Nakonec chtěl bych se ještě zmíniti o podpoře československého podnikání říčního i námořního. Přihlížíme-li k té skutečnosti, že na podporu čsl. podnikání říčního i námořního preliminuje se v rozpočtu ministerstva obchodu celkem 5 mil. Kč, musím si říci, že je to úžasně malý obnos a že není z tohoto obnosu možno postupovati při podpoře čsl. plavby plánovitě a účelně. V nynější hospodářské krisi trpí zajisté veškeré dopravní podniky a trpí zvláště i plavební podniky naše hlavně nedostatkem nákladu, takže nutně musí pracovati se ztrátami.

V okolních státech věnuje se daleko větší finanční podpora a péče domácím plavebním podnikům. Tak na př. rakouská vláda vídeňské paroplavební společnosti dunajské zaručila na 10 roků subvenci, a to 1,500.000 šilinků na provoz a 1 mil. šilinků jako zvláštní peněžní příspěvek na stavební investice.

Maďarská vláda zaručila své společnosti na Dunaji zvláštním zákonem různé poplatkové a daňové výhody a kromě toho na 25 roků subvenci ročních 1,500.000 pengö.

Je všeobecně známo, že plavební podnikání za dnešních časů není podnikáním lukrativním a naše plavební podniky konají vzácný kus národohospodářské práce, hlavně ve prospěch našeho exportního průmyslu. Jsou tedy, abych tak řekl, všeobecně prospěšnými veřejnými institucemi, které nepracují pro soukromopodnikatelský zisk, nýbrž jsou vzácným instrumentem naší obchodní politiky, representujíce naši samostatnost na poli dopravním a vykonávajíce tím vliv na vývoj lodních sazeb. Nelze vsak požadovati od nich, aby samy sazebními výhodami doplácely na exportní prémie pro náš vývozní průmysl. Proto bude třeba, jakmile to poměry jen poněkud dovolí, přistoupiti k pronikavému zvýšení této položky, jejíž účel je v zájmu všeobecnosti.

Vážená sněmovno! Nakonec bych prosil, až budou projednávány otázky živnostenského a obchodnického rázu, abyste jim věnovali tutéž pozornost a agilnost, jaká se věnuje otázkám zejména sociálního rázu ve prospěch ostatních tříd, aby zde skutečně nastala parita i v poměru otázek živnostenských k otázkám ostatním, které se týkají dělnictva a ostatních vrstev našeho národa. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Wagner.

Posl. Wagner (německy): Slavná sněmovno! V pražském parlamentu nekonala se zajisté ještě dosud žádná rozpočtová rozprava v tak kritické době. Máme-li mluviti podle skutečnosti, musíme přiznati, že kritické poměry v našem státě dosáhly letos vrcholu v zemědělství. Zadlužení zemědělství je zaviněno jednak cenami, způsobenými krisí, ale v některých krajinách také špatnými žněmi a všeobecně také poměry v celé republice. Vedlo to k tomu, že zadlužení zemědělství nabylo takových rozměrů, že jich dnes nelze již překlenouti. Musíme přiznati, že pro neblahé cenové poměry zemědělského hospodářství nadešla doba, kdy nevíme, jak kupředu, doba, kdy to vypadá téměř tak, jako by zadlužení zemědělství musilo přivoditi také zkázu drobných a středních hospodářství. Upozorňuji zvláště na jedno území, na jihomoravský kraj. Letošního roku měli jsme tam vyloženě špatné žně, jakých není pamětníků. Vidíme neúrodu ozimů tím, že v zimě vyhnily, a zaviněnou suchem, trvajícím od dubna do srpna. Vidíme to zvláště u letních plodin a u krmiva. Myslím, že nedostatek krmiva, jaký jest nyní na jižní Moravě, nemůže již býti překonán. Nastalo tam úplné zadlužení a musíme s politováním konstatovati, že náš kraj, kdysi požehnaný, země všestranného odbytu, jest dnes zchudlý, zvláště, když pozbyl hlavního odběratele, Vídně, zchudlý do té míry, že střední a drobný zemědělec vůbec si již nedovede pomoci. Zadlužení dosáhlo tam takového stupně, že nesmí již jíti dále.

