Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji, p. posl. Chalupovi.

Zpravodaj posl. Chalupa: Slavná sněmovno! Velké otřesy hospodářské tak, jak byly doloženy minulého roku hromadnými úpadky bank v Americe, Francii, ale zejména v našem sousedství, v Německé a Rakouské republice, nutí také nás ke zvýšené pozornosti a zvláštní péči. Jsme si příliš dobře vědomi, že peněžní hospodářství, jež jest podkladem k dalšímu hospodářství, hospodářství úvěrovému, může jen tenkráte plniti své úkoly, spočívá-li na solidní, pevné základně, má-li všeobecnou a svým řádným hospodařením zaslouženou důvěru samo, neboť teprve tuto danou důvěru může poskytovati dále svým dlužníkům. Je-li důvěra vkladatelů otřesena, jest nejen otřesena, ale i znemožněna důvěra peněžního ústavu v podnikatele. Co to znamená při dnešní závislosti podnikání na cizím svěřeném kapitálu, je pro nás jasné. V dobách normálních znamená to obmezování úvěru, s nutným důsledkem obmezování provozu a zvýšení nezaměstnanosti. My však žijeme v dobách hospodářsky zcela abnormálních, my jsme již hluboko v krisi hospodářské a v nezaměstnanosti a musíme se proto úzkostlivě vyvarovati všeho, co by nám hospodářskou situaci ještě ztížilo. Můžeme proto s uspokojením přijmouti úsilí, jež vláda v projednávané předloze vynaložila, aby nerušený, bezpečný a klidný chod peněžního hospodářství byl podepřen. Není třeba zavírati oči před faktem, že mimořádně důležitý úkol vyžádal si tu také v zákoně mimořádně důležitých opatření a to jak na peněžní podniky, tak také určitých obětí se strany vkladatelů. Jde o to, aby tyto oběti nebyly marné a aby se dostavilo to, co předloha sleduje, totiž pořádek v peněžním hospodářství i třeba za cenu trestů, bezpečnost těchto peněžních ústavů, zvýšení všeobecné důvěry v tyto ústavy a vytvoření tak solidní základny pro podnikání.

Předloha v podstatě byla projednávána ústavně-právním výborem a zdálo by se, že výbor rozpočtový není tak mnoho interesován. My se však nemůžeme dáti mýliti ustanoveními právními a při tom pouštěti se zřetele konečný cíl, který je u nás přece jen hospodářský. Jde zde konec konců o všeobecný společný zájem, jde zde o solidní prostředky k podnikání a správné jich obhospodařování. Jestli dnes tento všeobecný zájem a prospěch nabývá tolik převahy nad zájmy soukromými, že interes soukromý je zde stlačován zásahem státní správy, můžeme tento fakt jen pozdraviti, neboť je v souhlase se soudobým vývojem hospodářským a společenským a také úměrný k obětem, k nimž se odhodlává stát. Na hospodářství národním jsme všichni hospodářsky závislí a jest jenom důsledkem politické demokracie, že miliony existencí nechtějí býti jenom k hospodářské soustavě připoutány a touto hospodářskou soustavou vlečeny, nýbrž že chtějí také spolupůsobiti a spoluříditi. Co v zákoně můžeme sledovati, totiž prosazování kontroly, zvýšení odpovědnosti, krátce uplatnění nově vyzbrojeného činitele v peněžním hospodářství, totiž státu, není ještě zdaleka hospodářská demokracie. Snad je to náběh ke státnímu socialismu, ale najisto je to obdobný stav, jaký vidíme ve vývoji politických soustav, jakási hospodářská konstituce, kde soukromokapitalistické podnikání jest omezováno nebo vedeno zásahy státními. Žel, nemůžeme konstatovati, že se tak stalo jenom pronikáním demokracie na pole hospodářské - silnější za daných poměrů je nouze, potřeba upadajícího soukromého podnikání - nutná pomoc státu, a teprve v druhé řadě jako výkupné za tuto pomoc jsou podmínky stanovené v tomto zákoně, zásahy státní.

