Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Zierhut, dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Chalupník, Pik.

206 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři Bradáč, dr Franke, Mlčoch, dr Spina, dr Šrámek, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr. Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 153. schůzi poslanecké sněmovny.

Došla naléhavá interpelace.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Súrna interpelácia posl. Danihela, dr Polyáka, dr Pružinského a druhov vláde o vyúčtovaní záloh na demobilizačný paušál, vyplatených obciam na Slovensku v roku 1919.

Předseda: Přikazuji výboru ústavně-právnímu:

1489. Usnesení senátu NSRČ o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužuje účinnost a mění některá zákonná ustanovení v oboru trestního soudnictví.

Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládnom návrhu (tisk 1410) štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1932 (tisk 1460) a rozprava o prehlasení ministra financií, učinenom vo 142. schôdzi posl. snemovne dna 14. ríjna 1931.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1932, a to o třetí části podrobné rozpravy, to jest o části hospodářské a dopravní započaté ve včerejší, 152. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Geyer, dr Jabloniczky, dr Hassold, Scharnagl, Suroviak, Kubač, dr Hanreich, Stenzl, Jelinek, Kasper, Babel, Matzner, Śliwka, Török; na straně "pro" pp. posl. Šamalík, Stanislav, Mikuláš, Staněk (soc. dem.), Pozdílek, Vaněk, Bistřický, Bečko, Ščerecký, Malý, Křemen.

Dávám slovo p. posl. Geyerovi.

Posl. Geyer (německy): Slavná sněmovno! K celkovému problému německých státních zaměstnanců a pensistů a zaměstnávání Němců ve státních úřadech a podnicích přednesl kol. Simm společné požadavky všech německých stran s výjimkou německých soc. demokratů. Kol. Jung zaujal kritické stanovisko k vnitropolitickým událostem týkajícím se státního dozoru, lépe řečeno trýznivého poručníkování ve všech jeho sociálních, kulturních a politických projevech, takže mi v mezích krátké řečnické lhůty zbývá jen vyložiti naši úhrnnou orientaci k hospodářským událostem poslední doby, při čemž poukazuji na zvláštní vylíčení a požadavky svých kolegů, přednesené při jednotlivých kapitolách rozpočtu v poradách výboru.

Když v letech 1927 až 1929 tehdejší ministr financí dr Engliš s jistou hrdostí předkládal t. zv. konsolidační státní rozpočty, tázal jsem se ve výboru i ve sněmovně, jaká jest orientace vlády k měně a tvrdil jsem, že bez stabilní měny nelze udržeti ani konsolidovaného státního hospodářství ani rovnováhy státního provozu, nemluvě již o rovnováze v ostatním hospodářství. Od té doby jsem několikráte použil příležitosti, abych výslovně poukázal na vnitřní spojitost a vzájemné vztahy mezi stabilní měnou a zajištěným pokrokem v hospodářství, politice a kultuře. Moje obavy a výstrahy nebyly slyšeny a jest nejvyšší čas, abychom podle dnešní situace přehlédli celý soubor zjevů krise, zvláště se stanoviska měny a abychom dosáhli nutných konečných úsudků a opěrných bodů, které jedině zaručují východisko z krise.

Jest hodno politování, že ve všech vynořujících se projevech a požadavcích k hospodářské krisi a o ní a o jejím potírání spatřuje se její původ jedině v anarchickém způsobu výroby a že se důsledně nikdo buď vůbec nedotýká druhé možnosti jejího původu, jejího vzniku a rozšíření s peněžní stránky, nebo jako již v dobách inflace - se příčina líčí jako následek. (Souhlas.) Při tom se přehlíží, že výroba, vlastně její výsledek, nabídka zboží, musí býti vždy v jistém poměru k poptávce nebo lépe řečeno k poptávajícím penězům a každá změna na jedné straně musí změniti stálost poměru. Fanaticky se zpravidla popírá, že podnět k převratu v hospodářském životě může přijíti jedině z peněžní strany a spatřují se tedy proto také prostředky k nápravě pouze na druhé straně, t. j. na straně zboží. A přece i tentokráte jest věc zcela jasná a velký tisk zcela správně uvádí, že původ a průběh nynější deflační krise jest podobný jako krisí v letech 1921 až 1923, ale hospodářští a státní vůdcové a velký tisk sám došedše k tomuto poznání nevidí prostředků k nápravě krise v promyšleném peněžním hospodářství a přizpůsobení kupního objemu jako poptávky k výrobnímu objemu jako nabídce a nechtějí toho vysloviti bez ostychu.