Nyní se naskytá velká otázka: Jak vybředneme z těchto dluhů? Jest to problém, který snad pro zemědělství v našem státě můžeme nazvati novým a přes to se odvažuji tvrditi, že vyvazení zemědělství z dluhů jest předpokladem pro další trvání zemědělství vůbec. Nelze se diviti, že v kraji, kde parcelové hospodářství nabylo již takových rozměrů, že se zemědělské podnikání vyplácí jen tehdy, je-li možno využíti půdy co nejintensivněji, může a musí zakotviti právě agrární bolševismus, jestliže stát neposkytne pomoci.

Velectění! Myslím, že vám nemusím uváděti data, abych dokázal, že drobná a nejdrobnější hospodářství třímírová, čtyřmírová a pětimírová nesnesou již dalšího rozdělení. Ale jest zde také významná otázka, jak se vůbec má provésti zaopatření druhých a třetích synů v zemědělství. Dosud je nám každý obor uzavřen. Děti zemědělců nemůžeme umístiti ani jako úředníky ani jako zaměstnance, Němci nemohou své děti zaopatřovati a člověk neví, kudy kam.

Otázku vyvazení našeho zemědělství z dluhů bylo by lze řešiti podle okolností jednoduše, ovšem státu by to přišlo draho. Jestliže si dnes stát připouští tak velké starosti stran zaopatření nezaměstnaných, pak také u nás se vynořuje otázka: jak se staráme o ty, kteří nevydělávají, ale nejsou bez práce? Práce máme u nás dosti, ale výdělek žádný. Touto úzkostlivou otázkou bude se stát jistě také musiti v nejbližší době zabývati. Neboť naše hospodářství jsou pasivní, všechna zemědělská hospodářství jsou z 50 % zadlužena a takto to nemůže dále jíti, zvláště když cena všech agrárních hodnot klesá. Jest jeden způsob, pak pomoci nejdrobnějším a nejchudším hospodářům z tohoto zadlužení a hospodářství učiniti opět výnosnými, a to jest: zvýšiti podstatně cenu mléka státní subvencí. Kdyby stát příspěvky zvýšil cenu tohoto velmi významného a velmi cenného výrobku, mléka, mohli by se nejdrobnější rolníci dostati z dluhů. Otázka ceny mléka jest a zůstává ožehavou. Mléko jest měřítkem hodnoty zemědělských hospodářství. Můžeme tím pomoci těm, kdo chovají kozy, mají jednu krávu, ale i středním rolníkům, a bylo by zdravým úkolem ministra pro zásobování lidu, aby zabránil spekulativnímu rozšiřování velkostatků v hospodářství pícninářská. (Německé výkřiky: Právě naopak!) Bohužel vidíme pravý opak.

