Předseda (zvoní):
Pane řečníku, vaše
řečnická lhůta uplynula a žádám vás, abyste skončil.
Posl. dr Stern (pokračuje): Jsem ihned hotov.
Dostali jsme od vojáků z kasáren
zprávy, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena
z těsnopisecké zprávy.] v nichž se nám oznamují pravé příčiny
těchto sebevražd. Nemohu ovšem uvésti jména těch, kteří nám to
oznámili, ale budeme ještě o těchto věcech mluviti a budeme vám
to důrazně připomínati. Zjistili jsme, že ve všech těchto případech
vinno bylo nejstrašlivější týrání vojáků a nikoliv rodinné poměry.
Máme celou spoustu zpráv, které ukazují, že to nejsou ojedinělé
případy, nýbrž že se v celém vojsku zavádí tak surová násilná
kázeň a že zvláště páni důstojníci vystupují proti mužstvu stále
fašističtěji; a v tom jest příčina těchto sebevražd vojáků. Vaše
špatné svědomí ukazuje se také v tom, že se neodvažujete dáti
tyto věci vyšetřiti skutečně těmi, kteří chtějí vyšetřovati poctivě.
Zřizujete komisi z generálů a důstojníků, do této komise nepřibrali
jste ani jediného prostého vojína. Ta má vyšetřovati zločiny,
které se tam vyskytují. Jde o to, že takovéto věci nedělá snad
pouze jeden důstojník nebo poddůstojník, nýbrž že k této soustavě
sahají všichni důstojníci a všichni poddůstojníci na rozkaz, poněvadž
této soustavy potřebují, aby mohli těchto vojáků použíti, k čemu
jich potřebují kapitalisté a imperialisté [Další slova byla
usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle
§u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]
vlna pobouření mezi pracujícím lidem stoupá a vy potřebujete
povolné, způsobilé nástroje k potlačení bojujících, [Další
slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna
1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]
blíží se velké vypořádání mezi hroutícím se, rozpadávajícím
se kapitalistickým světem a světem vzestupu, socialismu, a vy
potřebujete zde připraviti dělníky a sedláky, kteří jsou slepí
a nechtějí viděti, oč se bojuje, kteří jsou nástrojem ve vašich
rukou, o socialistickou budoucnost a zachovati tento kapitalismus,
který musí vše uvésti ve skutečný zmatek. (Německé výkřiky:
Vždyť tomu sám nevěříte!)
Předseda (zvoní):
Pane řečníku, upozorňuji
vás již po druhé, že vaše řečnická lhůta již uplynula.
Posl. dr Stern (pokračuje):
To ukazuje zkušenost. Nevidíte, co se děje ve světě? Proto říkáme
pracujícím lidem, aby se probudili, aby nebyli slepí, aby viděli,
co se děje, aby byli připraveni. [Další slova byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9,
lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] (Posl.
dr Rosche [německy]: Takhle byste měl mluvit v sovětském Rusku!
Ti by vám pověděli! - Různé výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Stern (pokračuje):
V sovětském Rusku mluví všichni takto; v sovětském Rusku mluví
takto dělníci a rolníci. Tam se může takto mluviti, ale vy sami
jste mne vydali pro takovouto řeč. Zde se takto mluviti nesmí.
Zde se nesmí ani říci, že dělníci mají hájiti svou vlast, aby
člověka nezavřeli do vězení. My říkáme pracujícímu lidu [Další
slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna
1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]
Předseda
(zvoní): Pane řečníku, napomínám vás po třetí, abyste skončil.