A tak dlužno stále poukazovati, že ve Spojených Státech severoamerických v listopadu 1928 na místo tak zvaného indexního billu, který po 4 léta působil nejen rozmach výroby, nýbrž i povznesení úhrnného blahobytu, nastoupil zlatý bill, jímž plánovitý další vývoj byl přerušen a přizpůsobením množství platidel k zlaté úhradě, omezením úvěru a všeobecným soustavným odčerpáváním peněz byl dán podnět k ochromení výměny zboží. Toto odčerpání obíhajících papírových peněz, které v necelých 3 letech dosáhlo jedné miliardy dolarů a bylo doprovázeno souběžným omezováním úvěru, znemožnilo další výrobu ve starém rozsahu, poněvadž peníze nutné k výměně tohoto množství se v opačném měřítku zmenšily a cirkulační proces v oběhu zboží byl zabrzděn a omezen. Důsledkem toho bylo nabízení zásob za nižší ceny, úsilí o snížení výrobních výdajů, aby se i podle množství přizpůsobily zlaté úhradě, částečně nemožnost odbýti zboží, poněvadž spotřeba, t. j. její rozhodující činitel, peníze, stále více ubývaly. Mimo to dlužno ještě uvážiti, že zabrzdění platů a vyrovnání mělo brzy na průměrné ceny silnější vliv, než by odpovídalo sníženému oběhu zmenšení platidel, poněvadž psychologický moment, který nastává při poklesu cen, vede k depulsi, t. j. ke zpomalení oběhu peněz a když se způsobí neschopnost ke koupi u některých vrstev, nastává automaticky nechuť ke koupi i u těch vrstev, které mají sice peníze ke kupování, ale čekají na další pokles cen, aby získaly na zlevněných nákupech. (Souhlas.) Tím vchází tak zvaná deprese do rozhodujícího stadia deflace, úmyslně chtěného a rozmyslně provozovaného přehodnocení množství zlata proti všemu zboží, výkonům a práci. Při návratu skoro všech evropských států k čistě zlaté měně, který byl v posledních letech soustavně proveden a při pojetí nejdůležitějších mimoevropských hospodářských ústředí do soustavy zlaté měny dlužno v deflaci, o kterou usilovali a kterou podporovali majetníci nejen zlatých polí, nýbrž i zlaté úhrady, viděti nejdůležitější příčinu a kořen dnešního hospodářského zmatku. Neboť skorem stejné pojetí zlata jako úhrady a úhradové zákony v jednotlivých státech jen nepodstatně se odlišující, hrozí nebezpečím, že při průměrné 40%ní úhradě každá změna ve stavu zlaté úhrady způsobí 2 1/2násobnou nebo vysloveno v procentech 250%ní odchylku v oběhu papírových peněz. Vzájemný styk, který nastává při dovozu a vývozu v peněžním vyrovnání dvou národních hospodářství, nemá ku podivu vůbec co dělati s pojmem zlata, neboť peněžní vyrovnání, vlastně připravení určitého množství platidel dvou rozličných měn, není podmíněno zlatem, nýbrž měrnými číslicemi velkoobchodu hospodářských těles, která navazují styk. Dnešní zásada měnového vyrovnání na podkladě zlata působí, že když se mění měrné číslice velkoobchodu v Americe jako v zemi s nejmohutnější zlatou úhradou, strhují se indexy všech států počítajících podle zlatého základu se změnou amerického indexu, takže tento přenos na zdejší index působí i ony otřesy hospodářského života, které v cizím území nastaly ať úmyslně či nikoli. (Souhlas.) Na důkaz tohoto libovolného vlivu dvou hospodářských území prostřednictvím silnější zlaté úhrady budiž mi dovoleno z posledního sešitu Československé Národní banky ze dne 16. října 1931 uvésti tyto měrné číslice. V lednu 1928 činil index ve Spojených státech 96.3 čili 100%, v říjnu 1931 činil index ve Spojených státech 70 čili 72%; diference tedy činí 26.3 čili 28%. V Československu odpovídají tomu číslice 142: 104.6, čili pokles cen o 35 bodů čili o 27%. Stejné relace s nepodstatnými odchylkami dají se vypočítati pro všechny ostatní evropské měrné číslice, z čeho lze dokázati ohromný úkol omezení oběhu peněz jako příčiny hospodářského omezení. Konsolidace československého státního a soukromého hospodářství byla předčasnou předpovědí a účastí nejen státní cedulové banky, nýbrž i většiny hospodářských vůdců na domnělém ozdravovacím procesu deflace obrácena v pravý opak, zmatenou nejistotou a bezradnost. I když vláda s jistou hrdostí prohlašovala, že československá koruna jest stabilní, jest to, měříme-li podle stavu z r. 1928, mýlka, neboť právě výkazy a diagramy Národní banky prokazují opak; jak předcházející měrné číslice tedy úředně prokazují, přibylo koruně na obsahu, neboť při poklesu ze 100 na 80 nevyplývá z toho žádná stálost, nýbrž zvýšení kupní síly o 25%, což se ovšem, a to osudně rovná znehodnocení práce, výkonů a zboží o jednu čtvrtinu. Jest nutno jasně vyložiti národohospodářské účinky deflace, vzestupu kupní síly, jako jednostranného opatření na všechny ostatní obory soukromého, kolektivního a státního hospodářství včetně sociální politiky a kultury, aby se nejen ukázaly rozpory u opatření, která se činí na potírání krise, nýbrž že tato opatření jsou i bezúčinná a že se částečně vzájemně ruší.

