Státní závěrečný účet vykazuje aktivní pohledávky ve výši 5.027 mil. Kč včetně nedoplatků daňových, a správní dluhy ve výši 564 mil. Z hospodaření nad rozpočet a mimo rozpočet z let minulých pasiva 702,837,102 Kč a aktiva 7.656,997.680 Kč. V těchto aktivech jsou ovšem zálohy na učitelské platy zemím ve výši 5.722,512.991 Kč a konečně na převzetí košicko-bohumínské dráhy 1.062,035.935 Kč. Kolik z těchto aktiv je skutečných reserv na penězích, lze těžko odhadnouti, poněvadž jistě můžeme zálohy zemím na učitelské platy považovati za naprosto dubiosní pohledávku, ježto země jich nikdy nezaplatí a zaplatiti nemohou, stejně tak jako můžeme i onu miliardu záloh na košicko-bohumínskou dráhu považovati za pohledávku dubiosní.

Daňové nedoplatky tvoří zvláštní kapitolu nejen rozpočtového jednání, nýbrž i projednávání státního závěrečného účtu. Je zajímavé, že Německo při státním rozpočtu ve výši 96 miliard Kč vykazuje jenom 5.950 mil. Kč nedoplatků daňových, to je asi 6% celkového rozpočtu, kdežto my při rozpočtu 9 miliard Kč vykazujeme 4.719 mil. Kč nedoplatků, t. j. celých 50% státního rozpočtu. (Výkřiky posl. Sladkého.)

Podíváme-li se na tyto nedoplatky blíže, vidíme, že na dani důchodové je nedoplatků 1.482,570.000 Kč, a tu jistě můžeme položiti otázku: Kdo dluží na této dani důchodové téměř 1 1/2 miliardy Kč? Jak statistika z r. 1928 ukazuje, nejsou to ani zaměstnanci, ani dělníci, proto, poněvadž jim se tato daň sráží při výplatě platu nebo mzdy. Ale tato statistika z r. 1928 je i po jiné stránce zajímavá. Vykazuje, že poplatníků důchodové daně ze samostatných živností je 669.736, jejichž příjem činí 14.469 mil. Kč, a daň jimi zaplacená činí 675,800.000 Kč. Proti r. 1927 poklesl počet poplatníků ze samostatných živností o 17.297. Zaměstnanců, kteří platí důchodovou daň přímo, je 325.905, jejich příjem činí 7.859 mil. a daň jimi zaplacená pak 312,300.000, tedy téměř 50% toho, co živnosti samostatné. Počet poplatníků z řad zaměstnanců, kteří platí daň důchodovou přímo, zvýšil se oproti r. 1927 o 40.959. Konečně jsou tu zaměstnanci, kteří platí důchodovou daň srážkami, a těch je 1,830.589, příjem jejich činí 19.572,000.000 Kč a jimi zaplacené daně činí 154,600.000 Kč. Počet poplatníků z této kategorie stoupl oproti r. 1927 o 677.379, tedy téměř o 50%.

Podíváme-li se na průměr důchodu u jednoho poplatníka, vidíme, že tento průměr činí v prvé kategorii 21.756 Kč a průměr zaplacené daně na jednoho poplatníka činí 963 Kč. U samostatného pak činí průměr příjmu 22.176 Kč a průměr daně 1.036 Kč. U zaměstnanců činí průměr důchodu 21.000 Kč a průměr zaplacené daně činí na jednu hlavu 835 Kč.

