Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

196 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Dérer, Mlčoch, dr Slávik, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 9 hod. 45 min. dopol.

nemocí posl. dr Hajn.

Súrna interpelácia posl. Šaláta a druhov ministrovi vnútra o obrane rolníckych povozníkov v Krupine pri vození skaly z mestského kameňolomu.

Dotaz posl. Chmelíka a druhů ministru veř. prací stran hrozícího konfliktu v kamenouhelném revíru ostravsko-karvínském (č. D 768-III).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1622) zákona, kterým jednak doplňují se a mění zákony: ze dne 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a n., kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů, ze dne 10. října 1924, č. 238 Sb. z. a n., kterým se zřizuje Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé, a ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, jednak upravují se některé poměry peněžních ústavů a jiných peněžních podniků a akciových společností (tisk 1647).

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve 170. schůzi sněmovny dne 16. března t. r.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Geyer, Zápotocký, Nitsch, Babel, Hokky, Hadek, Vallo, K. Procházka; na straně "pro" pp. posl. Husnaj a dr Rosche.

Dávám slovo p. posl. Geyerovi.

Posl. Geyer (německy): Slavná sněmovno! Dříve než se budu zabývati podle dohodnutí klubu stanoviskem k bankovnímu zákonu, musím se dotknouti aspoň několika slovy pokračování ve štvaní proti našim straníkům a jim blízkým. Jak hloupě, jak lehkomyslně a jak dráždivě při tom český tisk podněcuje vášně, vysvítá z těchto útočných řádků (ukazuje noviny) a jich komentářů. Nejen, že se po dva nebo tři dny oznamuje jedno zatknutí za druhým kol. Krebse, Junga a Schuberta, (Výkřiky.) jde se nyní dále a tvoří se pověsti ještě podivnější a fantastičtější. Mate zde "Polední list", (Výkřiky.) který posl. Krebse již vidí v cizině. (Výkřiky posl. Krebse.) Konstatuji, že posl. Krebs byl včera na schůzi hraničářů v Ústí n. L. a dostavil se nejen k zpravodaji, nýbrž i k předsedovi schůze a žádal o slovo k projevu proti zpravodaji. Slovo mu bylo odepřeno. (Výkřiky posl. Krebse.) Tam nebylo žádné diskuse. My zbaběle neutíkáme, nýbrž se postavíme protivníkovi i na jeho vlastní schůzi. Ale i tento odpůrce neměl v Ústí n. L. odvahu, dáti příležitost k objasnění - to by bylo bývalo opravení všech tatarských zpráv - namnoze se dále hromuje udavačstvím a podezříváním. (Výkřiky.) Ohrazujeme se proti dalšímu zatýkaní osob, které s věcí nemají nic společného a které nyní jsou zatahovány do tak zvaného užšího kroužku tajného sdružení a špehounství, protože někde jednou v dopisu neb jinak na něco byly tázány.

Předvídáme tyto věci a chceme Čechům poraditi, aby na tyto události konečné hleděli jasným zrakem, a aby je nenechaly vyrůsti v ostudu státu (Výkřiky.) a očekáváme to také od českých stran, u kterých má ještě cenu heslo "pravda vítězí". (Potlesk.) Po více než 14 dnech musí i vyšetřující soudce říci, v čem záleží přečin. (Výkřiky.) Bude se asi museti hledati několik měsíců, než si najdou náhodou něco positivního. (Výkřiky.) Neoddávejte se klamu! Kol. Jung již řekl, abyste nás nechali na pokoji s podobnými věcmi, nebo jinak vzejde plod, který bude opakem hesla, které kdysi Švehla jako předseda vlády prohlásil, hesla rovnosti, rovných s rovnými, správněji řečeno rovných vedle rovných. Jinak vzejde též na druhé straně poznání, že zesilováním policie a ostřejším čenicháním hospodářské věci se nezmění. Tak jako v Americe, provede revisi dnešního systému hlad, který v tomto státě začíná doléhati i na český lid.

Nyní se mohu obrátiti k předmětu dnešního jednání, k vládnímu návrhu tisk 1622.

Od vyřízení státního rozpočtu na rok 1932 zhoršil se hospodářský stav republiky šíleným tempem. Vzrůst nezaměstnanosti dostoupil rozsahu, zastiňujícího doby krise všech předešlých období deprese. Oficielní zpráva uvádí pro prosinec 486.000, pro leden 581.000 a pro únor 630.000 nezaměstnaných, t. j. průměrně čtvrtinu všech osob nemocensky pojištěných, podle výkazu č. 64 Československé Národní banky dva miliony a čtyři sta tisíc. K těmto oficielně spočteným nezaměstnaným nutno ještě připočísti množství nezjištěných a jen částečně zaměstnaných a doplniti je těmi deseti tisíci malých existencí drobného živnostnictva, obchodu a malorolnických usedlostí, kterým všem příjem se zmenšil a kteří v mnohých případech pro zostření podmínek nedostanou ani nuzné drobty ze sociálních akcí, byť i jejich existence byla úplně zničena. Nečinně přihlíží vláda po několik měsíců ke zhoršování situace v hospodářském životě, aniž učinila positivní opatření neb aspoň k nim udělala náběh. Klidně přihlíží parlament k tomu, jak novými donucovacími opatřeními jednotlivých resortů, zejména Československé Národní banky, vymknuvší se kontrole parlamentu, ničí se poslední zbytky obchodu a ruchu, pracovní možnosti a zaměstnání nesmyslnými devisovými předpisy a statisíce domácností se vhání do katastrofy. Marná jest snaha koalice zakrýti tuto nečinnost nenávistným zápasem a vzájemným obviňováním. Uchyluje se k manévrům, majícím odvrátiti pozornost tím, že se obrací k šovinismu a k sensaci špionáže a tajného sdružování, jak kol. Jung tak výtečně podotknul, aby byla zvířena vlna politických podezření, která mají odvrátiti hlad, rozmáhající se i v českém lidu. Osnova bankovního zákona tisk 1622, který pod pláštíkem zajištění vkladů a upevnění důvěry nejen přichází příliš pozdě, nýbrž se zdá i zcela nevhodným k tomuto účelu z důvodů, o kterých se ještě zmíním, jest též nudným a na delší dobu unavujícím prostředkem k odvrácení pozornosti.