Prvním důsledkem omezení oběhu peněz jest, krátce řečeno, omezení úvěru a z obojího vyplývá škoda pro prodavače a výrobce, že nemohou své zboží ihned prodati za hotové. To je nutí ke snížení cen, které jest vnitřně vždy snížením mzdy za vlastní práci nebo nátlakem na mzdu za cizí práci. Zboží zůstává na skladě nebo v sýpkách, objednávky se odvolávají, po mzdovém nátlaku přichází omezení práce a konečně propouštění dělníků. Tím se teprve opravdu ruší peněžní rovnováha, neboť pro nedostatek mzdy vylučují se ti, kdož byli vyřazeni z příjmu peněz nebo odsouzeni k menší práci, jako kupci výrobků jiných potřeb. Vzestup kupní síly jest ve prospěch jen těm kdož mají peníze, nikoliv však těm, kdož mají zboží, dělníci, na které se vykonává mzdový nátlak, nebo nezaměstnaní nemají na tom podílu, poněvadž množství peněz jest jako mzda omezováno nebo při propuštění úplně mizí. To vede v bludném kruhu k neustálému, novému omezování výroby s následujícím novým propouštěním dělníků, ať rukou nebo duševních, a k omezování kupního a později výrobního oběhu. I zde poskytuje statistika v souhlasu s průběhem krise tento důkaz. Tak r. 1929 v měsíčním průměru z ledna klesla výroba surového železa ze 137.000 tun na 99.000, t. j. o 28%, výroba koksu z 252.000 tun na 170.000, t. j. méně o 33% a totéž vykazují všechny průmysly. Ubylo nejen množství nevyužitých pracovních hodin zaměstnanců podniků, nýbrž i ohromné množství nezaplaceného dovozného, daní, přirážek, spolupráce drobných živností a drobného obchodu, takže všechny vrstvy přímo nebo nepřímo pociťují toto omezení. Celá nepopsatelná bída nezaměstnaných, ale i dnešní katastrofální situace drobných řemeslníků a sedláků nesou důsledky deflační měnové politiky a také státní podniky trpí kromě jiných příčin většinou sníženým kupním objemem, při čemž se schodky sice akademicky vyrovnávají ze státních peněz, zato se však přesunují na poplatné a konsumující obecenstvo ve formě nových břemen. Jest to sanace státních železnic, lesů a statků na útraty ostatního hospodářství, která musí snížiti jeho výkonnost, takže zlo ohrožující tisíce drobných existencí se sice rozděluje na mnoho osob, ale musí vystoupiti a působiti tím ničivěji. Střelbu v Duchcově a ve Frývaldově dlužno v tomto smyslu sice přímo připsati krátkozrakosti úřadů, nepřímo však těm rozhodujícím činitelům ve státě, kteří trvale provozují deflační politiku až k vykrvácení obyvatelstva. (Souhlas.)