Rakousko již provedlo podobnou akci, ovšem nikoliv ze státních peněz, nýbrž z peněz rolníků v kraji. Tito musí odváděti horským rolníkům 10 haléřů z 1 litru mléka, aby tito nejubožejší z ubohých v horách měli nějaký výtěžek ze svých výrobků. U nás veškeré mlékařství jest ochromeno. Od roku 1926 vyrábíme mléko pod výrobními náklady a od té doby prožívá náš stav krisi. Roku 1929 počalo býti veškeré zemědělství pasivní a roku 1930 byli jsme již zadluženi. Po 50 let nebylo tak špatného hospodářského roku jako loňský, jednak pro ceny, jednak pro špatnou žeň. Stát neposkytuje vlastně vůbec žádnou ochranu. Provedená opatření byla jen kusá a skutečně účinná a vydatná pomoc nepřišla. Zemědělství jest dnes choré ve všech směrech. Může i výtku, že kdysi nevyužilo konjunktury, odmítnouti tím, že tato konjunktura trvala jen velmi krátce a že byla jen podnětem k investicím, které se pak ztroskotaly nastalým poklesem cen. Tyto investice byly ovšem nutné a investovalo se také jen nejnutnější. Ovšem smlouvy byly uzavřeny v době, kdy nebylo lze tušiti, co přijde. Nebylo přechodu k pozdějším cenám, nýbrž ceny se překotně zřítily a rok co rok docházelo k překvapením. Myslím, že musím prohlásiti, že všechny zemědělské produkty v našem státě byly postiženy stejně, že pro zemědělství byla provozována přímo vědomá katastrofální politika. Na zemědělce se vždy poohlíželo jako na majetného člověka, byl posuzován jako člověk, který něco má, jest pánem na svém statku. Ale nikdo neví, že jest to nejchudší lenník, spravující statek, který mu nic nenese, z kterého však má dávati a stále a stále dávati. Jen kdo je sám rolníkem, může pochopiti, jaká daňová břemena zemědělství zatěžují. Uvážím-li, že paušalování důchodové daně již loňského roku bylo tíživé, že posledního hospodářského roku v mnohých krajích nebyl vůbec žádný čistý příjem a přesto již jest dnes ustanoven daňový klíč, jest to věc zasluhující politování. Berní správy dopouštějí se zde totiž chyby, nedopřávajíce při daňových odhadech nikdy slova také středním a drobnějším zemědělcům, nýbrž jen velkým. Mohl bych poukázati na množství příkladů ze svého domova. Takto nestane se zemědělství výnosným, jestliže se přes klesající ceny, přes špatné žně, stále více a více zatěžuje. To jest nesmysl v zemědělství. Upozorňuji, že daň z obratu, kterou jest zatížena zemědělská výroba, pokládáme za nespravedlivou. Kolika daněmi vůbec jsou zatíženy naše výrobky? Leckterá z těchto daní jest neodůvodněná a nejtěžším břemenem jest sociální pojištění. Sociální pojištění v zemědělství pokládáme za úplně neplodné. Pro zemědělství nepůsobí nejpříznivěji a pojistné pro sociální pojištění dosahuje nepoměrné výše. Myslím, že zde mluvím z duše všem zemědělcům, prohlásím-li, že sociální pojištění nikdy nemůže vrátiti zemědělskému stavu užitek, který z něho má samo.

Že zemědělství bylo nuceně pojato do sociálního pojištění, jest kapitola pro sebe. S plným vědomím dožadovali jsme se kdysi dobrovolného pojištění. Toto dobrovolné pojištění bylo by bývalo také spravedlivé. Povinné pojištění jest nespravedlivé.

Musím také upozorniti na smutné věci, které se přihodily v nejposlednější době; přesto že jsme měli v našich krajích, v jižních Čechách, na jižní Moravě a v jižním Slovensku katastrofální sucho a tím téměř naprosto špatné žně a nedostatek krmiva, musili jsme se bohužel dožíti, že státní úřady, zvláště ředitelství státních drah, nedbaly naší nouze. Brněnské ředitelství státních drah dosud ani v jediném případě neuznalo za vhodné poskytnouti nám snížení sazeb i pro dopravu krmiva. Krmivo, které se dnes objednává, není bohužel hodnotné zboží, není to jadrné krmivo, na ně nemáme peněz. Nemáme bohužel peněz, abychom si opatřili jadrné krmivo. Jsme rádi, můžeme-li vůbec dovésti krmnou slámu. Že se množství dovážené, méněcenné krmné slámy nesmírně zdražuje placením plné sazby, uzná přece každé dítě. Zemědělské rady zakročily již proti plným sazbám, také všechny zemědělské organisace žádaly ministerstvo, ale dosud bylo všechno marné. Kdy vlastně má dojíti k takovéto podpoře při živelní pohromě? Marně se tážeme, kdy se vlastně bude pomýšleti na to, aby se nám konečně dostalo podpory, když již jest nouze přece nejvyšší. Když jsme zde prosili u všech možných úřadů, u ministerstva zemědělství, u ministerstva železnic, uvedli jsme přece jistě do pohybu vše, co by mohlo zjednati nápravu. Dosud se nám však bohužel této pomoci nedostalo. Přesto bylo dovezeno z Maďarska tisíce vagonů slámy, za kterou jsme musili platiti plné sazby. To jest smutná věc, uvážíme-li velkou nouzi, která dnes jest v našich krajích. Chci také upozorniti na otázku cen slámy. Sláma je nejméně hodnotné krmivo, jímž můžeme krmiti, nikdy nebyla u nás zvlášť drahá, byl to levný výrobek. Ale od té doby, co ji musíme kupovati v Maďarsku, platíme za 1 q 55 Kč až 60 Kč. Uvažte, zda se vůbec vyplácí za takovýchto okolností dobytek ještě dále chovati, zda skutečně nebudeme musiti stav dobytka v pravém slova smyslu decimovati, poněvadž prostě dobytek neuživíme.