V těchto nedoplatcích jsou dále přímé daně ve výši 2 1/2 miliardy Kč a konečně daň obratová a přepychová 1.413,930.615 Kč. Na tyto daně bylo r. 1930 odepsáno 423,624.333 Kč. Jaký byl na těchto odpisech podíl samosprávy, lze snadno odhadnouti. Tyto cifry jsou ovšem obžalobou naší finanční správy, nikoliv obžalobou ode dneška, nýbrž obžalobou, kterou zde přednášíme již několik let, aniž bychom se byli dosud dočkali nějaké nápravy. Sám bývalý ministr financí dr Engliš ve své knize "Tři roky finanční politiky 1926-1929" ve čl. 8. "Administrativa a legislativa" činí zpověď hříchů finanční administrativy a končí závěrem, že není hospodárné ušetřiti na této správě miliony a zato ztráceti stamiliony. Lituji jenom, že p. ministr dr Engliš přišel k tomuto závěru tak pozdě, teprve nyní. My jsme k němu přišli již dávno, když r. 1929 ušetřil na berní administrativě 18 mil. Kč a vykázal nám téměř 5 miliard nedoplatků, když r. 1930 týž pan ministr ušetřil na této berní administrativě nepatrných 14,928.693 Kč a vykázal nám 4.700 mil. Kč daňových nedoplatků. Kdyby to ovšem bylo jen těch 4.700 mil. Kč! Ale my musíme k tomu připočísti ještě nejméně 2 a 1/2 miliardy daní přímých, které se předpisují o rok pozadu, a dále jistě nejméně 2 a 1/2 miliardy samosprávných přirážek, o něž zde přichází naše samospráva. Divíme se proto, že právě v této době, kdy by stát tak nutně potřeboval zvýšení státních příjmů, kdy by potřeboval, aby právě byly likvidovány tyto daňové nedoplatky, sahá se z úsporných důvodů, a právě nesprávných úsporných důvodů, jak sám přiznává bývalý ministr dr Engliš, k propouštění akordantů a exekutorů, kteří obstarávali manuelní práce, jež budou muset nyní obstarávati kvalifikovaní berní a konceptní úředníci. Podíváme-li se jen na stav berního úřednictva v Čechách, vidíme, že je ještě neobsazeno 306 míst berních úředníků u berních správ a berních úřadů. Z toho ve třetí platové stupnici 2, ve čtvrté 10, v páté 91, v šesté 101 a v sedmé 102. V ostatních zemích není poměr o nic lepší, není-li horší. Nedivme se, že za takového stavu berní administrativy nám daňové nedoplatky nijak neklesají. Klesají sice tu a tam, ale nikoliv splácením těchto dlužných daní, nýbrž odpisy, a to je zjev jistě velmi nezdravý, který podkopává naprosto už tak nízkou daňovou morálku. Je těžko zaváděti nové daně, nejsou-li předepsány a vybrány daně staré. Dalo by se toho docíliti, kdyby nastal v berní administrativě pořádek, kdyby byla všechna místa, která jsou volná, obsazena, aby se dostala berní administrativa do běžného, kdyby se exekuce, rozumně a ohleduplně vedené, nezastavovaly bez souhlasu berního úředníka, kdyby se provedlo důkladné vyšetření žádostí o odpisy a tyto rychle zlikvidovaly.

Podívejme se, jak reformu dělalo Rakousko, které mělo daleko méně druhů daní, než máme my. Za Rakouska měl 1 berní úředník u berní správy 300 poplatníků, dnes jich má 3.000. Jeden úředník berního úřadu měl 300 až 400 kont, dnes 3 až 4 tisíce. Je přirozeno, že při takovémto stavu musí berní administrativa skřípat. Konečně naše všechny reformy byly dělány naprosto překotně. Rakousko před reformou z r. 1898 sbíralo několik let statistická data, nejlepší odborníci pracovali několik let o osnově zákona, ale zároveň také o prováděcím nařízení. Personál byl rozmnožen, všechny resty byly vyřízeny a zákon datovaný z 25. října 1896, č. 220, prováděn byl teprve od 1. ledna 1898, kdežto u nás při obou velkých daňových reformách, které jsme dosud ve svém státě provedli jak ve finančním plánu Rašínově, tak i při reformě z r. 1927, počínali jsme si docela obráceně. Jestliže finanční plán Rašínů v byl theoreticky snad správný, měli odpovědní činitelé finanční správy jej přece upozorniti, že provedení tohoto theoreticky správného finančního plánu vyžaduje praktické administrativy, která tento plán včas provede a provésti může. To se ovšem nestalo, naopak berní administrativa se nejen ještě poválečnými úkony zdržovala, ale konečně se také zdržela velmi složitým vybíráním a soupisy dávky z majetku.

Konečně reforma daňová z r. 1927 nebyla o nic lépe připravena. Za několik měsíců byla sdělána osnova zákona, personál před tím byl zákonem č. 286/1924 restringován, administrativa naprosto tonula v restech a zákon datovaný z 15. června 1927, č. 76, prováděn byl ihned od 1. ledna 1928, ačkoliv prováděcí nařízení vyšlo teprve na vánoce r. 1927. Pak se nedivme, že berní administrativa nemohla prostě ztráviti tyto veliké zákony. A za tohoto stavu vyrůstají nám tací Kohoutové na Smíchově, kteří se vyrovnávají s pasivy 3,355.223 Kč - a v tom jest 3,006.925 Kč daní až od r. 1919, daň válečná 58.410 Kč, obratová 789.076 Kč, úplně na účet státní pokladny. A stejně z tohoto prostředí naprosto nepřipravené a v restech tonoucí berní administrativy mohli vyrůsti podobní vrchní radové Antošové.