Přehodnocení koruny jako platební jednotky ve skutečnou jednotku přináší ohromné přesuny ve všech dlouhodobých smlouvách a jest jako někdejší inflace schopno ze základu padělati všechny platové a pracovní smlouvy, jenže toto padělání má obrácené příznaky a poškozuje všechny dlužníky, poněvadž peníze s větší kupní silou vyžadují k vyplnění dřívějších závazků více výkonů a práce. Všichni dlužníci, tedy i stát, země, obce, rovněž všichni soukromí dlužníci jsou deflací ohromně utlačeni, neboť podle nynějšího stavu musejí sehnati o 1 více práce a výkonů, aby sehnali v číslicích vyjádřenou výši hypotečních, zástavních a směnečných dluhů nebo dluhů za zboží, kterážto výše zůstala stejná. Důsledkem jest nejen vzestup počtu konkursů a vyrovnání, který stoupl měsíčně průměrně ze 45 na počátku r. 1929 na 81 v nynějším čtvrtletí. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Důsledkem jest přehodnocení, lépe řečeno odepsání všeho nemovitého a movitého majetku v rozměrech přímo obrovských. Tak klesly ceny půdy o 30 až 50%, hypoteky zůstaly stejné; hodnoty průmyslové a dovozní klesly ve svém indexu ze 148 na 84, t. j. asi o 40%, bursovní index ze 140 na 89, t. j. asi o 37%. Hodnoty soukromého ukládacího trhu klesly ze 142 na 88 bodů, t. j. asi o 38%, likvidační hodnota ukládacích papírů ze 295 na 138, t. j. skoro o 60% a likvidační hodnota dividendových papírů ze 408 na 127, t. j. více než o 70%. Ve všech oborech hospodářského života ukazuje se takový úpadek, že je naléhavě nutno ihned tento stav změniti, neboť i státní pomoc jakéhokoliv druhu jest trvale bezmocná proti tomuto ohromnému rozsahu znehodnocení, odpisů, rozpadnutí a zničení podniků, zničení působiště statisíců existencí, nebude-li ihned změněn systém deflace. (Souhlas.) Nejsem obhájcem bursy, ale právě tento hospodářský tlakoměr ukazuje, kam tato cesta vede, neboť proti obratům 24.6 miliard r. 1928 stojí letos za stejnou dobu jen 8.3 miliardy, při čemž však ohromné znehodnocení a cenový přesun naprosto ještě nejsou plně zachyceny. Když proti tomu výnosnost státních půjček stoupla v této době z 5.7 na 6.1, jest to jen odraz útěku od ukládacích hodnot k papírům s pevným zúročením a zjev opačný zdárnému pokroku hospodářství. (Souhlas.)

Že se v souvislosti s poklesem cen hledá zdar v dalším snižování mezd, tedy v bludném kruhu, vede buď k nemírné racionalisaci, k fusím nebo ke zhroucením. Policejními prostředky nelze ani zadržeti ani zabrániti úpadkům velkých koncernů a kartelů, obvyklým úpadkům bank v Americe, v Evropě a na východě. Nedostatek dlouhodobých peněz neuplatňuje se ve smyslu oživení hospodářství, přes to, že přibylo vkladů do lidových a zemských peněžních ústavů a přes to, že vzrostly ze 24.38 miliard Kč na 33.992 miliardy Kč, poněvadž dlouhodobé peníze za nepříznivých úrokových sazeb od 8 do 12% znemožňují jakoukoliv investici.