Jest pozoruhodné pro hospodářského politika, že tento zákon má již své předchůdce, totiž zákony ze dne 9. a 10. října 1924, č. 237, 238 a 239 Sb. z. a n., kterými má býti upraveno zřízení zvláštního fondu, všeobecného fondu a uspořádaní vkladního řádu a revise bank a bankovních ústavů. Vznik těchto zákonů spadá do doby první deflační krise, která postihla v letech 1922 až 1924 všechny země se zlatou měnou, a to do doby, kdy deflační krise byla pokládána již za ukončenou. Přišlo se tedy pozdě, aby byla učiněna předběžná opatření. Ale přece včas dosti, aby bylo pomoženo několika nouzí postiženým českým bankám a aby byly sanovány z peněz fondů. Po více než 7 let se veřejnost nedověděla ani toho nejmenšího o výši ročních fondů, ještě méně o způsobu a výši podpor z fondu a nejméně jména ústavů sanovaných z toho fondu. Toto tajnůstkářství jest nejen nedemokratické, nýbrž i největší měrou nakažlivé a nesociální, protože tato protekce představuje jednostranné využívání fondu, nesociální zkrácení německých spořitelen a ústavů s penězi lidu v jejich oprávněných nárocích na podporu, vyplývající ze zákona o válečné půjčce, a ze ztrát, způsobených nikoliv vlastní vinou, nýbrž vyšší mocí. Rovněž při rozšíření dříve uvedených zákonů nynější předlohou jest nápadná analogie s rokem 1924. Od r. 1929 působí na celé hospodářství nesmírnou tíhou nová deflační vlna, která je omezuje a ničí. Skoro tři léta možno pozorovati měsíc co měsíc stoupající úpadek našeho národního a státního hospodářství a přece každý tvrdošíjně se uzavírá před všemi výstrahami a positivními návrhy. Již v letech 1928 a 1929 jsem varoval při příležitosti konsolidačních návrhů tehdejšího ministra financí dr Engliše před ilusemi trvalé stability státních financí potud, pokud nebude zřízena, jako nezbytný předpoklad k tomu, naprosto stabilní vnitřní měna. My národní socialisté jsme nejen v tehdy protežované měně se zlatým standardem, nýbrž i při stanovení zlaté měny v roce 1930 spatřovali v těchto zásadách upuštění od samosprávy ve věci státní měny a připojení k typům s neustále kolísajícím zlatým standardem, nýbrž jsme předvídali i následky této kolísající měny na domácí hospodářství. Naše předpovědi se nyní přesně dostavily. Když ve Spojených státech působením tak zvaného indexbillu, tedy manipulační měny, kterou přijala i Anglie dne 21. září 1931 opouštějíc zlatý standard, americký hospodářský život se ponenáhlu zotavil z hrůz deflace a prosperoval, klesl se vzrůstem národního majetku, vykořisťující exponent zlaté měny, jako monopolního zřízení, úrok na 2% a 2.5%. To bylo znamením pro majitele velkých peněz ke stáhnutí peněz a došlo to demokratického výrazu v zrušení indexbillu a v návratu k čisté zlaté méně, t. zv. zlatém "billu" z listopadu 1924. Účinek se také dostavil. Reservní banky přistoupily k postupnému stahování peněz a k odčerpání bankovek a oloupily tak hospodářský aparát o jeho výměnné prostředky. Oběh peněz byl nejen omezen, nýbrž i zpomalen, čímž se došlo k nesmírnému stísnění peněžního oběhu. Zároveň vstoupil úvěr do stávky ze sympatie se stále pomaleji a líněji obíhajícími penězi a zmenšoval od měsíce k měsíci kupní objem. Peněžní tíseň a váznutí oběhu vedly nezbytně k závadám ve vyplácení peněz a tím k odprodeji zboží a zásob i za nižší ceny. Tím bylo všeobecné snížení cen prohlášeno za hospodářský princip a peněžním magnátům zaručen zdar jedné z největších spekulací. Neboť dělník, drobný živnostník a rolník dá si lehce namluviti, že se jeho situace, ohrožená peněžní a úvěrovou stávkou, zlepšila poklesem cen. Bohužel zůstává to toliko klamem, neboť se mu slibuje snížení cen, ale postihuje ho snížení mzdy. Ve výrobní ceně každého zboží jest zahrnuto zaplacení vynaložené práce jako podstatná část. Ostatní výlohy, zúročení vkladu, daně a dávky, všeobecná režie, reklama a zisk podniku nejsou tak lehce pohyblivé a vzdorují snižování, tak jako my v Československu musíme konstatovati při předpisování a vymáhání daní a jejich zvyšování přes všechny protesty. Hypotekární a bankovní úroky zůstaly v stejné výši přes všechno úsilí o snížení, ba i Národní banky zvýšily diskontní sazby k omezení oběhu peněžního a úvěrového. Nákladná reklama zdražuje bez vyhlídky na výsledek a úspěch a jako poslední důsledek zůstává pod falešným jménem poklesu cen efektivně jen pokles mzdy. Tím se však opětně snižuje kupní objem, nesmírná množství zboží zůstávají neprodejná přes nutnou potřebu a vedou k omezení a zastavení podniků a tím k novému snížení kupní síly nebo kupního objemu. S každým nezaměstnaným ustupuje s trhu kupec, s každým dělníkem omezeně pracujícím nebo jeho zkráceným služným ztrácí řemeslník odběratele svých výrobků a tragický výsledek této chybné měnové politiky jest prý nadprodukce, proti které stojí skutečná nižší spotřeba. Sta tisíce lidí hladoví přesto, že skladiště jsou plná, mrznou v blízkosti nesmírných uhelných hald. Rolníkovi zůstávají jeho produkty zcela neb částečně neprodejné a nutí jej, aby se zřekl potřebných nákupu, oprav, zlepšení svého podniku, takže též s této stránky protismyslnost vynucené nižší spotřeby jest nepopiratelná jako následek stávky peněžní a úvěrové. Deflace jest podporována zdrženlivostí kupujících. Zatím co nezaměstnaní a dělníci jsou z kupovaní vyloučeni, zatím co stavební dělníci a řemeslníci a malé živnostenské stavy pro deflaci nemohou své hospodářské a živnostenské výrobky odprodati a ze zisku opět nakupovati, druhá část obyvatelstva, která disponuje stále peněžními příjmy v menším neb větším měřítku, chová se k poměrům vyčkávavě, ba dokonce spekulativně. Kdo má peníze, čeká, nekupuje dnes, nýbrž později, aby při pozdějším nákupu vydělal. Tím se oběh peněz dále omezuje a velká část peněz nalézající se v oběhu, nevykonává již svoji funkci, protože jejich majitelé, dříve než se odhodlají k nákupu, očekávají nový pokles cen a také ho dosáhnou v neprospěch výrobců a zúčastněných na něm dělníků. Tato psychosa vede k hamižnosti a tesauraci peněz do té míry, že ochromuje nadále hospodářství a musí způsobiti všeobecnou katastrofu. Jest na příklad příznačné, že říšský finanční ministr Diettrich uvádí, že v letních měsících z okrouhlého počtu 6 miliard oběhu bankovek v Německé říši 2·5 miliardy bylo thesaurováno a vzato z oběhu. Dne 12. února t. r. jmenoval president Hoover Johna Kuvra komisařem proti thesaurování, kterému měla připadnouti úloha, vehnati do oběhu 1250 milionů bankovek v S. S. A. z celkem vydaných 2600 milionů dolarů. Výsledek bude stejně žalostný, jako snahy rakouského a říšskoněmeckého komisaře pro snižování cen, kteří se svých úřadů vzdali, posledně jmenovaný též s pozoruhodným přiznáním, že i s § 48 se dosáhlo přímého snížení cen jen tam, kde do věci zasáhl nikoliv diktát komisaře, nýbrž snížení nastalo jen automaticky dynamikou inflace. Činnost obou funkcí nevedla ani k ulehčení hospodářství, ani ke zvýšení spotřeby, nýbrž ke zostření stagnace, jejíž pozorovatelným výrazem jest vzestup počtu nezaměstnaných ze 4.000.000 na 6,127.000, pro nějž i státní komisař musil tak vystřízlivěti, že sám odstoupil.