Jako mnoho jiných věcí také neblahý stav peněžních ústavů jsou následky světové války. Také peněžní ústavy ocitly se ve válce svého druhu. Bojovaly za vítězství největších zisků a můžeme říci, že aspoň v počátcích jich dosáhly, ale opustily bezpečnou půdu svého poslání a otevřely si obchod se zbožím, spekulovaly s valutami, žily nad své poměry, když ostatní pomíjím, kupujíce si při tom mlčenlivost vedoucích funkcionářů neodůvodněnými odměnami, skvělými pensemi, zalepovaly oči dividendami, často vyplácenými z podstaty podniku. K rozšíření a utvrzení těchto praktik ovšem přispěli jsme valně také - doznejme si to - do jisté míry úsilím svým, totiž úsilím o zhodnocení koruny a odnětím miliardových částek vybráním daně z majetku a tím do jisté míry také odnětím jich veřejnému podnikání.

Dluhy zhodnocením koruny se ztrojnásobily, naproti tomu oběh peněz se zúžil a průmyslové podniky, které dříve byly jenom přechodnými dlužníky peněžních ústavů, staly se potom trvalými vasaly bank, nemohly se od těchto bank odloučiti, ale také banky nemohly tyto dlužníky se svých beder setřásti, nechtěly-li zahájiti skutečně hromadnou likvidaci. A v tomto stavu zastihuje nás těžká hospodářská krise, v níž nejde jenom o banky a na nich závislý průmysl a obchod, nýbrž jde o osud nás všech - a především o osud republiky!

Chtěl bych se dívati na předložený zákon jako na výraz všeobecné a vzájemné starosti a poctivého úsilí, jež jde přímočaře jedním a nejkratším směrem za žádoucími cíly. Žel, že to, co ve vládním návrhu bylo probojováno a jest již dílem kompromisu, leží nyní před námi s novými kompromisními zákruty. Nikdo však nemůže míti odvahy, cítí-li jen poněkud odpovědnost těžké doby, odepříti souhlasu předloze méně uspokojující, neboť je lepší tento zákon než dosavadní opatření, totiž stav nejistoty a nedůvěry a nenahraditelných hospodářských škod.

Nebylo úkolem rozpočtového výboru, vsahovati do křehkého a kompromisního pletiva zákona, vytvořeného ústavně-právním výborem, a proto omezím se v řeči své jen na některá ustanovení, která mohou ulehčiti odpovědnost při povolování další záruky státem a další oběti z pokladny státní.

Oč jde především? Jde zde o záruku řádného hospodaření. Nové instituce, vlastně doplněné instituce, nejsou podstatně novým zatížením a příležitostí k opatření placených funkcí. Členové kuratorií mají pouze funkci čestnou a bezplatnou. Záruka za vklady je poskytnuta ve čl. XV, odst. 4, kde ručení každého člena představenstva společnosti, dosahuje výše 1/4 akciového kapitálu, nejméně však 50.000 Kč, ale v případě, že taková úhrada by neposkytla aspoň 3% akciového kapitálu, rozvrhne se zbytek na všechny zavázané osoby.

Nově jest ustanovena definice vkladních knížek ve čl. XIII a jest vydán přísný zákaz na vydání fingovaných knížek. Vydání fingovaných knížek jest stíháno těžkými pokutami. Vkladní knížky bez vkladů nejsou jedinou závadou veřejného peněžního hospodářství. Jest jen litovati, že při této příležitosti nebyla prosazena zásada, že tyto vkladní knížky mají zníti také na řádného a skutečného vkladatele a majitele. Prosazení této zásady by přineslo dvě cenné věci: 1. disponování vkladní knížkou bylo by umožněno jenom skutečnému majiteli, 2. přineslo by cenné výhody finanční správě při ukládání daně důchodové.

Dosavadní stav je kryt frásí obchodního tajemství, které ve skutečnosti neexistuje. Při vkladní knížce nejde o vyzrazení odbytišť, ani o specielní výrobu, nejde ani o vyzrazení choulostivého stavu dlužníka. Před kým tedy je nutno tajiti majitele skutečného vkladu? Před věřiteli, před státem! Ptám se, z jakého důvodu? A odpověď jest jediná: toto obchodní tajemství mělo by býti přibito na pranýř, neboť jde o podporování nepoctivosti vůči soukromým věřitelům a o defraudaci daně důchodové a dědické státu.