Trhy na jižní Moravě mluví výmluvnou řečí. Na trhy přichází sta a tisíce zvířat, která by zemědělci při pravidelném stavu hospodářství neprodávali, dnes však musí své stáje vykliditi. Při tom se prodává za ceny, jakých zde ještě nebylo. Ve Znojmě při posledním trhu na dobytek dávali městští řezníci a obchodníci s dobytkem 250 Kč až 300 Kč za krávy, vážící několik q. To jest skutečnost, kterou mohou kdykoliv prokázati. Jeden řezník ve Znojmě, Hamlisch, koupil krávu, která by byla za normálních okolností ještě před 3 mě síci stála 1800 Kč a zaplatil za ni jen 250 Kč. Rolníci nemají ani slámu a sousedi nemohou vypomoci, poněvadž sami trpí nouzi. Vidíme tyto nouzové prodeje, přes to se však neučiní přítrž dovozu jatečného dobytka z ciziny. Vidíme, že z ciziny denně přicházejí celé vlaky a prohlašujeme, že se denně dováží dobytka nikoliv již pouze tisíce kusů, nýbrž sta tisíce kusů. Při tom mohl by náš stát vlastně býti jedním z těch států, které jsou samozásobiteli. Stejná situace se jeví na obilním trhu. Zde můžeme viděti, že nám povolovací řízení nepomohlo vůbec nic. Povolovací řízení mělo by jen tehdy cenu, kdyby dovoz cizího zboží byl omezen na míru nutnosti. Nedostává-li se ve státu 70.000 vagonů pšenice, bylo by odůvodněno, aby se těchto 70.000 vagonů dovezlo. Ale u nás se doveze hned 300.000 vagonů. V povolovacím řízení byl bohužel povolen poměr 5: 1, v poslední době 4: 1. To jsou vady, jimž se smějí i děti, poněvadž našly početní chybu. Domnívám se, že tato žaloba jest úplně oprávněná. Nouze zemědělství se totiž dnes ještě všeobecně neuznala. Přes to, že nám schází 30% žně, na jižní Moravě a jižním Slovensku dokonce 60 až 75% plodin, dovoz jest stále ještě úplně stejný, jako kdybychom žili v normálních poměrech. Doma se prodává nebo nabízí z nouze, prodati se nemůže, obchodník stále ještě nechce naše zboží, nakupuje raději v Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Náš dobytek zůstává krásně na trhu a zůstává jako železná záloha pro překupníky, pro nereální obchod, který si říká: koupím to v únoru za polovici, za čtvrtinu ceny, pak si mohu upraviti cenu sám. Jak známo, nezáleží to na zemědělci, ceny dělají velkoobchodníci a městští řezníci, a nikoliv zemědělec.

Tyto otázky staly se dnes všeobecnými otázkami veškerého zemědělství. Význačná jest také otázka našich zvláštních kultur. U nás v Československu úplně se zhroutilo lnářství. Upadá, poněvadž stát mu nijak nepomáhá na nohy. Stačilo by, kdyby se lnářům poskytla táž ochrana, které jsem se dříve dožadoval pro pšenici, kdyby pro dovoz lnu a lněných výrobků bylo zavedeno povolovací řízení, kdyby zde byl zaveden poměr 1: 1 a kdyby se, než se povolí dovoz, žádal průkaz, že doma bylo zakoupeno stejné množství lnu.