Tento návrh zákona se úmyslně vyhýbá všem těmto základním věcem. Tak jako v roce 1924, nemají býti ani v r. 1932 odstraněny příčiny, nýbrž se upravují následky. Bohužel se podle toho principu pracovalo poslední tři léta a dostávali jsme se tak stále hlouběji do chaosu. Evropská celní zvýšení našla protivu v americkém celně politickém uzavření. Mezistátní uzavření úvěru a stáhnutí krátkodobých úvěrů nejen že nepřinesly vlastnímu hospodářství žádného užitku, nýbrž je poškodily v zápětí nastupujícím porušením hospodářství toho, kdož úvěr přijímal. Je-li v jednotlivém hospodářství vzestupný počet omezení a zastavení podniků předzvěstí a průvodcem stoupajících konkursů a vyrovnání, pak jsou teprve státní moratoria, oddalování platebního vyrovnání a zamezení výměny výkonů předzvěsti státního bankrotu. Nemá zde býti zaujato stanovisko k neustálému rušení platebního vyrovnání mezi státy vítěznými a poraženými. Musí postačiti poukaz, že reparace více než o polovinu přibyly na ceně zvýšením zlatého standardu naproti pracovnímu výrobku zboží, právě ve zboží vyjádřeno, a že znamenají nesnesitelné břemeno. Zastrašující jsou však poslední následky státního hospodářského boje, který poznal, že cla, kontingenty, zákazy dovozu a vývozu, tarifní protekce a jiné menší úskoky jsou na delší dobu bezúčinné a nyní se pokoušejí uzavřením devis do ciziny přemoci vnitřní obtíže. Následky jsou právě v posledních dvou měsících děsivé. Válka všech proti všem vede k systematickému zničení zahraničního obchodů a pokračování deflace překáží též vnitřnímu obchodu, který přece ve většině států vyměňuje 80% vyrobeného zboží, aby tuto výměnu provedl.