Jest zajímavé, že obchodní tajemství existuje jen pro vklady u peněžních ústavů. Hypotekárně poskytnuté soukromé zápůjčky jsou veřejně přístupny. Odstranění tohoto obchodního tajemství by umožnilo finanční správě postihnouti důchody plynoucí ze vkladů, které jsou ve většině případů zatajeny, daní důchodovou a také velmi mnoho by prospělo při ukládání daně dědické. Kdyby záleželo interesentům na tom, aby tajemství bylo zachováno pro širší veřejnost, mohly by podobné záruky býti v zákoně dány.

Zlo, jež banky zavedlo k velikým škodám, totiž obchodování zbožím, je nyní přísně zakázáno čl. XVII osnovy. Zákon v témže článku brání také nepotismu - uzavírání obchodů mezi členy představenstva nebo dozorčí rady, a ovšem také mezi těmito členy a jejich příbuznými. Dále obchody, které jsou uzavírány, musí býti reelní, nikoli spekulativní, tedy jen za hotové.

O řádné kvalifikaci členů představenstva jedná čl. XX, § 8 a) a o řádné hospodaření usiluje čl. XXI. Správám bank se přikazuje dále sestavovati výkazy o stavu ústavu s daty 31. března, 30. června a 30. září, ale také k jinému zpětnému datu, které stanoví ministerstvo financí.

Stejně pečuje se o řádnou kvalifikaci dozorčí rady ve čl. XXII a ukládají se také zvýšené povinnosti ve čl. XXIII a konečně zřizuje se podle čl. XXIV zvláštní kontrolní oddělení u ústavů peněžních, které mají více než 25 zaměstnanců. Toto kontrolní oddělení bude vítaným pomocným orgánem dozorčí rady.

Ustanovení tato mají zvýšenou váhu v tom, že členové revisního a důvěrnického společenstva jako vrcholné kontrolní organisace jsou přímo podrobeni ministerstvu financí.

Za správné hospodaření ručí představenstvo a dozorčí rada nerozdílně v čl. XXVI a ukládá se těmto funkcionářům ručení také za škody. Velmi cenné je ustanovení ve čl. XXVII, jímž se jednak omezuje počet správních radovství, a to u členů představenstva na 10, u ostatních na 15, ale také se snižují tantiémy na po náleží podniku, v němž dotčení funkcionáři jsou.

Počet správních radovství jest omezen, ne ovšem na žádoucí míru tak, aby správní radovství mohla býti skutečně řádně zastávána a nebyla v rukou pouze několika málo lidí, často zpřízněných, kteří přirozeně těžko rozeznávají prospěch veřejný od prospěchu vlastního.

Těžká, ale oprávněná jsou ustanovení čl. XXVII, v §u 17b), která při ztrátě reserv banky a zmenšení kapitálu o 20% sahají i na služné, pense a jiné požitky funkcionářů, při čemž ručení trvá 6 let.

Pro opomenutí péče jsou další trest. ustanovení v §§ 30, 30 a), 30 b) a 30 c) a následující ve čl. XXXIII. Také do jisté míry chráněny jsou interesy soukromníků, a to ustanovením o povinné mlčenlivosti ve čl. VIII a dalším. Porušení mlčenlivosti stíhá se vězením od 1 do 14 dnů nebo peněžní pokutou od 50 Kč do 10.000 Kč.

Velmi cenná jsou ustanovení čl. L. Jsou to opatření, která zabezpečují pensijní fondy a jiná zařízení, která podle čl. XVI t. z. jsou určena na podporu zaměstnanců, a to ve dvojím směru: Jednak vyloučením takového jmění z podniku a bezpečném uložení tohoto jmění, jednak zaručením spoluúčasti zástupců zaměstnanců podniku na spravování těchto peněžních a podobných fondů.

