderné skupiny, které získávají nové členy, zlepšují práci agitační a propagační úderným trupám, aby jejich družstva byla největším a nejlepším družstvem v Československé republice.

Je zde řada případů persekuce v jednotlivých prodejnách. Dětské besídky v Jílovém, Čes. Brodě, Hořovicích a Mělníku jsou zakazovány, ačkoliv "Včela" má ve stanovách, že je může pořádati. Četníci ve Vraňanech, Količi, Přišímasech stojí několikráte denně před prodejnou "Včely", aby kontrolovali, kdo chodí do prodejny. Ve Vraňanech četníci chodí po členech "Včely", jestli skutečně členy "Včely" jsou. V Českém Brodě okresní úřad schválil dokonce počínání četníků a sdělil, že četníci mají nařízeno, aby tak jednali. V Broumech četníci vnikli do prodejny bez průkazu, který by je opravňoval k prohlídce, a prodejnu prohledali. V Jičíně četníci po 3 hod. řádili v prodejně konsumu, prohledávali prodejnu a rušili tržbu. V Litanicích předseda dozorčího výboru prodejny pro přestupek patentu z r. 1773 byl odsouzen k 200 Kč pokuty nebo 14 dní vězení za to, že provedl sbírku na stávkující dělníky. V Krýrech 23. března byla obsazena prodejna tamějšího družstva a vykonána prohlídka, aby byly nalezeny letáky, kterých tam však nebylo. V Liberci, soudr. Strauss, vedoucí družstva, byl odsouzen k 1000 Kč pokuty, protože uspořádal projev k mezinárodnímu dni, který byl nařízen mezinárodní družstevní aliancí.

Jest ještě řada persekučních zásahů státního aparátu proti dělnickým družstvům. Na 1. máje bylo zakázáno heslo: Pryč se soc. dem. družstevními vůdci! Dělnická družstva do rukou revolučních dělníků! Případy s dělnickými domy, kde nepovolují se dělnické koncese, jsou na denním pořadu. Z dělnických domů jsou vyháněni násilně nejen dělníci při schůzích, nýbrž hosté při slavnostech a uměleckých večerech jenom proto, aby dělnická družstva byla tím poškozena.

Ještě jeden takový případ persekuce uvedu ze Slovenska. Na Slovensku podal jeden dělník žádost k okresnímu úřadu, aby mohl připraviti a konati valnou hromadu, na které se měla ustaviti jednota proletářské tělovýchovy. Okresní úředník v Moldavě nad Bodvou poslal dotčenému výměr, ve kterém praví: "Protože se má jednati na valné hromadě, aby se zde ustavila organisace jednoty proletářské tělovýchovy, která v budoucnosti bude prováděti politiku komunistickou, proto zakazuji konání valné hromady." Takovýmto persekučním způsobem postupují v různých místech republiky okresní úřady, okresní hejtmani.

Těmito akty teroru si dnešní vládnoucí třída nepomůže. Práci a chléb pracující třídě dáti nemůže, a to je hlavní, co očekává pracující třída od této vlády. Odpovídá-li vláda na volání po chlebě a práci persekucí, zavíráním, konfiskacemi a střelbou, znamená to, že neumí opatřit pracující třídě existenci a proto se uchyluje k těmto prostředkům vládnutí. Proto na volání po chlebě a práci ozývá se z tábora buržoasie a sociálfašistických vůdců volání po vládě silné ruky, po odstranění kerenštiny.

Dělníci v Československu mají za sebou téměř 3 roky krise, které popohnaly jejich politické uvědomení o 30 roků kupředu. Dnes již vědí, kde krise není, vědí také, jakými prostředky tuto krisi odstraniti, a budou všemi prostředky o to usilovati. Zde nepomůže volání socialistů, ani Stříbrného, ani buržoasie po vládě silné ruky. Dělnická třída pod vedením komunistické strany rozdrtí všechny své nepřátele. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. Honzl.