V této souvislosti protestuji co nejostřeji proti devisovým nařízením o cestování, vydaným Národní bankou v dohodě s ministrem financí, protože represaliemi vůči cizině jsou vhodná k tomu, aby způsobila zánik poslední aktivní položky, našeho cizineckého ruchu a nechala zpustnouti místa cizineckého ruchu, světové lázně, letoviska a turistická místa ještě více, než tomu bylo v posledních letech.

Nechť si pan ministr financí a pánové z ministerstva financí vezmou do ruky článek dr Uhliga z Karlových Varů ve včerejší "Bohemii" a uvidí, co způsobili. Již vloni pokusilo se několik českých šovinistů u ministerstva financí, aby byl zaveden poplatek z cesty do ciziny. Ale § 48 Brüningova nařízení znemožnil uskutečnění tohoto plánu, protože se po 8 dnech poznalo, jaké ohromné následky by bylo mělo pro náš cizinecký ruch. Nyní se zase přichází s podobnými předpisy. Tyto by se dotkly nejen německých lázní, nýbrž i tatranských lázní a státní lázeňská správa by opět měla ohromný schodek, takže by asi výsledkem všeho bylo zřízení nového sanačního fondu. Parlament by si měl jednou uvědomiti svoji povinnost a na státní banku zapůsobiti, aby se nechápala takových nesprávných opatření proti posledním obchodním a dopravním akcím. (Různé výkřiky.)

Nové předpisy upomínají na nejhorší chaotické poměry poválečných let a činí každou pohraniční stanici "Peklem břeclavským" a přivádějí lidové vrstvy a venkovské kruhy, žijící z cizineckého ruchu, k finanční zkáze. Žádáme proto, aby toto opatření bylo odvoláno a aby bylo znemožněno zvyšování bídy, rozšiřující se i v lázeňských obcích a v místech s cizineckým ruchem.

Byla-li léta 1922 až 1924 v první deflační periodě ztroskotáním hospodářství ve větším měřítku, pak nynější krise předčí tento proces daleko výškou a intensitou. Zatím co ztroskotávání malých existencí a zakrňování hospodářského aparátu vůdcové hospodářští přijímají bez zvláštního vzrušení, ba dokonce je označují jako ozdravovací pochod a nutnou samozřejmost, zatím co se přihlíží chladně a nečinně, jak se hospodářství tříští a statisíce musí zahynouti v největší bídě, dostávají tito hospodářští vůdcové a exponenti dobrý sluch a stávají se činnými, když střepy hospodářství hrozí rozříznouti peněžní kanály a srdeční komory dnešního kapitalistického systému a hrozí strhnouti do víru událostí banky zbudované na zlaté měně. Potom není rozpaků, pod pláštíkem demokracie chrání a podporuje se tato centrála kapitalismu tím, že najednou si vzpomínají na její spojení s trpícím hospodářstvím. Tak vznikl se stejného podkladu říšskoněmecký bankovní zákon a rakouský sanační zákon jako tento návrh tisk 1622 v československém státě, který pod záminkou zesílení státního dohledu má stále a oficielně rozhodnutím většiny umožňovati socialisaci ztrát těchto ústavů, kromě neoficielních podpůrných akcí v minulém roce. A není příznačné, že r. 1924 vůdcové světového hospodářství teprve tehdy změnili smýšlení a ukončili deflaci, když bankovní a průmysloví magnáti, Castiglioni a Stinnes, deflací byli uvrženi ve zkázu, a že p ak teprve přišlo se ke změně kursu po ztroskotání těchto gigantů. Není to opět analogie poměrů, že po zřícení koncernu Lahusenova, a nyní, když vlna deflace dosáhla vrcholu po pádu koncernu Ivara Kreugera, v Americe se vážně chystají při množících se znacích, že i největší z bankovního a průmyslového světa budou dotčeni, nastoupiti nové cesty v měnové politice, které již má za předmět v dolní sněmovně přijatý Glassův bill. Přišlo-li se v Americe k poznání, že pokračování deflace, nehledě k obchodní válce mezi státy, musí nevyhnutelně vésti k občanské válce ve vlastní zemi, mělo toto poznání, kdyby v této zemi existovalo, vésti k docela jinému sepsání bankovního zákona. Jelikož takového poznání u nás není a jelikož se popírá politicky měnová účast na krisi, jest jasné, že celý návrh zákona nebude potud sloužiti svému účelu, pokud se budete držeti deflace, protože léčení jest marné, nejde-li se na původ a kořen.