Naskýtá se otázka, jak odpomoci? Nestačí jen kritisovati, jest potřebí také přemýšlet o prostředcích, které by mohly tomuto zlu odpomoci. Domnívám se, kdyby berní administrativa s pořádnými poplatníky, kteří pořádně přiznávali a, pokud mohli, platili, se dohodla, kdyby se státním dodavatelům strhávaly dlužné daně, kdyby se prováděla aktivní daňová kontrola předpisů a obchodních knih, kdyby se přikročilo event. k uveřejňování dlužníků a předpisů daňových, kdyby se konečně uznávaly rekursy a přijímaly jen tenkráte, kdyby poplatník prokázal, že zaplatil aspoň 50 až 75 % daňového předpisu, poněvadž se to přece od něho může žádat, když také veřejným zaměstnancům, kteří podávají rekursy, se daň beze všeho sráží a nikdo se ho neptá nebo nebere na to zřetel, bude-li míti rekurs výsledek kladný nebo bude-li zamítnut, proč by nemohl ten, kdo podává rekurs, prokázati, že zaplatil tuto částku? Snad by se také doporučovalo zvýšiti důkladně kolkovné na podání a rekursy, poněvadž je zjištěno, že 80 % všech podání a rekursů je vlastně obtěžovaní berní administrativy, vypracované pokoutními kancelářemi jen proto, aby se berní administrativa ještě více zavalila a nemohla přijíti snadno do běžného. Snad by se vysoké kolkovní poplatky, kdyby se rekursu dalo místa, mohly refundovat, ale kdo by neoprávněně podával podání, musel by je zaplatiti. Konečně kdyby finanční správa přikročila k zavření pokoutních poraden a kdyby disciplinovala poradce z řad pensionovaných berních a finančních úředníků, myslím, že by to také velmi pomohlo, stejně jako kdyby odstranila veškeré písaření, výkazy a provedla účelnou reformu berní administrativy. Když se setkáváme se zjevem, že se octne v určitém listě po odhlasování zákona o přechodné přirážce k dani důchodové článek s velmi sugestivním závěrem: "Každou takto odůvodněnou stížnost musí nejvyšší správní soud rozhodnouti ve prospěch stěžovatele, poněvadž se nenajde u tohoto soudu senát, který by přešel pres toto odůvodnění" - a když na vývody takového článku reaguje jiný časopis, kde vyzývá odborníky, aby prostudovali, je-li skutečně ta důchodová přirážka na beton po zákoně, nebo není, a finanční správa na to mlčí a nedá ani prohlášení do veřejnosti, když projde takový projev denního tisku, pak se nemůžeme diviti, že je finanční správa zavalena rekursy i proti těmto přechodným daním. Na takovéto provokace takovýchto autorů mohla by býti podle mého názoru jediná odpověď: důkladně zvýšiti důchodovou přirážku při zdanitelném příjmu nad 100.000 Kč, poněvadž myslím, že to asi nepsal ten, který byl dotčen jenom několika korunami této přechodné důchodové přirážky, nýbrž ten, kdo byl dotčen trochu více. Zde by se také našel zdroj příjmů, jímž by bylo možno vyrovnat rozpočtovou rovnováhu.

Bylo zde kol. Štětkou velmi přísně kritisováno hospodaření našich státních podniků. Kol. Štětka dokonce řekl, že naše státní podniky jsou na pokraji bankrotu. I když situace některých těchto státních podniků je velmi svízelná, myslím, že mají k bankrotu ještě velmi daleko, protože p. kol. Štětka neuvážil některé okolnosti. Neuvážil, že po řadu let odváděly tyto státní podniky do státní pokladny zisky a přebytky anebo z těchto zisků a přebytků dělaly investice. Pan kol. Štětka zapomněl, že státní podniky nedělaly žádných reserv, ačkoliv je de facto podle zákona č. 404 dělati měly, když tehdy byly postaveny na basi soukromého hospodaření, že prováděly jenom odpisy 0.71%, tedy odpisy, které nejsou usuelní ani u nějakého spolku baráčnického, natož u velkého podniku, že na investice věnovaly při tom, že měly odpisy jenom 0.71%, průměrně 4.13 základního jmění - těmi investicemi se zhodnocoval jejich majetek a konečně, že všechny tyto státní podniky byly zatíženy tím, že musily převzít břemeno pensistů z bývalého Rakouska převzatých, břemeno velmi tíživé.