Konečně řeší se v tomto zákoně stará křivda, spočívající na nevhodném slově v zákoně o závodních výborech, jež měla ten neblahý důsledek, že zaměstnanci peněžních podniků byli vyloučeni z práva míti závodní výbory. Čl. LI rozšiřuje působnost zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 také na peněžní ústavy veřejné, uvedené ve čl. XIV tohoto zákona, i na podniky soukromé ve čl. LII. Tím 10 roků trvající křivda mizí a zaměstnanci peněžních ústavů jsou zrovnoprávněni se zaměstnanci podniků jiných.

Jednání rozpočtového výboru týkalo se především novelisace zákonů č. 237 a 238 z r. 1924, které jednají o opatření prostředků pro "Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů" a "Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé".

Podniky povinné přispívati do fondu prvého lze rozděliti na dvě skupiny: 1. ryze výdělečné, t. j. akciové a peněžní společnosti s r. o., pro něž základnu pro vyměření příspěvků činí akciový kapitál nebo kmenové jmění, které má nárok na dividendu nebo by mělo nárok, kdyby se dividenda vyplácela, 2. nevýdělečné podniky peněžních ústavů, jako jsou záložny všeho druhu, úvěrní společenstva, spořitelny, komunální nebo zemské úvěrní ústavy, kde základnou pro vyměření příspěvků byl čistý bilanční zisk se sazbou 10%. Státní pokladna má na výši příspěvků do fondu živý zájem, neboť od výše úhrnné částky do fondu zapravených příspěvků řídí se státní příspěvek do fondu, který podle dřívějšího ustanovení činí maximálně částku 50 mil. Kč a nyní se zvyšuje o další částku 20 mil. Kč. Jest přirozeno, že jednak zkušenosti, jednak zvýšená potřeba vyžádala si od peněžních ústavů další oběti.

Z uvedeného důvodu pro podniky výdělečné zavádějí se od 1. ledna 1932 tyto sazby příspěvkové:

1. podniky, které nevyplatily dividendy dříve a platily 1/10% z akc. kapitálu, budou nyní platiti 2/10% z akciového kapitálu nebo z kmenového jmění,

2. při vyplácené dividendě do 6% příspěvek dříve 1/4%, nyní 3/4%,

3. u podniků, které vyplatily více než 6%, ne však přes 7%, příspěvek dříve 1/2 %, nyní 1%,

4. u podniků, které vyplatily více než 7%, ne však přes 9%, příspěvek dříve 3/4%, nyní 1 1/4 %,

5. u podniků, které zaplatily více než 9%, ne však přes 12% dividendy, příspěvek dříve 1%, nyní 1 1/2 %,

6. při vyplacené dividendě přes 12%, dříve příspěvek 1 1/4%, nyní 1 3/4 %.

K těmto zvýšeným příspěvkům přistupuje nový závazek peněžních ústavů, které byly dříve sanovány a vyplácejí nyní dividendu; jsou nyní povinny platiti ještě k vyměřenému příspěvku 50% přirážku. Tato povinnost ovšem pomíjí 10 takovými ročními splátkami a je poněkud chatrnou náhradou za pomoc státem poskytnutou. Do fondu přispívají dále peněžní podniky nevýdělečné, a to opět 10% ze svého, ne však již bilančního zisku - anebo, jak se dříve říkalo zisku, vykázaného v bilanci - nýbrž "z přebytku výtěžků nad provozními náklady". Změna tohoto termínu stala se nutnou po nálezu Nejvyššího správního soudu, jímž těmto podnikům bylo dáno na ruku, že konají více, než jim zákon předpisuje, a proto bylo nutno, aby základ pro vyměřování příspěvků nebyl nadbytečnými úložkami zkracován.