Nevyřešená jest otázka pěstování vína. Vinařství, pastorek republiky, prodělávalo dosud bohužel všechny slabosti, musilo státu jen dávati a to takovou měrou, že jest to dnes téměř nedostupné, aniž za to také co dostalo. Uvažme jen, že zákon o dani nápojové, že zákon o dani z vína pochází z roku 1920, že tenkráte stálo víno u pěstitele 16 až 22 Kč. Otažme se, zda dnes ještě může někdo pokládati tento zákon za oprávněný, kdy zůstává táž daň, kdežto cena vína klesla na 3 až - u nejlepší jakosti - nejvýše 6 Kč. Ve velkoobchodu nelze dosíci ani těchto cen, podle okolností jsou ještě hluboko pod cenami, které jsem uvedl. Již dávno žebráme o novelisaci zákona o dani z vína, bohužel mluvili jsme až dosud jen k hluchým uším a zbytečně jsme běhali žebrat. Zvláště jsme pomýšleli na to, aby vinaři měli pro vlastní spotřebu volných 200 litrů, abychom tím dali vinařům aspoň podnět k pěstění vína. Ale ani těchto 200 litrů nebylo dosud uvolněno, slavné sněmovně nebyl dosud takovýto návrh zákona předložen. To jest ovšem rána, která byla zasazena jihomoravskému a jihoslovenskému zemědělství, která neustále krvácí a nechce se zahojiti.

Musím zde s politováním konstatovati, že zvláštní kultury jsou více nebo méně bez ochrany také v jiných oborech. Místo, abyste byli hrdi na to, že zde můžeme pěstovati zvláštní plodiny jako na př. znojemské okurky, jejichž jakost se stala přímo světovou známkou, nepodnikáte pro okurkáře nic. Či přece! Zde se chci poněkud opraviti. Loňského roku byla zahájena nepatrná akce. Moravská zemědělská rada vydávala okurkářům semena, ovšem jen po půl kg. Chci se zde zvláště zmíniti o této malé podpoře okurkářství. Ale pro veškeré okurkářství nebylo dosud vykonáno nic. Nebyl nám zajištěn žádný vývoz, nebylo shledáno nutným, aby se nám otevřela Německá říše, nikdo neuznal za nutné hledati pro nás odbytiště v Německé říši, která by pro nás musila býti nejlepším odběratelem.

Při tom upozorňuji na další plodinu, na chmel. Právě tato plodina měla své odbytiště venku, v Německé říši. Dosud však jsou styky s Německem naprosto nejasné, stále ještě nemáme trvalé obchodní smlouvy s největším sousedem, vytloukáme klín klínem, s největším odběratelem naší země a dosud jsme si nelámali hlavu, jak by to dopadlo, kdyby nám Německo úplně uzavřelo dovoz. Při této příležitosti chci ukázati, jak naprosto nejasnou a neúčelnou politiku jsme dělali v době přímo po válce, kdy ministr pro věci zahraniční hranice do Rakouska nejen neotevřel, nýbrž naopak je uzavřel. Tato věc zůstane smutnou skutečností pro všechny časy. Vídeň byla by přece přijala velkou část našich plodin, přes politické hranice byli bychom snad pro vždy udrželi vídeňský trh. Ale co se stalo? Nedovolili jste do Rakouska vyvážeti ani mléko, ani cukr atd., ani jste nedovolili do Rakouska vyvážeti zeleninu. Několikaletým zadržením přišla Vídeň na lepší nápad, rakouský rolník pokusil se o štěstí s uvedenými plodinami a podařilo se mu to. Dnes pěstuje všechny plodiny, které dříve byly odbírány z území našeho státu. Dnes se pěstují okurky na retzských polích a daří se jim ve vinařském kraji právě tak dobře, jako u nás ve Znojmě. Dnes se vystěhovalo mnoho firem zabývajících se nakládáním okurek a v Retzu zřídily větší podniky pro nakládání okurek než v Československu. Rakušani se zásobují sami, mají již plodiny vysoce hodnotné a my můžeme nyní jen přihlížeti. Dříve jsme prodali každou známku okurek, poslední kousek bylo lze prodati ve velkoměstě Vídni. Dnes tam neprodáme nic. Trh jest pro nás navždy ztracen.

A to, co dříve bylo vždy možné, prodej mléka, tohoto hlavního produktu našich drobných hospodářství na jižní Moravě, jest dnes v Rakousku vyloučeno. Právě naopak. Asi před dvěma měsíci se stalo, že Rakousko na znojemském trhu prodávalo dokonce mlékárenské výrobky. Byly tam zaznamenány tvaroh, máslo a sýr rakouského původu. Tedy přímo zdrcující vyhlídka pro naše zemědělství.

