Proti tomu nám bylo namítáno, že tím odstrašíme lidi, že nebude nikdo chtít v bance se na takové vedoucí místo posaditi, že úředník, který dříve měl ctižádost státi se prokuristou a dostati se k spolurozhodování v bance, bude míti přímo strach, že by se na takové místo dostal. Není pochybnosti o tom, že tato zvýšená odpovědnost může odstrašiti, ale koho odstrašuje, ten je slabým na to, aby ji nesl (Potlesk.), proto ať tam nechodí.

Bankovní lidi musíme dnes pokládati za lidi vedoucí netoliko v ústavech, nýbrž za lidi, na kterých závisí, jak nám právě ukazuje celá tato situace, namnoze národohospodářský vývoj v celém státě. (Tak jest!) To jsou národohospodářští generálové, generálové v revoluční době. Revoluce vždycky dávala generálům nejen zlato na límec a šarži, nýbrž také Damoklův meč nad hlavu. Taková byla každá revoluce, taková byla francouzská revoluce, taková je ruská revoluce. Chceš-li vésti, musíš vyhrát, nevyhraješ-li, padneš především ty. (Výkřiky posl. Vallo. - Místopředseda Roudnický zvoní.)

Důležitější a positivnější obsah tohoto zákona spatřuji v určitých ustanoveních, která sice nemají ráz aktuelně praktický, ale ideově znamenají, neváhám říci, jisté revoluční náznaky. Pro případ, že by nestačila odpovědnost, kterou stát ukládá vedoucím lidem, že by přes tuto odpovědnost krise pokračovala - to se může státi zaviněním těch lidí, ale také bez jejich zavinění, neboť nikdo dnes při tom vzájemném spětí národohospodářských poměrů v celém světě nemůže vidět, kde budou konce a jaké budou konce - si stát vyhražuje, že přímo se chopí správy peněžnictví sám, t. j., že v jednotlivých bankách dosadí místo rozpuštěné správní rady svou komisi, své komisaře, a že těmito komisaři bude potom prováděti, co provésti je potřebí - rozumí se samosebou, že za garancie vkladů. To tedy je cosi, co dosud bylo duchu našich bank a našeho peněžnictví úplně cizí.

K tomu přistupuje také pokus - říkám jenom pokus, který činí tento zákon - aby stát měl konečně také přímý vliv na nejdůležitější otázku bankovního života, totiž na otázku míry úrokové. Všechno to není nic jiného než důsledek faktu, že se chápe docela nově organisace úvěru a funkce finančního kapitálu. Chápe se nově u nás i v celém světě a dnešní hospodářská krise nemůže jiným způsobem skončiti a v nic jiného vyústiti, než právě v toto pochopení a v jeho důsledky.