Jako těžké opominutí nutno označiti nedbání zákonitého požadavku o stabilitu měny a vtažení Národní banky na pole působnosti zákona. Neboť hlavně národní banky jednotlivých států nesou největší vinu na vzniku a pokračování deflace, byť by se to i oficielně popíralo. Jest zajímavé srovnati stanovisko guvernéra československé Národní banky dr Pospíšila k oněm skutečnostem, které mají jiné vyobrazení v buletinech Národní banky než ve zprávě valné hromady ze dne 29. února. Páně guvernérovy vývody známe z tisku, měly především lichotiti citům akcionářů, neobstojí však před objektivní kritikou. Nutno přiznati, že Národní banka neprovádí úmyslnou deflaci, ale udržování směnného kursu s dolarem přináší s sebou, že při stoupnutí zlaté hodnoty dolaru a při poklesu cen zboží i hodnota československé koruny se stane cennější a pokles domácích cen následkem arbitráže se musí dostaviti analogicky k americkému, byť i v jakémsi časovém odstupu. Tím jest dán fakt, že následky se dostavují u všech zemí se zlatou měnou s neúprosnou důsledností, i když původce jest mimo stát. Přiznání k zlaté měně jest obnovováno správou naší Národní banky v dohodě s bankou Francie a federativní reservní bankou Unie a uznáno za ortodoxní článek víry, protože prý zlato jest jediným pevným základem a protože ve výměně zlata nemá býti spatřována služebnost, nýbrž disciplina a že jediné v ní jest dána záruka svatosti smluv a čestnosti jednání. Nahlédnutí do buletinů by bylo přivedlo pana guvernéra k jinému mínění. Stránka 161 ukazuje pokles velkoobchodnického indexu na počátku 1929 ze 150 asi na 108, to znamená, že na počátku 1929 stálo určité množství průměrného zboží 150 Kč a nyní je mohu koupiti za 108 Kč. Peníze tedy změnily svou vnitřní hodnotu. Nezůstaly stabilními, nýbrž přibraly okrouhle 50%. V protikladu k tomu byla práce stejnou měrou znehodnocena. Každému, kdo objektivně posuzuje čísla indexu a pohledem na grafické znázornění pozná kolísání zlaté měny, musí býti ponecháno na vůli, zda při těchto skutečnostech možno právem mluviti o pevném základě, aniž se sám úmyslně klame. Stabilní měna to rozhodně není, neboť tato předpokládá nezměněný všeobecný index. Kdo toto úmyslně přehlíží, klame sebe sama nebo si zahrává s pojmy.

Nesčetní odborníci a kritikové poukázali na nespolehlivost zlata již od všeobecného zavedení jako měřítka cen a jednotné měny. Historie měny posledních padesáti let jest dějepisným dokumentem a právě světová válka dokázala nepopiratelně nespolehlivost zlaté měny. Není to náhoda, že Anglie se vzdala dne 21. září 1931 zlatého standardu a používá manipulační měny, jako východiska z dalšího klesání do krise. Anglie při tom dobře pochodila, její index zůstal téměř stabilní v mezidobách mezi spodním bodem 107·8 a vrchním 108·3 a hospodářství se ponenáhlu zotavilo - Anglie jest tedy na cestě, provésti národní autonomii měny a jest zajímavé, jak se vyjadřuje jeden z vynikajících znalců hospodářství v protikladu proti guvernérům jednotlivých cedulových bank.

Mc. Kennova řeč o zániku zlaté měny v Anglii má význam historický. Varuje se upustiti od zlaté měny, od parity zlata, jak s vědecké strany, tak i z kruhů odborníků. Domácí inflace jest nezbytným následkem. V Anglii a ve Švédsku, kteréžto země se odloučily od zlata, sice nyní mezivalutární kursy proti zemím se zlatou měnou znatelně poklesly. Přes třicetiprocentní mezinárodní znehodnocení podržela švédská koruna svoji vnitřní kupní sílu. Velkoobchodnický index dokonce klesl následkem poklesu cen zemědělských výrobků. V září se Anglie vzdala zlaté parity. Sterlingový velkoobchodní index zatím stoupl v době od 18. září ze 100 na 107.8; po nejvyšším bodě koncem listopadu 110.3 opětně klesl na 108.3. Od 18. září 1931 stále klesají odpovídající ceny ve Spojených státech a v Německu (ve Spoj. státech o 7.5 %, v Německu o 5%). Anglické ceny zůstaly stabilní. Anglie tímto dosáhla národní peněžní autonomie. Nejvyšší měrou pozoruhodná jest řeč, kterou měl ředitel Midlandské banky, R. Mc. Kenna, o nejnovějším vývoji v Anglii.