Jest pro nás přímo trapné, že zde musíme líčiti tuto situaci, přes to, že jsme dnes také ve vládě. Ale široká veřejnost a rolníci nám zajisté prominou, poněvadž nejsme bohužel dosti silni, abychom mohli uplatniti své požadavky, a poněvadž ostatní strany si bohužel dodnes naši nouze nepovšimly. Naše nouze, kterou dnes již nemůže nikdo popříti, nabývá takového rozsahu, že i ti, kdož dosud měli zavřené uši, budou je musiti otevříti a že výkřik naší nouze zazní do uší i těm, kdo dnes ještě stojí stranou a líčí zemědělství jako blahobytné a bohaté. (Souhlas.)

Velectění pánové! Domnívám se, že jsem zde musil uvésti několik těchto plodin, z nichž zvláště těžce byly postiženy len, chmel, víno a zelenina. Ještě na jedno výdělečné odvětví nesmím zapomenouti, a to jest ovoce v Polabí a na jižní Moravě. Právě pro toto zboží máme dnes odbytiště v Německé říši. Odbytiště v Německé říši musí býti konečně zajištěno tak, abychom na ně mohli také spoléhati. Neboť nové založení našich ovocných sadů, zničených v roce 1929, závisí jedině na zajištění odbytu v Německé říši. Jestliže opět investujeme tisíce a tisíce korun, jestliže znovu vysazujeme a přeměňujeme v ovocné sady pozemky, které by se jinak hodily pro jiné plodiny, jest to hazardní hra, dokud nevíme, jak je to s naším nejlepším odbytištěm, Německou říší, proto zůstává pro nás otázka ovocnářství dvojsečnou zbraní. Naším speciálním ovocem jsou ranné třešně, meruňky a broskve. Ale co se s námi stane, jestliže osázíme velké plochy ovocem a pak nebudeme moci se sklizní do říše? Naše zem sama nebude moci přijmouti ovoce, které můžeme vypěstovati a které v budoucnosti vypěstujeme. Přes to však, že v oboru ovocnářství máme ovoce tak vysoké hodnoty, musíme bohužel konstatovati, že se ještě dnes vydává přes 300 milionů ročně za kalifornské a italské ovoce. (Výkřiky posl. Windirsche.) Naši lidé musí býti k tomu také vychováváni, aby konečně jedli také domácí ovoce; našimi jakostními plody, druhy jak našich jablek tak také hrušek, bylo by lze uspokojiti již i mlsnější huby. Zde by ovšem musil stát působiti výchovně, musil by uzdu poněkud přitáhnouti, uzavříti poněkud hranice asi v tom smyslu: "Co máš doma dobrého, spotřebuj, a nehledej dobré vždy v cizině". (Souhlas.) Zde máme zásoby, ovoce zde hnije a venku se kupuje za drahé peníze. V těžkých dobách valutních krisí vyvážíme svou valutu, musí ven do nejdálnějších zemí, musí ještě rozmnožovati hromady zlata v Americe, aby se vyhovělo lidem, kteří se vždy domnívají, že poněkud lépe nalíčené cizí ovoce chutná lépe než náš poctivý, jemný výrobek. Tato otázka byla by otázkou výchovy. Ale bez pomoci státu a bez mocenského slova státu nelze této výchovné otázky řešiti. To chci zdůrazniti zcela zvláště.