Podniky nevýdělečné jsou ovšem dostatečně chráněny před možnou libovůlí kuratoria, zejména v těchto směrech: Do výtěžku nebudou přejímány cenové přírůstky, jako vznikly na př. při stabilisačních bilancích, dále provozní náklady, jichž význačnou složkou jsou správní výlohy, jako služné, pense, sociální příspěvky, daně, přirážky, veřejné dávky, příspěvek za státní dozor, příspěvek zvláštnímu a všeobecnému fondu, pojišťovací prémie atd. Proti této ochraně poskytnuté peněžním nevýdělečným podnikům bylo ovšem nutno zabezpečiti také důchod, a to zpětně, o čemž jedná zvláště čl. XLIII, a také kuratorium muselo býti vybaveno zvýšenou pravomocí, a to zejména v těchto směrech: 1. právem, přezkoušeti platbu příspěvků, 2. vyžádati si povinné předkládání výkazů a dokladů, 3. vyžádati si doklady a výkazy o přídělech reservám a 4. donucovací prostředek: ukládání pořádkových pokut. Tím jest dán do rukou kuratoriím donucovací prostředek podle článku V, dosti citelný, až do výše 10.000 Kč. Ukládání zvýšené povinnosti podnikům nevýdělečným může se zdáti méně správným, poněvadž vklady u těchto podniků, jako u komunálních spořitelen, zemských úvěrních ústavů, okresních hospodářských záložen jsou dostatečně kryty závazky obcí, okresů a zemí. Nesmí se však přehlížeti, že přebytky vkladů uvedených podniků nezůstávají doma, nýbrž jdou do bank, kde není krytí vkladů tak zaručeno a proto příspěvek nevýdělečných podniků jest dalším zabezpečením jich vkladů, a jest jistě odůvodněným.

Nová pomoc státu jest opětně subsidiární a jest stanovena do nejvyšší míry, 20 mil. Kč ročně, v tom případě, když: 1. výnos zvýšených dávek, sazeb a přirážek, a 2. splacení podpor podle čl. XXXVII nezvýší příjmy fondu v některém správním roce aspoň o 25 mil. Kč.

Naproti tomu dostoupí-li trvale příjmy fondu peníze, jenž stačí ke krytí a umoření vydaných dluhopisů, mohou býti úměrně zvýšené příspěvky sníženy.

Podle uvedených ustanovení není zatížení státní pokladny až do výše 20 mil. Kč ročně jednak trvalé, jednak je naděje, že příjmy fondů stoupnou o tolik, že vyrovnají přechodné úbytky. Důvody pro to jsou: 1. zvýšení příspěvků, 2. platba 50% přirážky, jíž podle čl. XLVII. mohou býti podrobeny všechny ostatní ústavy peněžní, které obdržely podporu, 3. konečně návratem normálních dob zvýší se příspěvková nosnost peněžních ústavů.

K celkové pomoci, která byla poskytnuta r. 1924, 1640 mil. Kč ve 4 % dluhopisech, přistupuje pomoc další, kterou při 25 mil. Kč ročně při zúročení a úmoru možno odhadnouti na půl miliardy nových dluhopisů 4% zúročitelných. Ovšem nutno zdůrazniti, že nově poskytovaná pomoc není darem, nýbrž půjčkou, jež musí býti vrácena.

Další úleva spočívá v tom, že dluhopisy nejsou nyní pouze umořitelný slosováním, nýbrž že je také možno umořovati nákupem na burse, je-li ovšem ten nákup výhodný. Dluhopisům dostává se pevnější záruky, že požívají sirotčí jistoty, jsouce pod zárukou státu, a že je možno nutiti ústavy k nákupu těchto dluhopisů a konečně že v bilancích mohou býti tyto dluhopisy uváděny jmenovitou hodnotou.

Je jasno, že stát nemůže trvale ze svých prostředků podporovati nejen snad nezaviněnou tíseň, ale, žel, ve většině případů zřejmě jednání hraničící s nepoctivostí, korupcí a nepotismem. Ti, kteří se pozastavují dnes nad příkrostí trestů pro zanedbání péče řádného hospodaření, nechť uváží, že často jde zde o vdoví groš a o pomoc státu, která je zde opatřena těžkými daněmi a dávkami.

Zvýšeným povinnostem neušli také, žel, vkladatelé. Dosavadní příspěvek 1 1/2 % je zvýšen na 3 %. Toto zvýšení je odůvodněno mimořádnými poměry dnešními, neboť zvýšené risiko vyžaduje zde také většího pojistného příspěvku. Také však zde jako u fondu zvláštního je možné zmírnění, neboť i zde je možno zvýšený příspěvek snížiti, je-li účel fondu zabezpečen.