Posl. Honzl: Slavná sněmovno! V době nad jiné těžké, ba, řekl bych, nejtěžší, jaké kdy zemědělství prožívalo, ujímám se slova jako zemědělec z horských oblastí, abych upozornil na všechnu bídu, potíže a starosti, jež prožívá venkovský člověk. Náš lid vidí, jak parlament řeší nejrůznější otázky, dotýkající se zájmů celostátních i zájmů jednotlivých vrstev a stavů, dotčených hospodářskou krisí, ale jak těžko se rodí vše, co by mohlo v této těžké době zmírniti zoufalou situaci venkova a zemědělství. Tři roky krise znamenají 3 roky stupňovaného nedostatku a dnes již bídy, zvláště na horském venkově. Hory nežijí, nýbrž živoří. Horský lid stojí věrně za republikou a demokracií, miluje vlast i národ, miluje svou půdu i práci na ní, ale trpce žaluje, že jeho osud a existence jsou v tomto státě hříšně zanedbávány.

Je těžká doba pro stát i pro každý stav a třídu lidu. Nechceme se jen a jen spoléhati na pomoc státu, pokud by znamenala jeho finanční zatížení. Ale úkol moderního státu jest jiný než dříve; k úkolům moderního státu přistupují starosti o otázky sociální, o sociální zabezpečení vrstev slabých a nejslabších, a tu zdůrazňuji, že otázka horského zemědělství není jen otázkou hospodářskou, nýbrž i otázkou sociální. A horské zemědělství plným právem se hlásí, aby byl zachráněn jeho život, aby byla za pomoci státu uhájena jeho existence.

Životní úroveň horských zemědělců je horší než v době předválečné. V dobách normálních byla chudoba znakem horského kraje. Nyní však těžká krise trvá 3 roky a postihuje právě horské oblasti ve všech jejich produktech. Loni byly tyto poměry dovršeny živelními pohromami, které ve všech horských oblastech zničily ozimy, znehodnotily jařiny při sklizni a vyvolaly hnití pícnin. Len, kdysi chlouba horských krajů, stal se málocenným stelivem. Cena bramborů, kromě nepatrného kvanta, umístěného v družstevních lihovarech, klesla hluboko pod výrobní náklady. A konečně zhroucení cen v produkci živočišné zničilo poslední stopy nadějí a zavinilo, že se horského lidu zmocnilo zoufalství, bezradnost, malomoc. Nedivte se, že se právem obáváme, aby za těchto poměrů nedoznala úhony v myslích lidu i myšlenka státní a idea demokracie. Najdete celé vesnice, kde ve statku a v chalupě není na sůl, na sirky, na petrolej, kde si fendáci podávají ruce pro dlužné daně i pro dluhy soukromé. V celých vesnicích na horách se již po léta neopravovalo stavení, nekoupil se stroj nebo nářadí, šetří se na živobytí, na šatu, obuvi, prádlu, prostě na všem, když na nic nezbývá. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Ochuzuje se i hospodářství, když poměry nás vhánějí od intensivního k extensivnímu hospodaření. Není na úroky z dluhů, natož na jejich úmor. Úroky se prostě připisují. Nerostou-li dnes nové dluhy lavinovitě, je to jen proto, že některé peněžní ústavy mají již všechen mobilní kapitál vyčerpán, protože dnes na předlužené usedlosti nelze půjčiti a protože se bojí dnes jeden druhému podepsati směnku či dluhopis, aby se sám potom nezhroutil. Nejsou ohroženi jen ti, kteří jsou zadluženi, nýbrž i ti, kteří jsou ručiteli svých sousedů.