Kdo promyslí dnešní situaci, uvidí, že v podstatě, má-li se to nejstručněji označiti (Výkřiky posl. Štětky.), vidíme ve světě konflagraci peněz a práce. Peníze, které měly býti prostředkem výroby a směny, se najednou staly čímsi vražedným pro výrobu, hlavně peníze půjčené. Finanční kapitál ukazuje stále zřetelněji sám sebe ve své antisociální funkci, a to ve dvojím směru. Nemluvím ani o té známé vlastnosti jeho anarchie, o tom, že zde není žádného řízení. V tom je finanční kapitál důsledný s celou soustavou soukromého podnikání vůbec, tedy výroby soukromopodnikatelsky organisované. Ale finanční kapitál je mnohem horší než výrobní kapitál. Finanční kapitál by měl totiž funkci sociální tam, kde by sloužil účelně a rozumně výrobě. Není možno vyrábět bez kapitálu, nebylo by možno vyrábět, kdyby se všecko, co se vyrábí, konsumovalo. Jenom tím, že se nekonsumuje všecko, co se vyrobí, je možno, že se investuje, stavějí železnice, silnice, organisuje zámořská doprava a všecko to, bez čeho nemůže výroba býti. Kdybychom si představili, že celý ten reservoir, ta akumulovaná práce, ta nesnědená práce, bude účelným, soustavným způsobem vynakládána tak, jako to výroba potřebuje, nějakým rozumným ředitelem, tedy by rozhodně nebyla možna ta krise, ve které jsme dnes. Je tím vinna ta anarchie. Ale zde ta věc vypadá jinak než u výroby. Pokud anarchie, kterou vytýkáme jak výrobě průmyslové, tak zemědělské, je organisována ryze soukromopodnikatelsky, je to anarchie jiného druhu, neboť tam plyne tato anarchie opravdu z velkého množství hlav, z nichž každá na svůj vrub a ve svém okruhu přemýšlí. Ale finanční kapitál není dirigován příliš velkým množstvím hlav, ten je opravdu akumulován a dirigován velmi úzkou třídou. To je opravdu několik málo lidí, kteří určují směry, jimiž proudí finanční kapitál, a zde je proto nejen snazší náprava, nýbrž zde je také lépe vidět všechny zlé účinky. Přece vidíme, jak se finanční kapitál přímo zvrhl v této své antisociální funkci, jak se neposkytuje úvěr jen tam, kde by ho bylo zapotřebí, naopak často tam, kde ho není třeba. Kde by bylo možno ho užíti plodně pro výrobu, často se neposkytne, a na druhé straně se poskytne tam, kde se ho užije proti výrobě, na přepych, na ničení, na války, na rozbíjení statků místo tvoření, na ničení životů. Zkrátka všechno to ukazuje, že je zde potřebí jiného směru - a to může nahlédnout každý, k tomu není třeba žádného socialistického přesvědčení, - že je třeba nějaké direktivy finančního kapitálu. I nejzarytější individualista, i ten kdo nevěří, že by bylo možno výrobu organisovat jinak než soukromopodnikatelsky a soukromohospodářsky, musí vidět, že otázka finančního kapitálu a jeho užívání je otázkou administrativy, která se časem bude muset státi administrativou veřejnou, společenskou a jistě organisovanou ve světových dimensích. (Výkřiky posl. Vallo.)

Méně souhlasu možná najdu tam, kde poukáži na to, že finanční kapitál dnešním způsobem organisovaný znamená také bezzáslužné zisky, kterých rozhodně není potřebí. Řekne se, že úrok je vlastně jen spravedlivou odměnou toho, kdo nezkonsumoval, co vyrobil, a že mu to proto právem náleží. Ale, podívejte se, tento argument má dvě rány. Především tu, že nikdo nemůže upřít, že jsou nespravedlivé nerovnosti již v rozdělování důchodů samém a že následkem toho někdo ze své práce, která je honorována příliš vysoko, na účet jiné práce příliš nízko honorované, dokonce získává ve formě úroku nárok ještě na práci generací budoucích. Tedy už to samo není spravedlivé. A za druhé nesmíme se na to dívat tak, jako by proti zásluze těch nekonsumujících, kteří si zakládají třeba své malé kapitálky, které se stále zvětšují, čím více je jich pohromadě v té velké světové financi, stála na druhé straně absolutní nezásluha. Vždyť přece nesmíme vidět proti střádalovi jako kontrast jen toho, kdo probil nebo snědl všechno, nýbrž musíme jako kontrast střádala vidět člověka, který nemohl střádat, který střádal na druhé, z jehož práce tím, že on nemohl si z ní nic ušetřit, se stavěly silnice a byla dána možnost investic. Tedy to všechno, ta úvaha, jak rozumová, tak citová o spravedlnosti i o účelnosti musí nás stále přibližovati, abychom se smířili s tím základním poznáním, že řešení dnešní světové krise bez revise této otázky není možné. Všechno ostatní můžeme odsunout a říci si, že se nemusíme o to přít, kde již je možné výrobu socialisovat celou, kde se to snad nedoporučuje - to jsou otázky, které nejsou na denním pořadu - tato otázka jest však velmi aktuelní, bez té nemůžeme jíti dál.