Mc. Kenna prohlásil, že uplynula "doba dětinné víry", která se domnívá, že vše jest v pořádku, pokud země má ještě zlatý standard. Doznává, že zlatý standard pracoval až do války "snesitelně dobře", ale jen proto, že Anglie spravovala zlato bez námitky. Neexistují vlastní zákony, podle kterých by zlato pracovalo. Kdybychom byli bývali národem sběratelů pokladů nebo prodchnuti duchem "finanční isolace", nebyl by zlatý standard nikdy úspěšně působil. Neboť žádná kovová základna měnová nemůže působiti úspěšně, když věřitelské národy inscenují na tento kov "corner". Tehdy musí dlužné národy svoje zboží promarniti a způsobiti katastrofu cen. Odborníci stále ještě věřili, že zlato jest nejjistější basí pro spolehlivé peníze. Tento názor jest očividně mylný, neboť v posledních dvaceti letech před válkou všeobecná úroveň cen stoupla asi o 40%. Toto nechť je zřetelným příkladem inflace přes plně působící zlatý standard. Ten působil vždy jen v lepších dobách, ale v dobách bouře vždy zklamal. Nemůže pochopiti, proč toliko zlatá měna jest pokládána za spolehlivou. Spolehlivou může znamenati toliko, že je spolehlivá vzhledem ke kupní síle v zemi. V tomto sporu však žádný standard tak nezklamal jako právě zlatý v nejnovější době a nechť jest poukázáno na bulletiny Národní banky, které toto tvrzení pro Československo potvrzují. Anglie prý má manipulační měnu bez zlata a pracuje dnes bez zlata stejnou technikou jako za zlatého standardu, ale s cílem, aby index zůstal vždy stejný, kdežto cílem u zlatého standardu jest mezivalutární kurs.

Udržení indexu cen a potravin bylo dosaženo a tím se osvědčila zásada manipulační měny. Má-li libra konstantní vnitřní kupní sílu, tu ukazuje kolísání směnečných kursů proti zemím se zlatou měnou v jakém stupni zlato, jako každé jiné zboží, ve své ceně kolísá. Mc. Kenna varuje před bludem o automatické funkci zlata, který jest dětinnou vírou. Rozhodující jest toliko spolehlivost, odborná zběhlost a vědomí odpovědnosti, se kterými se ovládá úvěr a měna, ať již se zlatem neb bez něho. Udržování zlatého standardu na stejné výši, které jiná země svojí převahou zásob zlata určuje, jest pro závislé vždy dobou velkých a rostoucích obětí pro nepochopený ideál.

Věřím, že i československá Národní banka obětuje zlatému standardu rostoucí měrou své domácí hospodářství, když již obětovala naše zahraniční obchodní aktivum opatřeními zahraničně-politickými a hospodářsko-politickými. Konstatujeme s lítostí, že bude nadále udržována tato fikce, ačkoliv se nepopírá, že k předpokladu činnosti zlaté měny patří větší svoboda mezinárodního obchodu a že k tomu vede cesta přes hospodářské regionály. Že se na tuto cestu nedostaneme metodami uzavření, že dále se vyslovuje mínění, že nynější výjimečná doba není vhodná k realisaci tohoto hospodářského sblížení, ukazuje právě citovou předpojatost ke klamným ideálům, jimž se obětuje domácí hospodářství a nečinně se přihlíží, jak i státní hospodářství se stává zvýšenou měrou obětí toho mylného směru, jak u železnic, u pošty, státních lesních správ, důlních a hutních správ, tak i u samotných státních financí.

Pokládáme za zcela mylný bankovní zákon, který nepředchází změna dnešní měnové soustavy. Poukazuji při tom na svůj návrh v rozpočtovém výboru na rozdělení výsady vydávání bankovek od ostatních obchodů Národní banky, neboť obě věci spojené v jedno, si odporují. Zásah státu a veškerý policejní dohled zůstávají potud vedlejší, pokud obchodní politika a spravování měny zůstanou spojeny v jednom ústavu. Jest skutečností, že obchodní politika jest především politikou dividend; 10 až 12% dividenda, jaká jest u Národní banky obvyklá, potvrzuje tento neudržitelný stav, neboť zatím co ostatní hospodářství živoří, dá se podobný podíl zisku vysvětliti toliko z obětí a zkáz existencí.