Kdybychom se podívali na jeden z větších podniků státních, který je mi nejbližší, to jest poštu, vykazuje tato podle závěrečných účtů za léta 1919 až 1930 zisky ve výši 1.469,492.375 Kč, naproti tomu ztráty 190,717.618 Kč. Kdybychom odhadovali podle dopického účetnictví, pak by zisky činily 925,599.732 Kč a ztráty pouze 339,825.600 Kč. Kdyby nebyla bývala pošta komercialisována, činily by tyto zisky 1.948,804.539 Kč, ztráty pouze 339,825.600 Kč. Pošta provedla investic za 2.234,449.639 Kč při zakládacích aktivech 1.962,300.958 Kč. Z těchto investic z vlastních prostředků hradila 1.377,618.312 Kč, půjčkou pouze 590,111.454 Kč - ty ovšem musí zaplatiti zase ze svých výtěžků - a stát přispěl na tyto investice pouze 128,799.134 Kč. Z ponechaného zisku bylo hrazeno 110,078.848 Kč. Nová břemena, která byla tomuto podniku uložena zákonem č. 404, činí 243,598.202 Kč. Kdo si těchto cifer trochu všimne, myslím, že pozná, že pošta není na pokraji bankrotu. A tak je to také s jinými státními podniky.

Pokud se týče reformy správy, vykazuje státní účetní závěrka, že v kap. 3 z preliminované částky na provádění zákona č. 286 z r. 1924 ve výši 150.000 Kč bylo vyčerpáno 30.127 Kč, t. j. refundace platu rady nejvyššího správního soudu, který pracoval na systemisaci. Dále při kapitole 22 bylo pamatováno na reorganisaci správy položkou 2 mil. Kč; z toho vyčerpáno bylo pouhých 203.102 Kč. Odůvodňuje se to tím, že práce nedosáhla předpokládaného rozsahu. Myslím, kdyby se státní správa odhodlala, když již nepřistoupila ani ke jmenování předepsané komise pro reformu státní správy, vypsati veřejnou soutěž na nejlepší návrhy a nápady ke zjednodušení státní správy, že by došlo tolik zdravých podnětů, že by se jistě zde mohlo docíliti mnoho na úsporách, které by se nemohly týkati úspor osobních.

Konečně nutno se zabývati také otázkou samosprávy. Samospráva byla stržena desolátním stavem finančních úřadů téměř na pokraj katastrofy. Dluhy samosprávy činí 10 miliard Kč. Obce jsou zadluženy 60 %, okresy dokonce 159 % jmění. R. 1927 stouply dluhy o více než 1 miliardu Kč. V okresích ovšem nehospodaří již socialisté - jak se stále vytýkalo, že socialisté nadělali ty dluhy - nýbrž teď okresní hejtmani, kteří asi nejsou socialisty, a přece jen vzrostly dluhy za rok téměř o 700 mil. Kč.

Pan kol. Jiráček se zde zmínil, že by se dalo docíliti dalších úspor na personálních vydáních, a zejména se zde rozhořčoval, že jeho strana varovala před zavedením 13tého služného. Strana pana kol. Jiráčka ovšem varovala před 13tým služným, ale ocitla se v naprostém rozporu s míněním praktických obchodníků a živnostníků, a to proto, že při jednání o snížení vánočního příspěvku byly zde také protesty živnostenských a obchodních komor, živnostenských společenstev, obchodních gremií, které protestovaly proti tomu, aby se snížil vánoční příspěvek. Tedy praktičtí obchodníci poznali, když se přidá, že nezůstane to v kapsách zaměstnanců, nýbrž že to vyplyne na vánoční trh. Praktičtí obchodníci byli v naprostém rozporu v politické linii s pány politickými živnostníky, a zdá se mi, že dosud, poněvadž se r. 1929 přesvědčili, že byl vánoční trh neobyčejně slabý, ba nejslabší, co existuje Československá republika, a že r. 1930 tento vánoční trh oživil, když byl přiznán veřejným zaměstnancům vánoční příspěvek. Nebylo by tedy v zájmu živnostníků a obchodníků, kdyby se přikročilo ještě k dalším osobním úsporám, které již dovršily částky 700 mil. Kč, poněvadž by se tím živnostníkům a obchodníkům nijak neulehčilo, nýbrž naopak, snížil by se konsum a jejich krámy by zely ještě větší prázdnotou než nyní, kdy je zde vyřazeno 600.000 nezaměstnaných dělníků z konsumu. (Výborně!)