Posl. dr Stern (pokračuje):
Říkáme, aby bojovali, aby byly zrušeny všechny poplatky, aby
byly smazány všechny dluhy a aby ustalo veškeré národní utlačování,
aby všem národům bylo vybojováno právo sebeurčení, jež se jim
dnes odpírá krvavým násilím. [Další slova byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Říkáme pracujícímu
lidu, aby bojoval proti imperialistické válce, proti imperialistické
válce v Číně [Další slova byla usnesením předsednictva posl.
sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Říkáme pracujícímu
lidu, aby především hájil socialistické výstavby, [Další slova
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932
podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.]
to jest záruka vlastní, lepší budoucnosti. Tam se ukazuje
skutečně jediná cesta z nynějšího zmatku a z nynější nouze. Jde
o to, zda kapitalismus najde nějaké východisko, které způsobí
zmatek a ohromné krveprolití, nebo zda se najde východisko proletářské,
východisko revoluční, které vede k vybudování socialismu a komunismu.
Voláme ke všem pracujícím, [Další slova byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m)
jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] aby společně
bojovali dnes za větší kus chleba, za více práva a svobody, zítra
za lepší budoucnost. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní):
Dalším přihlášeným
řečníkem je pan posl. Geyer. Dávám mu slovo.
Posl. Geyer (německy): Dámy a pánové! Předložený vládní návrh tisk sen. 458 má velmi příznačný titul: "Zákon o překládání vojenských soudců, kteří dosáhli určitého věku nebo nejsou schopni plniti úřední a služební povinnosti, do výslužby a o zprošťování jich od vykonávání služby pro trestní řízení." Na tento návrh nebo dokonce na jeho zaslání spřáteleným státům nemusí býti vláda příliš pyšna. Že jest nutno vydati takový zákon, vrhá příznačné světlo na naše vojenské soudnictví a jest přiznáním, že máme neschopné vojenské soudce, kteří nejsou schopni vykonávati svou službu nebo své úřední povinnosti. To také potvrzují nesčetné stížnosti, které obyvatelstvo podává proti vojenským soudům v mnoha stech případů. Nynější nepřístojnosti vysvětluje však také často námi vytýkaná neudržitelnost nynějšího stavu, který se zakládá nejen na neschopnosti soudců, jejichž činnost má tento zákon omeziti, nýbrž i na zvláštním druhu a na mimořádných právních normách vojenského soudnictví a bude-li dále trvati toto výjimečné postavení, zůstane platným dále. Jen úplné připodobnění všeobecnému občanskému právu, především však konečně ustanovení ručení státu zaručeného ústavou za všechny škody, které se dosud beztrestně působí státním občanům z neznalosti, neschopnosti nebo nedbalosti státních orgánů, může zmírniti nejistotu a starou nedůvěru ve vysloveně tajné nalézání právem vojenských soudů a snížiti počet obětí tohoto zařízení: "Sebevraždy, zběhnutí a všechny jejich následky."
Neboť strach před vojensky přísným trestem, který jest jen stupňován neschopnými a předpojatými poddůstojníky, důstojníky a soudci, nemožnost veřejně se odvolati, jsou dnes nepopiratelné, i když nikoliv vždy viditelné důvody. Tyto vyplývají z menších přečinů nebo z trýznění, které se nedá odstraniti služební cestou, které nutí týrané vojáky, aby se chopili posledního východiska ze situace jak duševně, tak i tělesně neudržitelné, poněvadž nemajíce naděje na spravedlivou ochranu a omezeni nepřístupným subordinačním řádem beznadějně musejí voliti poslední východisko, vedoucí k sebevraždě nebo k útěku z vojenského trýznění.
Neboť spousta sebevražd zvláště v poslední době tak stoupla, že daleko přesahuje průměr všech sousedních států a zvláště průměr předválečné doby a svědčí, že poměry v demokratickém vojsku se stávají stále truchlivějšími a že vojáci jsou vydáni všanc bezuzdné libovůli a trestuhodné nedbalosti. Na důkaz těchto nedemokratických poměrů chci vám uvésti tři křiklavé případy z poslední doby, které vyžadují nejpřísnějšího vyšetření a aspoň částečného dostiučinění podporou obětí nebo jejich příslušníků, a aby se zabránilo opakování, jest nutno zavésti lidské zacházení a nakládání, nemá-li vojsko v očích obyvatelstva stále více klesati na bezohlednou a necitelnou trestnici.