K tomu, o čem jsem mluvil, chci připomenout, že jsem četl v těchto dnech nový román francouzského spisovatele Maurrois, který velice vtipně jedné své osobě vkládá do úst větu: "To je omyl domnívati se, že ve Francii nejsou nezaměstnaní, Francie má víc nezaměstnaných než jiné státy, jenže ve Francii se jim říká rentieři." To je vtipné slovo, které dobře vyjadřuje, o čem jsem mluvil, totiž fakt - a prosím, pánové, podívejte se právě dnes, kdy z některé strany se tak úzkostlivě pozorují masy nezaměstnaných, když jest jich přes 600.000, aby se ani haléře nedostalo někomu, kdo toho nepotřebuje, - že dnes musí všechno vésti ke snaze kontrolovat nezaměstnanost a tu bezzáslužnost všude, nejen u těch, kdo dostávají podpory v nezaměstnanosti, nýbrž u všech lidí, kteří mají bezzáslužné zisky. Žádný lidový politik, ať se hlásí ku kterékoli straně, nemůže míti tendenci nezáslužné zisky podporovat. (Výborně! Potlesk.)

Slavná sněmovno! Přistupuji k otázce, co my na tomto poli prakticky chceme vykonati: Řekl jsem již v ústavně-právním výboru, že vedle nás, v našem sousedství se provádí velký hospodářský a sociální experiment výroby bez bank. Velký experiment, na kterém se ukazuje, že je také možno, aby stát sám spořil za všechny své příslušníky, organisoval jejich úspory a to uspořené potom sám investoval, a to podle určitého plánu, a nedá se upříti - to bychom si museli lháti do vlastních kapes - že to činí se značným úspěchem. Jestliže tedy proti tomuto systému chceme postaviti jiný systém, tedy to musí býti úspěšný systém, musíme také dovésti nějakým způsobem vybudovati své hospodářské řády, abychom mohli ve svém demokratickém rámci a podle určitého plánu dosáhnouti výsledků ještě lepších - neboť nám to nemůže býti těžké, jakmile se k určitému plánovitému hospodářství dostaneme, dosáhnouti výsledků lepších - a to proto, poněvadž máme daleko bohatší nástup k hospodářskému procesu než znuzačené, ožebračené, staletími zanedbané Rusko. Otázka, kterou si musíme položit, jest, co prakticky můžeme a chceme dělati. Nemůže nám stačiti pouhý zákon, nemohou nám stačiti pouhé paragrafy, musíme si dát otázku, co z toho zákona prakticky můžeme udělat. A tu říkáme, že především je zapotřebí, aby vláda vyvinula tlak na naše peněžnictví ještě dříve, než se dostane samo do situace, ve které by organisovala úvěr sama, musí vykonat tlak na naše banky, aby toto zhodnocení, zracionalisování a zpoctivění peněžnictví provedly ony. Tak na příklad víme, není sice důvodem nesnesitelná diskrepance mezi úrokovou mírou vyplácenou z peněz, které si banky vypůjčují, a žádanou na peníze, které půjčují samy, ale jisté jest to, že také do peněžnictví se vloudily zlé důsledky nezřízené soutěže, což mělo za následek, že stoupala úroková míra a banky musely býti donuceny, aby se zadlužovaly. Máme jich příliš mnoho, zbytečně mnoho a není žádného důvodu a žádné námitky, která by mluvila proti tomu, aby z několika peněžních ústavů byl vytvořen jeden, aby správa jeho byla zlevněna a následkem toho neměla soutěž následků, které má soutěž dnešní. Jde tedy o zjednodušení celého aparátu. Kdo si uvědomí funkci peněžnictví, musí si také uvědomiti, že zde nesmí býti postupováno hokynářsky, nýbrž že zde musí býti připravována možnost řiditelnosti peněžnictví v obecném a lidovém zájmu. Ale hlavní, co můžeme dělati, je, že zostříme svůj dozor a vynutíme si vliv na měnovou politiku, která se u nás dělá.