Zdá se také dosti tragické, že u nás musilo zůstati loňského roku na skladě statisíce hektolitrů vína, zatím co se dovážely vagony tak zvaného jižního vína, tedy řeckého, jugoslávského a italského. Táži se: musí se tento podvod páchati do nekonečna? Nazývám to podvodem, neboť častokráte nepochází ono víno z Italie, nýbrž jest opatřeno jugoslávskými nebo italskými známkami a vyrábí se ve Vídni. Je to dunajská voda. Ale nejen to, pije se také vltavská voda a nechci jmenovati firmy, které se zvláště vyznamenávají tímto paděláním vína. Vznikly celé chemické továrny, které se zde dnes pokládají takřka za velkovinaře. Takto ztratíme poctivý rolnický stav. Těmito chemickými víny měli by se konečně jednou zabývati lékaři, odborníci pro žaludeční choroby. Největší význam ve výčepu vín mají zde drogerie. Badání o rakovině našlo by snad bohaté pole ve vltavské vodě, zkažené chemikaliemi. Snad by další pátrání po příčině rakoviny bylo zbytečné. Ale zde mluvíme stále ještě naprosto marně. Ve velkoměstech, na příklad v Praze a v severočeských městech nepodařilo se dosud ještě otevříti cesty našemu vínu. Nemáme ovšem peněz, abychom zde již napřed zřizovali elegantní vinárny. Kdo by také měl opatřiti peníze v době největší nouze, v níž se octli právě vinaři? Zde byla by na místě státní pomoc, zde bylo by nutno, kdyby právě stát přenesl tento domácí výrobek neobyčejné hodnoty, tento tekutý sluneční paprsek do velkoměst, která jej mohou zkonsumovati. Takovýmito opatřeními bylo by lze postaviti na nohy naši jižní Moravu a jižní Slovensko a konečně také dopomoci našemu hospodářství, aby se opět vyplácelo. Při tom naprosto nemusíme usilovati, aby ceny stouply, nechceme za své výrobky nikdy ani polovici toho, co se zde platí za vodu s drogy.

Výši cen určují ovšem také příliš vysoké daně. V Praze platíme 1.60 Kč daně z 1 l vína, které se podle okolností kupuje za 3 Kč. Jeden velmi vážený finanční odborník mi kdysi namítl, že zde jde vlastně o spotřební daň. Nevím, snad to bylo spíše hraní s námitkami, jestliže tento vynikající pán tvrdil, že spotřební daň nepůsobí tísnivě na naši cenu. Neboť každý obchodník si oněch 1˙60 Kč zakalkuluje, a nebude snad platiti 4.5 Kč nebo 5 Kč a těchto 1.40 Kč až 1.60 Kč si nezapočítá. Tím ovšem působí spotřební daň neobyčejně tísnivě na vinný trh a my nemůžeme dostati za větší množství byť i jen 4 Kč až 4.5 Kč, přes to, že máme výrobky nejlepší jakosti. Ale nesmíme při tom zapomenouti na tíživé vymáhání daní a také na paušalování daně z vína, s nímž se dělá tolik okolků. (Souhlas.) Vinaři, jsou-li velkovýrobci, nemohou ze svého sklepa nezdaněně vypíti jediné kapky. Musí dokonce žádati o paušalování, neboť ani zdanění samo by nestačilo, kdyby nebyla podána žádost a dokonce uděleno povolení k pití zdaněného vína. Všechny tyto překážky, které se kladou v cestu, nemohou již lákati k pěstování vína.

Jen jednu věc musíme ještě konstatovati, totiž, že zemědělec a zvláště vinař trvá na tradici, že zůstává věren oné plodině, z níž se těšili kdysi již jeho otcové; jen proto zůstává věren vinařství i nadále. Jinak by bylo v našem kraji vinařství již dávno zaniklo. V Československé republice kleslo vinařství již na třetinu své výměry. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Jest příznačné, že Rakousko vinařství podporuje a pomáhá mu, kdežto u nás se zásadně ničí.

Nyní chci přejíti k jiné kapitole a chci probrati otázku, jak bylo letošního roku pamatováno v rozpočtu na zemědělství. Všichni jsme zajedno v tom, že zemědělství jest již dlouho pastorkem každého rozpočtu. Můžeme to pozorovati také letos. Také v tomto rozpočtu nevidíme zajisté podporování zemědělství. V rozpočtu jsou zařazeny položky, které bychom mohli jistě nazvati zbytečnými. Upozorňuji zde jen, v kterém odboru by se mohlo vlastně šetřiti. Stačí, budu-li jmenovati jen vojenský rozpočet. My Němci nemáme ve státě vysokou školu zvěrolékařskou, vysokou školu lesnickou a našim zemědělským středním školám dostává se tak malé podpory, že mohou jen živořiti. Máme několik odborných škol, které nemají jediného pozemku, kde by mohly konati zkoušky. (Posl. Geyer [německy]: Máme jedinou státní školu odbornou školu!) Ano máme jedinou státní odbornou školu, všechny ostatní jsou soukromé a podřízené zemi.