Proto hájíme jako nejhlavnější předpoklad pro sanaci hospodářství a pro umožnění plného provozu rozdělení funkce bankovní od měnové zřízením zvláštního státního úřadu měnového jako správce aktivní, t. j. v stejné výši setrvávající indexní měny. Tomuto úřadu budiž zakázáno jakékoliv obchodní podnikání. Tohoto základního požadavku nejen národních socialistů, nýbrž i všech odpůrců zlaté měny se nedbalo. Proto také nevěříme, že by přeměna oboru působnosti bank a peněžních ústavů ve smyslu dohledu podle vzoru správní reformy mohla něco změniti na vnitřních věcech a na chybách měnové a úvěrové politiky. Prozkoumání jednotlivých ustanovení návrhu dává k tomu podnět v každém směru. V článku I. ustanovené kuratorium fondu, který má nadále býti hojněji dotován, bude jmenováno místo voleno, jak by odpovídalo demokratické zásadě. Při tom ani nedochází vyjádření zásada poměrného zastoupení různých odvětví peněžních ústavů, zákonu podrobených, nýbrž zásada "pokud možno" plně vložena do sféry zmocnění vlády. Rovněž tak nejasné jest ustanovení o novém obsazení ve stati, že nové obsazení "má" nastati zpravidla po uplynutí pěti let, a kde se vládě ponechává, aby tento mandát učinila dědičným, tak jak se to stalo nedemokratickým pravidlem u nemocenských pokladen a jiných ústavů. Zásada vyslovená v odst. 5 čl. I, vylučující státní úředníky z toho, aby před uplynutím pěti let po skončení aktivního služebního poměru vstoupili do služeb ústavu, který obdržel podporu z fondu, stává se ilusorní nedemokratickými zadními dvířky. Rozšíření zvýšených příspěvků pro fond též na spořitelny a lidové peněžní ústavy pokládáme nejen za nespravedlivé, nýbrž i za neospravedlnitelné, protože tyto ústavy stěží se dostanou do situace, aby použily fondu neb státní záruky pro svoje rigorosní a evidentně jisté uložení peněz, tak těch několik jednotlivých případů podpory z fondu zavinila vis major zákonů o válečné půjčce, nikoliv vlastní zavinění, jako na př. v Šluknově a tyto podpory byly poskytnuty tak pozdě a ve zcela nedostatečné míře, že opětné zvýšení příspěvku do fondu se rovná nespravedlivé dani. Zvýšení fondu a zmocnění vlády udělovati příspěvky až do výše 20 milionů dává tušiti, že jisté české ústavy potřebují nutné podpory, a odporuje zvykům dobrého obchodníka neb státu jako ručitele, aby nechal korektní ústavy trpěti za lehkomyslnost jednotlivců. Odmítáme toto zvýšení fondu i z toho důvodu, že dosavadní hospodaření fondem bylo zahaleno mlčením a vznik této novely k bankovnímu zákonu v tajnůstkářství, protože censura všech řečí, které byly v souvislosti s těmi věcmi proneseny, dávala nám vytušiti budoucí provedení. Pohlížíme na tento fond jako na tajný fond pro jisté protekční lidové peněžní ústavy, banky, neboť veřejnost, hlavně spořitelny, byly postaveny před hotovou věc, proti samozřejmé demokratické praxi, aniž se jich někdo otázal a ptal na jejich stanovisko přesto, že porady byly konány po několik týdnů, a princip demokratického spolupůsobení byl diktátorsky porušen. Na těchto zásadách ničeho nezmění ani dodatečné retušování jednotlivých ustanovení, jak byla přijata v ústavně-právním výboru, a zejména jsou poškozeny spořitelny a obecně prospěšné lidové peněžní ústavy nejen materielně, nýbrž jsou vydány drahému byrokratickému dohledu, abych neřekl špehování, přes dosavadní přísný jednací řád. Škodu budou míti při všeobecně prospěšných ústavech sociální, kulturní a humanní zařízení, která jsou v oboru působnosti těchto peněžních ústavů, jelikož zvýšením příspěvku do fondu a nákladným dozorem výnos se zmenší, a tím i možnost podpory. Zajímavé jsou dozorčí orgány, které mají bdíti nad peněžními ústavy. Vedle vlastní dozorčí rady a revisního svazu vystupuje nyní větší měrou politický úřad, vedle fondovních kuratorií, centrální úřad smírčí, který má rozhodovati při nekalé soutěži, rozhodčí soud a jako nový inkvisitor Národní banka. Neboť i ona jest oprávněna podle čl. XIII, odst. 6, vyzvati k měsíčnímu podání zprávy ony peněžní ústavy, které chce důkladně prozkoumati. Příznačné jest, že tento závazek není obligátní a že československá Národní banka má fakultativní možnost, čímž se otevrou brány dokořán libovůli a ne vždycky dobré vůli. Leží na snadě, že toto právo lehce se může změniti v oprávnění kontroly a přímého vlivu a vůbec nelze popříti shodu tohoto zákona se zákony o správní reformě a o obecních financích. Stran vydávání vkladních knížek a vkladních listů zastáváme stanovisko, že přiřčení tohoto práva akciovým bankám bylo těžkou chybou starého rakouského zákonodárství. V tomto mínění jsme posilováni i vývojem v Československé republice a srovnáním vzrůstu vkladů. Ve spořitelnách bylo uloženo r. 1919 5.537,000.000, roku 1930 18.029,000.000, tedy jeví se přírůstek 320 %. V bankách činil stav vkladů u spořitelních knížek roku 1919 1.267,000.000 Kč, v roce 1930 již 11.190 milionů Kč, tedy vzrůst o 930 %. Bankovní vklady vzrostly třikráte tak rychle, srovnáme-li je s vklady spořitelen, což se dá odůvodniti vyšším zúročením a jinými sliby. Nesmírné jest národohospodářské nebezpečí, které tryská z této tendence, neboť zatím co u spořitelen peníze jdou k dobru místnímu hospodářství většinou bezprostředně v působišti jejího sídla, nelze počítati vůbec neb jen ve skrovné míře při bankovních vkladech s touto distribucí úvěru, čímž se venkov zbavuje obíhajících peněz a v nich spočívajícího úvěru, kdežto na druhé straně centrály jsou sváděny k chybnému poskytování úvěru a kapitálu a k mylným investicím. Bylo již mnohokráte dokazováno, jak daleko spolu souvisí nemožnost nalézti zaměstnání na venkově a útěk z venkova s tím souvisící s koncentrací peněz a úvěru, ale jak souvisí s tím nepoměrný vzrůst velkých měst a nejistota životních poměrů jejich obyvatelů, když přechodně ustane příliv.