Značné záruky, že pomoci státní nebude zneužíváno, skýtá čl. XXXVII., jednak tím, že brání vypláceti dividendy, dokud nebyla učiněna dostatečná opatření ke zdraví peněžního ústavu, jednak tím, že podle odst. 2 téhož článku banka je povinna splácet kapitál, jehož se jí dostalo podporou z veřejných prostředků, a to polovinou bilančně vykázaného zisku. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Nutno ovšem dodati, že tuto povinnost si státní pokladna vykupuje zúžením základny pro vyměření daně výdělkové o vykonanou splátku a že na tuto povinnost doplatí přirozeně také autonomní svazky snížením základny pro vyměření ostatních přirážek.

Projednávání zákona poskytlo hojně příležitosti zabývati se nejenom osnovou, nýbrž i věcmi, které s osnovou sice souvisí, ale jichž zákon přímo neřeší, a v tomto směru jistě v debatě sněmovní zajde se na široké pole národohospodářských potřeb a nedostatků v naší republice, neboť jde zde nejen o pořádek v peněžních ústavech, nýbrž také o důvěru, aby v nich skutečně něco bylo, a o další důvěru, aby z nich bylo skutečně půjčováno. Není nic snadnějšího pro kritiku, než zveličovati nebezpečí, které zde může nastati, totiž že vkladatelé, jimž se ukládají nové povinnosti, nebudou ukládati, nýbrž své vklady vyzvedávati, a dále, že vedení peněžních ústavů obávajíc se trestních ustanovení zaškrtí úvěry a tím přirozeně bude tak pracovati pro zastavení podniků a rozmnožení nezaměstnanosti a přirozeně i zhoršení celkově těžké hospodářské situace.

Z úst takových kritiků bude se s emfasí prohlašovati: Pamatujte na 700.000 nezaměstnaných! A ti, kteří se mají rozhodnouti pro zákon, budou zde zdánlivě stavěni před těžkou odpovědnost. To jsou hlasy z tábora liberálních národohospodářů. Ale jsou zde také hlasy z druhého tábora socialistického radikalismu, jimž taková ustanovení v zákoně jsou slabá a kteří dávají návrhy na kontrolu a tresty daleko ostřejší.

Kde je zde pravda? Patrně ani u mluvčích liberalismu, kteří se pokoušejí zoufale zachytiti ještě zbytek suverenní hospodářské moci, ani u mluvčích komunismu, kteří bez přihlédání ke skutečnostem jdou dále, než bylo možno dnes politicky a ovšem také hospodářsky. Posice pro kritiku je zde velmi snadná a možno kořistiti zejména ze srovnání vládního návrhu zákona s osnovou, jak vyšla z ústavně-právního výboru. Toto patrné zhoršení jde ovšem na účet politické dohody, jež jedině nám umožnila zákon, který sice neuspokojuje všech, ale také ve svých požadavcích všech nevylučuje. Pro socialisty vládní většiny může býti do jisté míry zajímavý názor zastánce liberalistického systému, "že jdeme trochu po vzoru ruském", že stát zasahuje do peněžního hospodářství a že je to nastoupení cesty ke státnímu socialismu.

My přecházíme s klidem tuto diskusi dvou protivných bloků, třebaže se tato diskuse vybíjí na našem těle. Vycházíme z předpokladu, že zákon míti musíme, poněvadž nynější doba přímo po něm volá, a jsou zde zkušenosti se zákony č. 237, 238 a 239 z r. 1924, které zůstaly za potřebami dnešní doby a které musely zůstati na poloviční cestě, poněvadž těmto zákonům chybějí trestní sankce. Potřebujeme tohoto zákona, podle něhož by se mohlo nejen žalovati, nýbrž také právem odsuzovati. Potřebujeme zákona, kterým by se vkladatelům vlila nová důvěra v peněžní podniky a vědomí, že jejich vklady jsou náležitým způsobem zabezpečeny. Potřebujeme tohoto zákona pro pořádek v peněžním hospodářství, na němž veřejné podnikání závisí.