Otázka zadlužení horských oblastí jest otázkou nejožehavější. Na Českomoravské vysočině jsme provedli podrobnou statistiku zadlužení zemědělských usedlostí. Výsledky jsou přímo hrozivé. Průměrné zatížení 1 ha půdy činí 3530 Kč. Zadlužení vzrostlo v letech 1929 až 1931 o 50.76%, čili o více nežli polovinu za 3 léta. Průměrné dluhové zatížení zemědělce podle velikosti majetku půdy je takovéto: Do 2 ha, t. j. 10 měřic vlastnictví, tedy v hospodářstvích nejdrobnějších, činí zadlužení na 1 ha 10.211 Kč. U zemědělců vlastnících do 10 ha, to jest 50 měřic, je zadlužen ha 4750 Kč, u zemědělců do 30 ha, t. j. 150 měřic, činí zadlužení na 1 ha 2755 Kč, nad 150 měřic 3840 Kč. To nejsou čísla agitační, to jsou bolestná a hrozivá fakta. Spočtěte, prosím, kde má horský zemědělec utržiti na úroky a na úmor, když je tu řada položek jako daně, pojištění, umělá hnojiva, řemeslníci, mzdy dělníkům atd. Vlastnictví půdy, chalup a statků u středních a drobných zemědělců stává se více a více problematickým vlastnictvím.

Světová krise a poměry v sousedních státech přesvědčují i nás, že prostě nelze oddekretovati důsledky hospodářské krise ani nadekretovati záchranu a spásu. Ale přece jen dlužno si právem stěžovati, že rozsah a důsledky krise zaviňuje i nedostatečná péče státní politiky o zemědělství vůbec a horské zvláště a že ožehavé problémy zemědělské nejsou řešeny s dostatečnou dobrou vůlí, porozuměním pro zoufalou bídu venkova a že pracovní tempo pro záchranu zemědělství je příliš vleklé, než aby mohlo uspokojiti.

V osudových chvílích, v hodině dvanácté, domáháme se záchrany horského zemědělství, splnění jeho životních požadavků. Nemyslete si, že horské zemědělství je nepatrný úsek celkové zemědělské produkce ve státě. Oblasti horské, to jest obilnářsko-bramborářské, pícninářské a obilnářské, zaujímají celkovou plochu 6,783.420 ha zemědělské půdy, čili 78% veškeré zemědělské půdy v celém státě. A právě v těchto horských oblastech nemáme velkozávodů, až na nepatrné výjimky, ale většina zemědělců, asi 90%, jsou majiteli drobných a středních hospodářství. Jedním z prostředků, které mají z části pomoci horským krajům, je námi již dlouho požadovaný zákon o povinném míchání lihu s benzinem. Tento zákon má prospěti horskému bramborářství, které, jak se později zmíním, rok co rok upadá přes všecky prostředky a veškerou práci, již mu věnují odborové organisace bramborářské. Není to však jedině bramborářství, které se hroutí, jsou to veškerá výrobní odvětví horského zemědělství, jemuž nepříznivé poměry půdní a produkční nedovolují pěstovati nic jiného než brambory, oves, žito a pícniny. Jakost a rozsah produkce rostlinné určuje pak chov hovězího a vepřového dobytka. Ze zemědělského průmyslu jsou to jenom lihovary a škrobárny, které jsou výhradním a největším odbytištěm přebytků těchto bramborů.

Horské zemědělství má prazvláštní postavení. Jeho přirozené podmínky nedovolují mu volné hospodaření ani možnost přizpůsobiti se odbytovým poměrům. Zemědělec na horách musí se držeti čtyřhonného postupu a musí pěstovati žito, brambory, oves a jetel z toho důvodu, že každá jiná plodina i každá reorganisace osevního postupu by jen zklamala a přinesla jisté ztráty. Tyto hospodářské podmínky určují životní niveau horských zemědělců, jež tak markantně se liší od životní úrovně zemědělců v nížinách. I geograficky nepříznivé podmínky ubíjejí horské zemědělství, jež trpí nedostatkem železničních spojů, silnic atd. Zemědělský člověk na horách musí žádati, aby ve svých výjimečných poměrech byl výjimečně chráněn a aby jeho výjimečné postavení bylo chápáno i rozhodujícími orgány státními.