Slavná sněmovno! Jaká to je vlastně komická situace - já to nemohu jinak nazvati - když si na jedné straně musíme uvědomiti dravost finančního kapitálu, že nemoc světového hospodářství je v předluženosti světa, právě v tom, že zde kdosi příliš ochotně půjčoval na věci, na které ani neměl půjčovati, a když na druhé straně v téže době, která hledá lék a hledá pomoc, místo co bychom se snažili důchody, plynoucí pouze z finančního kapitálu, snížiti, místo toho, co bychom se snažili snížiti úrokovou míru, která zatěžuje veškerou práci, která je placena z nejchudší mzdy, docela tupě díváme se, jak se úroková míra v téže době zvyšuje! Máme krisi výroby, zastavují se nám podniky, poněvadž jsou prodlužené a jsou zbaveny zahraničního trhu a pomalu zbavovány i domácího trhu přes zlevňování cen ze známých vám důvodů, a my těmto podnikům, které pomaloučku jeden po druhém se noří pod vodu, ještě nakládáme zvýšenou úrokovou míru a neustále zvyšujeme jejich krisi. Nemluvím ani o břemenech, která jim uložiti nutí finanční situace naší státní pokladny, resultující zase z nutnosti vypořádati se s důsledky krise z nezaměstnanosti.

Tedy zde je to nejpraktičtější, co je možno a také potřebí dělati. Nejde, prosím, o to, plaidovati pro inflaci, jak se omylem často říká těm, kteří mluví proti deflaci. Jde o odčinění deflace, jde o stabilitu měny, - ale my nemáme dosud té stability. To nejde, aby se stále mluvilo o stabilitě měny a při tom aby se stále překrvoval finanční nárok na výrobu, aby odtékala a stávala se větší. Tedy ve skutečnosti nemáme stabilisované měny a musíme se jí domoci.

Nechci mluviti o této otázce detailně. Když někdo poukazuje na to, že byla zhodnocena měna naše v posledních dvou letech už po druhé spekulativním způsobem anebo zkrátka odpovědně nedirigovaným způsobem výše, než kam patří podle našeho národohospodářského dobra a že by bylo potřebí proti tomu něco dělati, tu se obyčejně namítá proti tomu: vy chcete znehodnotiti lidem jejich malé vklady v peněžních ústavech. My vůbec nechceme znehodnotiti. Nejde o znehodnocení, jde o stabilisaci, ale hlavně toto je veliký podvod, toto je veliký optický klam, se kterým se pracuje. Lidem se ukazuje, že se jim deflací znehodnocuje jejich několik krejcarů v peněžním ústavu a při tom se jim sahá na jejich důchod, poněvadž za té krise, která se jim způsobila lichvářským tlakem finančního kapitálu na vyšší výrobu průmyslovou a zemědělskou, se přece lidé okrádají ve svém důchodu, a to je pro ty široké lidové vrstvy daleko důležitější otázka než otázka několika haléřů a korunek, které mají někde na knížce. (Potlesk.)

A teď podívejte se na zajímavou věc, jak se v této věci v poslední době shodují zástupci dělnictva, - jak my říkáme, spotřebitelských řad - se zástupci zemědělské prvovýroby. To nebylo nikým připraveno a najednou čteme jak v socialistických, tak v agrárních novinách články, které si navzájem vyčítají jeden druhému, že říká to, co on říkal vždycky, čili v socialistickém listě se na příklad objeví článek, který správně upozorňuje, že nízká cena nemusí býti vždycky pro spotřebitele štěstí. Místo, co by agrární list to konstatoval jako krok kupředu k dorozumění, tam nerad čtu potom posměch socialistickému listu. V agrárních novinách se vážně a správně začíná v poslední době ukazovati na to, že otázka odměny pro finanční kapitál má velký význam pro veškerou výrobu a musí jí býti věnována pozornost. Četl jsem v listě mně blízkém v "Lidových novinách" nerad článek, který tento rozumný podnět vyčítá agrárním novinám. To všechno ukazuje jenom, jak pořád ještě u nás je příliš mnoho stranické předpojatosti místo toho, co bychom se na problémy, které nás přímo nutí ke společné basi, měli odvahu s té společné base podívati.