Podle mého mínění může se přece zemědělec učiti jen na matce zemi a zemědělci tedy častěji již uvažovali, mají-li posílati děti do škol, kde se mohou dívati jen na 4 stěny. Bylo by nutno, aby zemědělské školy měly nejen vzorné pozemky, nýbrž, aby měly také nutné učebné pomůcky. Musíme s politováním konstatovati, že na př. v novojičínské střední škole nemají ještě moderní rozprašovač umělého hnojiva. V hospodyňské škole v Žilině nemají učeben. Nemají ani odstředivky a podobně. Všechny tyto požadavky přednášíme ministerstvu každoročně a nedosáhneme nic. Na všechny ostatní věci peníze jsou, jen na tyto nejnutnější potřeby zemědělských škol peněz není.

Mělo by se pomáhati zemědělskému pokračovacímu školství a tím podporovati zemědělství, ale neděje se nic. Všechny tyto věci vyvolaly mezi německými zemědělci jistou skepsi.

U nás shledalo se také nutným zavésti tak zvané agronomy. U některých okresních úřadů byli ustanoveni tak zvaní agronomové. Tážeme se, jaký mají úkol tito noví státní úředníci? Mají snad býti k tomu, aby vytlačili zemědělské rady, či jest jich snad třeba, aby rozvraceli organisace zemědělců? My zemědělci postavili bychom se všemi prostředky proti rozpuštění těchto korporací, které nám přinášejí tak neobyčejný prospěch.

Poněvadž moje řečnická lhůta jest omezena, chci se ještě krátce zabývati několika nutnými podporami, které by se daly lehce odůvodniti. Vysoká škola rolnická v lázních Oldřichově působila dosud neobyčejně užitečně. Dostává od státu podporu, ale ta jest naprosto nedostatečná. Také naše pokračovací školství trpí nedostatkem peněz. Naše odborné korporace, naše odborné organisace, mají všechny důvody žádati od státu podporu a to tím spíše, že vlastně převzaly práce, které by příslušely státu, totiž poučování zemědělských vrstev, a tím jsou mostem od rolníků k idejím státu. Přednášky, které byly k tomuto účelu konány, byly konec konců konány také ve smyslu státu.

Ani letošní rozpočet nás neuspokojuje, právě tak jako minulé. Zemědělství musilo by konečně přece nabýti význam, který mu přísluší, i u všech stran a korporací, které pečují o blaho státu. Očekávám, že v dohledné době bude pamatováno také na naši nouzi a že nedáte dojíti k nejhoršímu. Chceme působiti k zachování pořádku a tím, že pracujeme pro náš stav, pracujeme také pro náš stát, zcela zvláště v nynější době krise. Z tohoto důvodu a přes všechny naše pochybnosti a přes všechny naše žaloby budeme přece hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Přerušuji projednávání pořadu a před ukončením schůze sděluji:

Dovolené dal jsem: na dnešní a včerejší schůzi posl. Venclovi po neodkladné zaměstnání; na tento týden posl. Markovi z důvodů rodinných.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Jiráček, Vančo.

Mezi schůzí rozdáno tištěné usnesení:

1489. Usnesení senátu NSRČ o vládním návrhu zákona (tisk sen. 626 a 639), kterým se prodlužuje účinnost a mění některá zákonná ustanovení v oboru trestního soudnictví.

Posl. Krosnář, Steiner a K. Procházka pronesli ve svých řečech ve dnešní schůzi výroky hrubě urážlivé a ohrožující bezpečnost státu.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučiti výroky tyto ze zprávy těsnopisecké.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala zítra ve středu dne 2. prosince 1931 v 9 hod. dopol. s

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládnom návrhu (tisk 1410) štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1932 (tisk 1460) a rozprava o prehlásení ministra financií, učinenom vo 142. schôdzi posl. snemovne dňa 14. ríjna 1931.

2. Návrh, aby jednáním zkráceným podle §u 55 jedn. řádu projednána byla osnova státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona na rok 1932 (tisk 1460).

Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky?

(Nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.