Při jarním odvodu byl Karel Höfer z Buchova č. 60 uznán schopným, ačkoliv pro těžkou tělesnou vadu, zkrácení levé nohy o 2 1/2 cm, potvrzené vysvědčením ústavního lékaře z libereckého útulku pro mrzáky a autentickým zjištěním odvádějícího lékaře, měl býti již v občanském poměru považován za invalidu. Odvodní lístek má výslovně poznámku, že levá noha je zkrácena o 2 1/2 cm, což ovšem jest příčinou kulhavé chůze a jiných tělesných nesnází. Obyvatelstvo také ví, že na označení schopnosti měla rozhodný vliv prohlášení četníků, že Höfer jest vyhlídnut pro vojenskou službu jako bývalý člen tělocvičného spolku. Skutečně musil Höfer dne 1. října 1930 nastoupiti službu u dělostřeleckého pluku č. 151 v Praze - se zkrácenou nohou měl obsluhovati děla - a jeho tělesná invalidita bránila mu ve vykonávání jeho služby tak, že Höfer brzy byl líčen jako neukázněný a zarputilý a byl trestán stále přísněji. Když byl na jaře 1931 poslán na dovolenou na neurčitou dobu, byl na naléhání četnictva znovu povolán a poněvadž pro jeho skutečnou invaliditu byla pro něj služba stále těžší a působila srážky, byl proto, že prý odepřel konati službu, postaven před divisní soud a odsouzen ke 3 měsíčnímu vězení. Když tento trest odpykal, měl dostati pozvání před superarbitrační komisi a před tím, dne 19. října 1931, byl poslán na neurčitou dovolenou. Senátor Teschnera já jsme několikráte zakročili a užili jsme i prostřednictví parlamentního oddělení ministerstva národní obrany, bohužel marně. Naše zakročení byla úplně bezvýsledná. Zde jest případ, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz těsnopiseckou zprávu o 167. schůzi sněmovny.] pro něž si obyvatelstvo vytvořilo jedině správné slovo "dření vojáků". Nevím sice nyní, jak dalece superarbitrace vysvobodila Höfera od těchto muk. Vím jen, že v listopadu byl na neurčitou dobu propuštěn domů. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)
Ale tato duševní muka a tato tělesná trýzeň nedošly zde ještě až k nejzazšímu, jak tomu jest u druhého případu.
František Mehler ze Sedla, malé vesničky u Teplé, prodělal r. 1929 zápal plic a od té doby trpěl bolestmi na levé straně prsou. Také si častěji stěžoval na rheumatické bolesti a proto ho delší dobu lékařsky ošetřoval MUDr Theodor Luderer, lékař v Toužimi. Duševně byl úplně zdráv. Po svém odvodu nastoupil dne 15. března 1931 u ženijního pluku v Komárně. Při namáhavé službě ženijního vojska zvýšily se bolesti v plících a proto se hlásil nemocným při prohlídce nemocných. Vojenský lékař neuznal ho však nemocným. Přes to, že se několikráte dostavil k prohlídce nemocných, nevěřilo se mu, a třebaže se stav jeho zdraví den ze dne zhoršoval, musil znovu konati službu. Dne 16. dubna 1931 hlásil se znovu nemocným. Nebyl zase uznán a propadl proto duševní chorobě. V tomto záchvatu pokusil se o sebevraždu a zranil se nožem do levé strany prsou a na ruce. Teprve po sebevražedném pokusu dostal se Mehler do divisní nemocnice číslo 10 a byl pak odvezen do vojenského ústavu pro duševní a nervové choroby v Trnavě, kde zůstal až do 21. prosince 1931, tedy přímo až do vánoc. Dne 12. prosince 1931 dostal - nyní přichází to nejzajímavější, po tomto bezostyšném umučení až k smrti ukazuje se nyní druhé čertovo kopýtko - Mehlerův otec od trnavského ústavu dopis, v němž se mu oznamovalo, že zemský invalidní úřad pro péči o válečné poškozence v Praze-Karlíně nepřiznal vyživovací