Slavná sněmovno! Sledujíce tyto cíle jsme přesvědčeni, že konáme cennou práci pro obnovení a posílení důvěry v podnikání, že pracujeme pro rozmnožení příležitosti ku práci a pro chléb nezaměstnaných.

Dovoluji si proto za výbor rozpočtový doporučiti ke schválení vládní návrh bankovního zákona i s 10 připojenými resolucemi. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 1 hodinu. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou dosuď řečníci: na straně "proti" pp. posl. inž. Jung, Šalát, dr Schollich, dr Szentiványi, Kopecký, Kurťak, Hrubý, dr Jabloniczky, dr Keibl, Geyer, Hadek, Hokky, Babel; na straně "pro" pp. posl. dr Stránský, Schweichhart, dr Kalaš, Krumpe, dr Mareš.

Uděluji slovo prvému z pánů řečníků, zapsaných "proti", p. posl. inž. Jungovi.

Posl. inž. Jung (německy): Dámy a pánové! Ve Falknově stalo se důlní neštěstí, které si, bohužel, vyžádalo několik smrtelných obětí. Nemůžeme se v dnešní schůzi ujmouti slova k jinému předmětu, abychom při tom nevyslovili obětem tohoto neštěstí a jejich pozůstalým svou nejhlubší soustrast. Doufáme, že při tom příčinou neštěstí nebyla nějaká nedbalost, a žádáme v tomto smyslu o vyšetřování.

Na pořadu schůze jest bankovní zákon, jistě zákon pronikavé důležitosti, a my k němu také zaujmeme stanovisko. Ale pochopíte, že dnes zaujmeme stanovisko k událostem, k zákonu, který se sice netýká banky, nýbrž lavice obžalovaných, k událostem, které mají pro nás ještě větší a pronikavější význam. Kol. Geyer vysvětlí naše stanovisko k bankovnímu zákonu.

Mluvím tím ovšem nikoliv k věci, ale domnívám se, že sněmovna jest místem, na kterém - příležitost k tomu se přece vyskytuje dosti zřídka - můžeme zaujmouti stanovisko i k událostem ve veřejnosti. Nová vlna větření velezrady a pronásledování přivalila se na sudetské Němce. Netýká se jen nás německých nár. socialistů, jak dokazuje mezi jinými případ tajemníka Wernera z německé nár. strany, který byl celé měsíce držen ve vazbě a konečně musil býti osvobozen. Ze Svazu Němců v Čechách, tedy ochranného spolku, jsou jistý kočovný učitel a důchodní Müller rovněž po měsíce ve vazbě, rovněž učitel selského vysokého učení v Oldřichově. Vždyť také víte, jak se usiluje překaziti činnost tělocvičným spolkům a všem osvětovým organisacím našeho národa.

Nedávno jsme četli o zatčení několika středoškoláků, kteří prý patřili ke spolku "Jungsturm", veřejnosti dosud neznámému. Dlouho jsme nevěděli, co to vlastně je tento "Jungsturm". Dnes se dovídáme, že jde o spolek protialkoholiků. Členům nelze tedy úhrnem vytknouti nic jiného, než že zahájili činnost spolku nečekajíce na schválení stanov. Za to již celé týdny sedí. Zdá se tedy, že i odpor proti alkoholu spadá v tomto státě pod ustanovení zákona na ochranu republiky, snad proto, že se domníváte, že by spotřeba plzeňského piva mohla poklesnouti.