Ani ukazování, že se nám naprosto nedaří hůře než našemu okolí, není správné; jest to odřeknutí kritického vyšetřování. Naše kupní síla sice stoupá a cizí devisy klesají. Ale v souvislosti s tím klesá i náš vývoz; neboť zde působí společně dvě příčiny, aby náš vývoz postavily před nepřekonatelné překážky. Aby se zadržel pokles cen určitých výrobků, pokusili jste se jednotlivým hospodářským odvětvím, jako zemědělství, automobilovému průmyslu a m. j. zvýšením cel zajistiti určitou cenovou úroveň a tím jste se postavili proti sousedům. Pro pokračující deflaci ukázala se však všechna celní opatření jako nepostačitelná a tak vynutila si deflace výpověď obchodní smlouvy s Maďarskem, systém kontingentů a naposled uzávěrku devis a platů. Pokles našeho zahraničního obchodu v 9 měsících obou let 1930 a 1931 jest dalším krokem na cestě k úplnému zbídačení a nemůže býti napraven ani nejlepší vůlí poskytnouti sociální pomoc postiženým dělníkům a zaměstnancům. (Souhlas.) Proti dovozu v prvních 9 měsících r. 1930 v ceně 11.793 miliard Kč stojí dovoz za stejnou dobu v r. 1931 v ceně 8.414 miliard Kč, což odpovídá poklesu o 3.378 miliard Kč. Rovnoběžně s tím poklesl vývoz ze 12.740 na 9.707 miliard čili o 3.033 miliard Kč, což činí úhrnný pokles veškerého obchodu v 9 měsících o 7.412 miliard Kč. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) V těchto částkách ztělesňuje se podstatná část našeho hospodářského aparátu, který byl z tohoto titulu snížen o více než jednu třetinu. I vnitřní obchod, t. j. veškerý domácí obrat zboží, který lze odhadnouti na 75% veškerého obchodního objemu, ukazuje podobný pokles, neboť zatím co r. 1928 byl s dosti velkou jistotou objem veškerého hospodářství vypočítáván na 120 miliard Kč, odhady pro tento rok naprosto nepřesahují 60 až 65 miliard, čímž indexní křivka Státního statistického úřadu znovu s úplnou zřetelností napomíná rozhodující činitele k obratu. I při jednotlivostech zahraničního obchodu dají se tyto všeobecné číslice potvrditi jak při vývozu tak i při dovozu. Tak klesl veškerý dovoz surovin měsíčně průměrně na počátku r. 1929 z 870 na 400 milionů Kč k průměru posledního čtvrtletí. Předstižen byl poklesem dovozu bavlny ze 156 na 68 ve stejné době, tedy poklesem daleko pod polovici dřívějšího množství, což činí situaci tohoto průmyslového odvětví a těch, kdož v něm pracují, skoro beznadějnou. Dosavadní úsilí houževnatou soběstačností a přísným regularismem zadržeti další zhroucení našeho hospodářství, dlužno skepticky posuzovati tak dlouho, dokud se vidí východisko z pohromy ve snižování mezd a cen. Neboť pokles musí při další deflaci vésti k ochromení veškerého hospodářského aparátu a hromadná bída k celkové bídě všech vrstev. Pokles způsobený deflací nemůže pro vnitřní úspory nikdy uvolniti tolik peněz a přispěti k novému oživení, poněvadž i thesaurované nebo uschované peníze se vymykají své hospodářské funkci, naopak, jako nyní ve Spojených státech a v Německu, ještě zostřují momenty krise. Proto jest také marné mluviti o návratu důvěry, dokud okolí odpovědných státníků od dalšího snižování mezd očekává snížení cen a schopnost soutěže. Tyto projevy teprve vlastně zaplašují peníze a působí opak důvěry. Popud k odvratu a k oživení ochromeného hospodářství musí jako jejich příčina vyjíti od peněz a býti zahájen jejich odvratem od náhodné úhrady zlaté měny. Veškerá národní produkce práce a výkonů ve státě musí býti ve stálém pevném poměru k obíhajícímu množství peněz, (Souhlas.) takže měrné číslice vzájemných poměrů, index, zůstává stálý a beze změny. Místo kolísavé měny, jejímž předpokladem jest nález zlata nebo náhodná držba zlatého pokladu, musí nastoupiti peníze, jejichž základem a východiskem jejich správy jest práce. Teprve pak bude zaručena rovnost mezi oběhem a výrobou na zajištěné rovině parity a jest možná stálá soustavná výroba. Bez promyšlené správy peněz musí každé i sebe lépe míněné plánovité hospodářství zůstati kusým, může jen v aktivní, t. j. v měnové politice dbající indexu nalézti vhodné doplnění a rozšíření. Krise západních zemí jest krisí peněžní správy, zrozenou ze šílenství zlaté úhrady, která, vybavena úrokem, jest stále a stále klínem mezi prací a dělníkem. Z nynějšího zmatku se nejdříve osvobodí stát, který povalí modlu zlata, učiní peníze služebníkem hospodářství a zlomí jejich tyranskou nadvládu. V této souvislosti podal jsem v rozpočtovém výboru návrh na reformu měny a doporučuji poslanecké sněmovně, aby jej přijala, aby vládě bylo nařízeno, aby provedením zásad v něm obsažených pokud možno nejdříve učinila rozhodný krok k potření krise a ke stálému hospodářství s plně zaměstnanými podniky. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Šamalík. Uděluji mu slovo.