a léčebné útraty, pročež on, otec, musí sám zaplatiti stravné od 3. prosince. Zároveň byl vyzván, aby svého syna umístil v občanském léčebném ústavu. Dne 21. prosince 1931 byl František Mehler odvezen do zemského ústavu pro choromyslné v Dobřanech. Prostřednictvím obce Sedlo dostal Mehlerův otec rozkaz trnavského vojenského ústavu, aby zaplatil za stravné za dobu od 3. do 21. prosince 1931 445.75 Kč a jako cestovní výlohy za převezení do Dobřan 233.90 Kč. Za tento stav [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. ledna 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] převézti vojína do vojenského ústavu, pak ho odtamtud vzíti, poslati ho do občanského léčebného ústavu a za to se od otce domáhati útrat, pro to jsou příliš slabá všechna slova, než aby mohla charakterisovati úplnou bezprávnost. Nejen že trýznění dohnalo vojína až k šílenství, taková nestydatá troufalost vůči otci, aby zaplatil útraty za stravování a za pobyt, zatím co jeho nároky na náhradu škody byly odmrštěny, musí býti vytčena jako vrchol bezprávnosti u tohoto demokratického vojenského zařízení.
Třetí případ stal se rovněž v posledních dnech a jest právě tak charakteristický nejen pro neudržitelnost mínění vojenských superarbitračních komisí a vojenských soudů, nýbrž i proto, že zde úplně schází péče o postižené. Karel Schuldes z Chyší, narozený dne 24. května 1911, jest zahradnickým pomocníkem. Zdůrazňuji to zvláště proto, poněvadž jeho povolání jest rozhodující pro posouzení případu a jeho časový vývoj. V první třídě byl uznán schopným a dne 1. října 1931 nastoupil v Rokycanech u Plzně u pluku polních houfnic č. 102, I. baterie. Koncem listopadu - první týdny byly neobyčejně namáhavé - šel k prohlídce nemocných, poněvadž byl tělesně sláb a unaven. Plukovní lékař ho prohlédl, proklepal a mínil: "Lehká horečka", a Schuldes byl potom na nosítkách hned zase odnesen do stáje ke svým koním, aby konal dále svou službu. Mladík byl pochopitelně zastrašen; jest v podstatě sám sebou klidný a trpělivý a podle svého vlastního vyprávění konal službu tak, jak to právě šlo. Než odešel na Nový rok na příslušející mu dovolenou, nemohl již dále. Když se stále pokoušel, aby se po druhé dostal k prohlídce nemocných, poddůstojníci se mu prostě vysmáli a na jeho prosby mu neodpovídali a stále odmítali předvésti ho k prohlídce nemocných. Dne 29. prosince přišel domů na sedmidenní, příslušející mu dovolenou a sotvaže se ohlásil na četnické stanici, musil se položiti do postele a se slovy: "Již dále nemohu", úplně se shroutil. Okresní lékař, který byl povolán, prohlásil otci, že mladík jest beznadějně ztracen a že člověk nemusí býti lékařem, aby zjistil úplné zhroucení. Mladík má prý plicní chorobu v nejvyšším stupni. Od jeho návratu domů bylo mu den ze dne hůře a zatím co jsem dostal tento dopis, který mi byl zaslán, splnilo se lékařovo proroctví, že vydrží ještě sotva 2 nebo 3 dny, neboť tento mladík zemřel dne 23. ledna, tedy před několika dny. Tento případ jest i proto zvlášť křiklavý, poněvadž onen mladý hoch jako zahradnický pomocník podporoval svého otce, který jest kočím ve dvoře, jak lze prokázati, týdně 50 Kč, a nyní starý muž, který má ještě nezaopatřené děti, nemůže již býti podporován svým synem. I zde se ukáže, zdali zemský úřad pro péči o invalidy dostojí své povinnosti a podle §u 25 aspoň rodičům poskytne důchod, vrátí výlohy léčení a pohřební útraty.