Já proto mohu jenom opakovati, co jsem řekl už v ústavně-právním výboru. Chci to zde opakovati doslova, poněvadž bylo mně velikým dostiučiněním, když jsem tuto thesi potom později četl hájenu v tisku jak socialistickém, tak nesocialistickém. "Vůbec musí dluh, který po dvojí deflaci lichvářsky dusí náš podnikající i pracující svět, spravedlivě býti restringován měnovým odčiněním deflace anebo musí býti aspoň učiněn snesitelným pronikavou slevou úrokové míry. (Výborně! - Potlesk.)

Jinak, slavná sněmovno, si přece musíme uvědomiti, že nám nezbývá nic jiného. Co chceme dělati jiného? Neodhodláme-li se k tomu my odpovědní, vynutiti si tuto linii na neodpovědných, pak se sejděme a dohodněme na nějaké pětiletce, na odbourání československé výroby zemědělské i průmyslové, na ožebračení venkova, čili na ožebračení československého dělníka a československého zemědělce. (Posl. Vallo: To jste spravili vy!) Ne, pánové, pro nás jsou to všechno starosti činů a práce, pro vás je to jen předmět křiku. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Dosud určuje úrokovou míru Národní banka. Národní banka je sféra mimo naši odpovědnost. My nemůžeme panu guvernérovi Národní banky činiti výčitek, on stojí na půdě zákona a může postupovati podle své úvahy a svých názorů to mu nikdo nemůže a nechce brát. Ale jediné opatření Národní banky má stokrát těžší hospodářské důsledky než tak mnohá věc, o kterou se zde týden mezi sebou přeme, než ji učiníme předmětem jakéhosi smíru jednotlivých hospodářských složek. A tam úplně mimo nás, bez našeho vlivu se dějí zákroky, které mají své následky; my se zde staráme, jak rozřešiti nezaměstnanost, a tam jediným škrtnutím pera se nám eventuelně rozmnoží počet nezaměstnaných. To je trvale neudržitelný poměr.

Kdo si přečte pozorně předposlední paragraf bankovního zákona, který právě odhlasujeme, uvidí, že se zde činí krok kupředu. Je to jenom krůček, řeknu spravedlivě, ne krok, ale já doufám, že to bude míti vliv určitého mementa tam, kam je adresován. Nepochopí-li to v Národní bance, půjdeme dále, pak bude ovšem zapotřebí opatření zákonodárného a budou si určovati úrokovou míru a budou rozhodovati o odměně, která se má platiti finančnímu kapitálu, zástupcové českých pracujících lidí průmyslových a zemědělských a ne akademicky orientovaní lidé, kteří se svého určitého akademického zorného pole se dívají určitým směrem, a my je můžeme respektovat, ale nemohou býti voláni k odpovědnosti, poněvadž odpovědni prostě nejsou. (Posl. dr Macek: Správně má býti místo akademicky akcionářsky!) No, dobrá.

Nakonec, slavná sněmovno, se chci ještě dotknouti jedné otázky, které přikládám velkou důležitost ne tak s hlediska povšechného, národohospodářského, nýbrž s našeho hlediska nejosobnějšího, totiž otázky inkompatibility bankovní správy s poslaneckým mandátem. Zmínil jsem se už na začátku, jak nepříznivé je veřejné mínění celému sanování bank. Věřte mně, že veřejné mínění je také málo příznivé dnešnímu projevu parlamentarismu. Veřejné mínění nám začíná netrpělivě vytýkati vady, které my sami vidíme, které si sami vytýkáme, ale které pořád ještě nejsme nijak s to dosti radikálně a rychle odstraniti.