Posl. Šamalík: Slavná sněmovno, projednáváme již čtrnáctý státní rozpočet. Zúčastnil jsem se osobně projednávání všech těchto 14 státních rozpočtů, avšak musím říci, že žádný dosavadní rozpočet nevyvolával tolik rozruchu a nevyžadoval tolik dohodování se a porad, jako rozpočet právě projednávaný.

První rozpočet, r. 1919, byl náhodný, zkoumací. Hledaly se základní číslice jednotlivých položek vydání a příjmů. Přirozeně, že rozpočty z prvních let po převratě vykazovaly veliké deficity. Proto se pracovalo se vším úsilím v tehdejší vládě, aby byl státní rozpočet uveden do rovnováhy. To se podařilo a tu prováděna snaha zmenšovati vydání, aby se mohlo uleviti poplatnictvu a zaváděti státní finanční reservy. Bývalý ministr financí p. dr Engliš roztřídil v jedné své řeči vývoj státních rozpočtů na 5 období. Léta 1918 až 1919 nazval obdobím dekretálním, léta 1920 až 1921 obdobím stabilisačním, léta 1922 až 1925 obdobím deflačním a léta 1926 až 1929 obdobím konsolidačním. V tomto období vedla státní politiku majorita občanská. Byla to t. zv. éra Šrámkova. Rozumnou šetrností bylo docíleno měnové stabilisace a finanční konsolidace. Byla snížena úroková míra, snížen státní dluh o 4.200 mil. Kč a ještě shromážděna reserva 1.200 mil. Kč. Od r. 1930 až po dnešní doby prožíváme období nové deflace. Reserva 1.200 mil. Kč je ztrávena, rozpočet na r. 1931 je několika sty miliony překročen, nový dluh 1.500 mil. Kč učiněn a mimořádný rozpočet přes provedení úsporných škrtů nemůže býti kryt řádnými příjmy a bude se museti vedle opatření nových příjmů asi znovu sáhnouti k novým státním půjčkám.

Taková je skutečnost, která mezi poplatnictvem vyvolává nebezpečné znepokojení, které je zvyšováno bezohlednými předpisy daňovými, jež neodpovídají skutečné výrobě a příjmům, a tvrdým exekučním vymáháním těchto předpisů.