Nechci vám zatajiti ani čtvrtého dopisu, dalšího svědectví o parlamentní rozpravě nebo o výsledcích rozpravy o kapitole vojenské sebevraždy, neboť jsou to pozorování očitého svědka z kasáren, jehož jméno z pochopitelných důvodů zamlčuji. Tento dopis, jejž právě dostal kol. Jung, jehož pravdivost však přes to jest autentická, vrhá zvláštní světlo. Dovídáme se zde, že jistý vojín byl proto, že se o dvě hodiny opozdil, odsouzen k 30 dnům kasárního vězení, a to jest výměr, jenž by byl nutnější u mnohých z těchto vojenských soudců, poddůstojníků nebo důstojníků při přečinech, jichž se dopouštějí při všech možných příležitostech. Jinému, poněvadž se o několik minut zpozdil, byla za trest odepřena sedmidenní povinná dovolená.
Jaké se však činí přípravy, aby se zabránilo parlamentnímu nebo jinému vyšetřování sebevražd vojínů, jest velmi zajímavé a lze pochopiti, že se páni již včas na to připravili. Poslyšte svědka, který to sám viděl a slyšel. Když se někdo zastřelí, ustaví se ihned komise. Tato se skládá z velitele baterie nebo roty, z jednoho nebo dvou gážistů. Její první prací jest prohledati všechny kapsy a kufr vojína, zda nezanechal něco písemného, a co by mohlo býti nějak kompromitující, zmizí a zápis proto obsahuje věci nic neříkající, omrzelost, milostnou historku pro nějaké děvče nebo nějakou domácí starost, o které mu napsali otec nebo matka. To se s velkým hlukem zapíše a vylíčí jako příčina sebevraždy. Nyní mají býti ustaveny další komise, které by přísněji zkoumaly tyto sebevraždy. Tyto komise budou ovšem podle starého, známého šimla postupovati tak, že zmizí vše, co se hodí k vysvětlení pravé příčinné souvislosti sebevražedné epidemie. Píše-li se s vojínem zápis, lze pochopiti, že si netroufá říci něco, co se shoduje s pravdou a co by mu mohlo býti nepříjemné. Svobodníci nebo desátníci přiměřeně poučují vojíny před výpovědí, jaká výpověď by jim mohla způsobiti škodu, a to jest přímo instrukce, jak se zkrucuje pravda a jak se staví do poněkud příznivějšího a méně kompromitujícího světla pro vyšetřující nebo odpovědné. Dokud člověk nosí uniformu, nemůže se bez nebezpečí odvážiti říci pravdu a když je jednou v občanském životě, pak jest rád, že si na to nemusí již vzpomínati - tak se tam praví.
Další případ: Německým vojákům jest úplně zakázáno míti německé noviny, vojín nesmí míti ani nejskromnější německý vojenský kalendář a když si někdo takový německý kalendář vyvěsí, jest potrestán. Ovšem fotografie z legionářských a jiných časopisů jsou nejen dovoleny, nýbrž jejich odebírání a vyvěšování se všeobecně doporučuje. Jak se vyvíjí nový kurs v poddůstojnických školách, patří také do vnitřní souvislosti tohoto návrhu. Letos bylo shora nařízeno, že do kursů má býti přijato vždy 10 Čechů a 1 Němec. Přirozený poměr obyvatelstva se zde značně snižuje v neprospěch německých čekatelů, ačkoliv většina Němců umí dosti česky a pluky ve své převážné většině, hlavně na Slovensku, se skládají z Němců. Tak tedy vypadá poměrný klíč zde u vojska. Shrneme-li všechny tyto okolnosti, ukazují nám odstrašující obraz. Čtvrtý dopis označuje nové způsoby, tři první případy ukazují nám velmi závažné problémy jako průvodní zjev a následek tohoto jistě nepřekonatelného týrání vojáků, které vedle tělesných a duševních utrpení přímo postižených vojínů znovu strašně odhalují otázku týkající se nápravy těchto škod a druhou otázku, o zaopatření příslušníků těchto poválečných poškozenců a poválečných mrtvých, tedy tak zvaných mírových vojenských invalidů.