Jedna z těch vad - jest jich mnoho - je také otázka nezávislosti poslancovy, nezávislosti na jakýchkoliv mimoposlaneckých cizích vlivech. My jsme měli ve sněmovně věci - nemusím se jich blíže dotýkati - které ukázaly, že se u nás vloudila korupce i tam, kde se nemá vyskytovati, do samé vlády; musili jsme ji zde pokárati. My jsme potom viděli a pořád to ještě vidíme, že je zde rada zjevů, které samy o sobě korupční nejsou, ale které zjednávají příznivé ovzduší pro korupci. My se musíme s těmito zjevy vypořádati. (Hlasy: Dodávky uhlí atd.) Ano, také uhlí. My o těch věcech mluvíme docela otevřeně, to není žádný argument proti nám, to by byl argument, kdybychom o nich mlčeli, ne když o nich mluvíme. (Hlasy: Když se to dostalo na venek, nedalo se o tom mlčet!)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím, aby řečník nebyl vyrušován.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Slavná sněmovno! V době, která tak silně útočí na demokracii, a to nejen z důvodů konkrétních nepřístojností, které byly v demokracii zjištěny, nýbrž která útočí proti demokracii docela zásadně, prohlašuje ji za příliš těžkopádný aparát, v době, kdy je ve světě tolik diktatur a kdy svět potřebuje rychlého rozhodování, v takové době nemůže demokracie být živa bez důvěry širokých lidových vrstev. To je náš vzduch, který dýcháme. My bychom prostě nemohli obstáti a nemohli bychom konati svůj úkol, kdybychom si neměli tuto důvěru zachovati a kdybychom ji neměli rozmnožiti. A musili bychom se sami klamati, kdybychom si chtěli namlouvati, že bilance této důvěry je dobrá. Ta bilance je ztrátová. Té důvěry je pořád méně. Ještě se to neprojevuje prakticky; lidé mají rozum a volebních lístků užívají v celku rozumně, zatím se omezují na to, že rádi poslouchají a rádi čtou slova demagogů, kteří je lehtají tímto směrem, ale my si musíme již tohoto všimnouti a nesmíme čekati teprve na to, až by se ta důvěra začala skutečně scvrkati, až by zde byla v krisi úplně. (Výkřiky komunistických poslanců.)

V tom, jak dnes ve veřejném mínění vypadá náš parlament, ať to má sebe menší význam praktický, otázka neslučitelnosti hrála roli velkou. Promiňte, když my zde děláme zákon, který má zajistiti státu, to jest nám, podstatný vliv na banky, tedy nesmí míti nikdo možnost šířiti v lidu podezření, že se to děje proto, abychom my potom, sedíce ve správních radách bank, toho nějakým způsobem užívali pro sebe. Tedy už z toho důvodu, aby se zamezilo toto veřejné pohoršení, bylo správné, že se stalo to, co se stalo, a já lituji, že se v tom nešlo ještě dále, že se zde pořád nechává ventil dozorčích rad, což je ovšem na štěstí korigováno usnesením našeho inkompatibilitního výboru. V celku je možno dnes konstatovati, že budeme dohlížeti na banky odsud a za ty krejcary, které dostáváme na prvního tady a jinde, na ně dohlížeti nebudeme a jinde je spravovati nebudeme. (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Z římských dějin je známa historická anekdotka o barbaru, který jednou navštívil Řím a měl jednati jménem svého suveréna s římským senátem. A když se potom vrátil a byl tázán, jaký dojem na něj učinil římský senát, odpověděl: to je shromáždění králů. Tak i my musíme chtíti se státi shromážděním presidentů republiky, neboť my všichni jsme ti presidenti, my jsme ta suverenita. (Potlesk. - Výkřiky.) My proto musíme věděti, že to není žádné snížení, když se odříkáme určitých činností, nýbrž že je to zvýšení toho. Každý člověk, který se zabývá veřejnými záležitostmi, a já jdu dále, považuji za neslučitelné spravování bank i s publicistikou, také žurnalista nemá seděti ve správní radě bank, poněvadž to je jen čistá práce, (Posl. Zeminová: Také ne byrokracie!), ovšem, že zkrátka kdo má v rukou veřejný soud, úsudek, kdo má v rukou spravedlnost, ten se má vyznačovati tím vědomím odpovědnosti a tou určitou odříkavostí. A tvrdím, že žádné vnějšnosti, kdyby nevím jaké vnější pocty nám byly prokazovány, kdyby vojáci musili zůstat státi na ulici, když jde okolo poslanec, to by nebylo nic, když zde není respekt veřejnosti. Ten musíme pěstovati. Mám před sebou ideál poslance jako velikého pána, ale tím velikým může býti jen zde, na tomto místě, kde se poctivě, spravedlivě stará o všecky ostatní a ne o separátní prospěch a zájem. (Potlesk. - Hlas: Kolik by jich tu zůstalo?) To není tak zlé, jak myslíte. (Výkřik: Velmi málo!)