Tato donucovací opatření a nucený dozor a tak zv. ručení funkcionářů a vedoucích ředitelů mají zvýšiti odpovědnost a bezpečnost vložených peněz, nebo upevniti důvěru obyvatelstva. Totéž se očekávalo od zákona o obecních financích a od správní reformy. Positivní působení a výsledky se k zděšení všech demokratů nedostavily, negativní však vystoupily ve formě omezení odpovědnosti byrokratického zřízení a národní úzkoprsosti v zastrašující a ochromující míře. Nepřesná stylisace téměř všech bodů tohoto zákona a proslulá formulace se slůvkem "může" poskytují vládě a jejím orgánům, především politickým úřadům, možnost libovolného výkladu a zákroku policie a trestní moci. Domníváme se, že u českých ústavů, zejména však u těch, které stojí blízko dnešním českým koaličním stranám, se lehce dá změniti byrokratický bič v roh hojnosti sanačního fondu, a že zůstane vedoucím motivem všenárodní solidarita, při nejmenším umlčovati a zakrývati.

Vidíme těžké nebezpečí pro německé ústavy, které se může projeviti chronickým ustanoveními §§ 38 a 39 a vysláním státních důvěrníků. Státní poručnictví vede stěží k odstranění nesprávností, jak to denně a očividně dokazují státní podniky. Praxe přece ukazuje, že výška trestů hrozících oněm úžasně smělým živlům vede k tomu, že svoje spekulace vybudují odvážněji a překvapujícím způsobem na smyčkách a mezerách zákona, jež zůstaly zákonodárci utajeny. Byrokrat stěží si může učiniti správní úsudek, pokud není odborně školen. Nachází-li se stále v podobném ústavu, podléhá asimilaci názorů a lehce se může státi z ustanoveného zahradníka kozel. Odmítáme tedy systém důvěrníků, protože dosavadní zkoumající instance tím úplně jsou zbaveny práva, odmítáme kontrolní právo Národní banky potud, pokud ona sama zůstane příčinou hospodářského otřesu pro svou měnovou politiku a musíme žádat, aby se zabránilo chybám, místo tmelení střepin. Hájíme proto stanovisko, aby do dozorčí rady akc. bank náležela nejméně pětina členů z kruhu odborníků, tedy ze stavu účetních znalců a účetních revisorů, aby se předešly chyby již na počátku jich vzniku poradou odborníků, místo aby se žádalo opožděně zlepšení teprve, když nastane katastrofa.

Tak jako potíráme rozšíření oprávnění vkladů na knížky pro akciové banky a příbuzné ústavy, musíme se domáhati dalekosáhlé samosprávy pensijních a sociálních fondů zaměstnanců peněžních ústavů. Třebaže v tomto směru nastal malý pokrok ve změně a také právo kolektivní smlouvy aspoň rámcově do zákona bylo pojato, jest pro nás samozřejmostí, že se poskytuje zaměstnancům bank při tak dalekosáhlé spoluodpovědnosti, která na nich spočívá, obligátní právo účastenství a tím i účast na obchodních schůzích bankovního vedení s hlasem poradním.

My něm. nár. socialisté vidíme v nynější organisaci velkobank a jejich využitkujícím rázu vůči ostatním odvětvím hospodářství největší sociální nebezpečí, zejména spojení měnové politiky se soukromou obchodní politikou u státních cedulových ústavů jest pro nás neslučitelné. Zkoumali jsme objektivně tento návrh zákona a došli jsme k přesvědčení, že jest úplně nevhodný, aby byl základem bankovní a peněžní reformy. Nenalezli jsme ve zmocňovacích ustanoveních téměř všech paragrafů nového návrhu žádné záruky, že státní kontrola bude čistě objektivní a odborně bude dostačovati k uklidnění vkladatelů a k opětnému získání důvěry, protože právě obyvatelstvo národních menšin musí podle zkušeností viděti další ohrožování svých hospodářských a kulturních existencí, v rozšiřování státní pravomoci. Jsme též toho mínění, že tímto zákonem se nedosáhne ani uklidnění domácího úvěru ani zvýšení vážnosti v cizině, místo aby se otevřeně doznalo, že byly učiněny chyby a že se chybná opatření poslední doby zrevidují. Právě vynětí odpovědnosti k sobě samému, sebeurčení a samosprávy a podřízení všech rozhodnutí státní byrokracii, nikoliv objektivní, ale bázlivé a šovinistické, musí více otřásti vírou v právní jistotu než jí posloužiti.

Musíme tedy hlasovati proti tomuto návrhu a jeho uzákonění, protože tento návrh neodpovídá ani našim zásadním názorům, ani nezlepšuje svými ustanoveními dnešní situaci a převádí další podstatnou část naší hospodářské samosprávy v zjevně nedemokratické formě pod moc státní, nám nepřátelskou. (Potlesk.)