V Československé republice převzali jsme staré rakouské vojsko a stát a jeho vlastenci jsou na to pyšni, že je vždy líčí jako nástroj míru. Především musejí usilovati, aby se tomuto míru uvnitř vojska věnovala nutná pozornost a aby nastal opak nynějšího stavu, aby se totiž snížil nekonečně stoupající počet obětí této mírové propagandy, sebevrahů a mrtvých, a aby se vojenská služba mohla konati tak, jak to odpovídá normálním lidem. Ale jak nedostatečné a jak neudržitelné jest zaopatření těchto invalidů! Zákonitě platí pro jejich zaopatření obdobně totéž zákonodárství jako stran požitků válečných invalidů, jejich vdov a sirotků. Ale, jsou-li tyto zaopatřovací požitky, jak jest v Evropě uznáno, naprosto nepostačitelné, jest to ještě ve zvýšené míře u nových invalidů. Převzali jste aktiva, ale k pasivům ukazujete zapjatou kapsu a dík vlasti ukazuje se v tom, že se odkáže ke svépomoci a vydá všanc nouzi. Ale nejen že nároky na zaopatření jsou neobyčejně nepatrné a skrovné, jak to teprve vypadá, když někdo chce u úřadů uplatniti nároky po této stránce! Tu se ukazuje v československém zákonodárství nebo nezákonodárství nejcitelnější mezera mezi činem a následkem. Muž přijde k odvodu, jest uznán za zdravého, pak přijde k superarbitrační komisi a tam jest prohlášen za neschopného k službě. Najednou řekne stát: ano, to si tento člověk nepřivodil u vojska, to jest nemoc z dřívější doby, tento muž byl již dříve šílencem, epileptikem, duševně chorým atd. Buď jest tedy lží odvod, kdy se vyslovuje jeho schopnost (Posl. inž. Jung [německy]: Podvodem!), podvodem nebo popřením stavu věci u superarbitrační komise, tedy nespravedlností a ranou pěstí v city muže, který po měsíce nosil kabát republiky. Zde povstává pro koalici ožehavá otázka napravení bezprávného stavu. Nespočineme, dokud nejen obyvatelstvo, nýbrž i koalice nepocítí tuto hanbu a neučiní konec tomuto neudržitelnému stavu. Neboť není nestydaté žádati od toho, kdo se má podrobiti superarbitraci, aby prokázal, že si nemoc uhnal při vojsku, neboť jinak nemůže mu připadnouti důchod nebo podpora podle invalidního zákona? To je přímý výsměch a také snižování nálezů vojenských úřadů. Přes tento rozpor se nikdo nedostane. Proto jsme-li si při předložení tohoto zákona vědomi, praví-li zákon, že neschopní soudcové nemají příště konati déle službu - neboť jsou neschopní soudcové - pak by se mělo podle tohoto zákona napraviti i věcné bezpráví, které jest obsaženo v zákonech o zaopatření. Na tento důsledek se až do dneška zapomínalo, jak se zdá, nikoliv z jiného důvodu, poněvadž škodu, která trýzněním vojáků povstává, nejen duševně a mravně, nebož i finančně, nehradí stát, nýbrž má býti přesunuta na oběti, příslušníky rodiny a pozůstalé.