Slavná sněmovno! Já bych chtěl touto připomínkou skončiti, co jsem chtěl říci k bankovnímu zákonu. Kdyby nic jiného v něm nebylo, toto ustanovení samo, toto ustanovení, které ukazuje, že zákonodárný sbor si uvědomuje svou odpovědnost a svou důstojnost, by činilo ten zákon kladnou hodnotou naší zákonodárné práce a tvrdím, že na tomto poli je teď všechno, ne snad jenom v té separátní otázce neslučitelnosti. Ale hleďme si svého parlamentu, hleďme si své demokracie. Ve světě je mrak a mlha. Nemůžeme věděti a nemůžeme vypočítati, co bude. Je to takový chaos vzniklý právě tou konflagrací dvojího ducha, je to takový chaos, že nikdo dnes nemůže viděti napřed, ale co můžeme viděti a čeho můžeme dbáti, je, aby byl pořádek a aby bylo často zde mezi námi.

Nejsilnější zbraní demokracie, to říkám z plného přesvědčení, jest jakési spirituální mýdlo, v něm jest její síla a v něm, ať přijde cokoliv, bude její vítězství. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Šalát. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Šalát: Slávna snemovňa! Vláda Československej republiky po dlhých a trápnych prieťahoch konečne predložila parlamentu svoj návrh zákona t. zv. bankového. Týmto zákonom majú sa doplniť a meniť zákony, ktoré v tomto obore boly vynesené 9. októbra 1924, č. 237 Sb. z. a n., ďalej 10. októbra 1924, č. 238, a tiež 10. októbra 1924, č. 239 Sb. z. a n.

Občianstvo republiky si o prítomnom návrhu všeobecne hovorí: Debuisset pridem! A vskutku má pravdu, lebo keby sa bol prv vyniesol, nebolo by bývalo toľko zmätku a škôd na poli nášho peňažníctva. Nech je mi dovolené k terajšiemu vládnemu návrhu predniesť svoje skromné poznámky a to zo stanoviska slovenského. Poprevratové chyby bankovníctva na Slovensku nespomíname za to, že by sme snáď chceli osočovať alebo znevažovať peňažné ústavy. Veď ony sú hybným faktorom podnikania, obchodu, možnosti práce. Spomíname ich len na výstrahu pre prítomnosť a budúcnosť a tiež i k uvedomeniu si, že mimo stereotýpne spomínanej deflácie alebo úpadku podnikov, financovaných niektorými bankami boly aj iné príčiny úpadku niektorých bánk, ktoré potom bolo načím veľkými obeťami sanovať. Nejedna naša banka utrpela veľké stráty tým, že si jej správa a dozorný výbor pri povoľovaní úveru, bežného konta, záručnej listiny a pôžičky počínaly dosť neobozretne, že sa pri tom pestovaly rodinné, priateľské, alebo politicko-strannícke ohľady. Niektorým sa až priveľa dôverovalo, iným skoro nič. Svedomie, starostlivosť, ostražitosť správy a dozorného výboru v niektorych prípadoch ohľadom na priateľstvo, politickú alebo náboženskú spolupatričnosť boly vše až prilaxné, inokedy zas až priúzkostlivé. Známe prípady, keď sa nejedna banka hodne opálila pre takto laxne a čudnou veľkodušnosťou udelený veľký úver. Obchodní špekulanti bez hryzania svedomia, bez obavy o svoju osobnú a obchodnícku česť celkom kľudne a rafinovane vedeli dokázať veľké deficity v podnikoch, vedeli si zaranžovať bankroty, vedeli ukryť, zatajiť, poprepisovať na manželku a deti svoje nachmánené imanie a banka mohla byť rada, keď aspoň niečo vedela zachrániť pri nútenom alebo nabídnutom vyrovnaní. Keby zákon o sprísnení obchodného vyrovnania čiže na zamedzenie remeselného a perfídneho bankrotárčenia bol prišiel prv, než de facto vyšiel, mnohé peňažné ústavy mohly byť ochránené od veľkých ztrát. Lenže ako sa po svetovej vojne bola ľahká, o osobnú česť nedbajúca morálka zahniezdila do sŕdc mnohých obchodníkov a podnikateľov, ženúcich sa slepo po rýchlom zbohatnutí, tak sa bola usalašila aj v srdciach mnohých bankových činiteľov.