Mohu uvésti zrovna několik případů ze svého kraje, kde tímto způsobem bylo přivoděno uzavření průmyslových továren, jako na př. keramické továrny Kropáčkovy v Jedovnicích a několika podniků na Boskovsku.

Zastavení výroby znamená propuštění dělnictva, placení příspěvků v nezaměstnanosti, úbytek daní. Nynější finanční režim státní je vůbec pochybený, znamená politiku točení se dokola. Režim řešení finanční krise novými daněmi a půjčkami znamená zvyšovati nezaměstnanost, ochromovati obchod a průmysl, utloukati zemědělství a zvyšovati krisi. Nové výpůjčky znamenají vyšší potřebu na úroky a úmor, zvýšené potřeby státní, nové či vyšší daně, zdražování výroby, zvyšování cen, což znamená zmenšení odbytu. Zmenšení odbytu znamená zase omezení výroby, propouštění dělnictva; ale to znamená nejen nové výdaje sociální, nýbrž také zmenšené příjmy na dani konsumní a dani důchodové. Podle dosavadního režimu se má tento důsledek řešiti zase zvýšením daní nebo zaváděním nových dávek. A tak to jde pořád dokola. Nebylo by lépe snažiti se snížením daní spotřebních zlevniti výrobu a cenu výrobků, přivoditi tím větší odbyt, zabezpečiti dělnictvu práci a státu nejen stejné, nýbrž po případě i větší příjmy na daních?

Nový státní rozpočet je opřen o dosavadní režim - nedocílené daně a dávky nahražovati zvýšenými a nově zavedenými daněmi.

Jen jedno opatření při novém rozpočtu naše venkovské poplatnictvo uvítá - snížení platů p. presidenta republiky, ministrů, členů Národního shromáždění a vysoko postavených úředníků. Snížení těchto platů nepřinese sice státní pokladně velké pomoci, ale uspokojí široké vrstvy poplatnictva, které už pod tíhou daní a břemen sténají.

Neméně sympaticky přijmou střední vrstvy našeho státu, naši venkovští poplatníci, snížení a omezení t. zv. 13. služného. Když se před rokem zavádělo, nezáviděl jsem ho hlavně státním zaměstnancům s malým služným, poněvadž jsem věděl, že pro ně nic neznamená. Na jedné straně dáti nějakou stokorunu státnímu zaměstnanci a na druhé mu vzíti naturální výhody, znamenalo vlastně jeho poškození. Ale politická směnka volební musila býti zaplacena, proto se povolilo 13. služné, které vyvolávalo mezi zemědělským a živnostenským lidem otázku: Kam my si máme jíti pro 13. služné?

Rozvlněné poměry se na venkově uklidňovaly, než v tom přišla zlá finanční krise, vyplynuvší z krise zemědělské a průmyslové, která má neblahý vliv i na náš státní rozpočet. Místo, aby se splnilo očekávání našeho venkovského lidu, že budou sníženy daně, zejména aby byla zrušena daň z domácích porážek, aby pálení slivovice pro domácí spotřebu bylo osvobozeno od t. zv. daně výrobní, proskočily zprávy, že vláda hodlá zavésti nové a zvýšiti dosavadní daně. Nedivme se tedy, že na venkově nastalo přímo zděšení.