To jest zásada neodpovědnosti. Taková zásada podkopá se sama a všechny parády, všechny manévry a všechna chvála československého vojska nebude moci obstáti od vážně hodiny, kdy z hrobů nových mrtvých, nových invalidů, od hladovějících sourozenců nebo zestárlých rodičů zazní volání po odplatě. Nemůžeme souhlasiti s tímto návrhem, a to proto, poněvadž jest to povrchní pokus zastříti ostudný stav. Žádáme všeobecně změnu vojenského soudnictví přizpůsobením k předpisům občanských zákonů, umožněním odvolání a úplně veřejnou odpovědnost. Jinak zůstane tajnou komorou, mučírnou, soudem, proti němuž inkvisice z dřívější doby a revoluce byly dětskou hrou, poněvadž tento tajný soud jest veden vědomím mlčenlivosti nejen po straně soudců, nýbrž i po straně souzeného, který rovněž musí mlčeti, nechce-li na sebe nebo na své příbuzné uvaliti ještě větší břemena a větší bezpráví.
Z těchto důvodů budeme bdělým
okem pozorovati další trýznění vojáků, budeme také pečovati, aby
koalice příště zabránila vraždění vojáků, budeme se dále zabývati
nemožností provozovati dále dnešní vojenské soudnictví a dále
budeme pečovati, aby se věnovalo více pozornosti otázce napravení
škod a odškodnění rodičů a jiných příslušníků obětí, neboť dříve
nezmizí tato hanebná skvrna, kterou má demokratická republika
na svém branném štítě, hanebná skvrna nedbalosti a neodpovědnosti.
(Potlesk.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále pan posl. dr Peters.
Posl. dr Peters (německy): Slavná sněmovno! Že považujeme nynější dobu za neobyčejně vážnou, dokázali jsme při každé příležitosti, při práci ve výborech a také při kritice návrhů v této sněmovně. Že tyto vážné poměry vyžadují opatření, kterých jsme žádali od vlády nejen my, nýbrž i jiné strany této sněmovny, jest samozřejmé, a že tato opatření v této vážné a mimořádné době musejí býti mimořádná, považovali bychom jistě za pochopitelné, kdyby neporušovala demokratických zásad a především vytvoření veřejného mínění. Domnívám se, že právě ve vážných dobách jest zapotřebí míti propracované veřejné mínění a není-li ho, dokonce je vytvořiti. Neboť, vážené dámy a pánové, vždyť přece záleží na tom, aby obyvatelstvo pochopilo opatření vlády a aby vrstvy, které jsou jimi postiženy, alespoň poněkud je považovaly za věcně a mravně odůvodněná. Ale musíme konstatovati, že opatření, která dnes vláda činí, veřejné mínění rdousí, že tedy jsou úplně pochybená a že právě v rozhodujících dobách dnešního neklidu a nejistoty o dalším vývoji se ukazují přímo škodlivými pro veškerenstvo.
Co učinila vláda, aby velká politická rozhodnutí, která se nyní činí, učinila obyvatelstvu pochopitelnými? Zavedla praxi, která, jak se domnívám, ve starém Rakousko-Uhersku, které přece bylo velice rozkřičeno pro svou censuru, nikdy by nebyla bývala možná: naše vláda prostě zakazuje předem rozpravu o jistých zákonitých opatřeních nebo nařízeních.
Dámy a pánové! Nezdá se mi, že by byl dostatečný důvod vyžadovati pro předběžné porady a přípravu těchto opatření takovou zdrženlivost od veřejnosti, neboť konec konců zákony netvoří samovládně vláda a ani tato sněmovna, nýbrž zákony se tvoří z obyvatelstva a pro obyvatelstvo.