Konečně zde p. kol. Jiráček pochyboval o schopnosti nynější koalice. Pan kol. Jiráček o ní pochybuje od té doby, co živnostenská strana vstoupila do oposice. My jsme ovšem také pochybovali, když jsme byli v oposici, o schopnosti vládní majority, jenže to naše pochybování bylo již potvrzeno, a to zákony, které byly za této koalice usneseny, ať to byl zákon č. 76 o reformě daňové, se kterou se nadělalo tolik politického humbugu a která naprosto neulehčila malým a středním živnostníkům a obchodníkům, nýbrž přinesla úlevy jen akciovým společnostem ať ve snížení zvláštní daně výdělkové, ať v odpočitatelnosti daně od daňové základny, ať v holdingovém systému, ať ve východiskových bilancích. Tehdá byli páni živnostníci ve vládě, rozdávali akciovým společnostem plnýma rukama a říkali, že pomáhají malým živnostníkům. Zákonem č. 77 naprosto znemožnili hospodaření samosprávy a dnes naříkají, že je zadlužena. Nám se tedy již prokázalo, že tehdejší majorita, když v ní byli páni živnostníci jistě jazýčkem na váze, neměla schopnosti řešiti hospodářské otázky, ale nynější majorita jistě bude míti schopnost, aby se dovedla dohodnouti na řádném hospodářském plánu, který by mohl roztočiti kola našeho hospodářského života. Myslím, že se dovede dohodnouti, aby se zejména registrovaly a organisovaly státní a veřejné dodávky a investice tak, abychom mohli těch 600.000 nezaměstnaných dělníků znovu zařaditi nejen do práce, nýbrž i do konsumu; myslím také, že bude míti dostatek síly opatřiti potřebné prostředky pro státi pro samosprávu, aby se mohly tyto investiční práce podnikati, dále že bude míti dostatečné síly, aby buď dobrovolně anebo z přinucení vyvolala snížení diskontní sazby a tím přivodila levnější úvěr, že bude míti také dostatečné síly, aby se přičinila o zlevnění cen uhlí, aby znemožnila hospodářství kartelové, aby se docílilo také zlevnění cen železa atd. atd. a tím snížení výrobních nákladů zlevněním peněz, zlevněním cen uhlí, zlevněním cen železa a tím zvýšení soutěžní schopnosti naší výroby. Tato majorita bude míti jistě také dostatečné síly, aby na základě tohoto hospodářského plánu našlo konečně těch 600.000 nezaměstnaných dělníků práci a aby i ti podzaměstnaní byli konečně zařazeni do plného konsumního procesu. (Výborně!) Tím se také zvýší konsum, oživí se výroba, oživením výroby zvýší se také státní příjmy na daních a dávkách. Oživením stavebního a investičního ruchu zaměstnají se živnosti a řemesla, oživí se dále výroba a zvýší se také výnos daní a dávek. Konečně bude míti tato majorita jistě dostatečné síly, aby se dohodla také na zkrácení pracovní doby, abychom mohli likvidovati ten velký počet nezaměstnaných dělníků. Je povinna dohodnouti se na tomto hospodářském plánu, který směřuje ke zvýšení konsumu tuzemského, když si uvědomujeme, že náš konsum zahraniční vlastně již nehraje takovou roli jako dříve v důsledku přechodných pasivních bilancí a devisových opatření. Musí tedy obrátiti veškeren zřetel ke konsumu domácímu. Lidé očekávají osvobozující slovo, čekají rozhodnutí. Domnívám se, že tato vládní majorita bude míti dosti síly, aby toto rozhodnutí skutečně učinila a na řádném hospodářském plánu se také dohodla a jej systematicky prováděla. (Potlesk.)