Mať veľké platy, tantiémy, percentá z objednávok, zo kšeftov, strhlo mnohých na nekorektné cesty. Banky sa púšťaly do kšeftov hocičím: vlnou, múkou, marmeládou, cukrom atď. A neraz sa spomína ešte i teraz to, že keď sa ten ktorý kšeft vydaril, zo zisku sa dávaly význačným činiteľom pekné odmeny, na rezervný fond sa málo čo pamätalo, ani na povýšenie dividendy účastinárom. Ale keď ten ktorý obchodný pokus končil fiaskom, ztrata išla na úkor rezervného kapitálu, ba i na úkor účastín a neraz ohrožovala aj istotu vkladov.

V našom spoločenskom živote sa hodne hovorí o bankových, podivných menej čestných, ba i nečestných dobrodružstvách, machináciách, prezradzujúcích hrabivosť a nesvedomitosť často i hodne zvučného mena činiteľov. No, keďže facta infecta fieri non possunt a šťúraním do minulosti sa málo čo dá spomôcť neutešenej prítomnosti, neidem ich spomínať.

Ako všade, tak i na poli bankovníctva mnohí zabudli na verejné dobro, byvši zaslepení osobnou hrabivosťou a protivným rodinkárstvom. Historia Slovenska po istom odstupe času jednúc musí posvietiť nestranne na príčiny a osoby, ktoré škodily peňažníctvu slovenskému.

Sťažnosti občianstva na peňažné ústavy sa množia. Občianstvo Slovenska finančne je veľmi zoslabené. Svoju zúfalosť neraz prejavuje ostrými výčitkami, ponosami a kritikou. A jako sa ponosúva na bezohľadné vymáhanie daní, tak si sťažuje i na peňažné ústavy. Bez toho, že bych chcel urážať tieto dôležité ústavy, tlmočím tu niektoré sťažnosti občianstva. Naše peňažné ústavy z jednej extrémity upadly do druhej. Po prevrate prihojne, často aj neobozretne dávaly úver. Dnes ho až s priveľkou úzkostlivosťou, pod ťažkými podmienkami dávajú. Definitívny štátny zamestnanec vo Zvolene, majúci mesačne 2 1/2 tisíc Kč platu a potrebovavší súrne 1000 Kč pôžičky, musel sohnať až štyroch žirantov.

Všeobecne známy bohatý, nezadlžený občan na svoj bežný účet nemohol dostať 60.000 Kč.

Musel si ich v čiastkach až v troch bankách vyzdvihnúť k súrnej kúpnej záležitosti.

Mnohí občania sa ponosovali, že ani zo svojich vkladov im v istej banke nechceli dať žiadané sumy, a to ani po vypršaní výpovednej lehoty.

Takéto pokračovanie otriasa dôveru občianstva v banky. Vzbudzuje v ňom neistotu v peňažných otázkach. Každý sa skepticky pýta, čo bude s bankami, čo s hodnotou peňazí, čo s istotou vkladov? Čo je lepšie: mať reality, či peniaze? Nechať ich v banke, či doma a či odniesť do cudziny? V takejto neistote a v zmätenej náladovosti občianstva položenie peňažných ústavov je zaiste chúlostivé. Ale uznať treba, že ak nechceme mať takých chorobných zjavov, aké sa odohraly v Amerike, že totiž banky hromadne padaly pre hromadné a horúčkovité vyberanie vkladov z bánk, vtedy je treba najväčšej opatrnosti a rozvážnosti vo spravovaní peňažných ústavov. Bolo by načím vhodne uspokojiť a poučiť obecenstvo o peňažných veciach, aby netápalo v trápnej neistote.