Ukáži vám obrázek ze života venkovského malozemědělce, jak jsem jej v těchto dnech dostal. Píše mi malorolník z Moravy: "R. 1918 jsem se oženil, se ženou, která byla chudobná, jsem dostal starý barák, který jsem musil ihned opravovati a přestavovati, neboť by jinak spadl. Tehdy byla stavba velmi drahá, takže jsem se velmi zadlužil. Se ženou jsme pracovali ode tmy do tmy na poli, takže na úroky jsme krvavě sehnali, ale dluh nám stojí posud. Teď nastala hospodářská krise, nic prodati nemůžem, ani pole, ani dobytek žádný koupiti nechce. Přišly děti, mám jich drobných 6, nejstarší je 12 let, nejmladšímu jeden rok. Žena je ve dne se mnou na poli, v noci na nás pere, líčí, tak že nemá odpočinku nikdy. Náš život je k zoufání. Mám domek, 2 krávy a 14 mír dobrých polí a jsem přetížen 30.000 Kč dluhů. Teď v době nejhorší nám vypovídají záložny úvěr a dávají to pojistiti do knih gruntovních a nám hrozí exekuční dražba. Mimo to nás postihlo letos strašné krupobití, jakého u nás ještě nikdy nebylo. Máme zničenu celou úrodu, naše celoroční námaha přišla v niveč, nemáme co jísti, nemáme čím krmiti dobytek. Pane poslanče, ujměte se nás, jsme úplně zničeni! Žádali jsme o nouzovou půjčku, na kterou stát hradí polovici úroků. Bohatí, nezadlužení rolníci půjčku ihned dostali, nás zadlužených kyjovská spořitelna odmítla. Co mám dělat? Jak mám uživit 6 drobných dětí? Či nám nezaviněně zadluženým zemědělcům pomoci není? Psal jste v "Selských Hlasech" o státní záruce. Kde je ten povolený obnos, pomohlo se bohatým či nikomu? Staral jsem se a pracoval jsem ze všech sil pro svou rodinu, nikdy haléře neutratil a teď se mám dočkat takové katastrofy, aby nás prodali veřejně? - Nikdy! Raději si najdu východisko sám - pod koly vlaku."

A takových obrázků dostávám několik denně. To už je zoufalství, jaké náš venkovský chudobný člověk prožívá. Ani středním zemědělcům není lépe, zvláště jsou-li postiženi zadlužením. Obilnářství je utloukáno cizozemskou konkurencí a cena našeho obilí vinou spekulace je stlačována daleko pod výrobní cenu. Loňského roku jsme učinili zde ochranná opatření zákonná, která se minula cílem, protože se neprováděla. Pronikavější nápravy a zlepšení se nedocílilo. Svádělo se to na obchodní smlouvu s Maďarskem. Letos žádné není a přece jsme zůstali s cenou tam, kde loni. Cena obilních výrobků jest v rukou obilní spekulace světové a ta ji reguluje tak, jak toho vyžaduje její nenasytná kapsa. Upravili jsme zmocňovacím zákonem celní ochranu, ale poznáváme, že bez regulace dovozu cizích obilnin a mouky celní ochrana nám nepomáhá.

Poslední spoleh nás zemědělců byl na dobytkářství. Ale toto odvětví se v poslední době téměř hroutí. Hospodařím už 40 roků, ale takové katastrofy jsem ještě neprožil. Jestli se za stejné hodnoty valutární a stejných cen všech ostatních výrobků shroutí cena dobytka hovězího při živé váze z 8 Kč na 1 Kč při 1 kg, pak uvažte, jaké poměry náš venkov prožívá. Venkovský člověk, rolník, navštíví velkoměsto. Doma právě prodal krávu, protože musel. Nemá čím krmiti, protože sucho mu zničilo obilní sklizeň. Krmivo dokoupiti nemůže, protože nemá zač a stelivo získati nemohl - až na malé výjimky - protože jeho prosby ani u úřadů, ani u majitelů lesů nebyly vyslyšeny. Proto prodal krávu z nouze a s bídou dostal 1 Kč za 1 kg živé váhy. Někde už nemohou zemědělci obdržeti ani tu 1 Kč za 1 kg živé váhy. A v tom velkoměstě vidí viseti tabulky u výseků masa, že 1 kg hovězího masa stojí průměrně 8 až 12 Kč. Staví se na skromném obědě a zaplatil 8 Kč za 15 dkg vařeného hovězího masa s trochou omáčky a bramborem. Nechtějte, abych vám zde líčil jeho úvahy, když jde domů z města a porovnává ceny, zač prodal krávu a zač koupil maso. A přijde domů, žena ho vítá s papírem, který tam donesl exekutor pro nezaplacené daně.