Nejhůře se však útočí na nás německé nár. socialisty. My, hakenkrajcleři, jsme obětním beránkem. Český tisk, především tisk nár. demokratů, nár. socialistů a jejich konkurence, pana posl. Stříbrného, štve proti nám nejneslýchanějším způsobem. Dělá to docela dojem, jakoby časopisy těchto směrů chtěly vyvolati jakousi občanskou válku. Především poukazuji na štvaní "Českého Slova", časopisu pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše, (Výkřiky na levici.) který neslýchaným způsobem štve proti nám, a to způsobem, který jistě nevrhá nejlepší světlo na způsob a vedení zahraniční politiky tohoto státu. Mezi jiným jest ve večerníku tohoto časopisu ze dne 11. t. m. článek s nápisem: "Rytíři hákovitého kříže, tažení německých křižáků proti naší zemi." Při tomto článku jest obrázek (ukazuje obrázek). Tento obrázek prý představuje slib, přísahu členů Lidového sportu. K tomuto účelu nosí členové Lidového sportu rytířské šaty a přilbice; přihlížejí tomu rytířské slečny; vedle stojí: "To není ani ukázkou z nějaké divadelní hry, nýbrž prý se to skutečně stalo." Každý, kdo se na tento obraz dívá, ví, že jde o snímky z nějaké historické slavnostní hry, pravděpodobně ze slavnostní hry při 800. výročí založení města Stříbra. To tedy přináší časopis jedné z největších českých stran, strany, která mezi svými členy má ministra zahraničních věcí; a něco takového se má bráti vážně. Českoslovenští nár. socialisté jsou to především, jak jsem řekl, kteří zahájili proti nám zcela neslýchanou štvanici. Rád bych přece požádal tyto pány, aby se spíše poněkud ohlédli, aby se podívali na události, za které i oni jsou odpovědni, na všechny věci, které se staly za ministrování jejich bývalého bratra Stříbrného, kterého sice dnes se sebe setřásli, ale kdysi ho slavili jako rytíře Jiřího. Byla to paní kol. Zeminová, která s tohoto místa oslavovala Stříbrného jako rytíře Jiřího, načež jí ovšem nár. demokrati řekli, že snad porazil draka reakce, ale nad tímto drakem zde ještě nezvítězil. Čeští nár. socialisté pořádají mezi jiným, jak jsem mohl pozorovati z plakátů v Ústí nad Labem, schůze proti "hakenkrajclerům". Zítra se koná taková schůze v Ústí nad Labem. Řečníky jsou: proslavený dr Kubista, který chtěl německočeskou otázku rozřešiti tak, aby byli Němci naházeni do Labe, dále kol. David. Domnívali jsme se dosud, že kol. David, s kterým jsme přece tak často hovořili, jest schopen posuzovati klidně a nestranně, že ho lze počítati k vážným politikům. Lituji, že musím toto mínění revidovati. Kol. Krebs dostaví se na zítřejší ústeckou schůzi a pokusí se, bude-li to možné, zaujmouti věcné stanovisko proti výtkám, které proti nám budou vzneseny.

Opatření, zahájená proti našemu hnutí, počala se počátkem července 1931 zákazem hnědých košil a zákazem lidového sjezdu v Teplicích. Od té doby pozorujeme ostřejší vítr všude a u každého. Schůze podle § 2 byly rozpouštěny, schůze vedení strany znemožňovány. Nedávno bylo konečně nařízeno rozpustiti svaz "Lidový sport". Zaujal jsem k tomuto rozpuštění věcné stanovisko v tisku. Moje vývody pronikly většinou i do tisku, který nepatří naší straně, takže mohu předpokládati, že jsou všeobecně známé. Dnes chci zdůrazniti jen dvě věci, na které dlužno klásti hlavní důraz: že se prý svaz "Lidový sport" zabýval politickou činností a že jest prý vojenskou organisací. K prvnímu tvrzení rád bych výslovně zdůraznil, že svaz "Lidový sport" ve svých stanovách schválených ministerstvem vnitra má název: "Lidový sport, nár. socialistický svaz pro cestování, jízdu na kole, hry a sport všeho druhu." A v §u 1 jeho povolených stanov se praví: "Členy mohou býti jen nár. socialisté." Ministerstvo vnitra tedy dobře vědělo, co povolilo. Nyní nám zde nemůže činiti žádné výtky. (Různé výkřiky.) Nebo snad pánové nejsou schopni spravovati svůj úřad. Rozpuštěný svaz "Lidový sport" byl sice činným propagačně podle světového názoru národního socialismu, nikdy však politicky v užším smyslu slova. Nikdy nebyl částí německé národně socialistické strany dělnické, což dokazuje již i to, že jsem jako první předseda této strany nebyl zároveň náčelníkem tohoto svazu.