Opatření vlády, aby veřejné mínění bylo omezeno censurou, dostávají však své československé příchuti tím, že se censura neponechává činitelům, které zákon k tomu určuje, nýbrž že se do jisté míry extra legem censura o finančně politických otázkách ponechává úředníkům ministerstva financ, kteří by za žádných okolností podle platných zákonů o tisku nebyli nikterak oprávněni míti na censuru nějaký vliv. Tím se stává, že o rozhodujících nařízeních a zákonech nemůže se vůbec vytvořiti veřejné mínění a že tisk není schopen i při nejlepším úmyslu toto veřejné mínění podporovati. Při tom musíme pozorovati vadu, kterou tisk vůbec u nás má, že totiž na české straně není skoro žádného stranicko-politicky svobodného tisku a jelikož s vyjímkou pana Stříbrného všechny české strany sedí ve vládě, tisk těchto stran vzdává se toho, aby převzal veřejnou odpovědnost za vytvoření veřejného mínění. Když pak německé pražské noviny přece k těmto věcem zaujmou stanovisko, zdá se finančním úředníkům, pověřeným censurou, kteří nemají ponětí o celém ústrojí censury a časopisu, vyšším úkolem do jisté míry a priori pronásledovati a potlačovati všechno, co dnes německý tisk píše o finančně-politických opatřeních. Vážené dámy a pánové! Nedomnívám se, že by takovými opatřeními bylo poslouženo veřejnosti všeobecně a státní správě zvláště.
Rád bych ukázal na jednom příkladu, jak nesmyslné následky má tato censura a jak se celkem vzato zabraňuje, aby se obyvatelstvu vysvětlila poslední opatření vlády, která mnohem více, než se snad domnívají v ministerstvu financí a ve vládě, mají rozhodný význam pro hospodářství, ale i pro náladu celého obyvatelstva, poněvadž na př. na povolování devis velmi mnoho záleží, bude-li možno hospodářství zde poněkud uvésti do pohybu. Rád bych vám přečetl, co se již dnes pod nátlakem ministerstva financí nesmí uveřejniti.
Dnešní číslo časopisu "Bohemia" přineslo s nadpisem "Praxe nového režimu dovozních povolení" tuto zprávu: "Minulého týdne vydané devisové předpisy narazily, jak bylo lze očekávati, při praktickém provádění na četné nesnáze, které částečně nemohly býti ani předvídány, takže po této stránce stížnost zatím by ještě nebyla na místě. Ukázalo se totiž, že ministerstvo zemědělství nesouhlasí docela s názory, které hájí ministerstvo obchodu nebo financí, a že proto praxe při udělování povolení naráží na nesnáze."
Až dosud mohli jste tuto zprávu v časopise "Bohemia" čísti, neboť až potud nebyla zabavena. A nyní místo, které bylo zabaveno, zní takto: "Mimo to existují určité vnitřní vztahy k Francii, které nepřipouštějí, aby dovoz Francie do Československa byl z jakýchkoliv důvodů omezován. Ani Italie a Španělsko, které do Československa vyvážejí především pomeranče, nemohou nynějšími vztahy býti handicapovány. Švýcarský dovoz nemůže také býti omezován z velice pádného důvodu, poněvadž Československo při obchodu se Švýcarskem vychází s přebytkem. Jiné jsou ovšem poměry v obchodu s Německem, který byl dosud pro Československo pasivní. Poněvadž se nyní, jak slyšíme z velmi rozhodujícího místa, projevuje přirozené přání, aby tento úbytek byl vyrovnán, brzdí se především dovoz z Německa, což se projevuje již v tom, že dosud podané žádosti o dovoz německého zboží podrobeného povolení byly skoro veskrze zamítnuty. V tomto chování nelze hledati národnostních důvodů, nýbrž výraz nutnosti, která se dostavila pro podobná opatření v jiných zemích. Naproti tomu se k Rakousku postupuje velmi liberálně, poněvadž se pomýšlí na clearingové řízení s touto zemí, které umožňuje přiměřenou kontrolu. Porady o provádění ustanovení nejsou ještě ukončeny."